AS 2004, č. 5, s. 32 - 33, Milan Strotzer
OTEVŘENÁ VRATA
aneb
CO SE NA HRONOVĚ PŘIHODILO
NA POTVORU PRÁVĚ LOUTKÁŘŮM
Na 74. Jiráskově Hronově (JH) se stala neoddiskutovatelná chyba v organizaci přehlídky. Dotkla se především souboru (Tentokrát) Pes z Městečka Trnávky, který byl na JH nominován z Loutkářské Chrudimi s představením Ani Anička, ale Alenka. Dotkla se i diváků, především jednoho ze tří představení, kteří museli být souborem požádáni, aby z větší části opustili sál, neboť nic neuvidí a patrně ani neuslyší.
Stalo se a nelze to vzít zpět. Lze se jen znovu na tomto místě omluvit souboru i divákům, kterých se to dotklo. Ještě jednou, prosím, promiňte. Tento organizační lapsus se stal navzdory tomu, že jsem cca týden před zahájením festivalu zajel do Hronova, abych mezi jinými organizačními záležitostmi zajistil optimální stavbu jeviště a hlediště pro některé inscenace, předně právě pro představení Ani Anička, ale Alenka v sále Josefa Čapka. Vymysleli jsme řešení, které tkvělo v přepažení sálu na půl, v postavení přiměřeně vysokého praktikáblového jeviště, čímž by díky mohutné elevaci hlediště vznikl jakýsi divácký kotel, kde by nejvzdálenější divák nebyl dál než v Chrudimi a nejbližší by seděl na doraz hracího prostoru. Myslím, že jsme tak připravili podmínky pro představení, které by předčily ty Chrudimské. Bohužel, technici, kteří byli ve službě když soubor přijel, byli jiní, a ti, s kterými jsme popisované uspořádání dohodli, na ně nepřenesli potřebnou instrukci. Mě ani ve snu nenapadlo, že když něco intenzivně vymýšlíme a nalezneme řešení, že nakonec nebude realizováno, že to musím zkontrolovat. Soubor začal, nevěda o všech možnostech, řešit stavbu sám, a to v dvojnásobně velkém prostoru. To by ještě nemuselo přivodit zkázu představení, kdyby nedošlo souběžně k další kardinální chybě v distribuci a prodeji vstupenek. Namísto 120 jich bylo na jedno z představení vydáno cca 300.
Představení Ani Anička, ale Alenka nebylo jediné, které bylo postiženo nevhodným hracím prostorem. Na 74. JH se to stalo i u představení rosických Misionářů, která se hrála v sokolovně. Ačkoliv bylo předurčeno, že budou hrát na kontakt s diváky na podlaze sokolovny s tím, že kukátko bude využito k elevaci diváků, hrálo se v kukátku na distanc od publika, tedy v obráceném gardu. To je mj. jeden z hlavních důvodů, proč inscenace Misionářů v Hronově nefungovala, zatímco na Šrámkově Písku ano. K podobným případům dochází rok co rok a jen vzácně se stane, že to negativně nepoznamená inscenaci. Když se ptám techniky, proč se nehraje v předem rozváženém a domluveném prostoru, obyčejně odpověď zní, že si soubor přál uspořádat jeviště a hlediště jiným způsobem. Technika se snaží vyhovět, i když jí to přináší práci navíc, neboť seč to jde, je program uspořádán také s ohledem na to, aby se představení vyžadující stejný hrací prostor hrála za sebou a neztrácel se vzácný čas a síly věčným přestavováním. Taková náhlá improvizace má za následek i nesoulad mezi počtem diváků v sále a vydanými vstupenkami.
Odtud pak mj. plynou nářky souborů a diváků nad nepovedenými představeními. Logicky se to týká těch souborů, které vyžadují komornější, kontaktní uspořádání hracího prostoru a hlediště, především loutkářů, dětských divadelních kolektivů, souborů malých jevištních forem, včetně tzv. divadel poezie. Již několik let je přitom k dispozici variabilní uspořádání sálu Josefa Čapka, kde se dá hrát nejméně na pět způsobů, přičemž lze vytvořit prostory od vskutku komorních, až po ten maximálně možný. Letos byla pořízena do tohoto sálu taková výbava, která umožňuje budovat elevaci hlediště tak, aby z každého místa bylo dobře vidět. Navíc jsme se vloni vrátili k hraní v sokolovně, která skýtá další možnosti, včetně improvizované vany a lávky pro tradiční marionetové divadlo, využívající rozdělenou interpretaci.
Tím nechci tvrdit, že je stav optimální. Přes vše, co se podařilo v minulých letech zaopatřit k zlepšení hracích podmínek, a není toho zas tak málo, stále Hronovu chybí pro divadlo určený a vybavený komorní sál, alespoň takový, jaký si pořídili v Chrudimi při nedávné rekonstrukci Pippichova divadla v jeho suterénních prostorách.
Letošní organizační lapsus byl k něčemu přece jen dobrý. Hronovští objevili nejméně dva komorní prostory a chtějí je upravit a zajistit tak, aby v nich mohla probíhat divadelní představení. Jde o prostory pro 50 – 80 diváků. Tím by se dalo vyřešit jinak těžko stihnutelné přestavování sálu Josefa Čapka během festivalu a vytvořit optimálnější podmínky pro realizaci hronovského programu. Znamená to však mj. i to, že se v nich bude hrát jedna inscenace vícekrát než dvakrát až třikrát, a to ne v jednom dni, nýbrž např. ve 2 – 3 dnech tak, aby je mohl zhlédnout příslušný počet žádostivých diváků, což odhaduji u předmětného druhu produkcí na 500. Pak to znamená i prodloužení pobytu souboru ze tří na čtyři, možná až pět dnů. To je však další oříšek, neboť není ročníku, kdy by některý ze souborů neurčil pořadatelům jeden jediný den, v němž může hrát. Ostatně, soubor (Tentokrát) Pes z Městečka Trnávky mohl hrát pouze v pondělí 9. srpna.
Začasté slýchávám, zejména od loutkářů a některých odborníků z oblasti dětského divadla a dramatické výchovy, že Hronov vytváří podmínky jen pro „velkou“ činohru, že představení z Loutkářské Chrudimi a Dětské scény nemají na Hronově šanci, že se hodnotí jejich představení bez opory odborníků z těchto oblastí divadla, že tu pro loutkáře a vedoucí dětských souborů nejsou ani vzdělávací příležitosti. Statistika by lehce dokázala pravý opak. Nemyslím si, že je nutné o ni rozšiřovat tyto řádky. Kdo nevěří, nechť prolistuje např. d´ARTAMAny, Amatérskou scénu či Zpravodaje JH za posledních 14 let, kdy je JH programově mezidruhovou přehlídkou amatérského divadla.
Myslím, že se mají věci jinak, že dokud činohra a mladé divadlo přešlapovaly na místě, nevědouce co po listopadu 1989 hrát, zcela jasně převažovaly ve svých inscenačních výsledcích soubory loutkářské a dětské. Bylo to docela logické, neboť převážná část jejich produkce směřovala k dětským divákům. Tehdy po právu oslavovaní inscenátoři nikterak na hronovské podmínky nepoukazovali. Myslím, že souběžně nastal ještě jeden podstatný efekt. Činoherci staří i mladí při svém přešlapování nasávali impulsy pro svou další divadelní práci kde se dalo, nezřídka právě na loutkářských představeních a vystoupeních dětských divadelních souborů. Tehdejší inspirátoři divadelního dění v oblasti amatérského loutkářství a dětského divadla jakoby setrvávali v bohorovném uspokojení ze stavu, který nastal. Konec konců, okouzlení z inscenačních výsledků, a tím i naplnění potřeby kýžené emancipace, jsou pochopitelné. Ale čas pokročil dál a gard zdrojů inspirace se obrátil, bylo jich více v činohře, obohacené podněty odjinud, a posléze v představeních experimentujících, věkově mladších souborů. A v tom čase (cca v polovině 90. let) nastolili někdejší inspirátoři poněkud nepochopitelný přístup. Namísto podpory mezidruhové inspirace se začali uzavírat ve svém divadelním teritoriu a spolu i své kolegy loutkáře a vedoucí dětských divadelních souborů.
Pojednou jakoby společná hronovská příležitost neexistovala. Raději se o ní nehovořilo, a když, tak jako o problémové. Každé uzavírání se, takříkajíc na vlastním dvorečku, nemůže vést jinam než k omezující izolaci. V českých podmínkách k tomu v některých případech nastoupí efekt „sousedovy kozy“. Kéž bych neměl pravdu.
Naštěstí ne všichni se spokojují s bytím na uzavřeném dvorku. Ostatně, tito sklízejí po celá léta na Jiráskových Hronovech zasloužené ovace. Kéž by bylo více těch, kdo dovedou otevřít vrata svých dvorů. Ta hronovská jsou otevřená. O to víc mne letos mrzelo, co se vlivem chyby v organizaci přihodilo, a to jak na potvoru právě loutkářům.
Milan Strotzer
aneb
CO SE NA HRONOVĚ PŘIHODILO
NA POTVORU PRÁVĚ LOUTKÁŘŮM
Na 74. Jiráskově Hronově (JH) se stala neoddiskutovatelná chyba v organizaci přehlídky. Dotkla se především souboru (Tentokrát) Pes z Městečka Trnávky, který byl na JH nominován z Loutkářské Chrudimi s představením Ani Anička, ale Alenka. Dotkla se i diváků, především jednoho ze tří představení, kteří museli být souborem požádáni, aby z větší části opustili sál, neboť nic neuvidí a patrně ani neuslyší.
Stalo se a nelze to vzít zpět. Lze se jen znovu na tomto místě omluvit souboru i divákům, kterých se to dotklo. Ještě jednou, prosím, promiňte. Tento organizační lapsus se stal navzdory tomu, že jsem cca týden před zahájením festivalu zajel do Hronova, abych mezi jinými organizačními záležitostmi zajistil optimální stavbu jeviště a hlediště pro některé inscenace, předně právě pro představení Ani Anička, ale Alenka v sále Josefa Čapka. Vymysleli jsme řešení, které tkvělo v přepažení sálu na půl, v postavení přiměřeně vysokého praktikáblového jeviště, čímž by díky mohutné elevaci hlediště vznikl jakýsi divácký kotel, kde by nejvzdálenější divák nebyl dál než v Chrudimi a nejbližší by seděl na doraz hracího prostoru. Myslím, že jsme tak připravili podmínky pro představení, které by předčily ty Chrudimské. Bohužel, technici, kteří byli ve službě když soubor přijel, byli jiní, a ti, s kterými jsme popisované uspořádání dohodli, na ně nepřenesli potřebnou instrukci. Mě ani ve snu nenapadlo, že když něco intenzivně vymýšlíme a nalezneme řešení, že nakonec nebude realizováno, že to musím zkontrolovat. Soubor začal, nevěda o všech možnostech, řešit stavbu sám, a to v dvojnásobně velkém prostoru. To by ještě nemuselo přivodit zkázu představení, kdyby nedošlo souběžně k další kardinální chybě v distribuci a prodeji vstupenek. Namísto 120 jich bylo na jedno z představení vydáno cca 300.
Představení Ani Anička, ale Alenka nebylo jediné, které bylo postiženo nevhodným hracím prostorem. Na 74. JH se to stalo i u představení rosických Misionářů, která se hrála v sokolovně. Ačkoliv bylo předurčeno, že budou hrát na kontakt s diváky na podlaze sokolovny s tím, že kukátko bude využito k elevaci diváků, hrálo se v kukátku na distanc od publika, tedy v obráceném gardu. To je mj. jeden z hlavních důvodů, proč inscenace Misionářů v Hronově nefungovala, zatímco na Šrámkově Písku ano. K podobným případům dochází rok co rok a jen vzácně se stane, že to negativně nepoznamená inscenaci. Když se ptám techniky, proč se nehraje v předem rozváženém a domluveném prostoru, obyčejně odpověď zní, že si soubor přál uspořádat jeviště a hlediště jiným způsobem. Technika se snaží vyhovět, i když jí to přináší práci navíc, neboť seč to jde, je program uspořádán také s ohledem na to, aby se představení vyžadující stejný hrací prostor hrála za sebou a neztrácel se vzácný čas a síly věčným přestavováním. Taková náhlá improvizace má za následek i nesoulad mezi počtem diváků v sále a vydanými vstupenkami.
Odtud pak mj. plynou nářky souborů a diváků nad nepovedenými představeními. Logicky se to týká těch souborů, které vyžadují komornější, kontaktní uspořádání hracího prostoru a hlediště, především loutkářů, dětských divadelních kolektivů, souborů malých jevištních forem, včetně tzv. divadel poezie. Již několik let je přitom k dispozici variabilní uspořádání sálu Josefa Čapka, kde se dá hrát nejméně na pět způsobů, přičemž lze vytvořit prostory od vskutku komorních, až po ten maximálně možný. Letos byla pořízena do tohoto sálu taková výbava, která umožňuje budovat elevaci hlediště tak, aby z každého místa bylo dobře vidět. Navíc jsme se vloni vrátili k hraní v sokolovně, která skýtá další možnosti, včetně improvizované vany a lávky pro tradiční marionetové divadlo, využívající rozdělenou interpretaci.
Tím nechci tvrdit, že je stav optimální. Přes vše, co se podařilo v minulých letech zaopatřit k zlepšení hracích podmínek, a není toho zas tak málo, stále Hronovu chybí pro divadlo určený a vybavený komorní sál, alespoň takový, jaký si pořídili v Chrudimi při nedávné rekonstrukci Pippichova divadla v jeho suterénních prostorách.
Letošní organizační lapsus byl k něčemu přece jen dobrý. Hronovští objevili nejméně dva komorní prostory a chtějí je upravit a zajistit tak, aby v nich mohla probíhat divadelní představení. Jde o prostory pro 50 – 80 diváků. Tím by se dalo vyřešit jinak těžko stihnutelné přestavování sálu Josefa Čapka během festivalu a vytvořit optimálnější podmínky pro realizaci hronovského programu. Znamená to však mj. i to, že se v nich bude hrát jedna inscenace vícekrát než dvakrát až třikrát, a to ne v jednom dni, nýbrž např. ve 2 – 3 dnech tak, aby je mohl zhlédnout příslušný počet žádostivých diváků, což odhaduji u předmětného druhu produkcí na 500. Pak to znamená i prodloužení pobytu souboru ze tří na čtyři, možná až pět dnů. To je však další oříšek, neboť není ročníku, kdy by některý ze souborů neurčil pořadatelům jeden jediný den, v němž může hrát. Ostatně, soubor (Tentokrát) Pes z Městečka Trnávky mohl hrát pouze v pondělí 9. srpna.
Začasté slýchávám, zejména od loutkářů a některých odborníků z oblasti dětského divadla a dramatické výchovy, že Hronov vytváří podmínky jen pro „velkou“ činohru, že představení z Loutkářské Chrudimi a Dětské scény nemají na Hronově šanci, že se hodnotí jejich představení bez opory odborníků z těchto oblastí divadla, že tu pro loutkáře a vedoucí dětských souborů nejsou ani vzdělávací příležitosti. Statistika by lehce dokázala pravý opak. Nemyslím si, že je nutné o ni rozšiřovat tyto řádky. Kdo nevěří, nechť prolistuje např. d´ARTAMAny, Amatérskou scénu či Zpravodaje JH za posledních 14 let, kdy je JH programově mezidruhovou přehlídkou amatérského divadla.
Myslím, že se mají věci jinak, že dokud činohra a mladé divadlo přešlapovaly na místě, nevědouce co po listopadu 1989 hrát, zcela jasně převažovaly ve svých inscenačních výsledcích soubory loutkářské a dětské. Bylo to docela logické, neboť převážná část jejich produkce směřovala k dětským divákům. Tehdy po právu oslavovaní inscenátoři nikterak na hronovské podmínky nepoukazovali. Myslím, že souběžně nastal ještě jeden podstatný efekt. Činoherci staří i mladí při svém přešlapování nasávali impulsy pro svou další divadelní práci kde se dalo, nezřídka právě na loutkářských představeních a vystoupeních dětských divadelních souborů. Tehdejší inspirátoři divadelního dění v oblasti amatérského loutkářství a dětského divadla jakoby setrvávali v bohorovném uspokojení ze stavu, který nastal. Konec konců, okouzlení z inscenačních výsledků, a tím i naplnění potřeby kýžené emancipace, jsou pochopitelné. Ale čas pokročil dál a gard zdrojů inspirace se obrátil, bylo jich více v činohře, obohacené podněty odjinud, a posléze v představeních experimentujících, věkově mladších souborů. A v tom čase (cca v polovině 90. let) nastolili někdejší inspirátoři poněkud nepochopitelný přístup. Namísto podpory mezidruhové inspirace se začali uzavírat ve svém divadelním teritoriu a spolu i své kolegy loutkáře a vedoucí dětských divadelních souborů.
Pojednou jakoby společná hronovská příležitost neexistovala. Raději se o ní nehovořilo, a když, tak jako o problémové. Každé uzavírání se, takříkajíc na vlastním dvorečku, nemůže vést jinam než k omezující izolaci. V českých podmínkách k tomu v některých případech nastoupí efekt „sousedovy kozy“. Kéž bych neměl pravdu.
Naštěstí ne všichni se spokojují s bytím na uzavřeném dvorku. Ostatně, tito sklízejí po celá léta na Jiráskových Hronovech zasloužené ovace. Kéž by bylo více těch, kdo dovedou otevřít vrata svých dvorů. Ta hronovská jsou otevřená. O to víc mne letos mrzelo, co se vlivem chyby v organizaci přihodilo, a to jak na potvoru právě loutkářům.
Milan Strotzer
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.