AS 2004, č. 5, s. 30 - 31, Vlastimil Král.
HRONOVE… HRONOVE…
O hronovském festivalu lze vskutku psát jen v superlativech. Jeho profesionální a poloprofesionální zázemí dělá z něho „výkladní skříň“ amatérského divadla. Kontinuita jeho tvůrčí personální geniality existuje bez narušení dobře víc jak dvacet let (byla před začátkem „postnověku“, v průběhu jeho „nastolování“ a je v následných časech jeho existence).
Dramaturgie přehlídky, její teoretické zdůvodnění, hluboké a široké zázemí volby a výběru, to vše zabezpečuje vysokou kvalitu výsledků celoročního úsilí. Prokomponováním norem teoretické a praktické přípravy uchazečů o vzdělání je Jiráskův Hronov kulturní institucí vysoké intelektuální úrovně.
Taková pozornost a péče nám amatérským režisérům a hercům tenkrát, tj. před padesáti roky, kdy jsem v roce 1954 poprvé navštívil Jiráskův Hronov, věnována nebyla. A to právě v té nejdůležitější otázce, tj. specifičnosti divadla, jako relativně samostatného druhu umění. Až živelný proces inscenační praxe 60. let otevřel problém „závislosti“ divadelního projevu na literární tvorbě. A od poloviny 70. let lze zaznamenat cílevědomost úsilí, zvláště pak v 80. letech, a tento tah na samostatnost a zdokonalování divadelní praxe trvá.
Dnes lze široce hovořit o teorii a praxi „autorského divadla“. (Autorského divadla ať již jako součásti nebo odnože divadla, či dokonce jako jisté modifikace, anebo dokonce jako o všeobjímajícím fenoménu zavazujícím jiné modifikace teoreticky rozpracovanou metodologií.)
Teď asi předbíhám. V posledních letech se totiž nemohu zbavit dojmu, že se tento úspěšný proces dostal ke kulminačnímu bodu, a že dochází k absolutizaci kritérií v hodnotové orientaci výlučně dle zákonitostí „autorského divadla“. Ve výběru, v hodnocení jsou uplatňovány teze vyhovující spíše experimentu, exhibicionismu, soutěživosti „dělat to jinak“, dokonce k nadprodukci „stejnosti přesahů“ (viz erotické a sexuální motivy v „neinterpretaci“ druhově i žánrově čehokoliv. Autoři pak cítí potřebu divákům vysvětlit „společenskou funkci“ „neinterpretačního“ díla a do programu píší vysvětlivky (viz k inscenaci Sloupy).
A „přesah“ (smysl, význam…) dění na jevišti se však ukázal být o něčem jiném; o tom víc napověděla výzva, že „kdo je v etice útlocitně uhnízděn, hrozí mu újma“. Díky za upřímnou otevřenost! K čemu etika, že. Domnívám se, že bylo docíleno absence respektování a hledání jednoty obsahu a formy v jevištním významu těchto kategorií estetiky divadla.
Velice mě zaujala inscenace Kafka – Za dveřmi, koneckonců i první Antigona Divadla Potôň Levice. Jde mi o „přesah“ jak detailu, tak i celku. A mám za to, že jít důsledně touto cestou, nutně bychom se dostali k subjektivním zdrojům. Je-li totiž režií i herci jeviště zahlceno výrazovými prostředky tzv. pokleslými, nezaujme mě. (Např. jsem vypnul televizi po hodině dívání se na Sluhu dvou pánů s panem Donutilem, ze Sloupů a z Misionářů jsem odkráčel cca po dvaceti minutách a na Goldoniádě se mi nepodařilo za celé představení vyloudit ani jedno pousmání.)
U Sloupů a Misionářů jsem si uvědomil, že „intelektuální zátěží“ inscenace netrpí, a že mohu po chvilce odejít. Ve vypočítaném čase se vrátit, abych zaznamenal formu „přeneinterpretování“ „přesah celku“, eventuálně se dotázat odcházejících diváků. A Goldoniádě pana Vápeníka už vůbec o nic nekráčí, pouze „srandovními“ gagy uskutečnit atak na bránici diváka, a to s absencí jakékoliv stopy intelektuálního projektu.
Od pondělka do nedělního rána jsem měl dost a dost rozhovorů na téma dramaturgie Jiráskova Hronova. Naprosto převažovaly odsudky těchto inscenací. Hodnotící formulace jsou nepublikovatelné. Hovořil jsem i s několika protagonisty Jiráskova Hronova. Se základními kameny mých názorů a postřehů vyjadřovali porozumění. Poukazoval jsem na devastaci kulturních hodnotových orientací, na společné tažení naturalismu a nihilismu ve jménu naprostého zrelativizování jakékoliv jistoty a hodnotu artefaktu, ať už je to fenomén sféry reality nebo transcendentna.
Vrátil jsem se k dekadenci, symbolismu, k takovým velikánům jako Baudelaire anebo třeba jen náš Karásek ze Lvovic, ale u všech jsem zjistil zároveň vůli a snahu subjektu po pozitivním fenoménu „přesahu“ touhy po „jednotě krásy a dobra“, i když přes hlubokou a duši rozdírající melancholii a ztrátu sebejistoty a vyznávání specifické samostatnosti poezie. Málo z toho pozitivního jsem vnímal v inscenacích, které jsem viděl na Jiráskově Hronově. V rozhovorech s protagonisty jsem upozorňoval, že je docela možné, že krajské i jiné přehlídky vytvářejí optimističtější obraz (a ani Hronov jsem neviděl celý). Jenže rozmluvy s lidmi, kteří festival viděli celičký, mne přivedly k ujištění, že je náš názor shodný.
Dovolte mi za zkormoucené diváky uvést ryze osobní příklad. Osamělý, žijící v neradostné samotě, seznámil jsem se před odjezdem do Hronova se sympatickou ženou. Při příchodu do sokolovny jsem si zvolil první židli v jedné řadě vpravo. A najednou se ta světlovlasá žena posadila vedle mne. Nečekal jsem ji. Moje dušička zněžněla. Pocit štěstíčka však skončil v okamžiku, kdy na jevišti zahájil „striptýz“ robustní chlap. A naprosté zmrazení dovršil otřásající se „panelák“ a svršky létající nad „střechu“. Ano, pane autore, u tohoto exhibicionismu jsem se rozhodl nebejt. Opustil jsem místo. Opustil jsem sympatickou ženu. Po jejím boku sledovat „zběsilost suterénu“ by bylo deklasování něžných citů v sobě a zároveň pošpinění půvabné ženy (Jako kdyby vám soused hodil na keř nádherných růží lopatu psích lejn.)
Můžete se podivovat, když poznamenám, že v těchto okamžicích vyvstaly v mé paměti řádky s obrazy „…písknutí škrceného novorozeněte na hnoji stáje, vzlykot dítěte nedospělého v loktech zhovadile…“ a dále „…obrovská hnojiště brutalit… / v sklenících sobectví dnes kvetou ideje… / Kramáři, kuplíři, jde s vámi prokletí… / váš Kristus mrtvý je a s ním i naděje…“ (Antonín Sova). To byl „přesah“ řítící se mojí zněžnělou dušičkou. Opravdu, nebylo možné s tou světlovlasou ženou sdílet tu otřesnou podívanou a držet se za ruce. A právě pro to, že v té „podívané“ jde jen o „přesah“ předváděného detailu! A já se zděsil nad možností, že hromadění obdobných detailů bude pokračovat. Proto jsem odkráčel. Potěšilo mě, že mě další následovali.
A po přečtení některých tiskovin jsem pochopil, že publicistika, těmto inscenacím věnovaná, je vedena snahou toto tzv. „požitkářství suterénu“ poetizovat, a tím vlastně vytvářet „realizační prostor“. Jak je vidět, tak „kulturní politika“ undergroundu, s tendencemi polopornografického naturalismu a nihilismu, zacíleným ostře na zatracení až likvidaci poezie všeho v minulosti či odpoetizování myšlení, emocí, fantazie, názorů, postojů, činů a chování mladých generací v současnosti, je respektována.
Je nejvyšší čas vytvořit prostor, a to dostatečně velký, pro kritiku těchto snah. Vždyť je řadu let poměrně jasno, oč v kultuře a v umění kráčí. Jsou to totiž nejvhodnější sféry, v nichž lze snadno z občanů společnosti utvářet bezbranné, snadno manipulovatelné šáši. Zlikvidovat přetrvávající vzorce chování a jednání (vymýtit je z hodnotových orientací) a místo nich absolutizovat funkce pouhých orientačních znaků. Totálně oslabit vyšší nervovou soustavu (analytickou) a vrátit člověka do sféry první signální soustavy (podnět – reakce). Dostat člověka do převládajícího vlivu nebrzděných, a zdánlivě svobodných pudů. A těch pomocníků ve sféře kultury a umění…
Vedle hledání souvislostí generačního úsilí ve vymaňování autorského divadla z nadvládí literárních textů jsou v tichosti kradeny a devastovány generace (či ročníky) „náctiletých“ a starších, a to ve jménu těch „undergroundových, vulgárně antropologických klišé, plně teoreticky – některými sexuology a psychoanalytiky i prakticky – předpokládané a zdůvodňované. Ano, fenomén erotiky a sexu, tolik prodejný a ziskový, hodlá ovládat společenské vědomí. Tendence provokace, brutality, zběsilosti ve jménu hesla „sex a politika“ už nejsou pouze jako projev, ale jako řízená metodologie (a divadlo se stává implicitní součástí).
A právě pro toto zjištění se domnívám, že je nejvyšší čas vrátit se ke Kottově Velkému Mechanizátorovi dějin a vůbec se nelekat pokřiku o nebezpečí „ideologizace“! Vzít prostě na vědomí, že Shakespearovi bylo jasné a srozumitelné, že svět není jen Sen noci svatojánské, a že bychom měli reagovat stejně.
Rád bych, aby si protagonisté amatérského divadla prodiskutovali otázku, zda opravdu nedošlo ve sféře výrazových prostředků k absolutizaci zájmu a pozornosti jen na zákonitosti procesu jejich užití, a to především nejsubjektivnější formy autorského divadla, kde je tzv. dáno, že „neinterpretační výrazivo“ je kvalitativně vyšší konstantou, než režijně-herecký element interpretační!
V těchto souvislostech tři poznámky:
1. Napadla mě otázka, zda snahy po dominaci metodologie tvorby „neinterpretačních“ inscenací nekoketují s jistou dávkou subjektivistického sektářství.
2. Doporučoval bych zamyslet se nad faktem, že v průběhu Jiráskova Hronova podstatně přibylo diváků, kteří si po zhlédnutí „interpretační“ inscenace vzájemně sdělují: Konečně pohlazení. A nezdálo se mi, že by šlo o hlupáky, kteří nejsou sto identifikovat „neinterpretační“ díla, protože v procesu vnímání je tak filtrují, že ve výsledku přijímají pouze vnější povrchní obrazivost.
3. Bylo by vhodné, aby na úrovni doby a dosavadních zkušeností, s přihlédnutím ke všem souvislostem, byla věnována pozornost vztahu dramatu a divadla. (Mám za to, že apriorismu ve schématu o škodlivosti podílu „mimouměleckých vlivů“ v divadle, dále pak s dogmatismem „naruby“ v tzv. „odideologizování“ a s podezíráním z nedostatečnosti být „postmoderním“, že už bylo dost a dost.
Co říci na závěr?
Někde jsem četl, že „trpět a mlčet je třeba se naučit“. Škoda, nedodržel jsem to. Když ale nesnáším vyšklebování a parazitování na hrozící agonii života, a to ani když se zachumlají do mlžení a jiných zamaskování divadla „šoku“ a popustí uzdu zběsilosti pudových reakcí vydávaných za „košatost emocí“.
Vlastimil Král
(Původní text autor zkrátil na žádost redakce na polovinu.)
O hronovském festivalu lze vskutku psát jen v superlativech. Jeho profesionální a poloprofesionální zázemí dělá z něho „výkladní skříň“ amatérského divadla. Kontinuita jeho tvůrčí personální geniality existuje bez narušení dobře víc jak dvacet let (byla před začátkem „postnověku“, v průběhu jeho „nastolování“ a je v následných časech jeho existence).
Dramaturgie přehlídky, její teoretické zdůvodnění, hluboké a široké zázemí volby a výběru, to vše zabezpečuje vysokou kvalitu výsledků celoročního úsilí. Prokomponováním norem teoretické a praktické přípravy uchazečů o vzdělání je Jiráskův Hronov kulturní institucí vysoké intelektuální úrovně.
Taková pozornost a péče nám amatérským režisérům a hercům tenkrát, tj. před padesáti roky, kdy jsem v roce 1954 poprvé navštívil Jiráskův Hronov, věnována nebyla. A to právě v té nejdůležitější otázce, tj. specifičnosti divadla, jako relativně samostatného druhu umění. Až živelný proces inscenační praxe 60. let otevřel problém „závislosti“ divadelního projevu na literární tvorbě. A od poloviny 70. let lze zaznamenat cílevědomost úsilí, zvláště pak v 80. letech, a tento tah na samostatnost a zdokonalování divadelní praxe trvá.
Dnes lze široce hovořit o teorii a praxi „autorského divadla“. (Autorského divadla ať již jako součásti nebo odnože divadla, či dokonce jako jisté modifikace, anebo dokonce jako o všeobjímajícím fenoménu zavazujícím jiné modifikace teoreticky rozpracovanou metodologií.)
Teď asi předbíhám. V posledních letech se totiž nemohu zbavit dojmu, že se tento úspěšný proces dostal ke kulminačnímu bodu, a že dochází k absolutizaci kritérií v hodnotové orientaci výlučně dle zákonitostí „autorského divadla“. Ve výběru, v hodnocení jsou uplatňovány teze vyhovující spíše experimentu, exhibicionismu, soutěživosti „dělat to jinak“, dokonce k nadprodukci „stejnosti přesahů“ (viz erotické a sexuální motivy v „neinterpretaci“ druhově i žánrově čehokoliv. Autoři pak cítí potřebu divákům vysvětlit „společenskou funkci“ „neinterpretačního“ díla a do programu píší vysvětlivky (viz k inscenaci Sloupy).
A „přesah“ (smysl, význam…) dění na jevišti se však ukázal být o něčem jiném; o tom víc napověděla výzva, že „kdo je v etice útlocitně uhnízděn, hrozí mu újma“. Díky za upřímnou otevřenost! K čemu etika, že. Domnívám se, že bylo docíleno absence respektování a hledání jednoty obsahu a formy v jevištním významu těchto kategorií estetiky divadla.
Velice mě zaujala inscenace Kafka – Za dveřmi, koneckonců i první Antigona Divadla Potôň Levice. Jde mi o „přesah“ jak detailu, tak i celku. A mám za to, že jít důsledně touto cestou, nutně bychom se dostali k subjektivním zdrojům. Je-li totiž režií i herci jeviště zahlceno výrazovými prostředky tzv. pokleslými, nezaujme mě. (Např. jsem vypnul televizi po hodině dívání se na Sluhu dvou pánů s panem Donutilem, ze Sloupů a z Misionářů jsem odkráčel cca po dvaceti minutách a na Goldoniádě se mi nepodařilo za celé představení vyloudit ani jedno pousmání.)
U Sloupů a Misionářů jsem si uvědomil, že „intelektuální zátěží“ inscenace netrpí, a že mohu po chvilce odejít. Ve vypočítaném čase se vrátit, abych zaznamenal formu „přeneinterpretování“ „přesah celku“, eventuálně se dotázat odcházejících diváků. A Goldoniádě pana Vápeníka už vůbec o nic nekráčí, pouze „srandovními“ gagy uskutečnit atak na bránici diváka, a to s absencí jakékoliv stopy intelektuálního projektu.
Od pondělka do nedělního rána jsem měl dost a dost rozhovorů na téma dramaturgie Jiráskova Hronova. Naprosto převažovaly odsudky těchto inscenací. Hodnotící formulace jsou nepublikovatelné. Hovořil jsem i s několika protagonisty Jiráskova Hronova. Se základními kameny mých názorů a postřehů vyjadřovali porozumění. Poukazoval jsem na devastaci kulturních hodnotových orientací, na společné tažení naturalismu a nihilismu ve jménu naprostého zrelativizování jakékoliv jistoty a hodnotu artefaktu, ať už je to fenomén sféry reality nebo transcendentna.
Vrátil jsem se k dekadenci, symbolismu, k takovým velikánům jako Baudelaire anebo třeba jen náš Karásek ze Lvovic, ale u všech jsem zjistil zároveň vůli a snahu subjektu po pozitivním fenoménu „přesahu“ touhy po „jednotě krásy a dobra“, i když přes hlubokou a duši rozdírající melancholii a ztrátu sebejistoty a vyznávání specifické samostatnosti poezie. Málo z toho pozitivního jsem vnímal v inscenacích, které jsem viděl na Jiráskově Hronově. V rozhovorech s protagonisty jsem upozorňoval, že je docela možné, že krajské i jiné přehlídky vytvářejí optimističtější obraz (a ani Hronov jsem neviděl celý). Jenže rozmluvy s lidmi, kteří festival viděli celičký, mne přivedly k ujištění, že je náš názor shodný.
Dovolte mi za zkormoucené diváky uvést ryze osobní příklad. Osamělý, žijící v neradostné samotě, seznámil jsem se před odjezdem do Hronova se sympatickou ženou. Při příchodu do sokolovny jsem si zvolil první židli v jedné řadě vpravo. A najednou se ta světlovlasá žena posadila vedle mne. Nečekal jsem ji. Moje dušička zněžněla. Pocit štěstíčka však skončil v okamžiku, kdy na jevišti zahájil „striptýz“ robustní chlap. A naprosté zmrazení dovršil otřásající se „panelák“ a svršky létající nad „střechu“. Ano, pane autore, u tohoto exhibicionismu jsem se rozhodl nebejt. Opustil jsem místo. Opustil jsem sympatickou ženu. Po jejím boku sledovat „zběsilost suterénu“ by bylo deklasování něžných citů v sobě a zároveň pošpinění půvabné ženy (Jako kdyby vám soused hodil na keř nádherných růží lopatu psích lejn.)
Můžete se podivovat, když poznamenám, že v těchto okamžicích vyvstaly v mé paměti řádky s obrazy „…písknutí škrceného novorozeněte na hnoji stáje, vzlykot dítěte nedospělého v loktech zhovadile…“ a dále „…obrovská hnojiště brutalit… / v sklenících sobectví dnes kvetou ideje… / Kramáři, kuplíři, jde s vámi prokletí… / váš Kristus mrtvý je a s ním i naděje…“ (Antonín Sova). To byl „přesah“ řítící se mojí zněžnělou dušičkou. Opravdu, nebylo možné s tou světlovlasou ženou sdílet tu otřesnou podívanou a držet se za ruce. A právě pro to, že v té „podívané“ jde jen o „přesah“ předváděného detailu! A já se zděsil nad možností, že hromadění obdobných detailů bude pokračovat. Proto jsem odkráčel. Potěšilo mě, že mě další následovali.
A po přečtení některých tiskovin jsem pochopil, že publicistika, těmto inscenacím věnovaná, je vedena snahou toto tzv. „požitkářství suterénu“ poetizovat, a tím vlastně vytvářet „realizační prostor“. Jak je vidět, tak „kulturní politika“ undergroundu, s tendencemi polopornografického naturalismu a nihilismu, zacíleným ostře na zatracení až likvidaci poezie všeho v minulosti či odpoetizování myšlení, emocí, fantazie, názorů, postojů, činů a chování mladých generací v současnosti, je respektována.
Je nejvyšší čas vytvořit prostor, a to dostatečně velký, pro kritiku těchto snah. Vždyť je řadu let poměrně jasno, oč v kultuře a v umění kráčí. Jsou to totiž nejvhodnější sféry, v nichž lze snadno z občanů společnosti utvářet bezbranné, snadno manipulovatelné šáši. Zlikvidovat přetrvávající vzorce chování a jednání (vymýtit je z hodnotových orientací) a místo nich absolutizovat funkce pouhých orientačních znaků. Totálně oslabit vyšší nervovou soustavu (analytickou) a vrátit člověka do sféry první signální soustavy (podnět – reakce). Dostat člověka do převládajícího vlivu nebrzděných, a zdánlivě svobodných pudů. A těch pomocníků ve sféře kultury a umění…
Vedle hledání souvislostí generačního úsilí ve vymaňování autorského divadla z nadvládí literárních textů jsou v tichosti kradeny a devastovány generace (či ročníky) „náctiletých“ a starších, a to ve jménu těch „undergroundových, vulgárně antropologických klišé, plně teoreticky – některými sexuology a psychoanalytiky i prakticky – předpokládané a zdůvodňované. Ano, fenomén erotiky a sexu, tolik prodejný a ziskový, hodlá ovládat společenské vědomí. Tendence provokace, brutality, zběsilosti ve jménu hesla „sex a politika“ už nejsou pouze jako projev, ale jako řízená metodologie (a divadlo se stává implicitní součástí).
A právě pro toto zjištění se domnívám, že je nejvyšší čas vrátit se ke Kottově Velkému Mechanizátorovi dějin a vůbec se nelekat pokřiku o nebezpečí „ideologizace“! Vzít prostě na vědomí, že Shakespearovi bylo jasné a srozumitelné, že svět není jen Sen noci svatojánské, a že bychom měli reagovat stejně.
Rád bych, aby si protagonisté amatérského divadla prodiskutovali otázku, zda opravdu nedošlo ve sféře výrazových prostředků k absolutizaci zájmu a pozornosti jen na zákonitosti procesu jejich užití, a to především nejsubjektivnější formy autorského divadla, kde je tzv. dáno, že „neinterpretační výrazivo“ je kvalitativně vyšší konstantou, než režijně-herecký element interpretační!
V těchto souvislostech tři poznámky:
1. Napadla mě otázka, zda snahy po dominaci metodologie tvorby „neinterpretačních“ inscenací nekoketují s jistou dávkou subjektivistického sektářství.
2. Doporučoval bych zamyslet se nad faktem, že v průběhu Jiráskova Hronova podstatně přibylo diváků, kteří si po zhlédnutí „interpretační“ inscenace vzájemně sdělují: Konečně pohlazení. A nezdálo se mi, že by šlo o hlupáky, kteří nejsou sto identifikovat „neinterpretační“ díla, protože v procesu vnímání je tak filtrují, že ve výsledku přijímají pouze vnější povrchní obrazivost.
3. Bylo by vhodné, aby na úrovni doby a dosavadních zkušeností, s přihlédnutím ke všem souvislostem, byla věnována pozornost vztahu dramatu a divadla. (Mám za to, že apriorismu ve schématu o škodlivosti podílu „mimouměleckých vlivů“ v divadle, dále pak s dogmatismem „naruby“ v tzv. „odideologizování“ a s podezíráním z nedostatečnosti být „postmoderním“, že už bylo dost a dost.
Co říci na závěr?
Někde jsem četl, že „trpět a mlčet je třeba se naučit“. Škoda, nedodržel jsem to. Když ale nesnáším vyšklebování a parazitování na hrozící agonii života, a to ani když se zachumlají do mlžení a jiných zamaskování divadla „šoku“ a popustí uzdu zběsilosti pudových reakcí vydávaných za „košatost emocí“.
Vlastimil Král
(Původní text autor zkrátil na žádost redakce na polovinu.)
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.