Soprová Jana, Chvála obrozenectví - chvála bláznovství, Malované opony, Zpravodaj JH 2008, č.4

Soprová, Jana: Chvála obrozenectví– chvála bláznovství

Napadlo mě to při zahájení výstavy Malované
opony ve foyeru Sálu Josefa Čapka. Jak je
dobře, že se v Čechách stále ještě najdou lidé,
které si pracovně nazývám obrozenci.
Rozuměj lidé, které planou svatým nadšením
pro věci, které nejsou lukrativní, bezpodmínečně
nutné a pro mnohé vlastně ani
moc důležité. Ale jsou to věci, které přinášejí
do života něco milého, pěkného, radostného.
Koho by napadlo hledat po celých Čechách staré
opony a nasbírat jich tolik, že vydají nejen

na malou výstavu, ale na celou knížku? Takovým
člověkem, jehož duševní mládí popírá
fyzický věk – je pan Jiří Valenta. Člověk s hlavou
plnou nápadů – stál u zrodu velkolepého
projektu historického zmapování českého
amatérského divadla a také u založení Muzea
českého amatérského divadla v Miletíně. Uvádím
jej ale jen jako příklad – „jeden za všechny.“
Svého obrozence si jistě doplní každý
sám… Zvláště tady na Hronově, kde se ještě
stále setkáváme s nadšením pro věc, které je
nezasvěceným nepochopitelné.
Prohlédnete-li si onu výše zmiňovanou
výstavu divadelních opon, a věnujete-li pozornost
jménům, mezi kterými jsou jak slavní
scénografové, tak i místní malíři pokojů, je to
jen zlomek z obrovského množství lidí, kteří
věnují (velmi často jen z nadšení hodiny
a hodiny divadlu, o kterém se nikdo více nežli
sousedé z okruhu pár kilometrů nedozví).
To jsou třeba principálové amatérských souborů,
kteří nemají přehlídkové ambice a přesto
divadlo vydupají ze země, přesvědčí k hraní
celé rozvětvené příbuzenstvo či kamarády
z hospody. Proč to dělají? Nikdo neví. Jediná
odpověď je – prostě pro radost.
Zahraniční účastnice Jiráskova Hronova
Holanďanka Joke se rozplývala nad tím, jakou
vážnost má u nás přehlídka amatérského divadla,
že ji navštěvují členové parlamentu, senátu
či lidé z ministerstva. To by se u nich prý
stát nemohlo. Stejně tak nepochopitelný se zdá
fakt, že Jiráskův Hronov se koná už 78 let bez
přerušení. Ale možná, že je to mýlka – že tu
nejde ani tak o vážnost, respekt, oficiálnost,
jen o prostou touhu přivolat si něco vzdáleného,
nějakou lehce sentimentální vzpomínku.
Možná mi dáte zapravdu, že co Čech to amatérský
herec. Za léta jsem zjistila, že mluvím-li
u nás s kýmkoli, každý má v zásuvce dětství,
byť někde pod nánosy prachu, ukrytý zážitek,
kdy stanul na prknech znamenajících svět.
Každý zažil alespoň jednou to šimrání kolem
žaludku, zpocené čelo ať už na školní akademii,
na prknech sálku venkovské hospody
či na hrázi rybníka, kde se pořádalo divadlo
v přírodě. A nebo alespoň hrál loutkové divadélko
pro rozšířené řady příbuzenstva. A to je
pocit, který se nezapomíná. Přesto, že většinu
z nás časem převálcuje skepse, ten iniciační
divadelní zážitek v každém zůstává. Akorát,
že jej někteří zasunou příliš hluboko – a tím se
připravují o… O co vlastně? O obyčejnou radost
z tvořivosti, z dobrodružství objevování, vzájemného
souznění s nejrůznějšími blázny, kteří
to nevzdali. Naštěstí existuje třeba Jiráskův
Hronov, kde je takových víc. Lidi, kteří alespoň
jednou do roka vstoupí do jiného
světa, zapomenou na každodenní
stres a jen tak se věnují
divadlu. Proto vzdávám chválu
obrozenectví nadšenců
a také bláznovství jako takovému.

Zpravodaj JH 2008, č. 4