POKORNÝ, Jiří: Dětská scéna Brno 25.–30.3.2008

Dětská scéna Brno 25.–30.3. 2008
Pořadatelé regionální postupové přehlídky v Brně, z níž se postupovalo na Dětskou scénu 2008 v Trutnově, se letos pokusili propojit tuto přehlídku s postupovou přehlídkou na Šrámkův Písek a Náchodskou Prima sezónu. Vznikla tak pětidenní přehlídka DIVADELNÍ JARMARK. Podařilo se „přitáhnout a zapojit“ studenty PF a JAMU, kteří nejen jednotlivá představení/ čka uváděli, vedli dílny, ale i moderovali diskuse a aktivně se do nich zapojovali – povídání se členy zúčastněných souborů a u souborů Dětské scény pak s vedoucími souborů.
Záměrně zdůrazňuji „povídání“, protože to proběhlo prakticky vždy bezprostředně po skončeném představení (někdy i za 20 minut), a tak zkušení vedoucí souborů pochopili, že v tak krátkém čase mezi představením a diskusí nelze provést důkladnou analýzu viděného. Nutno však také připodotknout, že důkladná analýza odehrané inscenace by byla pro některé méně zkušené vedoucí poněkud nesrozumitelná, vzhledem k jejich menší zkušenosti v oblasti divadla jako takového. Proto členové lektorského sboru v mnoha případech museli volit slova tak, aby jim vedoucí rozuměli s ohledem na jejich neznalost termínů v divadelním jazyce používaných. Lektorský sbor byl pro všechny 3 přehlídky takřka neměnný – Miloš Maxa, Jiří Pokorný. Pouze dámy se vystřídaly a zároveň byly vždy poctěny předsednictvím – Tereza Vivijalová (Šrámkův Písek a Prima sezóna), Jana Jevická (Dětská scéna).
O přehlídkách Šrámkův Písek a Prima sezóna píše Veronika Rodriguezová v Amatérské scéně.
Prvním souborem ucházejícím se o postup na národní přehlídku Dětská scéna v Turnově, byl Divadelní kroužek ZŠ Košinova z Brna, který uvedl autorskou inscenaci CO NÁS SPOJUJE? Ve dvacetiminutové „rozhlasové hře“, kterou vedoucí a soubor charakterizovali jako „společně napsanou vzpomínkovou hru, simulaci rádiové relace“ jsme byli svědky převyprávění konkrétního příběhu a převyprávění konkrétních situací, které se ve škole skutečně staly, včetně konkrétních skutečných charakteristik, konkrétních skutečných učitelů a žáků. Sledovali jsme děti, které se poctivě snažily reprodukovat něco, co sice ve skutečnosti bylo určitě vzrušující, ale v převyprávění, i přes snahu některých dětí o výraznou stylizaci přecházející až do afektu, nemohlo zapůsobit. Škoda, že vedoucí souboru Kristýna Pavlasová nenašla klíč, jak příběh, který se skutečně stal, interpretovat, případně nenabídla lepší předlohu.
Touto první inscenací se nastolil jeden z největších „ořechů“, které většina souborů ne úplně rozlouskla, tj. dramaturgie a samotná příprava inscenace.
Tento problém se objevil výrazně i u další inscenace ČARODĚJ ZE ZEMĚ OZ, kterou uvedl v muzikálově-tanečně-pěvecko-vypravěčském velkodivadelním provedení soubor ze ZŠ Pavlovská Brno. Vedoucí souboru Miroslav Klíč a režisérka inscenace Zuzana Skálová (scénář, režie, hudba), vycházeli z předlohy L. F. Bauma. Škoda, že vsadili spíše na efekt, nechali se strhnout dětmi, místo aby využili kvality literární předlohy. Dopustili se toho, že v jevištním prostoru dost často vládl zmatek znásobený hereckou a pěveckou nezkušeností. Divadlo neplní jen funkci poznání, ale estetickou, morální. Velice jsme ocenili, že do příběhu zapojili i dívku na vozíčku, aby se jí splnil její sen moct si společně s ostatními zahrát před rozchodem celé party na další studia. Byla však obrovská škoda, že nebyla obsazena do postavy „Dorotky“, která se ocitne „pomlácená?“ v jiném prostředí a hledá za pomoci ostatních cestu domů. To by byla skutečně dramaturgicko-režijní koncepce, umocněná skutečnou pomocí všech tomu, kdo má potíže, bez ohledu na samotný umělecký výsledek inscenace. Byla by to skutečná dramatická výchova, navíc umocněná určitým uměleckým výsledkem. Škoda.
Třetí inscenace v pořadí nás všechny v přeplněném suterénním sálku v Lužánkách více než příjemně překvapila. Soubor dětí ze Soukromé MŠ a ZŠ Rozmarýnova Brno, který vede Ilona Šumná, vytvořil spolu s vedoucí scénář a realizoval inscenaci COOLPARTA. V představení, které jsme zhlédli, fungovalo snad všechno – téma, vztahy, jednání , temporytmus, přirozený jevištní projev...samozřejmě v určité stylizaci, která byla úměrná věku a zkušenostem dětí. Je až obdivuhodné, co je paní učitelka schopna se svou skupinou dětí – „na zakázku: musíte něco udělat, a to co nejdříve“ – připravit a realizovat. Toto představení patřilo bezesporu k vrcholu přehlídky a bylo bez výhrad doporučeno k postupu „bez ztráty kytičky“.
Bohužel několik dalších inscenací se propadlo do šedivého průměru. Soubor Šest 1 zdarma z Gymnázia M. Lercha Brno, který uzavíral první den přehlídky, uvedl v kolektivní režii, podle kolektivního scénáře cca šestiminutovou inscenaci z textů Jiřího Suchého. U přihlášky je sice napsaná vedoucí Eva Kutalová, ale zřejmě šlo jen o formální vedení. ŘÍKADLA PRO MADLU A PRO KADLA mnoho neukázala, snad jen to, že všichni účinkující mají předpoklady pro umělecký přednes, ale zřejmě potřebují někoho, kdo jim pomůže, aby např. při pokusu o voiceband nezůstalo jen u pokusu.
ANDĚLÉ A ROŠŤÁCI se jmenovala inscenace Muzikálového souboru ZŠ TGM v Rajhradě, který zahájil druhý den přehlídky. Soubor uvedl vlastní autorské dílo z dílny vedoucího souboru Jiřího Stejkory (předloha, scénář, hudba, režie) a režisérky Ludmily Holubové (scénář, režie), obou učitelů místní školy (alespoň tak jest napsáno v záhlaví inscenace). Kostýmy a scénu vyrobili žáci a rodiče školy. Použili aparaturu včetně mikroportů, kterou by jim mohl závidět lecjaký profi soubor. To vše mělo naplnit příběh s písničkami, ve kterém se údajně prolínají aktuální témata a problémy teenagerů. Nic proti tomu. Zájem o inscenaci je zřejmě velký, o čemž svědčí i plný „kalendář“ dalších repríz. Škoda jen, že vedoucí a autoři v jedné osobě, se nechali strhnout vnějškovým balastem od flitrů a pozlátka počínaje až po „skutečnou?“ teenagerskou mluvu. Škoda jen, že nepřemýšleli více o sdělení tématu, dramaturgicky nepropojili pěveckou a mluvní část textu, nechali jednotlivé účinkující na jevištní ploše exhibovat. Na druhé straně je obdivuhodné, kolik mladých lidí dokáží „zblbnout“ pro společnou věc. Snad příště bude výsledek méně okázalý, o to více však lahodící oku i duši.
DAMA – Divadlo masek z Gymnázia M. Lercha Brno předvedlo PŘÍBĚH, a to opět v kolektivní režii i kolektivním scénáři (což je pro toto gymnázium, jak se z obou uvedených inscenací zdá, typické), tentokrát ale s uvedenou vedoucí Danou Karpíškovou. Zajímavé masky, zajímavé pohyby. Po určité době si ale musíme příběh o nemocné dívce a vztahu okolí k ní až po její smrt dešifrovat s čím dál tím většími obtížemi, abychom zjistili, že mnohé, co čteme z masek a pohybů, je úplně jinak. Barevnost masek, která je na jedné straně důležitá, pro inscenátory až tak důležitá není, protože některé masky a jejich mimický výraz jsou použity z předchozí inscenace. Nonverbální inscenace musí být o to přesněji vybudována (navíc pokud jde o masky, které mají neměnný výraz/škleb), abychom mohli přečíst inscenátorův klíč a orientovat se nejen v příběhu, ale také v pocitové, emoční stránce inscenace. Každý pohyb, otočení v prostoru, vytvoření mizanscény přináší význam. Proto musí být vše přesné a jasné. Pokud to inscenátoři pomíjejí a nepovažují to za podstatné, pak bohužel dochází ke zbytečnému matení diváků a nastolení mnoha otazníků, na které divák nenachází odpověď.
Mimoňka MŠ a ZŠ Ostrovačice – Soubor uvedl autorské představení svého vedoucího a režiséra Lubomíra Müllera O BERUŠCE, KTERÁ ZTRATILA SEDMOU TEČKU. Představení, které je a bude zřejmě uváděno pro malé a velké, je chvilkami opravdu svěží, zvlášť když se v hracím prostoru objeví psi grafiťáci. Chvilkami je ale trochu zdlouhavé, písničky a zpěv na motiv Komáři se ženili… Zkrátka inscenace si neklade žádné velké nároky a cíle, a snad proto dává autor a režisér v jedné osobě dětem volnost k tvorbě. Pomohlo by, kdyby měl aspoň někdy vedle sebe „třetí oko“, někoho mimo soubor, kdo by mu byl partnerem, konzultantem, kritikem.
OSTROV, KDE ROSTOU HOUSLE byl název recitačního vystoupení žáků ZUŠ Fr. Jílka z Brna, které uzavíralo druhý přehlídkový den. Pásmo složené z veršů „evropských básníků“ (jak je uvedeno v úvodní informaci), „proložené“ hudbou F. Schuberta – Forellen quintet, připravil a secvičil učitel ZUŠ Jaroslav Vojáček. Na jevišti jsme viděli cca 20 dětí ve věku cca 9–15 let, které způsobně seděly. Když na ně přišla řada podle seznamu, který měla jedna recitátorka, postupně po jednom vstaly (až na 2 výjimky), vyzvedly si ze stojanu stylizovanou papírovou kytaru (housle byl problém vystřihnout), na které byl uveden název básně, a báseň odrecitovaly, uklonily se a sedly si. Ti ostatní (jak kdo vydržel, nevydržel) poslouchali, neposlouchali. Výběr a řazení jednotlivých textů byly nahodilé, bez utajené či zjevné dramaturgické či jiné linie. Cílem práce vedoucího souboru, jak jsme se při diskusi dozvěděli, bylo seznámení dětí s veršem a samotnou interpretací básně, což se většinou ne zcela podařilo. Trochu nás při diskusi zarazily určité výmluvy, že „na to děti ještě nemají, otázka času atd.“ Je škoda, že právě v ZUŠ...
Třetí přehlídkový den byl zahájen velice razantně, radostně. Soubor ZUŠ z Veselí nad Moravou uvedl autorské představení kostymérky, scénografky, scénáristky, režisérky a vedoucí v jedné osobě Vítězslavy Trávníčkové – O HODNÉ SANI A ZLÉ PRINCEZNĚ s anotací „klasické pohádky s moderními prvky a vysoce romantickým závěrem“, podle předlohy Františka Nepila. Jen hudba byla od Glenna Millera. Příběh o princezně Furieně a Drakovi je už od Františka Nepila velmi pěkně napsán. Bylo úžasné sledovat, co všechno a jak dokázala V. Távníčková spolu s dětmi vymyslet, domyslet, ale především i zrealizovat. Připomenu například geniálně fungujícího draka, proměňující se Furienu, z počátku nenápadného malého tmavého sloužícího, který se postupně vypracovává v geniálního kata. Přirozený dětský projev, přitom stylizovaný, kupodivu funguje po téměř celou dobu představení. Inscenace byla navržena do širšího výběru celostátní přehlídky.
DaLS Blučina Hany Kratochvílové přivezl do Brna inscenaci ŠÍPKOVÁ RůŽENKA Lubomíra Feldeka v geniální, stále hrané úpravě Milady Mašatové. Škoda, že paní Kratochvílová, zkušená loutkářka a dlouholetá vedoucí stále se obměňujícího souboru, nevyužila své dlouholeté zkušenosti v práci s loutkou a při volbě měchačkových loutek neuplatnila mimo nošení a pohupování s loutkou také použití druhé ruky, aby tak umožnila větší oživení loutky, a tím i rozehrání situací. Bohužel všechno zůstává jen v náznacích, včetně rozhodujícího píchnutí se, totéž pak platí u „souboje“ prince s růžemi (aby udělal nějaký čin, kterým by si „zasloužil“ Růženku). Je s podivem, že vedoucí nevyřeší „spánek“ Růženky tím, že neotočí loutku tak, abychom neviděli její zářivě namalované otevřené oči, a měchačka prince pak musí prakticky před paravánem (kdy vodička prince stojící za paravánem nevidí pořádně měchačku/princeznu) velice obtížně najít obličej, aby si mohli dát polibek. Ne vždy se inscenace povede, protože právě není ten správný počet dětí, nejsou dostatečně vybavené atd. Nemělo by se ale stát, abychom tyto nedostatky nechávali na dětech a vymlouvali se na ně.
Příměstský tábor „Labyrint“ Brno uvedl ODJEZD V 16.35. Představení vzniklé, jak jsme se při diskusi dozvěděli, v rámci dílny během prázdninového týdne. Nově „instalovaný“ soubor si nechtěl nechat to, k čemu dospěl, jen pro sebe, a tak se přihlásil do přehlídkového klání. Bylo to dobře. Na rozdíl od divadla masek z gymnázia M. Lercha z Brna, které se divadlu masek věnuje programově a kde by se dalo předpokládat určité zvládnutí „abecedy“ nonverbálního divadla, divadla využívajícího masku (ne však v žánru komedie dell´arte), má soubor
Příměstský tábor vlastně jen týdenní „zkušenost“ s tímto žánrem. O to víc lze ocenit výsledek. Je pravda, že v určitých fázích představení můžeme začít tápat a fabulovat si další dění ne zcela přesně. V každém případě jsou ale jednotlivé situace budovány zajímavě, nepostrádají atmosféru a jsme udržováni v neustálém napětí. Bude jistě zajímavé sledovat, jestli skupina, která se náhodně sešla a dopracovala se k zajímavému výslednému tvaru, spolu zůstane a vytvoří další inscenaci.
Soubor Babylon při MŠ a ZŠ JUDr. Mareše ze Znojma uvedl v Brně představení PRINCEZNIČKA NA BÁLE. Kratičké cca osmiminutové představeníčko malých 7–9letých dětí ukázalo, co s nimi vedoucí a režisérka Hana Kratochvílová doposud zvládla a secvičila. Hezky udělané kulisy, našité vyžehlené kostýmky, pěkné tanečky, vznosná chůze, všechno, jak má být. Samozřejmě, že nezkušenost dětí nemohla naplnit Hrubínovu a Žáčkovu předlohu po stránce mluvní a herecké. Je však potřebné ocenit, že Hana Kratochvílová vybrala a realizovala s dětmi předlohu, která svým rozsahem odpovídá současným možnostem dětí a nepředložila něco, co by děti nemohly zvládnout.
BARBORKA A CUCAVÉ BONBÓNY. Další kraťoučkou cca 10 minutovou inscenaci podle předlohy Miloše Macourka připravila a realizovala Michaela Kyjovská. Vtipná předloha o tom, co se stane, když Barborka neustále cucá bonbóny a nedbá na to, že jí zoubky začnou v puse vyskakovat obrazně i doslovně, se zdá pro inscenátory lákavá a snad i snadná. Děti budou zoubky a mezi nimi bude Barborka... V představeníčku se temporytmus postupně stává monotónním. Snad kdyby bylo všechno přesné v prostoru, včetně jednání, aby nezůstalo jen ve
slovním sdělení. Možná že bonbóny už nejsou ve věku těchto 9–11letých dětí jejich tématem, možná by stálo za to nabídnout jim něco náročnějšího.
O LAKOMÉ BARCE – předloha Jan Werich, soubor Armenda, ZŠ Arménská Brno. Vedoucí a vše kolem Hedvika Šlápotová. Výběr textu – proč ne – chytré, vtipné. Jen je potřeba textu věřit. Rozhodně se nevyplácí aktualizace (typu kriminálka Miami) za každou cenu. Pan Werich byl mistr jazyka tak jako Karel Čapek a další. Má svůj výrazný jazykový slovník, charakteristickou stavbu věty atd. Pokud na tyto základní vlastnosti textu zapomeneme a nepřineseme jinou vyšší kvalitu, je škoda vzít si tento text za předlohu, dramatizovat jej a nepřimět interprety k vnímání slovíček tak, jak jsou napsaná, a tím Werichovu poetiku nectít.
Závěrečnou inscenací podle programu bylo představení SVATEBNÍ KOŠILE, kterou do Brna přivezl soubor z MŠ a ZŠ Rájce–Jestřebí. Vedoucí – Kateřina Kolářová, Martina Kalíková, scénář podle K. J. Erbena a režie – účinkující. Pokus o zdivadelnění, kostýmy rozličné až po maskáče včetně samopalu, atmosféru dotváří vnějškově potlumené světlo, svíčky, použitá hudba z filmu Kytice. Je škoda, že interpreti nespolupracují s někým, kdo by je „viděl“ z venku. Oni sami nemají takovou zkušenost, když jsou v podstatě společně na jevišti, aby mohli „kontrolovat“ vlastní projev, jednání v prostoru atd. Lze jistě ocenit jejich snahu o sdělení pro ně závažného tématu války a všeho kolem.
Největším problémem u mnoha inscenací byla dramaturgie, tj. výběr a vlastní zpracování předlohy, důvěra v předlohu, příprava inscenace, nastolení klíče, který pomůže divákovi společně číst, vnímat sdělené, a to jak ve slovech, pohybu, tak i v hudební stránce inscenace. Vedoucí souboru často nemá partnera, který by mu mohl při přípravě a vlastní práci na inscenaci oponovat a společně hledat, protože děti v tomto případě sice přinášejí množství podnětů, ale nejsou zcela schopny nápady a podněty třídit.
Mnoho vedoucích souborů pracuje pod tlakem rodičů i školy, že musí vyprodukovat představení, dokonce často několik během školního roku, takže pak na přípravu a vlastní realizaci není čas a výsledek je tímto tlakem poznamenán. V některých případech přeceňují vedoucí možnosti svých svěřenců, ať už při výběru, zpracování a minutáži představení, Je pravda, že někdy je tomu naopak a děti jakoby „vyrostly“ z problému, který inscenace řeší a přestává je to i bavit. Chybí motivace, proč na inscenaci dál pracovat.
V každém případě mohla být jak představení, tak povídání o viděném inspirací pro všechny, kdo chtěli a měli zájem. Je proto namístě poděkovat všem pořadatelům, sponzorům a vůbec všem (největší podíl odpovědnosti a práce byl na bedrech Veroniky Rodriguezové a Petry Rychecké), že se jim podařilo uskutečnit tuto nezastupitelnou možnost vytvořit prostor pro setkání uspořádáním regionální přehlídky.
Jiří Pokorný
DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY - TRUTNOV - 13.-19. ČERVNA 2008