Modřišice, Divadla svítící do tmy II - Čmukaři - studie L. Richtera (včetně soupisu inscenací 1977-2006)

ČMUKAŘI MODŘIŠICE / TURNOV
Luděk Richter

Čmukaři se založili roku 1976 při Osvětové besedě v Modřišicích (což byl šikovně „zašitý“ a vcelku nevtíravý zřizovatel – za oněch časů povinný – nedaleko Turnova, kde všichni bydleli). Na otázku po smyslu názvu souboru obvykle vysvětlují, že „čmuk“ je místní název bambule na čepici – což nám o charakteru souboru neříká mnoho.
Čmukaři, prakticky od svého vzniku reprezentovaní především ústřední dvojicí Jaroslava Ipsera a Daniely Weissové, usilovali o moderní divadlo, v němž by uplatnili svůj druh humoru, své cítění loutky a divadla. Prvých pět let – tedy do začátku 80. let – vycházejí z loutkářských pohádkových her a hříček, později /i pod vlivem souborů sdružujících se kolem (S)hledání/ šlo již většinou o adaptace próz nebo dokonce pokusy o zcela původní tvorbu.
Už první rok Čmukařů byl pro jejich celou tvorbu do jisté míry příznačný: na jedné straně pásmo Kašpárkovy pohádky, vycházející z loutkářské klasiky poloviny dvacátého století, na druhé pak starofrancouzská pouťová fraška Pláštěnka. Po třech pokusech z roku 1978 o moderní klasiku (Jarošovi Beránci a ospalý čert, jejich krevní skupině bližší hry Jak dostal Honza princeznu od M. Němečkové a O princezně a dědečkovi, s kterým byla legrace K. Šefrny) následoval roku 1979 další výlet do dramaturgie tradiční lidové provenience – Zakletí duchové aneb rytíř Valdán. Prvé čtyři roky existence Čmukařů uzavírá na přelomu 70. a 80. let příznačně inscenace vlastní tvorby Tady bude... (1979) a inscenace klasického textu Marie Tůmové a Jana Kámala Sněhurka a sedm trpaslíků (1980). Zatímco k inscenování hotových textů se Čmukaři již nikdy nevrátí, vlastní tvorba či autorské adaptace budou propříště jejich hlavní cestou. Tady začali Čmukaři rozvíjet své autorské divadlo ve smyslu autorství inscenačního, tedy takového vstupu do struktury původního textu a jeho převedení na jeviště, kdy by už nebylo ani pravdivé, ani slušné uvádět jako autora (jen) autora předlohy. Ve většině případů se přeorientovali spíše na adaptace textů prozaických.
Hned prvá z těchto inscenací – Dračí pohádky (vlastní text Dráček a Zlá princezna a hodný drak na námět Fr. Langra) – znamenala úspěšnou účast na Loutkářské Chrudimi roku 1981. Weissová a Ipser tu vytvořili razantní pohádkové grotesky s řadou špílců, založených na využití a přiznání specifika loutky a již tehdy také na velmi přesné, v čase i míře zvládané hře s loutkou i bez ní. Následující Pletené pohádky (1983) – parafráze lidových pohádek Kůzlátko a vlk, O chytrém zajíci a O zlé koze – vycházejí z rámce, v němž oba herci jakoby pletou loutky i scénu; s tématem to nijak nesouvisí, ale podobné vnější zdůvodnění stylu je od osmdesátých let poměrně obligátní. Zajímavý je princip, v němž vypravěč je partnerem radícím loutkové postavě. Obdobné principy rozvádí i další autorská pohádka J. Ipsera a kolektivu Vodník z roku 1984.
K dalšímu růstu přivedla Čmukaře schopnost sebevzdělávání na různých loutkářských přehlídkách i schopnost sebekritické sebereflexe, kterou jim nabízelo (S)hledání (každoroční přehlídka-dílna, v níž se formou společně probíraných otázek k předvedeným představením soubory blízké krevní skupiny snažily ověřit správnost svých postupů, poznávat divadelní zákonitosti i pomoci druhým), jehož se mezi roky 1980 a 1985 pravidelně zúčastňovali, a později i Posed pořádaný podle stejného vzoru. Ze všeho nejvíc ale loutkářská třída východočeské lidové konzervatoře, vedená režisérem a ředitelem hradeckého Draku Janem Dvořákem.
V 80. letech se tak Čmukaři postupně stávají jedním ze souborů hledajících osobitý výraz v autorském uchopení předlohy, ve snaze co nejosobněji se vyjadřovat nejen skrze postavu, ale i k postavě a k celku inscenace (především tím, že předvádějící herec je zároveň a především nepokrytě „vypravěčem“). Čím dál vědoměji usilují o jasné tematické uchopení svých inscenací, především se však vždy řídí intuicí, jež je vede ke groteskní a později i absurdní a nonsensové drobnokresbě.
V této době také hledají (a nalézají) nové dramaturgické zdroje i mimo zavedenou loutkářskou dramaturgii umělých pohádek, což souvisí i s častým zaměřením na dospělého diváka: Frejíř (1985) je inscenačním přepisem erotických renesančních povídek Hynka z Poděbrad o vždy vítězící ženské chytrosti (jak jinak – v obsazení jeden muž a pět žen!), Otevřete srdce (1988) je pokusem o zpracování Wolkrovy baladické povídky, Mladý lev v kleci (1988) vychází z Prévertových Pohádek pro nehodné děti; časem k této linii přistoupí ještě Sakiho povídky.
Nezříkají se ale ani pohádek, jimiž pravidelně střídají tvorbu pro dospělé. Jak Kašpárek... (podle B. Schweigstilla, 1986) je zábavný, leč nedotažený pokus o ironický pohled na řemeslnou sériovost tradičních kašpárkiád – oba herci hrají zdánlivě tutéž pohádku, aby nakonec zjistili, že každý hraje podle jiného textu, což vlastně až na detaily není k poznání. Sto dědečků z téhož roku a Sadoděde, Sadoděde z roku 1988 jsou autorská díla D. Weissové a J. Ipsera.
V osmdesátých letech vytvořili Čmukaři řadu zajímavých, leckdy i podnětných inscenací. Kdyby však tato série publikací mapujících malé scény pokračovala ještě o desetiletí nebo alespoň pětiletí dál, patřili by Čmukaři především tam. Tehdy se totiž zúročilo vše, oč dosud usilovali, a to zejména v trojici inscenací z počátku 90. let: Lárk Íčičok (1991), Léčba neklidem (1992) a především Medvídek Pú nebo tak nějak (1993). V nich se naplno zúročily výsledky onoho hledačství předchozího desetiletí.
V rámci pohádek i mimo ně našli od začátku devadesátých let svoji „parketu“ v anglickém (mnohdy černém) humoru až hororu, absurditě, anekdotickém nonsensu, v paradoxech života. Čmukaři – především ústřední dvojice Jaroslav Ipser a Daniela Weissová – vyzráli jak ve svém herectví gagu, tak v dramaturgickém a režijním uchopení prozaických předloh, k nimž zejména v Medvídkovi Pú přidávají navíc i pozoruhodná metaforická řešení ve scénografii.
Jediná inscenace plně vycházející z lidové pohádky v netravestované podobě je Lárk Íčičok (1991), pásmo čtyř britských „hororových“ pohádek (Kočičí král, Dvě sestry, Rudovous, Pidipohádka) v převyprávění Pavla Šruta. Čmukaři v něm našli autora svým humorným, ale neshazujícím nadhledem velmi blízkého svému cítění. Převážně maňáskářská produkce stojí na herecké bravuře obou protagonistů, především jejich zvládání gagu. Okouzlující schopnost zkratky prokazují například u trojího opakování příhod tří bratří jdoucích nejprve za štěstím a pak za děvčaty.
Dalším setkáním se suchým až sarkastickým anglickým humorem je pásmo lehce absurdních povídek Sakiho Léčba neklidem (1992) v typickém stylu Čmukařů: kombinaci herectví (u Čmukařů málokdy vídaných šest lidí) a práce s loutkou (maňásci, plošné loutky, předměty). Čmukaři pro divadlo objevili Sakiho a jeho Sredni Vaštar v interpretaci členky souboru Romany Zemenové zůstává zatím nepřekonaným zpracováním této frekventované povídky.
Vrcholem jejich metaforického cítění, režijní vynalézavosti i herecké kázně byl – a dodnes zůstal – Medvídek Pú nebo tak nějak (1993). Neokázale tvořivé a zároveň po duchu věrné zpracování sedmi Milneho křehkých a zároveň paradoxních pohádek s velikým vhledem do autorovy poetiky, výborně vystiženými typy jednotlivých zvířat, se schopností dokonalé stavby situace, gagu a jako obvykle v syntéze výborného herectví všech tří herců a jejich práce s loutkou. Pracovalo se tu sice s několika maňásky hlavních postav, to nejcennější, nejnovátorštější a nejzábavnější ovšem byl jednak jejich zcizovací přístup k takto prezentovaným postavám (postavu vždy zároveň hráli – a to jak maňáskem, tak vlastním tělem – a zároveň komentovali způsobem řeči i gestem), jednak užití řady dalších předmětů – rekvizit, kostýmních znaků: vosa s kulatými motoristickými brýlemi a jehlou v ruce, sedící vysoko na štaflích, prasátko v růžovém baretu...
„Repete“ si Čmukaři dali v inscenaci Dobrá rána (1994), hojně pracující s paradoxem, absurditou a nonsensem, a i když ani zdaleka nedosáhli síly předchozích tří opusů, šlo o inscenaci, jež si našla své diváky.
Od druhé poloviny devadesátých let se Čmukaři několikrát vracejí k tomu, co vytvořili před bezmála dvaceti lety. Sedm trpaslíků a Sněhurka (D. Weissová, J. Ipser, 1996) je značně odlišná verze Sněhurky, již uváděli roku 1980, ale inscenace Sadoděde, Sadoděde, uvedená na LCH 1997, pochází až z roku 1988, Pletené pohádky (LCH 2000) z roku 1982 a Dračí pohádky (v inspirativním programu LCH 2002) dokonce z roku 1981.
Výjimkami je nepříliš známá Ipserova hříčka O princi a princezně (1995) a vlastní parafráze dalších tří kašpárkovských pohádek Kašpárek chodí pěšky (J. Ipser, D. Weissová, R. Zemenová, 1999). Z dokončených inscenací už zbývá jen groteskní „detektivka“ s nepříliš zdařilou zápletkou Kam se poděly kočičí jazýčky (Daniela Weissová a soubor, 2003) a roku 2006 zatím nepříliš známé Zvyřátka za to nemůžou. Soubor viditelně přibrzdil (od roku 1999 dokončil jen dvě inscenace) a jeho protagonisté se angažují spíše mimo divadlo.
Čím jsou Čmukaři charakterističtí a co vnesli do světa malých netradičních divadel? Pokusy Čmukařů o vážnější lyrizující či baladické předlohy (Wolker, Prévert) byly poctivé, v žádném případě se za ně soubor nemusí stydět, ale zatímco svitavské Céčko se v nich našlo a dokázalo vytvořit lyrickou grotesku, ukázalo se, že „parketa“ Čmukařů je jinde – v ostřejší akční grotesce zahrávající si s absurditou – a tedy také v travestování starých, jakoby povědomých žánrů kašpárkovsko-staroloutkářských.
Kompozičně střídají pásma dvou až šesti drobných pohádek či povídek, zpravidla svázaných vypravěčským rámcem (Kašpárkovy pohádky, Tady bude... , Dračí pohádky, Pletené pohádky, Frejíř, Lárk Íčičok , Léčba neklidem, Medvídek Pú nebo tak nějak, Dobrá rána, Kašpárek chodí pěšky) s kratšími či delšími samostatnými kusy (Pláštěnka, Beránci a ospalý čert, Jak dostal Honza princeznu, O princezně a dědečkovi, s kterým byla legrace, Zakletí duchové aneb rytíř Valdán, Sněhurka a sedm trpaslíků, Vodník, Jak Kašpárek..., Otevřete srdce, Sadoděde, Sadoděde, Sedm trpaslíků a Sněhurka, Kam se poděly kočičí jazýčky).
Hudba a zpěv nepatří k nejsilnějším stránkám Čmukařů, a proto je také ve svých inscenacích příliš neuplatňují – a když, tak spíše v sebeironickém duchu. Scénografie (u loutkového divadla vždy významná) bývá vlastní výroby (většinou J. Ipser), mívá neumělý, jakoby naivistický charakter a ani její zpracování není tím, na čem Čmukaři stavějí. Rovněž vlastní textové úpravy, parafráze či původní tvorba pracují s jistým naivismem, počítajícím však mnohdy se znalostí původních motivů, jež jsou záměrně pozměňovány a spoluvytvářejí tak nadhled či zcizující nadstavbu.
Hlavní a nejsilnější stránkou a přínosem Čmukařů, jmenovitě D. Weissové a J. Ipsera, ale i Romany Zemenové, je vynikající osobnostní loutkoherectví a herectví ve stylu groteskního gagu, jenž přesně cítí a umějí precizně vystavět. To souvisí se specifickým smyslem pro druh humoru, který na divadle proslavili: suchý, lehce ironický až sarkastický humor, někdy černý, mnohdy absurdní. K němu patří princip nedořečenosti či záměrného zmírnění (understatement) v cizích i vlastních textech (medvídek Pú neodpoví na Ijáčkovu otázku „Netrefil jsem?“ „Ne – trefil jsi mne“, nýbrž „To zrovna ne, trefil, ale ne balón“) a také v provedení. Co do herecké metody užívají zcizující odstup vůči příběhu a postavám, jenž se uplatňuje už v základním principu (vypravěči jasně dávají najevo, že příběh „jen“ předvádějí), textu (herec leckdy loutkovou postavu oslovuje či jí dává gestem najevo své mínění) a venkoncem i v jakoby „nedbalé“ výpravě.

Literatura

STUDIE A MEDAILONY:
HLEDÁNÍ výrazu, České autorské divadlo v 80. letech (sestavili Vítězslava Šrámková a Jan Vedral), Informační a poradenské středisko pro místní kulturu, Praha, nedatováno
MÍSTOPIS českého amatérského divadla I A–M, str. 505, II. N–Ž, s. 578, IPOS Praha 2001, 2002
RICHTER, Luděk: 50 Loutkářských Chrudimí. Praha, Chrudim, DDD, Chrudimská beseda, IPOS–ARTAMA 2001
VAŠÍČEK, Pavel: Loutkové divadlo v letech 1970–1989, in Cesty českého amatérského divadla, IPOS Praha 1988, s. 323–350

VÝZNAMNĚJŠÍ ČASOPISECKÉ ČLÁNKY:
Ipser, Jaroslav, Hromada 1991, č. 2, s. 39, 1994, č. 11, s. 327, 1999, č. 26, s. 30
Weissová, Daniela, Hromada 1996, č. 16, s. 511
RICHTER, Luděk: Jaroslav Ipser, Amatérská scéna 1999, č. 12

TEXTY HER:
Dračí pohádky – Weissová, Daniela, Ipser, Jaroslav, Langer, František (zkrácený a komentovaný text). Československý loutkář 1982, č. 12, s. 286
Frejíř – Weissová, Daniela, Ipser, Jaroslav, Hynek z Poděbrad (zkrácený a komentovaný text), Československý loutkář 1986, č. 6, s. 142
Kašpárek chodí pěšky – Ipser Jaroslav, Weissová Daniela, Loutkář 2005, č. 1, s. 40–43
Lárk Íčičok – Weissová, Daniela, Ipser, Jaroslav, Šrut, Pavel (zkrácený a komentovaný text), Československý loutkář 1991, č. 11, s. 262
Medvídek Pú nebo tak nějak – Weissová, Daniela, Ipser, Jaroslav, Zemenová, Romana, Milne, A. A. ČTVRTletník DDD 1998

Inscenace 1977–2006, účast na přehlídkách

1977 KAŠPÁRKOVY POHÁDKY – V. Cinybulk, Homolová, Jičínský, L. Tittelbachová,
J. Ipser
PLÁŠTĚNKA – francouzská pouťová fraška
1978 BERÁNCI A OSPALÝ ČERT – J. Jaroš
JAK DOSTAL HONZA PRINCEZNU – M. Němečková
O PRINCEZNĚ A DĚDEČKOVI, S KTERÝM BYLA LEGRACE – K. Šefrna
1979 ZAKLETÍ DUCHOVÉ ANEB RYTÍŘ VALDÁN – lidová hra
TADY BUDE... – vlastní tvorba; (S)hledání Praha 1980
1980 D.Š.B. (DLOUHÝ, ŠIROKÝ, BYSTROZRAKÝ) – kolektiv, později přidáno do pásma
Tady bude...
POLEDNICE – E. Janatová, V. Roiková podle K. J. Erbena; Div. pouť LCH 1980
POSLEDNÍ DRAK – Daniela Weissová, Jaroslav Ipser; Div. pouť LCH 1980
1980 SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ – M. Tůmová, Jan Kámal
1981 DRAČÍ POHÁDKY (Dráček, Zlá princezna a hodný drak) – D. Weissová, J. Ipser,
námět Fr. Langer; LCH 1982; znovu i LCH-IP 2002; Zlá princezna a hodný drak,
(S)hledání Praha 1980
1983 PLETENÉ POHÁDKY – D. Weissová, J. Ipser; (S)hledání Tuchoměřice 1982,
LCH 2000
1984 VODNÍK – J. Ipser a kolektiv; (S)hledání Tuchoměřice 1983, LCH 1984
1985 FREJÍŘ – D. Weissová, J. Ipser na námět Hynka z Poděbrad; (S)hledání Tuchoměřice 1983, znovu 1984; LCH 1985
1986 JAK KAŠPÁREK... – D. Weissová, J. Ipser podle B. Schweigstilla; S)hledání Zliv 1985 (jako Kašpar); LCH 1986, znovu LCH (Div. pouť) 1991
STO DĚDEČKŮ – J. Ipser, D. Weissová
1988 OTEVŘETE SRDCE – kolektiv na námět J. Wolkra
MLADÝ LEV V KLECI – kolektiv na námět J. Préverta
SADODĚDE, SADODĚDE – D. Weissová, J. Ipser; LCH 1997
1990 VZBOUŘENÍ KABÁTA KUBÁTA – Petr Vydra, Libor Hurda
1991 LÁRK ÍČIČOK (Kočičí král, Dvě sestry, Rudovous, Pidipohádka) – P. Šrut,
D. Weissová, J. Ipser; LCH 1991; JH 1991; FEMAD 1991; 1. Přelet Žižkovské
divadlo 1991; FAUSTOVÁNÍ – Národní dílna loutkářských inscenací pro dospělé – 1991 Svitavy, znovu 1993 Bechyně
1992 LÉČBA NEKLIDEM – Saki a soubor; FAUSTOVÁNÍ Svitavy1991; LCH 1992; JH 1992; FEMAD 1992; 2. Přelet Žižkovské divadlo 1992
1993 MEDVÍDEK PÚ NEBO TAK NĚJAK – A. A. Milne a soubor; LCH 1993, JH 1993; FEMAD 1993; 3. Přelet Žižkovské divadlo 1993; LCH–Div. pouť 2003
1994 DOBRÁ RÁNA – J. Ipser, D. Weissová (Dobrá rána, O ptáku vzácném, Nevadí, nevadí, Byl jednou jeden pán /již se neuvádí/, později přiřazena Špatná zpráva a Pidi); LCH 1994; 4. Přelet Divadlo Na zábradlí 1994 ; O ptáku vzácném – J. Ipser (Dobrá rána) Nevadí, nevadí – R. Zemenová (Dobrá rána) – LCH 1994
1995 O PRINCI A PRINCEZNĚ – J. Ipser
1996 SEDM TRPASLÍKŮ A SNĚHURKA – D. Weissová, J. Ipser; LCH 1996; JH 1996; FEMAD 1996
1997 SADODĚDE, SADODĚDE – D. Weissová, J. Ipser, R. Zemenová (viz 1988 – vznik); LCH 1997; JH 1997; FEMAD 1997
1999 KAŠPÁREK CHODÍ PĚŠKY (Kopr, Kouzelník a myš, Jak drak sežral princeznu) –
J. Ipser, D. Weissová, R. Zemenová; LCH 1999; JH 1999; FEMAD 1999
2000 PLETENÉ POHÁDKY – J. Ipser, D. Weissová (viz vznik1983); 49. LCH 2000, JH 2000
2001 Celestýna – J. Ipser, D. Weissová, R. Zemenová, námět: Fernand Roja (odlož. ze zdrav. důvodů)
2002 DRAČÍ POHÁDKY (Poslední drak, Zlá princezna a hodný drak, Dráček.) (viz 1981 vznik, viz LCH 1982); 51. LCH–IP 1. 7. 2002 (obnovená premiéra)
2003 KAM SE PODĚLY KOČIČÍ JAZÝČKY – Daniela Weissová a soubor; 51. LCH 2003
2004 Země v daleké dálce – Romana Habaďůra Zemenová (odloženo ze zdravotních důvodů)
TAJEMSTVÍ POHÁDKOVÝCH KNÍŽEK – J. Ipser, J. Polehňa (spolupráce Čmukařů a
POLI); LCH 2006
2006 ZVYŘÁTKA ZA TO NEMŮŽOU – kolektiv; účast Semilský paroháč, Modrý kocour, Turnovský drahokam 2007, LCH 2007, JH 2007