GARDAVSKÝ, Vladimír: Krásné zelené oči varovaly před zlem. Plzeňský deník, 7. 6. 2005

K šedesátému výročí ukončení druhé světové války nastudoval divadelní soubor Amceth, člen Plzeňské neprofesionální scény, jevištní adaptaci románu Arnošta Lustiga Krásné zelené oči. Vypravěč v podání režiséra a autora scénáře Jiřího Č. Ulricha (ztvárnil ještě postavu rabína) nás v ní seznamuje s příběhem mladé židovky Hany, která si zpřítomňuje osudy své nevlastní babičky (obě polohy čitelně a přesvědčivě odlišila Irena Velichová). Žena z předobrazu v utajení přežila holocaust ve vojenském nevěstinci poblíž Osvětimi za cenu nezhojitelných ran na své duši.
Barvité scénické dění dává najevo poučenost některými osvědčenými postupy divadla poezie. Střídají se v něm sebezpytující drásavé monology se strohými dialogy, s stínovým divadlem i s projekcemi dobových dokumentů a vlastních videonahrávek. Postupně se tak v inscenaci vyjevují zastřené dramatické události, jež se zřetězily v životě jedné židovské rodiny. Vybízejí k úvahám nad možnostmi člověka nacházejícího se v extrémní situaci, která nabízí i eventualitu volby. Leckdy jen zoufalým činem člověk překoná beznaděj a stvrdí oprávněnost svého bytí a pak mu nezbývá než se s tím obtížně a dlouho vyrovnávat.
Varovné zvěčnění totálního zla, jež provází uctívání síly a smrti, je zachyceno v portrétu fanatického sturmbanführera (František Zatloukal) i v řízné kreaci řadových vojáků (Daniel Mikeš). Skutečnost, že je nemožné navázat důvěryhodný vztah, zpronevěřuje-li se člověk lidskosti, dojemně předestřel v celé nahotě poněkud „citlivější“ německý voják (Marek Velebný). Škoda jen, že zkušený scénárista v povinné úctě ponechal v závěru hry zaznít i některým až příliš proklamativním vyjádřením autora.
Poutavou, básnickou inscenaci Krásných zelených očí významně obohacují klavírní improvizace (Jan Heinl), dotvářející citlivě atmosféru jednotlivých scén i temporytmus celého představení. Na místě je přání, aby stejně jako premiéra byly i reprízy v plzeňském Divadle Dialog vyprodány.