FEKAR, Vladimír: Střídmá krmě Karolínská. AS 2007, č. 2, s. 39-40.
Střídmá krmě Karolinská
Vladimír Fekar
Krajská postupová přehlídka v Karolince (letos proběhla v termínu od 30. března do 1. dubna) představila v posledních letech některé velmi zajímavé a nepřehlédnutelné produkce od domácího souboru z Karolinky, divadelního souboru gymnázia Vsetín, divadla Blic Uherský Ostroh, ale i mnohé další.
K letošnímu termínu přehlídky se však žádné z těchto stálic regionu nepodařilo dotáhnout své inscenace k premiéře. A tak jsme nakonec byli svědky nejchudší divadelní úrody za poslední roky. Zdravotní okolnosti způsobily navíc neúčast Divadla Nahodilých ochotníků Vizovice a nebylo možné ani nominovat na národní přehlídku. To však nic neubralo na příjemné, byť chudší festivalové atmosféře, kterou je přehlídka v Karolince pověstná.
Equus 06 – dámská jízda na zbožňovaných koních
Nejvýraznější inscenaci festivalu tak nakonec, paradoxně, dovezli na Valašsko z Čech. Slávka Hozová s nově vzniknuvším souborem z Hořovic předvedla slavnou a kontroverzní hru Petera Shaffera Equus. V radikální, avšak velice ústrojné úpravě ji uvádí pod názvem Equus 06.
Textové úpravy režisérky vydatně přispívají k vnímání hlavní linie hry, jakémusi až psychoterapeutickému pátrání lékaře Martina Dysarta po příčinách hrůzného činu, který se stal ve stájích – mladá dívka vypíchala svému milovanému koni oči.
Ano, dívka! Ač o výsledném dívčím obsazení rozhodly především obavy z náročnosti role, kterým podlehli mladí mužští členové souboru, ukázalo se, že nutnost přeobsazení jim seslal snad sám zbožštělý Equus z nebe. Hlavním hrdinou není totiž v hořovické verzi Alan Strang, ale Jil Strangová, skvěle ztvárněná Šárkou Veselou, která si po zásluze také odnesla cenu. Dívčí obsazení činí zbožštění koně, k němuž dochází pod vlivem nezdravého rodinného prostředí, mnohem přirozenější. Přirozeněji vycházejí také situace z druhé strany: aktivitu v námluvách přebírá chlapec Alan (Petr Mišín). Je mnohem přirozenější, že ji chce pozvat na porno do kina, než když tuto aktivitu vyvíjí dívka, jak je tomu v Shafferově originále. Také jedna z posledních a rozhodujících situací, v níž Alan svádí Jil a Jil nakonec svému milovanému koni vypíchává oči jenom proto, aby nebyl svědkem její nevěry, působí v úpravě mnohem opravdovějším dojmem. Je tím sice potlačeno téma, které v originále divák mnohem intenzivněji vnímá, totiž kde je hranice normálnosti, která je tématem psychiatra Martina Dysarta (přesvědčivý Jan Procházka). Možná až přespříliš radikální seškrtání postavy psychiatra, jenž se skrze příběh dítěte, které způsobilo hrůzný čin, dozvídá také něco sám o sobě, pouhého věcného vypravěče sledující a částěčně i spouštějící příběh.
Jednoduchá scénografie asociuje terapeutickou seanci kombinovanou se stájí. Hracím prostorem jsou jen tři lavičky, ústřední dominantou je fotografie jako „ikonostas“, na níž vidíme koně a dívku Jil. Herci, kteří hrají koně i vedlejší postavy, čekají na svůj výstup pod jevištěm, na něž se nastupuje přes plošinu podobnou těm, po nichž nastupují koně do aut k přepravě. A se zvoleným prostorem si zcela vystačí. Herci nerozehrávají situace psychologicky ani realisticky, spíše je pouze věcně demonstrují, čímž si udržuje inscenace svěží tempo a zvolené výrazové prostředky a režie respektují současné herecké možnosti souboru. Řešení koňů ve stáji, jedna z nejproblematičtějších pasáží mnoha inscenací, je dětsky naivní, (herci hrající koně drží pouze hlavu) asociuje dětský svět, v němž se láska Jil ke koním zrodila. Equus 06 je inscenací promyšlenou, je zajímavým příspěvkem do dosavadního způsobu inscenování této hry. Byla doporučena na národní přehlídku.
Hašek - dramaturgický objev
Rožnovský soubor DI G OKNU se mohl pochlubit především dramaturgickým objevem. Zpracováním Haškovy povídky Šťastný domov vznikla velmi aktuální a vtipná satira, která odhalila nejen neskrývané divadelní možnosti Haškových povídek, ale bohužel také režijní i herecké rezervy ambiciozního a sympatického rožnovského souboru.
Sledujeme příběh muže, který nás svým vyprávěním noří do svého směšně trpkého osudu. Nešťastně se totiž oženil s vášnivou čtenářkou časopisu Šťastný domov. Žena celý svůj rodinný život podrobuje radám a návodům na rodinné štěstí z tohoto časopisu. Bohémsky založený Jaroslav Hašek tady s nesmírnou komediální nadsázkou a lehkostí ukazuje na směšnost nejen žen prvorepublikových. Naopak doceníme jeho mistrovství vystihnout fenomén, který se na počátku dvacátého století teprve rodil, aby v dnešní medializované společnosti, (v níž se ženy a lidé vůbec velmi často neřídí sami sebou, ale tím, co je jim diktováno módními trendy z časopisů, televize atd.) došel mnohdy až hrůzných a absurdních podob. Koneckonců hyperbola je Haškovou velkou komediální zbraní. Rožnovští však zůstali u víceméně převyprávěného příběhu, jejich rozehrávání situací působí na mnoha místech spíše těžkopádně.
Razantní tsunami v komedii
Slavná a mezi amatéry velmi oblíbená a vděčná komedie Raye Cooneyho 1 1=3 se stala titulem, po němž sáhla také brněnská DS Brnkadla. Mladý soubor v režii Petry Rychecké rozhodně ukázal herecké možnosti kolektivu, v chudé scénografii přistoupil ke hře s obrovskou, až přespříliš ztřeštěnou a bláznivou razancí, kterou si prof. Císař dovolil přirovnat k tsunami. Jejich rozehrávání situací se však ne vždy setkávalo s potřebou rozvíjet základní zápletku. Zvláště dva hlavní představitelé se mnohdy odevzdávali okouzlení z existence na jevišti na úkor situací a nadřazovali svůj smysl pro humor, který ne vždy rezonoval s publikem, skutečnému bytí postavy v komediální situaci. Nesouměrné herectví vyvolávalo rozpačitý dojem.
V patnácti na rande s pohádkou
Pohádku předvedla skupina dětí ze ZUŠ Rožnov pod Radhoštěm, která pracuje pod vedením Lucie Štěpánkové. V pohádkovém příběhu Co se v lese snese se dvě děti vydají na své první rande do lesa, který se ukáže jako pohádkový. Pedagožka vycházela ze samotných impulsů dětí (věk 13–15 let) a vznikl tak jednoduchý příběh o tom, jak vstupem dětí do pohádkového lesa došlo k chaosu v pohádkových příbězích. Pohrává si s prolínáním různých pohádek (Karkulka, Jeníček a Mařenka, Princ Bajaja, pohádky o čaroději). Pohádka má bezesporu především pedagogický význam, (děti si malovaly samy i kulisy) každopádně naznačuje, že práce Lucie Štěpánkové je systematickým a cíleným rozvíjením divadelních dovedností.
Prostorem zrazený Casanova
Na zrádnost prostoru doplatili na festivalu Janusz Klimsza a Daniela Hanáková. Sehráli hru Carla Gassauera Casanova na Duchcovském zámku na jevišti divadla a jejich minimalistické, poměrně statické herectví, které by v komorním prostoru mohlo nabýt na půvabu, zanechalo na festivalu rozpačitý dojem. Zkušený profesionální režisér Janusz Klimsza se do hereckých vod ponořil po velmi dlouhé době. Svého Casanovu vybavil vnějškově jistou stařeckou šarží. Ukazuje ho jako muže se zlomeným fyzickým zdravím a tomu odpovídají zvolené herecké prostředky. Casanovu nehraje jako romantický příběh o zrodu opravdové lásky na stará kolena, jako spíše o uvědomění si toho, že i přes vysoký věk si zachoval sílu zaujmout ženu, pouhým slovem, charizmatem natolik, že na něj, zlomeného starce, dokáže ještě stále jiný muž žárlit. Konfliktní situace hry však byly umenšeny, uhlazeny a zkroceny až přespříliš, divadelní účinek inscenace byl tedy v daném prostoru bohužel minimální.
Příští rok slibují pořadatelé návrat stálic do Karolinky. A tak nás po letošní střídmé divadelní krmi možná čeká v příštím roce hostina divadelních zážitků. Ale možná také ne. Nechme se překvapit. Nechejme soubory regionu v klidu bobtnat, aby příští jaro přineslo své očekávané plody.
Vladimír Fekar
Krajská postupová přehlídka v Karolince (letos proběhla v termínu od 30. března do 1. dubna) představila v posledních letech některé velmi zajímavé a nepřehlédnutelné produkce od domácího souboru z Karolinky, divadelního souboru gymnázia Vsetín, divadla Blic Uherský Ostroh, ale i mnohé další.
K letošnímu termínu přehlídky se však žádné z těchto stálic regionu nepodařilo dotáhnout své inscenace k premiéře. A tak jsme nakonec byli svědky nejchudší divadelní úrody za poslední roky. Zdravotní okolnosti způsobily navíc neúčast Divadla Nahodilých ochotníků Vizovice a nebylo možné ani nominovat na národní přehlídku. To však nic neubralo na příjemné, byť chudší festivalové atmosféře, kterou je přehlídka v Karolince pověstná.
Equus 06 – dámská jízda na zbožňovaných koních
Nejvýraznější inscenaci festivalu tak nakonec, paradoxně, dovezli na Valašsko z Čech. Slávka Hozová s nově vzniknuvším souborem z Hořovic předvedla slavnou a kontroverzní hru Petera Shaffera Equus. V radikální, avšak velice ústrojné úpravě ji uvádí pod názvem Equus 06.
Textové úpravy režisérky vydatně přispívají k vnímání hlavní linie hry, jakémusi až psychoterapeutickému pátrání lékaře Martina Dysarta po příčinách hrůzného činu, který se stal ve stájích – mladá dívka vypíchala svému milovanému koni oči.
Ano, dívka! Ač o výsledném dívčím obsazení rozhodly především obavy z náročnosti role, kterým podlehli mladí mužští členové souboru, ukázalo se, že nutnost přeobsazení jim seslal snad sám zbožštělý Equus z nebe. Hlavním hrdinou není totiž v hořovické verzi Alan Strang, ale Jil Strangová, skvěle ztvárněná Šárkou Veselou, která si po zásluze také odnesla cenu. Dívčí obsazení činí zbožštění koně, k němuž dochází pod vlivem nezdravého rodinného prostředí, mnohem přirozenější. Přirozeněji vycházejí také situace z druhé strany: aktivitu v námluvách přebírá chlapec Alan (Petr Mišín). Je mnohem přirozenější, že ji chce pozvat na porno do kina, než když tuto aktivitu vyvíjí dívka, jak je tomu v Shafferově originále. Také jedna z posledních a rozhodujících situací, v níž Alan svádí Jil a Jil nakonec svému milovanému koni vypíchává oči jenom proto, aby nebyl svědkem její nevěry, působí v úpravě mnohem opravdovějším dojmem. Je tím sice potlačeno téma, které v originále divák mnohem intenzivněji vnímá, totiž kde je hranice normálnosti, která je tématem psychiatra Martina Dysarta (přesvědčivý Jan Procházka). Možná až přespříliš radikální seškrtání postavy psychiatra, jenž se skrze příběh dítěte, které způsobilo hrůzný čin, dozvídá také něco sám o sobě, pouhého věcného vypravěče sledující a částěčně i spouštějící příběh.
Jednoduchá scénografie asociuje terapeutickou seanci kombinovanou se stájí. Hracím prostorem jsou jen tři lavičky, ústřední dominantou je fotografie jako „ikonostas“, na níž vidíme koně a dívku Jil. Herci, kteří hrají koně i vedlejší postavy, čekají na svůj výstup pod jevištěm, na něž se nastupuje přes plošinu podobnou těm, po nichž nastupují koně do aut k přepravě. A se zvoleným prostorem si zcela vystačí. Herci nerozehrávají situace psychologicky ani realisticky, spíše je pouze věcně demonstrují, čímž si udržuje inscenace svěží tempo a zvolené výrazové prostředky a režie respektují současné herecké možnosti souboru. Řešení koňů ve stáji, jedna z nejproblematičtějších pasáží mnoha inscenací, je dětsky naivní, (herci hrající koně drží pouze hlavu) asociuje dětský svět, v němž se láska Jil ke koním zrodila. Equus 06 je inscenací promyšlenou, je zajímavým příspěvkem do dosavadního způsobu inscenování této hry. Byla doporučena na národní přehlídku.
Hašek - dramaturgický objev
Rožnovský soubor DI G OKNU se mohl pochlubit především dramaturgickým objevem. Zpracováním Haškovy povídky Šťastný domov vznikla velmi aktuální a vtipná satira, která odhalila nejen neskrývané divadelní možnosti Haškových povídek, ale bohužel také režijní i herecké rezervy ambiciozního a sympatického rožnovského souboru.
Sledujeme příběh muže, který nás svým vyprávěním noří do svého směšně trpkého osudu. Nešťastně se totiž oženil s vášnivou čtenářkou časopisu Šťastný domov. Žena celý svůj rodinný život podrobuje radám a návodům na rodinné štěstí z tohoto časopisu. Bohémsky založený Jaroslav Hašek tady s nesmírnou komediální nadsázkou a lehkostí ukazuje na směšnost nejen žen prvorepublikových. Naopak doceníme jeho mistrovství vystihnout fenomén, který se na počátku dvacátého století teprve rodil, aby v dnešní medializované společnosti, (v níž se ženy a lidé vůbec velmi často neřídí sami sebou, ale tím, co je jim diktováno módními trendy z časopisů, televize atd.) došel mnohdy až hrůzných a absurdních podob. Koneckonců hyperbola je Haškovou velkou komediální zbraní. Rožnovští však zůstali u víceméně převyprávěného příběhu, jejich rozehrávání situací působí na mnoha místech spíše těžkopádně.
Razantní tsunami v komedii
Slavná a mezi amatéry velmi oblíbená a vděčná komedie Raye Cooneyho 1 1=3 se stala titulem, po němž sáhla také brněnská DS Brnkadla. Mladý soubor v režii Petry Rychecké rozhodně ukázal herecké možnosti kolektivu, v chudé scénografii přistoupil ke hře s obrovskou, až přespříliš ztřeštěnou a bláznivou razancí, kterou si prof. Císař dovolil přirovnat k tsunami. Jejich rozehrávání situací se však ne vždy setkávalo s potřebou rozvíjet základní zápletku. Zvláště dva hlavní představitelé se mnohdy odevzdávali okouzlení z existence na jevišti na úkor situací a nadřazovali svůj smysl pro humor, který ne vždy rezonoval s publikem, skutečnému bytí postavy v komediální situaci. Nesouměrné herectví vyvolávalo rozpačitý dojem.
V patnácti na rande s pohádkou
Pohádku předvedla skupina dětí ze ZUŠ Rožnov pod Radhoštěm, která pracuje pod vedením Lucie Štěpánkové. V pohádkovém příběhu Co se v lese snese se dvě děti vydají na své první rande do lesa, který se ukáže jako pohádkový. Pedagožka vycházela ze samotných impulsů dětí (věk 13–15 let) a vznikl tak jednoduchý příběh o tom, jak vstupem dětí do pohádkového lesa došlo k chaosu v pohádkových příbězích. Pohrává si s prolínáním různých pohádek (Karkulka, Jeníček a Mařenka, Princ Bajaja, pohádky o čaroději). Pohádka má bezesporu především pedagogický význam, (děti si malovaly samy i kulisy) každopádně naznačuje, že práce Lucie Štěpánkové je systematickým a cíleným rozvíjením divadelních dovedností.
Prostorem zrazený Casanova
Na zrádnost prostoru doplatili na festivalu Janusz Klimsza a Daniela Hanáková. Sehráli hru Carla Gassauera Casanova na Duchcovském zámku na jevišti divadla a jejich minimalistické, poměrně statické herectví, které by v komorním prostoru mohlo nabýt na půvabu, zanechalo na festivalu rozpačitý dojem. Zkušený profesionální režisér Janusz Klimsza se do hereckých vod ponořil po velmi dlouhé době. Svého Casanovu vybavil vnějškově jistou stařeckou šarží. Ukazuje ho jako muže se zlomeným fyzickým zdravím a tomu odpovídají zvolené herecké prostředky. Casanovu nehraje jako romantický příběh o zrodu opravdové lásky na stará kolena, jako spíše o uvědomění si toho, že i přes vysoký věk si zachoval sílu zaujmout ženu, pouhým slovem, charizmatem natolik, že na něj, zlomeného starce, dokáže ještě stále jiný muž žárlit. Konfliktní situace hry však byly umenšeny, uhlazeny a zkroceny až přespříliš, divadelní účinek inscenace byl tedy v daném prostoru bohužel minimální.
Příští rok slibují pořadatelé návrat stálic do Karolinky. A tak nás po letošní střídmé divadelní krmi možná čeká v příštím roce hostina divadelních zážitků. Ale možná také ne. Nechme se překvapit. Nechejme soubory regionu v klidu bobtnat, aby příští jaro přineslo své očekávané plody.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.