HAMBÁLKOVÁ, Lucie: Divadelní ochotníci v Rožnově. Bakalářská práce. Brno, MU 2008

1. Úvod
Od konce 18. století je patrný rozvoj divadla u všech národností sídlících ve střední Evropě. V tuto dobu se velkolepě rozvíjí i divadlo německé a rakouské, nejvýrazněji se tento proces prosazuje právě u německých národů, které od konce 18. století dospěly k vlastnímu profesionálnímu divadlu. Oproti tomu například Slováci a Lužičtí Srbové mají vlastní profesionální divadlo až ve 20. století.
Klasické ochotnické divadlo vznikalo ze dvou kořenů, jednak divadelní produkce lidové či sousedské, jednak to bylo ochotnické divadlo městského a měšťanského typu, které bylo amatérskou variantou tvorby tehdejších profesionálů. Divadelní produkce lidové či sousedské, které pro české obyvatelstvo byly v předchozím barokním čase vrcholnou uměleckou akcí, postupně začalo v 19. století nahrazovat ochotnické divadlo městského a měšťanského typu.
V revolučních letech 1848 – 49 se uvědomělí občané věnovali přímé politické práci a divadlo ustoupilo poněkud stranou. Po roce 1860 nastal rozvoj občanského a spolkového života všeobecně, divadla však především. Ochotnický spolek byl totiž prvním českým spolkem ve většině našich měst, prvním dobrovolným občanským sdružením. Spolu s ochotnickým spolkem tu a tam vznikl i spolek pěvecký, který rovněž navazoval na starší místní tradici. Tato obecná pravidla platí i v případě Rožnova Spolek divadelních ochotníků vznikl v roce 1859, pěvecký spolek Tetřev v roce 1862. Ochotnické divadlo přestalo být pouhou zábavou, mělo povznášet český jazyk a posilovat národní identitu.
Kolem roku 1900 bylo již celkem běžné, že v každém českém městě působilo několik ochotnických souborů, z nichž jeden míval postavení vedoucí a byl považován za hlavního nositele místní divadelní tradice.
Pokusy sjednotit ochotnické spolky se nesetkaly s větším úspěchem, v roce 1880 byla založena Matice divadelní, která se v roce 1885 změnila na Ústřední matici divadelních ochotníků československých. Vedle toho však mohla mít své divadelní odbory všechna registrovaná sdružení (Sokol, Orel, Svaz hasičstva).
Z hlediska diváků měli největší návštěvnost ochotníci. Neselhávajícím lákadlem diváků bylo především to, že herci byli spoluobčané, které ostatní znali, a někdy i obecně známé a vážené osobnosti. Ochotníci také hrávali téměř vždy jen jednou, pouze zcela výjimečně došlo na reprízu a to většinou po delší době.
V repertoáru ochotníků se na přelomu 19. a 20. století objevuje opereta, která na rozdíl od opery má snadnější možnost inscenace. Loutkové divadlo mělo význam pro děti a mládež, pořádala se jak amatérská školní představení tak představení tělovýchovných organizací (hlavně Sokola). Do nástupu filmu bylo ochotnické divadlo nejoblíbenější druh zábavy většiny obyvatel.
Cílem mé práce bylo ukázat vývoj divadelní činnosti v Rožnově pod Radhoštěm. Ta, jak se ukázalo, byla neobyčejně bohatá a zajímavá. Rožnov byl v polovině 19. století znám jako kulturní místo, což je jistě ovlivněno i tím, že v Rožnově byly klimatické lázně. Při počtu obyvatel 3 000, který se mimochodem příliš nezvýšil až do roku 1950, zde probíhal bohatý spolkový a společenský život.
Při práci jsem byla limitována chybějícím materiálem pro určitá období. Základem pro období před první světovou válkou byly archivní materiály a novinové články v Palackém, pro období první republiky to byly noviny Lubina, po druhé světové válce jsou hlavní oporou vzpomínky ochotníků. Časové rozložení práce (1859 – 1960) sleduje rožnovské ochotnictví po jedno stolení, hlavní nositel sokolské tradice byl Sokol po celou dobu trvání.

2. Od počátků do první světové války
2.1. Spolek divadelních ochotníků
Spolek divadelních ochotníků byl založen v roce 1859. Hlavní role při vzniku Spolku připadla administrátorovi Fr. Fickerovi, což byl „mladý, nadšený kněz a vlastenec“. Ten kolem sebe sdružil zejména mladé lidi (původem ze rožnovského měšťanstva a živnostníků). Fr. Ficker získal (vystupuje jako žadatel a zakladatel) povolení k ustavení Spolku divadelních ochotníků, se sídlem v Rožnově v roce 1859. Část výboru a herců: Veronika Janíková, Veronika Jurajdová, Františka Janíková, Ema Endersová, Adéla Tkalcová, Vilemína Janíková. Páni: Michal Janík, Vincent Janík, Medard Janík, Fr. Janík, Josef Holub, Martin Bill, Martin Baroš, Cyril Drápala, Karel Majer, Em. Mucha, Žingor, Josef Štěpánek zpoza Hážovky. O oblibě F. Fickera svědčí i fakt, že ze spolkových peněz byly uhrazeny dvě třetiny účtu za nové varhany v rožnovském kostele.
V následujícím roce 1860 obdrželi ochotníci povolení k provozování následujících divadelních her: J. K. Tyl: Vdova, Darebák, Pražský flamendr, Při piquetu; J. Neruda: Ženich z hladu, Rekrutýrka v Kocourkově; V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk; Jirečka: Divotvorné psaní; Pečírka: Šnupka; Kubeš: Zápas; Benedikt: Pán strejček, Roztržití, Škaredá sestra, Pěnkava a řízek. Jako zajímavost z hlediska repertoáru podotýkám, že se jedná ve všech případech o veselohry.
Herci hráli v dřevěné boudě pojmenovaná Aréna, neboť v té době nebyl v Rožnově lepší sál. Kvůli dřevěné Aréně dostali ochotníci přezdívku vlastencové z Búdy. První hra byla Dobré jitro od V. K. Klicpery. Hra měla velký úspěch, Bouda byla plná lidí. Také se hrávalo v sále na Sklepě (dnešní hostinec u Holubů).
Mezi lety 1865 a 1869 byla pětiletá přestávka. Snad aby město podpořilo činnost spolku, 10. června 1867 rozhodlo obecní zastupitelstvo o znovu vystavění Arény. Pro Annu Standerovou, která byla ředitelkou divadelní společnosti. Na stejném místě, kde stávala Aréna místních ochotníků, na dobu šesti let. Obci měla odvádět dvacetinu z příjmů. Obec neručila za ztrátu nebo poškození Arény (čili letního divadla) z desek a plachet (k čemuž mohlo snadno dojít).
„Avšak marně bychom hledali nějaké podrobnější zápisy i o důležitějších událostech. Rožnovu vždy postačilo, vykonalo-li se něco hodnotného, krásného i špatného, že se o tom mnoho mluvilo a pokud současníci žili i vzpomínalo, ale nic nenapsáno!“
Ale od zahájení činnosti v roce 1869 nejsou žádné zprávy o spolkové činnosti až do roku 1882, kronikář J. Tvarůžek to okomentoval slovy: „Avšak marně bychom hledali nějaké podrobnější zápisy i o důležitějších událostech. Rožnovu vždy postačilo, vykonalo-li se něco hodnotného, krásného i špatného, že se o tom mnoho mluvilo a pokud současníci žili i vzpomínalo, ale nic nenapsáno!“ Neúplnou představu o tom, jaké hry byly sehrány, či zda vůbec nějaká představení byla hrána, získáme pouze ze žádostí o povolení představení. Tyto žádosti vypadaly podobně, pro příklad uvádím: „C. k. okresní hejtmanství ve Val. Meziříčí.
Hynek Tkadlec v Rožnově žádá jménem divadelních ochotníků za povolení ku provedení divadelních kusů:
I. Tak je to na tom světě veselohry v jednom jednání
II. Z Kolina do Prahy fraška se zpěvy ve 3 jednáních v deň 5. června 1876.
Povoluje se, co se zároveň panu představenému obce k účelu dohlídce (dohlice) zděluje. C. k. okresní hejtman Wurm.“ Představení a kulturní akce všeobecně musely projít schválením okresního hejtmanství a obec musela mít nad jednotlivými představeními policejní dohled. Většina žádostí byla vyřízena kladně, výjimky se však objevují. Program při odhalení pomníku Fr. Palackému (Rožnov navštívil dvakrát, v roce 1873 při druhé návštěvě bydlel v domě u M. Jurajdy), kam měla být umístěna pamětní deska. Program:
1) 20. 8. v předvečer – koncert Tetřeva
2) shromáždění po 10. hodině obecního výboru, radnice a spolků
3) Tetřev Kantáta od B. Smetany
4) Řeč radního R. Billa o významu Palackého při odhalování (zpěv písně Kde domov můj)
5) J. Bayer – řeč o významu pomníku pro obec a třikrát povolání „Sláva“ Jeho apoštolskému Veličenstvu císaři a králi Františku Josefovi I.
6) Pochod zpět na náměstí za doprovodu hudby
7) o 8 večer hra „Veselohra“ (veselohra ve dvou jednáních) od F. V. Jeřábka v Léčebném domě a poté taneční zábava
Ovšem odhalení pomníku nebylo bez problémů, okresní hejtmanství ve Valašském Meziříčí nejprve vydalo zákaz kvůli „stranickému postavení jak jmenovaného dějepisce tak i pořadatelů slavnosti“. Pak ovšem přišlo povolení, které se však nevztahovalo na taneční zábavu. Přehled her v období 1876 – 1882 je jen částečný, protože ne všechny žádosti byly v archivních materiálech zachovány.
Do tohoto období spadá stavba Léčebného domu (dnes Společenský), která byla dokončena v roce 1876. Na jedné straně sálu Léčebného domu bylo postaveno jeviště, na opačném konci byla zařízena knihovna a čítárna. V inventáři Léčebného domu z roku 1876 se nachází poznámka, že k sálu patří „divadelní jeviště s třemi proměnami, jež bylo darováno obci od spolku pro okrašlování a zábavy, které mělo cenu 177 zl.“
Lepší přehled o činnosti Spolku divadelních ochotníků máme od roku 1882. J. Tvarůžek se v kronice opírá o zápisy Bohuše Kramoliše, které dnes neexistují. Na valné hromadě Spolku div. ochotníků dne 26. února 1882 byl zvolen prozatímním předsedou valné hromady Bruno Janík. Ostatní členové výboru: Fr. Eberherd (obchodník) jako pokladník, Ferd. Vokáč (soukromník) jako jednatel, Em. Mucha (měšťan) režisér, Ant. Zámečník (soukromník) výbor, Ant. Blažke (kominář) výbor, sl. Ermelína Eberhartová knihovní, pí Lipovská režisér, Fr. Janík (perníkář) výbor. Za tento rok bylo sehráno pět divadelních představení, nejúspěšnější byla veselohra Soudní den, neb kde je kočka. Při hře vybráno 55 zl. 50 kr.
V roce 1883 byly sehrány čtyři hry (Tak jest to na světě, Pokuta muže, Osudné námluvy a Slaměná vdova), poslední lákala obecenstvo hra nejméně. Výbor spolku se při volbách v roce 1884 pozměnil. Předsedou byl zvolen J. Beza. Jako režisérka byla zvolena pí Koblovská. (podrobný výpis). Fr. Koblovský (doktor) jako náměstek, Ant. Blažke a Ant. Zámečník jako pokladníci, Bruno Janík – výbor, Ferd. Vokáč – jednatel, Osv. Majer – výbor, Rupr. Kramoliš jako scénárista. V povoleních byly zmíněny pouze hry Matka a dcera a Z Kolína do Prahy.
Celkově bylo v letech 1882 – 1895 sehráno 42 her, přičemž v postupně činnost spolku podle J. Tvarůžka značně slábla. Návštěvnost u některých her byla velmi slabá. Například u hry Manžel bez ženy byl příjem pouze 8 zl., což nestačilo ani na pokrytí nákladů. A v letech 1890 – 1894 se pravděpodobně nehrálo vůbec, nebo se o tom nedochovaly žádné zmínky. Takto podává informace J. Tvarůžek v kronice Rožnov pod Radhoštěm ve službách Thalie, který za konec činnost Spolku divadelních ochotníků považuje rok 1895. Tehdy údajně bylo na valné hromadě Tělovýchovné Jednoty Sokola přijato spojení Spolku divadelních ochotníků s divadelními ochotníky Sokola. Tuto informaci však nepotvrzuje zápis za rok 1895 v Sokolské kronice. Delší existenci Spolku divadelních ochotníků dokazuje jak žádost o změnu stanov z prosince roku 1896, tak i žádosti o povolení divadelních představení na okresní hejtmanství za Spolek divadelních ochotníků. Mezi lety 1896 – 1905 sehrál Spolek divadelních ochotníků tato představení, informace jsou ze žádostí o povolení divadelních představení.

2.2. Divadelní ochotníci Sokola
2.2.1. Organizace
Tělocvičná jednota Sokol byla v Rožnově založena v roce 1890. Divadelní činnost Sokol vykazoval i před splynutím se Spolkem ochotníků, i když informace jsou jen kusé. O počátcích vlastní divadelní činnosti se píše v Sokolské kronice toto: „Divadelní představení konala v místnostech Sokolovny „Ochotnická družina“ místních ochotníků i občas zavítavši některé herecké společnosti, vždy však bylo dbáno toho, aby se předváděly jen dobré hry. Časem jsme si vyžádali provozování moderních her a ku podivu vychovali jsme si tím mnoho vnímavých návštěvníků, kteří se stali základem pro pozdější veliký rozmach v divadelní činnosti samé Jednoty.“
Z roku 1892 je zmínka, že Sokol koupil pro své účely obilnou sýpku za 2000 zlatých, přičemž přestavba si vyžádala dalších 1300 zl. O nevyhovujících podmínkách panujících v budově Sokolovny svědčí následující citát: „Sokolovna, která se sestávala ze čtyř stěn bývalé sýpky a kolny, do níž se ukládalo nářadí. V tomto stavu musela stačiti pro všechny akce Jednoty včetně hraní divadelních představení, třebas jeviště bylo prakticky upravováno tak, že za ¾ hodiny bylo úplně připraveno a v necelé půlhodině rozebráno uloženo.“ O přestavbě Sokolovny z roku 1897 se píše, že to byla „zatěžkávací zkouška“ pro celou Jednotu, nákladem 6000 K byla přistavena dvě křídla a veranda, což zlepšilo podmínky pro pořádání nejrůznějších podniků. Aby se snížily náklady na přestavbu, značnou část přípravných i vlastních stavebních prací odpracovali členové Jednoty.
Další změna v organizaci ochotníků je ze dne 28. března 1906, kdy byl v Jednotě utvořen přímo Divadelní odbor Sokola. Tato událost definitivně potvrzuje i konec Spolku divadelních ochotníků, neboť dále o nich nemáme žádné zprávy. Ve výroční zprávě z roku 1907 jsou vyjmenováni lidé, kteří byli do nově vzniklého divadelního a zábavního odboru zvoleni: jako režisér Josef Nekvinda, výbor: Bartůněk, Trška, Chvapil, Majer, Č. Janík, R. Janík, K. Molitor, Drápala, Nekvinda, Táborský.
Další zpráva, dotýkající se organizace Sokola je z roku 1910, kdy „za účelem rozdělení a vykonávání prací v jednotě zřízeny odbory, a sice: vzdělávací, divadelní, zábavní a ženský pracovní odbor.“ Došlo tedy k osamostatnění divadelního a zábavního odboru. Hodnocení činnosti divadelního odboru za tento rok je takové: „Schůzí bylo celkem 11. Předsedou byl bratr Mareček, jednatel bratr Kučera, pokladníkem br. Kantorek. Členové odboru: br. Dohnal, Havlík, Táborský a sestra Tkalcová. Odbor uspořádal 8 divadelních představení, dvě opakoval, hráno tudíž celkem 10kráte. Návštěva všech představení byla velká, největší však při posledním divadle vánočním. Pochvalu si vedení divadelního odboru vysloužilo za svou činnost v roce 1911. „Za řízení neúnavného předsedy div. odboru (Josef Mareček) podařilo se pozvednouti činnost tohoto odboru a uplatniti disciplínu, která je podkladem skutečné, cílevědomé práce, čímž zároveň prospěl celkovému rozvoji jednoty. Také účinkujících, kteří s láskou a porozuměním ochotně berou na sebe těžký mnohdy úkol, mnoho přibývá.“
Zápis v Sokolské kronice k událostem za rok 1912 zmiňuje vyšší zisk divadelního odboru 764 K oproti 535 K loňským. Dále správní výbor povolil přestavbu jeviště, která se uskutečnila v příštím roce. Staré jeviště bylo zvýšeno, rozšířeno a odděleno od hlediště železnou oponou, navíc byla postavena kolna na rekvizity.
Ze zápisu za rok 1913 je vidět, jak vypadala činnost divadelního odboru. Sehráno bylo sedm divadelních představení, z toho dvě dramata, ostatní veselohry. Dvakrát hrála školní mládež. Kromě toho se hrálo při zábavě mikulášské a na Silvestra. Přesto si autor článku v Palackém posteskl: „Veškeré předvedené kusy tvoří stálý div. repertoár buďto Národního divadla v Praze nebo Městského na Vinohradech. Již z toho je patrna snaha div. odboru podávati obecenstvu jenom kusy cenné, a nemůže nám po této stránce obecenstvo ničeho vytýkati… Neboť přesto, že dávány většinou veselohry a že účinkující snažili se podat – mírně řečeno – výkony dobré, zel mnohdy dům prázdnotou. Chladná tato lhostejnost musí tím více zarážeti, že týká se valné části našeho členstva… Slabé návštěvy div. představení byly příčinou, že div. odbor jarní svoji saisonu ukončil již 2. května, ač byla ještě 2 představení projektována.“
Přes dobu první světové války byla činnost celé jednoty utlumena.
Zajímavá je informace o cenách vstupenek do sálu Léčebného domu. Zatímco při repríze představení Pan notárko (13. červen 1909) byly ceny snížené – I. místo 80 hal., II. místo 60 hal., III. místo 40 hal., k stání 30 hal., dělnický lístek 20 hal.; plné ceny u představení Deskový statek (15. srpen 1908) byly – I. místo K 1,20, II. místo 90 h, III. místo 60 h, k stání 30 h.

2.2.2. Hry
Co se týče sokolských představení, v Sokolské kronice nejsou žádné zmínky až do první světové války. Informace o nacvičených hrách přinášejí pouze noviny Palacký. Za rok 1906 jsou to hry Zvíkovský rarášek a All right. Pro rok 1907 jsou nejvýznamnější hrou Pasekáři, autor F. Sokol-Tůma. Ukazuje to jak recenze v Palackém, ve které autor nešetřil chválou, tak i zmínka o tom, že představení bylo dvakrát reprizováno 9. a 16. července. O úspěchu této hry svědčí i fakt, že byla s úspěchem nacvičena znovu. Další jmenované hry jsou Kandidáti ženitby aneb Nevěsty od 500 do 50 000 a Závěť.
Přehled o sokolských představeních v roce 1908 podává krátká zpráva v novinách Palacký, která pojednává o plánovaných hrách: „Tělocvičná jednota Sokol sehraje dne 8. března veselohru Terna od J. Baláka. Po ní budou následovati hry: Vojnarka, drama od A. Jiráska, veselohra Vodní družstvo od Štolby a dvě aktové veselohry Lapený Samsonek a Mlsáníčko od Fr. Svobody.“ V přehledu činnosti za rok 1908 divadelní odbor Sokola vykazuje pět divadelních představení, ovšem v poněkud odlišném složení. A to hry Terna, Vojnarka, Lapený Samsonek, Známost z novin, Jelínek a společnost. Plány her tedy byly pozměněny. Čistý příjem z divadla do spolkové pokladny za rok 1908 byl 342,94 K.
O hrách za rok 1909 nemáme žádnou zmínku s výjimkou představení Pan notárko.
Divadelní odbor Sokola uspořádal podle výroční zprávy v roce 1910 osm divadelních představení, z toho dvě představení byla opakována.
V roce 1911 jmenovitě zjištěna představení: Červ a dvě jednoaktovky První návštěva a Dáma ve smutku za březen, v dubnu sehrál „sokolský dorost“ výpravnou slovenskou pohádku od V. B. Plumlovské Sůl nad zlato. Na velikonoce to byly hra Blumenthal a Kadlburg a veselohra Dveře dokořán.
Ve výroční zprávě za rok 1912 není o práci divadelního odboru žádná zmínka, dokonce ve výčtu akcí není zmíněno žádné divadelní představení. Obdobná je situace i pro rok 1913, kdy nemáme žádné zprávy. Jediným představením, o kterém se v novinách Palacký psalo, je hra H. Ibsena Rosmersholm.

2.3. Studující města Rožnova
Nepravidelné seskupení, které čas od času pořádalo divadelní představení, byli tzv. studující města Rožnova. Nejednalo se o pevně organizovanou skupinu, spíš to byla skupina přátel, kteří o prázdninách pro zábavu svou i ostatních nacvičili nějaké představení. Informace o studujících města Rožnova pochází ze žádostí o povolení k pořádání divadelních představení a případné články v novinách Palacký.
Označení – studující města Rožnova – se poprvé objevuje v roce 1877 na žádosti k povolení představení. Pro tuto dobu se jedná o ojedinělou zmínku, neboť hlavní aktivita tohoto sdružení je mezi lety 1902 – 1911. Všechna představení, o kterých se dochovala nějaká zmínka, se konala v srpnu nebo září v sále Léčebného domu. Studujícím občas pomohl i divadelní odbor Sokola propůjčením rekvizit, jak ukazuje i část děkovného dopisu: „Cítím se povinen za studující poděkovat sokolskému div. odboru za propůjčení rekvizit. Miloš Hanák, za Sdružení studujících.“
Jediná jména, která se podařilo dochovat, jsou Vít Jurajda, Oldřich Holub, Vl. Barabáš, Miloš Hanák, Jana Tkalcová, sl. R. Majerová. Hry sehrané studujícími města Rožnova: 1902 – Přítěž (od B. Vikové-Kunětické), 1905 – Tažní ptáci (veselohra od Karla Železného, 1908 – Deskový statek (veselohra od Václava Štecha), Vřelemilovaný Célimare, 1909 – Manžel ze šetrnosti, Oáza (od Karla Želenského), 1911 Směry života, Kandidáti ženitby.
Na příkladu hry Deskový statek je možné ukázat, jak vypadalo oznámení o tom, že se bude konat nějaké představení: „Studující z Rožnova p. R. sehrají v sobotu 15. srpna v Léčebném domě: Deskový statek. Veselohra o 3 jednání od Václava Štecha. Začátek přesně v 8 hodin večer. V meziaktí účinkuje lázeňská hudba. Vlásenky z ochoty zapůjčila firma Fr. Rychlík v Praze II., Komenského náměstí č. 1. Vstupné s národním kolkem I. místo K 1,20, II. místo 90 h, III. místo 60 h, k stání 30 h. Čistý výnos věnuje se na zřízení Studentské knihovny.“ Kromě běžných údajů, jako je datum a čas představení, místo konání, cena vstupenky apod., je jako lákadlo zmíněna lázeňská, reklama pro firmu, která zapůjčila rekvizity, i zdůraznění faktu, že se nejednalo o pouhou zábavu. Podobné zdůraznění mají i další oznámení: „Čistý výnos věnuje se dobročinným účelům.“ nebo „Na chudá dítka a na bradla Sokola.“
V recenzi na Deskový statek se píše o oblibě, která zřejmě studentská představení provázela: „Jest to z těch prázdnin jediné, co ze studentů máme: divadlo! Jinak bychom o nich ani nevěděli. A dnes, který student nehrál by divadlo? A proto se na jejich divadlo těší se předně oni sami a obecenstvo měrou nemenší. Důkazem toho jsou obsazená všechna sedadla…“
Přesto podmínky pro kulturní činnost nebyly vždy ideální, jak by se mohlo zdát podle předchozí citace. I tolik chválená činnost studujících města Rožnova měla zřejmě své odpůrce. Miloš Hanák si v otevřeném dopise, otištěném v novinách Palacký, stěžuje: „Vytrvali jsme, třebaže bylo nutno čeliti tolika nemožnostem. Sehráli jsme úspěšně dvě divadla, a pokračovali bychom dále, kdyby se nenesly naším městem zlověstné zprávy, že chceme občanstvo úplně vysát. Věru divná to odplata za naši obětavost. V jiných městech útočí se na studentstvo, že nepracuje, u nás se naříká, že obecenstvo obtěžujeme…“

2.4. V studni
Představení, které se vymykalo běžnému průměru rožnovských her, byla opera V studni. V roce 1911 společně toto představení nacvičil pěvecký spolek Tetřev a hudební klub Lýra. Jednalo se vůbec o první operu secvičenou rožnovskými ochotníky. Už od roku 1898 byla na programu koncertů Tetřeva nějaká árie z této opery, k provedení opery celé došlo poté, co provedení opery začal organizovat tehdejší kapelník lázeňské hudby Bohumil Konrád. Inzerát v novinách, kterým se představení oznamovalo veřejnosti, zaručoval úspěch, který se zřejmě dostavil. Josef Tvarůžek píše: „Opera se vydařila, díky kapelníkovi, velmi zdařile. Přítomní cizí hosté (bylo to v červenci, tedy uprostřed léčebné sezony) byli výkonem velmi překvapeni i spokojeni.“ Kromě již zmíněného kapelníka Bohumila Konráda, který stál za úspěšným nastudováním opery, byli v hlavních rolích Karel Majer, V. Něnička, paní Charvátová a paní Vilemína Kozlovská-Barabášová.

3. První republika (1914–1938)
3.1. Sokol

3.1.1. Obecně
Během první světové války byla celá činnost Tělovýchovné jednoty Sokol ochromena. Mnoho členů Sokola bojovalo ve válce a nepříjemné překážky kladli i úředníci. Povolování všech kulturních akcí bylo zpřísněno. Zákaz postihl v roce 1915 jak plánované oslavy 25. výročí vzniku jednoty, tak i hru „Život v Cařihradě“, přes všechny obtíže se divadelnímu odboru v tomto roce podařilo nacvičit několik divadelních představení. V roce 1916 se sice pravidelně konaly schůze předsednictva, ale ostatní činnost upadala a úplně přestala práce vzdělávacího, divadelního a zábavního odboru. V následujícím roce byly všechny odboru sloučeny do jednoho, který se zaměřil hlavně na divadelní činnost.
Rok 1918 znamenal zvýšenou aktivitu ve všech odborech, zejména však v tom divadelním. Byl dojednán pronájem Lázeňského domu, ale celý sál musel být znovu přestaven tak, aby mohl být využíván jako kino. Důkladnou přestavbou prošlo i jeviště. Celkové náklady vyšly na téměř 80 000 Kčs. Naštěstí pro Sokol byl zájem o kulturní akce veliký: „Čistý zisk divadelního odboru byl přímo nezvyklý oproti jiným letům a vysvětluje se hlavně nadbytkem znehodnocených bankovek a dále i tím, že nebyla to ve všech případech vždy láska k Sokolu jež plnila sál při jakémkoliv podniku, ale touha po zábavě a povyražení. Lidé chtěli utrácet. Naštěstí Jednota jako jediná ve městě pořádala různé podniky a strhla marnotratníky k návštěvě. A bylo tak dobře, neboť břemeno spojené s přestavbou Léčebného domu bylo příliš těžké.“
Počet představení za rok 1918, 1919 a 1920 je úctyhodný a svědčí o velkém zájmu publika. V roce 1918 sehrál divadelní odbor za předsednictví a režie br. Chvapila celkem třináct různých inscenací, z toho čtyři hry byly hrány dvakrát a jedna dokonce čtyřikrát. V roce 1919 bylo sehráno také třináct divadelních her, ovšem ve čtyřiadvaceti představeních, a v roce 1920 devět celovečerních her, z nichž bylo pět opakováno. Byla to tedy úctyhodná práce v porovnání s prací v předválečných letech.
V roce 1921 byly na valné hromadě Sokola vyčleněny tyto odbory: kulturní, divadelní, zábavní, kinoodbor a loutkový. Mezi členy divadelního odboru patřili: Fraczek, Drápala Eduard, Hais, Jaroněk Alois, Koblovská, Nekvinda, Nývlt a H. Žingorová, za předsedou byl Josefa Marečka. Hodnocení odboru pro tento rok bylo stručné: „Čile pracoval. Sehrál 9 celovečerních her a 8 aktovek při různých večírcích a zábavách. Čistý příjem za rok 1921 činil 13 537 Kčs.“
Poté přišla méně úspěšná léta, v roce 1922 byl zisk divadelního odboru 4 800 Kč, což je o neuvěřitelných 9 100 Kč méně. V roce 1924 se dokonce píše o těžké krizi divadelního odboru zaviněné „nekázní a hašteřivostí“ přesto však bylo sehráno osm divadelních představení, z toho ovšem šest v první polovině roku. Dopisovatel Lubiny si posteskl nad celou situací: „Divadlo a hudba, vyjímaje různé náhražky, bývá u nás už delší dobu řídkým zjevem. Zvláště nyní v zimní saisoně přišlo by obecenstvo zajisté vhod řádné divadlo, koncert nebo jiná pod. produkce. Zájem by se jistě našel. Máme však co činiti se zjevným nedostatkem tvořivé vůle, jež pouhou ctižádostí nedá se nahraditi….“
Situace se však uklidnila a divadelní odbor v letech 1925 – 1929 stabilně vykazuje sedm až devět představení ročně, kvalitní práci odváděl i nově zvolený divadelní odbor pod vedením M. Šabacké. V roce 1931 se vedení Sokola rozhodlo namísto pronájmu Léčebného domu pronajmout divadelní sál v hotelu Radhošť. Jeviště a přilehlé místnosti bylo nutné přestavit, navíc musela být vybudována kolna na rekvizity. Stavební práce se však protáhly a jedna z nejdůležitějších podmínek smlouvy a to postavení a úprava vhodné kolny pro kulisy a jiné potřeby byla splněna místo do poloviny roku teprve v listopadu téhož roku. Divadelní inventář hotelu Radhošť byl pojištěn na 26 000 Kč. Spolupráce mezi Sokolem a majitelem hotelu zpočátku asi nebyla bezproblémová, jak ukazuje následující příhoda. „Velmi nepříznivě zapůsobilo, že dvorana kina byla majitelem hotelu bez vědomí Jednoty zapůjčena divadelní kočovní společnosti, ač měl divadelní odbor připravenu inscenaci hry, jejíž provedení tím bylo znemožněno. Na schůzi 9. 4. se majitel hotelu Zabloudil omluvil a v náhradu dal svoji neděli k realizaci inscenace.“ V činnosti divadelního odboru je v tomto roce patrný nezájem. Konalo se pět schůzí za „chatrné“ účasti a sehráno bylo pouze jedno představení kvůli nezájmu herců. I návštěvnost tohoto představení byla podprůměrná. Obraz nezájmu o činnost divadla dokresluje i skutečnost, že se divadelnímu odboru nepodařilo secvičit představení na sletovou divadelní soutěž. S největší pravděpodobností může za tento nezájem hospodářská krize. I v závěrečném hodnocení za rok 1931 se důrazně doporučuje šetřit: „Ve všech odborech bude nutno zintensivniti práci, pořádat divadelní představení, promítat filmy aby zvýšeným zájmem veřejnosti se docílila rovnováha mezi příjmy a výdaji Jednoty. Vybrané členské příspěvky nestačí ani ku krytí správních výdajů, které bylo nutno též omezovati. Sníží se odběr časopisů pro členstvo a sníží se výdaje na úpravu letního cvičiště. Rovněž jízdné nemůže být propláceno paušálně ale jen podle skutečných nákladů. Bude nutné též začíti se šetřením na otopu a osvětlení.“
O roku 1932 není mnoho zpráv. Do čela divadelního odboru byl zvolen L Barabáč, ale situace se zřejmě nezlepšila, neboť ve zprávě pro rok 1933 se o činnosti divadelního odboru píše: „Po celý rok je možno slyšeti stížnosti na nezdary sokolských podniků zvláště pak divadelních a kinoodboru. Je to následkem tísnivé hospodářské situace…“
Od přesídlení do hotelu Radhošť platilo usnesení nepůjčovat kulisy i jiné rekvizity kočovným společnostem. V roce 1934 převážilo u výboru Sokola ekonomické hledisko, a tak bylo jeviště spolu s rekvizitami si bylo možné pronajímat. Sazby byly takové: „za půjčení jeviště, mimo kulis, světla a otopu pak scénáře 25% z hrubé tržby, nejméně pak 195 Kč, půjčovné bez kulis, jen použití konstrukce, jeviště a elektrického osvětlení 50 Kč, rovněž mimo otop, světlo a scénáře. Z těchto sazeb se napříště nebudou nikomu činiti ústupky.“ Blízkou spolupráci Sokola a pěveckého spolku (bývalý Tetřev) dokazuje dohoda o sehrávání divadelních představení. Ta spočívala v tom, že výtěžek se dělil na polovinu, při čemž náklady na jednotlivá představení do 100 Kč byly také hrazeny půl na půl. Vyšší náklady se měly řešit dohodou.
Činnost divadelního odboru a výnosy z her byly až do druhé světové války popisovány slovy jako ucházející, slibný, což ukazuje, že krizi se podařilo překonat.

3.1.2. Hry
Podrobnější informace o repertoáru Sokola v období mezi válkami se nedají nalézt. Zápisy v Sokolské kronice udávají pouze počet představení za daný rok, názvy her jsou zmiňovány pouze výjimečně. Zmínky o sehraných představení se tak dají nalézt jen v místním tisku, ten se však věnuje pouze některým představením. Nebylo proto možné sestavit úplný seznam všech představení. Pro mě byl základem časopis Lubina, věnující se místnímu kraji.
O neobyčejně úspěšných poválečných letech jsem se už zmiňovala. V letech 1918 – 1920 dokázal divadelní odbor secvičit neuvěřitelných pětatřicet různých inscenací. Proto znamenaly následující léta zákonitý pokles, i když například v roce 1922 divadelní odbor nacvičil šest celovečerních divadelních představení a čtyři aktovky při zábavách, jmenovitě tyto hry: Španělská vesnice, Jan Sladký Kozina, Devátá louka.
V roce 1924 sehrál divadelní odbor osm divadelních inscenací, jména zjištěna pouze u inscenací Uzel a Rozvedený pán. Hodnocení hry Rozvedený pán se dá označit jako typické, výkony herců byly dobré, výprava kusu dokonce velmi dobrá, zúčastnila se jen nevalná část obyvatelstva a recenzentova drobná výtka – komické scény rozesmávaly herce i nápovědu. Kritika však mohla být mnohem pestřejší, jak je vidět na příkladu her Vojnarka a Vrah. Podotýkám, že obě hry jsou z téhož roku. „Div. ochotníci z Vojnarky táhnou proti nám vojnu, co do neoprávněnosti kritiky jejich výkonů… Napsali jsme hlavně, že vinu nese režie jednak nepřesným začátkem, pak pochybným obsazením jednotlivých úloh… Tedy co se týká začátku divadel. představení, ten ohlášen byl na půl 8 hod. Bylo však již půl 9. hod. a s představením se vůbec ještě nezačalo. Jest sice pravda, jak ´omluva´ praví, že kus byl cvičen pouze týden, a tudíž nemohlo být docíleno lepších výkonů… I při tak krátkém nacvičování měli herci sami věnovati kusu větší péči. Nezachovávání českého dialektu, který na konec vytýkáme, bylo až zarážející a svévolné. Přeci není možno slovo ´kluk´ tak často v kuse vyslovované plésti si s ´ogarem´ a české ´u´ s valašským ´ú´… S divadelními polotovary nejlépe však na jeviště nechodit.“ S jistotou mohu prohlásit, že se jedná o nejméně povedené představení Sokola, ke kterému se dochovalo nějak hodnocení.
Naopak ke hře Vrah E. Rady neznámý recenzent píše pochvalně, přesto si neodpustí malou kritickou poznámku na závěr vůči divadelnímu odboru. „Obsazení úloh bylo šťastné až snad na výjimky. Opravdu dramatický spád hry a dojem, kterým působí na diváky, zahladil ty menší nedostatky, takže hra docílila úspěchu dokonalého. Výborným byl p. uč. Fraczek v roli štábního lékaře Šrámka, ačkoliv i jiní podali výkony prvotřídní, jaké jen po ochotnické scéně žádati můžeme. Taktéž neušla pozornosti pečlivá výprava kusu… Je zapotřebí jen malou dávku autokritiky, aby náš div. odbor Sokola dopracoval se uměl. výše sesterských div. odborů okolních měst.“ Celkem bylo v roce 1925 sehráno osm divadelních představení s čistým ziskem 4 868 Kčs; mimo zmíněnou Vojnarku a Vraha to byly hry Terna a Drama jedné noci.
Nejdůležitější hrou pro rok 1926 byli nepochybně Pasekáři od Sokola-Tůmy, tato hra totiž byla s úspěchem zahrána na všesokolském sletu v Praze. Další významné představení byla Maryša bratří Mrštíků a Jaro v podzámčí G. Preissové. Odehrána byla v tomto roce další čtyři představení. Úplné zprávy o repertoáru Sokola se dochovaly z roku 1927, je tedy možné udělat si jasnou představu o činnosti divadelního odboru. „Divadelních her bylo sehráno včetně repriz celkem 18: 27. 2. Kvapilova: Princezna Pampeliška 2x, 20. 3. Madame Sans Gene, 3. 4. Kráska ze Šumavy, 30. 4. a 1. 5. Viktorka, 4. a 5. 6. Zmatek nad zmatek, 14. 7. Milenky starého kriminálníka 2x, 21. 8. Andulka Šafářová, 15. a 16. 10. Je veliká láska na světě? 28. a 30. 10. Cikáni, 20. a 21. 11. Veselý krajánek, 7. a 8. 12. Chytrák krajánek. “ Ke každé hře je alespoň krátká zmínka v časopise Lubina. Hodnocení všech představení bylo jednoznačně kladné, chváleni byli herci i režie.
V roce 1928 jsou doložena dvě představení, a to Madla z cihelny O. Scheinpflugové, Když měsíček spanile svítil J. Křičenského. V případě hry Madla z cihelny je zajímavé pozorovat, jak se rozchází vkus recenzenta a publika. Cílem ochotnického představení bylo pobavit publikum, a proto všechny pokusy o vážnější hry byly přijímány s určitou nedůvěrou. Tu se někdy podařilo překonat kvalitním výkonem herců, někdy se však i dobře provedená hra setkala s neúspěchem u publika. Příkladem je hra Madla z cihelny, o které recenzent napsal: „Její kulturní hodnota je bezesporná. Těžké monology nejde na ochotnických scénách řešiti vždy škrty. Je třeba je provésti i se všemi těžkými superlativy, kterými hra jen hýří. Průměrný divák má proto daleko od toho pravého požitku, který hra skutečně poskytuje. Hra potřebuje vyspělé divadelní publikum, jinak bude přijata chladně, jako se stalo min. neděli.
V roce 1929 byla sehrána tři divadelní představení (Meteor, Obrácení Ferdyše Pištory, Nepřítel). V roce 1930 bylo sehráno šest představení Posel, Nahý v trní, Grant hotel Nevada, Popelka Patsy, Jeho první paní, M. D. Rettigová, Hulla Di Bulla. V následujících letech byla činnost divadelního odboru značně omezena, v roce 1931 bylo sehráno pouze jedno představení od Štěpánka-Vrbdského: Transport čís. 20. Návštěvnost tohoto představení byla hodnocena jako podprůměrná. Ani v roce 1932 nebyla situace lepší, ve výroční zprávě Sokola není zmíněna žádná hra.
V následujícím roce se situace zlepšila, doloženo je šest her, z toho podle jména tři – Grand hotel Nevada, Radúz a Mahulena a Ondřej a drak. Práce divadelního odboru však bezproblémová nebyla, o čemž svědčí následující slova: „Divadelní činnost vykazovala slabou účast i nechuť k práci mnoha herců. Do nového roku je dlužno nejen si přát: odložení osobních sporů, aby Jednota byla jedna rodina, aby se všechny práce v budoucích letech vždy jen dařily.“
S rokem 1934 mohl být divadelní odbor spokojen. Odehráno bylo šest představení vesměs od českých autorů (Praha – Brno – Bratislava, Jiří Mahen; Perly panny Serafínky, Piskáček; Komediant Hermelín; Srdce na uzdě, Werner; Na růžích ustláno, Weinberger; Hanáčtí dragouni, Jiří Balda). „Finanční stránka však končí velmi špatně, přestože příjem z podniků byl dosti slušný. Příčinou jsou staré nezaplacené účty z minulých roků, které se teprve nyní proplácejí.“ Hry měly zřejmě úspěch u publika, kterému napomohlo kvalitní provedení. Ke operetě Hanáčtí dragouni: „Nemůže býti povolanějšího sdružení k provozování zpěvoher, než dané spojení divadelního odboru Sokola, jenž disponuje osvědčenými již herci a baletem, jakož i jevištěm, moderně vybaveným…“
Zprávy z následujících let jsou omezené, v roce 1935 bylo divadelním odborem sehráno pět celovečerních divadelních her pro dospělé, v roce 1936 rovněž. Činnost odboru v tomto roce byla hodnocena jako „čilá“ a finančně úspěšná. Nejvýznamnější hrou byla Jízdní hlídka.
O letech 1937 a 1938 nejsou žádné podrobnější zprávy.
Herci a herečky hlavních rolí: Jurajda Jinř., Nývlt, Kramolišová Boža, Ústupská M., Šaňák, Dudová Marta, Dohnal, pí Klosová, M. Jurajda, Fraczek, pí Šabacká, pan Jurajda, pan Drápala, pan Chmelař, pan Kopřiva, pí Černá, sl. Kotoučková, sl. Románková, pí Paterová, pan K. Majer, Šrotýř, J. Jahn, pí Žingorová, pí. Barabášové, sl. Bradáčová, pp. Bartas, Miloš Otevřel, O. Trška, sl. Malíková, F. Malík, sl. Bajerová, Maneta Tkalcová, P. Kopřiva, sl. Navrátilová, J. Holub, dále sl. B. Hadvižáková a p. Hadvižák.
Souvislost s divadelním odborem má loutkový odbor Sokola. Jako samostatný odbor byl vyčleněn v roce 1922. Prvními vedoucími odboru byli Jar. Šabacký a J. Fac. Odbor vykazoval pravidelnou činnost, počet představení se však velice lišil. Někdy to byla pouze dvě představení jako v roce 1929, jindy dokonce sedmnáct jako v roce 1935, kdy těchto sedmnáct představení vidělo 1850 dětí a 200 dospělých.

3.2. Katolická Omladina/ Orel
Informace týkající se tohoto spolku se v tisku vyskytují jen výjimečně. O Orlu se dozvídáme z kroniky Rožnov za časů Thálie Josefa Tvarůžka jako hlavního pramene, neboť Tvarůžek byl členem Orla. Spolek byl založen v roce 1919. Ve svém programu měl v rámci spolkové činnosti i hraní divadel. Nebyli v Rožnově tolerováni, „ježto členstvo se skládalo ze samého proletariátu, byly počátky společku všude opomíjeny a odstrkovány. Nebylo ani peněz, ani místnosti, ani jeviště.“ Místnost s jevištěm se spolku podařilo domluvit v Tylovicích v hospodě na Mlýnku, „neboť tam chapadla rožnovského pokroku neměla vlivu.“ Hlavní sílou v divadelní činnosti byla osobnost režiséra Josefa Izáka, rožnovského děkana. Většina her, s vánoční tématikou, byla připravena k předvedení na vánoční svátky.
Když došlo ke zrušení spolku Omladina, přešel celý v roce 1920 pod nově vzniklou Jednotu Orel. Hrálo se stále na Mlýnku. Podmínky pro divadelní činnost spolku se zlepšily po postavení Lidového domu (v roce 1924), kde byl postaven větší, pohodlný sál a jeviště. (Oponu namaloval grafik F. Rychlý.) Obecně se o repertoáru spolku dá říct, že se jednalo o hry z venkovského prostředí, které navíc nebyly náročné na výpravu.
Sehrané hry s vánoční tématikou – Magdaléna, Pasačka z Lurd, Ženy betlémské, Mladí pastýři betlémští, Vánoce na horách, Kristus narodil se nám, Kristus vítězí,…
Zábavné a poučné hry – Úděl sirotka, Tři páry střevíčků, Propast lásky, Srdce a peníze, Zápas o nevěstu, Julinčiny vdavky, Ideály manželství, Černé jezero, Na selském gruntě, Na statku a v chaloupce, Románek na horách, Boží mlýny, Divadelní vlak, Revírník Anton, Manžel punčocha, Tajemství myslivny, Třetí zvonění, Shledání na hřbitově, Černý kříž v lese, Staří blázni, Kulatý svět, Rodinná vojna.
Zdařilé hry, které byly vícekrát opakovány – Andulka Šafářova, Lumpáci vagabundáns, Blaničtí rytíři. Například hra Pražské švadlenky se líbily natolik, že byly opakovány čtyřikrát (rekord).
Herci a herečky (pouze část) – Mařenka Tkalcová, Štefa Jurčová, Miluška Zetková, Růža Šilerová, Jos. Bradáč, Jaroslav Drápala, Lojzek Krhovják, Jan Drápala, Leoš Matějka a Josef Janík, aneb „valašský stařešina, který v pokročilém věku přes 70 let byl výborným hercem zvláště v úlohách duchovních i zpěváka v kupletech.
Režiséři po odchodu Josefa Izaka byli Fr. Bayer, Josef Tvarůžek a Leoš Matějka.

3.3. Spolek absolventů hospodářské školy
Hospodářská škola byla v Rožnově založena v roce 1897, s myšlenkou na její vznik přišel Okresní hospodářský spolek. První ředitel Emanul Vencl stojí za jejím rozvojem a velkým úspěchem. Spolek absolventů hospodářské školy byl založen v roce 1907 z popudu Em. Vencla. Významně do kulturní činnosti však spolek zasáhl až v roce 1913, kdy se pod záštitou spolku secvičilo první divadlo. Slovy M. Kulišťáka: „Několik nadšených jedinců v čele s výborným režisérem Chvapilem, zahradníkem školy, otvírají v hostinci na Lipové v Hážovicích stálou divadelní scénu. Na malém po komediantsku postaveném jevištíčku sehráli ochotníci první divadelní představení dne 31. prosince 1913.“ Postupem času bylo postaveno nové jeviště a rozšířen sál v hostinci na Lipové na náklady Spolku. Předsedové: Matěj Kopecký (1907-1933), Ondřej Solanský (1933-1934), Miloš Kulišťák (1934-1947). Divadelní činnost Spolku absolventů byla v letech 1913 – 1947 úspěšná, M. Kulišťák udává, že v této době bylo sehráno 140 představení včetně pohostinských her.
Úspěšně je zpracovaná je činnost spolku do 30. let, potom se informace nedostávájí. Za druhé světové války byla činnost spolku pozastavena. První hrou, kterou Spolek absolventů nacvičil v roce 1913, bylo představení Zmatek nad zmatek. V následujícím roce to byly hry Na rodné hroudě, Vodní družstvo, Pasekáři. Představení byla zřejmě kvalizní, jak nasvědčuje oznámení na novou hru v novinách Palacký: „Spolek absolventů hospodářské školy zimní sehraje, podníceni k tomu jsouce krásnými úspěchy, dosaženými provedenými představeními (31. prosince m. r. – Zmatek nad zmatek, 25. ledna B. F. Karas – Na rodné hroudě) dne 22. února 1914 v sále na Lipové veselohru Vodní družstvo, kterou napsal Josef Štolba.“
Bližší informace se dochovaly o slovensky psané hře Škriatok. V recenzi časopisu Lubina autor hru spíše chválil, vytkl však hercům, že slovenština je špatně nastudovaná. Tato celkem mírná výtka se herců ze Spolku absolventů velice dotkla a v příštím čísle Lubiny bylo otištěno jejich stanovisko: „Slovenský dialekt byl nacvičován dobře, leč byl-li porušován při hře přece tu neb tam, z toho není vidno pšatné nacvičení jako spíše silná přirozenost. Je to snad z dosahu vůle a moci českých ochotníků.“
S publikem to divadelní ochotníci neměli jednoduché ani na Lipové, na plakátech ke hrám se několikrát objevilo upozornění, aby diváci chodili včas. Zajímavé jsou i údaje o cenách za vstupenky, sál byl rozdělen na čtyři kategorie podle kvality místa, přičemž ta nejhorší byla místa k stání. Cena za nejlepší místa v první byla v rozmezí 5 – 3 Kčs, místa k stání byla za 1 – 2 Kčs.
Dochovaná jména herců a hereček – Miloš Kulišťák, Potůčková (schovanka Hosp. školy), Jan Bradáč, Nunka Tomková, Boža Chumchalová, Oldřich Mikunda, Milka Slováková, Ludvík Slovák, Marie Solanská, Ondřej a Lidka Solanští (Tylovice), Marie Hlucháňová, režie: Jan Šobr, inspicie: Fr. Hlucháň a Boža Kulišťáková.

4. Po druhé světové válce
4.1. Sokol 1945-48
Situace během druhé světové války v Sokole. Činnost Jednoty byla v letech 1939 – 1940 omezena, počet konaných podniků se rapidně snížil ve všech odborech. Atmosféru strachu podpořilo zatýkání členů Sokola, které poprvé přišlo v prvních dnech války s Polskem, kdy byl mezi jinými zatčen pro výstrahu Miroslav Tkadlec (starosta Sokola od roku 1935). Další zatýkání následovala. V této době se konalo jen velmi málo akcí, nejčastěji byla pořádána veřejná cvičení a promítáno kino. Divadelní odbor Sokola v letech 1939 – 1945 nepracoval vůbec. Od 13. dubna 1941 byla veškerá kulturní i telocvičná činnost zakázána a majetek zabaven.
Po druhé světové válce byla výchozí situace Sokola velice špatná. Při osvobozování Rožnova 4. – 6. května 1945 bylo zničeno mnoho dokladů i majetku Sokola. Stručný popis situace: „v Peštaově domku shořely uschované sokolské věci, doklady atd., hotel Radhošť, divadelní a kinosál celé zařízení, vše je zničeno.“ Obnova činnosti Sokola započala opravou Sokolovny, výsledná částka byla 15 000 Kčs.
Rok 1946 znamenal obnovu aktivit ve všech oblastech. Začala i činnost divadelního odboru. Ustavující schůzi, jejímž cílem bylo sestavit nový divadelní odbor, svolal Jindřich Navrátil. Předsednictví se ujal Josef Horák, který si jako spolupracovníky zvolil: Pazlara, Vladimíra Hambálka, Jindřicha Navrátila, Jindřišku Bradovou, Janu Navrátilovou, Zdeňku Vaňurovou. Bylo ujednáno, že se divadlo bude hrát na Sokolovně, dokud nebude upraven sál Lázeňského domu. „Dr. Kamenář ujišťuje členy, že nejpozději do 15. května bude Lázeňský dům úplně opraven a v provozu a uzavírá sázku, že v opačném případě si nechá narůst bradu. Sázku sice prohrál, ale slib nedodržen. Polovina Lázeňského domu byla opravena 15. července, druhá polovina až 31. prosince.“ První představení, kterým divadelní odbor zahájil svou činnost, byla Čapkova Matka, dále to byly hry: Tylova Fidlovačka, Preisové Její pastorkyňa a Drdovy Hrátky s čertem. Hrubý příjem z těchto her činil Kč 58 190, 50; vydání Kč 28 673, 30; čistý zisk Kč 29 517, 20. Hra Matka musela být sehrána na provizorním jevišti na Sokolovně, ostatní hry se již hrály na nově instalovaném jevišti ve Společenském domě. Pro Drdovy Hrátky s čertem bylo dokonce postaveno otáčivé jeviště.
Zajímavá je situace, která nastala v roce 1947. Divadelní odbor pracoval v tuto dobu ve dvou skupinách. Jedna z nich nacvičila a sehrála hru Jaroslava Kvapila Oblaka. Druhá pak s velkými obtížemi nacvičovala hru Miloše Kulišťáka Selský práh (dramatizace románu M. Jahna). Tato hra měla původně být uvedena jako soutěžní hra Československé obce sokolské, župa valašská. „Za všechny nesnáze, které se vyskytovaly v době nácviku hry: Jaroslav Jahn převzal úlohu starého Trusiny, Jahnová úlohu Hájové. Oba však v první zkoušce úlohy vrátily. Úlohu Háje převzal V. Hadvižák, Hájové Anna Porubová, po ní Božena Kulišťáková a na konec ji hrála Anna Klestilová. Úlohu Marušky převzala Marie Kotoučková, pro onemocnění ji musela vrátit a zdálo se již, že se hra neuskuteční. Šťastnou náhodou pak nakonec roli hrála Krchňáková, která, přestože musela denně večer opouštět své 2 malé děti, úlohu s úspěchem hrála.“
Jména prvních představitelů jednotlivých rolí hry, jak byla dochována z prvního veřejného představení ze dne 19. července: Trusinu hrál Václav Hadvižák, Tomka Jindra Navrátil, Barboru Jindra Navrátilová, Fraňka Jan Petřvalský, Vejnara Josef Horák, Marušku Jarmila Krchňáková, Kubjata Vladimír Hambálek, Kubjatku Jarmila Bradová, Cilku Věra Drápalová, Hájovou Anna Klestilová, Pernicu Metoděj Navrátil, Josefa Vladimír Janák, děvčata Čáňová, Kopecká a Pokorná, chlapce Otevřel, Čáň, Jurečka. Režiséry byli Vladimír Hambálek a Miloš Kulišťák. Hra měla pronikavý úspěch, všech pět představení bylo úplně vyprodáno a herci si vysloužili potlesk na otevřené scéně.
Velmi cennou pochvalu získala hra Selský práh od velvyslance Spojených států amerických Steinhardta. „Na představení pro Svaz osvobozených politických vězňů byl prvnímu jednání přítomen i velvyslanec Spojených států amerických Steinhardt, který se o ní velmi pochvalně vyjádřil, podepsal autoru rukopis hry – byla to první návštěva cizího velvyslance v městě a na představení zdejšího ochotnického divadla.“
Neméně zajímavá je situace kolem divadelní soutěž v rámci Československé obce sokolské, kdy můžeme nahlédnout do zákulisních praktik podobných soutěží. Mezi jednotlivými sokolskými jednotami vládla tvrdá konkurence. Největšími konkurenty a spolufavority soutěže patřila Bystřice p. Hostýnem se hrou Pěst a Valašské Meziříčí se hrou Radúz a Mahulena, dalšími soutěžícími byli Kopřivnice s Lucernou a Suchdol s Věcí Makropulos. Valašské Meziříčí však odpadlo kvůli nedodržení termínu. Selský práh byl do soutěže přihlášen po delších sporech a proti vůli režiséra hry Vl. Hambálka. Jako rozhodčí působili Dr. Bublík a Jaroš z jednoty valašskomeziříčské. Selský práh byl hrán jako první a Dr. Bublík vysoce ocenil jak práci autora tak i představitelů jednotlivých rolí. Po otevření posudků se ukázalo, že prvního místa. dosáhla Bystřice p. Hostýnem. Selský práh byl hodnocen stejným počtem bodů jako tři další hry. Když se mělo losovat o umístění na druhém až čtvrtém místě, Vl. Hambálek se vzdal umístění. Dodatečně se zjistilo, že naše hra propadla pro její folkloristické zaměření, kde zapůsobil Jaroš, který je proti takovým inscenacím zaujatý. Selský práh měl ze všech soutěžních her nejlepší divácké přijetí, a v této skutečnosti našel rožnovský sokol útěchu. „Pro náš kolektiv bylo nejlepším vysvědčením, že ani jedno představení ostatních jednot se nesetkalo u obecenstva s takovým ohlasem a sympatiemi.“
Na konci stejného roku byla sehrána Čapkova hra RUR, která byla opakována v lednu 1948. Hra měla velký úspěch a přinesla do pokladny Jednoty čistých 49 468 Kčs. Do čela divadelního odboru byl zvolen Facek, místopředsedkyně Žingorová, jednatelkou Čechová, pokladník Štrunc. Sehrána divadelní představení Hra na schovávanou a Magdalena Dobromila Rettigová.

4.2. SČM a Spolek absolventů, 1945-57
Během druhé světové války v Hážovicích žádná divadelní činnost neprobíhala. Po válce začal znovu působit Spolek absolventů (nyní v oficiálním názvu – zemědělských škol). Nově vznikl Svaz české mládeže, který na divadelní činností také začal zabývat. Obě organizace spolupracovaly, jak ukazuje osoba M. Kulišťáka, který stále zastával funkci předsedy Spolku absolventů a který ovšem také režíroval většinu prvních představení Svazu české mládeže (Podhorský grunt, Bártova pomsta, Věrní panu presidentovi, Její hlavní role a další).
Obě organizace byly sloučeny na ustavující valné hromadě Spolku divadelních ochotníků Hážovice, která proběhla 28. května 1947. Tato organizace byla založena, protože jevištní zařízení hospody na Lipové patřilo Spolku absolventů zemědělských škol v Rožnově. Situace se však změnila, protože divadelní činností se mohly zabývat jen spolky vzniklé za tímto účelem. Povinností bylo také přihlásit se do Ústřední matice divadelních ochotníků českých. Spolek absolventů se hlavně zaměřoval na vzdělání a pokrok v zemědělství, a divadelní činnost nebyla jeho hlavní náplní. Proto Spolek absolventů inicioval vznik nového Spolku divadelních ochotníků Hážovice. Členem tohoto spolku se mohl stát kdokoliv z Tylovic a Hážovic, neplatily se žádné členské příspěvky.
V roce 1951 se situace opět změnila, Spolek divadelních ochotníků Hážovice byl zrušen a jeho členové se začlenili jako ochotnický divadelní kroužek pod hážovickou Osvětovou besedu. Menší spolky totiž měly být „nově“ organizovány v rámci masových organizací. Stalo se tak na schůzi dne 30. března, kde mimo jiné bylo přijato usnesení o tom, že scéna byla znovu vybudována a kompletně vybavena.
Spolek absolventů byl stále aktivní v kulturní činnosti, příkladem může být oslava 28. října 1946, v divadelní činnosti už nevyvíjel tolik aktivity jako v předválečných letech.
Svaz české mládeže (SČM) se poprvé představil při oslavě 28. října 1945 pořadem s recitacemi a zpěvy. Na Mikuláškém večírku se SČM představil podruhé a při této příležitosti byla provedena jednoaktová hra Prodaná láska a jiné výstupy a zpěvy, což je vlastně počátek divadelní historie sdružení. Dalším představením byla hra pro mládež Mladý hrdina, o které režisérka J. Kulišťáková napsala: „Hra měla dobré nastudování a byla přijata obecenstvem s pochvalou.“
Spolu se „staršími ochotníky“, nic nebrání předpokladu, že se jedná o Spolek absolventů, sehrál Svaz české mládeže dne 7. března 1946 divadelní hru Podhorský grunt od Rudy Nižkovského. V roce 1947, už jako Spolek divadelních ochotníků Hážovice, sehrána představení Bártova pomsta, M.O.M. (režiséry hry byli básník J. Podešva a R. Hlucháň, brzy vůdčí osobnost Spolku divadelních ochotníků Hážovice), Věrní panu presidentovi a Její hlavní role. Na příkladu této hry je vidět, jak bylo nacvičování rolí občas náročné. „Při hře nutno ocenit zvlášť obětavost paní Urbanové, která vzala úlohu po sl. Máni Kotůlkové z Tylovic, která náhle onemocněla těsně před představením. Ve 2 zkouškách se přizpůsobila charakteru úlohy, takže si nezadal v podání s ostatními herci ve výkonu. Hra byla opakována ve stejném obsazení.“
V roce 1948 byly nacvičeny dvě hry. Počátkem března to byl Fialový mstitel v režii J. Podešvy, jednalo se o hru pro mládež. Ale ani to nezabránilo tvrdé kritice: „Hra byla přijata dosti nepříznivě a to poprávu, neboť hra byla nedbala obsazena a špatně nacvičena, taktéž výprava scény byla málo názorná.“ Koncem března se dávala komedie Červený mlýn od Viléma Wernera. Do nácviku této hry zasáhla výrazným způsobem změna politického režimu. „S jejím nacvičováním bylo započato již počátkem února, vzhledem k politickým únorovým událostem bylo její nacvičování zastaveno na krátkou dobu, poněvadž nastávaly změny ve všech veřejných institucích, ve kterých byli zastoupeni příslušníci strany Národněsocialistické a Lidové a tato hra byla vesměs obsazena tzv. reakcí. Po vyřešení situace byla hra provedena.“
V roce 1949 byly sehrány tři hry, a to Hluchý klas od J. Říhy, Konec diktatury a pohádka Zlaté srdce, ve které účinkovaly děti z Hážovic. U hry Hluchý klas nastaly problémy se schálením vybrané hry, J. Kulišťáková podobný postup tvrdě kritizuje: „Hra měla úspěch a byla přijata dobrou kritikou. Při žádání autorů byly činěny potíže, že jest to hra podřadná a pro příště nám budou sestavovat a programovat hry sami. Když jsme je požádali o sestavení repertoáru, tak byly zaslány knihy čistě tendenční, úplný literární brak, avšak pro Svaz autorů vysoké kulturní úrovně. Aby měli skutečnou kontrolu nad div. literaturou, byly všechny divadelní nakladatelství znárodněny a dány pod jednu firmu, a tak není možné, aby byly hrány hry podřadné.“
V roce 1950 režíroval všechna večerní představení (Vlčí skála, Zorka, Kamenný chodníček, Talár v městečku, O Šípkové Růžence) R. Hlucháň, který mimo režii zvládl zahrát i důležité mužské role v jednotlivých představeních.
Se hrou Případ Terezy Málkové (3. a 4. března 1951) měl Spolek divadelních ochotníků problémy se schválením titulu, podobně jako se hrou Hluchý klas. „Při vybírání kusu se nám naskytla potíž. V jediné knížce Případ Terezy Málkové, kterou jsme měli, chyběla konečná scéna – vyvrcholení situace. Objednali jsme tedy nové knihy, ale nakladatelství nám obratem oznámilo, že hra je rozebrána a zároveň nám poslali seznam ´vhodných her´ od ruských autorů a vesměs s tendenčním zaměřením. My jsme ale chtěli hru uskutečnit a tak nezbývalo než dopsat chybějící část sami. A tak jdeme přes překážky, kterých se nám naskytuje čím dál víc, svou cestou za vytčeným cílem.“ Tato hra byla hrána i sále Společenského (bývalého Léčebného) domu v Rožnově, hráno kritika byla celkem příznivá a herci obstáli.
V letech 1951 – 52 byla vykonána důkladná úprava jeviště a zařízení, která byla úspěšně dokončena hlavně díky vytrvalosti a obětavosti pár členů divadelní kroužku Osvětové besedy(R. Hlucháň, J. Kulišťák, O. Vašek). Ostatní ochotníci pomáhali brigádami. Při příležitosti otevření opravené scény byla sehrána dne 27. ledna 1952 hra Otec od Aloise Jiráska. V úvodním projevu M. Kulišťák vzpomínal na těžké začátky divadelních ochotníků, kteří hrávali v sále na Lipové, kdy se hrávalo na provizorním pódiu ze sudů a prken v matném světle petrolejek. Jeho přání, aby divadelní kroužek dokázal překonat všechny překážky a dále se rozvíjel, se nenaplnilo. Aktivita souboru se postupně pozvolně utlumovala.
V sezoně 1952 – 53 se nesecvičilo žádné divadlo, divadelní kroužek měl problémy, neboť jeho hlavní vůdčí osobnost, R. Hlucháň, byl na vojně. Konala se pouze dětská loutková představení či mikulášská besídka.
Další představení se konalo až v prosinci 1954 po návratu R. Hlucháně, jednalo se o představení pro mládež Chlapci z Rybářské uličky. Ale činnost spolku postupně upadala a počáteční nadšení už vyprchalo. V roce 1956 se sice podařilo nacvičit hru Carla Sluha dvou pánů, která měla veliký úspěch hlavně díky režisérovi R. Hlucháňovi, který se představil i v hlavní roli. Pak už však byla sehrána pouze pohádka Ševcův verpánek v následujícím roce.

4.3 Osvětová beseda, Klub pracujících, rok 1954
Osvětová beseda v Rožnově byla od roku 1950, funkci tajemníka zastával V. Pícha. Hlavním polem působnosti byla hudba. Přesto však členové Osvětové besedy ovlivnili ochotnický život v Rožnově. Když byla v roce 1950 postavena Tesla, přišlo do Rožnova mnoho rodin (Saskovi, Šlesingerovi) za novými místy. Velmi důležité jsou dvě ženy pro Rusalku v Rožnově, a to Anna Šlesingerová, profesorka hudby a virtuoska na klavír, a Dana Sasková, výborná sopranistka. Dále je to učitel V. Pícha, který se staral o organizační záležitosti. Zároveň ale už v Rožnově žilo mnoho schopných ochotníků (D. Čechová, D. Chvapilová, B. Kantorková).
V roce 1953 se členové Osvětové besedy usnesli, že zkusí nacvičit operu Rusalka jako divadelní představení. Do té doby se zpívaly jednotlivé árie jako vrcholná čísla různých koncertů pořádaných Osvětovou besedou, první takový koncert se konal v roce 1951.
Rusalka měla premiéru v roce 1954, dirigentem byl A. Hub. Opera měla těžko uvěřitelných dvacet dva repríz (z toho v samotném Rožnově to bylo třináct představení.
Výprava představení se ukázala jako velký problém, který byl zapříčiněn nedostatkem financí. Paní Masaříková, která měla na starost kostýmy, problém vyřešila vskutku rázně. „Zaklepala na dveře ministerstva kultury s prosbou o radu i finanční pomoc ku provozování Rusalky. Ministerstvo dobře poradilo i poskytlo znamenitou podporu Kčs. 8 000 na výpravu.“
Jako v případě Občanské besedy i Klub pracujících těsně souvisí se stavbou podniku Tesla v roce 1951. Pro zaměstnance podniku Tesla nechali tehdejší ředitel K. Vancl a závodní výbor odborového hnutí zřídit Závodní klub v budově internátu. Ten mohli ve svém volném čase využívat i studenti vakuové školy, kteří byli v internátě ubytovaní.
Postupně se v rámci klubu dávaly dohromady zájmové skupiny, jako například recitační kroužek, ze kterého se stal kroužek divadelní, tzv. Klub pracujících byl založen v roce 1954. První hru, Hádajú sa o rozumné, musel Klub pracujících secvičit na příkaz předsedy Závodního klubu ing. J. Gaje. J. Lichnovský hru hodnotí slovy: „Byla to politicky angažovaná hra na pomoc n. p. Tesla při zakládání JZD a scelování pozemků.Hráli jsme je asi pětkrát na okolních jevištích v obcích, kde měl podnik patronát, ale moc se to nelíbilo, při každém představení, když mělo dojít k podpisu, se ozývaly protesty publika.My jako herci jsme se tím bavili, ale hra neuspěla.“
Aby si soubor zvedl sebedůvěru i napravil reputaci, jako další hra byla zvolena Jiráskova Lucerna. Generálka a první představení proběhlo v restauraci Na mlýnku, poté proběhlo několik úspěšných repríz v Rožnově a okolí. Další hrou byla Samota od stejného autora.
Hry, které byly sehrány v letech 1954-68: Hádajú sa o rozumné, Lucerna, Samota, Nebe na zemi, sto dukátů za Juana, Mášenka, Slovanské nebe, Obrácení Ferdyše Pištory, Sluha dvou pánů, Lampionová slavnost, Stromy umírají v stoje (1961), Dana, Modrá obloha, Ostrov Afrodity, Poslední dějství, Inteligenti, Drak je drak, Když hledáme radost, Limonádový Joe, Veselé paničky windsorské, Domácí víno, Osm žen, Radúz a Mahulena. Úspěšná činnost Klubu pracujících trvala až do roku 1989.
Pouze na jeden rok (1960) byl v Rožnově otevřen obor Divadelní režie a herectví Lidové školy umění. Organizací byl pověřen Závodní klub Zbrojovky Vsetín (vedoucí P. Krevňák, odborný poradce režisér Jiří Flíček), školení probíhalo jeden školní rok se závěrečnou zkouškou, kdy uchazeč musel zrežírovat jednu hru, kterou hodnotila komise. Z Klubu pracujících Tesla získali osvědčení Režisér divadelního souboru J. Lichnovský a K. Daene.

Závěr
V přehledu divadelní činnosti rožnovských ochotníků během sta let lze sledovat jisté zákonitosti. Spolek divadelních ochotníků v roce 1859 položil základ mnohaleté divadelní tradici, po útlumu v devadesátých letech 19. století však vedoucí role přešla na Sokol. První světová válka přinesla výrazné omezení kulturního života. Po válce se kulturní život prudce rozvíjí a objevují se další spolky (Spolek absolventů hospodářské školy, Orel). Roční počet představení i jejich kvalita je velmi kolísavá, viditelný útlum činnosti nastal v době hospodářské krize.
Druhá světová válka znamenala přerušení činnosti ve všech ochotnických organizacích. Po druhé světové válce si vedoucí postavení mezi rožnovskými ochotníky udržel Sokol, v této době vznikají inscenace, na které se později velmi vzpomíná. Činnost Sokola je však v poúnorovém Československu utlumována. V Rožnově pak v letech 1949 – 1954 žádný divadelní spolek neexistuje. Lidé, kteří se nějakým způsobem chtějí věnovat kultuře, se sdružují pod Osvětovou besedu (od roku 1951) nebo Klubu pracujících (1954). Jiná situace byla v Hážovicích, divadelní činnost Spolku absolventů hospodářské školy nebyla po druhé světové válce prakticky obnovena. Ochotnictví se ale ujala nová generace (SČM), která zejména s předsedou Spolku absolventů M. Kulišťákem pravidelně spolupracovala.
Divadelní činnost v Rožnově rokem 1960 nezaniká, ba právě naopak. Klub pracujících byl aktivní až do roku 1989, zároveň měl tvrdou konkurenci v podobě SAKOTRANu (Satirický kolektiv Tranzistorák). Po roce 1989 se v Rožnově objevila nová ochotnická skupina, Divadelní soubor Gymnázia v Rožnově pod Radhoštěm.

Seznam literatury
Prameny archivní: SOA Vsetín, depozitář Vsetín, fond Archiv města Rožnova, kartony 22 – 26
SOA Vsetín, depozitář Vsetín, fond Archiv města Rožnova, karton 90, Léčebné záležitosti
tištěné: noviny Lubina, ročník 1919 – 1934, uloženo v SOk Vsetín
Jubilejní výroční zpráva státní zimní rolnicko-lukařské školy v Rožnově, Osvěta 1947
noviny Palacký, ročník 1907 – 1914, uloženo v SOA Vsetín
Sokolská kronika, autor neuveden, opis, uloženo v domácím archivu
Martin Tkalec, Tkalcova kronika, strojopis, uloženo v domácím archivu
Tvarůžek Josef, Kronika města Rožnova, Díl II. Církev a náboženství
Domácí archiv rodiny Hambálků
Domácí archiv paní V. Drápalové
rukopisné: Lichnovský Josef, písemné vzpomínky na divadelní činnost
Kulišťáková Jaroslava, Divadelní činnost na jevišti v Hážovicích
Tvarůžek Josef, Rožnov pod Radhoštěm ve službách Thalie, knihovna Valašského muzea v přírodě

obrazové: plakáty k představení Spolku absolventů hospodářské školy, archiv Valašského muzea v přírodě

Literaturatura: Černý František, Kapitoly z dějin českého divadla, Praha Academia, 2000.
Císař Jan, Cesty českého amatérského divadla, vývojové tendence, Praha 1998.
¨ Divadlo nové doby 1945 – 1948, Praha 1990
Kramoliš, Čeněk, Ročenka města Rožnova
Místopis českého amatérského divadla, Praha 2001

autor:
HAMBÁLKOVÁ, Lucie: Divadelní ochotníci v Rožnově. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita 2008