AS 2004, č. 5, s. 46 - 48, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

JSEM RÁDA, ŽE SE DIVADLO VRACÍ K LIDSKÝM PŘÍBĚHŮM
říká herečka Veronika Týcová

Veronika Týcová, členka Rádobydivadla Klapý, patří od poloviny devadesátých let k hereckým hvězdám českého amatérského divadla. Zhruba od inscenace Krvavý Lorco, corridou voníš si z celostátních přehlídek odnáší ceny za herecký výkon. Pod režijním vedením, Ladislava Valeše se vypracovala na charakterní herečku, jichž má soubor ostatně několik a byť na to svými životními zkušenostmi nemůže mít, troufla si např. na slečnu Julii ve Strindbergově stejnojmenné hře či na Faidru ve Valešově a Enquistově Faidraricii. Letos dokončila studium herectví na DAMU a nastupuje dráhu profesionální herečky. Bude-li mít i potřebné štěstí, věřím, že se i zde prosadí. AS ji požádala o rozhovor na letošním JH.
Veroniko, máte něco společného s fotbalistou Romanem Týcem, který také pochází z Vašeho regionu?
Vzdálené příbuzenství tady asi je, patrně nás spojuje nějaký prastrýc. Je pravda, že bydlíme od sebe 7 km daleko. To je všechno.
Dobrá, myslela jsem, že trochu potěším část našich čtenářů. Zmínila jste se, že jste k divadlu přišla jako patnáctiletá. Patrně mluvíte o Rádobydivadlu, neboť jste v žádném jiném souboru nebyla?
Rádobydivadlo je opravdu můj zatím jediný divadelní soubor. Nechodila jsem ani do lidušky. Věděla jsem, že soubor tady funguje i to, že tehdy šlo o generační soubor, tj. většina lidí byli vrstevníci. Mladých tam moc nebylo.
Jak Vás napadlo se přihlásit. Viděla jste je například?
Překvapím Vás, neviděla. Je to mnohem prostší. Chodila jsem do školního dramatického kroužku, nebavilo mě to. Chtěla jsem to zkusit v souboru a Rádobydivadlo bylo nejblíže. Kamarádka mé maminky se znala s Valešem a řekla mu, že zná jednu praštěnou holku. A on řekl, že mám přijít. Přišla jsem a naskočila jsem jako záskok asi do dvanácté reprízy inscenace Hor. Pak jsem dělala v inscenaci Jedna, dva, tři, čtyři, pět, cos to chlapče, cos to sněd, která neměla moc repríz. Poté přišel Valešem výrazně upravený Dům Doni Bernardy (Krvavý Lorco…) a už to jelo.
Znamená to, že jste bez problémů zapadla do souboru lidí starších než Vy?
Pro mě to zase takový problém nebyl. Jednak jsem v souboru měla známé. Např. s Liběnou Štěpánovou jsem se znala od dětství. Jednak jsem byla zvyklá pohybovat se mezi staršími. Mám starší rodiče, např. bratranci jsou padesátníci. Být benjamínkem nebylo pro mne tudíž nic nového. Soubor mě ostatně přijal v pohodě.
Jak Vás napadlo přihlásit se na DAMU? Ptám se, zda být herečkou jste si vždy přála?
Ale vůbec ne. Hlásila jsem třikrát. Poprvé to bylo v 17 letech, to jsem ještě chodila na gymnázium a v souboru působila rok a půl. Postrčili mě a řekli, ať to zkusím a že stačí, když zažiju tu atmosféru. Já sama jsem vlastně nevěděla, zda to chci. Samozřejmě, že mě vyhodili. Neměla jsem na to. Tři roky jsem pak dělala jen amatérské divadlo a byla spokojená. V té době jsme nastudovali zmíněného Lorcu a Peer Gynta a mně stouplo sebevědomí. Pak jsem to už chtěla zkusit sama. Podruhé mě vyhodili v jednom z posledních kol. To už jsem si byla jista, že na to mám. A potřetí to vyšlo.
V kolika Valešových inscenacích jste vlastně hrála?
Nevedu si statistiku. Osciluje to někde mezi sedmi až deseti kusy.
Řekla bych, že jste se u Valeše vypracovala na charakterní herečku. Souhlasíte?
To souvisí s tím, kam směřovalo Rádobydivadlo. Já se takovému označení nebráním. Možná však, že prostě s jinými žánry jako je komedie např. nemám zatím žádné zkušenosti a že se ve mně později objeví ještě další struny. Takže označení charakterní platí pro teď a tady.
Máte už profesionální angažmá?
Ano, v Městském divadle v Mostě. Od konce srpna nastupuji.
Nabídli Vám roli?
Začnu od podlahy. Jsem obsazena v Drdových Dalskabátech do role Mančinky, mladé, naivní dívky, takže se z charakterních rolí budu muset vzpamatovat.
Umíte si představit, že budete i nadále v Rádobydivadle hostovat?
Ono se to vlastně muselo řešit už v době studií na DAMU. Nejprve jsme se domluvili, že Faidraricii nebudu komplikovat a hrát v ní nebudu. Nakonec jsem na poslední chvíli musela převzít hlavní roli. Podařilo se to skloubit docela dobře. Taková podivná kombinace citů také fungovala bez problémů. Zvládli jsme i přehlídky. Byli jsme rádi, že nám vyšlo vstříc Divadlo v Lounech. Ředitel je pro amatérské divadlo pozitivně naladěn. Nabídl nám zdarma zkušebny pod podmínkou, že v divadle uděláme premiéru. To samozřejmě byla velkorysá nabídka. Jak to bude dál, se uvidí. Láďa má v hlavě nějaké projekty, v nichž bych teoreticky mohla hrát, ale nemusím. Mohou hrát lidé, kteří stáli nebo měli malé role. U nás to tak funguje. Valeš ví, že má vyrovnaný ženský ansámbl a snaží se role, jde-li to, rozdělovat spravedlivě.
Můžete prozradit, co to bude?
Snad ano, chystá Tanec na konci léta. V minulé sezóně to dávalo Městské divadlo ve Zlíně a nás na tom nejvíc zaujalo, že v tom hraje pět žen, navíc středního věku. To je kus přesně pro náš soubor.
Poznala jste na vlastní zkušenosti, do jaké míry může být amatérské divadlo dobrou průpravou pro budoucího profesionálního herce. Jak to tedy je?
Myslím si, že je to hodně relativní. Vždycky záleží na úrovni konkrétního souboru. Jistě si z takového souboru mohu odnést dovednosti, ale také zlozvyky a manýry. Určitě mám v sobě něco, co je ovlivněno směřováním a stylem inscenační práce Rádobydivadla. Není jistě náhoda, že jsem DAMU absolvovala rolí lady Macbeth, což je podobný typ role, jaký jsem dosud hrála. Sama za sebe říkám, že mně amatérské divadlo pomohlo orientovat se v tom, co chci. Těžko bych jinak pomýšlela na DAMU, natož abych se tam dostala. Asi chodit pouze do divadla jako divák a inspirovat se profesionály, je mnohem složitější cesta, než přijít z fungujícího a kvalitního amatérského divadla.
Mimochodem, máte nějaký herecký vzor?
Vyhraněný názor v tomto směru nemám. Kdybych měla říci, koho jsem vždycky obdivovala a vážila si, byť nazvat jej hereckým vzorem by bylo hodně nadsazené, napadá mě jediné jméno Dana Medřická. Mohla vlastně hrát cokoliv a bylo to vždycky dokonalé.
Ona uměla ještě něco. Měla schopnost přirozené existence na jevišti, a to je hodně vzácné. Veroniko, říkala jste, že v Mostě budete debutovat rolí Mančinky, což je jistě jiný druh postavy než jaký jste dosud hrála. Myslíte si, že budete mít dostatek příležitostí a budete umět přijímat cokoliv a přesto se prosadit?
Kdybych se bála, že se neprosadím, tak snad ani nemá smysl do divadla chodit. Jsem sice člověk pochybující, to je můj problém, nicméně si musím věřit a brát i takové role jako je Mančinka jako výzvu. Je jistě pravda, že jsem z Rádobydivadla zvyklá na kvalitní texty přinášející zajímavé lidské příběhy a Dalskabáty by Valeš neuváděl ani náhodou. Jsem však zaměstnancem divadla a nemohu se uzavírat do nějaké ulity. Upřímně říkám, že jsem sama na sebe zvědavá, jak si s rolí, o níž mluvíme, poradím. Jsem připravena pracovat na různých projektech a vím, že v profesionálním divadle neexistuje ona pro amatéry tak typická absolutní svoboda volby.
Prozraďte nám, jak se připravujete na roli?
Jako základ beru hru, zkoumám příběh, souvislosti a motivaci jednání postavy, kterou mám hrát. Chci mít jasno po první čtené zkoušce. Pokud nemám, řeším to s režisérem. Kdybych neměla jasno v pojetí postavy režisérem, zbytečně bych si komplikovala život. To neznamená, že v té chvíli je postava hotová. Režiséři jako Valeš postupně odkrývají svůj záměr a často hledají i na základě našich reakcí. Základem je určitě příběh, takže příprava musí být hodně individuální. Když jsem připravovala slečnu Julii, což je role pro třicátnici a mně bylo o deset méně, nemohla jsem čerpat z osobních zkušeností. Snažila jsem se zpracovat své příběhy, které jsem měla v sobě. To jistě nepřineslo optimální výsledek. Bavilo mě se s tím poprat a jsem za tuto zkušenost vděčná.
Jak Vám jde učení se textu?
Nemám ráda naučit se text nazpaměť hned od začátku a fixovat si i intonaci. Je lepší ponechat tomu volný průběh. Učím se na zkoušku vždy několik obrazů. Valeš se vždy vracel na začátek, takže jsem si text postupně fixovala tak, že se stal automatickým. V takové podivné kombinaci citů jsem se kvůli škole musela z čistě praktických důvodů text naučit ihned. Nebyla to špatná zkušenost. Měla jsem tak čas urovnat si to v sobě.
S Rádobydivadlem jste měla příležitost srovnat české divadlo se zahraničním. Jak si stojí?
Myslím si, že dobře. V zahraničí jsou pro mě vždy nejzajímavější inscenace obecně řečeno ze zemí bývalého východu. Mají v sobě něco niterného, chtějí vždy něco sdělit. Možná je to dáno tím, čím jsme i my prošli, takže jsme naprogramováni jinak. Vzpomínám si na zajímavý zážitek ze 70. JH, kdy s německým souborem nastudoval polský režisér (Michael Nocon, poznámka redakce) Vojcka. Najednou to nebylo typické německé divadlo, precizně udělané, ale studené a učesané. Takže Němci pod vedením Poláka v sobě našli potenciál pro emotivní divadelní výpověď obrazem. Určitou neběžnou vřelost jsem cítila i z letošního německého Othella z Drážďan. Nerozumím německy, takže jsem přesně nepostřehla to, co bylo ve slovním sdělení, a víc jsem se soustředila na herecké akce. Vzpomeňte si, kolik temperamentu bylo jen v závěrečné děkovačce. Je pravda, že divadlo budované na příběhu s lidským rozměrem, dokáže setřít jazykovou bariéru. Pamatuji se, jak v Belgii, kde jsme byli s Lorcou, jsme bydleli s finským souborem. Po našem představení jsme se spřátelili a oni, nešťastní z toho, že odjíždíme před koncem festivalu a jejich představení neuvidíme, na chodbě internátu hráli pouze pro nás. Byli si jisti, že jim budeme rozumět díky blízkosti našich divadelních jazyků. Bylo to úžasné a opravdu jsme jim rozuměli, byť jsme se jinak domlouvali hodně složitě.
Veroniko, a co Vás v poslední době v divadle zaujalo?
Viděla jsem toho sice hodně, ale málokdy člověk odchází z divadla a je tak emotivně zasažen nebo okouzlen, že nemá chuť nic rozebírat. Společně jsme před zhruba třemi lety viděli v německém Rudolstadtu jako divadlo jednoho herce inscenaci onoho režiséra, který nastudoval Vojcka. Bylo neuvěřitelné sledovat, co dokáže vyjádřit jediný herec, samozřejmě musí být dostatečně kreativní, herecky vybavený a vedený nápaditým režisérem. Já jsem zvyklá na partnerskou souhru a divadla jednoho herce se trochu bojím. V profesionálním divadle obdivuji herecké kreace mého učitele Borise Rössnera. Zaujal mě např. jako Frederik v Divadle ABC. Vím, že má osobitý herecký styl a je zvyklý na velkou scénu. V komorním prostředí Divadla ABC skvěle fungovala souhra s členy souboru. Mimochodem v této hře se říká tolik věcí o divadle, že to člověk musí spojit se sebou. Hodně znám produkci svého budoucího divadla. Chci ocenit muzikál Šakalí léta, který je zábavný a zvládnutý, a také hostující inscenaci Striptýz bratří Battěků, jeden z nich je mým spolužákem, uváděnou pro projekt 56 (komorní záležitosti pro 56 diváků jako protipól velké scény pro 500 diváků). Fakt je, že se oba herci přirozeně dobře znají, takže výsledkem je hluboce intimní představení. Na letošním JH mě zaujala inscenace Imperium vrací uhlo. Je to současná věc, vtipně udělaná s humornou nadsázkou, a přitom je velmi vkusná.
Děkuji za rozhovor a držíme Vám palce.
Připravila Lenka Lázňovská