EXNAROVÁ, Alena: Turnovský Drahokam. Loutkář 2008, č. 3, s. 126-128.
TURNOVSKÝ DRAHOKAM
Regionální loutkářská přehlídka pro Liberecký kraj a Český ráj se konala ve dnech 14. - 16. března 2008 po osmnácté - tentokrát začala netradičně už v pátek, ale pouze jedním nesoutěžním „předskokanem“, jímž bylo Divadélko Matýsek z Nového Boru s představením Námořnická pohádka aneb putování za pokladem. Bohužel jsem je neviděla, protože jsem do Turnova dorazila až v sobotu. Ale pak už jsem viděla všechno - celkem 10 soutěžních a 4 nesoutěžní představení. Těmi soutěžními začnu v pořadí, v jakém jsme je s kolegy spoluporotci Jardou Ipserem a Tomášem Bělohlávkem viděli.
Loutkové divadlo Spojáček z Liberce se představilo s inscenací Prsten knížete Lucifera v úpravě a režii Rudy Krauseho. Hráli maňásky a razantní práce s nimi, kterou tento druh loutek vyžaduje, byla místy naznačena, ale nebyla dotažena. A vzhledem k tomu, že loutky jsou látkové,
nemohou ani při razantnějším zacházení vydávat zvuk - a ozvučení v této inscenaci velmi chybí. Ale Spojáčci jsou zkušení loutkoherci a tak je
jistě v jejich silách inscenaci dopracovat.
ZUŠ Libštát předvedla v režii Míly Sůvy Barevné pohádky, které napsalo jedno z děvčat, Barbora Matějková. Po „dvorečkovém“ úvodu, kdy se
dvě holčičky hádají, jaká pohádka se bude vyprávět, odehraje se tyčovými loutkami upravená Sněhurka a pak plyšáky o neposlušném pejskovi.
Vlastně se spíš vypráví bez výraznější akce, všechno tak nějak plyne, bez dramatičnosti, jako když si děti mezi sebou hrají na pohádky či životní
příběhy.
Soukromé loutkové divadlo PoLi z Hradce Králové se představilo s inscenací Cirkus Dobroslav. Jiří Polehňa a Dobroslav Illich jsou zkušení
loutkáři. Inscenace se vyznačuje sympaticky razantním cirkusáckým projevem, kdy oba korpulentní pánové zabydlují celý prostor jeviště, na
němž vytvoří imitaci cirkusového stanu a kromě toho, že „kouzlí“ sami, jsou jim loutky, které dovedně vodí, se svými cirkusovými výstupy partnery.
Loutky nezapřou výtvarný rukopis Jirky Polehni, ale jsou až příliš drobné a trochu se ztrácejí v prostoru. Některé výstupy loutek jsou zdařilé
a mají výraznou pointu, jiné jen tak nějak uplynou. Souvisí to nejspíš s objevením Povejšila, což je „škoďák“ a postrach všech cirkusů, protože
kazí výstupy jiných. Sice zaregistrujeme, že se někdo takový objevil, ale už nám uniká jak, a až v samotném závěru zjistíme, že to byl nafukovací
balónek vypuštěný z nalezeného kufru, v nějž se pak Povejšil zpětně zase promění. Pokud by se podařilo tento dramaturgicko režijní problém
dořešit, jistě by to celku inscenace velmi prospělo. Ale i tak jsme ji doporučili k postupu na LCH na 3. místě a oba pány ocenili za herectví.
Se souborem Pampalin z Turnova jsme se prvně setkali před dvěma lety, kdy tento v podstatě hudební soubor nastudoval Čtyřlístek pohádek
prostřednictvím hudebních nástrojů. V této inscenaci podle předlohy Ivony Březinové nazvané Teta to plete už nástroje nepotřeboval, ale svou
muzikálnost v písničkách i smysl pro rytmus budování celku rozhodně nezapřel a pod vedením Aleny Tomášové jeho členové za ty dva roky ve
výrazu, komunikativnosti i práci s loutkou či znakem udělali nesporný pokrok. Na začátku visí na scéně sušák s prádlem. Přicházejí děti s tím,
že jejich teta Běta je nemocná, a tak se jí musejí postarat o prádlo a že nám o této tetě, která plete nejen svetry a čepice atd., ale i pohádky,
budou vyprávět. Jedna dívka u každé popletené pohádky (jsou celkem dvě) představuje tetu a ostatní pak pohádku vyprávějí s ní prostřednictvím loutek tvořených různými pleteninami - ponožkami navlečenými na ruce, klubíčky vlny… A také znaky kostýmu: klobouky a čepicemi, šálami, pletacími jehlicemi… Je to představení vtipné a svěží, ale z režijně dramaturgického hlediska by bylo třeba ještě leccos dotáhnout. Výborně funguje první popletená pohádka, kdy propletené motivy Pyšné princezny a pohádky O koblížkovi jsou završeny dvojím happyendem, kdy koblížek nachází svoji buchtu a princezna prince. Druhá pohádka by v podobném smyslu ještě chtěla dotáhnout, stejně
jako zůstal nezavršen příběh o tetě Bětě a opuštěn byl i „dvorečkový“ úvod s prádlem, který je podle mého názoru celkem zbytečný. Ale i tak jsme ocenili Alenu Tomášovou za pedagogické vedení souboru, soubor za inscenaci a doporučili ho na 1. - 2. místě k postupu na LCH.
Loutkové divadlo Martínek Libáň se pod vedením Honzy Řezníčka programově věnuje tradičnímu marionetovému divadlu. Pamatuji doby, kdy i přes rozdělenou interpretaci bývalo výsledkem kvalitně odmluvené (většinu postav Honza) i odvoděné představení. Bohužel musím napsat, že letošní inscenace hry Franze Pocciho v úpravě Jaroslava Bartoše Kašpar Láryfáry aneb Kašpárek a strašidlo byla pouhým odvarem.
Zato představení Puškinova Dona Juana v provedení Závěsného divadla z Jičína v úpravě a režii Roberta Smolíka pro nás bylo příjemným překvapením. Závěsné divadlo je činoherní soubor, jehož malá část se zapojila do přípravy této inscenace, v níž využila nejen svých hereckých a hudebních zkušeností, ale i výrazových prostředků loutkového divadla. Na scéně je postavena velká konstrukce, která se stává hlavním dějištěm příběhu o Donu Juanovi. Přicházejí herci v tmavých kostýmech, hrají na hudební nástroje dlouhou úvodní skladbu. Poté se stáhnou do pozadí a postupně podle potřeby vstupují na konstrukci, aby loutkami ztvárnili jednotlivé postavy příběhu. Marionety na drátě (autor Pavel Skorkovský) jsou voděny odkrytě a soustředěně a stejně jako je herci, kteří právě nehrají s loutkou, doprovázejí zvukovým a hudebním plánem, pomáhají loutce tam, kde sama už nemůže, určitou situaci přesvědčivě ztvárnit. Tak je nádherně udělán například souboj, kdy se loutky vznášejí prostorem a zabydlují celý hrací prostor. Představení se vyznačuje přesností provedení jednotlivých situací a odpovídajícím
temporytmem - snad by jen ještě prospělo režijně výraznější vyřešení konce. Ocenili jsme kolektiv za herectví, inscenaci jako celek a nominovali ji na Loutkářskou Chrudim.
ZUŠ Semily přivezla do Turnova pohádku Brémští muzikanti bratří Grimmů. Na scénu se postupně trousí jednotliví muzikanti s tím, že kšefty nejdou a že půjdou do Brém, kde bude lépe. Pak se tato skutečně početná kapela posadí po straně jeviště. Pak přijde dívka, rozbalí tašku, z níž se najednou stává osel. A pak už přicházejí ostatní zvířata, která utíkají před svými pány, až na cestě do Brém vyženou z lesní chalupy loupežníky
a mají kde bydlet. Loutky jsou hadroví manekýni zavěšení na tělech herců, kohout je čepice s chocholkou, loupežníky představují herci v kloboucích. K tomu všemu hraje a zpívá kapela. Představení se nám jevilo jako sympatická školní práce, která zřejmě vznikla při takovém počtu aktérů za konkrétním účelem. Pak jsme se při diskusi dozvěděli od vedoucí souboru Hanky Mockové, že šlo o společný projekt „dramaťáku“ s
maminkami na mateřské dovolené a jejich dětmi.
Maminy z Jaroměře tentokrát připravily inscenaci Jméno pro kuřátko, jejíž předlohu napsala Jana Dvořáčková na motivy litevské pohádky. Hrály na stole v prostoru vymezeném proscéniem látkovými manekýny a opakující se situace zpočátku zajímavě a vtipně obměňovaly a představení mělo spád až do okamžiku, kdy se narodila kuřátka. Pak se začalo místy zbytečně hovořit a méně jednat a nepříliš šastným řešením bylo
odehrávání nejdramatičtějších situací malými plošňáky na horní hraně proscénia. Ale Maminy jsou zkušené a šikovné loutkářky a leckterých problémů jsou si vědomy, a tak věřím, že na inscenaci ještě zapracují.
Michal Friml upravil (ne příliš šťastně) hru Milady Mašatové Hurá za princeznou aneb I princ musí na zkušenou a předvedl ji se Studiem The Blooma Jaroměř. Na scéně vidíme z velkých stavebnicových kostek pohovku a na ní jako polštáře hadrové loutky. Přichází zpěvák-vypravěč a učí děti v hledišti (trochu manipulativně) písničku, kterou mají později zpívat spolu s herci. Potom herci pohovku rozeberou a stavějí náznaky jednotlivých prostředí. Ale s loutkami hrají bohužel často na zemi, takže se trochu ztrácejí a navíc ne vždycky přes loutky hrají. Je to představení sice kultivované, ale divadelně nepříliš poučené.
Posledním soutěžním představením bylo Popředu, pozpátku, povídám pohádku Loutkářského souboru Uzel ZUŠ Chlumec nad Cidlinou. Když
se předloni soubor představil s Pohádkami o prasátkách, vyčítali jsme jeho vedoucí Romaně Hlubučkové, že je příliš vidět, že pohádky vznikaly
samostatně a teprve potom byly poskládány do celku. Výraznou kvalitou letošní inscenace je mimo jiné právě fungující celek. Legrační či téměř nonsensové předlohy jsou ztvárněny nápaditě, prezentovány svižně a končí dřív, než se nápady vyčerpají. A je evidentní, že na vzniku inscenace měli interpreti svými nápady, citlivě usměrňováni svou vedoucí, nemalý podíl. V úvodu nás nutí dívka vyjádřit se, zda chceme či nechceme vyprávět pohádku (zapomněla jsem o čem, ale to není podstatné), a kladná i záporná odpověď je špatně (tento atak v podstatě
předznamenává charakter následujících pohádek), ale pak ji naštěstí odvleče kolegyně a zapojí mezi ostatní, kteří společně vyprávějí nejprve
pohádku o dvou myškách (kornoutové loutky na stole), z nichž jedna uhořela, a co si kvůli tomu udělaly všechny předměty či živočichové, kteří se o tom dozvěděli (leporelo s pohyblivými částmi). K překlenutí přestavby dvě dívky pomocí nitě a prstýnku předvádějí ve vtipných variacích
postupné přecházení oveček přes lávku. Poté se dostáváme k stínohře, kde se odvíjejí další tu více tu méně vtipné sekvence. Stínohra by
ještě potřebovala zpřesnit, protože i když jsme vnímali představení jako ucelené, jeho první část je zatím přece jen razantnější a výraznější. Ale
pobavili jsme se, ocenili soubor za inscenaci a rádi ho doporučili na 1. - 2. pořadí k postupu na LCH.
Ještě několik slov k inscenacím nesoutěžním. Klubíčko z Cvikova předvedlo Cinybulkovu úpravu staré Schweigstillovy hry Na slovíčko, Kašpárku. Kolem Kašpárka zavěšeného na scéně se seskupují děti a žádají, aby jim vyprávěl své příběhy. A Kašpárek tak činí. Hraje se odkrytě
voděnými únanovskými marionetami na třech dějištích rozmístěných na scéně. Cvikovští loutky vodit umějí, ale tady se více mluví, než koná, a
tak i děti v hledišti začínaly postupem času stále více hlučet.
Loutkové divadlo Ještěd z Českého Dubu hrává většinou hry člena souboru Pavla Pechance, a tak tomu bylo i v případě letošní pohádky O Marušce. Na paravánu s oponou je namalován zasněžený les. Když se opona rozhrne, herci nám hrají marionetami na nitích, v rozdělené interpretaci a písničkami na playback. Živě před oponou pak v zajímavých kostýmech představují herci čtyři roční období, která Marušce postupně pomohou donést, co si macecha žádá. Škoda jen, že akce, kdy proměňují přírodu a dávají Marušce jahody, fialky či jablka zůstávají divákům v podstatě skryty. A také se občas zbytečně mluví, především postava psa často všechno zbytečně komentuje. Přestože šlo o představení nesoutěžní, ocenili jsme jeho výtvarnou složku.
LS Popelka z Lomnice nad Popelkou připravil inscenaci předlohy Eduarda Vavrušky Kašpárek v pekle. Zahrál ji únanovskými marionetami v
rozdělené interpretaci a také v tomto představení se více povídalo než dělo. Zvláštní je, že v intencích již déle existujícího tradičního souboru
pracuje dnes parta mladých lidí.
Posledním nesoutěžním představením byla pohádka O Zubejdě solimánské, kterou zahrál LS BOĎI z Jaroměře, tedy manželé Bauerovi, malými loutkami v rodinném divadle.
A pak už byl konec, a tak se konalo již tradiční vyhlášení a ocenění nejpilnějšího dětského diváka, naposledy se po představení losovaly vstupenky o drobné ceny a na základě hlasování dětských diváků byla udělena putovní cena - Turnovský drahokam: letos ji získalo Divadlo Pampalin z Turnova za inscenaci Teta to plete.
Alena Exnarová
Všechna foto: I. Mičkal
Regionální loutkářská přehlídka pro Liberecký kraj a Český ráj se konala ve dnech 14. - 16. března 2008 po osmnácté - tentokrát začala netradičně už v pátek, ale pouze jedním nesoutěžním „předskokanem“, jímž bylo Divadélko Matýsek z Nového Boru s představením Námořnická pohádka aneb putování za pokladem. Bohužel jsem je neviděla, protože jsem do Turnova dorazila až v sobotu. Ale pak už jsem viděla všechno - celkem 10 soutěžních a 4 nesoutěžní představení. Těmi soutěžními začnu v pořadí, v jakém jsme je s kolegy spoluporotci Jardou Ipserem a Tomášem Bělohlávkem viděli.
Loutkové divadlo Spojáček z Liberce se představilo s inscenací Prsten knížete Lucifera v úpravě a režii Rudy Krauseho. Hráli maňásky a razantní práce s nimi, kterou tento druh loutek vyžaduje, byla místy naznačena, ale nebyla dotažena. A vzhledem k tomu, že loutky jsou látkové,
nemohou ani při razantnějším zacházení vydávat zvuk - a ozvučení v této inscenaci velmi chybí. Ale Spojáčci jsou zkušení loutkoherci a tak je
jistě v jejich silách inscenaci dopracovat.
ZUŠ Libštát předvedla v režii Míly Sůvy Barevné pohádky, které napsalo jedno z děvčat, Barbora Matějková. Po „dvorečkovém“ úvodu, kdy se
dvě holčičky hádají, jaká pohádka se bude vyprávět, odehraje se tyčovými loutkami upravená Sněhurka a pak plyšáky o neposlušném pejskovi.
Vlastně se spíš vypráví bez výraznější akce, všechno tak nějak plyne, bez dramatičnosti, jako když si děti mezi sebou hrají na pohádky či životní
příběhy.
Soukromé loutkové divadlo PoLi z Hradce Králové se představilo s inscenací Cirkus Dobroslav. Jiří Polehňa a Dobroslav Illich jsou zkušení
loutkáři. Inscenace se vyznačuje sympaticky razantním cirkusáckým projevem, kdy oba korpulentní pánové zabydlují celý prostor jeviště, na
němž vytvoří imitaci cirkusového stanu a kromě toho, že „kouzlí“ sami, jsou jim loutky, které dovedně vodí, se svými cirkusovými výstupy partnery.
Loutky nezapřou výtvarný rukopis Jirky Polehni, ale jsou až příliš drobné a trochu se ztrácejí v prostoru. Některé výstupy loutek jsou zdařilé
a mají výraznou pointu, jiné jen tak nějak uplynou. Souvisí to nejspíš s objevením Povejšila, což je „škoďák“ a postrach všech cirkusů, protože
kazí výstupy jiných. Sice zaregistrujeme, že se někdo takový objevil, ale už nám uniká jak, a až v samotném závěru zjistíme, že to byl nafukovací
balónek vypuštěný z nalezeného kufru, v nějž se pak Povejšil zpětně zase promění. Pokud by se podařilo tento dramaturgicko režijní problém
dořešit, jistě by to celku inscenace velmi prospělo. Ale i tak jsme ji doporučili k postupu na LCH na 3. místě a oba pány ocenili za herectví.
Se souborem Pampalin z Turnova jsme se prvně setkali před dvěma lety, kdy tento v podstatě hudební soubor nastudoval Čtyřlístek pohádek
prostřednictvím hudebních nástrojů. V této inscenaci podle předlohy Ivony Březinové nazvané Teta to plete už nástroje nepotřeboval, ale svou
muzikálnost v písničkách i smysl pro rytmus budování celku rozhodně nezapřel a pod vedením Aleny Tomášové jeho členové za ty dva roky ve
výrazu, komunikativnosti i práci s loutkou či znakem udělali nesporný pokrok. Na začátku visí na scéně sušák s prádlem. Přicházejí děti s tím,
že jejich teta Běta je nemocná, a tak se jí musejí postarat o prádlo a že nám o této tetě, která plete nejen svetry a čepice atd., ale i pohádky,
budou vyprávět. Jedna dívka u každé popletené pohádky (jsou celkem dvě) představuje tetu a ostatní pak pohádku vyprávějí s ní prostřednictvím loutek tvořených různými pleteninami - ponožkami navlečenými na ruce, klubíčky vlny… A také znaky kostýmu: klobouky a čepicemi, šálami, pletacími jehlicemi… Je to představení vtipné a svěží, ale z režijně dramaturgického hlediska by bylo třeba ještě leccos dotáhnout. Výborně funguje první popletená pohádka, kdy propletené motivy Pyšné princezny a pohádky O koblížkovi jsou završeny dvojím happyendem, kdy koblížek nachází svoji buchtu a princezna prince. Druhá pohádka by v podobném smyslu ještě chtěla dotáhnout, stejně
jako zůstal nezavršen příběh o tetě Bětě a opuštěn byl i „dvorečkový“ úvod s prádlem, který je podle mého názoru celkem zbytečný. Ale i tak jsme ocenili Alenu Tomášovou za pedagogické vedení souboru, soubor za inscenaci a doporučili ho na 1. - 2. místě k postupu na LCH.
Loutkové divadlo Martínek Libáň se pod vedením Honzy Řezníčka programově věnuje tradičnímu marionetovému divadlu. Pamatuji doby, kdy i přes rozdělenou interpretaci bývalo výsledkem kvalitně odmluvené (většinu postav Honza) i odvoděné představení. Bohužel musím napsat, že letošní inscenace hry Franze Pocciho v úpravě Jaroslava Bartoše Kašpar Láryfáry aneb Kašpárek a strašidlo byla pouhým odvarem.
Zato představení Puškinova Dona Juana v provedení Závěsného divadla z Jičína v úpravě a režii Roberta Smolíka pro nás bylo příjemným překvapením. Závěsné divadlo je činoherní soubor, jehož malá část se zapojila do přípravy této inscenace, v níž využila nejen svých hereckých a hudebních zkušeností, ale i výrazových prostředků loutkového divadla. Na scéně je postavena velká konstrukce, která se stává hlavním dějištěm příběhu o Donu Juanovi. Přicházejí herci v tmavých kostýmech, hrají na hudební nástroje dlouhou úvodní skladbu. Poté se stáhnou do pozadí a postupně podle potřeby vstupují na konstrukci, aby loutkami ztvárnili jednotlivé postavy příběhu. Marionety na drátě (autor Pavel Skorkovský) jsou voděny odkrytě a soustředěně a stejně jako je herci, kteří právě nehrají s loutkou, doprovázejí zvukovým a hudebním plánem, pomáhají loutce tam, kde sama už nemůže, určitou situaci přesvědčivě ztvárnit. Tak je nádherně udělán například souboj, kdy se loutky vznášejí prostorem a zabydlují celý hrací prostor. Představení se vyznačuje přesností provedení jednotlivých situací a odpovídajícím
temporytmem - snad by jen ještě prospělo režijně výraznější vyřešení konce. Ocenili jsme kolektiv za herectví, inscenaci jako celek a nominovali ji na Loutkářskou Chrudim.
ZUŠ Semily přivezla do Turnova pohádku Brémští muzikanti bratří Grimmů. Na scénu se postupně trousí jednotliví muzikanti s tím, že kšefty nejdou a že půjdou do Brém, kde bude lépe. Pak se tato skutečně početná kapela posadí po straně jeviště. Pak přijde dívka, rozbalí tašku, z níž se najednou stává osel. A pak už přicházejí ostatní zvířata, která utíkají před svými pány, až na cestě do Brém vyženou z lesní chalupy loupežníky
a mají kde bydlet. Loutky jsou hadroví manekýni zavěšení na tělech herců, kohout je čepice s chocholkou, loupežníky představují herci v kloboucích. K tomu všemu hraje a zpívá kapela. Představení se nám jevilo jako sympatická školní práce, která zřejmě vznikla při takovém počtu aktérů za konkrétním účelem. Pak jsme se při diskusi dozvěděli od vedoucí souboru Hanky Mockové, že šlo o společný projekt „dramaťáku“ s
maminkami na mateřské dovolené a jejich dětmi.
Maminy z Jaroměře tentokrát připravily inscenaci Jméno pro kuřátko, jejíž předlohu napsala Jana Dvořáčková na motivy litevské pohádky. Hrály na stole v prostoru vymezeném proscéniem látkovými manekýny a opakující se situace zpočátku zajímavě a vtipně obměňovaly a představení mělo spád až do okamžiku, kdy se narodila kuřátka. Pak se začalo místy zbytečně hovořit a méně jednat a nepříliš šastným řešením bylo
odehrávání nejdramatičtějších situací malými plošňáky na horní hraně proscénia. Ale Maminy jsou zkušené a šikovné loutkářky a leckterých problémů jsou si vědomy, a tak věřím, že na inscenaci ještě zapracují.
Michal Friml upravil (ne příliš šťastně) hru Milady Mašatové Hurá za princeznou aneb I princ musí na zkušenou a předvedl ji se Studiem The Blooma Jaroměř. Na scéně vidíme z velkých stavebnicových kostek pohovku a na ní jako polštáře hadrové loutky. Přichází zpěvák-vypravěč a učí děti v hledišti (trochu manipulativně) písničku, kterou mají později zpívat spolu s herci. Potom herci pohovku rozeberou a stavějí náznaky jednotlivých prostředí. Ale s loutkami hrají bohužel často na zemi, takže se trochu ztrácejí a navíc ne vždycky přes loutky hrají. Je to představení sice kultivované, ale divadelně nepříliš poučené.
Posledním soutěžním představením bylo Popředu, pozpátku, povídám pohádku Loutkářského souboru Uzel ZUŠ Chlumec nad Cidlinou. Když
se předloni soubor představil s Pohádkami o prasátkách, vyčítali jsme jeho vedoucí Romaně Hlubučkové, že je příliš vidět, že pohádky vznikaly
samostatně a teprve potom byly poskládány do celku. Výraznou kvalitou letošní inscenace je mimo jiné právě fungující celek. Legrační či téměř nonsensové předlohy jsou ztvárněny nápaditě, prezentovány svižně a končí dřív, než se nápady vyčerpají. A je evidentní, že na vzniku inscenace měli interpreti svými nápady, citlivě usměrňováni svou vedoucí, nemalý podíl. V úvodu nás nutí dívka vyjádřit se, zda chceme či nechceme vyprávět pohádku (zapomněla jsem o čem, ale to není podstatné), a kladná i záporná odpověď je špatně (tento atak v podstatě
předznamenává charakter následujících pohádek), ale pak ji naštěstí odvleče kolegyně a zapojí mezi ostatní, kteří společně vyprávějí nejprve
pohádku o dvou myškách (kornoutové loutky na stole), z nichž jedna uhořela, a co si kvůli tomu udělaly všechny předměty či živočichové, kteří se o tom dozvěděli (leporelo s pohyblivými částmi). K překlenutí přestavby dvě dívky pomocí nitě a prstýnku předvádějí ve vtipných variacích
postupné přecházení oveček přes lávku. Poté se dostáváme k stínohře, kde se odvíjejí další tu více tu méně vtipné sekvence. Stínohra by
ještě potřebovala zpřesnit, protože i když jsme vnímali představení jako ucelené, jeho první část je zatím přece jen razantnější a výraznější. Ale
pobavili jsme se, ocenili soubor za inscenaci a rádi ho doporučili na 1. - 2. pořadí k postupu na LCH.
Ještě několik slov k inscenacím nesoutěžním. Klubíčko z Cvikova předvedlo Cinybulkovu úpravu staré Schweigstillovy hry Na slovíčko, Kašpárku. Kolem Kašpárka zavěšeného na scéně se seskupují děti a žádají, aby jim vyprávěl své příběhy. A Kašpárek tak činí. Hraje se odkrytě
voděnými únanovskými marionetami na třech dějištích rozmístěných na scéně. Cvikovští loutky vodit umějí, ale tady se více mluví, než koná, a
tak i děti v hledišti začínaly postupem času stále více hlučet.
Loutkové divadlo Ještěd z Českého Dubu hrává většinou hry člena souboru Pavla Pechance, a tak tomu bylo i v případě letošní pohádky O Marušce. Na paravánu s oponou je namalován zasněžený les. Když se opona rozhrne, herci nám hrají marionetami na nitích, v rozdělené interpretaci a písničkami na playback. Živě před oponou pak v zajímavých kostýmech představují herci čtyři roční období, která Marušce postupně pomohou donést, co si macecha žádá. Škoda jen, že akce, kdy proměňují přírodu a dávají Marušce jahody, fialky či jablka zůstávají divákům v podstatě skryty. A také se občas zbytečně mluví, především postava psa často všechno zbytečně komentuje. Přestože šlo o představení nesoutěžní, ocenili jsme jeho výtvarnou složku.
LS Popelka z Lomnice nad Popelkou připravil inscenaci předlohy Eduarda Vavrušky Kašpárek v pekle. Zahrál ji únanovskými marionetami v
rozdělené interpretaci a také v tomto představení se více povídalo než dělo. Zvláštní je, že v intencích již déle existujícího tradičního souboru
pracuje dnes parta mladých lidí.
Posledním nesoutěžním představením byla pohádka O Zubejdě solimánské, kterou zahrál LS BOĎI z Jaroměře, tedy manželé Bauerovi, malými loutkami v rodinném divadle.
A pak už byl konec, a tak se konalo již tradiční vyhlášení a ocenění nejpilnějšího dětského diváka, naposledy se po představení losovaly vstupenky o drobné ceny a na základě hlasování dětských diváků byla udělena putovní cena - Turnovský drahokam: letos ji získalo Divadlo Pampalin z Turnova za inscenaci Teta to plete.
Alena Exnarová
Všechna foto: I. Mičkal
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.