CÍSAŘ, Jan: Červenokostelecké táčky. AS 2007, č. 2, s. 26-28.
Červenokostelecké táčky
Táčky – přátelský, družný hovor, sousedské posedění s rozhovorem ( Slovník spisovného jazyka českého )
Jan Císař
Slovo táčky vystihuje asi nejpřesněji ráz desáté jubilejní východočeské přehlídky amatérského činoherního divadla v Červeném Kostelci (15.–19. březen 2007). Potvrdila totiž trend, jež se stále silněji prosazuje v „tradičním“ amatérském činoherním divadle. Chce být ve své nemalé – a zřejmě převažující – části vskutku přátelským, družným rozhovorem s divákem. A nechybějí mu ani rysy „sousedskosti“. Kdysi jsme pojmem sousedské divadlo označovali to amatérské divadlo, která se spokojovalo s ohlasem svých domácích diváků a spoléhající na jejich nenáročnou, leč láskyplnou přízeň, kdy vůbec nikomu, ani na jevišti, ani v hledišti, nešlo o divadelní kvalitu. Dnes je tomu se sousedským divadlem zřejmě jinak; alespoň v Červeném Kostelci se tato odlišnost projevovala výrazně. „Sousedskost“ není v tom, že diváci ocení fakt, že jejich známí, přátelé, příbuzní jsou na jevišti – a všechno ostatní je podružné. Je ve snaze dát divákům slušnou, solidní a poctivě udělanou inscenací skutečně pocit přátelského setkání, k němuž patří dobrá zábava.
Třeba takové Shakespearovy Veselé paničky windsorské aneb Na každého dojde v podání hronovského Divadelního souboru Jiráskova divadla rozhodně patří do této kategorie. Režisér Miroslav Lelek dokáže akce a pohyb herců promyšleně umístit do prostoru, což vzhledem k množství postav není zrovna snadná záležitost, a čitelně, s přehledem vést poměrně komplikovaný děj s množstvím odboček. Kromě toho: text si chytře upravil a napsal i texty k písním, k nimž hudbu složil Jaroslav Kasal. Té hudby je dost, ještě krůček v tomto směru a dalo by se možná mluvit o kvalitně provedeném muzikálu či podobném hudebně-dramatickém žánru. V inscenaci je také řada dobrých herců. Např. Pavla Rainová překvapivě a jistě rozvíjí svou Aničku Hoškovou mezi půvabem a líbezností romantické zamilovanosti i něhy a bystrou, překvapivě ostrou racionalitou a chytrostí mladé cílevědomé dívky. Inscenace má ovšem především Falstaffa Františka Pivoňky, který je herecky vybaven vším, co k této roli patří: statným zjevem, jenž majestátně vévodí každé situaci, schopností výrazným mimickým detailem nahlížet a sdělovat z různých stran povahu své postavy i přesnou, srozumitelnou mluvou sdělující její myšlenky i pocity. Škoda, že přes všechny tyto klady se inscenaci nepodařilo zbavit hlavního problému Shakespearova textu, který vždycky podemílá tuto oblíbenou veselohru: rozvleklosti a zdlouhavosti, zejména první poloviny, která není nic jiného než rozsáhlou expozicí postav a postaviček. Ale i tak je to poučeně, vědomě budované amatérské divadlo „velkého stylu“, které kdyby mělo odvahu nekompromisně sáhnout do textu a proměnit činohru v hudebně-zábavné divadlo, mohlo být špičkovým reprezentantem té zábavnosti, která se dá pojmenovat jako táčky.
Takhle toto postavení připadlo v Červeném Kostelci inscenaci Symposionu z Třebechovic pod Orebem s inscenací Hurá do Paříže aneb Slaměný klobouk čili Helenka je ráda vlastně Co se stane, když se kůň do slaměného klobouku dá. Ten dlouhý název říká: Rudolf Faltejsek upravil původní text Labichova Slaměného klobouku, využívaje přitom úprav V&W a Miroslava Horníčka. Vytvořil pro režiséra Faltejska text, na němž mohl s lehkostí, šarmem a elegancí rozvinout v prostoru hereckými akcemi situace a dát tak i hercům příležitost užít si ve svých postavách všech komediálních půvabů této předlohy. Připočteme-li k tomu písně, pro něž hudbu i texty složila Zdeňka Francková, pak je to představení, které nápaditě a s citem pro žánr, jejž lze nejspíše označit jako vaudeville – veselohra se zábavnými písněmi – nalévá divákům šampaňské, v němž radost a cit pro hru nabízejí i jahody tvořivého ansámblového herectví.
Tento výčet dnešní podoby sousedského zábavného divadla, které vychází z činohry, ale zmnožuje ji vydatně hudbou, lze ještě doplnit o Sugar DS Klicpera z Chlumce nad Cidlinou. Inscenace má hudebně, ale i divadelně působivě provedená pěvecká čísla, která dodávají představení švih a vůni (hrají sólisté Big Bandu Melodybrass pod vedením Jana Petrovického) a neméně působivý taneční soubor mladých dívek, který dokáže svižně, s půvabem zaplnit scénu a dát divákům pocit show či revue odpovídající duchu předlohy, jíž je dnes už legendární film Někdo to rád horké (taneční skupina SHE-POT, choreografie Jana Karlíková). Podle jeho scénáře (Peter Stone, Jule Styne, Bob Merrill) si text volně upravil režisér Jaroslav Málek, jemuž se – bohužel – nepovedlo na stejné úrovni herecky realizovat situace. Ale i tak je tahle chlumecká inscenace něčím víc než jen připomenutím či dokonce špatnou a neumělou reprodukcí skvělého filmu. Míří k dobré divadelní zábavě, k táčkám pro diváky.
O to asi jde: je-li už současné divadlo profesionální i amatérské – pod trvalým tlakem nejrůznější mediální pokleslé zábavy, pak by asi mělo usilovat, aby se této pokleslosti zbavilo a bylo přinejmenším vkusné a třeba i v něčem původní a neotřelé. Což platí i o slavné detektivní hře Agathy Christie Past na myši, s níž do Červeného Kostelce přijela Náchodská divadelní scéna. Režisérka Lída Šmídová zvládla s jistotou konvence detektivní hry, což není snadný úkol, aby zároveň vedla herce k rozvinutě budovaným reálným charakterům. Sama potom pevně a sytě, bohatě v nuancích vytvořila jeden z nich: nesnesitelnou, prudérní staropanensky nedůtklivou a nepříjemnou paní Boylovou.
Inscenace domácího Divadelního souboru při MKS Červený Kostelec textu Pauly Vogelové Nejstarší řemeslo stála jednou nohou v této zábavné rovině, druhou pak usilovala o vyslovení některých obecnějších, společensky motivovaných témat. Příběh pěti stárnoucích prostitutek, které až do vysokého věku poskytují služby svým dlouholetým zákazníkům je žánrově nejspíše konverzační komedií – a všech pět hereček si také komediální pohotovost a vtipnost dialogů vychutnává. Leč pod tím prosvítají určité závažnější problémy, jež uchopila kostelecká inscenace jako vylíčení jímavých lidských osudů. Celé rozvržení scény – v parku na lavičce, kde se dámy scházejí – i stále citlivější, až někdy sentimentální sondy do nitra postav formují příběh smutného, opuštěného stáří, připomínající svým laděním známou hru Tři na lavičce; až do té závěrečné smrti na scéně. Divadelní poutavost této inscenace spočívá v kolektivním herectví, jež si vychutnává základní společnou situaci a individuální charakteristiku postav.
Další tři inscenace opustily rovinu zábavného sousedského rozhovoru a pokusily se sdělit závažné problémy; diváka nikoliv bavit, ale znepokojovat. Turnovské divadelní studio si upravilo příběh branců připravujících se ve výcvikovém středisku americké armády na vstup do II. světové války a pod názvem Vlakem války zahrálo známé Billoxi Blues Neila Simona. Jádro této inscenace je v příběhu seržanta Toomeyho, v níž Petr Haken našel vděčnou hereckou šanci vytvořit složitou postavu člověka, jenž celý svůj život založil na obdivu a lásce k vojenské disciplíně a jemuž se zhroutí celý život v okamžiku, kdy musí z armády odejít. Už méně se podařilo rozvinout psychologii postav mladých chlapců, kteří se právě v Toomeym setkají s tvrdou až brutální realitou a musí se s ní vyrovnávat.
Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí se opět představili ve hře Josefa Tejkla, kterou si – také opět – autor sám režíroval. Jde o hru starší, jež se před Listopadem 1989 jmenovala Cesta z hlíny do hlíny a byla tehdy na historickém půdorysu přesně a dychtivě chápanou alegorií o potlačované leč nepotlačitelné svobodě. Josef Tejkl věren své koncepci společensky kritického a apelativního divadla zřejmě předpokládal, že tato alegorie bude fungovat – pod názvem Cechy krásné, cechy mé aneb Jak si vytesat Jezulátko – i dnes; snad jako metafora neschopnosti nás všech vytvořit skutečně svobodnou demokratickou občanskou společnost a všech zlořádů, které si sami působíme. Jenže text ani jeho dnešní inscenace takto nefungují. A kromě toho: Černým švihákům nesvědčí historická látka vyžadující zcela jiný způsob scénování, než přinášela a přináší jejich poetika drsné syrovosti, parodující divoce nadsazené frašky, v níž se vyjevuje deformace pokrouceného bytí. Zůstalo tak jen u pokusu, jenž ukázal nesnadnost, ne-li nemožnost převést Černé šviháky do jiné divadelní polohy.
O pokusu se dá mluvit i v případě inscenace DS Vicena Ústí nad Orlicí, jež se jmenuje Hrníčky po babičce nelze rozbíjet beztrestně aneb Počasí na zabití prostě Fucking story. Tenhle dlouhý název skrývá text Vlatimila Venclíka, který známe jako frašku, jež se jmenuje Vrať mi to pyžamo. Původně to však byla jednoaktovka s názvem Kontrola nemocného a pohybovala se na jiné žánrové půdě; zčásti tzv. cool dramatiky, zčásti – a asi hlavně – absurdního divadla. Rozhodně to není fraška, jež by mohla být východiskem k zábavnému divadlu; smrt kontrolora, jehož uškrtí kontrolovaný pacient je výrazem agresivní patologie, ta stále více a více zplavuje tento svět. Alexander Gregar upravil - a také režíroval, navrhl scénu, kostýmy i výběr hudby – tento text jako východisko pro intertextuální scénování. To znamená, že jej nahlíží z různých úhlů pohledů, které rozšiřují smysl textu scénickými prostředky do komplexního obrazu šíleného světa, v němž se nutně i jednání lidí stává šíleným. K tomu má například posloužit rovněž velká promítací plocha v pozadí, na níž se objevují nejrůznější záběry dnešní šílené skutečnosti, která zplavuje svět mediálními kýči. Je to nepochybně záměr hodný uznání; koncepce, která míří vysoko. Bohužel, jak prokázalo červenokostelecké představení, zatím se nepodařilo dosáhnout syntézy použitých prostředků včetně hereckého projevu hlavní dvojice; zůstávají izolované, nesou své významy samostatně a nespojují se v celistvý tvar, jenž by vyústil v sice mnohostranný, ale přitom vnitřně jednotný smysl.
Což může i potvrzovat, že amatérské činoherní divadlo těchto dnů bude asi složitě a těžce zápasit o proniknutí k dnešní realitě; o osvojení si některých současných divadelních postupů. Daleko lépe zřejmě zvládá konvence, jež mu dovolují zakotvit ve vyzkoušené a tradiční půdě, z níž vyrůstají ty přátelské táčky.
P. S.: Pro úplnost je třeba dodat, že v Červeném Kostelci se hrála ještě dvě představení, která byla i prvními divadelními krůčky. Režisér domácího DS při MKS Červený Kostelec Milan Labík přivedl na jeviště v pohádce Miloše Kratochvíla Taneček přes dvě pekla mladé lidi, kteří tak získávají divadelní zkušenosti a v Broumově obnovili činnost amatérského divadelního souboru, jenž se jmenuje Wokno, aby mohli oslavit Jiráskovou Lucernou 200 let amatérského divadla v tomto městě. Obojí je třeba přivítat a přát všem, kdo se těchto činů zúčastnili, aby se jim dařilo.
Táčky – přátelský, družný hovor, sousedské posedění s rozhovorem ( Slovník spisovného jazyka českého )
Jan Císař
Slovo táčky vystihuje asi nejpřesněji ráz desáté jubilejní východočeské přehlídky amatérského činoherního divadla v Červeném Kostelci (15.–19. březen 2007). Potvrdila totiž trend, jež se stále silněji prosazuje v „tradičním“ amatérském činoherním divadle. Chce být ve své nemalé – a zřejmě převažující – části vskutku přátelským, družným rozhovorem s divákem. A nechybějí mu ani rysy „sousedskosti“. Kdysi jsme pojmem sousedské divadlo označovali to amatérské divadlo, která se spokojovalo s ohlasem svých domácích diváků a spoléhající na jejich nenáročnou, leč láskyplnou přízeň, kdy vůbec nikomu, ani na jevišti, ani v hledišti, nešlo o divadelní kvalitu. Dnes je tomu se sousedským divadlem zřejmě jinak; alespoň v Červeném Kostelci se tato odlišnost projevovala výrazně. „Sousedskost“ není v tom, že diváci ocení fakt, že jejich známí, přátelé, příbuzní jsou na jevišti – a všechno ostatní je podružné. Je ve snaze dát divákům slušnou, solidní a poctivě udělanou inscenací skutečně pocit přátelského setkání, k němuž patří dobrá zábava.
Třeba takové Shakespearovy Veselé paničky windsorské aneb Na každého dojde v podání hronovského Divadelního souboru Jiráskova divadla rozhodně patří do této kategorie. Režisér Miroslav Lelek dokáže akce a pohyb herců promyšleně umístit do prostoru, což vzhledem k množství postav není zrovna snadná záležitost, a čitelně, s přehledem vést poměrně komplikovaný děj s množstvím odboček. Kromě toho: text si chytře upravil a napsal i texty k písním, k nimž hudbu složil Jaroslav Kasal. Té hudby je dost, ještě krůček v tomto směru a dalo by se možná mluvit o kvalitně provedeném muzikálu či podobném hudebně-dramatickém žánru. V inscenaci je také řada dobrých herců. Např. Pavla Rainová překvapivě a jistě rozvíjí svou Aničku Hoškovou mezi půvabem a líbezností romantické zamilovanosti i něhy a bystrou, překvapivě ostrou racionalitou a chytrostí mladé cílevědomé dívky. Inscenace má ovšem především Falstaffa Františka Pivoňky, který je herecky vybaven vším, co k této roli patří: statným zjevem, jenž majestátně vévodí každé situaci, schopností výrazným mimickým detailem nahlížet a sdělovat z různých stran povahu své postavy i přesnou, srozumitelnou mluvou sdělující její myšlenky i pocity. Škoda, že přes všechny tyto klady se inscenaci nepodařilo zbavit hlavního problému Shakespearova textu, který vždycky podemílá tuto oblíbenou veselohru: rozvleklosti a zdlouhavosti, zejména první poloviny, která není nic jiného než rozsáhlou expozicí postav a postaviček. Ale i tak je to poučeně, vědomě budované amatérské divadlo „velkého stylu“, které kdyby mělo odvahu nekompromisně sáhnout do textu a proměnit činohru v hudebně-zábavné divadlo, mohlo být špičkovým reprezentantem té zábavnosti, která se dá pojmenovat jako táčky.
Takhle toto postavení připadlo v Červeném Kostelci inscenaci Symposionu z Třebechovic pod Orebem s inscenací Hurá do Paříže aneb Slaměný klobouk čili Helenka je ráda vlastně Co se stane, když se kůň do slaměného klobouku dá. Ten dlouhý název říká: Rudolf Faltejsek upravil původní text Labichova Slaměného klobouku, využívaje přitom úprav V&W a Miroslava Horníčka. Vytvořil pro režiséra Faltejska text, na němž mohl s lehkostí, šarmem a elegancí rozvinout v prostoru hereckými akcemi situace a dát tak i hercům příležitost užít si ve svých postavách všech komediálních půvabů této předlohy. Připočteme-li k tomu písně, pro něž hudbu i texty složila Zdeňka Francková, pak je to představení, které nápaditě a s citem pro žánr, jejž lze nejspíše označit jako vaudeville – veselohra se zábavnými písněmi – nalévá divákům šampaňské, v němž radost a cit pro hru nabízejí i jahody tvořivého ansámblového herectví.
Tento výčet dnešní podoby sousedského zábavného divadla, které vychází z činohry, ale zmnožuje ji vydatně hudbou, lze ještě doplnit o Sugar DS Klicpera z Chlumce nad Cidlinou. Inscenace má hudebně, ale i divadelně působivě provedená pěvecká čísla, která dodávají představení švih a vůni (hrají sólisté Big Bandu Melodybrass pod vedením Jana Petrovického) a neméně působivý taneční soubor mladých dívek, který dokáže svižně, s půvabem zaplnit scénu a dát divákům pocit show či revue odpovídající duchu předlohy, jíž je dnes už legendární film Někdo to rád horké (taneční skupina SHE-POT, choreografie Jana Karlíková). Podle jeho scénáře (Peter Stone, Jule Styne, Bob Merrill) si text volně upravil režisér Jaroslav Málek, jemuž se – bohužel – nepovedlo na stejné úrovni herecky realizovat situace. Ale i tak je tahle chlumecká inscenace něčím víc než jen připomenutím či dokonce špatnou a neumělou reprodukcí skvělého filmu. Míří k dobré divadelní zábavě, k táčkám pro diváky.
O to asi jde: je-li už současné divadlo profesionální i amatérské – pod trvalým tlakem nejrůznější mediální pokleslé zábavy, pak by asi mělo usilovat, aby se této pokleslosti zbavilo a bylo přinejmenším vkusné a třeba i v něčem původní a neotřelé. Což platí i o slavné detektivní hře Agathy Christie Past na myši, s níž do Červeného Kostelce přijela Náchodská divadelní scéna. Režisérka Lída Šmídová zvládla s jistotou konvence detektivní hry, což není snadný úkol, aby zároveň vedla herce k rozvinutě budovaným reálným charakterům. Sama potom pevně a sytě, bohatě v nuancích vytvořila jeden z nich: nesnesitelnou, prudérní staropanensky nedůtklivou a nepříjemnou paní Boylovou.
Inscenace domácího Divadelního souboru při MKS Červený Kostelec textu Pauly Vogelové Nejstarší řemeslo stála jednou nohou v této zábavné rovině, druhou pak usilovala o vyslovení některých obecnějších, společensky motivovaných témat. Příběh pěti stárnoucích prostitutek, které až do vysokého věku poskytují služby svým dlouholetým zákazníkům je žánrově nejspíše konverzační komedií – a všech pět hereček si také komediální pohotovost a vtipnost dialogů vychutnává. Leč pod tím prosvítají určité závažnější problémy, jež uchopila kostelecká inscenace jako vylíčení jímavých lidských osudů. Celé rozvržení scény – v parku na lavičce, kde se dámy scházejí – i stále citlivější, až někdy sentimentální sondy do nitra postav formují příběh smutného, opuštěného stáří, připomínající svým laděním známou hru Tři na lavičce; až do té závěrečné smrti na scéně. Divadelní poutavost této inscenace spočívá v kolektivním herectví, jež si vychutnává základní společnou situaci a individuální charakteristiku postav.
Další tři inscenace opustily rovinu zábavného sousedského rozhovoru a pokusily se sdělit závažné problémy; diváka nikoliv bavit, ale znepokojovat. Turnovské divadelní studio si upravilo příběh branců připravujících se ve výcvikovém středisku americké armády na vstup do II. světové války a pod názvem Vlakem války zahrálo známé Billoxi Blues Neila Simona. Jádro této inscenace je v příběhu seržanta Toomeyho, v níž Petr Haken našel vděčnou hereckou šanci vytvořit složitou postavu člověka, jenž celý svůj život založil na obdivu a lásce k vojenské disciplíně a jemuž se zhroutí celý život v okamžiku, kdy musí z armády odejít. Už méně se podařilo rozvinout psychologii postav mladých chlapců, kteří se právě v Toomeym setkají s tvrdou až brutální realitou a musí se s ní vyrovnávat.
Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí se opět představili ve hře Josefa Tejkla, kterou si – také opět – autor sám režíroval. Jde o hru starší, jež se před Listopadem 1989 jmenovala Cesta z hlíny do hlíny a byla tehdy na historickém půdorysu přesně a dychtivě chápanou alegorií o potlačované leč nepotlačitelné svobodě. Josef Tejkl věren své koncepci společensky kritického a apelativního divadla zřejmě předpokládal, že tato alegorie bude fungovat – pod názvem Cechy krásné, cechy mé aneb Jak si vytesat Jezulátko – i dnes; snad jako metafora neschopnosti nás všech vytvořit skutečně svobodnou demokratickou občanskou společnost a všech zlořádů, které si sami působíme. Jenže text ani jeho dnešní inscenace takto nefungují. A kromě toho: Černým švihákům nesvědčí historická látka vyžadující zcela jiný způsob scénování, než přinášela a přináší jejich poetika drsné syrovosti, parodující divoce nadsazené frašky, v níž se vyjevuje deformace pokrouceného bytí. Zůstalo tak jen u pokusu, jenž ukázal nesnadnost, ne-li nemožnost převést Černé šviháky do jiné divadelní polohy.
O pokusu se dá mluvit i v případě inscenace DS Vicena Ústí nad Orlicí, jež se jmenuje Hrníčky po babičce nelze rozbíjet beztrestně aneb Počasí na zabití prostě Fucking story. Tenhle dlouhý název skrývá text Vlatimila Venclíka, který známe jako frašku, jež se jmenuje Vrať mi to pyžamo. Původně to však byla jednoaktovka s názvem Kontrola nemocného a pohybovala se na jiné žánrové půdě; zčásti tzv. cool dramatiky, zčásti – a asi hlavně – absurdního divadla. Rozhodně to není fraška, jež by mohla být východiskem k zábavnému divadlu; smrt kontrolora, jehož uškrtí kontrolovaný pacient je výrazem agresivní patologie, ta stále více a více zplavuje tento svět. Alexander Gregar upravil - a také režíroval, navrhl scénu, kostýmy i výběr hudby – tento text jako východisko pro intertextuální scénování. To znamená, že jej nahlíží z různých úhlů pohledů, které rozšiřují smysl textu scénickými prostředky do komplexního obrazu šíleného světa, v němž se nutně i jednání lidí stává šíleným. K tomu má například posloužit rovněž velká promítací plocha v pozadí, na níž se objevují nejrůznější záběry dnešní šílené skutečnosti, která zplavuje svět mediálními kýči. Je to nepochybně záměr hodný uznání; koncepce, která míří vysoko. Bohužel, jak prokázalo červenokostelecké představení, zatím se nepodařilo dosáhnout syntézy použitých prostředků včetně hereckého projevu hlavní dvojice; zůstávají izolované, nesou své významy samostatně a nespojují se v celistvý tvar, jenž by vyústil v sice mnohostranný, ale přitom vnitřně jednotný smysl.
Což může i potvrzovat, že amatérské činoherní divadlo těchto dnů bude asi složitě a těžce zápasit o proniknutí k dnešní realitě; o osvojení si některých současných divadelních postupů. Daleko lépe zřejmě zvládá konvence, jež mu dovolují zakotvit ve vyzkoušené a tradiční půdě, z níž vyrůstají ty přátelské táčky.
P. S.: Pro úplnost je třeba dodat, že v Červeném Kostelci se hrála ještě dvě představení, která byla i prvními divadelními krůčky. Režisér domácího DS při MKS Červený Kostelec Milan Labík přivedl na jeviště v pohádce Miloše Kratochvíla Taneček přes dvě pekla mladé lidi, kteří tak získávají divadelní zkušenosti a v Broumově obnovili činnost amatérského divadelního souboru, jenž se jmenuje Wokno, aby mohli oslavit Jiráskovou Lucernou 200 let amatérského divadla v tomto městě. Obojí je třeba přivítat a přát všem, kdo se těchto činů zúčastnili, aby se jim dařilo.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.