Ostrava-Polanka nad Odrou, KRÁL, Jaroslav: Ochotnické divadlo v Polance nad Odrou. Poodří 2008, č. 1, s. 48-54.
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
Ochotnické divadlo v Polance nad Odrou
Chci vás seznámit zejména s vrcholným obdobím ochotnictví v naší obci, kdy v prvním poválečném dvacetiletí bylo sehráno 87 premiér a nespočet repríz, i s divadelními a kulturními tradicemi (divadlo, hudba a zpěv) a jejich propojeností.
Blízkost průmyslové Ostravy a dobré spojení s ní vlakem a později tramvají vytvořily po vzniku republiky 1918 podmínky pro výstavbu rodinných domků. Po parcelaci rostou kolonie rodinných domů se zahrádkami, v Polance žijí před válkou téměř čtyři a půl tisíce českých obyvatel. Spolky – hasiči, Sokol a dechová hudba – rozvíjejí činnost, vznikají nové – DTJ, Orel, Sportovní klub.
Rozvíjí se nejen tělovýchova, ale celý společenský život. Spolky mají své knihovny, hrají divadlo, které je také zdrojem příjmů k úhradě nákladů na činnost, ale především obohacuje kulturní život, vytváří umělecké hodnoty v základní formě, zušlechťuje a pozvedává.
Předválečné období
Divadlo hrají nejen Sokolové, ale i členové Dělnické tělocvičné jednoty – ti si postavili svůj Dělnický dům, ale také i početně menší Orli (i ti si postavili svou Orlovnu), hrají také členové Církve Československé husitské se svým vzdělávacím spolkem „Libuše“.
Přímé dokumentace je poskrovnu, ale obrázkem té doby je velké divadlo v přírodě – provedení hry „Husité“ v oblasti Sokolské louky vedle rybníka pod zámkem v roce 1935. Podle pamětníků ve hře účinkovalo kolem 300 herců. Bitva husitské jízdy s křižáky se odehrávala na přilehlé stráni. Kolik koní, vozů a výzbroje k tomu bylo zapotřebí, se nám nedochovalo. Snad si uděláme představu podle dvou obrázků kulis – hradeb a krojovaných herců před nimi nebo podle reklamy – nápisu „Husité“ u mostu a splavu na Odře.
Divadlo za okupace
Polanka n. O., ryze česká obec, byla okupována německým vojskem 10. října 1938. Byli jsme připojeni k Velkoněmecké říši, celá obec až po Odru. Němci hned odstranili české nápisy i český citát z Komenského na škole. Pomocí vojska a četnictva rozehnali srocení občanů u školy proti odstranění českého nápisu na škole. Do školy byl dosazen německý ředitel, český starosta odvolán... Odra tvořila hranici státu, do Ostravy jsme jezdili jako do zahraničí, na propustku. Mládež musela na práci do Německa, čeští sedláci byli vyhnáni ze svých statků.
Veškerá spolková činnost byla zakázána, nesmělo se tedy ani hrát české divadlo.
A přece jsme hráli! Doma, na dvorku, na zahradě. S primitivně vyrobenými loutkami a maňásky jsme pro mladší děti hráli nebo vymýšleli příběhy Kašpárka, Škrholy, Honzy. Hráli jsme také jako děti pohádky. Oponou byla deka zavěšená na šňůře mezi stromy. Kroje z papíru, vlastní výroby. Ale kouzlo divadla tu bylo i v těch zlých letech války.
Legendární rok 1945
Radost z nabyté svobody už dnes sotva někdo pochopí. Formuje se život ve svobodné vlasti, spolky obnovují svou činnost, též i Sokol, DTJ a Orel. Jsou pokusy sjednotit divadelní činnost v obci do jediné organizace. A tak vzniká „Sdružení divadelních ochotníků v Polance nad Odrou“. Ustavující členská schůze se koná 25. září 1945 v klubovní místnosti hostince u Dluhošů, který se pak na dlouhá léta stal centrem ochotnické činnosti v Polance nad Odrou. Je zdůrazněna nepolitická a nestranická činnost Sdružení a potěšitelná je zvláště přítomnost mladých členů. Od této chvíle je vedena kniha zápisů (= zápisy jednatele) až do 2. března 1952.
Za pouhé tři měsíce roku 1945
provedlo Sdružení divadelních ochotníků tyto premiéry:
Kouzelný prsten (Jaroslav Průcha), divadelní pohádka, 15. 10. 1945
Černožlutí dravci (Fr. Sedláček), historická hra z 1. svět. války a alegorické scény
Slavný den (Aug. Opěla), 27. a 28. října 1945
Loutkové představení (bližší údaje nejsou známy), v listopadu 1945 u Dluhošů
Program Mikulášských zábav – jednoaktovky, 6. 12. 1945
Naši baráčníci (Pavel Petr) – první opereta (hra se zpěvy), 25. a 26. 12. 1945
Silvestrovské programy (scénky, kuplety) – v Dělnickém domě, u Dluhošů, u riedlů, 31. 12. 1945
Husité, r. 1935.
POODŘÍ 1/2008
Rok 1946
(Ples divadelních ochotníků – I. společenský ples, 26. ledna 1946 u Dluhošů)
Soucit (hra Frant. Sokola-Tůmy), 10. 3. 1946 - ve prospěch poškozeného Slezska
Poslední muž (Frant. X. Svoboda), 21. 4. 1946
Vesnický zrádce (R. Branald), 5. a 19. 5. 1946
(2. 6. 1946 pořádáno Kácení máje s programem za spoluúčasti SK Polanka)
Handleř Binar (Arnošt Chamrád) – hra v opavském nářečí, 18. 8. a 5. 9. 1946 v Polance, 21. 9. 1946 v Klimkovicích. V rámci kmotrovství českého města Tábor nad slezskou obcí Polankou n. O. sehráno 27. 9. 1946 v Sezimově Ústí a 26. a 28. září 1946 v Táboře. (Hra měla ještě čtyři reprízy v r. 1948 – v Ostravě-Přívoze, v Polance, v Kostelci a v Prostějově.)
Mé štěstí má zlaté vlasy (Bohumír Polách), hra se zpěvy, 25. a 26. 12. 1946
Rok 1947
(Společenský ples ochotníků, 18. 1. 1947 v sále u Dluhošů)
Jindra (Václav Vrána), 6. a 7. 4. 1947
Jak jsem se měl po smrti (B. Rajská-Smolíková), 18. 5. 1947
Naši furianti (Lad. Stroupežnický) – po válce první divadlo v přírodě, 3. 8. 1947 (v údolí potůčku na Skotnici u statku Rud. Neuwirtha)
Hrobčický z Hrobčic, 18. 10. 1947
Kříž u potoka (Na prokletém gruntě),
9. 11. 1947
Perly panny Serafinky (Rud. Piskáček, Jiří Balda, Em. Brožík) – opereta (s orchestrem), 25. a 26. 12 1947
(V roce 1947 začala korespondence s básníkem Petrem Bezručem – viz dále.)
Rok 1948
(Ples divadelních ochotníků, 24. 1. 1948)
(Div. spolek J. K. Tyl v Polance-Janové sehrál 2. 5. 1948 hru Srdeční injekce)
(Hosté z Tábora sehráli v Polance hru K. Simo-nova Ruská otázka, 16. 5. 1948)
Jan Výrava (Frant. Adolf Šubert) – druhé divadlo v přírodě, 22. 8. 1948. Velkolepá výprava – kulisa zámku, kostýmy, mnoho účinkujících.
Lešetínský kovář (Tomáš Hubený), 28. 10. 1948, repríza 30. 10. 1948. Hra byla zakončena živým obrazem.
Sirotek v Radhošti (Viktor Nejedlý), 6. a 7. 11. 1948
Sluneční paseka (A. T. Urban), 25. 12. 1948
Nevěsta dle receptu (Jan Sellé), 26. 12. 1948
Rok 1949
(Společenský ples divadelních ochotníků v lednu 1949)
Z českých mlýnů (Karel Fořt - E. M. Starý) – hra se zpěvy a hudbou, 17. a 18. 4. 1949
Noc v Hlubokém (Trhani) (Matěj Bor), 8. 5. 1949
Paní Marjánka matka pluku (J. K. Tyl, hudba E. Košťál, J. Bouch) – třetí divadlo v přírodě, hra se zpěvy a hudbou, 11. 9. 1949
(Zájezd div. ochotníků do Kostelce a Prostějova, 17. a 18. 9. 1949 – dvě reprízy hry Arnošta Chamráda Handleř Binar)
Vzpomínky na Karla Hašlera - 16. 10. 1949 - hudební pořad - sólisté, čtyřicetičlenný smíšený pěvecký sbor, orchestr
Paličova dcera (Jos. Kajetán Tyl), 28. 10. 1949
Lucerna (Alois Jirásek), 25. a 26. 12. 1949
Rok 1950
Noc na Karlštejně (Jaroslav Vrchlický), 10. 4. a 16. 4. 1950
Mordová rokle (Miloslav Stehlík), 11. 6. 1950 v Polance a 30. 9. 1950 ve Staré Bělé
Pasekáři (Frant. Sokol-Tůma), divadlo v přírodě, 13. a 14. 8. 1950
(Oslava narozenin Petra Bezruče, Den horníků, 15. 9. 1950)
Vojnarka (Alois Jirásek), 29. 10. 1950
Hrátky s čertem (Jan Drda), 2. a 3. 12. 1950
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
Jan Výrava, r. 1948.
Naši furianti, r. 1947.
STRANA 49
POODŘÍ 1/2008
Strakonický dudák (Jos. Kajetán Tyl), 25. a 26. 12. 1950
Rok 1951
(Společenský ples divadelních ochotníků, 14. 1 1951 v sále u Dluhošů)
Radúz a Mahulena (Julius Zeyer), 25. a 26. 3. 1951
Maryša (Alois a Vilém Mrštíkovi), 9. a 10. 9. 1951, hrálo se třikrát v přírodě, z toho jednou večer při umělém osvětlení
Patnáctý březen, 28. 10., 10. a 11. 11. 1951
Svatba v Malinovce (Boris Alexandrov) – jedna z nejúspěšnějších operet, 25. a 26. 12. 1951 (tři představení s orchestrem, sólisty a sbory)
Rok 1952
(Společenský ples divadelních ochotníků 2. 2. 1952)
Tvrdohlavá žena (Jos. Kajetán Tyl), Velikonoce 1952
Tři reprízy operety Svatba v Malinovce - 15. 5. 1952 v Polance, 16. 5. 1952 ve Svinově a 17. 5. 1952 v Josefovicích u Klimkovic
Gorali (Frant. Sokol-Tůma) – divadlo v přírodě, 17. 8. 1952
Estrádní večer hudby a zpěvu, 28. 9. 1952 – smíšený pěvecký sbor (35 členů) a orchestr, sólisté
Platon Krečet (Alexandr Kornejčuk), 26. 10. 1952
Rok 1953
(Společenský ples divadelních ochotníků, 31. 1. 1953)
Děvče z předměstí (Rudolf Piskáček) – opereta, 5. 4. a 28. a 29. 5. 1953
Jarní hromobití (Miloslav Stehlík), 9. 5. 1953
Na letním bytě (Josef Štolba), 30. 8. 1953
Nejlepší synové a dcery (Vladimír Semrád) – hra o Juliu Fučíkovi, 8. a 9. 11. 1953 v Polance, 5. 12. v Klimkovicích a 12. 12. 1953 v Porubě
Mamzelle Nitouche (Hervé) – klasická opereta s orchestrem, 25. a 26. 12. 1953, repríza 1. 1. 1954
Rok 1954
(Společenský ples divadelních ochotníků, 30. 1. 1954)
Děvčátko z kolonie (Rudolf Kubín) – opereta, 18., 19. a 25. 4. 1954, repríza v Dolní Lhotě 30. 4. a 11. 5. 1954 v Olbramicích
Neohrožený Mikeš – pohádka, 29. 5. 1954
Naši furianti (Ladislav Stroupežnický) – divadlo v přírodě – nové nastudování, 29. 8. 1954
Ženitba (N. V. Gogol), 19. 9. 1954
Matka (Karel Čapek), 30. 10. 1954
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
Pasekáři, r. 1950.
Pasekáři, r. 1950.
Mamzelle Nitouche, r. 1954.
Naši furianti, r. 1954.
STRANA 50
POODŘÍ 1/2008
Perly panny Serafinky (Rud. Piskáček, J. Balda a Em. Brožík) – opereta s orchestrem (nové nastudování), 27. a 28. 12. 1954
Rok 1955
(Šibřinky – 15. a 16. 1. 1955)
Pohádkové odpoledne, 6. 2. 1955
Dámy a husaři, 8. 5. 1955
Sládci (K. J. Erben), 25. 6. 1955
(Divadelní karneval na zahradě u Dluhošů - léto 1955)
Měsíc nad řekou (Fráňa Šrámek), 15. 10. 1955
Talisman (Johanes Nestroy, Kulhánek - Fišer), 25. a 26. 12. 1955
Rok 1956
(Společenský ples divadelních ochotníků, leden 1956)
Pražský flamendr (J. K. Tyl), 1. 3. 1956 v Polance, pak ve Studénce
Dáme se rozvést (Ota Šafránek), 21. a 22. 4. 1956, repríza 28. 5. 1956 v Dol. Lhotě
Dovolená s Andělem (Julius Kalaš), 25. a 26. 12. 1956 – opereta s orchestrem a pěveckým sborem
Rok 1957 – 7 premiérových pořadů!
(Ples vousatých, leden 1957 – půlnoční scéna Sněhurka a sedm trpaslíků)
Zamilovaní (Carlo Goldoni) – komedie, 21. a 22. 4. 1957
První polanský hadač, květen 1957 – obdoba televizního programu, autorský pořad
Otec (Alois Jirásek), 11. 8. 1957, repríza 18. 8. 1957
(Zájezd div. ochotníků do neznáma se soutěžemi, 25. 8. 1957 )
Večer Petra Bezruče k jeho 90. narozeninám – kult. Program, 14. 9. 1957
Noc pod Čerchovem (Jaroslav Janovský), 12. 10. 1957 – začínající ochotníci
Inteligenti (Milan Jariš), 23. 11. 1957
Druhý mikulášský hadač, 7. 12. 1957 – autorský pořad
Jak přišla basa do nebe (Marie Kubátová), 25. a 26. 12. 1957
Rok 1958
(Společenský ples divadelních ochotníků, 15. 2. 1958)
(Pochování basy se scénkou,18. 2. 1958)
Velikonoční hadač s hudbou OB Polanka, 6. 4. 1958 – autorský pořad
V rámci přehlídky LUT uvedena hra M. Jariše Inteligenti, 24. 5. 1958
Jeden den v pekle (F. Bartoš - J. Balda, hudba J. Král) – hra pro 4 osoby, 25. 12. 1958
Západ slunce na horách, 20. 7. 1958
Dr. (Bronislav Nušič) – veselohra, 26. 12. 1958 a 1. 1. 1959
Rok 1959
(Společenský ples div. Ochotníků, 7. 2. 1959)
(Pochování basy, 10. 2. 1959)
Repríza veselohry „Dr.“ ve Zliechově na Slovensku, 7. a 8. 3. 1959
(Zájezd divadelních ochotníků do neznáma, 23. 8. 1959 )
Mirandolina (Paní hostinská) (Carlo Goldoni), 29., 30.3., 18. 4. a 19. 4. 1959
Ondřej a drak (Viktor Dyk), 9.5. a 16. 5. (dvakrát) 1959
Černá vlajka (František Pavlíček), 22. 11. a 25. 12. 1959 v Dělnickém domě v Polance
Večer tříaktový, 26. 12. 1959
Opuštěná (Eduard Bass)
Hříšná žena (Jack London)
Jak lhal jejímu manželu (Bernard Shaw)
Rok 1960
(Společenský ples divadelních ochotníků, 6. 2. 1960)
Černá vlajka – repríza na II. krajské přehlídce v Háji-Smolkově, 9. 4. 1960
Sto dukátů za Juana (Vlad. Dvořák a Zd. Petr) – hra se zpěvy, orchestr, 17. 4. 1959
Šestka z mravů (Virgil Stoenescu a Octavian Sava) – hrál odbor mladých, 24. 9. 1960, repríza 5. 11. 1960 v Butovicích
Půlnoční mše (Peter Karvaš) – drama, 25. 12. 1960 v Polance
Rok 1961
(Společenský ples divadelních ochotníků, 21. 1. 1961)
Reprízy divadelních her na zájezdu ve Zliechově na Slovensku, 25. 2. 1961 (odpoledne Šestka z mravů a večer Půlnoční mše), též 26. 2. 1961
Dalskabáty – hříšná ves (Jan Drda), 2. a 3. 4. 1961
Příliš štědrý večer (Vratislav Blažek), 25. a 26. 12. 1961
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
Sto dukátů za Juana, r. 1960.
STRANA 51
POODŘÍ 1/2008
Rok 1962
Repríza hry Příliš štědrý večer, 1. 4. 1962 ve Svinově
Radúz a Mahulena (Julius Zeyer), podzim 1962 (nové nastudování)
Šťastnou cestu! (V. Rozov) - 17. 6. 1962 – hrál odbor mladých.
Rok 1964
Paní Piperová zasahuje, podzim 1964
Trosečníci na Cidlině (kabaret), 25. 12. 1964
Rok 1965
Trosečníci na Cidlině – repríza, 1. 1. 1965 a 28. 8. 1965, dále v Tísku 20. 3. 1965, v Libhošti 23. 3. 1965 a ve Slatině 29. 8 . 1965
Rok 1969
Muziky, muziky (hra o Františku Kmochovi se zpěvy a orchestrem), 26. 12. 1969
Konec zlatých časů
Touto hrou končí v Polance zhruba dvacetiletá poválečná éra rozvoje a rozkvětu ochotnického
divadla, jaká nemá obdoby. Když si spočítáte všechny premiérové hry a pořady, vyjde vám číslo 88. Reprízy už nikdo nikdy nespočítá, nejsou nikde důsledně zapsány.
Každá hra se hrála minimálně dvakrát v Polance, úspěšnější hry třikrát i čtyřikrát. Hrálo se většinou v sále U Dluhošů s kapacitou 300–400 míst, většinou byl sál zaplněn. Sál v Dělnickém domě, kde se některé hry hrály, měl ještě větší kapacitu.
Zájem o divadlo v Polance byl velký. Poklesl až s rozvojem televizního vysílání na Ostravsku v šedesátých letech minulého století. Dalším faktorem byla blízkost Ostravy a dobré dopravní spojení s ní, možnost stále většího kulturního vyžití.
Jak je možné nacvičit tolik premiér?
Ochotnický soubor měl širokou členskou základnu, kolem 100–120 osob. Nacvičovaly se současně i dvě hry. Činnost řídil velmi aktivní výbor (kolem dvanácti členů), z každé výborové schůze se psal podrobný zápis (dochovala se kniha zápisů), konaly se členské schůze a valné hromady. První režiséři absolvovali v Bílovci a v Ostravě kurs pro režiséry, spolek organizoval odborné školení pro herce (dějiny divadla, jazyková a pohybová kultura, práce na jevišti, kursy líčení apod.). Existovala režisérská rada, dělal se dramaturgický plán.
Své místo měla i práce s mládeží. Hledaly se talenty mezi mladými, zapojovali se nejdříve do komparsu, zejména při hrách v přírodě, postupně do větších rolí. Některá představení hráli výslovně mladí, např. Hrátky s čertem, Západ slunce na horách, Šestka z mravů. Uplatňovali se nadaní recitátoři ze školních soutěží a herci ze školních divadelních představení.
Za vším stojí osobnosti
Především režiséři, tvůrci náročných scén, herci, obětaví pracovníci spolku. Aspoň ve stručném souhrnu je třeba se o nich zmínit.
K těm nejstarším a nejvýznamnějším patřil Adolf Görtler. Režíroval 12 her a hrál titulní roli ve hře Jan Výrava v roce 1948, hrál v mnoha hrách. Druhým nejčastějším režisérem byl Ladislav (Slávek) Berger – 11 her. Byl dlouholetým předsedou divadelního spolku, hercem, obětavým pracovníkem. K trojici těch nejzasloužilejších patří ještě Josef Kavala. Režíroval rovněž 11 her a v řadě her hrál významnější role. Vítězslav Plechatý režíroval desetkrát. Ke starší generaci režisérů patřil Antonín Podešva (6 her). Nejmladším z té starší generace byl Oldřich Pechanec, režíroval třikrát, stejně jako Zdeněk Vavroš a Ivo Martínek, ti byli ještě mladší (nar. 1932, 1933).
Dvakrát režírovali Julie Hrubošová, Miloš Mikulenka, František Berger, Josef Stareček, Josef Mazur a Jan Korčák. Jednu hru režírovali Rudolf Ulmann (Handleř Binar, hrála se desetkrát), Vladimír Pavlíček, Magda Teichmannová, Bohumír Peš, Jaroslav Král, Irena Gráfová, Jan Kavala a Miluše Starečková.
Divadelní orchestr dirigoval a pěvecký sbor řídil dirigent Miloš Sojka, po jeho smrti v roce 1968 Jaroslav Král.
Nejčastějším výtvarníkem scény a ochotnickou legendou byl Karel Kořínek. Ten byl tvůrcem obrovských staveb v divadle v přírodě - zámek ve hře Jan Výrava, vesnice v obou inscenacích Našich furiantů, Pasekářů, Paní Marjánka matka pluku, kláštera v Mamzelle Nitouche aj. Vytvořil scénu ke 42 divadelním hrám. Druhým takovým obětavcem byl František Berger (též výtvarník kroniky – viz dále). Dalšími byli Vojtěch Kratochvíl, později Štěpán Vilkoňský. Technicky pomáhal František Petruška, líčení dělal Josef Rypel...
Herci
Za celou tu éru to byly stovky herců a hereček velkých i menších rolí.
Ze starší generace vynikali již zmíněný Adolf Görtler, Vladimír Pavlíček, Rudolf Pavlíček, Josef Košák, Karel Kořínek, Ludmila Kolářová, Antonie Kovalčíková, Julie Hrubošová, Magda Teichmannová, Irena Gráfová, Josef Stareček, Marie Bergrová, Josef Kavala, Jan Kavala, Bohumil Dluhoš, Marie Návratová, Václav Teichmann, z tehdejších mladších vynikali Jenda Gelnar, Zdeněk Kavala, Ivo Martínek, Zdeněk Vavroš, Miluše Miková-Starečková, Jan Korčák, z další generace Věra Michalčíková-Tomášková, Iva Bergrová-Krakovská, Petr Böhm, Libuše Kutáčová, Dana Kotalová aj.
Zpěváci
Při inscenacích operet a her se zpěvy se uplatnili místní talentovaní zpěváci, například Magda Teichmannová, Josef Stareček, Irena Gráfová, Věra
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
STRANA 52
POODŘÍ 1/2008
Živocká (matka korepetitorky ostravské opery), Rudolf Podolský, Jan Gelnar, Zdeněk Kavala, Luba Figalová-Sonková (později hrála a zpívala v opeře v Opavě a v Brně), Josef Košař, Emilie Kavalová, sourozenci Miroslav a Věra Uhlířovi, Dana Kotalová a jiní.
Zrod smíšeného pěveckého sboru
Při nácviku operet se hned v prvních letech činnosti vytvářel smíšený pěvecký sbor pod vedením dirigenta Miloše Sojky. Počet jeho členů narůstal a od roku 1949 se osamostatnil. Měl v té době kolem 40 členů. Zpíval i náročný repertoár, např. Smetanovu kantátu Česká píseň, Českou píseň Jos. Bohuslava Förstra, sbory Leoše Janáčka, Pavla Křížkovského aj. Patřil tehdy k nejlepším v bývalém okrese Bílovec.
Po smrti sbormistra Miloše Sojky (1968) sbor řídil Jaroslav Král. Sbor získal v roce 1969 stříbrnou medaili na krajské soutěži „O cenu Leoše Janáčka“.
Od operety málem k opeře
Úspěchy pěveckého sboru vedly k nácviku známé jednoaktové opery Viléma Blodka „V studni“. Byly nacvičeny všechny sbory z této opery a při koncertech uváděny jako samostatná čísla programu. Škoda, že jen krůček scházel tehdy k docvičení čtyř sólových partů.
Rodinné a příbuzenské vztahy
Do ochotnické činnosti bývaly většinou zapojeny celé rodiny a příbuzní, například manželé Görtlerovi, jejich dcera Magda s manželem Vladimírem Teichmannem a jejich syn Břetislav, Karel Kořínek a jeho sestra Ludmila Kolářová a synovec Oldřich Pechanec, bratři Rudolf a Vladimír Pavlíčkovi, sourozenci Rudolf, Antonín a Marie Návratovi a Rudolfova manželka Olga, manželé Eustach a Antonie Kovalčíkovi s dcerou Jiřinou, Julie Hrubošová s dcerami Irenou a Danuší, Marie Bergrová s dcerou Ivou, sourozenci Ladislav, František a Valentin Bergrovi s partnerkami, dětmi a tchánem Vojtěchem Kratochvílem, rodina Jana a Zdeňka Kavaly, Josefa Kavaly s manželkou Emilií a synem Jožou, Adolf Vozník, jeho děti Břetislav a Adolfína a vnuci Rostislav a Zdeněk, Josef Gelnar a jeho syn Jan a další.
Jedinečná kronika ve formě soupisu provedených her a akcí
je uložena v Archivu města Ostravy v Ostravě-Přívoze. Psal ji od roku 1945 jeden z nejobětavějších ochotníků František Berger (*1914). Má větší formát A3, ozdobným písmem jsou zapsány názvy her, jména autorů, osob a obsazení. Při té velké frekvenci činnosti není divu, že mnohé údaje nejsou dopsány, ale i tak má kronika velkou dokumentární hodnotu.
Je v ní také rukopis Petra Bezruče:
/:Nechoď synku přes Polanku:/
bo tě zabiju, bo tě zabiju,
bo tě zabiju pre galanku
Nár. píseň
Chodíval jsem pres Polanku.
ale neměl tam galanku.
Dluha ta osada mila
hrubě se mi zalubila.
13.IX.51 Petr Bezruč
s pozdravením
Kontakty s básníkem Petrem Bezručem
V roce 1947 požádalo Sdružení divadelních ochotníků v Polance n. O. básníka Petra Bezruče (žil tehdy v Kostelci na Hané) o souhlas, aby spolek mohl nosit jeho jméno. Petr Bezruč, známý svou příslovečnou skromností, odpověděl dopisem, jehož originál je cennou relikvií. Jeho doslovný obsah zní:
„Vážení pánové, za čest prokázanou Vám srdečně děkuji, ač nemohu najít žádných zásluh ve své minulosti, za něž bych měl být svým kmenem pochválen. Ale chci podotknout, že jsem, – statečný turista až do 75 let – přešel Polankou Bůh ví kolikráte. Můj zemř. bratr byl notárem v Klimkovicích a já –- přebývaje časem u něho téměř co rok – jsem chodíval přes celou dlouhou osadu Vaši přes oderský most /: kde stála stará hospoda :/ až do Bělé, jindy do Proskovic a Vyškovic. Osada působila na mne starobylým sympatickým dojmem vůbec a tři rybníčky zvláště. Přeji Vašemu sdružení mnoho zdaru a pozdravuji Vás všech ze srdce upřímného.
14.III.47 Kostelec na Hané
Petr Bezruč.
Vznikla korespondence mezi souborem a básníkem. Za blahopřání obvykle poděkoval nějakým veršíkem na pohlednici. Na místě pro adresu napsal: Divadelní spolek Petr Bezruč Polanka n. Odrou, v levé polovině: Za pisemko děkuji, z úspěchů se raduji a všech Vás pozdravuji. Petr Bezruč – 31/I 51. (Tak psal Petr Bezruč - Petru Bezručovi.)
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
Hospoda U Dluhošů bývala centrem ochotnické činnosti
(Foto Ondřej Mittner).
STRANA 53
POODŘÍ 1/2008
Školní divadlo
by mohlo tvořit samostatnou práci, ale protože má návaznost na ochotnickou činnost v obci, je třeba se o něm zmínit aspoň okrajově.
Ani o něm není úplná dokumentace. Učitelé, kteří měli vztah k divadlu, nacvičovali se školními dětmi divadelní pohádky, v nichž si občas i zahráli. Byli to zejména Jan Černý, Irena Gráfová, Marie Bergrová, později Jiřina Dobešová, Věra Michalčíková-Tomášková, Jaroslav Král, Věra Böhmová a jiní. Postupně se zapojili všichni třídní učitelé a zvláště důležité bylo, že divadlem prošli všichni žáci, ve větších i drobných rolích, v komparsu, v baletních a jiných vložkách nebo aspoň jako kulisáci či technický personál. Žáci jezdívali do ostravských divadel na předplatné a za příkladné chováni byly třídy zvány na premiérová představení. Vůně líčidel a osobitá divadelní atmosféra zanechaly trvalé stopy v celoživotním vztahu občanů k divadlu.
Ze školních inscenací jen namátkou Princezna Pampeliška, Dvanáct měsíců, Popelka, Sněhurka, Sůl nad zlato, Sestry a růže, dramatizace Hrubínových pohádek (Špalíček), Parta z malého ostrova (František Frýda), Pasáček vepřů, Veselý sen, Království pod lipou a jiné. Hrávalo se až do roku 1975.
Mládežnické divadlo
Když se podmínky pro divadlo v sále u Dluhošů zhoršily, pokusili se bývalí žáci školy pod hlavičkou mládežnické organizace hrát komorní divadlo na jevišti malého sálu u kina.
Sehráli tři hry:
Rozloučení v červnu (A.Vampilov), 24. 6. 1973, režie Ladislav Krumpholz
Popelka – 26. 12. 1973 v Dělnickém domě, režie L. Krumpholz
Volno, zelená (estrádní hra), 13. 4. 1974, režie L. Krumpholz
Jak se kradou princezny (V. Novák - S. Oubram), 1978, repríza 1979, režie Víťa Neuwirth
Kroužek přátel poezie
Dlouholetá členka spolku učitelka Irena Gráfová připravila se zájemci o poezii dva pořady
v květnu 1961 – Láska slovy básníků, v říjnu Můj rodný kraj – verše ostravských autorů a v listopadu pořad Tolik podob lásky. O rok později kabaret Kapka po kapce.
Zajímavosti kolem divadla
Každoročně pořádali ochotníci svůj společenský ples v sále u Dluhošů. Na závěr plesové sezóny bývalo „pochování basy“ s bohatými scénkami – nemoc a smrt basy, lékařská pomoc, vypravení pohřebního průvodu přes část obce do sálu za doprovodu dechové hudby s herci a s parodováním smutečního obřadu a liturgických zpěvů. Původně to bývalo v úterý před Popeleční středou, na konci masopustu. Zájem publika byl vždy velký.
Společenský život ochotníků byl zpestřován dalšími akcemi, jako byly autobusové zájezdy do neznáma s připraveným programem a soutěžemi, svatodušní smažení vaječiny společně s kapelou, fotbalová klání s hudebníky, zájezdy do slovenské obce Zliechov v rámci družby škol s reprízami některých her, zájezdy na divadelní přehlídky v rámci kraje, noční výmlaty na pomoc zemědělcům v době žní aj.
Velkolepá byla představení v přírodě. Mohutné stavby – např. zámek s balkonem, na němž stála skupina herců (Jan Výrava), kapličky, hospoda s terasou, kde živě hrála dechová kapela (Naši furianti), selské usedlosti i s klenutím nad vjezdem do dvora, kravské nebo koňské spřežení a povozy, venkovská chasa na žebřiňáku, chalupy i s kouřem z komína (za kulisami se ohřívaly párky – pohoštění pro ochotníky), v Pasekářích živá smyčcová valašská kapela.
V roce 1946 se konal zájezd do Tábora a Sezimova Ústí. Hra Handleř Binar v opavském nářečí se hrála celkem desetkrát.
Akad. malířka Helena Salichová, která většinu života prožila v Polance nad Odrou a znala se s Petrem Bezručem (několikrát ji zde navštívil) namalovala oponu pro divadlo. Opona měla figurální slovanský motiv u lípy. Nezachovala se však.
Bratr Heleny Salichové Josef Salich byl aktivním členem spolku, najdeme jej např. na fotografii ze hry Jan Výrava v kostýmu myslivce.
Velmi známé Pěvecké sdružení moravských učitelů (PSMU) vystoupilo po válce na jevišti U Dluhošů na koncertě, jehož výtěžek byl věnován na stavbu školy (škola, kterou zapálili Němci 30. dubna 1945, úplně vyhořela). Koncert byl 29. června 1945. Došlo při něm k této zajímavé události. Před začátkem jedné ze skladeb se ozvala dutá rána, na jevišti se zvířil prach a jeviště se poněkud propadlo, snížilo. Prof. Jan Šoupal, který koncert dirigoval, zachoval klid, naznačil pěvcům, aby opatrně postoupili dopředu a koncert pokračoval.
Vše se vysvětlilo po koncertě. Za války chtěl hostinský ukrýt pod jeviště bedny s obilím. Aby se tam vešly, musel oslabit dřevěné podpěry jeviště. Ty při tak nezvykle velké zátěži nevydržely.
Později bylo postaveno jeviště nové. Příběhy z nácviků i provedení desítek her by vydaly na velkou knihu, ale tu už nikdo nenapíše. Jen ti, kteří je prožívali, věděli nebo budou vědět do posledních dnů svého života, jak jim ochotnické divadlo obohatilo život.
Jaroslav Král, kronikář obce
a umělecký vedoucí Dechové hudby z Polanky
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
STRANA 54
Ochotnické divadlo v Polance nad Odrou
Chci vás seznámit zejména s vrcholným obdobím ochotnictví v naší obci, kdy v prvním poválečném dvacetiletí bylo sehráno 87 premiér a nespočet repríz, i s divadelními a kulturními tradicemi (divadlo, hudba a zpěv) a jejich propojeností.
Blízkost průmyslové Ostravy a dobré spojení s ní vlakem a později tramvají vytvořily po vzniku republiky 1918 podmínky pro výstavbu rodinných domků. Po parcelaci rostou kolonie rodinných domů se zahrádkami, v Polance žijí před válkou téměř čtyři a půl tisíce českých obyvatel. Spolky – hasiči, Sokol a dechová hudba – rozvíjejí činnost, vznikají nové – DTJ, Orel, Sportovní klub.
Rozvíjí se nejen tělovýchova, ale celý společenský život. Spolky mají své knihovny, hrají divadlo, které je také zdrojem příjmů k úhradě nákladů na činnost, ale především obohacuje kulturní život, vytváří umělecké hodnoty v základní formě, zušlechťuje a pozvedává.
Předválečné období
Divadlo hrají nejen Sokolové, ale i členové Dělnické tělocvičné jednoty – ti si postavili svůj Dělnický dům, ale také i početně menší Orli (i ti si postavili svou Orlovnu), hrají také členové Církve Československé husitské se svým vzdělávacím spolkem „Libuše“.
Přímé dokumentace je poskrovnu, ale obrázkem té doby je velké divadlo v přírodě – provedení hry „Husité“ v oblasti Sokolské louky vedle rybníka pod zámkem v roce 1935. Podle pamětníků ve hře účinkovalo kolem 300 herců. Bitva husitské jízdy s křižáky se odehrávala na přilehlé stráni. Kolik koní, vozů a výzbroje k tomu bylo zapotřebí, se nám nedochovalo. Snad si uděláme představu podle dvou obrázků kulis – hradeb a krojovaných herců před nimi nebo podle reklamy – nápisu „Husité“ u mostu a splavu na Odře.
Divadlo za okupace
Polanka n. O., ryze česká obec, byla okupována německým vojskem 10. října 1938. Byli jsme připojeni k Velkoněmecké říši, celá obec až po Odru. Němci hned odstranili české nápisy i český citát z Komenského na škole. Pomocí vojska a četnictva rozehnali srocení občanů u školy proti odstranění českého nápisu na škole. Do školy byl dosazen německý ředitel, český starosta odvolán... Odra tvořila hranici státu, do Ostravy jsme jezdili jako do zahraničí, na propustku. Mládež musela na práci do Německa, čeští sedláci byli vyhnáni ze svých statků.
Veškerá spolková činnost byla zakázána, nesmělo se tedy ani hrát české divadlo.
A přece jsme hráli! Doma, na dvorku, na zahradě. S primitivně vyrobenými loutkami a maňásky jsme pro mladší děti hráli nebo vymýšleli příběhy Kašpárka, Škrholy, Honzy. Hráli jsme také jako děti pohádky. Oponou byla deka zavěšená na šňůře mezi stromy. Kroje z papíru, vlastní výroby. Ale kouzlo divadla tu bylo i v těch zlých letech války.
Legendární rok 1945
Radost z nabyté svobody už dnes sotva někdo pochopí. Formuje se život ve svobodné vlasti, spolky obnovují svou činnost, též i Sokol, DTJ a Orel. Jsou pokusy sjednotit divadelní činnost v obci do jediné organizace. A tak vzniká „Sdružení divadelních ochotníků v Polance nad Odrou“. Ustavující členská schůze se koná 25. září 1945 v klubovní místnosti hostince u Dluhošů, který se pak na dlouhá léta stal centrem ochotnické činnosti v Polance nad Odrou. Je zdůrazněna nepolitická a nestranická činnost Sdružení a potěšitelná je zvláště přítomnost mladých členů. Od této chvíle je vedena kniha zápisů (= zápisy jednatele) až do 2. března 1952.
Za pouhé tři měsíce roku 1945
provedlo Sdružení divadelních ochotníků tyto premiéry:
Kouzelný prsten (Jaroslav Průcha), divadelní pohádka, 15. 10. 1945
Černožlutí dravci (Fr. Sedláček), historická hra z 1. svět. války a alegorické scény
Slavný den (Aug. Opěla), 27. a 28. října 1945
Loutkové představení (bližší údaje nejsou známy), v listopadu 1945 u Dluhošů
Program Mikulášských zábav – jednoaktovky, 6. 12. 1945
Naši baráčníci (Pavel Petr) – první opereta (hra se zpěvy), 25. a 26. 12. 1945
Silvestrovské programy (scénky, kuplety) – v Dělnickém domě, u Dluhošů, u riedlů, 31. 12. 1945
Husité, r. 1935.
POODŘÍ 1/2008
Rok 1946
(Ples divadelních ochotníků – I. společenský ples, 26. ledna 1946 u Dluhošů)
Soucit (hra Frant. Sokola-Tůmy), 10. 3. 1946 - ve prospěch poškozeného Slezska
Poslední muž (Frant. X. Svoboda), 21. 4. 1946
Vesnický zrádce (R. Branald), 5. a 19. 5. 1946
(2. 6. 1946 pořádáno Kácení máje s programem za spoluúčasti SK Polanka)
Handleř Binar (Arnošt Chamrád) – hra v opavském nářečí, 18. 8. a 5. 9. 1946 v Polance, 21. 9. 1946 v Klimkovicích. V rámci kmotrovství českého města Tábor nad slezskou obcí Polankou n. O. sehráno 27. 9. 1946 v Sezimově Ústí a 26. a 28. září 1946 v Táboře. (Hra měla ještě čtyři reprízy v r. 1948 – v Ostravě-Přívoze, v Polance, v Kostelci a v Prostějově.)
Mé štěstí má zlaté vlasy (Bohumír Polách), hra se zpěvy, 25. a 26. 12. 1946
Rok 1947
(Společenský ples ochotníků, 18. 1. 1947 v sále u Dluhošů)
Jindra (Václav Vrána), 6. a 7. 4. 1947
Jak jsem se měl po smrti (B. Rajská-Smolíková), 18. 5. 1947
Naši furianti (Lad. Stroupežnický) – po válce první divadlo v přírodě, 3. 8. 1947 (v údolí potůčku na Skotnici u statku Rud. Neuwirtha)
Hrobčický z Hrobčic, 18. 10. 1947
Kříž u potoka (Na prokletém gruntě),
9. 11. 1947
Perly panny Serafinky (Rud. Piskáček, Jiří Balda, Em. Brožík) – opereta (s orchestrem), 25. a 26. 12 1947
(V roce 1947 začala korespondence s básníkem Petrem Bezručem – viz dále.)
Rok 1948
(Ples divadelních ochotníků, 24. 1. 1948)
(Div. spolek J. K. Tyl v Polance-Janové sehrál 2. 5. 1948 hru Srdeční injekce)
(Hosté z Tábora sehráli v Polance hru K. Simo-nova Ruská otázka, 16. 5. 1948)
Jan Výrava (Frant. Adolf Šubert) – druhé divadlo v přírodě, 22. 8. 1948. Velkolepá výprava – kulisa zámku, kostýmy, mnoho účinkujících.
Lešetínský kovář (Tomáš Hubený), 28. 10. 1948, repríza 30. 10. 1948. Hra byla zakončena živým obrazem.
Sirotek v Radhošti (Viktor Nejedlý), 6. a 7. 11. 1948
Sluneční paseka (A. T. Urban), 25. 12. 1948
Nevěsta dle receptu (Jan Sellé), 26. 12. 1948
Rok 1949
(Společenský ples divadelních ochotníků v lednu 1949)
Z českých mlýnů (Karel Fořt - E. M. Starý) – hra se zpěvy a hudbou, 17. a 18. 4. 1949
Noc v Hlubokém (Trhani) (Matěj Bor), 8. 5. 1949
Paní Marjánka matka pluku (J. K. Tyl, hudba E. Košťál, J. Bouch) – třetí divadlo v přírodě, hra se zpěvy a hudbou, 11. 9. 1949
(Zájezd div. ochotníků do Kostelce a Prostějova, 17. a 18. 9. 1949 – dvě reprízy hry Arnošta Chamráda Handleř Binar)
Vzpomínky na Karla Hašlera - 16. 10. 1949 - hudební pořad - sólisté, čtyřicetičlenný smíšený pěvecký sbor, orchestr
Paličova dcera (Jos. Kajetán Tyl), 28. 10. 1949
Lucerna (Alois Jirásek), 25. a 26. 12. 1949
Rok 1950
Noc na Karlštejně (Jaroslav Vrchlický), 10. 4. a 16. 4. 1950
Mordová rokle (Miloslav Stehlík), 11. 6. 1950 v Polance a 30. 9. 1950 ve Staré Bělé
Pasekáři (Frant. Sokol-Tůma), divadlo v přírodě, 13. a 14. 8. 1950
(Oslava narozenin Petra Bezruče, Den horníků, 15. 9. 1950)
Vojnarka (Alois Jirásek), 29. 10. 1950
Hrátky s čertem (Jan Drda), 2. a 3. 12. 1950
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
Jan Výrava, r. 1948.
Naši furianti, r. 1947.
STRANA 49
POODŘÍ 1/2008
Strakonický dudák (Jos. Kajetán Tyl), 25. a 26. 12. 1950
Rok 1951
(Společenský ples divadelních ochotníků, 14. 1 1951 v sále u Dluhošů)
Radúz a Mahulena (Julius Zeyer), 25. a 26. 3. 1951
Maryša (Alois a Vilém Mrštíkovi), 9. a 10. 9. 1951, hrálo se třikrát v přírodě, z toho jednou večer při umělém osvětlení
Patnáctý březen, 28. 10., 10. a 11. 11. 1951
Svatba v Malinovce (Boris Alexandrov) – jedna z nejúspěšnějších operet, 25. a 26. 12. 1951 (tři představení s orchestrem, sólisty a sbory)
Rok 1952
(Společenský ples divadelních ochotníků 2. 2. 1952)
Tvrdohlavá žena (Jos. Kajetán Tyl), Velikonoce 1952
Tři reprízy operety Svatba v Malinovce - 15. 5. 1952 v Polance, 16. 5. 1952 ve Svinově a 17. 5. 1952 v Josefovicích u Klimkovic
Gorali (Frant. Sokol-Tůma) – divadlo v přírodě, 17. 8. 1952
Estrádní večer hudby a zpěvu, 28. 9. 1952 – smíšený pěvecký sbor (35 členů) a orchestr, sólisté
Platon Krečet (Alexandr Kornejčuk), 26. 10. 1952
Rok 1953
(Společenský ples divadelních ochotníků, 31. 1. 1953)
Děvče z předměstí (Rudolf Piskáček) – opereta, 5. 4. a 28. a 29. 5. 1953
Jarní hromobití (Miloslav Stehlík), 9. 5. 1953
Na letním bytě (Josef Štolba), 30. 8. 1953
Nejlepší synové a dcery (Vladimír Semrád) – hra o Juliu Fučíkovi, 8. a 9. 11. 1953 v Polance, 5. 12. v Klimkovicích a 12. 12. 1953 v Porubě
Mamzelle Nitouche (Hervé) – klasická opereta s orchestrem, 25. a 26. 12. 1953, repríza 1. 1. 1954
Rok 1954
(Společenský ples divadelních ochotníků, 30. 1. 1954)
Děvčátko z kolonie (Rudolf Kubín) – opereta, 18., 19. a 25. 4. 1954, repríza v Dolní Lhotě 30. 4. a 11. 5. 1954 v Olbramicích
Neohrožený Mikeš – pohádka, 29. 5. 1954
Naši furianti (Ladislav Stroupežnický) – divadlo v přírodě – nové nastudování, 29. 8. 1954
Ženitba (N. V. Gogol), 19. 9. 1954
Matka (Karel Čapek), 30. 10. 1954
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
Pasekáři, r. 1950.
Pasekáři, r. 1950.
Mamzelle Nitouche, r. 1954.
Naši furianti, r. 1954.
STRANA 50
POODŘÍ 1/2008
Perly panny Serafinky (Rud. Piskáček, J. Balda a Em. Brožík) – opereta s orchestrem (nové nastudování), 27. a 28. 12. 1954
Rok 1955
(Šibřinky – 15. a 16. 1. 1955)
Pohádkové odpoledne, 6. 2. 1955
Dámy a husaři, 8. 5. 1955
Sládci (K. J. Erben), 25. 6. 1955
(Divadelní karneval na zahradě u Dluhošů - léto 1955)
Měsíc nad řekou (Fráňa Šrámek), 15. 10. 1955
Talisman (Johanes Nestroy, Kulhánek - Fišer), 25. a 26. 12. 1955
Rok 1956
(Společenský ples divadelních ochotníků, leden 1956)
Pražský flamendr (J. K. Tyl), 1. 3. 1956 v Polance, pak ve Studénce
Dáme se rozvést (Ota Šafránek), 21. a 22. 4. 1956, repríza 28. 5. 1956 v Dol. Lhotě
Dovolená s Andělem (Julius Kalaš), 25. a 26. 12. 1956 – opereta s orchestrem a pěveckým sborem
Rok 1957 – 7 premiérových pořadů!
(Ples vousatých, leden 1957 – půlnoční scéna Sněhurka a sedm trpaslíků)
Zamilovaní (Carlo Goldoni) – komedie, 21. a 22. 4. 1957
První polanský hadač, květen 1957 – obdoba televizního programu, autorský pořad
Otec (Alois Jirásek), 11. 8. 1957, repríza 18. 8. 1957
(Zájezd div. ochotníků do neznáma se soutěžemi, 25. 8. 1957 )
Večer Petra Bezruče k jeho 90. narozeninám – kult. Program, 14. 9. 1957
Noc pod Čerchovem (Jaroslav Janovský), 12. 10. 1957 – začínající ochotníci
Inteligenti (Milan Jariš), 23. 11. 1957
Druhý mikulášský hadač, 7. 12. 1957 – autorský pořad
Jak přišla basa do nebe (Marie Kubátová), 25. a 26. 12. 1957
Rok 1958
(Společenský ples divadelních ochotníků, 15. 2. 1958)
(Pochování basy se scénkou,18. 2. 1958)
Velikonoční hadač s hudbou OB Polanka, 6. 4. 1958 – autorský pořad
V rámci přehlídky LUT uvedena hra M. Jariše Inteligenti, 24. 5. 1958
Jeden den v pekle (F. Bartoš - J. Balda, hudba J. Král) – hra pro 4 osoby, 25. 12. 1958
Západ slunce na horách, 20. 7. 1958
Dr. (Bronislav Nušič) – veselohra, 26. 12. 1958 a 1. 1. 1959
Rok 1959
(Společenský ples div. Ochotníků, 7. 2. 1959)
(Pochování basy, 10. 2. 1959)
Repríza veselohry „Dr.“ ve Zliechově na Slovensku, 7. a 8. 3. 1959
(Zájezd divadelních ochotníků do neznáma, 23. 8. 1959 )
Mirandolina (Paní hostinská) (Carlo Goldoni), 29., 30.3., 18. 4. a 19. 4. 1959
Ondřej a drak (Viktor Dyk), 9.5. a 16. 5. (dvakrát) 1959
Černá vlajka (František Pavlíček), 22. 11. a 25. 12. 1959 v Dělnickém domě v Polance
Večer tříaktový, 26. 12. 1959
Opuštěná (Eduard Bass)
Hříšná žena (Jack London)
Jak lhal jejímu manželu (Bernard Shaw)
Rok 1960
(Společenský ples divadelních ochotníků, 6. 2. 1960)
Černá vlajka – repríza na II. krajské přehlídce v Háji-Smolkově, 9. 4. 1960
Sto dukátů za Juana (Vlad. Dvořák a Zd. Petr) – hra se zpěvy, orchestr, 17. 4. 1959
Šestka z mravů (Virgil Stoenescu a Octavian Sava) – hrál odbor mladých, 24. 9. 1960, repríza 5. 11. 1960 v Butovicích
Půlnoční mše (Peter Karvaš) – drama, 25. 12. 1960 v Polance
Rok 1961
(Společenský ples divadelních ochotníků, 21. 1. 1961)
Reprízy divadelních her na zájezdu ve Zliechově na Slovensku, 25. 2. 1961 (odpoledne Šestka z mravů a večer Půlnoční mše), též 26. 2. 1961
Dalskabáty – hříšná ves (Jan Drda), 2. a 3. 4. 1961
Příliš štědrý večer (Vratislav Blažek), 25. a 26. 12. 1961
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
Sto dukátů za Juana, r. 1960.
STRANA 51
POODŘÍ 1/2008
Rok 1962
Repríza hry Příliš štědrý večer, 1. 4. 1962 ve Svinově
Radúz a Mahulena (Julius Zeyer), podzim 1962 (nové nastudování)
Šťastnou cestu! (V. Rozov) - 17. 6. 1962 – hrál odbor mladých.
Rok 1964
Paní Piperová zasahuje, podzim 1964
Trosečníci na Cidlině (kabaret), 25. 12. 1964
Rok 1965
Trosečníci na Cidlině – repríza, 1. 1. 1965 a 28. 8. 1965, dále v Tísku 20. 3. 1965, v Libhošti 23. 3. 1965 a ve Slatině 29. 8 . 1965
Rok 1969
Muziky, muziky (hra o Františku Kmochovi se zpěvy a orchestrem), 26. 12. 1969
Konec zlatých časů
Touto hrou končí v Polance zhruba dvacetiletá poválečná éra rozvoje a rozkvětu ochotnického
divadla, jaká nemá obdoby. Když si spočítáte všechny premiérové hry a pořady, vyjde vám číslo 88. Reprízy už nikdo nikdy nespočítá, nejsou nikde důsledně zapsány.
Každá hra se hrála minimálně dvakrát v Polance, úspěšnější hry třikrát i čtyřikrát. Hrálo se většinou v sále U Dluhošů s kapacitou 300–400 míst, většinou byl sál zaplněn. Sál v Dělnickém domě, kde se některé hry hrály, měl ještě větší kapacitu.
Zájem o divadlo v Polance byl velký. Poklesl až s rozvojem televizního vysílání na Ostravsku v šedesátých letech minulého století. Dalším faktorem byla blízkost Ostravy a dobré dopravní spojení s ní, možnost stále většího kulturního vyžití.
Jak je možné nacvičit tolik premiér?
Ochotnický soubor měl širokou členskou základnu, kolem 100–120 osob. Nacvičovaly se současně i dvě hry. Činnost řídil velmi aktivní výbor (kolem dvanácti členů), z každé výborové schůze se psal podrobný zápis (dochovala se kniha zápisů), konaly se členské schůze a valné hromady. První režiséři absolvovali v Bílovci a v Ostravě kurs pro režiséry, spolek organizoval odborné školení pro herce (dějiny divadla, jazyková a pohybová kultura, práce na jevišti, kursy líčení apod.). Existovala režisérská rada, dělal se dramaturgický plán.
Své místo měla i práce s mládeží. Hledaly se talenty mezi mladými, zapojovali se nejdříve do komparsu, zejména při hrách v přírodě, postupně do větších rolí. Některá představení hráli výslovně mladí, např. Hrátky s čertem, Západ slunce na horách, Šestka z mravů. Uplatňovali se nadaní recitátoři ze školních soutěží a herci ze školních divadelních představení.
Za vším stojí osobnosti
Především režiséři, tvůrci náročných scén, herci, obětaví pracovníci spolku. Aspoň ve stručném souhrnu je třeba se o nich zmínit.
K těm nejstarším a nejvýznamnějším patřil Adolf Görtler. Režíroval 12 her a hrál titulní roli ve hře Jan Výrava v roce 1948, hrál v mnoha hrách. Druhým nejčastějším režisérem byl Ladislav (Slávek) Berger – 11 her. Byl dlouholetým předsedou divadelního spolku, hercem, obětavým pracovníkem. K trojici těch nejzasloužilejších patří ještě Josef Kavala. Režíroval rovněž 11 her a v řadě her hrál významnější role. Vítězslav Plechatý režíroval desetkrát. Ke starší generaci režisérů patřil Antonín Podešva (6 her). Nejmladším z té starší generace byl Oldřich Pechanec, režíroval třikrát, stejně jako Zdeněk Vavroš a Ivo Martínek, ti byli ještě mladší (nar. 1932, 1933).
Dvakrát režírovali Julie Hrubošová, Miloš Mikulenka, František Berger, Josef Stareček, Josef Mazur a Jan Korčák. Jednu hru režírovali Rudolf Ulmann (Handleř Binar, hrála se desetkrát), Vladimír Pavlíček, Magda Teichmannová, Bohumír Peš, Jaroslav Král, Irena Gráfová, Jan Kavala a Miluše Starečková.
Divadelní orchestr dirigoval a pěvecký sbor řídil dirigent Miloš Sojka, po jeho smrti v roce 1968 Jaroslav Král.
Nejčastějším výtvarníkem scény a ochotnickou legendou byl Karel Kořínek. Ten byl tvůrcem obrovských staveb v divadle v přírodě - zámek ve hře Jan Výrava, vesnice v obou inscenacích Našich furiantů, Pasekářů, Paní Marjánka matka pluku, kláštera v Mamzelle Nitouche aj. Vytvořil scénu ke 42 divadelním hrám. Druhým takovým obětavcem byl František Berger (též výtvarník kroniky – viz dále). Dalšími byli Vojtěch Kratochvíl, později Štěpán Vilkoňský. Technicky pomáhal František Petruška, líčení dělal Josef Rypel...
Herci
Za celou tu éru to byly stovky herců a hereček velkých i menších rolí.
Ze starší generace vynikali již zmíněný Adolf Görtler, Vladimír Pavlíček, Rudolf Pavlíček, Josef Košák, Karel Kořínek, Ludmila Kolářová, Antonie Kovalčíková, Julie Hrubošová, Magda Teichmannová, Irena Gráfová, Josef Stareček, Marie Bergrová, Josef Kavala, Jan Kavala, Bohumil Dluhoš, Marie Návratová, Václav Teichmann, z tehdejších mladších vynikali Jenda Gelnar, Zdeněk Kavala, Ivo Martínek, Zdeněk Vavroš, Miluše Miková-Starečková, Jan Korčák, z další generace Věra Michalčíková-Tomášková, Iva Bergrová-Krakovská, Petr Böhm, Libuše Kutáčová, Dana Kotalová aj.
Zpěváci
Při inscenacích operet a her se zpěvy se uplatnili místní talentovaní zpěváci, například Magda Teichmannová, Josef Stareček, Irena Gráfová, Věra
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
STRANA 52
POODŘÍ 1/2008
Živocká (matka korepetitorky ostravské opery), Rudolf Podolský, Jan Gelnar, Zdeněk Kavala, Luba Figalová-Sonková (později hrála a zpívala v opeře v Opavě a v Brně), Josef Košař, Emilie Kavalová, sourozenci Miroslav a Věra Uhlířovi, Dana Kotalová a jiní.
Zrod smíšeného pěveckého sboru
Při nácviku operet se hned v prvních letech činnosti vytvářel smíšený pěvecký sbor pod vedením dirigenta Miloše Sojky. Počet jeho členů narůstal a od roku 1949 se osamostatnil. Měl v té době kolem 40 členů. Zpíval i náročný repertoár, např. Smetanovu kantátu Česká píseň, Českou píseň Jos. Bohuslava Förstra, sbory Leoše Janáčka, Pavla Křížkovského aj. Patřil tehdy k nejlepším v bývalém okrese Bílovec.
Po smrti sbormistra Miloše Sojky (1968) sbor řídil Jaroslav Král. Sbor získal v roce 1969 stříbrnou medaili na krajské soutěži „O cenu Leoše Janáčka“.
Od operety málem k opeře
Úspěchy pěveckého sboru vedly k nácviku známé jednoaktové opery Viléma Blodka „V studni“. Byly nacvičeny všechny sbory z této opery a při koncertech uváděny jako samostatná čísla programu. Škoda, že jen krůček scházel tehdy k docvičení čtyř sólových partů.
Rodinné a příbuzenské vztahy
Do ochotnické činnosti bývaly většinou zapojeny celé rodiny a příbuzní, například manželé Görtlerovi, jejich dcera Magda s manželem Vladimírem Teichmannem a jejich syn Břetislav, Karel Kořínek a jeho sestra Ludmila Kolářová a synovec Oldřich Pechanec, bratři Rudolf a Vladimír Pavlíčkovi, sourozenci Rudolf, Antonín a Marie Návratovi a Rudolfova manželka Olga, manželé Eustach a Antonie Kovalčíkovi s dcerou Jiřinou, Julie Hrubošová s dcerami Irenou a Danuší, Marie Bergrová s dcerou Ivou, sourozenci Ladislav, František a Valentin Bergrovi s partnerkami, dětmi a tchánem Vojtěchem Kratochvílem, rodina Jana a Zdeňka Kavaly, Josefa Kavaly s manželkou Emilií a synem Jožou, Adolf Vozník, jeho děti Břetislav a Adolfína a vnuci Rostislav a Zdeněk, Josef Gelnar a jeho syn Jan a další.
Jedinečná kronika ve formě soupisu provedených her a akcí
je uložena v Archivu města Ostravy v Ostravě-Přívoze. Psal ji od roku 1945 jeden z nejobětavějších ochotníků František Berger (*1914). Má větší formát A3, ozdobným písmem jsou zapsány názvy her, jména autorů, osob a obsazení. Při té velké frekvenci činnosti není divu, že mnohé údaje nejsou dopsány, ale i tak má kronika velkou dokumentární hodnotu.
Je v ní také rukopis Petra Bezruče:
/:Nechoď synku přes Polanku:/
bo tě zabiju, bo tě zabiju,
bo tě zabiju pre galanku
Nár. píseň
Chodíval jsem pres Polanku.
ale neměl tam galanku.
Dluha ta osada mila
hrubě se mi zalubila.
13.IX.51 Petr Bezruč
s pozdravením
Kontakty s básníkem Petrem Bezručem
V roce 1947 požádalo Sdružení divadelních ochotníků v Polance n. O. básníka Petra Bezruče (žil tehdy v Kostelci na Hané) o souhlas, aby spolek mohl nosit jeho jméno. Petr Bezruč, známý svou příslovečnou skromností, odpověděl dopisem, jehož originál je cennou relikvií. Jeho doslovný obsah zní:
„Vážení pánové, za čest prokázanou Vám srdečně děkuji, ač nemohu najít žádných zásluh ve své minulosti, za něž bych měl být svým kmenem pochválen. Ale chci podotknout, že jsem, – statečný turista až do 75 let – přešel Polankou Bůh ví kolikráte. Můj zemř. bratr byl notárem v Klimkovicích a já –- přebývaje časem u něho téměř co rok – jsem chodíval přes celou dlouhou osadu Vaši přes oderský most /: kde stála stará hospoda :/ až do Bělé, jindy do Proskovic a Vyškovic. Osada působila na mne starobylým sympatickým dojmem vůbec a tři rybníčky zvláště. Přeji Vašemu sdružení mnoho zdaru a pozdravuji Vás všech ze srdce upřímného.
14.III.47 Kostelec na Hané
Petr Bezruč.
Vznikla korespondence mezi souborem a básníkem. Za blahopřání obvykle poděkoval nějakým veršíkem na pohlednici. Na místě pro adresu napsal: Divadelní spolek Petr Bezruč Polanka n. Odrou, v levé polovině: Za pisemko děkuji, z úspěchů se raduji a všech Vás pozdravuji. Petr Bezruč – 31/I 51. (Tak psal Petr Bezruč - Petru Bezručovi.)
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
Hospoda U Dluhošů bývala centrem ochotnické činnosti
(Foto Ondřej Mittner).
STRANA 53
POODŘÍ 1/2008
Školní divadlo
by mohlo tvořit samostatnou práci, ale protože má návaznost na ochotnickou činnost v obci, je třeba se o něm zmínit aspoň okrajově.
Ani o něm není úplná dokumentace. Učitelé, kteří měli vztah k divadlu, nacvičovali se školními dětmi divadelní pohádky, v nichž si občas i zahráli. Byli to zejména Jan Černý, Irena Gráfová, Marie Bergrová, později Jiřina Dobešová, Věra Michalčíková-Tomášková, Jaroslav Král, Věra Böhmová a jiní. Postupně se zapojili všichni třídní učitelé a zvláště důležité bylo, že divadlem prošli všichni žáci, ve větších i drobných rolích, v komparsu, v baletních a jiných vložkách nebo aspoň jako kulisáci či technický personál. Žáci jezdívali do ostravských divadel na předplatné a za příkladné chováni byly třídy zvány na premiérová představení. Vůně líčidel a osobitá divadelní atmosféra zanechaly trvalé stopy v celoživotním vztahu občanů k divadlu.
Ze školních inscenací jen namátkou Princezna Pampeliška, Dvanáct měsíců, Popelka, Sněhurka, Sůl nad zlato, Sestry a růže, dramatizace Hrubínových pohádek (Špalíček), Parta z malého ostrova (František Frýda), Pasáček vepřů, Veselý sen, Království pod lipou a jiné. Hrávalo se až do roku 1975.
Mládežnické divadlo
Když se podmínky pro divadlo v sále u Dluhošů zhoršily, pokusili se bývalí žáci školy pod hlavičkou mládežnické organizace hrát komorní divadlo na jevišti malého sálu u kina.
Sehráli tři hry:
Rozloučení v červnu (A.Vampilov), 24. 6. 1973, režie Ladislav Krumpholz
Popelka – 26. 12. 1973 v Dělnickém domě, režie L. Krumpholz
Volno, zelená (estrádní hra), 13. 4. 1974, režie L. Krumpholz
Jak se kradou princezny (V. Novák - S. Oubram), 1978, repríza 1979, režie Víťa Neuwirth
Kroužek přátel poezie
Dlouholetá členka spolku učitelka Irena Gráfová připravila se zájemci o poezii dva pořady
v květnu 1961 – Láska slovy básníků, v říjnu Můj rodný kraj – verše ostravských autorů a v listopadu pořad Tolik podob lásky. O rok později kabaret Kapka po kapce.
Zajímavosti kolem divadla
Každoročně pořádali ochotníci svůj společenský ples v sále u Dluhošů. Na závěr plesové sezóny bývalo „pochování basy“ s bohatými scénkami – nemoc a smrt basy, lékařská pomoc, vypravení pohřebního průvodu přes část obce do sálu za doprovodu dechové hudby s herci a s parodováním smutečního obřadu a liturgických zpěvů. Původně to bývalo v úterý před Popeleční středou, na konci masopustu. Zájem publika byl vždy velký.
Společenský život ochotníků byl zpestřován dalšími akcemi, jako byly autobusové zájezdy do neznáma s připraveným programem a soutěžemi, svatodušní smažení vaječiny společně s kapelou, fotbalová klání s hudebníky, zájezdy do slovenské obce Zliechov v rámci družby škol s reprízami některých her, zájezdy na divadelní přehlídky v rámci kraje, noční výmlaty na pomoc zemědělcům v době žní aj.
Velkolepá byla představení v přírodě. Mohutné stavby – např. zámek s balkonem, na němž stála skupina herců (Jan Výrava), kapličky, hospoda s terasou, kde živě hrála dechová kapela (Naši furianti), selské usedlosti i s klenutím nad vjezdem do dvora, kravské nebo koňské spřežení a povozy, venkovská chasa na žebřiňáku, chalupy i s kouřem z komína (za kulisami se ohřívaly párky – pohoštění pro ochotníky), v Pasekářích živá smyčcová valašská kapela.
V roce 1946 se konal zájezd do Tábora a Sezimova Ústí. Hra Handleř Binar v opavském nářečí se hrála celkem desetkrát.
Akad. malířka Helena Salichová, která většinu života prožila v Polance nad Odrou a znala se s Petrem Bezručem (několikrát ji zde navštívil) namalovala oponu pro divadlo. Opona měla figurální slovanský motiv u lípy. Nezachovala se však.
Bratr Heleny Salichové Josef Salich byl aktivním členem spolku, najdeme jej např. na fotografii ze hry Jan Výrava v kostýmu myslivce.
Velmi známé Pěvecké sdružení moravských učitelů (PSMU) vystoupilo po válce na jevišti U Dluhošů na koncertě, jehož výtěžek byl věnován na stavbu školy (škola, kterou zapálili Němci 30. dubna 1945, úplně vyhořela). Koncert byl 29. června 1945. Došlo při něm k této zajímavé události. Před začátkem jedné ze skladeb se ozvala dutá rána, na jevišti se zvířil prach a jeviště se poněkud propadlo, snížilo. Prof. Jan Šoupal, který koncert dirigoval, zachoval klid, naznačil pěvcům, aby opatrně postoupili dopředu a koncert pokračoval.
Vše se vysvětlilo po koncertě. Za války chtěl hostinský ukrýt pod jeviště bedny s obilím. Aby se tam vešly, musel oslabit dřevěné podpěry jeviště. Ty při tak nezvykle velké zátěži nevydržely.
Později bylo postaveno jeviště nové. Příběhy z nácviků i provedení desítek her by vydaly na velkou knihu, ale tu už nikdo nenapíše. Jen ti, kteří je prožívali, věděli nebo budou vědět do posledních dnů svého života, jak jim ochotnické divadlo obohatilo život.
Jaroslav Král, kronikář obce
a umělecký vedoucí Dechové hudby z Polanky
OCHOTNICKÉ DIVADLO V POLANCE NAD ODROU
STRANA 54
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.