CÍSAŘ, Jan: Červenokostelecké táčky - Hrníčky po babičce nelze rozbíjet beztrestně aneb Počasí na zabití prostě Fucking story. AS 2007, č. 2, s. 26-28.

O pokusu se dá mluvit i v případě inscenace DS Vicena Ústí nad Orlicí, jež se jmenuje Hrníčky po babičce nelze rozbíjet beztrestně aneb Počasí na zabití prostě Fucking story. Tenhle dlouhý název skrývá text Vlastimila Venclíka, který známe jako frašku, jež se jmenuje Vrať mi to pyžamo. Původně to však byla jednoaktovka s názvem Kontrola nemocného a pohybovala se na jiné žánrové půdě; zčásti tzv. cool dramatiky, zčásti – a asi hlavně – absurdního divadla. Rozhodně to není fraška, jež by mohla být východiskem k zábavnému divadlu; smrt kontrolora, jehož uškrtí kontrolovaný pacient je výrazem agresivní patologie, ta stále více a více zplavuje tento svět. Alexander Gregar upravil - a také režíroval, navrhl scénu, kostýmy i výběr hudby – tento text jako východisko pro intertextuální scénování. To znamená, že jej nahlíží z různých úhlů pohledů, které rozšiřují smysl textu scénickými prostředky do komplexního obrazu šíleného světa, v němž se nutně i jednání lidí stává šíleným. K tomu má například posloužit rovněž velká promítací plocha v pozadí, na níž se objevují nejrůznější záběry dnešní šílené skutečnosti, která zplavuje svět mediálními kýči. Je to nepochybně záměr hodný uznání; koncepce, která míří vysoko. Bohužel, jak prokázalo červenokostelecké představení, zatím se nepodařilo dosáhnout syntézy použitých prostředků včetně hereckého projevu hlavní dvojice; zůstávají izolované, nesou své významy samostatně a nespojují se v celistvý tvar, jenž by vyústil v sice mnohostranný, ale přitom vnitřně jednotný smysl.
Což může i potvrzovat, že amatérské činoherní divadlo těchto dnů bude asi složitě a těžce zápasit o proniknutí k dnešní realitě; o osvojení si některých současných divadelních postupů. Daleko lépe zřejmě zvládá konvence, jež mu dovolují zakotvit ve vyzkoušené a tradiční půdě, z níž vyrůstají ty přátelské táčky.