ZAJÍC, Vladimír: I když erbem byla sněženka… AS 2007, č. 2, s. 29-30.

I když erbem byla sněženka…
Vladimír Zajíc
46. Třešťské divadelní jaro, 10. 2 až 24. 2 2007, Krajská přehlídka Vysočiny. Celkem se zúčastnilo celkem 20 divadel, z toho 13 soutěžně. I když erbem byla sněženka, sníh opět nemilosrdně zaútočil a jedno představení zlikvidoval. Porota hodnotila v sestavě: Majka Kotisová, Josef Brůček, Vladimír Zajíc.
DS Ampulka Třebíč – Ivan Kraus: Poker bez esa. Mladí herci si zvolili text plný poezie svobody, ale při jeho ztvárnění byli paradoxně málo svobodní. Též neměli zcela ujasněn postoj jak k tématu, tak k příběhu. Ovšem divadelní potenciál je zřejmý.
DS Zmatkaři Dobronín – Axell Hellstenin: Elling a Kiell Bjarne aneb Chvála bláznovství. Petr Coufal a Vladimír Mátl si drama nejen vybrali, ale především jeho tragikomické a velice člověčí postavy, Ellinga a Kjella, skvěle naplňují v pestrých valérech jednání. Nejsilněji a nejpřesněji v první polovině inscenace. Avšak v okamžiku, kdy jsou kočičí mláďáta personifikována asi dvanáctiletým chlapcem a dívkou, se dvojplošník tématu a smyslu propadne do loopingu. V rotaci na něho působí další povětrnostní vlivy režijní turbulence, a jen díky hereckým schopnostem ho Petr a Vladimír, byť s porouchanými směrovkami, dovedou k hladkému přistání.
DS Stonařov Stonařov – V.K. Klicpera: Potopa světa. Inscenátoři tuto boccacciovskou hříčku odemkli principem jarmarečně-dryjáčnického lidového divadla a nutno říci, že klíč vytvarovali dobře. Do příběhu navíc vsadili řadu hudebních čísel, takže představení kypí a bouří a prská a směje se. Postavy co typy jsou silně obtaženy a do nastoleného řádu snadno a nenásilně vklouznou kabaretní vsuvky. Za úvahu stojí dotažení skvělého nápadu půdičky rozdělené na vzájemně se prostupující činoherní a loutkový plán, a také hudbu by bylo vhodné uspořádat jinak (v tempu a nástrojích), aby více souzněla se zvoleným divadelním principem.
DS J.K. Tyl České Budějovice – V. Blažek a Z. Podskalský: Světáci. Inscenace šla mimo konotace filmového zpracování a vydala se svébytnou cestou fragmentů a hudebních klipů, které zachycují naplnění snu tří fasádníků. Jejich touha aspoň na chvíli patřit k „hight society“ zůstává základním příběhem, přičemž nad ním je s nadhledem a rozmarně konfrontován střet vnějšího a vnitřního. Gruntovní je, že trnitá cesta vedoucí ke splnění touhy k nám z jeviště proudí s invencí vonící člověčinou, divadelností a nadsázkou. Nutno podtrhnout, že inscenace svou strukturou, zvoleným principem vyprávění a hereckými prostředky tvarujícími individuality i typy, stvořila formou obsah!
DS Kroměříž Kroměříž – Alan Ayckbourn: Aby bylo jasno... Příběh dvou párů o nedorozumění vršícím další nedorozumění se ve výkladu spíše ubíral cestou přímočarosti než nadsázky a zadržovaného napětí. Tím utrpěly vztahy a cíle, takže divák se s postavami identifikoval především přes text, a ne až tak přes emotivní či intelektový zážitek. Ovšem Kroměřížští skvěle ovládají jevištní řeč.
DS Vojan Libice nad Cidlinou – Jean-Baptiste Poquelin Moliére: Lakomec. Režisér Jaroslav Vondruška vždy předkládá svému ansáblu úkoly, na kterých může vyrůst, a soudím, že není až tak důležité, jakou podobu má výsledek, ale především jde o cestu divadelnosti k němu vedoucí. Lakomci dominuje Jiří Hlávka v roli Harpagona, výtečná vrstevnatá scéna, a především jasný režijní názor organizující významově postavy v situacích do mizanscén. Jiná věc je, že kromě dohazovačky Frosiny a sluhy Čipery představitelé ostatních postav ještě nenalezli zcela odpovídající výrazové prostředky pro kolotoč zápasu. Stručně řečeno, na jedné straně strhující výkon Harpagona, na druhé pak spoluhráči, kteří nám zápletku (příběh) zprostředkovávají více verbálně než ztvárněním postav majících niterné motivy a cíle: tedy důvody proč jednají tak či onak.
DS Divná Bára Náchod – Jiří Benda: Příští zastávka Nanga Parbat. Oproti Perlení (viz AS 1/2007) doznalo inscenování autorského textu značný pokrok. Obraz zápasu hrdiny ve mlýně současného světa - iluze, deziluze, vědomá vzpoura - je jevištně ztvárněn v žánru realistickém s prostřihy zpět v čase. Příběh o prozření a prvním krůčku nové osobnosti je realizován sice v základních motivických valérech, ovšem bez černobílého vidění. Herecky je téma jasně definováno přes plasticky vytvarované postavy. Vztahy jsou propracované, proměny jednání zřetelné, srozumitelné jsou vyhraněné střety i snové představy. Problémem zatím zůstává volnější temporytmus jednotlivých situací a především retardující přestavby, které jsou v důsledku zvolené poetiky vyprávění zcela zbytečné.
DS Bezchibi Brtnice – Ephraim Kishon: Byl to skřivan... Pro totální zasypání obce a souboru sněhem bylo představení zrušeno.
DS PIKI Volyně – Ladislav Smoček: Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. Herecký koncert vycházející ze známého textu, dirigovaný svižnou a vynalézavou režií. Toto konstatování je dostatečně výstižné a otázkou je, čím jej dále rozšířit, co rozebrat. Uprostřed světa-pokoje-pevnosti vystavěné a zahlcené buchtami od mamči Outěchové, která všechny rozpory řádně pocukruje, jen aby byl klid a mohla dál péct pro kohokoli, rozkvétá svébytný časoprostor doktora Burkeho. Je to svět hravý, nedospělý, nebo, chcete-li, svět dvojí osobnosti, překračující vnitřní a vnější hranice skutečnosti a představ. Ty se ovšem vzájemně ovlivňují, občas dokonce setřou, a ona pak udivena zkoumavě zírá kde je a co se to děje, přičemž její nonsensové reflektování bytí má nezpochybnitelnou logiku, především pro nás, diváky. Do tohoto světa-pokoje-pevnosti vstupuje Burkeho obdivovatel Tichý a atakuje jej mamčina dcera Svatava, přestárlá panna hledají štěstí v manželství. Za její budoucnost však má zaplatit Burke, a proto bojuje všemi prostředky o zachování neměnnosti. Marně. Střet s Václavem, střet intelektu a síly vidící svět černobíle, končí vítězstvím nepochybujícího a nehrajícího si egoismu, za hojného adorování budoucími buchtami. Příběh (zjednodušeně) opisuji proto, abych mohl konstatovat, že k nám proudí přes výrazné herectví umožňující vnímat co a jak a proč přes zážitek, přes identifikaci emotivní, fyzickou, racionální. Nemohu zakončit jinak než závěrečnou replikou hry: Lidi zlatí!, i když platí, že poslední čtvrtina představení oproti celku poněkud energeticky kolísala.
DS Svatopluk Benešov – Josef Lada/Josef Pšenička: Líný Honza. Textová předloha i inscenace se míjejí se smyslem žánru.
DS Svatopluk Benešov – Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán. Inscenátoři sice v programu pregnantně definovali, jak by se téma mělo ztvárnit, ovšem jevištně se z toho nic neuskutečnilo.
Scéna mladých při DS Čelakovský Strakonice – Robin Hawdon: Úžasná svatba. Jelikož režisér zvolil dobře napsanou hru a nechal se jí vést, představení zaujalo i publikum pod patnáct let, které ho pozorně sledovalo a docela si užívalo. Bylo by dobré ještě vzít ostrou tužku a škrtat, aby byl naplněn princip situační komedie, neboť děj má tendenci sklouzávat do slovního vyprávění a ne jednání v prostoru, a též jednání slovem zvolna slábne. To se týká především dámské šatny, která v tvarování postav občas klouže po povrchu, oproti pánům, kteří jasněji a čistěji sdělují co chtějí, i to, jak se k cíli dostat.
DS Rotunda Znojmo – Jack Popplewell: Paní Piperová zasahuje. Velmi dobře režijně zorganizovaná a herecky slušně odvedená detektivka, za kterou by se nemuselo stydět žádné repertoárové divadlo. Úprava textu podporuje příběh i téma hlavní hrdinky, takže není žádného důvodů k jejímu častému pomrkávání do hlediště. Celkem svižnému temporytmu by neškodilo tu občasné vydechnutí, tu silnější důraz. Nejpřesnější a nejpřesvědčivější postavou byl inspektor Baxter Marka Machala.
Letošní Třešťské divadelní jaro, oproti předcházejícím ročníkům, mělo vyšší úroveň. Jak co se organizace přehlídky týče, tak směrem k inscenacím. Lze říci, že bylo opravdu nadupané.