ULRYCHOVÁ, Irina: Divadelní přehlídka Stochov 2008
DENÍK DĚTSKÉ SCÉNY - TRUTNOV - 13.-19. ČERVNA 2008
Dětská scéna Stochov 12. – 13. 4. 2008
Ve dnech 12. a 13. dubna 2008 proběhla ve Stochově Středočeská postupová přehlídka dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů. Diváci viděli celkem deset představení.
První den zahajoval soubor Roztočená Vrtule ze Slaného s inscenací Pohádky pro nehodné děti (ved. Kateřina Rezková). Šlo o montáž z poetických textů J. Préverta, jejímž propojujícím článkem se stal chlapec Paleček, který se ztratil rodičům v zoologické zahradě. Setkává se zde se zvířaty zavřenými za plotem, a ta mu vyprávějí své osudy, a jak do nich zasáhli lidé. Jejich příběhy v Palečkovi evokují vlastní zkušenosti s rodiči, s jejich malou citlivostí k světu dítěte a jeho potřeb…až se nakonec rozhodne přidat se ke zvířatům za plotem a demonstrovat tak viditelně svoji spřízněnost s nimi. Tomuto záměru byly pak Prévertovy texty podřízeny, což vedlo k jejich určitému významovému zjednodušení. Palečkovy vzpomínky na analogické situace, které zažil s rodiči, byly dotvářeny členy souboru. Ale postavit vedle sebe autorství Préverta s autorstvím dětí je obtížné – vynikne kontrast textu básníka (byť okleštěného) a textu dítěte (byť upřímně míněného). Přesto si myslím, že šlo o cenný a poctivý pokus vyrovnat se s nelehkou předlohou, najít si v ní vlastní téma a pokusit se ho sdělit. Výsledný tvar je rozkročen mezi přednesem a divadlem. Vyprávění zvířat zůstalo především ve slovech, která jsou interpretována zaujatě a soustředěně. Bylo by však třeba ještě více pracovat s prostorem a dotvořit ekvivalentní jevištní akci, která by pomohla epický text vskutku zdivadelnit. Ve scénografii hraje ústřední roli drátěný plot natažený přes celé jeviště a zadní plátno, na které jsou promítány obrazy zvířat, příp. i některé ilustrace z Prévertovy knihy. Projekce však působí spíše popisně, i zde by to zřejmě chtělo hledat metaforičtější podobu této vizuální složky.
Jednoduché, přehledné a příjemné představení Anna a já jdeme nakupovat 2. a 3. ročníku LDO ZUŠ Rakovník (ved. Eva Ochrymčuková) odpovídalo aktuálním možnostem čtveřice dívek ve věku přibližně 10 až 11 let. Drobná historka z knihy Astrid Lindgrenové Děti z Bullerbynu o nakupování, které poněkud zkomplikovala dětská zapomnětlivost, neměla větší ambice než nabídnout dívkám příležitost k přirozenému hernímu projevu ve vztahu k partnerovi na jevišti i v hledišti. To se povedlo zejména ve druhé části inscenace, kdy už se dívky zbavily počátečních rozpaků a jisté strnulosti a viditelně si začaly užívat společnou hru. Určité rezervy zůstaly v celkovém temporytmu: opakované návraty působily poněkud stereotypně a také závěr byl možná zbytečně natažený.
Třetím sobotním představením byly Zá hádky souboru Tři boty ze ZŠ Třebotov (ved. Jana Barnová a Václava Makovcová). Záhádky měly podtitul „…když někdo něčemu poněkud nerozumí“…, a to se možná některým divákům přihodilo – nejen pro určitou tajemnost textů Petra Nikla, ale také proto, že na velkém jevišti nebylo vždy dětem dobře rozumět, a tak se část sdělení k divákům bohužel nedonesla. To, co jsme opět obdivovali, bylo, jak se malé děti díky citlivé práci vedoucích cítí na jevišti přirozeně a bezpečně, jak živě a spontánně působí, jak se vzájemně vnímají a svobodně si hrají. Niklově poetice nejvíce odpovídala první polovina inscenace, evokující jevištními prostředky zvláštní, neběžnou atmosféru světa jeho veršů, z níž se může zrodit nekonečně dlouhý had, co „zlatě kadí“ a kde žába může zjistit, že má kožich… Ve druhé části ale atmosféra i temporytmus dostávaly sestupnou tendenci, a ne vždy se dařilo pro jednotlivé „zá hádky“ nacházet odpovídající jevištní obrazy. Je ovšem třeba ocenit hledačství obou vedoucích, to, že nezůstávají jen u ověřených literárních předloh a kladou před sebe i děti dramaturgicky náročnější úkoly.
Čarodějnice mezi námi se nazývala inscenace souboru Pecky ze ZUŠ Pečky (ved. Luboš Zajíc). Skupina se inspirovala knihou Roalda Dahla o čarodějnicích, které nenávidí děti a hledají způsob, jak se jich zbavit. Na tomto základě vymysleli vlastní příběh, který sleduje, kde všude se v našem běžném životě vyskytují „čarodějnice“, které nám ho otravují. Dostali tak příležitost vyslovit se k věcem, které jim vadí na chování dospělých k dětem. Škoda že byl tento záměr oslaben nedomyšlenou prací se situacemi a motivy, které neměly logický vývoj a završení. Stejně tak herní projev dětí byl jen nahozený, scházela mu přirozenost i výrazová proměnlivost, stejně tak jako dostatečná míra nasazení.
Obdobnými problémy trpěla i další inscenace Tvoření světa, v podání VI. B. ZŠ Pečky (ved. Eva Zajícová). Představení, které jsme viděli, bylo výsledkem práce v hodinách zaměřených na osobnostně sociální rozvoj. Tématem bylo „hledání ráje“ – co si kdo představuje pod tímto pojmem, a to v širokém rozpětí od stvoření světa po současnost. Ale zajímavé téma zůstalo bohužel nenaplněno. Situace, které měly demonstrovat jednotlivé představy, byly viděny zjednodušeně a prvoplánově zábavně. Hrající děti nebyly dostatečně vybavené. Zdálo se, že se na jevišti necítí bezpečně, chyběl i vzájemný kontakt, a to jak mezi sebou, tak s diváky.
Sobotní odpoledne se uzavřelo drobným recitačním představením Braši, u nás straší! dramatického kroužku ZŠ Hudlice (ved. Vlasta Humlová). Jednoduché pásmo z veršů Pavla Šruta se stalo pro děti ze 2. třídy příležitostí rozehrát hru na strašení mezi partou holek a kluků. Bylo zřejmé, že téma je jim blízké. Jejich mluvní projev byl živý a výrazný, gesta však mnohdy zbytečně ilustrativní. V akci v prostoru dětem nepomohla příliš hudba, zbytečně patetická ve vztahu k dětské hravosti. Celkově však děti působily příjemným a přirozeným dojmem. Jde o dobrý první krok začínajícího souboru.
Nedělní dopoledne odstartovaly Myšky a koucouři dramatického kroužku DDM Benešov (ved. Bára Čmelíková). I v tomto případě šlo o malé děti a pásmo veršů postavené na kontrastu dívčího a klukovského elementu a vzájemném škádlení. Projev dětí byl ale nejistý. Přednes veršů měl klasické rysy školského „vlnkování“, říkání více po rytmu než po smyslu slov. Málo zde bylo využito spontánní dětské hry a hravosti, které by dětem umožnilo cítit se na jevišti samozřejměji.
Ambiciózním představením byla Malá čarodějnice v podání 2. až 4. roč. LDO ZUŠ Rakovník (ved. Jiřina Krtičková). Známý příběh Otfrieda Preusslera o malé čarodějnici, která touží být přijata mezi velké čarodějnice, ale jen do té doby, než pochopí, že být „dobrou“ čarodějnicí není totéž jako být dobrým člověkem, doplatilo poněkud na přemíru slov. Ve hře bylo málo skutečně dramatického jednání, o věcech se více mluvilo, než že by se na jevišti děly. Málo byl využíván prostor jako významotvorný činitel. Zastavěná scéna neumožňovala příliš akcí a podílela se tak na jisté statičnosti inscenace. Většina dětí byla dobře vybavena dovednostmi pro hru, zejm. v oblasti mluvního projevu. Škoda jen, že spontánní dětská hravost byla potlačena ve snaze o nápodobu dospělého hereckého projevu, pro který ještě část souboru nedozrála.
Čtveřice starších dětí z LDO ZUŠ Nové Strašecí (ved. Martina Tothová) představila další variaci na vděčné kocourkovské téma pod názvem AUACH! Za pomoci masek sehráli několik krátkých příběhů o nepoučitelné lidské hlouposti. Výslednému tvaru ale chybělo větší zaujetí a nasazení hráčů, vázl kontakt s diváky i mezi sebou, a to zejm. ve vypravěčských partiích. Maska sice hráče do jisté míry osvobozovala, díky ní postavy více ožívaly, ale i tak bylo jejich jednání příliš utlumené, málo klaunské ve vztahu ke klaunské podobě masky.
Přehlídku zakončilo Honzovo putování souboru Paraplíčko Labyrint Kladno. V programu bylo označeno jako „pásmo veršovánek s loutkami“. Text byl dílem jedné ze členek souboru. I když je třeba ocenit autorský přístup, verše bohužel měly problémy (váznoucí rytmus, přízvuky, násilnost rýmů, častá klišé aj.). Jednotlivé básničky nebyly obsahově provázané a sloužily vlastně jako příležitost k představení určité loutkové postavy a zvládnutí základních loutkářských dovedností. Vzhledem k úbytku loutkářských dětských souborů je sympatické, že se kladenský soubor této oblasti dětského divadla systematicky věnuje. Škoda jen, že tak nečiní na kvalitních literárních předlohách s ambicí sdělit určité téma.
Na přímý postup nenavrhl lektorský sbor ve složení Jiřina Lhotská, Luděk Richter a Irina Ulrychová žádný ze souborů. Do širšího výběru doporučil dvě inscenace: Pohádky pro nehodné děti (Roztočená Vrtule Slaný) a Záhádky (Tři boty Třebotov).
Irina Ulrychová.
Dětská scéna Stochov 12. – 13. 4. 2008
Ve dnech 12. a 13. dubna 2008 proběhla ve Stochově Středočeská postupová přehlídka dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů. Diváci viděli celkem deset představení.
První den zahajoval soubor Roztočená Vrtule ze Slaného s inscenací Pohádky pro nehodné děti (ved. Kateřina Rezková). Šlo o montáž z poetických textů J. Préverta, jejímž propojujícím článkem se stal chlapec Paleček, který se ztratil rodičům v zoologické zahradě. Setkává se zde se zvířaty zavřenými za plotem, a ta mu vyprávějí své osudy, a jak do nich zasáhli lidé. Jejich příběhy v Palečkovi evokují vlastní zkušenosti s rodiči, s jejich malou citlivostí k světu dítěte a jeho potřeb…až se nakonec rozhodne přidat se ke zvířatům za plotem a demonstrovat tak viditelně svoji spřízněnost s nimi. Tomuto záměru byly pak Prévertovy texty podřízeny, což vedlo k jejich určitému významovému zjednodušení. Palečkovy vzpomínky na analogické situace, které zažil s rodiči, byly dotvářeny členy souboru. Ale postavit vedle sebe autorství Préverta s autorstvím dětí je obtížné – vynikne kontrast textu básníka (byť okleštěného) a textu dítěte (byť upřímně míněného). Přesto si myslím, že šlo o cenný a poctivý pokus vyrovnat se s nelehkou předlohou, najít si v ní vlastní téma a pokusit se ho sdělit. Výsledný tvar je rozkročen mezi přednesem a divadlem. Vyprávění zvířat zůstalo především ve slovech, která jsou interpretována zaujatě a soustředěně. Bylo by však třeba ještě více pracovat s prostorem a dotvořit ekvivalentní jevištní akci, která by pomohla epický text vskutku zdivadelnit. Ve scénografii hraje ústřední roli drátěný plot natažený přes celé jeviště a zadní plátno, na které jsou promítány obrazy zvířat, příp. i některé ilustrace z Prévertovy knihy. Projekce však působí spíše popisně, i zde by to zřejmě chtělo hledat metaforičtější podobu této vizuální složky.
Jednoduché, přehledné a příjemné představení Anna a já jdeme nakupovat 2. a 3. ročníku LDO ZUŠ Rakovník (ved. Eva Ochrymčuková) odpovídalo aktuálním možnostem čtveřice dívek ve věku přibližně 10 až 11 let. Drobná historka z knihy Astrid Lindgrenové Děti z Bullerbynu o nakupování, které poněkud zkomplikovala dětská zapomnětlivost, neměla větší ambice než nabídnout dívkám příležitost k přirozenému hernímu projevu ve vztahu k partnerovi na jevišti i v hledišti. To se povedlo zejména ve druhé části inscenace, kdy už se dívky zbavily počátečních rozpaků a jisté strnulosti a viditelně si začaly užívat společnou hru. Určité rezervy zůstaly v celkovém temporytmu: opakované návraty působily poněkud stereotypně a také závěr byl možná zbytečně natažený.
Třetím sobotním představením byly Zá hádky souboru Tři boty ze ZŠ Třebotov (ved. Jana Barnová a Václava Makovcová). Záhádky měly podtitul „…když někdo něčemu poněkud nerozumí“…, a to se možná některým divákům přihodilo – nejen pro určitou tajemnost textů Petra Nikla, ale také proto, že na velkém jevišti nebylo vždy dětem dobře rozumět, a tak se část sdělení k divákům bohužel nedonesla. To, co jsme opět obdivovali, bylo, jak se malé děti díky citlivé práci vedoucích cítí na jevišti přirozeně a bezpečně, jak živě a spontánně působí, jak se vzájemně vnímají a svobodně si hrají. Niklově poetice nejvíce odpovídala první polovina inscenace, evokující jevištními prostředky zvláštní, neběžnou atmosféru světa jeho veršů, z níž se může zrodit nekonečně dlouhý had, co „zlatě kadí“ a kde žába může zjistit, že má kožich… Ve druhé části ale atmosféra i temporytmus dostávaly sestupnou tendenci, a ne vždy se dařilo pro jednotlivé „zá hádky“ nacházet odpovídající jevištní obrazy. Je ovšem třeba ocenit hledačství obou vedoucích, to, že nezůstávají jen u ověřených literárních předloh a kladou před sebe i děti dramaturgicky náročnější úkoly.
Čarodějnice mezi námi se nazývala inscenace souboru Pecky ze ZUŠ Pečky (ved. Luboš Zajíc). Skupina se inspirovala knihou Roalda Dahla o čarodějnicích, které nenávidí děti a hledají způsob, jak se jich zbavit. Na tomto základě vymysleli vlastní příběh, který sleduje, kde všude se v našem běžném životě vyskytují „čarodějnice“, které nám ho otravují. Dostali tak příležitost vyslovit se k věcem, které jim vadí na chování dospělých k dětem. Škoda že byl tento záměr oslaben nedomyšlenou prací se situacemi a motivy, které neměly logický vývoj a završení. Stejně tak herní projev dětí byl jen nahozený, scházela mu přirozenost i výrazová proměnlivost, stejně tak jako dostatečná míra nasazení.
Obdobnými problémy trpěla i další inscenace Tvoření světa, v podání VI. B. ZŠ Pečky (ved. Eva Zajícová). Představení, které jsme viděli, bylo výsledkem práce v hodinách zaměřených na osobnostně sociální rozvoj. Tématem bylo „hledání ráje“ – co si kdo představuje pod tímto pojmem, a to v širokém rozpětí od stvoření světa po současnost. Ale zajímavé téma zůstalo bohužel nenaplněno. Situace, které měly demonstrovat jednotlivé představy, byly viděny zjednodušeně a prvoplánově zábavně. Hrající děti nebyly dostatečně vybavené. Zdálo se, že se na jevišti necítí bezpečně, chyběl i vzájemný kontakt, a to jak mezi sebou, tak s diváky.
Sobotní odpoledne se uzavřelo drobným recitačním představením Braši, u nás straší! dramatického kroužku ZŠ Hudlice (ved. Vlasta Humlová). Jednoduché pásmo z veršů Pavla Šruta se stalo pro děti ze 2. třídy příležitostí rozehrát hru na strašení mezi partou holek a kluků. Bylo zřejmé, že téma je jim blízké. Jejich mluvní projev byl živý a výrazný, gesta však mnohdy zbytečně ilustrativní. V akci v prostoru dětem nepomohla příliš hudba, zbytečně patetická ve vztahu k dětské hravosti. Celkově však děti působily příjemným a přirozeným dojmem. Jde o dobrý první krok začínajícího souboru.
Nedělní dopoledne odstartovaly Myšky a koucouři dramatického kroužku DDM Benešov (ved. Bára Čmelíková). I v tomto případě šlo o malé děti a pásmo veršů postavené na kontrastu dívčího a klukovského elementu a vzájemném škádlení. Projev dětí byl ale nejistý. Přednes veršů měl klasické rysy školského „vlnkování“, říkání více po rytmu než po smyslu slov. Málo zde bylo využito spontánní dětské hry a hravosti, které by dětem umožnilo cítit se na jevišti samozřejměji.
Ambiciózním představením byla Malá čarodějnice v podání 2. až 4. roč. LDO ZUŠ Rakovník (ved. Jiřina Krtičková). Známý příběh Otfrieda Preusslera o malé čarodějnici, která touží být přijata mezi velké čarodějnice, ale jen do té doby, než pochopí, že být „dobrou“ čarodějnicí není totéž jako být dobrým člověkem, doplatilo poněkud na přemíru slov. Ve hře bylo málo skutečně dramatického jednání, o věcech se více mluvilo, než že by se na jevišti děly. Málo byl využíván prostor jako významotvorný činitel. Zastavěná scéna neumožňovala příliš akcí a podílela se tak na jisté statičnosti inscenace. Většina dětí byla dobře vybavena dovednostmi pro hru, zejm. v oblasti mluvního projevu. Škoda jen, že spontánní dětská hravost byla potlačena ve snaze o nápodobu dospělého hereckého projevu, pro který ještě část souboru nedozrála.
Čtveřice starších dětí z LDO ZUŠ Nové Strašecí (ved. Martina Tothová) představila další variaci na vděčné kocourkovské téma pod názvem AUACH! Za pomoci masek sehráli několik krátkých příběhů o nepoučitelné lidské hlouposti. Výslednému tvaru ale chybělo větší zaujetí a nasazení hráčů, vázl kontakt s diváky i mezi sebou, a to zejm. ve vypravěčských partiích. Maska sice hráče do jisté míry osvobozovala, díky ní postavy více ožívaly, ale i tak bylo jejich jednání příliš utlumené, málo klaunské ve vztahu ke klaunské podobě masky.
Přehlídku zakončilo Honzovo putování souboru Paraplíčko Labyrint Kladno. V programu bylo označeno jako „pásmo veršovánek s loutkami“. Text byl dílem jedné ze členek souboru. I když je třeba ocenit autorský přístup, verše bohužel měly problémy (váznoucí rytmus, přízvuky, násilnost rýmů, častá klišé aj.). Jednotlivé básničky nebyly obsahově provázané a sloužily vlastně jako příležitost k představení určité loutkové postavy a zvládnutí základních loutkářských dovedností. Vzhledem k úbytku loutkářských dětských souborů je sympatické, že se kladenský soubor této oblasti dětského divadla systematicky věnuje. Škoda jen, že tak nečiní na kvalitních literárních předlohách s ambicí sdělit určité téma.
Na přímý postup nenavrhl lektorský sbor ve složení Jiřina Lhotská, Luděk Richter a Irina Ulrychová žádný ze souborů. Do širšího výběru doporučil dvě inscenace: Pohádky pro nehodné děti (Roztočená Vrtule Slaný) a Záhádky (Tři boty Třebotov).
Irina Ulrychová.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.