TEJNOROVÁ, Petra: 57. Loutkářská Chrudim – kapitoly z loutkorybaření. AS 2008, č. 4, s. 32-37.

57. Loutkářská Chrudim – kapitoly z loutkorybaření

Petra Tejnorová

Myšlenky jsou jako ryby. Pokud chcete chytat ty malé, můžete zůstat na mělčině. Pokud ale půjdete po těch velkých, musíte za nimi na hloubku. Hluboko pod hladinou jsou ryby silnější a čistší zároveň. Jsou obrovské a abstraktní a jsou nádherné…

I. kapitola – Dorota je dealerkou smíchu aneb Cesta tam a zase zpět
Celostátní přehlídka amatérského loutkářství – 57. Loutkářská Chrudim – se nesla v duchu tradičním, ale i inspirativním. Sluncem zalitá zem. Několik známých chrudimských divadelních scén, například MED v Muzeu, Divadlo Karla Pippicha a jeho malá a velká scéna. Kapičky potu na mém čele. Redakce festivalového zpravodaje (Valderon) se nám představuje: Petra Kunová, Petra Kosová, Ondřej Müller, František Kaska a Michal Drtina. Taktéž porota : lehce za horizontem jsou vidět obrysy jednotlivých členů – prof. Jan Císař, za ním Irena Marečková, někde mezi Jakubem Hulákem a Vratislavem Šrámkem jsem i já. Letošní loutkářské menu je pěkně našlapané: LS Radost Strakonice, LS Tichý jelen Roztoky, LS Hlína Plzeň, Spolek loutkářů Louny, LD Spojáček Liberec, Teatro Hugo Semily, Kdo-si Jaroměř, LS Frydolín Praha, LS Bubeníček Praha, Soubor K Jaroměř, LS Pampalin Praha, DLS Blechy Jaroměř, LS Vyrob si své letadýlko Praha, LS Mráz po zádech Praha, VOŠ herecká Praha, LS Na holou Hořovice, LS Krab Praha, LS Moje pětka Jaroměř, LS Uzel Chlumec nad Cidlinou - Divadýlko Kuba Plzeň, Závěsné divadlo Jičín, K. Trmačová Hradec Králové, LS Vlastislav Hradec Králové, LS Střípek Plzeň, LS Opal Opava, LS Spolu, ale každý sám Jaroměř, LS Topirambury Praha… A tak jdu k divadlu, směrem do sálu, narazím na Kašpara. To mi úplně nesedí. „Poněvač jsem ho už několik roků neviděla. Kašpar má voči vypoulený vod peří, lesklý jako úchyty vod skříně“… Chrudim se nesla v duchu svižných textů Doroty Maslowské. Alespoň tak na mě první dny „pobytu“ v loutkové roklince zapůsobily.

II. kapitola – Trendy tohoto léta se zdají být poněkud…
Touha po komiksu – jeden z „vyhřezlých fenoménů“ této loutkářské Chrudimi. Ukázalo se ovšem, že cesta doslovného převedení komiksu na jeviště (ve smyslu výtvarného média) nevede moc k divadelnímu tvaru. To byl možná případ souboru Hlína, i když lze zase dodat, že komiks Františka Skály nese v sobě jiná než ta „mainstreamová“ pravidla komiksu. Z mého hlediska jde asi jen o to, vystihnout, co komiks tvoří komiksem. Hledat tak ekvivalent k nalezenému v novém, tzv. divadelním jazyce. Komiks je sice široce oblíbený, ale v odborných kruzích totálně přehlížený žánr. A tak si dovolím malý exkurz. Výmluvné je, že teprve v 90. letech 20. století začaly vycházet první knihy o teorii komiksu. A co komiks vlastně je? Definice komiksu dle McClouda zní: „Juxtapoziční kresby a jiná zobrazení v cílených sekvencích.“ Nic moc, že ano? Na vysvětlenou: juxtapozice znamená „položeno vedle sebe“. Kdyby místo „kresby a jiná zobrazení“ bylo napsáno „znaky“, zahrnovala by definice i veškeré psané texty. Pro většinu praktického uvažování o komiksu však vystačí: „Komiks je sekvenční umění.“ Komiks není jediný obrázek. Komiks vzniká teprve tehdy, začne-li jeho tvůrce pokládat vedle sebe obrázky, které na sebe nějakým způsobem navazují. Cesta ke comicsu je cestou od reality k ikoně. Ikona je (jednoduše řečeno) zobrazení zastupující určitou osobu, věc nebo ideu. Nejabstraktnějšími ikonami jsou texty, protože ty dnes nejsou ani trochu podobné tomu, co zobrazují. Jen taková malá odbočka: o nejabstraktnější ikoně – textu – lze mluvit i v souvislosti s představením HUGO. Ale zpět ke komiksu a výtvarnému umění vůbec. Skládá se tedy z obrazových ikon, které zastupují „realitu“. Komiks má ale oproti fotografii nebo realistické malbě tu zvláštnost, že zobrazuje postavy mnohem jednodušší, karikované. Jedná se o „zvýraznění prostřednictvím zjednodušení“. A také je to umění dotváření. Výtvarník komiksu vám ukáže jednotlivé sekvence, samostatné obrazy. Vidíme dvě scény a dotvoříme si v duchu vše, co se událo mezi nimi, od jedné k druhé. To je „dotváření“. Kromě pohybu je ještě zajímavé, jak se v komiksu pracuje s časem. Zdaleka neplatí, že co políčko, to jeden časový výsek. I v rámci jediného políčka čas plyne. Pohyb vzniká principem dotváření a odehrává se vlastně mezi políčky. Některé obrázky jsou výrazně posunuty do abstrakce – čárky kolem hlavy symbolizující údiv. Jsme svědky posunu od neviditelného k viditelnému, což je stejná cesta, kterou se ubíral vývoj písma. Díky jednoduchým symbolům přesně víme, co třeba vybuchlo a tak dále. V souvislosti s tím, co zde uvádím, působila inscenace Osudové kolo (ač neměla jako předlohu komiks) velice komiksově.
Miniaturizace – loutek, ale i celé scény – další trend chrudimského začátku léta. V některých inscenacích se s touto disproporcí – herec a miniloutka – pracovalo i v rámci režijní koncepce. Lze to tedy brát jako velice detailní úhel pohledu na stejnou věc nebo prostě jen jiný pohled na danou situaci. Není to miniaturizace scény a loutek jen tak beze smyslu a logiky. Ona miniaturnost často totiž souvisela i s celkovou metaforou pro tu či onu inscenaci.
Dokonalejší řemeslná práce – vzrůstající řemeslná zručnost některých souborů, která také souvisí s tím, že v rámci inscenace hraje i řada poloprofesionálů. S tím koresponduje i další, tentokráte velice diskutované téma: amatéři versus profesionálové.
Snad neřešitelná „profi-amatérská“ otázka – trend diskuzního fóra: těžké je určit, kdo je profesionál, poloprofesionál a amatér. Diskuze na LCH byla následující: dělit se to někdy musí, a to jen třeba kvůli praktickému dopadu. Amatéři mají někdy „trauma“, pokud vedle nich hrají už na krajských přehlídkách lidé, kteří mají náskok díky tomu, že jsou ze zázemí odborné školy a vysoko převyšují skutečné amatéry ve formě i řemesle. Dále se diskutovalo o tom, zda je třeba propozicemi dát vědět porotám v nižších kolech, jak s tímto fenoménem pracovat. Naproti tomu: zájem o účast na těchto festivalech mají profesionálové a poloprofesionálové, kteří právě vzešli z amatérů. Jim nejde o soutěž a LCH berou jako báječný prostor pro setkávání se a vzájemné inspirování. Podněty z diskuze se bude zabývat odborná rada NIPOS-ARTAMA . Pokud má někdo další připomínky, může je do září směřovat na Festivalový výbor LCH.

III. kapitola – Vše, co jako tvůrce potřebuji, je touha být slyšen, vůle se učit a schopnost dívat se kolem sebe…
Neděle:
Sabinovo libreto Prodané nevěsty se stalo inspirací pro inscenaci Mariage aneb Dobře prodaná nevěsta (LS Tichý jelen Roztoky). Herci – v tomto případě komedianti – komunikují s diváky před malou scénou v rámci expozice celého divadelního kusu. Scénu pak tvoří jakási mini-maringotka. Přes výtvarné nápady a fórky přejdou herečky plynule k samotnému hraní. Mini-loutkami tak rozehrají hlavní dějovou linii známého příběhu. Ale s použitím slov prof. Císaře by se dalo pochybovat o tom, zda tu hlavní dějová linie vůbec je. Pokud někdo totiž čeká složitější příběh, který by se mohl nad Sabinovou předlohou rozvinout, pak bude zklamán. A bude zklamán i ten, kdo hledá tematické vazby. Nebude zklamán ovšem ten, kdo pohrávání si s Prodanou nevěstou vezme jako východisko celé inscenace. A tak se důležitá stává radost ze hry. Ač to může znít jako fráze, přesto energie a „drive“, s jakým se všechny tři herečky zmocňují svých hereckých příležitostí, má svůj šarm. Na diskuzi se hovořilo hlavně o problému s rámcem – hraní komediantů o svatbě na svatbě, kde se svatebčané stávají těmi, o kterých je hráno. Je to jakési divadlo na divadle na druhou.Velký rozruch pak vyvolalo velmi akcentované prase, které se však vymyká výtvarně (oživlá plechovka) a jeho příběh není zcela ukončen.
LS Hlína Plzeň představil svou adaptaci komiksu Františka Skály Velké putování Vlase a Brady. Taktéž představil divadelní formu tzv. bytového divadla. Soubor Hlína je složený z příznivců plzeňské ZUŠ Trnka a původně tento kus hrál pouze pro své děti. Výtvarná složka vycházející z originálu předlohy nakonec z celého divadelního kusu působila jako nejpropracovanější. Pietní přístup k autorovi však nepůsobil tak výhodně z hlediska scénáře –
přecenil se dramatický potenciál Skálova textu, jehož dramatičnost je minimální. Na diskuzi se hovořilo ještě o hereckých rezervách a nedokonalém vodění loutek. Ovšem nutno podotknout, že nápad – oživit bytové divadlo – zapůsobil velice aktuálně, taktéž otázka způsobu převádění komiksu na jeviště. Diskutovaným tématem však zůstává, jak je to právě s tímhle typem bytového divadla na jevišti, kde to funguje úplně jinak než v autentickém bytě.
LS Radost Strakonice a jeho Třetí sudička. Je to loutkářský soubor tradiční, pravidelně hrající, který sáhl po dvacet let starém textu Josefa Křešničky. Velkým otazníkem pro mě zůstává kvalita tohoto textu, jak ho vůbec zařadit, potažmo o jaký žánr se vlastně jedná a také to, pro jaký věk dětí je pohádka určena. Strakoničtí tíhnou (jak L. Richter ve Valderonu psal) k velkým plátnům – ať už rázu poetického (to hlavně počátkem šedesátých let), melodramatického (třeba v pověstném Slzínkovi), či letos pohádko-kabaretního. Ve všech, v tom posledním zejména, je hlavní otázkou smysl pro míru: nepřešlápnout ve výtvarné, dramaturgické, režijní, a především v herecké nadsázce.
Pondělí:
Inscenace Frydolín aneb Podvodu strašlivá odplata LS Frydolín Praha vznikla na motivy starých loutkářských textů. Jarmareční divadlo, zábava pro přátele v hospodě – k tomu všemu směřoval Frydolín. Ale razantní a také lechtivá zábava, taškařice maňásků se nekonala. Zůstalo jen u záměru, alespoň v chrudimském představení. Vše popisné v inscenaci se stalo trapným. Nebylo jasné, k čemu slouží rámec, proč se komedianti hned schovají, včetně muzikantů atd.
Naštěstí, když se Hugo ráno probudil, zjistil, že se proměnil… a máme tu Franka Millera celého komiksového světa, tedy další v pořadí, tentokráte inscenaci Teatra Hugo Semily s názvem HUGO (Jan Mocek a kol.) Jsou to čerství absolventi ZUŠ Semily a jejich kamarádi. V inscenaci sledujeme proměny hlavního hrdiny Huga a jeho cestu v našich každodenních životních stereotypech. Hugo pro mě měl jedinečný divadelní styl. Rovněž pro mě bylo radostné, že inscenace začala fundamentálně pracovat s metodou divadelního střihu. Překvapivé bylo nadšení souboru, jeho souhra a herecká energie. V celém souboru se kumuluje opravdu velká divadelní energie udržující napětí, které jde jen směrem vzhůru. Pavel Martinec hraje sice jen obličejem a gesty – přesto je jeho projev naprosto přesný, precizní, plný vnitřní herecké energie a napětí. Samozřejmě mě potěšila i jejich divadelní hravost. Na diskuzi se hovořilo o tom, že inscenace má v podstatě dvě části – nejprve část, ve které jde zejména o vztahy postav a vlastních jmen, a pak druhou část, tzv. symbolicko-imaginativní. Hovořilo se o tom, jak má divák jít s představením dál, když je pro něj v první řadě rozehráno rozplývání se ve světě slov, které ostrým střihem přejde do roviny symbolické imaginace – kterou najednou (zdá se) jakoby nelze plně vnímat, číst ji jako část první. Jde možná jen o to, že jazyk nové formy není nějakým způsobem exponován. Tím pádem by postačilo dát divákovi klíč k tomu, jak číst tento (pro něj) nový jazyk, novou formu, druhou část inscenace. Ale zas na druhé straně mi HUGO přijde právě tímto inspirativní a zajímavý. Připomněl mi tvorbu některých zahraničních choreografů, kteří rádi pracují s protikladnými nápady, ale i s protikladem divadelní formy v rámci jednoho inscenačního celku. Na diskuzi se hovořilo ještě o základním pocitu některých diváků, že ač dění na jevišti bylo někdy nepřehledné a nepochopené, přesto stále bavilo. Slova nás ničí, pohlcují nás. Každý našel svůj výklad. Herci dobře cítí publikum. Pro některé to byl nejvýraznější zážitek letošní Loutkářské Chrudimi.
Další soubor Kdo-si (Matěj Kubina) z Jaroměře přivezl inscenaci Osudové kolo, kterou J.Holasová napsala podle J. Říhy. Matěj Kubina působil herecky velmi pružně – zvládl i drobné technické potíže během hraní. Jisté rezervy měl však v hlasovém projevu a někdy i v práci s temporytmem. Metafora světa jako kola osudu a zároveň jako koláče, který sultán pojímá jako svůj svět, byla trefná pro celou inscenaci. Pokud se mluvilo o jistých rezervách v hlasovém projevu a temporytmu celé inscenace, jsou to přece jen dílčí části celku, které lze do budoucna odstranit.
LD Spojáček Liberec předvedl vlastní úpravu známé pohádky K.J. Erbena Tři zlaté vlasy děda Vševěda. V dramatizaci podtrhl téma osudovosti – tři sudičky hrané herci. Ti přicházejí na scénu a začínají vyprávět příběh. Pro soubor je inscenace velkým krokem dopředu (jak říkali ti, co soubor znají z minulých přehlídek). Tento v podstatě tradiční marionetářský soubor se vydal na (pro něj) neprobádanou půdu tvoření scény z lidských kostýmovaných těl. Jako loutky jsou použiti manekýni. Kostýmovanými těly vytvářejí scény pro loutky. Chybí tomu ovšem svižnost jednotlivého prolínání mezi scénami, přesný a rychlý střih jednotlivých situací. Pečlivá je ovšem práce s loutkou a důsledně působila i tematická práce s hudbou.
Úterý:
VOŠ herecká Praha – Věra Provazníková: Aj, já koza – po upřímném vykopnutí prvního účastníka diskuze: „Líbila se výtvarná čistota pomůcek, a to bylo všechno,“ se diskutování téměř nerozproudilo. Jak se píše ve Valderonu. Soubor na rozpravu nezůstal. V inscenaci VOŠ herecké z Prahy se pracovalo s maskou, která se stala nedílnou součástí hercova projevu. V hraní s maskou a v přístupu k ní (jako takové) vidím velký nedostatek této inscenace. Jistě, chápu, inscenaci nastudovali v druhém semestru prvního roku studia na VOŠ – teď už jsou absolventy. Aj, já kozu tedy hráli nesčíslněkrát, tak se nelze divit, že přesnost hraní a s tím související i vnitřní zaujetí a další stránky interpretace musely jít svou kvalitou dolů. Přesto mám pocit, že i když tenhle „provoz“ semele to podstatné v inscenaci, základ herectví s maskou musí (i po tak dlouhém hracím maratonu) v představení zůstat. Maska přece skrývá, aby jiné odhalovala. Díky masce se hlavním výrazovým prostředkem stává tělo. Mrtvá maska musí ožít. To je základní věc techniky herectví s maskou. „Maska pomáhá herci pochopit a rozvinout smysl pro objevování, vědomí prostoru, přítomnosti a hluboké uvědomění si sama sebe. Je to výjimečný nástroj ve výuce herectví,“ říká Silvano Panichi. A tak nemusíme projít ani Lecoqovou školou, aby pro nás bylo ledabylé „předupávání si“ a poloviční nakročení k hereckému gestu – pro hraní s maskou opravdu málo. A ještě takový malý dodatek: Jacques Lecoq byl pedagog a mistr své vlastní objevené metody. Tělo pro něj bylo středem celého učení, protože právě skrz tělo pro něj divadlo ožívá.
Představení Srdce víc než noha souboru K Jaroměř neslo četné znaky toho, že vzniklo jako úkol, lekce, cvičení loutkářského školení. Název souboru K – jako konzervatoř to jednoznačně potvrzuje. S malým exkurzem tentokrát s podporou slov prof. Císaře. Problematika tohoto vzniku se promítá do řady jen nahozených, nedořešených detailů, které sice nijak vážně samy o sobě nenarušují inscenaci, ale ve svém součtu zabraňují tomu, aby dorostla do sugestivního představení plně přesvědčujícího svou kvalitou. Ale jedna věc je tu důležitá a podstatná – způsob, jak se pracuje s loutkou. Je to loutka, která svou vizuální podobou chce, a také to činí, napodobovat skutečnost – lidi, zvířata. Využívá tedy jistého napodobovacího, mimetického principu, kterého je loutka jako znak schopná. Ale loutka je také věc, která působí svou vlastní prezentační silou a zejména v umělém světě divadla se proto může stát snadno a hned symbolem a činit to, co by loutka napodobující reálný svět nikdy činit nemohla.
Také v dalším představení LS Pampalin Turnov (pozn.: V oficiálním programu LCH omylem uvedeno místo působení Praha.) Teta to plete byly známky kvalitního pedagogického vedení dětí a jejich dlouhodobé divadelní průpravy. Jen místy působil jejich projev zmechanizovaně, což může být i vlivem třetího reprízování v rámci jednoho festivalového dne. Otázkou ovšem zůstává (jak Jakub Hulák konstatoval), zda na tom nemá svůj podíl poněkud komplikované rámování hry. Proč jsou pohádky dvě, proč právě tyhle dvě, jak spolu souvisejí?
DLS Blechy Jaroměř jsou děti a kamarádi dětí mamin z MAMIN v Jaroměři. Představení Potkal šnek šneka bylo hravé, krátké a přesné. Příběh i prostředky adekvátní věku a zkušenostem dětí. Pochváleno bylo odkryté vodění i typ loutek. Práce s loutkou byla přesná. Jako každý rok vyprovokovala dětská představení diskuzi o tom, jak vůbec hodnotit dětské divadlo. Je-li nám ovšem představen pevný divadelní tvar, máme právo ho takto brát a přemýšlet o něm v těchto mezích. Nesmíme ovšem zapomenout, že současně jde i o výchovu dětí k divadlu a divadlem.
Mám ráda logiku snu. Nedá se říct, že by nápady ke mně přicházely ve snu. Ale další představení Anny Duchaňové La Kantýna (LS Vyrob si své letadýlko Praha) se neslo v atmosféře této logiky. Malé loutky na malé scéně a něžně tesklivá hudba. Herečka a zpěvačka Anna Duchaňová na jevišti někde mezi snem a skutečností. Při diskuzi diváky napadal třeba Márquez. Klíč k představení však pro některé diváky zůstal nenalezen, jiní si ho zas našli v podobě smyslových zážitků a dojmů z představení – rajčatová šťáva, rozstřikovaná vůně, svůdná hudba, výtvarně zajímavé loutky. Škoda jen, že byly špatně nasvícené – a tak si jejich „čistou krásu“ diváci mohli užít až po představení nebo v závěrečné projekční sekvenci titulků.
Středa:
Jedním z mála „sovětských“ beletristů, kteří u nás vzbudili širší pozornost po listopadu 1989, je Daniil Charms. I Rusko jej dlouho znalo jen jako autora knížek pro děti, jejichž psaním se pokoušel uživit. Na texty z pozůstalosti upozornil sice už v šedesátých letech Anatolij Alexandrov, knižní výbor však v Rusku vyšel až roku 1988. Představení Nádherný letní den (podle Daniila Charmse) LS Na holou Hořovice vyvolalo z jedné strany spokojenost s tímto pojetím „zdivadelnění“ Charmse a na druhé straně nevoli. Obecně si myslím, že tak to musí být – buď se vám to líbí, anebo ne. Nejsem zastáncem dvoj-dojmů, které v podstatě neříkají ani jedno z toho. Oproti tzv. „plutí nad vodami“ si Na holou zvolili živočišně syrový klíč jevištní realizace jeho textů. Byl to jakýsi výjev z reality vesnice. Věci tím pádem nekomplikovali, ale přímo je předváděli. Oproti jiným jevištním realizacím textů Charmse, které jsem mohla doposud vidět – a které v podstatě mnoho naznačovaly, ale vlastně to nemělo hlavu ani patu – mi tenhle klíč přišel dobrý. (A to nejsem zastáncem doslovnosti na divadle). V Nádherném letním dni byl pro mě prostě „elementární grunt“, a to například z hlediska herecké složky – herci hrají, na co stačí, jejich herectví má energii, dokážou na jevišti prostě jen „být“. Nemůžu si pomoct, ale tenhle Charms byl pro mě příjemným osvěžením. A záměrně používám označení „tenhle Charms“, protože existuje nespočetně mnoho názorů a „vizí“, jak Charmse inscenovat a vůbec jak jeho texty vnímat. Stejně jako existuje nespočet názorů na to, jak vůbec divadlo „dělat“. Mé „psaní“ může vyhovovat tvému „čtení“. Jedná se vždy o osobní výpověď inscenátora nebo té či oné skupiny lidí. Sama si vzpomínám na diskuzi po jednom ze svých představení. Jeden názor říkal, že v tom není nic z toho, „co chtěl autor říct“. Nic z jeho „poetiky“. Druhý zas „tohle je přesně ono, to je jeho styl, přesně jste vystihla autora“. Ještěže „dál psát nebudu, není už o čem, navíc mi došel v kalamáři inkoust“ (slovy Daniila Charmse).
LS Uzel Chlumec nad Cidlinou přivezl inscenaci Popředu-pozpátku povídám pohádku (na motivy lidových textů). Podle zpráv z krajské přehlídky působila inscenace v Hradci Králové jako kompaktní tvar, který dokázala skupina dospívajících dívek podat s energií a nadhledem. O důvodu, proč se to v Chrudimi tak nezdařilo se můžeme jen dohadovat. Pohádkové pásmo působilo spíše jako nesourodý celek. Používání různých hereckých stylů a nesourodých prostředků zas vyznělo inscenačně nadějně, ale chybělo tomu režijně-dramaturgické uchopení v rámci celku. Samotným situacím pak chyběla dramatická stavba a pointy.
LS Moje pětka Jaroměř s moralitou o ustaraném boháči a bezstarostném chudákovi s názvem Chudý a veselý předvedl dokonalou hru s loutkou a dětské herectví s dávkou humoru a nadsázky. Podle L. Richtera se těžiště zápletky přeneslo ke vztahu otce a dcery jen skrze peníze a téma předlohy se minulo s tématem, jež sděluje děj inscenace.
A konečně Tučňákův výlet Barbary Kocábkové a Jany Samkové – LS Krab Praha potvrdil dobrý standard řemesla. Spekulovalo se ovšem kolem obsahu. Detailní práce s loutkami tučňáků byla nejpropracovanější v celé inscenaci, stejně dobře na tom (bohužel) nebyla pohybová složka. Zaváněla jakousi hereckou machou. Příběh o tučňákovi, který se ztratil a hledá cestu zpět na jižní pól, je protkán řadou odboček. Pro děti kolem tří až čtyř let, které nevnímají souvislý děj, je navlékání odboček na hlavní linii příběhu asi jediná možná cesta, konstatoval L. Richter.
Čtvrtek:
Plzeňský Střípek je souborem, jenž buduje inscenace s velkou pečlivostí. Ty stojí na důsledné realizaci dramatické situace, na fabuli a konečně i na ději. Využívají zejména iluzivní jevištní realizace, kdy realita vytvořená na jevišti vzbuzuje dojem reality životní – přitom všichni víme, že je to fikce. Přesto však cosi chybělo, a to žánrová ujasněnost. Začíná se fraškou, potom se nakousne thriller, pak jsou tu zase prvky černé komedie. A tak se inscenace třikrát rozjíždí. Vědomí žánru by inscenaci dozajista posunulo dál, takto o představení Hotel beránek aneb Pozor za dveřmi je vlk (Ivana Faitlová podle Františka Kasky) LS Střípek Plzeň uvažoval prof. J. Císař.
Kamila Trmačová z Hradce Králové a její Slečna Annie překvapila svou břichomluveckou etudou jedné herečky a jedné loutky – manekýna. Vztah herec – loutka byl docela dobře rozehrán, ale chybělo mu sdělení, natož situace ať už dramatická nebo jevištní. Tak se naše pozornost soustředila na artistickou formu tohoto výstupu.
Camiada (Jiří Polehňa) – LS Vlastislav Hradec Králové. Dvě mladé herečky hrají tři Camiho hříčky. Polehňovy loutky jako magnet – svou expresivitou a naivností zároveň, doslova vytesané ze špalíku – přitáhly část publika. Camiho text má ovšem v sobě velký humor, v představení ale humor chybí. Prof. J. Císař konstatuje, že by mělo být inscenování Camiho nějakým ediktem zakázáno. Na diskuzi se hodně hovořilo o tom, že představení nemělo celkový rytmus, a tak maňasové nemohli fungovat. Stačilo by dodat představení tempo, vystřihnout hluchá místa a možná by vše začalo šlapat. Nakročeno k tomu je.
Kamenný host A.S. Puškina v podání Závěsného divadla Jičín bylo drama velkých vášní, ale bohužel bez vášně. Jisté rezervy představení byly v hereckém projevu – zejména se jednalo o hlasový projev některých herců. Namísto vyhraněných typů vidíme ovšem neurčité charaktery.
Pátek:
LS Topirambury Praha – Zdeněk Šmíd: Na počátku věků. Soubor tvoří žáci ZTJŠ z Prahy 5 (pedagogické vedení Radka Svobodová), které divadlo evidentně baví, hrají představení pro školy, pořádají mikulášská odpoledne a divadelní minifestivaly. Větší dramaturgicko-režijní provázanost a kompozice všeho „dění“ na jevišti by této divadelní skice velice prospěla.
Opavští amatérští loutkáři LS Opal Opava, kteří nejsou na Loutkářské Chrudimi žádnými nováčky, si vybrali text Ivy Peřinové Bezhlavý rytíř. Loutkovodiči souboru jsou po hlasové stránce dobře vybaveni, ale kvůli množství přeřeknutí a nenávaznosti jednotlivých dialogů (způsobené zřejmě zapomenutím té či oné repliky) se jejich hlasový potenciál nemohl plně rozeznít. Zručnost ve vodění marionet je zřejmá, ale deklamačně sdělovanému textu by dozajista prospělo více nápadů a směřování spíše k loutkové metafoře. Inscenaci by dozajista také pozvedl situační humor a mimoslovní jednání postav.
Podle předlohy Marie Voříškové Makaphovy dary vznikla pod taktovkou J. Holasové a LS Spolu, ale každý sám Jaroměř další inscenace s názvem O muži, který počítal šišky. Je to po hudební a výtvarné stránce velice zdařilý divadelní opus. Příběh se odehrává na paravánu a je hrán dvouručními maňásky černochů. Některé situace jsou loutkářsky dobře vyvedené, jsou zde trefně udělané gagy. Bohužel, přímo nesouvisejí s hlavní linkou základního příběhu. A tak jsou zde nedořešeny některé problémy dramaturgického charakteru. Přesto má inscenace šarm a vtip.

VI. kapitola – Z – jako závěr (nebo také z – jako zdroje)
Tahle 57. Loutkářská Chrudim měla svého jasného favorita. A tak HUGO - Teatra Hugo už míří na Jiráskův Hronov. A možná tam dorazí i některá ze tří inscenací, které dostaly doporučení: Nádherný letní den – LS Na holou Hořovice, Hotel beránek aneb Pozor za dveřmi je vlk – LS Střípek Plzeň a Mariage aneb Dobře prodaná nevěsta – LS Tichý jelen Roztoky.
Dozajista jsem v těchto kapitolách o loutkorybaření nepostihla vše, přesto jsem se snažila (s použitím některých slov a myšlenek svých kolegů porotců – prof. J. Císaře, J. Huláka, V. Šrámka a I. Marečkové) co nejvíce zrekapitulovat divadelní dění v Chrudimi. Použila jsem taktéž postřehy diskutujících diváků, spolurecenzentů z Valderonu (jako např. L. Richtera), aby byl tenhle „pokus o vhled“ co nejširší. Taktéž jsem nahlédla do časopisu Loutkář (číslo 3/2008) a z dalších zdrojů jsem použila chytrý časopis ŽIVEL (díl o komiksu, léto 2002). V neposlední řadě jsem použila a nechala se inspirovat vědomím a kreativitou D. Lynche, který tak pěkně mluví o rybaření. A loutková Dorota Maslowská mi byla společnicí v horkých dnech – dávala pár „gramů“ smíchu – když vedro takřka dusilo.

Když dokončíte projekt, na jedné straně se dostaví dobrý pocit a určité uvolnění, na druhé straně ve vás vzniká určité vakuum. To, čemu jste po nějaký čas věnovali veškerou pozornost, je najednou pryč. Je to jako rybaření. Včera jste chytili parádní kus a dnes sedíte na stejném místě a doufáte, že se vám povede podobný úlovek. Zůstaneme-li u analogie s rybařením, často se stává, že třebaže se obrníte trpělivostí, ryba zkrátka nepřijde. Lovíte ve špatných vodách. Takže prostě smotejte udici a přesuňte se někam jinam… (Pokračování z úvodu, Velká ryba Davida Lynche)