CÍSAŘ, Jan: Divadelní Děčín & Divadelní Třebíč 2007 aneb Proměna? – Equus. AS 2007, č. 3, s. 17-22.

Objevila se však inscenace, která se jednak opřela o některé tradiční principy činoherního jazyka, jednak se nevyhnula možnostem, jež nabízí tento nový jazyk činohry a dosáhla tak mimořádné úrovně, již lze chápat jako vrchol XVI. celostátní přehlídky – Shafferův Equus Rádobydivadla z Klapý. Poprvé jsme tento text viděli už v děčínském divadle, zahrálo jej tam Divadlo na Vísce z Hořovic. Je to text zobrazující duševní patologii. Tato témata a tyto náměty mají jediné oprávnění jako předmět zobrazení divadlem: jestliže tento sestup k „jinakosti“ dojde k tomu, že jevištěm zhmotní, učiní reálným nějaké struktury vyššího – nebo také jinak: hlubinného – řádu, skrze nějž se aktualizuje fikční svět individualizovaných možností člověka.
Jaroslav Kodeš, režisér inscenace Rádobydivadla, šel zcela jinou scénickou cestou – ale rovněž od herců, jak vysvítá z rozhovoru, jejž poskytl Zpravodaji Divadelní Třebíče, v němž říká, že o tomto titulu uvažoval léta, ale neměl figury, které by to měly hrát. Teď je našel – v Ladislavu Valešovi a Vítu Šťastném. Kvůli spravedlnosti je však třeba říci, že všichni další herci přesně a kvalitně přinášejí to, co od nich scénické Kodešovo uchopení požaduje. Jsou věrohodní a přirození, aby v určitých okamžicích ukázali dostatečně sugestivně, že spolutvoří fiktivní divadelní realitu. Kodeš ostatně po nich požaduje, aby skutečně před našima očima tvořili příběh jako vznikání fikčního světa – herci sedí vzadu na jevišti, odtud vstupují jako postavy do děje a zároveň se realizací jistých sugestivních zvuků podílejí na vzniku další důležité roviny struktury inscenace.
Hlubinná struktura scénického tvaru Rádobydivadla se takto rodí z příběhu o posedlosti porozumět něčemu, co je za naším pozemským světem. Allan Strang Víta Štastného překračuje tyto hranice svou posedlou vášní ke koním jako nadpřirozené síle, jež určuje jeho život. Psycholog Dysart Ladislava Valeše, o něhož v inscenaci především jde, potom svou posedlostí porozumět smyslu té činnosti, jíž vniká lidem do jejich duší. Jestliže Allan nemůže snést okamžik, kdy své božstvo opouští, pak Dysart zůstává s otázkou, kterou nikdy nezodpoví, ale také se jí nikdy nezbaví: jeho činnost je pro něho záhadou, tmou, pro niž nemůže najít jméno a tím ani její smysl. Takto předvedený, před diváky vskutku vznikající příběh je zároveň stvořením struktury, v níž se nutně realita prvků použitých na jevišti stává kanálem, jímž vstupujeme do divadelní fikce. Jsou-li jablka nejprve pravým originálem, jimiž člověk vyjadřuje svůj láskyplný nebo přátelský vztah ke koním, pak jejich použití jako nástroje, jímž Allan oslepí koně, je jednou z možností jak vstoupit do konstruktu, k němuž struktura scénického tvaru směřuje: do fikčního světa posedlostí metafyzickými otázkami. Všechno, co je na jevišti, se prostě stává tímto světem.