Meziměstí, Kohl, Antonín: Padesát let divadelní činnosti

Jak ten život utíká, a nejhorší je, když už člověk začíná bilancovat.

Miroslav Horníček při jednom svém vystoupení v Meziměstí říkal, když jsem jej zpovídal jako komentátor o přestávce v divadle před kamerou Televize Meziměstí, že život je vynikající, dokud s přáteli slavíme narozeniny. A narozeniny jsou pouze do 49 let. Od 50-ky včetně slavíme již jen jubilea, 50,55,60,65 atd. A zajímavé na tom je, že ta jubilea jdou rychleji, než tenkráte ty narozeniny. No, mne právě potkalo jedno takové jubileum, ale ne narozeninové. V roce 2008 slavím – no slavím – co může slavit člověk, který už nesmí nic sladkého, nemůže se napít (povoleno max. 2deci vína), nemůže si zatančit i když dříve na plesech a odpoledních „čajích“ protančil boty a jeho „majstrštyk“ byl kozáček. Ale dobře – tedy mám jubileum –

„50 let divadelní činnosti“.

Začalo to zcela nevinně. V roce 1958, a to mi bylo 12let, jsem v Broumově v areálu VEBY Velká Ves, objevil překrásné loutkové divadlo. Nějak přes známé herce jsem se dostal také do zákulisí, ocitl se v pohádce a byl jsem chycen. To byla první etapa. Trvala do roku 1972. Ovšem současně již asi v roce 1964 na sebe nabalila etapu druhou, přičemž první jsem neopustil a stal se také členem recitačního souboru pana Semelky. To trvalo asi 8 let. Třetí etapa – to mne získali ochotníci v Meziměstí , později také v Broumově a zde působím nejdéle (od roku 1972) až dosud. Současně však trvá 4. aktivita – členství v pěveckém sboru Stěnavan od 1992. No a pátá aktivita – v roce 2004 mne oslovily nezávislé Broumovské noviny (měsíčník), kam jsem zatím do 42 čísel napsal 176 článků. Další přibývají. A do šuplíku píši verše a texty písní a kamarádi na mne tlačí, abych je vydal. Dokonce už mám slíbenou grafiku od spolužáka, výtvarníka, grafika a restaurátora Jindřicha Růžičky. Ale to je teprve ve vývoji. Ale, abych to nějak učesal, tak po pořádku. Nejprve:

Jak to bylo s loutkovým divadlem v Broumově.

V Broumově bylo (bohužel bylo!) překrásné loutkové divadlo. Působil jsem v tomto divadélku od svých asi 12-ti let a to asi 14let - což je od roku 1958, do roku 1972, kdy jsem pak přešel k ochotnickému souboru do Meziměstí, kde působím dosud. Ale hraji rovněž s ochotnickým souborem WOKNO v Broumově. Jako odchovanec kdysi překrásných pravidelných nedělních rozhlasových pohádek na stanici Praha jsem okamžitě zaznamenával úspěchy při mluvení loutek pod jevištěm v tzv. vaně. Postupně pak časem jsem, maje vlohy také technické, přešel na zvukaře a osvětlovače a mluviče loutek současně.
Loutková scéna v areálu textilního podniku VEBA Velká Ves vznikla ve druhé polovině padesátých let přestavěním bývalého kuželníku na divadélko. Tvůrci tohoto divadla byli páni Josef Hejnyš, Josef Teplý, Josef Řehák a František Šrůtek. Vesměs zaměstnanci podniku VEBA. Ale i další zaměstnanci cechu údržby tohoto podniku. Protože tato budova již neexistuje – byla zcela zničena katastrofickou povodní v roce 1979, je zcela na místě o ní informovat současnou veřejnost, protože od té doby již nikdo něco tak úchvatného a pro dětskou duši potřebného nevybudoval, přesto, že technické možnosti jsou dnes daleko větší, avšak o to menší je ochota i možnost něco takového financovat. Na svoji dobu to byla jistě nejpříjemnější a nejkouzelnější scéna nejen v Náchodském okrese, což jsme mohli i posoudit při zájezdech s představeními do jiných míst okresu i mimo něj.
Byla postavena universálně pro vodění loutek seshora – tzv.marionet, tak i pro loutky se spodním vedením, jawajky, maňásky, stínové loutky. V zahloubené „vaně“ pod a před jevištěm bylo sezení s výhledem na jeviště pro herce kteří mluvili loutky, s mikrofony a světélky na text. Scéna byla poměrně velmi hluboká, což umožňovalo mnoho pohádkových efektů, vybavena světelně velice bohatě, přední barevné osvětlovací rampy horní i dolní, zadní barevné osvětlovací rampy horní i dolní, boční barevné rampy a ještě asi 10 reflektorů včetně dvou „bodáků“,a mrakostroj k promítání různých plynoucích oblak, ke všemu barevné filtry skleněné i foliové, a vše zapojeno přes reostaty pro pomalé stmívání a rozsvěcení. Nasvítit scénu se dalo opravdu pohádkově. Zvuková část vybavena mikrofony, gramofonem a magnetofonem, zesilovačem, který posílal zvuk do reproduktorů v sále ukrytých u stropu v osvětlovacích rampách. Pak dřevěný stroj s klikou a pruhem plátna na kvílení větru a meluzíny, tabule plechu na imitaci hromu za bouřky. A nádherný elektrický gong, čtyřhlasý, vyrobený amatérsky z měděných tyček a cívek z telefonních sluchátek. Zněl ale nádherně, samozřejmě přes zesilovač a reproduktory. Za jevištěm byl poměrně velký sklad pro kulisy se spoustou krásných kulis a dílna pro jejich výrobu, nad tímto skladem pak klubovna pro herce, která sloužila pro čtené zkoušky a jiné schůzky loutkářů. Za rampami pro vodění loutek byl prostor pro zavěšení loutek. Bylo jich snad 70 nebo určitě více, velké byly asi 40-60 cm a asi 2 metry vodících nití k vahadélku. Byly zde loutky jako král, královna, princezna, Honza, Kašpárek, čarodějnice, vodníci, rytíř, čaroděj, smrtka, Jeníček a Mařenka, čerti i sám Lucifer, drak, kůň, bába s nůší, dědek, kostlivec, starý voják, kouzelný dědeček, a mnoho dalších postav a i zvířátek. K tomu ve skladě mnoho scénických rekvizit jako různý nábytek, kamna, oheň pod kotlem, ohniště v lese, rakev, sud, nádobí a nářadí i hudební nástroje pro loutky a jiné a jiné.
Hlediště bylo pro děti uspořádáno geniálně stupňovitě, aby děti dobře viděly i vzadu, kapacita snad 150 diváků, sál po stěnách obložen textilem a koženkou kvůli zatlumení akustických odrazů, stěny přecházely ve strop zaoblením pod kterým byla světelná „vana“ se žárovkami a reproduktory, takže světlo se zvukem byly příjemně šířeny do hlediště. Na zadní straně hlediště ještě dvě okénka z promítací kabiny, takže zde mohly být i promítány filmy, a dveře, kudy se vcházelo z vestibulu se šatnou s věšáky jako v řádných divadlech. Na stěnách byly dětské pohádkové obrázky malované na skle, zezadu prosvěcované žárovkami. Zde byly také vchody do toalet, umyvadla s teplou i studenou vodou. Toalety, které byly určeny pro děti byly vybaveny dětskými splachovacími mísami. Celé divadlo bylo vytápěno parou ze závodu VEBA a topilo se nepřetržitě, jak šel třísměnný provoz závodu, takže kdykoliv i v zimě bylo možno zkoušet i hrát. Z toho je vidět, že tato scéna byla doslova unikátem nejen v okrese a je veliká škoda, že již nebyla znovu obnovena. Divadelní představení nelze srovnat s dnešním „čučením na bednu“ a děti jsou ochuzeny o mnohé. Scéna fungovala díky neomezenému sponzorování (i když tehdy se to tak nejmenovalo) ZV ROH podniku VEBA, i samotným podnikem. Herci i veškerý personál pracovali sice naprosto zdarma v rámci svého „koníčku“, ale veškeré potřeby jako žárovky do místností i reflektorů, barvy na kulisy, dřevěné desky a překližky, plechy,hřebíky,šrouby,textil na převleky loutek i scénu, elektrické kabely, zásuvky, rozdvojky, pásky na magnetofon, elektrickou energii a teplo, případně i nějaké opravy budovy či zařízení, to vše neprodleně a bez problému Veba uhradila, či zařídila. Dokonce úklid v divadle prováděly uklízečky závodu. Sál byl totiž také používán pro různá podniková školení. Zdá se vám to vše nepravděpodobné? Mně dnes už taky, ale je to pravda.
Jako soubor jsme se scházeli jednou, ale často i dvakráte týdně ve všední dny, zkoušeli a o víkendech ( vždy v zimním období) jsme hráli. Pamatuji roky, že za zimu byly i tři premiéry, a opakovaná představení, jak na scéně domácí, tak i zájezdy do jiných divadélek. V paměti mi zůstávají vzpomínky na zájezd do již neexistujícího divadélka v Meziměstí na „Vyhlídce“, kam jsme kulisy, rekvizity a sebe stěhovali na korbě půjčeného nákladního auta, dále divadelní představení v divadélku v Šonově ve škole, kam jsme se přemisťovali pěšky (cca 8 km) a loutky a rekvizity vezli na vozíku žebřiňáčku. Rovněž jsme si hodně užili na zimním zájezdu do Jánských lázní, kde jsme hráli pro dětské pacienty a kde se nám porouchalo rovněž půjčené skříňové auto značky ROBUR tak, že jsme po představení museli zpět odcestovat vlakem, což znamenalo pěší cestu do Svobody nad Úpou ve sněhu a pro mne i s 12kg magnetofonem Sonet duo v ruce navíc. Ale byli jsme mladí a náladu nám nic nezkazilo.
Pamatuji na léta, kdy soubor měl 5-6 vodičů loutek, zrovna tolik lidí mluvilo ve vaně za loutky, a dále osvětlovače a zvukaře v jedné osobě, ale také pamatuji, že jsme některý rok zůstali dohromady asi 4, takže jsme museli texty nejprve namluvit na magnetofon včetně zvukových efektů a pak titíž lidé loutky vodili dle zvuku. Já zvukař ( osvětlovač i mluvič v jedné osobě), jsem pak měl prst celé představení na tlačítku magnetofonu „ pausa“, abych pozastavil hovor loutek v případě pozdního nástupu loutky, nebo zamotání vodících šňůr, či jiném maléru, druhou rukou obsluhoval reostaty osvětlení.
Rovněž zůstali vzpomínky na nezapomenutelné reakce dětského publika, kdy nabitý sál velice hlasitě a sám od sebe a velice zaujatě upozorňoval káčátko, že za keřem na něho číhá liška, nebo v jiné hře fandil Kašpárkovi, nebo by jistě inzultoval Ježibabu nebo draka, kdyby mezi hledištěm a jevištěm nebyla ona ohrazená „vana“ s mluviči, která z pohledu od diváků vypadala přesně jako orchestřiště v klasických divadlech. Další, i když nechtěnou, nezapomenutelnou reakcí dětského publika byl okamžik z představení Ďáblův Most. Tehdy jsme hráli v loutkovém divadle v Olivětíně (také tam již není). Ve hře byl okamžik, že se ztrhla kouzelná bouře s hromy a blesky a po ní měl na nebi zkrvavět měsíc. Což znamenalo, že já jako osvětlovač, jsem musel za snad vteřinové tmy se vynořit u horizontu a měsíc překrýt červeným filtrem. A zmizet. V tom dále blesky a bouře i rudý měsíc. Jenže pomocník, který na tu chvíli musel zaskočit u světel, v okamžiku, kdy jsem se vynořil u horizontu, bleskl, celý sál mne uviděl a hluboce hlesl „OBR ! “. Hra však pokračovala dál, ale po představení přeci jen jsem z hloučku dětí zaslechl: „A viděls´ toho obra?“
Ze spoluherců musím vzpomenout na nejprve ty nejstarší, jako pan Řehák, paní Lecmanová (nebo Lexmanová?), manželé Pajkrtovi, oba učitelé, pak nezapomenutelný režisér Jiří Volhejn a hrála zde i jeho tehdejší žena Karina, z mé generace pak především spolužák Josef Gruner a Jitka Beková-později Grunerová, kteří věnovali divadélku mnoho času i mimo zkoušky při vyvazování loutek, výrobě rekvizit a kulis, další mí spolužáci jako Truda Mülerová, Jaroslav Holeček – který zde začal také režírovat (nezapomenutelné „Kačátko“ a Estrádu šaška Juchajdy, kde do představení byly zapojeny loutky, živí herci i černé divadlo s utrafialovým světlem, černými kombinézami a se svými speciálními světelnými efekty,) a který nakonec loutkařinu studoval a stal se loutkářem v Hradeckém „DRAKu“, později odešel do ciziny a tam se nějak ztratil všem, i rodičům a vlastní rodině. Dosud o něm, přes všechna pátrání, není slechu. Dále se mi z těch mladších ještě vybavují jména jako Komiková, Tauchmanová, Tulmanová, Pasuli, Boženka i Eva Lecmanová, Vendula Ptáčková, ale hlavně Jarda Dařbujan, který pak celé divadélko převzal a řídil jej a zejména v letech po povodni měl zásluhu na tom, že z toho mála co zbylo a z trosek se zachránilo, se spolupracovníky vybudoval „mobilní“ divadélko, které pak sídlilo na staré radnici v Broumově, říkalo si BRUM a jezdilo rovněž hrát po okolí a zúčastňovalo se soutěží i získávalo ceny. Ovšem pohodlí původní scény bylo nenávratně pryč. Já se moc a moc omlouvám těm dalším spoluhercům, na které jsem si momentálně při tomto sepisování nevzpomněl, nebo jejich jména snad zkomolil. Je to přeci jen již mnoho let a bylo jich ještě hodně. Teprve nedávno předal pan Jaroslav Dařbujan otěže mladší generaci a z divadla odešel a já chci věřit, že divadélko bude žít dál i když dnes nemá už žádné prostory a je snad uloženo kdesi v soukromém bytě.
Pro nás tato doba znamenala účelně vynaložený čas mládí, něco jsme se naučili, bavilo nás to a přesto, že do divadelní klubovny jsme mohli zajít prakticky kdykoliv i mimo zkoušky a bylo tam vždy teplo a útulno, nikdy se tam nepáchaly nějaké nepřístojnosti, o kterých často z televize slyšíme v současné době. Pořádali jsme si tam pro sebe i Silvestry, sem tam něco oslavili, ale vždy v rámci slušné normy.
Nevím, zda jsem už tolik zestárl, ale opravdu mám pocit, že lepší už bylo! Svět televize a zejména virtuální svět počítačových her nezná poetičnost pohádky a cit nebo soucit. Tvrdost reality, nebo co je za realitu vydáváno, pozvolna ovládá lidstvo, přinejmenším jeho nezanedbatelnou část. Tolik o loutkovém divadle.

Několik málo slovíček o recitačním souboru.

Po dobu studií, ale ještě i po návratu z vojny jsem také současně působil v recitačním souboru pana učitele Semelky. S tímto souborem jsme se asi 4x probojovali přes okresní kola na Šrámkovu Sobotku. To byly také vynikající zážitky ve společnosti mladých lidí. Na zájezdech do Sobotky jsme nejen vystupovali, ale také shlédli vystoupení jiných souborů, navštěvovali i divadelní představení profesionálů v sokolovně. Např. „Stříbrný vítr“, kde jsem poprvé na jevišti uviděl Ivu Janžurovou. Nebo představení v místním chrámu, kde Jiřina Jirásková a Radovan Lukavský umělecky předčítali biblické texty. Celkem jsem v souboru pana Semelky působil asi 8 let. Vzpomínám si na recitační pásmo Adam a Eva o stvoření světa, nebo pásmo poezie Jiřího Suchého. Ale byly i další, ale paměť vynechává. Jen si vzpomínám, že pásmo poezie Jiřího Suchého doplněné jeho písničkami mělo nečekaný úspěch mezi řádovými sestrami v broumovském klášteře, kam si nás samy pozvaly a pak dobře pohostily. Jejich specielní bylinkový čaj ze směsi z vlastního sběru byl naprosto nepřekonatelný a nikdy jsem již nic tak dobrého nepil.

Jak to bylo u ochotníků.

A přišel rok 1972. To jsem už pracoval 5 let na celnici v Meziměstí. A v Meziměstí tehdy režírovala velice úspěšný divadelní ochotnický soubor paní Marie Boháčová. Nějak se dozvěděla, že hraji v loutkovém divadle v Broumově. A přišla mne přesvědčovat, abych přišel mezi ochotníky v Meziměstí. Tehdy jsem se dosti zdráhal i když jsem měl jisté zkušenosti s jevištěm, a vlastní osobou na něm, při recitacích v Semelkově souboru. A pak ještě jednu, při studiu na SVVŠ v Broumově v roce 1964, kdy s námi pan profesor Dr. Stanislav Máslo nastudoval jednoaktovku „Dejte už pokoj s tím Čechovem“ a hráli jsme ji nejen v divadle v Broumově, ale i na 10. Meziměstských divadelních hrách. Ale nějak jsem si nevěřil a na loutky, a kamarády u nich, jsem byl zvyklý. Jenže, nevím jak se to stalo, byl jsem nakonec přesvědčen a loutky opustil. Paní Boháčová hned mi nabídla roli vrchního v Jiráskově Lucerně. Zámecké kostýmy, bílá paruka, šminky, to bylo pro mne nové a učarovalo mi to. Premiéra byla v roce 1973. Bylo mi 27 let. LUCERNU jsme hráli po okolí, kde se dalo, mnohokrát. I v Náchodě a to byla pro mne také další zkušenost, slyšet hodnocení poroty. A ejhle. Já, kandrdas souboru, jsem obdržel hned napoprvé od poroty diplom za herecký výkon. Mám ho schovaný! To bylo zavazující. Režie souboru se taky začal ujímat pan Miloslav Hladík. A tak každý rok byla, jak na běžícím pásu, nastudována další a další nová divadelní hra. Mnoho repríz po okolí, ale nejen po okolí. Hráli jsme na různých soutěžních přehlídkách. Od Bruntálu až po Chomutov. Od Poličky po Chlumec nad Cidlinou až jsme dosáhli mety nejvyšší a 6x se probojovali na „Národní přehlídku vesnických a zemědělských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou“. Tehdy ještě Meziměstí nebylo město. Z těchto přehlídek mám rovněž několik cen za herecké výkony. A na Jiráskově Hronově jsem si přesto také několikrát zahrál. A v náchodském Beránku, tam je to paráda.
Vzpomínám, že v roce 1983 režisér Míla Hladík nacvičil Gogolova „Revizora“. A to byla v podstatě naše nejúspěšnější hra za celé období divadelní činnosti a moje životní role Hejtman. Jednak, že se moc povedla po stránce herecké, tak se povedla i úprava textu, který musel režisér upravit asi pro 15 lidí. Hra se opět dostala až na Národní přehlídku do Vysokého nad Jizerou, kde jsme já a pan Petr Hlavatý dostali ceny za herecké výkony. A opět zážitek z této přehlídky z nejvyšších. V době našeho představení byla ve Vysokém nad Jizerou zbourána úplně celá jedna strana náměstí a bagry nakládaly suť k odvozu. A já při představení v roli hejtmana jsem si uvědomil, že se blíží zajímavá věta, kterou mám říci. A tak jsem si s ní vyšel na forbínu a silně a zřetelně v souladu s textem jsem jako hejtman prohlásil: „Víte, ono čím víc se ve městě bourá, tím víc to vypadá, že se městská správa snaží!“ - ŘACH a „spadlo divadlo“! Řev trval snad dvě minuty. Pak si na mne po představení někteří počkali na náměstí a objímali mne a já ani pořádně nevěděl proč. Ale bylo to hezké. S „Revizorem“ jsme byli také na celostátní přehlídce železničářských souborů v Chomutově. Náš divadelní klub byl totiž pod hlavičkou ZK ČSD Meziměstí. Představení bylo diváky i porotou v Chomutově velice dobře přijato. V porotě byl tehdy režisér pan Venclík a paní režisérka Věra Chytilová. Dokonce nám pak po představení, při hodnocení hry řekli, že když viděli, jak soubor začal hru „rozbalovat“ a rozehrávat, tak skoro nevěřili, že je možné, aby amatérský soubor podal takový výkon a hru zahrál s takovým úspěchem. A že nám skutečně drželi palce, aby to vydrželo až do konce a hra nějak nespadla. No nespadla. A také mne (mimo dalších) ocenili za herecký výkon.
V průběhu této ochotnické činnosti jsem rovněž absolvoval několik školení pro herce pod vedením takových osobností, jako bych prof.František Štěpánek, nebo Antonín Navrátil, ale i dalších. A konala se v Náchodě, jindy na školícím středisku kdesi u Nového Města, ale také na chatě v Krkonoších.
V roce 1985 hra od Oldřicha Daňka „Válka vypukne po přestávce“. S tou jsme se opět dostali na krajskou přehlídku konanou tentokráte ve Svatoňovicích. Bylo totiž výročí Karla Čapka a místní soubor měl připravenou vlastní hru z díla Karla Čapka. Tam jsme ale nakonec byli druzí, i když představení bylo velice povedené a porota po představení zasedala nezvykle dlouho a doslova se mezi sebou přela a hádala. Verdikt padl až nad ránem. Čapek musel vyhrát a postoupit do Vysokého. Divácky jsme dopadli nejlépe z celé přehlídky a i herci si po létech na toto představení rádi vzpomínají. Právě zde byla ta lidskost, člověčina, no prostě-bezvadný. Měl jsem v této hře čtyřroli. Poprvé v životě. V jedné hře hrát 4 role, roli ředitele divadla, pak starého herce, pak pana továrníka a ještě primáře v nemocnici. A když ke mně po představení přišel člen poroty a zároveň režisér pardubického divadla (jméno bohužel mi vypadlo) a řekl mi, že ještě neviděl zahrát čtyřroli tak dobře, aby to byly čtyři různé postavy a nečišel z toho stále ten jeden chlap, byl jsem oblažen snad do konce života. Fakt. Dokonce mi nabízel místo eléva v Pardubicích. Ale neměl byt a já už měl byt a tři malé děti a zaměstnání v Meziměstí. A to je vlastně to kouzlo ochotničení. Kdyby měl člověk herectví jako zaměstnání, možná by počítal odehrané kusy a štace a propočítával co za to bude. A bylo by mu i možná jedno, jestli mu někdo vysekne poklonu. I když je to asi také individuální a rozhodně to neplatilo u dřívějších starých hercích. Jenže to byli vlastně také ochotníci, kteří se tím později začali živit. Pamatuji si, jak jeden z nich řekl: „Jo, žádná škola, tím méně vysoká, - srdce, srdce pane kolego!“
Těchto her bylo od roku 1973 spousta, nemohu vzpomínat na všechny. Skutečně, každý rok jedna. Až rok 1989 vše začal měnit. Koncem osmdesátých let se soubor začal rozpadat. Bylo to jednak tím, že někteří členové souboru, kteří hráli již více než 30 nebo i více než 40 let, už přeci jen fyzicky a hlavně zdravotně nemohli a museli vzdát. Režisér Miloslav Hladík začal dost marodit, několikrát byl hospitalizován. Jiným náhle otevřený prostor pro podnikání začátkem devadesátých let přehlušil i lásku k divadlu, a když nepřehlušil, tak pro divadlo neponechal žádný volný čas. Jednak ti mladší se vrhli na podnikání, ti staří začínali své stáří pociťovat velice silně a začalo je přemáhat. Ještě jednou se vzchopil soubor a pod režií opět Marie Boháčové v roce 1988 (ona totiž za normalizace režírovat nesměla, přesto, že všechny své síly věnovala divadlu a sportovní mládeži) jsme nacvičili slavné DALSKABÁTY- hříšná ves. A to jsme si vychutnávali. Zde naposledy hrál starý slavný meziměstský soubor pohromadě. A skvěle. Zahrál jsem si zde roli čerta Ichturiela, vyslaného pak do Dalskabát dělat faráře. Kouzelná hra, kouzelná role. Neúnavná paní Marie Boháčová se ještě snažila vykřesat jiskřičku. Bylo to divácky i herecky velice vydařené představení a zahráli si v něm všichni ještě aktivní nestoři divadelního souboru. A s chutí a bylo to znát. Ale ta několikaletá pauza v další činnosti přece jen přišla. Zde ale musím napsat, že takto jsem se mohl silně a intenzivně věnovat divadlu také proto, že mám moc hodnou ženu, která, ač divadlu sama moc nefandí, nekladla mi překážky a přesto, že jsme měli 3 děti, vše zvládala na jedničku. Moc jí za to děkuji. A ještě jsem měl dobré kamarády v práci, kteří naopak na představení do divadla chodili rádi a často si se mnou prohazovali a vyměňovali na celnici naše náročné, tehdy 12 hodinové, ale i 16-ti hodinové služby, abych mohl jít na zkoušku do divadla a nebo hrát představení, či dokonce odjet na dva i tři dny na soutěžní přehlídku. Také jim patří můj dík i dnes.
A pak jsem přijal nabídku z Broumova v roce 1997, abychom pod režií legendárního Pavla Fialy, který v roce 1958 založil v Broumově slavné KLADIVADLO připravili na rok 1998 ke 40.výročí tohoto Kladivadla Fialovu hru Manévry. Na toto představení se sjeli všichni bývalí členové Kladivadla a jako diváci shlédli naše představení. Byli tu Josef Dvořák,Uršula Kluková, Zdena Lorencová, páni Šůman, Miloš Dvořák a mnoho dalších. Jenže po představení chodili na jeviště oni, improvizovali a bavili sebe i další diváky, kteří zůstali. A zůstali dlouho přes půlnoc. Krásný zážitek.
Potom se ale v Meziměstí stal zázrak. Jako bájný Fénix vstal z popela nový mladý soubor pod vedením Ireny Kozákové ( a hele, dcera divadelníků Vlasty a Jiřího Kašpara). A začali opět s pohádkami a světe div se, do Vysokého nad Jizerou se již také probojovali. A objevila se i další mladá režisérka Broňa Machová, učitelka, která zrežírovala úspěšnou komedii „Tři v tom“. A zde jsem si zahrál pana UBALDA. A také napsal texty k písničkám do hry. Premiéra byla 4.12.2004 v Meziměstí.
A opět mne pozval Broumov. Vznikl zde nový soubor WOKNO. K výročí 200let divadla v Broumově nastudoval hru Aloise Jiráska LUCERNA. A tato hra měla také právě své výročí. 100 let od prvního uvedení v Národním divadle v Praze. Zahrál jsem si a opravdu s chutí vodníka Michala. Po 23 letech jsem se vrátil ke hře, ve které jsem u ochotníků v Meziměstí v roce 1973 začínal v roli vrchního ze zámku.
Od ing. Svatoše pak na internetu mimo jiné stálo: Vodníci byli pojati poněkud netradičně, zato však skvěle. Meziměstská posila pan Kohl, byl coby vodník Michal k nakousnutí. A Eva Žemličková, coby vodník Ivan, předvedla obrovské pohybové nadání.
A opět opakovačka. V roce 1983 jsem s meziměstskými hrál REVIZORA a roli hejtmana. Byla to moje životní role. Mnoho ocenění, a doslova jsem se v ní vyžíval. A nyní v Broumově rok 2007 a opět REVIZOR a malá role soudce. Ale nežehrám. O menší roli jsem požádal sám, protože přišlo stáří a zdravotní stav již není jako tenkrát. Stal jsem se invalidní po plicní embolii. Bohužel. Ale nahradil jsem si to tím, že jsem do hry napsal texty 9 písniček a náš režisér a hudebník Jan Holek k nim napsal hudbu. Původně jich bylo víc, ale některé se vyškrtaly, tak jako text ve hře. I CD bylo vydáno a k dispozici s programem při představeni. No a už se pro další hru připravuji na roličku správce Verony.. ale dál nic neřeknu. To by nebylo překvapení.
Nakonec jsem si řekl, že když už takto bilancuji, bylo mi na místě dát dohromady seznam divadelních rolí, které jsem u ochotníků nastudoval. Ale paměť začala selhávat a tak jsem musel opět prohrabat relikvie a dokonce požádat kolegy ze souborů, abych se dopracoval pravdy. Nakonec z dochovaných programů, plakátů, fotografií a poznámek vzešel následující seznam, který by měl obsahovat vše.

Poř.
číslo Rok Autor Divadelní hra Role Divadelní soubor
1 1964 A.P.Čechov Dejte už pokoj s tím Čechovem Váňa JKP Broumov

2 1973 Alois Jirásek Lucerna Vrchní ze zámku J.K.Tyl Meziměstí

3 1974 Georges Feydeau Dámský krejčí Pan Dubois J.K.Tyl Meziměstí

4 1974 Petr Jilemnický Vítr se vrací Hajný Gondáš J.K.Tyl Meziměstí

5 1975 B.Nušic Truchlící pozůstalí Agaton J.K.Tyl Meziměstí

6 1976 N.V.Gogol Ženitba Ževakin J.K.Tyl Meziměstí

7 1976 Osvald Zahradník Zurabája notář J.K.Tyl Meziměstí

8 1977 Otia Iosseliani Žert vinaře Agaba (zvuk) J.K.Tyl Meziměstí

9 1978 Alexandr Fredro Dámy a Husaři major J.K.Tyl Meziměstí

10 1979 Rudi Strahl Bláznivá vůně čerstvého sena Farář Veleba J.K.Tyl Meziměstí

11 1980 Alois Jirásek Jan Roháč Jan Velvar J.K.Tyl Meziměstí

12 1981 Miloš Bílek Dvoreček Hostinský Havrda J.K.Tyl Meziměstí

13 1982 Otto Zelenka Košilka Josef Cín J.K.Tyl Meziměstí

14 1983
1984 N.V.Gogol Revizor hejtman J.K.Tyl Meziměstí

15 1985
1986 O.Daněk Válka vypukne po přestávce Starý herec, primář, ředitel divadla, Landocký J.K.Tyl Meziměstí

16 1987 Dagmar Fixová Drak pro princeznu král J.K.Tyl Meziměstí

17 1988 Jan Drda Dalskabáty – hříšná ves Čert Ichturiel a farář J.K.Tyl Meziměstí

18 1991 Georges Feydeau Dámský krejčí Pan Dubois J.K.Tyl Meziměstí

19 1998 Pavel Fiala Manévry Eman PROPADLO Broumov

20 2003 Jaroslav Vostrý Tři v tom Ubaldo J.K.Tyl Meziměstí

21 2006 Alois Jirásek Lucerna Vodník Michal WOKNO Broumov

22 2007 N.V.Gogol Revizor Soudce Lajpkin Ťapkin WOKNO Broumov

23 2008 W.Shakespeare Romeo a Julie Vévoda Eskalus WOKNO Broumov

24 2008 Pavel Fiala Dědci Pepan WOKNO Broumov
(hra se dosud připravuje)


Jak chápat pojem „Ochotnický divadelní soubor“.

Stává se někdy, že když dva o něčem mluví, správně si neporozumí, protože každý si pod určitými pojmy představuje něco jiného.
Ochotnické divadelní soubory vycházejí z hluboké tradice několika staletí. A nejedná se jen o českou specifiku. Důkaz je i zde u nás. Přesto, že zdejší území bylo obsazeno mnoho staletí německým obyvatelstvem a Češi byli v menšině, divadelní sál najdeme ještě dnes skoro v každé okolní vesnici. Kde ne, tam byl zbourán, ale ví se, kde byl. A někdy, jako v Broumově, byly i dva. Německý a český. Ale i jinde. A vesničští ochotníci dokázali v zimním období, kdy nebylo tolik práce zejména na poli, uskutečnit i pět premiér! Samozřejmě, nebyl film, nebyla televize, ani rozhlas. A měli jiné nároky na kvalitu provedení. Zkoušelo se třeba jen tři týdny a při představení se většina textu „tahala z budky“, postavené uprostřed jeviště, od velice vytížené nápovědy. Svítilo se petrolejkami a herci i diváci byli spokojeni. To by dnes samozřejmě divák nevzal. Stouply nároky diváků i herců. Herci se museli přizpůsobit a s nároky se vyrovnat. Ochotnické divadlo má, přes všechnu konkurenci, dál své kouzlo a krásu. Mnoho diváků mu fandí, jdou se podívat a většina nikoliv ze zvědavosti, ale proto, že tato forma umění neztratila svoji specifickou přitažlivost. A to zavazuje.
Proto se nemůžeme na ochotníky dívat jako na spolek – dejme tomu – švadlenek či pletařek, které se po večerech třeba scházejí, aby si vyměnily vzory nebo střihy. Rozuměj - jako zájmový kroužek pro vlastní potěšení a které tedy nepotřebují dostávat dotace, nebo nějak jinak sponzorovat. Taková „členka spolku šiček“, nebo člen zahrádkářů, když přijde na schůzku, tak přijde. Když nepřijde, tak nepřijde. Vše je v pohodě.
U divadla to zásadně nejde. To není jen činnost pro vlastní potěšení. To je nezištná, neplacená činnost pro potěšení druhých, diváků a to hlavně. Divadelní soubor můžeme, pro větší pochopení, skvěle i směle přirovnat například k fotbalovému oddílu města. Tam nastoupí hráči do oddílu samozřejmě nejprve proto, že je baví hrát fotbal a že to umí. Také nejprve jen koníček. Ale tento koníček se stane řeholí. Už nehrají jen za sebe a pro své potěšení a pro diváky, ale hrají za město. Soutěží o postup a už se říká: Broumov hrál tak a tak! Meziměstí vyhrálo nad …XY. Jsou reprezentanty města, město i další sponzoři je dotují finančně, protože je to nutné, něco to stojí, je to pochopitelné a nevysvětlíš nic jen někomu, koho fotbal nezajímá a je pro něho zbytečný a dotace jsou vyhozené peníze, které by bylo možné použít jinak. A divadelní ochotničení musíme chápat zcela stejně. I divadelníci mají své soutěže o postup, kde reprezentují město. A když divadelní soubor přijíždí jako vítěz celostátní přehlídky z diplomy a případně ještě cenami herců za jednotlivé herecké výkony a přijmou vás představitelé města (což se mi, jako členu souboru v Meziměstí stalo několikrát), máte upřímnou radost, že oni mají radost, že poroty měly radost a hlavně diváci. Chcete příklad? Divadelní soubor z Meziměstí nastudoval pod režií Ireny Kozákové hru Úžasná svatba. V listopadu 2006 tato hra byla zařazena na Meziměstských hrách. 6.května 2007 na Krajské přehlídce v Miletíně zvítězili meziměsští na celé čáře. Lektorský sbor ve složení: Alena Exnarová, Prof. Jan Císař, Prof. František Laurin, Jaromír Vosecký udělil cenu za hru a tím postup na Národní přehlídku do Vysokého nad Jizerou. Byly uděleny i tři ceny za jednotlivé herecké výkony. Pavlu Novákovi za postavu Billa, Milanu Machovi za postavu Toma, Nině Dlouhé za postavu July v inscenaci hry Robina Hawdona Úžasná svatba A ve Vysokém nad Jizerou již hráli nejen za sebe, ale také za Meziměstí. To bylo v historii Meziměstí už asi po osmé! Ve Vysokém nad Jizerou byli 19. října 2007. Na návrh odborné poroty XXXVIII. národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou Krakonošova divadelního podzimu 2007 byla udělena cena Pavlu Novákovi za roli Billa v inscenaci hry Robina Hawdona „Úžasná svatba“.
Soubor WOKNO v Broumově má se svým REVIZOREM také dobře našlápnuto. Z celostátní přehlídky hudebních divadel Voskovcova Sázava 2007 přivezl za svého REVIZORA cenu diváka a ještě ocenění dvou herců (Pavel Novák a Petr Hofman) za jejich výkony. 10.listopadu 2007 hrálo WOKNO svého Revizora na 44.Meziměstských hrách. Velký sál meziměstského divadla nabitý k prasknutí, lidé seděli i na stolech vzadu za sedadly. Nečekaná spolupráce a reakce diváků na akce na jevišti. Neustálý smích a potlesky. A výsledná známka z hlasování diváku jako ve škole v rozmezí 1 – 5 vyšla 1.11 !!!
A herecká řehole je tuhá. Sportovní oddíl má vždy několik náhradníků pro které platí stejná pravidla např. fotbalu. Ale divadelní ochotník? Každý má nastudovanou jinou roli. Záskok je možný jen vyjímečně a to ještě jen v malých roličkách. Režisér Hladík by vám potvrdil, kolikrát jsem hrál s horečkami, těžkou angínou a na jevišti jsem dokonce stál, když mi zemřel otec. Zrušit představení s vyprodaným sálem nebo např. představení na krajské soutěži když se bojuje o postup do celostátního kola, to znamená zabrzdit celý soubor v postupu o rok i více let. A zase, chcete čerstvý příklad? 27.května 2007 měl soubor WOKNO z Broumova premiéru divadelní hry N.V.Gogola „REVIZOR“. Hlavní představitel v roli hejtmana, dostal několik dní před premiérou takovou angínu, že nemohl ani promluvit. Zcela ztratil hlas. A to měl také zpívat. Díky zvláštní lékařské péči, zvláště paní MUDr.Dvořáčkové z ORL se podařilo „pana hejtmana“ jen asi za tři dny dát do takového stavu, že se vyprodaná premiéra představení nemusela zrušit. Představitel hejtmana, sice se silnými obtížemi, ale obětavě představení odehrál a dokonce i zazpíval i když jeho zpěv zcela nedosahoval jeho obvyklých kvalit. Ale odehrálo se a hlavně líbilo se!
Takže takto je třeba chápat ochotníky. Jak uvnitř souboru tak z pohledu z vně od zastupitelů, sponzorů, představitelů města. A proto jsem si možná někdy drobně s paní starostkou nerozuměl, když se v divadle „cítila jen jako Růčková“ (jak říká v rozhovoru pro BN) a ne starostkou města. A i když se rozčílila, jak píše, nikdy to nemělo vliv na naši hereckou spolupráci, vzájemnou úctu a toleranci.
Ale všichni by měli rozumět pojmu „Ochotnický divadelní soubor“ a co tento termín, nebo pojem, obnáší! A pokud to jde, pomoci. Pokud bych se na věc díval jen jako na činnost pro vlastní pobavení a třeba jinou zkušenost, zdroj adrenalinu, ale s tím, že dnes hraji a zítra už nemusím, když nebudu moci, nebudu chtít, když se mi to nebude hodit, líbit nebo zajímat, pak nejsem pro divadlo ten pravý. Herec nosí na jeviště vše. Nejen sám sebe, ale především svoji duši. A není-li to duše herecká, divák to pozná. Věřte mi!
A co pěvecký sbor Stěnavan?

Asi před 16-ti lety, tedy asi v roce 1992 mne přemluvili kamarádi, kteří ve Stěnavanu již zpívali, abych přišel i mezi ně. Nejprve jsem opět odmítal, protože jsem si byl vědom, že můj hlas již zdaleka není, co býval. Zpíval jsem vždy a rád. Ve škole v pěveckém sboru. Rodiče se mnou zpívali již od kolébky a ještě před započetím školní docházky jsem s nimi zpíval trojhlasně. Tehdy ještě večery nepatřily televizi. Učitel zpěvu ve škole mi řekl, že můj hlasový rozsah je přes tři a půl oktávy. Zpíval jsem ve sboru učitele Vaňka sóla a třetí hlasy. Teď již samozřejmě hlas zestárnul, hlasivky škrábou, ale nakonec se Stěnavanem zpívám v basech. Ale také nějaké to sólo v Hašlerkách ještě zazpívám. A se Stěnavanem zpíváme často v Polsku, ale zazpívali jsme i v Německu a Rakousku. Pravidelné jsou každoroční Vánoční koncerty v broumovském klášteře, ale i okolních obcích.


Závěr.

Jak se to vůbec stalo, že jsem byl takto múzou chycen? Myslím, že za to mohou geny. Můj otec sice v mládí hrával divadlo v nedalekém svém rodném Suchém Dole, a já, jako 4-leté dítě ( v roce 1950) si jej pamatuji jedenkráte na jevišti kulturního domu v Rožmitále, kde jsme bydleli do roku 1964, ale odtud to asi nefouká. Silnější „vítr“ táhne od strany matky. Tedy matka (za svobodna Středová) sama nádherně zpívala a hrála na housle, ale její otec a tedy můj děda měl ještě svého dědu (teď bez humoru) Václava Středu z Kramoly u Náchoda a to byl tedy můj prapraděda a vyhlášený ochotník. Zemřel 9.9.1926 ve věku 79 let, což znamená, že se narodil roku 1847. Má na náchodském hřbitově zachovaný hrob i s fotografií a těmito údaji. Z vyprávění mých předků vím, že byl náruživých ochotníkem a milovníkem legrace. Byl malé postavy s bohatým velkým bílým plnovousem. Občas prý strašíval ženské u rybníka jako vodník. Ale co je hlavní, dle rodinné tradice, hrál divadlo v Náchodě i se slavným Jindřichem Mošnou, pozdějším hercem Národního divadla v Praze. (Mošna přišel do Náchoda z Prahy, za První českou divadelní společností pro venkov ředitele Josefa Aloise Prokopa, někdy po roce 1860, snad okolo roku 1880, jako kandrdas a stal se u ní hercem. Jeho první role byl student Kosinský v Schillerově hře Loupežníci. Herci hráli, jedli, bydleli a spali přímo v divadelním sále a v zákulisí v hostinci u Bílého beránka na Velkém náměstí v Náchodě - viz František Rachlík – „Komedie plná lásky“ – str.49-69). Mám tedy, řekněme, „slavného“ divadelního předka. A že ty geny asi opravdu fungují - je ještě jeden důkaz. Tento můj prapradědek a ochotnický herec Václav Středa měl vnuka, mého dědu Aloise Středu a ten měl samozřejmě sourozence, Jedním byl opět Václav Středa a jeho syn Miroslav Středa je dosud profesionálním hercem. Vystudoval v Brně, tam také hrál např.v televizním seriálu Slovácko sa nesúdí a dalších filmech. Pak působil v divadlech a filmu v Praze a nyní hraje v divadle v Mostě, dělá dabing v Praze atd.
Když jsem se pokoušel spočítat za celý život svá odehraná představení včetně repríz , strávil jsem na tom mnoho času přehrabováním množství relikvií (fotografií, programů, scénářů, záznamů, poznámek i vystřižených novinových článků, specielních časopisů nebo novin z přehlídek, diplomů a ocenění) a zjistil jsem, že k přesnému číslu už nikdy nedojdu. Ve svých 62 letech být 50 let u divadla. Ale se započtením loutkových představení, představení recitačního souboru pana Semelky, představení pěveckého souboru Stěnavan, jehož jsem také už 16 let členem a nakonec největšího počtu ochotnických divadelních představení docházím k počtu mezi 250-300 představeními. To mi už nikdo neodmaže. A když si uvědomíte, kolik zkoušek se musí v divadle absolvovat, než se hra udělá tak, aby mohla jít mezi diváky, prožil jsem v samotném divadle nepřetržitě několik let. A poznal mnoho dobrých lidí, mnoho rolí a tím vlastně prožil mnoho různých životů.
A tak mne napadá citát, a říkám to zde zcela upřímně, že čím jsem byl, tím jsem byl rád.
A tak mi promiňte trochu toho vzpomínání, snad i nostalgie, na 50 let prožitých s divadlem a v divadle a pro divadlo. Slibuji, že dalších 50 let už u divadla nebudu.
Snad i Váš Antonín Kohl.