Lomnice nad Popelkou, Josef Šimek: Historie divadla, ex www2002

http://www.dstlomnice.wz.cz/kronika2.htm

Kronika

Jde o nedílnou součást historie našeho spolku. Rád bych Vás seznámil s některými lidmi, kteří mají největší zásluhu na tom, že o historii našeho spolku toho tolik víme. Nejstarším kronikářem byl
Josef František Vlček. Městský tajemník ve druhé polovině předminulého století. Jeho divadelní Paměti nesou stopy stáří, zažloutlé a otřepané listy jsou plné klidného rukopisu a úhledného písma, v němž se místy objevují pozůstatky kurentu. Projevuje se vliv tehdy vládnoucí němčiny (např. ženská jména jsou uvedena bez skloňování - Barbara Černý). S jeho jménem jako herce a člena výboru se setkáváme již před rokem 1866 a potom od r. 1878 do r. 1895 ve funkci ředitele (předsedy) Spolku divadelních ochotníků. Po dobu téměř 62 let nás vedou jeho Paměti, tyto nejstarší zachovalé záznamy, životem a prací, ale i starostmi lomnických divadelních ochotníků. Jeho Paměti končí rokem 1886.
Pokračovatelem v práci pana Vlčka byl Josef Petrák. Stejně jako jeho předchůdce, zpracoval i on svou kroniku od počátku lomnického ochotnického divadla. Převzal mnohdy doslova Vlčkovy zápisy a myšlenky, ale doplnil je bohatstvím vzácných údajů z vlastního zjištění a vzpomínkami pamětníků, osobním zhodnocením situací a bohatstvím podrobností ze života divadla a jeho členů. Jeho kronika je plná dokumentárních a dnes již velmi vzácných fotografií členů výborů, význačných ochotníků a jevištních scén divadla v radnici.
Třetím kronikářem byl František Mizera. Rodák ze sousední Ploužnice byl učitelem a později okresním školním inspektorem. Navázal na zápisy Petrákovy kroniky, ukončené rokem 1908 a pokračoval v nich až do r. 1928. Na rozdíl od svých dvou předchůdců jsou jeho zápisy stručné, postrádají fotografickou nebo jinak důležitou dokumentaci a ponejvíce se omezují na podrobný výčet představení. Ale i tak jsou cenným obrazem činnosti po první světové válce.
Po panu Mizerovi zápisy v kronice na dlouhých 42 let končí. Obnovuje je až Jan Konopáč, který nás velmi důkladným způsobem, zajímavým vyprávěním a bohatstvím údajů provází obdobím let 1928 - 1930. Jde o historickou etapu, která umožnila vznik budovy dnešního Tylova divadla.
Pokračovatelem těchto pánů byla překvapivě žena (i když za vydatné pomoci svého manžela Vladimíra Cermana) - Libuše Cermanová, která se věnovala moderní historii spolku mezi lety 1932 - 1999. Její práce byla vskutku úctyhodná, neboť se pokusila doplnit údaje, které chyběly od roku 1932.
Zatím posledním kronikářem je od roku 2000 Josef Šimek. Učitel na lomnické základní škole.

První představení

O prvních světských divadelních hrách nás informuje divadelní kronika Josefa Petráka. Autor kroniky uvádí, že „získal spolehlivou zprávu” od stařenky Anny Křížové, která se pamatovala na první vystoupení lomnických ochotníků asi v letech 1815 - 1817. Tehdejší přítomnosti německé divadelní společnosti využili studenti a sehráli hru Jana Nepomuka Štěpánka „Štěkavec” (vyšla poprvé tiskem v r. 1815). Tenkrát se hrálo v přízemí radnice, hostující společnosti byly vesměs německé.
Rok 1825 označují kronikáři jubilejním rokem lomnického ochotnického divadla. Tehdy bylo uspořádáno několik představení, která znamenají počátek organizované ochotnické divadelní činnosti u nás. Byli to opět studenti, kteří pro účinkování na jevišti nadchli ostatní občany. Hrálo se v sále Františka Šlechty, jehož hostinec stál na náměstí v místě nynějšího obchodu s domácími potřebami a železářstvím. Šlechtův syn měl největší zásluhu na počátcích této ochotnické divadelní činnosti. Byl to pozdější významný lékař v Turnově MUDr. Antonín Šlechta, zakladatel lázní v Sedmihorkách v Českém ráji.
Pokračovatelem Antonína Šlechty v jeho ochotnické činnosti byl rovněž zanícený divadelní ochotník Jan Vávra Lomnický, rodák z Lomnice, později spisovatel, básník a překladatel.
Na tu dobu se již hrály významné hry, zejména V. K. Klicpery, Jana Nepomuka Štěpánka, Václava Tháma. Právě ve výčtu her v divadelní kronice se projevuje vliv tehdejšího repertoáru českých představení v Praze, která se hrála v divadelních sálech v Kotcích, v Nosticově divadle (nyní Tylovo divadlo) a zvláště v Boudě na Koňském trhu (nynějším Václavském náměstí). Studenti, kteří s prostými Pražany byli hlavními návštěvníky těchto českých představení, stali se pak propagátory ochotnického divadla na českém venkově.

Kočovné společnosti

Kulisy pro první lomnickou scénu namaloval bezplatně lomnický malíř obrazů Václav Čapek, „z kasy koupili se jen barvy”, plátno věnoval Petr August Šlechta z výroby svých ručních tkalců. Na dosti velikém jevišti se pilně hrálo po tři roky, za tu do nastudovali a uvedli 12 her. Potom se kulisy zapůjčily mimo Lomnici, aniž se Lomničtí ochotníci dočkali jejich vrácení. Josef Fr. Vlček si ve svých Pamětech stěžuje „ … kam se poděly, ví jedině Bůh!” Škoda, že z doby počátků ochotnických představení se nezachovala žádná „divadelní cedule”, jak se tehdy plakátům říkalo. Lze se jen domnívat, že je pro každé představení malovali nebo psali ochotníci sami nebo že shořely s celým pozdějším jevištěm při velkém požáru v r. 1862.
Ztrátou kulis vlastní divadelní činnost dočasně ustala. Dlouho však naši ochotníci nezaháleli. Jejich touha po divadle již v nich tak mocně zakořenila, že uvítali hostování u divadelních společností, které ocenily ochotu a touhu lomnických ochotníků a rády jimi doplňovaly své početně malé soubory. Stávalo se, že některá představení byla až z poloviny obsazena místními ochotníky. Vždyť jistě jenom s touto pomocí mohla jedna ze společností sehrát ve třicátých letech 19. století v Lomnici hru Friedricha Schillera „Loupežníci”.
Kočovné společnosti hrály v sále Ludvíka Cermana. Byl to hostinec na náměstí na místě nynějšího čp. 102, sousedící s nynějším obchodem zeleninou a ovocem.
Příležitostné, i když poměrně časté účinkování s kočovnými společnostmi nemohlo naše ochotníky natrvalo uspokojit. Po celou dobu toužili po vlastní scéně. Ale k jejímu vybavení se nedostávalo peněz. Až v r. 1858 z podnětu ředitele (předsedy) spolku MUDr. Aloise Kabeláče byla mezi občany uspořádána sbírka ve prospěch znovuzřízení stálé ochotnické scény. „Spanilomyslní občané“ - tak zní zápis ve Vlčkově kronice - byli účelu nakloněni, sbírka vynesla 63 zlatých 31 krejcarů. Z jejího výtěžku spolek zakoupil za 40 zl. staré domácí divadlo z Prahy. Bylo to jen trochu potrhaného papíru a nového plátna. Po pracných úpravách a doplňcích se členům spolku podařilo z toho zřídit vlastní jeviště a to opět v sále

Ludvíka Cermana.

Poprvé se na tamto jevišti hrála 1. ledna 1859 hra Bratr Honák od Kaisera, v níž titulní roli vytvořil Dr. Kabeláč. Hnací silou souboru byl lomnický rodák, student medicíny Josef Matoušek, pozdější lékař a spisovatel v Ústí nad Orlicí, kde se horlivě účastnil politického ruchu. V tomto roce zde bylo sehráno 8 představení. Častým stavěním a skládáním při každém představení se však kulisy staly brzo nepoužitelnými. Vždyť byly chatrné již při jejich zakoupení. Proto se veškeré snažení ochotníků zaměřilo na vybudování stálého jeviště, nezávislého na hostinci.

Vlastní scéna

Řešení se našlo v polorozpadlé místnosti I. poschodí zadní části tehdejší radnice. Vedení města v čele s purkmistrem Šlechtou tuto snahu podporovalo. Pro zajímavost uvádíme několik výpisků z projednávání žádosti ochotníků:
„Protokol zaveden u purkmistrovského úřadu v Lomnici n. P. dne 21. září 1859 u přítomnosti níže podepsaných.
Zástoj.
Několik pánů sousedů předneslo zde ouředně návrh, by se v radním domě, nazad v prvním poschodí ten docela spustný a zbytečný byt upraviti nechal a sice, by se všechny příčky odebraly, zdě patřičně opucovaly . . . atd.“
Následuje rozvláčné zdůvodnění účelu
„Obzvláště, že by se v městě zavedená divadel představení tam držeti mohly“,
dále výpočet nákladů, způsob úhrady atd. Protokol pak pokračuje:
„Načež se páni výboři a shromáždění sousedé následovně sjednotili a vyjádřili:
My nahlížíme potřebnost velkou opravení zadního dílu radního domu a přistupujeme tímto spíše k návrhu tomu . . . .“
následuje opakování účelu a rozhodnutí:
„My svolujeme, by se veškeré příčky vybořily, zapotřebné šlisny zasadily, též svolujeme, aby okolo sálu tak zvaná galerie vyvedla. K té celé stavbě potřebující dříví a prkna svolujeme, by se od obce daly a co se týče dveří a oken svolujeme by se ty samé na výlohy obecní zapravily“.
Ze zápisu je patrné, že ochotnické divadlo mělo značnou přízeň mezi občany, kteří ve prospěch budování stálé scény pomáhali spolku finančními i materiálními dary a zápůjčkami. Rozpočet na opravu činil 421 zl. 79 kr. Přestavba, prováděná vlastními silami členů divadelního spolku, nebyla prací jednoduchou, když vedle jiných nedostatků chátrající budovy jenom odtržený strop hrozil spadnutím.
Práce na přestavbě rychle pokračovaly a tak se již 21. listopadu 1859 ponejprv hrálo na prvním stálém jevišti ve staré radnici. „Hrou Svéhlavost a k tomu cíli proslovem předneseným Barborou Černýho chrám Thálie zasvěcen byl“. Získáním vlastního stánku se činnost značně zvýšila. V následujícím roce sehráno 11 představení, ze známých to byla „Paličova dcera”, Štěpánkův „Čech a Němec”.

Nejstarší divadelní plakát

Mimo jiná představení se 24. června 1860 hrály „k dobrému účelu“ dvě jednoaktovky. Na jedné z nich pod názvem „Pan Čapek aneb Což pak mně nikdo nezná?“ je zajímavé, že ji z originálu hry A. Fredra přeložil tehdejší politický vůdce, semilský rodák Dr. František Ladislav Rieger. Plakát byl vytištěn v tiskárně F. J. Kastránka v Jičíně a je nejstarším dochovaným plakátem našeho divadelního archívu.
V r. 1861 sehráli ochotníci 8 představení, mezi jinými Tylova „Pražského flamendra” a o dušičkových dnech nezbytnou hru „Mlynář a jeho dítě”.
V r. 1862 bylo uvedeno 7 představení až do 24. srpna, kdy sehráli hru „Starý manžel”, z níž se nám zachoval druhý nejstarší plakát. Oba plakáty nám poskytují zajímavý dokument o vstupném: I. místo svobodno, II. místo 20 krejcarů, k stání 12 krejcarů, galerie 6 krejcarů.
První místo bylo obsazováno zámožnými občany, a proto kronikář vysvětluje označení „svobodno“, „že honorace nedá si diktovati nějakých 25 krejcarů, ale že půjde vejš“. Zajímavý úkaz doby.

Velký požár

Výše uvedený plakát z 24. srpna 1862 je mimořádně zvláštním dokumentem z posledního představení hraném na první vlastní stálé scéně. Za pět dnů po tamto představení, dne 29. srpna 1862 o třetí hodině odpolední vypukl v jednom domě zhoubný požár, který zachvátil celou radnici a dalších 41 domů. Z divadla se zachránilo jen několik kulis a opona, ale i ty byly ohněm značně poškozeny. Přes toto velké neštěstí sehráli lomničtí ochotníci ještě v témž roce divadelní představení v Jičíně ve prospěch občanů postižených požárem. Sami postižení pomáhali svým sousedům.
Na tomto prvním stálém jevišti bylo od r. 1859 do r. 1862 uvedeno 27 představení.

Povolování divadelních představení

Ještě počátkem šedesátých let 19. století udílelo povolení ke každé divadelní hře místodržitelství v Praze. Jemu se divadelní knížky předkládaly prostřednictvím městského magistrátu. Ten je postoupil okresnímu hejtmanství a odtamtud „putovaly“ do Prahy. Tam byly podrobeny přísné cenzuře a mnohdy v nich byly vyškrtány i celé stránky. Úřední vyjádření bylo psáno výhradně německy. Spolek musel počítati s tím, že taková klikatá cesta úředního šimla trvala dosti dlouho. Podléhala mu každá hra bez ohledu na to, že ve stejné době se hrála v Praze. To však nebyla jediná překážka stavěná v cestu českému divadlu. Okresnímu hejtmanství bylo nutno oznamovati i obsazení rolí každé hry a z vybraného vstupného museli ochotníci odváděti dosti značné částky dobročinným účelům.
Jako příklad by mohl posloužit rok 1883. Tehdy se ve dnech 26. a 30. prosince hrálo s velkým úspěch představení historického dramatu ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta „Probuzenci”. Na vstupném vybráno 110 zl. 89 kr. Než byla hra uvedena na lomnickém jevišti, předcházely ji nesmírné potíže, kladené ze strany okresního hejtmana, který její provozování povolil za velmi krutých podmínek. Tak např. mimo jiné:
„V textu zaměnit jméno Karel hrabě Dejm ze Střítěže za jméno Martinic, hrabě Michna - hra vrhá špatné světlo na vynikající osoby českého stavu, jehož potomci dosud na živu jsou.“ V textu vypustit 18 stránek - přesně označených atd.
Tím byla hro okleštěná až do úplné nesrozumitelnosti. Odvolání na místodržitelství se nesetkalo s úspěchem. Spolek si stěžoval přímo u autora. V dopise píše F. A. Šubrt lomnickým ochotníkům mimo jiné: „...lituji jen, že byla kniha pro Lomnici ztížena tímtéž osudem jako pro Národní divadlo. ... Nezbývá, leč abyste jakous takous souvislost v textu opatřili. . .“

Divadla v soukromí

Po velkém požáru radnice a okolních domů divadlo na čas umlklo. Mnozí, zejména mladí členové, odešli z Lomnice za svým povoláním, starší členové byli neustálými pohromami unaveni a tak ochotnické divadlo po dosavadní 38leté historii stálo před úplným zánikem. Ukázalo se však, že počáteční ohromení bylo brzy překonáno nezměrnou touhou po divadle. Pomohla tomu i doba. Šedesátá léta 19. století byla dobou velkého národního nadšení, byly zakládány významné národní a kulturní organizace, mezi nimi první česká národní scéna, Královské prozatímní divadlo v Praze. A právě toto bouřlivé údobí nenechalo našim ochotníkům odpočinouti od započatého díla. Pro nedostatek vhodného místa hráli již v následujícím roce po požáru v domech svých členů. Ke zřízení skromného jeviště postačilo pár prken a několik prostěradel, židle si vypůjčili od sousedů. Tak nejprve hráli na Karlově u Háků (nyní dům čp. 203 v ul. Antala Staška), později také ve mlýně Na podměstí (pozdější Pivrncova pila) a i jinde. Zprvu hráli pro svou zábavu a vlastní potěšení, brzy však nadchli další příznivce, zejména mladé lidi, takže se rozhodli hrát veřejně i za těchto velmi skromných podmínek. Ještě v roce 1863 sehráli 9 představení, mezi nimi známou a tehdy velmi oblíbenou hru „Berounské koláče” od Jana Nepomuka Štěpánka. V dalším roce hráli čtyřikrát, v r. 1865 šest představení.

Divadlo v nové radnici

Dne 2. května 1864 byl položen základní kámen ke stavbě nové (nynější) radnice na místě radnice vyhořelé, ale rozšířeném o sousední pozemek vyhořelého domu čp. 6, který pro stavbu nové radnice zakoupil starosta města Vincenc Mastný. Kladl si však podmínku, že mimo jiné, jím navrhované prostory, bude v radnici velká síň pro ochotnické divadlo. A tak současně se stavbou byly konány přípravy ke zřízení stálého divadla „v novém městském radním domě“ za účinného vedení Dr. Kabeláče, ředitele ochotnického spolku. Za dva roky po zahájení stavby byl nově vybudovaný sál se stálým jevištěm zasvěcen Thalii. „V novém, pěkně upraveném a pohodlném divadle ve druhém patře radnice, v divadle, jemuž do té doby nebylo rovného daleko vůkol“ (tak zní zápis ve Vlčkových Pamětech) bylo sehráno první představení 15. dubna 1866.
Hra „Svatojánský dvůr” od S. Nosenthala byla velmi slavnostní. Předcházela ji „overtůra“, národní hymna a proslov. Tím vlastně vstoupila slavnostním způsobem do kulturního života města i nová radnice, která byla předtím „vysvěcena“ dne 29. srpna 1865.
Divadelní sál byl zřízen v prostoru nynější velké zasedací síně Obecního úřadu. Jeviště bylo na straně k náměstí, naproti němu vzadu za sedadly balkón, divadelní šatna pro herce byla na chodbě, obecenstvo své vrchní kabáty pokládalo na klín. Divadlo bylo přibližně pro 250 diváků.
V novém divadelním sále, který sloužil ochotníkům plných 64 let až do vybudování nynějšího Tylova divadla, nastal také nový rušný život v podmínkách, o nichž se ochotníkům dosud jen snilo. Hned v prvním roce sehráli 5 představení, v r. 1867 sedm, v r. 1868 uvedeno 9 představení, v roce následujícím jedenáct. Za 11 let od zahájení činnosti na první vlastní scéně ve staré radnici až do konce roku 1869, bylo sehráno 78 představení. Přestože ochotnický spolek byl na počátku nové éry velmi chudý, jak zpravidla jsou ti, kteří vyhořeli, tak pravidelně z každého představení věnoval vždy značnou částku dobročinným účelům. Podpory dosahovaly až jedné třetiny vybraného vstupného. Tak v uvedených 11 letech poskytli 580 zlatých postiženým požáry nejen v Lomnici, ale i na Bezděčíně, v Kněžnicích, Veliši, dokonce i ve Vysokém Mýtě, ve Mšeně a jinde.
A při tom se objevují hry, u nichž obsazení 20ti i více osobami nebylo vzácností.
Bylo to zřejmě nové prostředí, které tak mocně zapůsobilo na divadelní činnost. Již v prvních letech se objevují hry J. K. Tyla: v r. 1868 to bylo jeho drama „Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové”, v následujícím roce „Bankrotář”, „Lesní panna” a další. Významnou událostí byly oslavy Františka Palackého ve dnech 13. a 14. června 1868, k nimž městská rada vydala plakát tohoto znění:
PROGRAM
k oslavě 70. narozenin
Otce národa, nejpřednějšího učitele a buditele národa českoslovanského, slavného dějepisce království,
pana Dr. Františka Palackého
v městě Lomnici, kraje Jičínského.
Následuje výčet programu, jako sobotní večerní osvětlení města, průvody, hudba, zpěv a v neděli pak slavnostní představení pořádané ochotnickým spolkem - „Husitská nevěsta” od J. Veselého.
V tomto roce se ochotnický spolek také zúčastnil slavnosti pořádané 10. května Zpěváckým spolkem Bořivoj k položení základního kamene ke stavbě Národního divadla a při akademii ochotníci sehráli jednoaktovku „Ženské slzy”. K vlastní oslavě v Praze vyslal spolek deputaci svých členů.

Neblahé poměry ve spolku - návrh nových stanov

Při sledování tak bohaté činnosti nelze dobře pochopit záznam ve Vlčkových Pamětech z období před vybudováním divadla v nové radnici. Kronikář si velmi stěžuje na „stranictví, nerozumné předsudky, nedůtklivost členů, občané nechápajíce krásný účel ochotnického divadla činí ochotníkům ještě i nemilé vzdory.“ Další kronikář Josef Petrák má zato, „že Vlčkova slova se týkají úkazu, který tak často, ba snad napořád, se vyskytuje na našem venkově: na jedné straně páni, na druhé prostý lid. Není činnosti v žádném spolku tak obtížné, jako ve spolcích divadelních. Na členech se žádá práce, která sice baví, těší a vzdělává, ale vyžaduje hojně času, mnohé píle, často i nepohodlí a hmotných obětí . . .“
Aby přiměli své členy k většímu plnění povinností a k větší činnosti, podali ochotníci koncem r. 1869 k potvrzení nové stanovy divadelního spolku. Místodržitelství návrh zamítlo s připomínkou, aby celý hrubý příjem z každé hry byl věnován dobročinným účelům. Znamenalo by to, že náklady na všechna běžná vydání, také na otop a světlo, by měli účinkující hraditi ze svého. Je přirozené, že členové na takovou podmínku nemohli přistoupit a tak pokračovali ve své činnosti dosavadním způsobem. A podle kroniky pokračovaly i neblahé vnitřní poměry ve spolku. Ještě v r. 1872 „vždy více a více pociťovaly se potíže s obsazováním rolí. Nebylo opravdové ochoty, mnozí - zvláště dámy - hráli jen když chtěli, nebo když přidělená role měla mnoho listů. Obsadit vrácenou úlohu bylo opravdovým uměním.“ Přední členové výboru (Jan Raim - ředitel, Václav Hák a Josef Doležal - režiséři, Josef Vlček - pokladník, Josef Petrák - jednatel) čekali nápravu od divadelního řádu, který sestavili namísto neschválených stanov. Řád byl členy přijat, podepsán, ale navrhovatelé byli zklamáni. Poměry ve spolku se nezměnily a dospěly k tomu, že valná hromada spolku svolaná na 12. ledna 1875 měla rozhodnout o životní otázce divadla „Být či nebýt. Dlouho bylo uvažováno, hledány různé cesty k nápravě a nakonec přijat návrh režiséra Josefa Doležala, aby spolek v činnosti setrval a hleděl těžkou krizi překonati.“

Nové stanovy - spor s obcí

Dne 1. září 1875 byl podán nový návrh stanov, které byly přípisem okresního hejtmanství v Semilech z 24. září téhož roku konečně schváleny. Podle nových stanov vešel Spolek divadelních ochotníků v Lomnici nad Popelkou v nový život o valné hromadě 28. září 1875. Do čela byl opět postaven klidný a rozvážný Jan Raim, který tuto funkci vykonával již od r. 1866 po Dr. Kabeláčovi. Tím zaniklo dosavadní Sdružení ochotníků, které mělo formálně předat inventář divadla Spolku divadelních ochotníků. Je zajímavé, že označení Sdružení se v kronice vyskytuje poprvé a jedině při této příležitosti. Předání inventáře bylo skutečně jenom formalitou, neboť šlo o stejné členy.
Nastaly však velké spory s obcí, protože městské zastupitelstvo z nepochopitelných důvodů nařídilo předat inventář obci. Spor dostoupil vrcholu tím, že městský úřad vchody do divadla zapečetil. Dnes již nikdo neobjasní příčinu sporu, který je záhadný také tím, že v té době byl starostou města MUDr. Alois Kabeláč, někdejší čelný představitel (předseda) ochotnického divadla. Výbor spolku však neztratil hlavu. Postavil nové jeviště v sále hostince u Sokola (v místech pozdějšího hotelu Doležal) a již 28. listopadu 1875 se tam hrálo první představení za hojné účasti.
Tím si městské zastupitelstvo uvědomilo, že svou umíněností nic nezmůže, naopak že brzdí rozvoji divadla a samo pak nabídlo ochotníkům další používání divadla v radnici. A tak již 5. prosince 1875 se opět hrálo v radničním divadelním sále. Ale pozůstatky pečetí na vstupních dveřích byly patrny ještě téměř po celou další dobu trvání divadla na radnici.
V jednatelské zprávě Josefa Doležala z r. 1876 se znovu objevují stesky „ .. stálá netečnost, která zasluhuje pokárání. Zkoušky odbývají se ne proto, aby se členové v deklamaci a mimice zdokonalovali, ala snad jen proto, aby se co nejvíce hloupostí natropilo. Mnohý člen je na to hrdý, může-li se ve druhé nebo ve třetí zkoušce pochlubiti, že úlohu ještě ani nečetl.“
Zlou situaci uvnitř spolku zvyšuje i okresní hejtmanství přísným dozorem nad spolkovou činností, vyžaduje odvádění jedné třetiny z hrubého příjmu na dobročinné účely, sleduje každé spolkové počínání a dává četnictvem vyšetřovati, hraje-li spolek jen pro své členy nebo i pro širší veřejnost. Představení vyhrazené pro členy bylo osvobozeno odvodu zmíněné třetiny. V r. 1879 šla „sekatura“ okresního hejtmana tak daleko, že od 16. února bylo spolku nařízeno místo jedné třetiny odvádět dvě třetiny hrubého příjmu s pohrůžkou „... an bych jinak podobné hry povoliti nemohl!“

1880 První host z ND

Z devíti představení v roce je zajímavá hra Marie šl. Ernestové „ Jen po proudu”. Představení bylo slavnostní, protože jako host účinkovala Leopoldina de Pauli, přední členka Národního divadla. Hlavní mužskou roli hrál ředitel spolku Josef František Vlček. Z výtěžku věnováno 50 zl. Národnímu divadlu a 10 zl. jeho penzijnímu fondu.

1884 Spolupráce se Sokolem

Mocným dojmem vyniklo zdařilé představení „Vlast” od Victoriena Sardoua, uvedené společně s Tělocvičnou jednotou Sokol ve dnech 7. a 8. prosince. Z příjmu 145 zl. 41 kr. předáno 60 zl. Sokolu a 10 zl. pokladně chudých. V květnu vypravil spolek zvláštní vlak pro divadelní ochotníky z Lomnice a okolí na 2 představení do Národního divadla spojené s prohlídkou ND a pražských pamětihodností.

1885 - 1886 Nové scénické úpravy

Uplynulo 20 roků od doby, kdy si ve svých Pamětech Josef Fr. Vlček pochvaluje nově zřízené divadlo v radnici, jemuž v té době „nebylo rovného daleko vůkol“. Za oněch 20 roků požadavky rostly, co kdysi bylo pěkné, bylo nyní jen dostačující. Zkušenosti ukázaly, že je nutné mnohé zlepšit, aby divadlo vyhovovalo požadavkům doby.
Byly pořízeny nové dekorace a starší, zachovalejší se opravily. Dosavadní primitivní osvětlení bylo zrekonstruováno, pořízeny nové osvětlovací rampy, zvýšen strop jeviště, lépe upraveno propadliště. Malířské práce provedl malíř Roman Skála z Prahy, který zařídil i obnovu osvětlení. Kronika poznamenává, že „byl znamenitý praktik a práce provedl k plné naší spokojenosti.“ Úpravy pokračovaly ještě v r. 1886. Celková úprava si vyžádala na tehdejší dobu značný náklad 1.047 zl. 93 kr.
K úhradě nákladů zapůjčil ředitel spolku Josef Fr. Vlček 400 zl. za jedinou záruku, v níž se „členstvo zavázalo vytrvati v činnosti tak dlouho, pokud by všechen dluh nebyl splacen.“ Tehdy to byla důvěra!
První hrou, uvedenou 2. a 7. února 1886 „na ladně upraveném jevišti“ byl „Zlý duch Lumpaci vagabundus”.
Po úpravě jeviště činnost spolku velmi oživla. Ještě v témž roce bylo sehráno 16 představení. Obecenstvo hojně divadlo navštěvovalo, svou přízeň prokázalo i městské zastupitelstvo tím, že slevilo spolku nájemné. Stalo se tak jistě působením tehdejšího starosty města a velkého příznivce divadla Josefa Crhy a městského tajemníka a ředitele Spolku divadelních ochotníků Josefa Fr. Vlčka, jehož jméno nese mnoho rolí v hrách uváděných na jevišti divadla. Škoda, že jeho divadelní kronika končí zápisem Tylovy báchorky „Strakonický dudák”, hrané 25. a 26. dubna 1886.
V měsíci říjnu 1886 připravil spolek Jeřábkovu hru „Služebník svého pána”. Dva dny před představením okresní hejtman hru zakázal. Odvolání na značné vydání vynaložené na přípravu bylo bezúspěšné. Kronika uvádí „Snad jej strašil socialismus!“

1887 Na plakátech se uvádějí i jména herců

V červenci hostovali na lomnickém jevišti manželé Pštrosovi, členové činohry Národního divadla. Paní Pštrosová, rozená Mařenka Nosková, se naradila v r. 1855 v Lomnici, kde byl její otec sládkem.
Manželé Pštrosovi si s lomnickými ochotníky zahráli podruhé v květnu 1889 po svém přesídlení do Lomnice. Výtěžek představení byl věnován na stavbu rozhledny na Táboře.
Od října 1887 se uvádějí na plakátech i jména herců.

1889 Elektrické osvětlení

Pro lomnické ochotníky je to historický rok. Poprvé bylo v divadle použito elektrické osvětlení.
V r. 1886 byla u firmy Josef Horák (bývalý závod ELITEX) zahájena první vlastní výroba elektrického proudu určeného pro osvětlení. Dynamo, které je považováno za první továrenské dynamo v celých Čechách, vypracoval Josef Horák ml. s továrním technikem ing. Ant. Zikmundem z Prahy. Rok 1886 je tudíž historickým mezníkem nejen pro město, ale jeho význam značně překračuje hranice kraje. Toto historické dynamo bylo později předáno do sbírek Národního technického muzea v Praze.
V roce 1888 nabídl Josef Horák dodávku elektrického proudu Spolku divadelních ochotníků. Na instalaci bylo vynaloženo přes 700 zl., Spolek platil z každého představení 5 zlatých.
Prvním představením při elektrickém osvětlení byl „Strakonický dudák” ve dnech 25. a 26. prosince 1889.

Horečná činnost

Nelze bez povšimnutí přejít bohatou činnost v osmdesátých letech:
v r. 1886 16 představení
1887 13 představení
1888 10 představení
1889 14 představení
1890 18 představení - to je rekord, který až do třicátých let našeho století neměl obdoby.
Bylo to jistě velké vypětí, po němž muselo nezbytně následovat prudké ochabnutí. V dalších letech byla činnost omezena na 6 až 7 představení za rok, i když z nynějšího pohledu je to i tak činnost bohatá. Předchozí zvýšená aktivita byla jistě ovlivněna renovací divadla a zavedením elektrického proudu. Později však nové kulisy zevšedněly, v r. 1893 továrník Horák další dodávání elektrického proudu odřekl, svítilo se opět petrolejem a to byly opět negativní vlivy na divadelní návštěvnost.
Naposled se hrálo při elektrickém osvětlení 23. dubna 1893. Zrušením dodávky proudu utrpěl spolek značnou škodu. Jednak v nákladech na instalaci a hlavně pak značným snížením návštěvnosti.
Potom, co byla přerušena dodávka el. proudu, byl spolek nucen přejít zpět k petrolejovému svícení. Toto osvětlení už nemohlo vyhovovat zvyšujícím se technickým požadavkům divadla. Proto spolek zakoupil v r. 1902 starší kotel na výrobu acetylénu za 880 korun. Ke konci r. 1903 odkoupilo toto zařízení město za 500 korun a Spolek divadelních ochotníků platil za každé představení určitý poplatek. Tak se svítilo plných 20 let.
Nakonec bylo stálé elektrické osvětlení zavedeno až prvních měsících roku 1922. Proto také první hra v roce byla věnována této události. K tomuto účelu byl nastudován „Strakonický dudák” a jistě nikoliv náhodně.

1894 Národopisná výstava

Tento rok zaznamenal jen tři představení. Naposled se hráli „Naši furianti” dne 14. srpna na počest sjezdu rodáků u příležitosti Okresní výstavy v Lomnici. Hra byla nastudována společně s místním divadelním souborem Svornost. Měla velký úspěch, divadlo bylo „nabito“. Pro tuto hru výjimečně dodal továrník Horák opět elektrický proud. Při výstavě sehráli v neděli 19. srpna divadelní ochotníci z Tuhaně, Libštátu a Nové Vsi představení (patrně jednoaktovky) a kronika uvádí, že Tuhaňští hráli nejlépe „snad proto, že neměli zapotřebí ke hře ženských.“
Další činnost v tomto roce ustala proto, že se pro následující rok připravovala Národopisná výstava v Praze, k níž byl i v Lomnici zřízen velmi činný výbor. Účastnili se ho i čelní členové Spolku divadelních ochotníků, jejichž činnost se nyní více zaměřila na práci výstavního výboru.
Do značné míry jistě také zapůsobil i podzimní pobyt divadelní společnosti Příbramského, která v nově zřízeném sále hotelu Řeháček (nynější hotel Praha) hrála přes Nový rok.

1895 Fond na stavbu vlastní budovy

Jeviště před deseti roky renovované, stalo se nyní nedostatečné svou malou hloubkou, velmi omezenými prostorami v zákulisí, v šatně se herci doslova tísnili, nevyhovoval ani prostor hlediště. Proto koncem r. 1895 vznikla myšlenka založit fond pro stavbu vlastní divadelní budovy. Jmění fondu však rostlo velmi pomalu. V následujících 11 letech (do r. 1906) dostoupilo jmění fondu „závratné výše 92 korun. Na kolik cihel by to asi stačilo?“ posteskl si kronikář. Situace by byla příznivější, kdyby spolek nebyl „úředně nucen“ odváděti část hrubého příjmu z každého představení různým účelům a mohl finančně více pamatovati na své životní potřeby.

1896 Nová opona

Ve schůzi 3. prosince minulého roku se výbor usnesl požádati akademického malíře Romana Skálu z Prahy o malbu opony s výjevem Libuše věští slávu Prahy a to do vánočních svátků - tudíž do tří týdnů. Malíř Skála, který již před 10 roky namaloval pro lomnické divadlo nové kulisy, převzal zakázku s připomínkou na krátkost požadovaného termínu a slíbil dodávku hned po vánočních svátcích. Opona byla dodána za měsíc po objednávce za 35 zl. 16 kr. Sloužila divadlu 38 roků, naposledy 24. srpna 1930 při představení, které bylo rozloučením s divadlem na radnici před otevřením nové budovy Tylova divadla. Obraz na oponě je poplatný tehdejším projevům vlastenectví. Přesto byla opona velmi cennou památkou v divadelním depozitáři. Bohužel se do něho po poslední výstavě už nikdy nevrátila.

1911 První předplatné

V roce 1909 končí zápisy z pravidelných výborových schůzí a valných hromad. Zřejmě upadla organizační činnost. Další zápis je zaznamenán až za 10 let z valné hromady v r. 1919. Je to velká škoda, protože přes netečnost některých pracovníků byl spolek v počtu divadelních představení velmi činný. Např. v r. 1911 bylo sehráno 10 představení a ponejprv zavedeno předplatné. Škoda je to tím větší, že nám zápisy nezachovaly podrobnosti o vlastní činnosti spolku v letech I. světové války.

I. světová válka 1914 - 1918

Ani tak zlá doba válečných událostí a velkých obětí na lidských životech neutlumila zcela divadelní činnost. Pořádalo se několik představení každým rokem. V roce 1918, v němž byla válka ukončena a vyhlášen samostatný stát Československá republika, byl sehrán neuvěřitelný počet devatenácti představení. Mezi jinými „Pražský žid” od J. J. Kolára na oslavu 50. výročí položení základního kamene k Národnímu divadlu. Mimoto 4 představení sehráli studenti; hrou „Kolébka” oslavili jmenování Mistra Aloise Jiráska čestným občanem města Lomnice nad Popelkou.
Prvním rokem po válce sehráno 14 představení ochotnických a 4 hry uvedené na pozvání vinohradskou činohrou.

1920 Opera Hubička

Zpěvácký spolek Bořivoj ve spolupráci se Spo1kem divadelních ochotníků uvedl ve vlastním nastudování 6 představení Smetanovy opery „Hubička”. Mimoto ochotníci sehráli 13 představení, mezi jinými hru „Exulanti” na paměť 250. výročí úmrtí Jana Amose Komenského. Hostující divadelní společnost sehrála v divadelním sále na radnici 24 představení. Opravdu velká kulturní činnost - 43 představení během jednoho roku!

1925 100 let ochotnického divadla v Lomnici
nad Pop.

Vliv stého výročí se odráží v bohaté činnosti. Bylo sehráno 16 představení, další tři představení uvedli studenti a školní mládež. Velmi slavnostní byla, oslava stého jubilea spolku:
v sobotu 8. srpna
sehrál Všestudentský spolek frašku „Manžel šibal” (M. Hennequinne a G. Duval v překladu V. Táborského). Obsazení rolí: Václav Hák, M. Bukvicová, Marie Knoflíčková j. h., Josef Korda, Vl. Háková, Václav Rubeš, M. Kosinová, B. Navrátil, Jan Korda, V. Večerníková.)
V sobotu 15. srpna
pořádáno slavnostní představení Spolku divadelních ochotníků Jiráskovou hrou „Kolébka”. Představení bylo uvedeno sborem Věno v přednesu Zpěváckého spolku Bořivoj a zahajovacím projevem jednatele spolku Miroslavem Matouškem. Obsazení rolí: A. Kamberský, Jan Konopáč, Josef Nosek, Václav Rubeš st., Anna Matoušková, Sl. Kordová, Karel Holendr, J. Otmar, Jan Niesner, Marie Knoflíčková, Adolf Lachman.
V neděli 16. srpna dopoledne
se konala v divadelním sále slavnostní valná hromada, jíž byli přítomni zástupci měst. zastupitelstva, okresu, četných ochotnických spolků v čele se starostou Ústřední Matice divadelního ochotnictva dr. F. Hermannem z Prahy.
V neděli 16. srpna odpoledne
se konala na nádvoří Živnostenského domu (nyní Kulturní informační středisko) slavnost. Od Žižkova vyšel mohutný průvod krojovaných skupin dětí, ochotnických spolků z okolí, selské jízdy a místních korporací. Zvláštní pozornost zasluhovaly alegorické vozy blízkých ochotnických spolků, představující výjevy ze známých divadelních her: „Strakonický dudák” - Lhota Bradlecká, „K. H. Borovský” - Cidlina, „České Amazonky” - Košov, „Radúz a Mahulena” - Kotelsko, „Prodaná nevěsta” - Nová Ves, „Lešetínský kovář” Rváčov, „Kolébka” - lomničtí pořadatelé slavnosti, „Hold Thalii” a „Studenstvo z roku 1848” - lomničtí studenti.
Z celé slavnosti byl čistý výtěžek přes 15.000 Kč, obnos na tu dobu jistě značný.

Pozemek na stavbu divadla

Velkým překvapením slavnostních dnů byl dar pozemku o rozloze 2064 m2 pro stavbu divadla továrníkem Václavem Hornychem. Je to pozemek, na němž je nyní dětské hřiště podél Smetanovy ulice. Na tamto pozemku byla pak postavena velká tabule s nápisem „Místo pro postavení divadla“. Proč nebyl tento pozemek pro stavbu použit, je vysvětleno ve stati o stavbě Tylova divadla.

1927 Zahájení stavby se blíží

Myšlenka o stavbě divadla se pomalu realizovala. Při velkých návštěvách divadla na radnici, když se obecenstvo dostávalo „do varu“, začala opadávat omítka stropu v kancelářích pod podlahou sálu, jediné a při tam nikoliv široké schodiště neposkytovalo bezpečnost v případě vzniku paniky. Stavba nového divadla se tudíž stávala velmi aktuální. Proto byl v tomto roce ustaven výbor pro stavbu divadelní budovy ve složení:
Josef Tichý, předseda spolku a stavebního výboru, členové Jan Konopáč, Adolf Lachman, Fr. Matoušek, Mir. Matoušek, Boh. Navrátil, Jan Niesner st., Josef Nosek, Josef Ottmar, Břetislav Plíva, Karel Tišer. Pravidelně docházel do všech schůzí stavebního výboru Emil Voleský, prokurista firmy Šlechta, jako jediný ze zástupců závodů a podniků.
Pro Langrovu hru „Grand hotel Nevada” namaloval kulisy, zejména Vysoké Tatry a chalupu, populární lomnický umělec malíř Čeněk Sucharda.

1929 - 1930 Stavba divadla

V pondělí 23. září vyměřil „polír“ se 2 dělníky staveniště, následující den 6 dělníků odkopávalo na staveništi humus. Třetí den bylo započato s výkopem základů. V době největšího stavebního ruchu pracovalo na stavbě 47 lidí: 1 polír, 6 tesařů, 12 zedníků, 8 učňů a 20 dělníků. Stavba byla na zimní období přerušena 27. listopadu 1929 a ve středu 26. března 1930 byly práce znovu zahájeny. V průběhu stavby byla provedena dne 25. července 1930 zatěžkávací zkouška balkónu: 2450 cihel, 17 q cementu a 14 osob způsobilo průhyb 3,5 mm proti přípustnosti 5,25 mm.
Jevištní dekorace včetně technického zařízení dodala firma Fert z Brna-Husovic, světelné zařízení jeviště firma Vohralík z Prahy.
Stavba Tylova divadla včetně vnitřního vybavení, divadelního a biografického zařízení byla dokončena 27. září 1930. Za 8 pracovních měsíců. Celková hodnota stavby se zařízením byla 1.023.088.32 Kč.
Do nového života tedy vstoupil Spolek divadelních ochotníků s dluhem přesahujícím 600.000 Kč. Úvěr poskytla Občanská záložna v Lomnici n. P. Z taktických důvodů byla později asi polovina dluhu převedena k úvěrování do Hospodářské záložny v Železném Brodě.

OSLAVA položení pamětního kamene do stavby divadla

V sobotu 31. května 1930 večer
v divadle na radnici uvedena hra F. F. Šamberka „Josef Kajetán Tyl” v režii Jaroslava Hlinky. Hra byla opakována následující den večer.
V neděli 1. června 1930
dopoledne slavnostní valná hromada Spolku divadelních ochotníků v divadle v radnici za účasti veřejnosti; po skončení valné hromady odchod na staveniště, kde slavnost zahájil Zpěvácký spolek Bořivoj sborem Karla Bendla „Probuzení”. Po projevu předsedy spolku Josefa Tichého byl přečten pamětní spis, který pak byl s přílohami vložen do pamětního kamene. Jak uvádí v kronice Jan Konopáč, je kámen uložen do zdi na pravé straně vchodu do vestibulu divadla. Pak následovaly poklepy na pamětní kámen a slavnost ukončil Smetanův sbor „Věno”.

Pamětní spis

Jeho autorem je tehdejší jednatel spolku Jan Konopáč. Ve spise se poukazuje mimo jiné na odvěkou lidskou touhu obohatit všední shon něčím niterně uspokojujícím, co nakonec vede ke vzniku všech umění. Zápis spisu končí:
„K budoucím následovníkům našim obracíme se pak se snažnou prosbou, aby až divadlo toto bude se již zdáti nedostatečné, neboť takový je již světa běh a všech věcí osud, aby uvážili obtíže, které nám bylo překonávati a uvěřili nám, že učiniti více bylo by nad naše síly.“
K pamětnímu spisu bylo přiloženo: dějiny ochotnického spolku, znění poklepů na pamětní kámen, 16 fotografií z divadla na radnici a 2 fotografie z postupu stavby, fotografie členů výboru spolku, návěští oslavy slavnostního dne, současné kovové mince, některé deníky z předchozího dne.

Loučení se starým divadlem

Za dobu 64 let, kdy sál na radnici sloužil divadlu, přirostlo toto prostředí ochotníkům i obecenstvu k srdci. Loučení bylo velmi dojemné a „není divu, že staří ochotníci loučili se s tímto prostředím jako se svým mládím.“
Poslední a také slavnostní představení se konalo 24. srpna 1930 hrou J. Štolby „Její systém” v režii Jana Niesnera st. Podíváme-li se na datum, zjišťujeme nápadnou shodu data s představením sehraným před 68 lety v r. 1862. Tehdy to bylo rovněž 24. srpna, kdy se odehrálo poslední představení v prvním divadelním sále v zadní části staré radnice pět dní před vypuknutím velkého požáru v Lomnici. Byla to náhodná shoda data nebo úmysl rozloučit se i touto vzpomínkou navždy s divadlem v radnici? Záznamy o tom mlčí.
O posledním představení v radnici nechme mluvit zápis Josefa Ottmara:
„Výsledek byl ohromný, divadlo bylo úplně vyprodáno, hlava vedle hlavy se tísní. Radostný pohled na herce. V 8.15 hod. zazní hudba našeho kroužku, hrají výňatky z Hubičky od Smetany - bohužel pro chaos, který návštěvou tak velikou povstal, mnohé uniká - až při ukolébavce tichne všechno a hudba tklivá naposledy nese se prostorem divadla našeho. Hudba dozněla, zvedá se opona, přichází pan Tichý (pozn.: předseda spolku) a jménem divadelního výboru vítá přítomné, zvláště pak městskou radu, která byla zastoupena následovně: starosta p. Vávra, za nár. demokracii p. Bartoš, za stranu soc. demokratickou p. Lad. Tichý, za stranu lidovou p. Fejfar, za stranu komunistickou p. Bernat a za agrární p. Kubát.
Předseda spolku p. Tichý děkuje městu za bezplatné propůjčování místností a prosí, aby v novém působišti nás v jiné formě zase podpořili ... atd.“
Zápis se také zmiňuje o divadelním hudebním kroužku. Byli to členové - hudebníci, kteří nikdy nebyli uvedeni na plakátech a nikdy je při představení nebylo vidět:
na housle Jan Konopáč, Ladislav Tomsa, Zdeněk Vařecha, na flétnu Rudolf Hroch, na violoncello Ant. Vlček, kontrabas Josef Hudský, klavír prof. Boh. Navrátil. Považovalo se za samozřejmost, že hráli bezplatně.

1930 - 1938 Nová éra

Ode dne slavnostního otevření divadla do konce roku 1930 bylo pro nové divadlo nastudováno 5 her, které byly uvedeny v osmi představeních.
K radostným chvílím se také přidružily i starosti - jak se vyrovnat s těžkým břemenem - dluhem. Byla k tomu jediná cesta: usilovnou a neúnavnou činností všech členů naplnit v maximální míře budovu nejen divadelními představeními, ale hlavně obecenstvem, i s pomocí výtěžku kina zajišťovat splácení dluhu. A ochotníci směr této cesty dokonale pochopili - hráli, zpívali neznajíce oddechu.
V osudném období více než osmi let před druhou světovou válkou uvedli naši ochotníci v novém divadle celou řadu her klasického repertoáru, mezi jinými „Vojnarku” v r. 1931 k uctění památky právě zesnulého Mistra Aloise Jiráska, „RUR”, „Paličovu dceru”, „Husity”, „Probuzence”, aktuální „Bílou nemoc” (1937) a další. Značnou mírou však převládal lehký žánr, jímž bylo nutné vyhovět obecenstvu a hospodářským zájmům spolku. Od r. 1934 byla uváděna řada tehdy populárních operet, které přitahovaly zájem obecenstva dožadujícího se dalších repríz. Nyní s odstupem padesáti let se na tehdejší činnost díváme jako na nadlidskou práci mnoha desítek účinkujících, když např. mimo jiné opereta Na svatou Annu byla sehrána v průběhu necelých dvou měsíců čtrnáctkrát, Lojzička ve 24 dnech jedenáctkrát doma a šestkrát na zájezdech. Na tý louce zelený v průběhu 16 dnů desetkrát kromě pěti zájezdů. Znamenalo to 3 - 4 představení v jednom týdnu. Dnes můžeme vyjádřiti jen obdiv nad tak úžasnou pílí a nezměrným nadšením k ochotnické práci, jejíž jedinou odměnou bylo vědomí dobře vykonaného díla ve prospěch hospodářských výsledků zadluženého spolku. Vždyť činnost v nové budově byla zahájena rok poté, co celý svět zachvátila hluboká hospodářská krize.
Škoda, že kromě jediného dramatického díla s protiválečnou tématikou - Bílé nemoci, uvedené v Tylově divadle v době, kdy německý fašismus již plně zapustil své zhoubné kořeny, se na jevištích obou lomnických souborů neobjevily žádné další inscenace varující před tímto nebezpečím a povzbuzující k obraně proti němu.
V roce 1932 vyvolal Spolek divadelních ochotníků jednání o sloučení obou lomnických amatérských souborů. V té době působila v Lomnici již 45 roků druhá amatérská scéna Divadlo Svornost a nyní šlo o opakování nabídky z minulých let ke vstupu do Spolku divadelních ochotníků. Jednání však nepřineslo kladné výsledky.
V souvislosti s repertoárem lehké múzy uváděné v Tylově divadle se v tisku objevovaly nikým nepodepsané kritické články, že ochotníci v Tylově divadle nehrají divadlo, ale „plitké“ operety. Pisatelé patrně nechtěli pochopit důvod takového repertoáru spočívajícím v těžkém zatížení divadla dluhem. Spolu s výtěžkem kina byla to totiž jediná cesta ke snižování tak velkého břemena. Navíc to byl repertoár uváděný v téže době v Praze. Venkovské obyvatelstvo si jej přálo shlédnout, ale nemělo takové možnosti k cestám do Prahy.
Souběžně se objevovaly další nekritické výtky, že Spolek divadelních ochotníků nepřispívá na dobročinné účely, jak to např. činí Divadlo Svornost, které podporovalo své nezaměstnané členy a přispívalo na vánoční nadílky okresnímu chorobinci v Lomnici. Bylo to nesmírně nekritické uvážíme-li situaci Tylova divadla, kdy jeho členové museli ročně zajišťovat přes 40 tisíc Kč na splátky a úroky z dluhu. Tak proč taková bezdůvodná řevnivost?
V roce 1937 hostil v Tylově divadle Zpěvácký spolek Bořivoj jilemnické ochotníky s operou Prodaná nevěsta. V divadle byl k tomu účelu zrekonstruován prostor pro orchestr, o jehož úpravu se tehdy velmi zasloužil člen výboru Alois Hanuš. Dále se již ve větší míře uvádějí vážné hry.
V roce 1938 nastudoval Riegrův okrsek Ústřední Matice divadelního ochotnictva československého (ÚMDOČ) hru „Naši furianti”. Okrsek sdružoval ochotníky ze Semilska, Železnobrodska a Lomnicka. Hra byla obsazena ochotníky z těchto míst.
Celé období osmi roků, t.j. od zahájení činnosti v nově postaveném Tylově divadle v říjnu 1930 až do konce roku 1938, byla nejaktivnějším obdobím v dosavadní historii našeho souboru. Na výši byla organizační činnost, výbor řídil práci spolku v pravidelných měsíčních schůzích, přistupovali noví, zejména mladí ochotníci. Nesmírnou píli vykázal i režisérský sbor. Přitom nelze opomenout velkou práci ochotnických dirigentů, kteří v operetách nastudovali zpěv a s ochotnickým kroužkem hudební doprovod. Zde zejména připomínáme znamenitého hudebníka a dirigenta Jana Bízka. Nedílnou součástí zpěvu a hudby bylo nastudování tanečních a baletních vložek. Tohoto velmi obtížného a namáhavého úkolu se vždy s velkým úspěchem zhostila Marie Myslivcová, pozdější nositelka titulu Zasloužilá cvičitelka a celé řady tělovýchovných čestných uznání a vyznamenání.

II. světová válka
1939

V květnu bylo obnoveno jednání o sloučení s divadelním souborem Svornost. Výsledkem byla jenom společná práce ve hře „Hodiny”, uvedené u příležitosti 65leté divadelní činnosti bývalého předsedy spolku Antonína Kolorenče za účasti čelných představitelů ÚMDOČ. K 70. narozeninám a ke 45leté divadelní činnosti Marie Knoflíčkové byla nastudována veselohra „Růže z prérie”. Několik málo dní před jejím uvedením nařídil okresní hejtman předložit během jednoho dne doslovný překlad hry do němčiny. Na překladu se pracovalo celou noc a v následujícím dni byl s originální knížkou předán. To byl počátek celé řady nařízení německých mocipánů: na divadle i uvnitř budovy dvojjazyčné nápisy, stejně tak plakáty, vstupenky, programy, k žádostem o povolení hry předkládat okresnímu úřadu s originální knížkou i její doslovný překlad do němčiny.

1940

Téměř všechny hry měly několik repríz při naplněném hledišti. Z význačných představení jmenujme alespoň Ibsenovu „Noru” a Gótzovy „Soupeře”. V přírodním divadle v lese u Skuhrova uvedena hra „Pasekáři”.

1941

V soutěži Riegrova divadelního okrsku pořádané v Semilech vyšel náš soubor vítězně hrou Zdeňka Štěpánka „Nezbedný Bakalář” s hlavním představitelem Josefem Bartošem.
V tomto roce ustavili zaměstnanci firmy P. A. Šlechta a syn divadelní soubor jakožto odbor Spolku divadelních ochotníků. Členové tohoto souboru byli současně členy uvedeného spolku; veškeré hospodaření, zejména finanční, bylo součástí spolku. Mnozí členové souboru hrávali souběžně ve firemním kroužku i ve spolku. Soubor firmy sehrál až do poloviny r. 1944 celkem 16 úspěšných představení, mezi jinými hru Franka Tetauera „Zpovědník” v titulní roli František Patočka, dále hru D. C. Faltise „Stanice Gordián” v hlavní roli Ota Nalezinek, v okrskové soutěži v r. 1943 v Železném Brodě soubor zastupoval mateřský spolek hrou ve verších od Jaroslava Kurfirsta „Věčný poutník”, v níž hlavní roli herce Krumlovského vytvořil Ota Nalezinek. Většinu her režíroval ing. Bedřich Šlechta, výpravu všech her vypracoval člen souboru akademický malíř Franta Patočka.

1942

Spolek připravil pro okrskovou soutěž hru T. Šimona Kozáka „Až pokvete hořec”. Týden před představením ji okresní hejtman zakázal. Protože průběh celé soutěže se konal v Lomnici, nedali se naši ochotníci odradit, nastudovali během jednoho týdne hru Jana Drdy „Jakož i my odpouštíme” s hlubokou sociální tématikou z důlního prostředí. Byla to úmorná práce, zkoušelo se každý den odpoledne až do pozdních večerních hodin.

1943

V červnu hostovala u nás přední členka Městských divadel pražských Marie Brožová v titulní roli hry „Verunka”. Jejím partnerem byl náš člen Josef Bartoš. Dekorace ke hře namaloval lomnický malíř Čeněk Sucharda.
V prosinci téhož roku a ještě v lednu roku následujícího dosáhla úspěchu osmi vyprodaných představení dramatická balada Fr. Kožíka „Meluzína” s hlavním představitelem prof. Jaroslavem Cermanem.

1944

Ve velmi napjaté atmosféře byly nastudovány již jenom 4 hry, které však dosáhly mimořádného počtu repríz. Byla to zejména Zuzana Vojířová v sedmi představeních vždy naplněného hlediště. Zde zasluhuje vzpomenout výkonů alespoň tří hlavních představitelů postav hry, kteří vnesli do každého představení atmosféru umělecké úrovně. V titulní roli podala svůj vrcholný dramatický výkon dlouholetá přední členka souboru Františka Konopáčová, jejím vynikajícím partnerem v roli Petra Voka byl Josef Bartoš a konečně přesvědčivě podaná role nesympatické Vokovy manželky Kateřiny z Ludanic Zdenou Matějcovou-Kubalovou.
V poslední hře tohoto roku se objevil režijní debut Vladimíra Cermana v pěti představeních hry V. Záruby „Slavnost mládí” (Majáles). Hra ze studentského prostředí, v níž odpor filosofů proti zaostalému a krutému vystupování rektora byl jakýmsi symbolem odporu našeho lidu proti okupantům. Hra byla poznamenána značnými cenzurními škrty. Mladí účinkující je však nerespektovali, zvláště když dozorem nad každým představením byl pověřen úředník okresního úřadu, lomnický občan a bývalý ochotník Ladislav Šádek, který byl vůči lomnickému souboru velmi tolerantní. Poslední repríza této hry 15. července 1944 byla posledním představením toho roku a také posledním představením u nás v údobí II. světové války.
Odrazil se zde rychlý spád válečných událostí. Jimi byl nabit veškerý život našeho lidu, a je proto přirozené, že náš stánek Thálie, z něhož až dosud zněla slova útěchy a naděje, se na celý rok odmlčel.
Vraťme se však ještě k celému válečnému období: k vlastní divadelní činnosti patřilo také organizování každoročních divadelních soutěží ochotnických spolků sdružených v Riegrově okrsku ÚMDOČ. Umístění se střídalo do okrskových středisek. Dnes je téměř neuvěřitelné, že celý soutěžní cyklus až 14 představení, uvedených v Lomnici v průběhu tří týdnů, byl předem zcela vyprodán i s přístavky, což představovalo 700 návštěvníků na každém představení. Již tato skutečnost dává našim podkrkonošským ochotnickým souborům vysvědčení, že přes nepřízeň a nátlak úřadů byla výběrům her vždy věnována mimořádná péče, kterou obecenstvo splácelo uznáním, vyjádřeným v návštěvnosti ochotnických představení. Soutěže ochotníků vnesly mezi jednotlivé soubory krásné přátelské vztahy.
Lomnický ochotnický spolek uspořádal pro své členy po několik nedělních dopolední velmi hodnotné školení o české řeči a její artikulaci, o líčení, scénických výpravách, o kostýmech a historii krojů a o dalších důležitých poznatcích pro ochotníky. Za velké účasti ochotníků i z okolí přednášeli hlavně odborní pracovníci - pedagogové z ÚMDOČ z Prahy.
V Tylově divadle byla pořádána celá řada kulturních podniků i jinými lomnickými organizacemi, zejména koncertů. Mezi jinými zde hostovalo v r. 1942 Pěvecké sdružení moravských učitelů, v r. 1943 uvedla několik představení Kladenská opereta. Několik koncertů uspořádal v divadle téměř čtyřicetičlenný orchestr složený výhradně z lomnických hudebníků amatérů za řízení Josefa Nalezinka. Jeho koncerty se staly tichými národními manifestacemi vyprodaného hlediště.
S činností výboru Spolku divadelních ochotníků úzce souvisel i provoz
kina,
jehož správou byl výborem pověřen Miroslav Matoušek, který ji úspěšně řídil po celou dobu provozu kina od r. 1930 do jejího zrušení v r. 1946. Výsledná bilance kina značně přispěla ke zlepšení hospodářských výsledků ve prospěch splácení dluhu. Nebyla to však práce lehká. Např. v r. 1940 bylo uvedeno 231 představení, z nich 139 představení českých filmů. Vzpomeňme při tom i obětavé práce Antonína Motejla a Josefa Budiny při vlastním promítání filmů. Postupně však narůstal nátlak na odběr stále většího počtu cizích filmů, produkce českých filmů byla omezována a tak již r. 1944 se uváděly téměř výhradně reprízy starých českých filmů. Návštěvnost kina v té době zasluhuje pozornosti, uvážíme-li, že od roku 1930 až do zrušení kina v divadle uváděla svůj program dvě lomnická kina téměř bezprostředně sousedící. V r. 1943 bylo nařízeno předat divadelní kino do správy dvěma německým válečným invalidům. Mělo by to dalekosáhlé důsledky nejen z hlediska finančního přínosu, ale i nasazením německých občanů do divadla i jisté omezování vlastní divadelní činnosti. Jenom dík usilovnému jednání předsedy spolku Karla Tišera a správce kina Miroslava Matouška u říšského pověřence pro kina v Praze k předání správy kina nedošlo.
Celková finanční situace divadelního spolku v průběhu válečného období byla velmi příznivá. Divadelní představení byla téměř vždy vyprodána, dobrou návštěvnost vykazovalo i kino dík dobře volenému programu. Tak v r. 1941 bylo na dluh splaceno 63 tis. korun a v důsledku toho byla zrušena vnucená správa uvalená na spolek pro příliš vysoké zadlužení. Přesto ještě ke konci následujícího roku zůstal dluh 320 tis. korun. V r. 1943 získal spolek podporu 150 tis. korun od protektorátního ministerstva lidové osvěty, takže vedle další podstatné splátky dluhu byl ještě od města zakoupen pozemek za divadlem, na němž bylo později postaveno skladiště kulis a divadelních potřeb.
Celé toto období bylo naplněno usilovnou prací ochotníků, obezřetně vedených výborem spolku, který pracoval v pravidelných měsíčních schůzích, jak o tom svědčí i podrobné zápisy vedené jednatelem Josefem Budinou, poté zapisovatelem Jindřichem Tryznou.
Od r. 1939 do poloviny r. 1944 bylo nastudováno 47 her, které byly uvedeny ve 117 představeních, z nich 9 představení na zájezdech. Repertoár byl velmi pestrý, každým rokem bylo uvedeno několik vážných nebo klasických her, v jejichž řízení se vystřídalo 12 režisérů. Při tom to bylo období těžkých zkoušek, fyzických, nervových a mravních. Díváme-li se na činnost Spolku divadelních ochotníků v Lomnici nad Pop. očima současníka tohoto těžkého údobí nebo s odstupem oněch více než 55 let, lze s uspokojením konstatovat, že spolek v těchto těžkých zkouškách obstál.

1945 - 1946
Rok 120. výročí založení ochotnického divadla v Lomnici nad Popelkou

Nastal květen, měsíc radosti, slávy a nadšení pro další novou práci v osvobození vlasti. Byl to také čas vzpomínání na oběti, které položily své životy v utrpení pod hrůznou tyranií fašistických uchvatitelů. Byl mezi nimi i člen výboru našeho souboru a herecky činný Jaromír Vítvar, který dotrpěl 15. dubna 1944 v německé věznici Gollnow. Ještě 3. května, kdy se lomničtí občané připravovali k likvidaci německých skupin ve městě a okolí, byl Němci odvlečen a ve škole dne 5. května utýrán František Vojtíšek, činný a obětavý člen naší ochotnické rodiny jako maskér, režisér a herec.
Po roční přestávce (od 15. července 1944) bezprostředně po skončení války zahájil náš soubor přípravy k činnosti. A tak se již 13. června sešla za velké účasti valná hromada. Byla to po patnácti letech, uplynulých od postavení Tylova divadla, první příležitost k oznámení, že spolek již není zatížen dluhem. Vedení Spolku divadelních ochotníků v tomto 120. jubileu se ujal nově zvolený výbor, do jehož čela byl opět postaven Karel Tišer, který nastoupil do této funkce již v r. 1933, řídil práci výboru po dobu těžkých hospodářských let v době velkého zadlužení spolku stavbou divadla a s pomocí ostatních členů výboru převedl spolek přes úskalí nacistické okupace.
Po uklidnění z rušného údobí počátečních květnových dnů, z prvních návalů radosti, ale také souběžně s prvopočátky příprav na budoucí život v osvobozené vlasti, počala se usilovně studovati hra Karla Čapka „Bílá nemoc” v režii Josefa Škody a ve výpravě Františka Patočky. Její hluboké myšlenky o varovný hlas teprve nyní bezprostředně po skončení války byly obecenstvem dokonale pochopeny, teprve tato doba ukázala geniální velikost autorových myšlenek. Slavnostní premiéra byla již 21. července, následovaly 2 reprízy a dva zájezdy: do Železného Brodu a na okrskovou soutěž do Semil, v níž byl získán postup do krajské soutěže v Mladé Boleslavi.
Přes krátkost času pro nastudování byla premiéra i další představení důstojnou oslavou osvobození i 120. jubilea našeho divadelního souboru a proto zasluhuje alespoň stručné vzpomenutí na obsazení některých čelných rolí:
předně to byl nový herecký typ souboru PhMr. Jaroslav Jelen, který přesvědčivě vytvořil postavu maršála jako představitele bezohledné zvůle, moci a ctižádostivosti. Pak to byli Jan Konopáč v roli lékaře idealisty dr. Galéna a Josef Škoda v roli dvorního rady dr. Sigelia, bezohledného prospěcháře, který se na své cestě nenechá zastavit soucitem s lidskou bolestí a hrůzou; oba opakovali své role z r. 1937, ovšem v mnohem vyzrálejším podání. Dále to byl Fr. Patočka v roli barona Krüga, představitele všemocného zbrojařského kapitálu a pak Josef Nosek s Annou Doležalovou v citově vytvořeném manželském páru otce a matky. Vysoký stupeň herectví těchto představitelů čelných rolí vedl k dokonalému podání rolí i ostatními účinkujícími.
Bezprostředně po této hře byla studována stále půvabná Jiráskova „Lucerna”. Premiéra 20. října byla druhými slavnostním představením roku a po něm následovalo dalších 5 repríz. I u tohoto nastudování stojí za vzpomínku herecké podání alespoň některých představitelů čelných rolí: na jedné straně kněžna v sympaticky vytvořené roli Boženou Tišerovou, dvořan Fr. Patočky, vrchní Josefa Noska s ostatní zámeckou chasou, z nichž jedni unavení rozmařilou společností své třídy a druzí bezduše poslušní přisluhovači těch prvních. Na druhé straně představitelé prostého lidu, mlynář v podání PhMr. Jaroslavem Jelenem, jeho babička ve výborném obsazení zkušenou Annou Doležalovou, Hanička J. Lukešové v altern. V. Havlové, sekerník Braha Fr. Jehličky všichni stojící neohroženě proti panské svévoli. Svou roli našel Josef Budina v postavě Kláska doplňovaný Boženou Břicháčkovou v roli rázné Kláskové. Pak to byla muzikantská parta učitelského mládence Zajíčka v podání Jaromíra Mastníka s komickou dvojicí muzikantů Zímy a Sejtka Fr. Pavláška a Th. Svobody. Dlouho pak byli v paměti pohádkově působící vodníci Karla Brožka a Alexandra Ježka.

1946

Předchozí jubilejní rok neposkytl dostatečný časový prostor k důstojné oslavě 120. výročí spolku. Vždyť to byla jen druhá polovina roku, v níž se soubor mohl zaměřit na oslavu vítězství a jubilea spolku jen slavnostními představeními. Zato se zpožděním jednoho roku byly jubilejní oslavy velkorysé.
6. a 7. července
uvedena hra T. Rattigana „Světelnou cestou” v režii Josefa Škody. V hlavní roli jako host vystoupil člen Národního divadla Ladislav Boháč, v dalším obsazení naši členové: Sl. Kulhavá, Fr. Konopáčová, L. Šulcová, L. Skalský, PhMr. Jaroslav Jelen, Jan Konopáč, Miroslav Matoušek, Josef Škoda a Jaroslav Kocourek. Výprava A. Borovec, světla J. Vraštil.
7. července
slavnostní valná hromada, položení věnce na hrob člena souboru Fr. Vojtíška, umučeného Němci 5. května 1945, zahájení divadelní výstavy v učňovské škole.
9. července
divadelní představení ochotníků ze Studence hrou Ivana Stodoly „Marina Havranová”. V čelné roli lomnický rodák Jaroslav Rozkovec.
13. července
zvaní občanů na staročeskou pouť krojovanými skupinami divadelních ochotníků - hudebníků, procházejícími odpoledne a večer ulicemi města.
14. července
Staročeská pouť. Po celý den několik tisíc návštěvníků zcela naplnilo vhodně vyzdobené náměstí a s ochotníky oslavilo významné divadelní jubileum.
Vítězstvím „Bílé nemoci” v okrskové soutěži v předchozím roce sehrál soubor tuto inscenaci v oblastní soutěži v Mladé Boleslavi. Představení však mělo velmi slabou úroveň. Jako by to již nebyl onen soubor z minulého roku, jako když na něj padla nevysvětlitelná únava a nezájem. A tak vidina účasti na celostátní přehlídce v Hronově se rozpadla.
Zato úspěšné bylo provedení Čapkovy hry „Věc Makropulos” v režii K. Tišera a J. Konopáče. V roli představitelky Emilie Marty opět vynikla Fr. Konopáčová a svým výkonem jistě vnesla do hry pro celý soubor úspěšnou atmosféru. Vítězstvím s touto hrou v okrskové soutěži postoupil soubor do krajské přehlídky v Železném Brodě v r. 1947.
V režijní práci se objevují nová jména: PhMr. J. Jelen nacvičil pohádku s dětmi, Jiří Jína nastudoval hru Konstantina Simonova z Velké vlastenecké války „Ruští lidé”. Byla to první hra sovětského autora uvedená po válce na našem jevišti a dosáhla tří představení.

1947 Pohádkové hry s dětmi

V červenci byli ochotníci opět značně vytíženi přípravou a uspořádáním druhé staročeské pouti. Za krásného počasí se sjelo opět velké množství návštěvníků. Na technické přípravě, organizaci a programu se podílela celá řada členů divadelního souboru, spolupracovaly i jiné organizace a lomnické závody.
Tento rok se vyznačoval velkou divadelní aktivitou. Bylo nastudováno 5 her a spolu s reprízami her z předchozího roku bylo sehráno 25 představení, z nich 11 na vlastní jevišti. Největšího úspěchu dosáhla Čapkova hra „Věc Makropulos” nastudovaná v loňském roce (10 repríz). Na krajské soutěži v Doksech bylo jí uděleno druhé místo. Další úspěch v pěti představeních měla hra „Dnes večer přijde přítel” od J. Camaneera a v režii J. Škody.
Dlouholetá členka souboru Marie Loudová, pozdější nositelka zlatého odznaku J. K. Tyla, zahájila v tomto roce své režijní práce v pohádkových hrách s dětmi, v nichž pak pokročovala nepřetržitě po dobu 14 let.

1948

Vlastní divadelní činnost předčila předchozí rok. V nově nastudovaných osmi hrách a reprízách jedné hry z r. 1947 bylo sehráno 31 představení, z nich 12 na zájezdech. Hra „Dnes večer přijde přítel”, nastudovaná vloni, byla i v tomto roce úspěšná. Vedle jedné reprízy na vlastním jevišti byla sehrána na čtyřech zájezdech: na okrskové soutěži v Semilech, dvakrát na „III. Máchově festivalu” v Doksech, kam byl při této příležitosti uspořádán dvoudenní autobusový zájezd i pro ostatní ochotníky a dále pak na „VIII. Klicperově Chlumci“. V krajské soutěži v Pardubicích byla uvedena hra polského autora „Čert a krčmářka”.
Riegrův okrsek ÚMDOČ nastudoval v režii JUDr. Jaroslava Páva ze Železného Brodu hru Frant. Šamberka „Josef Kajetán Tyl”, v níž některé role obsadil lomnickými ochotníky. Hra byla uvedena postupně v Žel. Brodě, Semilech a v Lomnici.
Vánoční svátky byly po dva dny naplněny premiérou hry našeho pokladníka a režiséra Jana Konopáče s názvem „Pluvil”.

1950 Přírodní divadlo

Okresní odborová rada doporučila sloučení obou lomnických divadelních souborů a uzavření patronátních dohod s některými místními podniky. Jednání se zástupci Divadla Svornost opět nepřineslo kladné výsledky.
Velkou událostí letního období byla okrsková představení pohádky „Radúz a Mahulena” v opětovné režii JUDr. Jaroslava Páva ze Žel. Brodu. V Lomnici byla sehrána 3 představení za večerního osvětlení v lamě v Popelkách. Umožňoval to vhodný přírodní terén, vklíněný do lesa s přilehlou skalní strání. Tato hra dala počátek velkým úspěchům dalším hrám, které byly sehrány na tomto místě v následujících letech. Jsou ještě nyní po třiceti letech v živé paměti. Další představení „Radúze a Mahuleny” byla opakována jednou v přírodním divadle v Žel. Brodě a v listopadu ještě dvakrát v našem Tylově divadle.
Byla to spolupráce několika ochotnických souborů a proto je snad vhodné uvést obsazeni alespoň čelných rolí:
Král Stojmír - B. Halberstadt, Semily, královna Runa - B. Blažková, Semily, princezna Mahulena - Libuše Cermanová, v altern. Miroslava Matoušková, obě z Lomnice, princezny Prija a Ziva - M. Majsnerová z Držkova a M. Zákoucká ze Semil, Kralevic Radúz - PhMr. J. Jelen, v altern. J. Kocourek, oba z Lomnice, královna Niola - Fr. Konopáčová z Lomnice, sluha Radovid - V. Junek z Lomnice. Divadlo Svornost z Lomnice obsadilo četný kompars. Výpravu měl J. Škoda z Lomnice.
I o rok později se ve stejném prostředí hrála večerní představení za velkého zájmu obecenstva. Byly to „Námluvy Pelopovy” od Jaroslava Vrchlického v režijní spolupráci s J. Škody a Zdeňka Jodase. V roce 1952 pak ještě „Noc na Karlštejně” v režii J. Škody, která pak pokračovala v Nové Pace a v přírodě v Semilech a na Kyjích.
Stojí jistě za zmínku, že se v přírodě, v Popelkách, hrálo již v roce 1937. Tehdy šlo o hru „ Oblaka” od Jaroslava Kvapila. V roce 1938 pak nastudoval Riegrův okrsek Ústřední Matice divadelního ochotnictva československého (ÚMDOČ) hru „ Naši furianti”. Okrsek sdružoval ochotníky ze Semilska, Železnobrodska a Lomnicka a hra byla obsazena ochotníky z těchto míst. Byla uvedena v lomnickém přírodním divadle v lese u Skuhrova, dále v Semilech a v Železném Brodě.
Z roku 1950 ještě stojí za zmínku 2 představení členů Národního divadla, kteří na pozvání našeho souboru sehráli na našem jevišti hru G. B. Showa „Živnost paní Warrenové” a od Edmonda Rostanda hru „Cyrano z Bergeraku”. Hráli: Zdeněk Štěpánek, Josef Grus, Fr. Kreuzmann, Vlasta Matulová, Jiří Steimar, Marie Burešová, Miroslav Doležal a další. O rok později už Zdeněk Štěpánek vystupoval jako host ve hře „Lištičky” od L. Hellmanové v režii J. Škody.

1955
130. výročí založení souboru

V jubilejním roce 130. výročí založení souboru byli ve výboru tito členové: předseda Josef Škoda, zástupce pro věci politické Jan Konopáč, jednatel Jiří Jína, hospodář Jindřich Tryzna, kulturně propagační pracovník prof. Vladimír Cerman a další členové: Vlastimil Bičík, Jan Čurda, A. Doležalová, Jaroslav Kocourek, Adolf Lachman, M. Loudová, Jiří Otmar, K. Tišer, B. Velebil.
V režijních pracích se objevila nová jména mladých členů, která až do té doby jsou známa ve velmi čelných rolích: prof. Vl. Cerman ve hrách „Rozkvétající ženy” a „Panenské sliby” a pak ve společně režii s J. Škodou Jiří Otmar ve hře „Přelom”.
Vedle 7 představení hry „Panenské sliby” dosáhla úspěchu v 6 představeních hra „Třetí zvonění” od V. Štecha obohacenou režii Jana Konopáče, který ji doplnil dobovou hudbou s vlastními texty, takže se u obecenstva stala velmi úspěšným muzikálem a rovněž soutěžní představení bylo porotou velmi kladně hodnoceno.
V šesti hrách bylo uspořádáno 27 představení, z nich 12 na zájezdech.

1956, 1957, 1961 a 1963 Nedocenění naší práce

V roce 1956 bylo sehráno 21 představení tří her, z nich 7 představení na zájezdech. Hra „Zapadlí vlastenci” byla sehrána čtrnáctkrát. Její představení uvedené pro krajskou porotu bylo po velmi kladném hodnocení doporučeno k posouzení porotou, vybírající inscenace pro národní přehlídku. A zde byly vysloveny nepříznivé názory k některým hereckým výkonům i k režii a ve svém celku byly naprosto rozporné s hodnocením krajské poroty. Hra nebyla tudíž pro národní přehlídku doporučena.
V roce 1957 si z nastudovaných her zasluhuje pozornosti hra „Václav Thám” v dramatizaci B. Vrbského a Matějovského z Jiráskova „F. L. Věka”. Titulní roli vytvořil prof. Vl. Cerman. Členové krajské poroty přítomní na představení v Lomnici hru kladně hodnotili, určili ji I. místo v krajské soutěži a doporučili pro národní přehlídku v Jablonci n. Nis. A zde nastala obdoba předchozího roku. Autorům byla vytýkána přímo neúcta k Jiráskovi a vytýkané záporné jevy v dramatizaci „měly by byt poučením pro upravovatele a zejména pro Čs. divadelní a literární jednatelství“ (Cesta míru 24. 5. 1957 zn. Z. J.). Naproti tomu o vlastním provedení hry píše autor článku m.j. „A tak citlivá režie J. Konopáče, bohatá na nápady, výborná mozartovská hudební meziaktní intermezza, zářivá, účelná výprava .... a herecké výkony podložené nadšením a poctivou prací studijní, vyzněly hluše” (rozuměj vinou vlastní dramatizace). Po tomto odsouzení prohlásil člen krajské poroty, která doporučila hru do národní přehlídky, že by ji pro její působivost při představení v Lomnici do národní přehlídky opět doporučil.
S hrou „Třetí sestra”, nastudovanou v předchozím roce, se soubor v roce 1961 zúčastnil okresní přehlídky LUT (Lidová umělecká tvořivost) v Lomnici; podle vyjádření poroty měla vysokou úroveň, získala I. místo a doporučení pro krajskou porotu, která se však na představení nedostavila(!). Režii této hry měl prof. Vl. Cerman.
V roce 1963 nastala téměř stejná situace. Okresní porotou, která v Lomnici shlédla hru „Tajemná tvář” od B. Bechera a J. Gregora v režii prof. Vl. Cermana, byla hra doporučena pro krajskou porotu, která se však opět nedostavila (!). Styk s krajským kulturním střediskem nebyl v té době na žádoucí výši, nikoliv vinou divadelního souboru. Byl prostě opomíjen - snad proto, že Lomnicko, je okrajovou částí kraje.

1959 Pracovní útlum

Byly nastudovány 4 nové hry a s 1 hrou opakovanou z předchozího roku bylo sehráno 14 představení včetně jednoho zájezdu do Libuně s pohádkou pro děti Popelka v režii M. Loudové.
Úspěchu dosáhla hra „Jak přišla basa” do nebe v režii J. Škody. Na jednom představení jsme uvítali autorku spisovatelku Marii Kubátovou. Pro náročnost scénické výpravy byla pětkrát sehrána jenom na vlastním jevišti.
Přes velkou aktivitu ve vlastní divadelní činnosti, zejména u mladých členů, v činnosti spolku se stále prohlubuje organizační útlum. Scházelo také obecenstvo, které postupně návštěvám divadla odvykalo. Několik tuhých zimních období zanechalo na budově divadla značné škody, kotle ústředního topení po čtyřicetileté činnosti vypověděly službu.

1965
140. výročí trvání ochotnického divadla

Dne 11. dubna se konala ve vstupní hale Tylova divadla oslava 140. výročí trvání ochotnického divadla v Lomnici nad Pop. V prostorách haly, v níž byla uspořádána výstavka archivních dokumentů, za velké účasti divadelních příznivců zahájil slavnost Zpěvácký soubor Bořivoj oslavným sborem. Jednatel spolku Jiří Jína přednesl pak stručný nástin historie i současnosti souboru. Odpoledne a večer bylo slavnostní představení hry „Naši furianti”. Hra byla sehrána čtyřikrát doma a na třech zájezdech.
Druhou hrou nastudovanou v tomto, roce byla opět Jiráskova „Lucerna”, která byla uvedena na vlastním jevišti v pěti představeních a na třech zájezdech; v následujícím roce byla ještě sehrána také na dalším zájezdě.

1968

V rušném ovzduší tohoto roku divadelní činnost našeho souboru dočasně ustala.

1969 - 1970 Oživení organizační činnosti

Koncem roku se stávající neutěšené situace chopili noví, vesměs mladí lidé, odhodlaní čelit všem nepříznivým vlivům. Dne 4. prosince uskutečnili „schůzi divadelních ochotníků“ a jak dále uvádí zápis Petra Štěpána z této schůze „tedy nikoliv schůzi výboru nebo divadelního spolku v pravém slova smyslu. Jde spíše o shromáždění několika jedinců, kteří nejsou spokojeni se současným stavem ochotnického spolku a kteří se rozhodli jej obnovit jak po stránce činnosti herecké, tak po stránce organizační“! Schůzky se zúčastnilo 13 ochotníků a jejím výsledkem bylo svolání členské schůze spolku na počátek následujícího roku.
Dne 27. ledna 1970 se po třinácti letech sešla členská schůze za přítomnosti 30 členů. Řídil ji Jan Konopáč st., který úvodem nastínil rozbor činnosti i negativních důsledků v uplynulých letech.
Byl zvolen nový výbor: předsedou opět Josef Škoda, místopředsedy prof. Vladimír Cerman a Jiří Jína, jednatelem Petr Štěpán, zapisovatelkou Eva Kocourková, pokladníkem Ladislav Novák, kronikářem Zdeněk Hadinec, výtvarníkem Jaroslav Kocourek. Ostatní členové výboru, režisérské rady a správy zařízení: Věra Holendrová, Václav Junek, Jan Konopáč st., Ladislav Kotyk, Vl. Kubec, Miroslav Kunt, Ladislav Sezima, Jiřina Svobodová, Lída Thömersová, Bohuslav Vejnar.
Již v krátké době se ukázal kladný výsledek tohoto hnutí mladých ochotníků. V dubnu byl uspořádán společně se Závodním klubem ROH n. p. Technolen seminář divadelních ochotníků. Vedla jej velmi zasvěceně prof. Štemberková z Prahy.
Na přehlídce městských ochotnických souborů semilského okresu konané ve Vysokém n. Jiz. uvedli naši ochotníci „Figarovu svatbu”. Prof. Vl. Cerman získal cenu poroty za režijní práci a herecký výkon v roli hraběte Almavivy. Jaroslavu Kocourkovi udělena cena poroty za nejlepší podání episodní role celé přehlídky - role soudce. Výkony obou oceněných i celého představení byly vysoce hodnoceny v tisku.
Podstatně se zvýšila i divadelní činnost. Náhradou za slabou návštěvnost ve vlastním divadle se opět zajíždělo s představeními do blízkých i vzdálených míst. Zájezdy nejen umožnily rozvinutí a obohacení divadelní praxe, ale daly vznik novým přátelstvím s divadelními ochotníky širokého okolí. Získaly znovu dobrý zvuk lomnickému ochotnickému divadlu a souboru pomohly také „táhnout“ břímě údržby divadelní budovy.
Ve 14 představeních vč. devíti zájezdových byly uvedeny 3 hry. Velký úspěch 12 představení a zejména příznivou odezvu v tisku získal muzikál „Výtečníci” od Pavlo Dostála, v němž ve spolupráci s Petrem Štěpánem měl svou první režii Ladislav Sezima. Tisk ocenil zejména obsazení hry mladými ochotníky.

1971 První divadelní ples

Soubor uspořádal v sokolovně I. divadelní ples v rázu „Nebe na zemi”, který byl zásluhou velké práce mnoha ochotníků úspěšný v účasti i průběhu. Divadelní plesy pak pokračovaly i v dalších letech.
V létě převzali ochotníci organizaci programové části Staročeských dožínek, konaných v září na lomnickém náměstí.
V Tylově divadle byla již počátkem roku zahájena generální oprava vstupní haly a některých jevištních zařízení. Náhradou, až do roku 1975, sloužilo skromné jeviště v sále nynějšího Sdruženého klubu ROH (nynější obchod Elektro Turek).
Znovu uvedeny 4 reprízy „Výtečníků” z předchozího roku a nově nastudována jenom jedna hra „Velká zlá myš” od Ph. Kinga a F. L. Caryho v režii prof. Vl. Cermana; zato však dosáhla 10 představení z toho 7 na zájezdech.

1973 - 1974 Adaptační práce

Činnost členů souboru byla převážně zaměřena na adaptační práce v budově divadla. Práce byly zhruba dokončeny v dubnu 1975. Svůj zájem na nich prokázala řada mladých ochotníků, kteří pod vedením předsedy souboru Josefa Škody mají velkou zásluhu na zvládnutí a hlavně na dokončení těchto prací tak, aby celý prostor divadla byl v r. 1975 připraven na oslavy 150. výročí založení ochotnického divadla v Lomnici nad Popelkou.
Proto také počet her podstatně poklesl.
V r. 1973 byly sehrány 3 reprízy hry „Otec” z minulého roku a to výhradně na zájezdech.
V roce 1974 sehráno 10 představení ve dvou hrách nastudovaných v tomto roce, z nich byly 4 zájezdové. Šest představení bylo sehráno v Tylově divadle, ačkoliv adaptační práce nebyly ještě dokončeny. Zkoušelo se v nevytápěných šatnách.

1975
150. výročí založení ochotnického divadla v Lomnici nad Popelkou

K 1. lednu bylo zrušeno Kulturní a společenské středisko (KaSS) a byl ustaven Jednotný klub pracujících ROH, do jehož organizace byl převeden náš Divadelní soubor Tyl.
Souběžně s úklidovými pracemi dokázali členové souboru nastudovat první oslavnou hru, která byla uvedena 9. května jako československá premiéra autorů Vojtěcha Róna a Miloše Bílka „Hra na Otóna“ v režii prof. Vl. Cermana. Na zájezdu s touto hrou do Malé Skály v říjnu byl na představení přítomen také spoluautor Miloš Bílek. Po naší premiéře byla tato hra uvedena v Divadle E. F. Buriana v Praze a na jiných profesionálních jevištích.
Program jubilejních oslav
21. září dopoledne
byla v prostorách Městského muzea zahájena divadelní výstava. Za velké účasti divadelních příznivců byla uvedena slavnostním sborem v podání Pěveckého souboru Bořivoj JKP. S historií divadelního souboru seznámil účastníky jeho člen Jaromír Mastník, který také podle vlastního scénáře výstavu instaloval s pomocí některých členů souboru. Výstava byla přístupná do 26. října a navštívilo ji přes 2000 osob.
Jubilejní plakát k oslavám navrhl a jeho tisk zajistil lomnický rodák a náš několikaletý herecky význačný bývalý člen akademický malíř František Patočka z Liberce. Na průčelí divadla byl umístěn velký poutač, vypracovaný rovněž tímto umělcem.
21. září večer
zahájení okresní divadelní přehlídky pořádané v našem Tylově divadle pod záštitou odboru kultury rady ONV v Semilech, Okresní odborové rady v Semilech a rady MěstNV v Lomnici n. P. Přehlídku zahájil náš soubor představením „Hry na Otóna” a poté následovaly postupně do 18. října představení ochotnických souborů: Krakonoš z Vysokého n. Jiz., Dramatický kroužek Jirásek z Rokytnice n. Jiz., Divadelní soubor Ivana Olbrachta ze Semil. V závěru přehlídky
24. října dopoledne,
v den před hlavní slavností, sehrál náš soubor pro žactvo místní základní devítileté školy hru „Zapadlí vlastenci”.
25. října odpoledne
v Tylově divadle bylo uspořádáno slavnostní představení hry „Zapadlí vlastenci”.
25. října večer
se konala v sále JKP slavnostní jubilejní schůze členů souboru, spojená s přátelskou besedou hostí a přátel ochotnického divadla. Byly zastoupeny ONV, Okresní odborová rada, Okresní kulturní středisko, Měst. výbor KSČ, Měst. výbor NF, Městský NV a zástupci ochotnických souborů ze Semil, Železného Brodu a Rokytnice n. Jiz. V přeplněném sále JKP byli nejenom současně činní ochotníci našeho souboru, ale i generace starší, z níž mnozí již před mnoha léty svou divadelní činnost skončili.
Slavnostní schůzi opět zahájil úvodním sborem Pěvecký soubor Bořivoj. Historický vývoj souborů přednesl jednatel Petr Štěpán. V závěru oficiálního pořadu byly předány Zlaté odznaky J. K. Tyla našim členům: Marii Loudové, Jiřímu Otmarovi a Zd. Hadincovi.
Na paměť tohoto slavného jubilea byly předány knižní upomínky současným i dřívějším aktivním členům souboru.
Byly to oslavy významných jubileí, a proto je jistě na místě uvést zde i obsazení rolí v obou slavnostních hrách:
„Zapadlí vlastenci”
ve společné režii Josefa Škody a Jana Konopáče ml. hráli:
Jiří Otmar - kantor, Věra Holendrová - jeho žena, Bohuslav Vejnar - preceptor, Josef Šulc z Kyjů - farář, Eva Sacká - hospodyně, Hana Pokorná - Albínka, Zd. Hadinec - Žalák, L. Cermanová - Žaláková, Hana Sezimová - mladá Žaláková, prof. Vl. Cerman - Roubal, v ostatních rolích L. Novák, Oldřich Havel, L. Sezima, J. Kocourek, J. Škoda, L. Tomášek, Mir. Vraštil, A. Hásková, Jan Pěnička, Hana Otmarová, Jan Konopáč ml., Ivana Otmarová, Martin Kocourek, Tomášek, Tomášková, Košťál a další.
„Hra na Otóna”
v režii prof. Vl. Cermana hráli:
Karel Kramář - Otón, Jana Řeháková - Raudi, Věra Holendrová - matka, L. Novák - otec, Jiří Otmar - Kreutzer, Jar. Kocourek - Feldwebel, Santo Arciprete - Reiner, L. Sezima - Berghaus, v ostatních rolích Jan Konopáč, Jan Pěnička, Petr Štěpán, Vl. Cerman, Petr Jakubec, L. Dobiáš, Vl. Kočí.
Obě hry byly uvedeny v sedmi představeních z nich 1 na zájezdě.

1976 Neděle v klubu

Připravovala se přestavba Národního divadla v Praze. Mezi mnohými ochotnickými soubory se z našeho, souboru zúčastnilo 34 členů ve dvou dnech v říjnu 1976 a 24 členů v jednom dni v květnu 1978 vyklizovacích prací ve skladech kulis a garderoby Národního divadla. V roce 1984 pak Národní divadlo věnovalo vstupenky za tuto pomoc na operu Braniboři v Čechách všem členům našeho souboru, kteří se v předchozích letech po dobu tří dnů brigádnicky zúčastnili práce ve skladech garderoby a kulis. Později bylo několik členů souboru vybráno na slavnostní představení „Lucerny” uspořádané Národním divadlem pro semilský okres.
Pro posudkovou porotu bylo tento rok sehráno představení „Hry na Otóna”, jako výběr pro Hronov. Ale v krajské přehlídce v Holicích (za účasti asi 20 diváků!) nebyla hra dobře oceněna hlavně po stránce autorského zpracování.
Na okresní přehlídce divadelních souborů uvedl náš soubor hru Ivana Bukovčana Než kohout zazpívá v režii Ladislava Sezimy.
Ke Dni učitelů sehráli naši ochotníci reprízu hry „Zapadlí vlastenci”.
Událostí roku bylo na počátku prosince natáčení televizního pořadu Neděle v klubu. V programu účinkovali i členové našeho souboru: Ladislav Novák a L. Thömersová provázeli celý program slovem, dále ve scénce Ivana Otmarová, Eva Kocourková, Jiří Otmar, Lad. Sezima, Jaroslav Kocourek. Televize uvedla pak tento program v únoru následujícího roku.
Za celý rok bylo sehráno 16 představení, z nich 7 na zájezdech. Nově byly nastudovány 3 hry a kromě nich byly uvedeny 2 reprízované hry z minulého roku.

1977 Cyranův kord

Jednotný klub pracujících ROH převzal z Vysokého n. Jiz. na další léta pořádání soutěže monologů Cyranův kord. Byl to 8. ročník této soutěže a náš člen prof. Vl. Cerman získal v něm třetí místo s monologem výměnkáře Roubala ze „Zapadlých vlastenců”. Z našeho souboru se soutěže ještě zúčastnili dr. Jaroslav Poláček, Martin Zajíček a Jaroslav Kocourek.
Členové souboru se ho ale účastnili i dříve. Tak například ve II. ročníku soutěže (1969) ve Vysokém nad Jiz. získal náš člen Jaroslav Kocourek I. cenu za monolog Chlestakova z Gogolovy hry „Revizor”.
1978 Soutěže monologů se z našeho souboru zúčastnili: prof. Vl. Cerman monologem Divíška z Jiráskova „Otce” a dále monologem Dandy Jíry z Molierova „Chudáka manžela”. Kromě jmenovaného se též zúčastnila Eva Kocourková.
1979 V soutěži monologů Cyranův kord se stal vítězem prof. Vl. Cerman monologem Courvoisiera ze „Hry o lásce a smrti” od R. Rollanda a monologem Lízala ze hry bratří Mrštíků „Maryša”. Oba monology byly opakovány i ve večerním programu. Kromě jmenovaného se z našeho souboru zúčastnil Jaroslav Kocourek.
1980 V soutěži monologů Cyranův kord v Lomnici bylo uděleno II. místo prof. Vl. Cermanovi za monology Falstafa ze Shakespearových „Veselých paniček Windsdorských” a Policejního direktora z Gogolova „Revizora”. Druhým účastníkem z našeho souboru byl Jaroslav Kocourek.
1982 XIII. ročníku soutěže monologů Cyranův kord v Lomnici se z našeho souboru zúčastnili: Bohuslav Vejnar (odměněn zvláštní cenou poroty), Jiří Wilda a Martin Zajíček.
1983 Ve XIV. ročníku soutěže monologů Cyranův kord byla udělena II. cena a k ní zvláštní cena poroty k roku českého divadla prof. Vladimíru Cermanovi za monolog Roubala ze „Zapadlých vlastenců” a Klapáčka ze hry O. Daňka „Svatba sňatkového podvodníka”. Z našeho souboru se soutěže zúčastnil také Jaroslav Kocourek.
1984 Na XV. ročníku soutěže monologů Cyranův kord v Lomnici získali čestné uznání prof. Vl. Cerman (dr. Galén) a Jan Konopáč (Skřivánek). Zejména monolog posledně jmenovaného měl u obecenstva velký úspěch.

1980 JKP

V únoru tohoto roku byly zahájeny rozsáhlé adaptační a rekonstrukční práce v Tylově divadle.
Zkoušelo se a hrálo na jevišti sálu JKP na náměstí a jeho stísněným prostorám byl také přizpůsoben výběr dalších her. Zde se také uvedly i reprízy hry „Ztřeštěná neděle”, která měla úspěch a byla uvedena i na okresní přehlídce v Turnově.
Za celý rok byly nastudovány 1 hra a 1 scénka, z nich byla sehrána 3 představení doma a 6 na zájezdech. Pro letní slavnosti v Hostinném na pozvání pořadatelů a za účasti našich 35 ochotníků byla zde uvedena scénka „Příjezd Švejka”.
Nutno podotknout, že značné soustředění spolku na práce v Tylově divadle prakticky zastavily samotnou divadelní činnost. Patrně to souvisí i s klesajícím počtem samotných členů divadelního spolku.

1982 Otevření Tylova divadla

Ve stísněných podmínkách jeviště sálu JKP byly nastudovány opět jenom 2 hry. Z nich sehráno 6 představení na jevišti sálu JKP a 9 představení na zájezdech. Mezi nimi se hrou Nulová křivka v režii L. Sezimy zúčastnil se soubor okresní přehlídky v Turnově.
V listopadu byly ukončeny adaptační a rekonstrukční práce a poté bylo Tylovo divadlo nově upravené a v plném lesku otevřeno
19. listopadu
slavnostním zasedáním MV KSČ, MV NF a MěstNV u příležitosti oslav 750. výročí prvního záznamu o Lomnici v Dalimilově kronice. Účinkovaly soubory JKP: Pěvecký soubor Bořivoj, Podkrkonošský symfonický orchestr, žesťové kvinteto, taneční hudební soubor Diplomatik a taneční kroužek.
20. listopadu
na pozvání JKP hostovalo zde Divadlo Vítězného února z Hradce Králové a s velkým úspěchem uvedlo hru „Pygmalion”.
7. prosince
hostovalo na jevišti Tylova divadla Divadlo Ivana Olbrachta ze Semil s hrou „Velvyslankyně”, v níž roli krále vytvořil člen našeho souboru Jar. Kocourek.

1983
Rok českého divadla

Dvě hry nastudované v tomto roce byly uvedeny v 11 představeních, z nich 6 představení na zájezdech. Hra „Stará historie” od Julia Zeyera v režii dr. Jaroslava Poláčka byla sehrána v 8 představeních, z nichž jedno bylo uvedeno na okresní přehlídce v Lomnici a poté na krajské přehlídce ve Světlé nad Sáz. Ze tří představení hry Aloise Jiráska „Vojnarka” bylo jedno věnováno lomnickým důchodcům.
Okresního festivalu zájmové umělecké činnosti „Týden divadelní tvorby“ se tento rok zúčastnily soubory semilského okresu:
Loutkářský soubor JKP Semily, Divadelní soubor Krakonoš OB Vysoké n. Jiz., Dramatický odbor Antonín Marek z Turnova, Dětský divadelní soubor TJ Sokol Bradlecká Lhota, Divadelní soubor Slovan KK JZD ČSP Nová Ves n. Pop., Divadlo Ivana Olbrachta JKP Semily. Přehlídkou pak uzavřely dva soubory JKP ROH Lomnice n. Pop.:
Loutkářský soubor Popelka hrou Čert a Káča v režii Miloslava Sůvy a Divadelní soubor J. K. Tyla hrou Stará historie v režii dr. Jaroslava Poláčka.
V upomínku na Rok českého divadla vydal JKP Lomnice n. Pop. pro členy svých souborů a příznivce divadla soubor grafických listů s předmluvou spisovatelky Marie Kubátové, básní Josefa Hubaře a prací výtvarníků: akademických malířů Vladimíra Komárka a Františka Patočky, dále Miloše Janků, Vl. Novotného a J. Lízlera.
Rok českého divadla byl slavnostně uzavřen předáním Čestných uznání za zásluhy o rozvoj amatérského divadla. Z našeho souboru je obdrželi
prof. Vladimír Cerman, Libuše Cermanová, Jaroslav Kocourek, Jan Konopáč, Ladislav Novák a Ladislav Sezima.
Na úrovni Východočeského kraje v Hradci Králové z našeho souboru obdrželi Čestná uznání
Otta Malý za scénu ke hře „Stará historie”; dr. Jaroslav Poláček za režii hry „Stará historie”, uvedené na krajské soutěži; Ladislav Novák, ředitel JKP ROH v Lomnici nad Popelkou, za přínos k rozvoji amatérského divadla ve Východočeském kraji.

1984 Než kohout zazpívá

Činnost ve 160. roce trvání souboru byla bohatá, a také mimořádně úspěšná. Ze čtyř nově nastudovaných her a jedné hry reprízované z minulého roku bylo sehráno 25 představení, z nich 19 mimo Lomnici.
Velmi úspěšné bylo představení hry Ivana Bukovčana „Než kohout zazpívá” v režii Ladislava Sezimy a uvedené v Lomnici v rámci krajské soutěže souborů kategorie B. Porota hodnotila toto představení jako nejlepší a později tuto inscenaci doporučila pro Jiráskův Hronov. Ceny za I. místo v soutěži obdrželi zástupci našeho souboru v září v Hradci Králové současně s vyhodnocením nejlepších hereckých výkonů této soutěže - naši členové Karel Kramář a prof. Vl. Cerman. Soubor získal cenu za scénografii a Ladislav Sezima za režii. Na „Týništském divadelním podzimu“ v Týništi n. Orl. obdržel cenu za nejlepší mužský herecký výkon festivalu prof. Vladimír Cerman za velmi procítěné ztvárnění postavy Terezčáka.
Naši členové se zúčastnili v Kutné Hoře soutěže monologů „Kutnohorská pečeť” a získali
prof. Vl. Cerman I. místo za 2 monology: Roubala ze „Zapadlých vlastenců” a dr. Galéna z „Bílé nemoci“,
Jan Konopáč II. místo rovněž za 2 monology: profesora z Čapkova „Loupežníka” a za Skřivánka z dramatizace povídky J. Š. Baara,
Jaroslav Kocourek IV. místo za monolog Chlestakova z Gogolova „Revizora”.

1985 - 1986
160 let ochotnického divadla v Lomnici nad Popelkou

Zaniká JKP (Jednotný klub pracujících) a vzniká Sdružený klub ROH.
Byly nastudovány 3 hry. Celkem byly sehrány 25krát, z toho 6krát doma a 19krát na zájezdech.
Oslavy byly přesunuty na začátek roku 1986.
26. ledna
jsou oslavy zahájeny slavnostní premiérou hry Marie Kubátové „Jak přišla basa do nebe” v režii Libuše Cermanové. Slavnostní atmosféru doplňovala hudba členů Podkrkonošského symfonického orchestru a pěveckého sboru Bořivoj za řízení Jiřího Matlase.
5. dubna
byla báchorka opakována pro členy divadelního spolku, kteří se po představení zúčastnili slavnostního setkání.
K tomuto výročí byl vydán první díl pamětní publikace - almanachu, který sepsal za spolupráce několika dalších ochotníků Jaromír Mastník.
V tomto jubilejním roce byla dále uvedena čs. premiéra hry J. Tibitanzla „Císařovy úplně nové šaty”, se kterou soubor získal cenu „Znojemský strom pohádek”. Martin Zajíček cenu za herecký výkon a Tomáš Jelínek cenu mladého talentu.

1987 Turecká kavárna

V tomto roce byla nastudována druhá čs. premiéra. Tentokrát šlo o francouzského autora R. Thomase, s jehož hrou „Turecká kavárna” v režii J. Poláčka zaznamenal náš spolek nebývalé úspěchy. Hra byla sehrána 32krát, z toho 7krát doma v sále JKP. K nejvýznamnějším zájezdům bezesporu patří představení U Zlatého melouna v Praze a nesoutěžní představení na Jiráskově Hronově.

1989 Patálie s dalekohledem

Tento rok byly nastudovány 3 hry, z nichž stojí za zmínku hra J. Tibitanzla „Patálie s dalekohledem” v režii Jitky Zajíčkové. Hra byla sehrána 19krát, z toho 2krát doma. Náš soubor se s ní zúčastnila národní přehlídky her pro děti ve Stráži pod Ralskem.

1992 Počátek nové éry

V letech 1990 - 1991 veškerá spolková činnost ustala.
V únoru 1992 se podařilo obnovit tradici a uspořádat divadelní ples v Živnodomě.
V červnu byla svolána schůze divadelních ochotníků. Starosta města ing. M. Šmiraus na ni informoval přítomné členy o zániku Sdruženého klubu pracujících.
Pánové Štěpán, Cerman a Novák jsou pověřeni sestavením návrhu stanov a vypracováním podkladů pro registraci spolku. Po zvážení všech možností dochází spolek k rozhodnutí, že není v jeho silách stát se nájemcem Tylova divadla za podmínek stanovených městem. Je naopak sepsáno stanovisko, které doporučuje městu, aby zřídilo Městské kulturní středisko (po vzoru Semil, Turnova, Jičína či Jilemnice).

1993 Divadelní spolek J.K Tyl

Na začátku roku byla svolána valná hromada, na níž mluvčí spolku V. Cerman seznámil přítomné se schválenou registrací divadelního spolku (registrace provedena 4. ledna 1993 Ministerstvem vnitra). Nakonec byl také zvolen nový výbor. Předsedou se stal V. Cerman, místopředsedou P. Štěpán a jednatelem L. Novák.
V únoru bylo Tylovo divadlo pronajato Městským úřadem panu Vyskočilovi. Od dubna pak spolek působil v budově na základě smlouvy uzavřené s nájemcem.
Tento rok byla nacvičena a 4krát sehrána pouze jediná hra. Šlo o pohádku J. Makariuse „Poklad kapitána Habakuka” v režii L. Sezimy.

1994 Divadlo patří ochotníkům

Spolek tento rok zažádal, na základě neutěšené situace v Tylově divadle, o podmínky podnájmu. Následoval návrh smlouvy, ke kterému se měl spolek vyjádřit. V březnu byla svolána valná hromada, na které bylo rozhodnuto, že spolek převezme budovu Tylova divadla do své správy (stalo se tak 2. května). Potom, co se V. Cerman vzdal funkce předsedy, byl jím zvolen Petr Štěpán. V tento přelomový rok byli dalšími členy výboru V. Mařan, Š. Karlubík, L. Mikešová, L. Cermanová, L. Novák, E. Sacká, L. Sezima, J. Šimek st., J. Šimková a B. Vejnar.
Divadelní sezóna byla naplněna dvěma premiérami. Pohádkou „Z pohádka do pohádky a zase zpátky” v režii L. Sezimy a hrou pro dospělé diváky od P. Kinga a F.L. Caryho „Velká zlá myš” v režii V. Cermana.
Ke konci roku se ukazuje, že výtěžky představení ani dalších akcí nepokrývají náklady spojené s chodem Tylova divadla. Je tedy nutné žádat městský úřad o dotace.

1995
170 let trvání divadelního spolku

V lednu se spolek rozhodl zřídit nadaci J. K. Tyla a s její pomocí pořádat jednou ročně kulturní festival. Předsedou správní rady byla zvolena L. Mikešová.
V rámci oslav byl uspořádán první ročník Lomnického kulturního léta, v jehož průběhu byla sehrána „Tvrdohlavá žena” od J.K. Tyla v režii V. Cermana (sehrána celkem 11krát, z toho 6krát na zájezdech).

1998 Kulturní pracovník

Po několikaletém úsilí se při jednání s Městským úřadem představitelům našemu spolku konečně podařilo přesvědčit městské úředníky o nezbytnosti kulturního pracovníka. Ten by měl mít na starosti veškerou práci, kterou pro město od roku 1994 zajišťuje divadelní spolek. Tímto pracovníkem se po výběrovém řízení stal člen a stávající předseda spolku Petr Štěpán (tuto záslužnou práci vykonával až do roku 2001).
Divadelní spolek tento rok uspořádal nejen Lomnické kulturní léto, ale i I. ročník Oblastní přehlídky Jizerské oblasti. Tato soutěžní přehlídka zajišťuje vítězi postup do republikového finále soutěže, které se koná v Třebíči. Odtamtud už vede přímá cesta do meky amatérského divadelnictví, do Jiráskova Hronova.
Premiérou tohoto roku byla hra J.K. Tyla „Středem země do Afriky” v režii Ladislava Nováka.
Na základě nového zákona byla tento rok zrušena Nadace J.K. Tyla. Pořádání kulturního léta se ujali cele lomničtí ochotníci. Jedná se převážně o změnu financování.

1999 Ženitba

Na oblastní přehlídce byla tento rok uvedena hra N.V. Gogola „Ženitba” v režii V. Cermana. Tato hra oblastní kolo soutěže vyhrála a postoupila tak na národní přehlídku do Třebíče. I přes rozporuplné přijetí v Třebíči lze hovořit o největším úspěchu v novodobé historii spolku.
V létě mají premiéru „Veselé paničky Windsorské” od W. Shakespeara v režii J. Krčka a P. Štěpána.
Ochotníci ještě zkouší pohádku v režii L. Sezimy, ta ale vlivem několikerého přeobsazování rolí není tento rok uvedena. Pokus L. Nováka nazkoušet po dlouhé době divadlo se školními dětmi končí nezdarem.
Poslední divadelní akcí je vystoupení ochotníků na lomnickém náměstí. Toto krátké půlnoční Silvestrovské vystoupení pod názvem „Starý rok předává vládu novému” bylo důstojným zakončením roku a milým rozptýlením tradičního divadelního Silvestra konaného v Tylově divadle.

2002 KIS

Rok 2002 je pro spolek přelomem ve vývoji dosud nevídaným.
Po několikaleté diskusi se město na konci roku 2001 rozhodlo zřídit Kulturní a informační středisko (KIS), které by v sobě mělo spojit zájmy kulturní se zájmy informačními, tedy propagačními. Jde o velmi podobnou organizaci, která byla v roce 1989 v našem městě zrušena. Do čela této nové instituce byl na základě konkurzu zvolen Mgr. Josef Svoboda.
Činnost spolku v divadle se řídí novou smlouvou, která byla na konci tohoto roku uzavřena mezi Divadelním spolkem J.K. Tyl v zastoupení předsedou Petrem Štěpánem a Kulturním a informačním střediskem města Lomnice nad Popelkou, za něž ji podepsal jeho ředitel Mgr. Josef Svoboda. Na mimořádné valné hromadě, která schválila tento krok se vzdal Petr Štěpán své funkce a novou předsedkyní spolku byla zvolena Vladimíra Duštová.
Tento rok byla nastudována pohádka „O Jankovi a Cecilce ze zámku”, kterou podle S. Oubrama a L. Nováka upravil a režíroval Josef Šimek ml. Druhou hrou byla „Zapeklitá komedie” od Zdeňka Kozáka a Mojmíra Ballinga v režii Ladislava Sezimy.


© Josef Šimek 2002, DS J.K. Tyl
Lomnice nad Popelkou