Královec, VAŠATA, Ondřej: Česká menšina v Lamperticích, Bernarticích a Královci od 80. let devatenáctého století do roku 1938

Česká menšina v Lamperticích, Bernarticích a Královci od 80. let devatenáctého století do roku 1938

České menšině na Žacléřsku (bývalém žacléřském soudním okrese), tj. jejím spolkům, školám a politickým organizacím fungujícím zde do roku 1938, nebyla doposud věnována příliš velká pozornost . Úkolem tohoto článku je tedy alespoň z části vyplnit velkou mezeru, která tu doposud je. Náš příspěvek chce připomenout české menšiny v Lamperticích, Bernarticích a Královci (do roku 1946 Königshan ). Tyto vesnice patřily spolu s Žacléřem do roku 1938 k jediným obcím v tehdejším žacléřském soudním okrese, kde byli Češi nějakým způsobem organizováni .

Česká menšina v regionu do roku 1918
Podobně jako jinde na Trutnovsku tak i na Žacléřsku základ české menšiny souvisel s průmyslovou revolucí v 19. století, kdy tu bylo otevřeno několik černouhelných dolů a průmyslových podniků, pro které se stali nově příchozí Češi vítanou pracovní silou. Do regionu se tak v druhé polovině 19. století stěhovala řada Čechů.
Zpráv o české menšině v Lamperticích není z dob Rakouska - Uherska příliš mnoho. Podle úředního sčítání z roku 1880 žilo v Lamperticích 20 Čechů a 1655 Němců. O deset let později počet Čechů poklesl na pouhých 7 osob (z přítomných 1771 obyvatel obce). V roce 1900 proběhlo další úřední sčítání, které v obci napočítalo 75 Čechů (ze 2050 přítomných obyvatel Lampertic představovala menšina 3,7% populace obce). Soukromé sčítání ovšem tehdy zjistilo v Lamperticích 140 Čechů (6,9% populace obce) . Rozdíly mezi čísly zapříčinil zmatečný způsob sčítání. Nezjišťovala se totiž národnost, ale obcovací řeč, kterou: „jednotlivec užívá v obyč. styku, aniž by se stanovilo, zdali se tím rozumí styk v rodině, společnosti, povolání, škole, kostele…“ . Pojem obcovací řeč tak byl při sčítání lidu: „pol. agitací vykládán různě a využíván k nátlaku na závislé jednotlivce, přesto bylo ze statistických výsledků takto zjištěných usuzováno na poměry národnostní“. Díky dochovaným sčítacím operátům víme, že v drtivé většině „úředně“ zjištění lampertičtí Češi získávali v roce 1900 obživu na dolech. V obci bydleli především v domech čp. 8, 10 a 168 . Českou menšinu v Lamperticích tehdy podle výsledků úředního sčítání tvořilo především několik českých rodin a svobodných mužů. Poslední sčítání lidu v Rakousku – Uhersku proběhlo v roce 1910. Tehdy bylo v obci napočítáno 15 Čechů (z přítomných 1808 obyvatel obce), zatímco soukromé sčítání dospělo k číslu 93 . Česká menšina se tu koncentrovala především do domů čp. 10 a 198. Česká minorita v Lamperticích se potýkala v té době s běžným problémem - častou migrací jejích příslušníků za prací. Za pouhých deset let (1900 – 1910) se menšina v obci takřka kompletně obměnila ! Víme také, že v roce 1890 mělo do lampertické školy chodit 14 a v roce 1900 21 českých dětí.
Snahám o nějaké organizované aktivity české menšiny v regionu bránil jednak silný ekonomický tlak místní německé majority (především zaměstnavatelů), jednak poměrně rychlá národní asimilace u řady Čechů a také již vzpomenutá častá migrace za prací. To je ostatně vidět i z popisu české menšiny v Lamperticích z roku 1910: „Bývalo zde na 200 Čechů, 30 rodin hornických a 1 rolnická (Plištil), ale dnes je zde méně Čechů než před 10 lety, neboť mnozí se odstěhovali do kolonií v Žacléři neb jinam a mnozí se i poněmčili.“ Dochovalo se i několik dokladů o politických aktivitách místních Čechů před rokem 1918. Dne 16. srpna 1908 se uskutečnila v Lamperticích v Hermanově hostinci manifestační schůze českých a německých dělníků. Mluvilo se na ní o boji horníků za starobní a invalidní pojištění . Dne 6. září 1908 proběhla ve stejném hostinci další česko–německá manifestační schůze. Tentokráte byla věnována pozornost všeobecnému volebnímu právu v Rakousku - Uhersku. Její účastníci na závěr přijali rezoluci, ve které odpovědné činitele vyzývali, aby: „neodkladně přičinili se o zavedení všeobecného, rovného, tajného a přímého práva hlasovacího jak do zemského sněmu českého, tak i do okresních zastupitelstev a obecních, školních rad, porot atd. pro muže a ženy, kteří dosáhnou 20. roku věku svého“ . Při organizování obou schůzí byl za českou stranu velmi aktivní Josef Šedivý, který stál v té době v čele místní organizace Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické v Žacléři. Víme také, že na schůzce konané za účelem založení organizace Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické v Dolním Starém Městě (část Trutnova) v roce 1901 měl v hostinci U Zeleného stromu před osmi osobami řečnit „s. Polívka“ z Lampertic .
Zpráv o české menšině v Bernarticích z dob Rakouska - Uherska máme ve srovnání s Lamperticemi relativně dost. I tak jsou ovšem naše vědomosti o jejím životě zatím dost mlhavé. Podle výsledků úředních sčítání lidu žilo v obci v roce 1880 23 Čechů (z přítomných 1428 obyvatel obce), v roce 1890 20 (z přítomných 1757 obyvatel obce)a v roce 1900 pouze 13 Čechů (z přítomných 1826 obyvatel obce). Soukromé sčítání ovšem na sklonku 19. století napočítalo v obci 270 Čechů . Výsledky úředního sčítání lidu z roku 1900 nelze brát příliš vážně. V dochovaných sčítacích operátech nacházíme celou řadu českých rodin, u kterých je ovšem patrně vlivem zastrašování a nejednoznačného výkladu pojmu obcovací řeč uvedena jako obcovací řeč němčina. Na rozdíl od sousedních obcí byl počet Čechů v obci uměle snížen také tím, že v početných českých rodinách je uvedena čeština jako obcovací řeč jen u rodičů, zatímco u jejich dětí je bez výjimky napsána němčina! Řada Čechů tehdy bydlela v obci v domě čp. 201 . Obživu pak získávali především v místní přádelně Öesterreicherovi synové, případně v blízkých černouhelných dolech. V roce 1910 mělo podle úředního sčítání žít v Bernarticích 20 Čechů (z přítomných 1841 obyvatel obce), zatímco podle soukromého sčítání se jejich počet vyšplhal na 220 . Ze stejného roku pochází i krátký popis české menšiny v Bernarticích: „Vedle Žacléře jsou nejčeštější osadou v okrese Žacléřském. Český hovor hojně tu zaznívá, s Čechy potkáš se každou chvíli. I na firmách jsou jména česká. V slušném hostinci Valáškově (pozn. autora: jednalo se o dům čp. 111, který v obci dodnes stojí) možno se česky domluviti; hostinská je Češka.“ Zajímavý je i popis české menšiny z roku 1906: „V Bernarticích jest hodně českých horníků; asi tolik jako v Lamperticích. Jiných Čechů, zejména dělníků v přádelně jest tam ještě více. Jeden z Němců tvrdil mi, že jsou Bernartice poločeské. Výroku toho nelze ovšem bráti doslovně, svědčí nicméně, že jest tam Čechů mnoho. V Bernarticích bývaly druhdy pořádány i české zábavy.“ Počátky oněch českých zábav spadají s největší pravděpodobností do první poloviny 80. let devatenáctého století. Místní česká menšina se tehdy scházela v hostinci Německý dům (jednalo se o dům čp. 125, který dodnes slouží jako restaurace), „kdež sobě zařídili loni (pozn. autora: 1883) kasino, aby tím úžeji žili v poměru přátelském“ . Od německých nacionalistů dostalo přezdívku „Čechisches Kasino“ . V obci tehdy ještě vládly mezi Němci a Čechy poměrně solidní vztahy. V „kasinu“ se tak sborově zpívaly kromě českých také německé písně a: „nikdo proti tomu ničeho nenamítal“. Zanedlouho již ale bylo všechno jinak. V roce 1885 přinesl časopis Ratibor zprávu o tom, že: „v Bernarticích u Trutnova schází se společnost několika zuřivých dajčnacionálů v Geislerově hostinci… jichž hlavní „zábava“ záleží v surových nadávkách naší národností, které pronášejí nejen ústně, ale v poslední době i písemně“ . Uvedená společnost měla dokonce vydávat jakýsi „humoristický“ časopis, jehož hlavním obsahem se staly urážky českého národa . Při líčení dějin české menšiny v Bernarticích v 80. letech devatenáctého století nelze nevzpomenout na jednoho z jejích hlavních organizátorů, kooperátora (pomocného kněze) místní římskokatolické fary, kněze Jana Volánka, který tu působil pravděpodobně od roku 1883. Z jeho popudu se nacvičoval v „českém kasinu“ český tanec beseda , což rozčílilo zdejší německé učitele . Podle regionálních českých novin Ratibor jim ani tak neměl vadit fakt, že se jednalo o ryze český tanec, jako spíše to, že na cvičení nebyli pozváni . Jmenovaný duchovní také rozdráždil německé obyvatelstvo tím, že nabádal místní Čechy k založení odboru Ústřední matice školské. Korunu všemu měl nasadit tím, když při vojenském koncertu v Královci vyzval kapelu i přítomné k hraní „štvavých“ českých písní . Díky svému chování si nakonec podle bernartické farní kroniky vysloužil (v roce 1885?) přeložení z Bernartic do Hořiněvsi na Královéhradecku .
Na počátku 20. století byla v Bernarticích pravděpodobně veta po kdysi prvních nesmělých pokusech o emancipaci místní české menšiny. Brzy ovšem začala menšina nabírat druhý dech. V roce 1907 byla v nedalekých Mladých Bukách založena místní organizace Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. V souvislosti s jejím vznikem informovalo regionální menšinové periodikum Trutnovský věstník o chystaném založení dalších českých spolků (organizací Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické?) v Lamperticích a Bernarticích . Zda-li se tehdy počítalo se založením jednoho (jedné) společného (společné), či se vznikem dvou, nevíme. Jisté je jen to, že v Lamperticích před rokem 1918 organizace Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické nevznikla, zatímco v Bernarticích existovala nejspíše od první poloviny roku 1908. Poprvé máme o ní zmínku z jara 1908, kdy se připomíná mezi organizacemi strany na Trutnovsku, jejíchž zástupci se tehdy sešli právě v Bernarticích . Zvláště agilní při organizování práce strany v obci byl tehdy Josef Matoulek . Dalších zpráv o organizaci máme ale jen velmi málo. Víme, že 6. prosince 1908 měla ve Valáškově hostinci pořádat mikulášskou zábavu. Vstupné na ni činilo 20 haléřů . Na sklonku roku 1910 již ale nefungovala . Před říjnem 1908 byla v Bernarticích pro tamější českou menšinu zřízena Úpickým okrskem Národní jednoty severočeské (dále jen NJS) knihovna o 100 svazcích, která se připomíná ještě v roce 1910 . Za připomenutí stojí také Anton (Antonín) Boháč, český farář v Bernarticích v letech 1911 - 1927. Ten patřil před první světovou válkou k účastníkům pravidelných středečních schůzek českého kněžstva z regionu v hotelu Františka Kleina v Trutnově . I když tehdy v obci fungoval český kněz, tak bohoslužby byly slouženy pouze v německém jazyce. Jediný ústupek menšině představovalo oddávání snoubenců v českém jazyce v tom případě, když byl kněz přesvědčen, že dotyční neumějí německy.
Česká menšina v Královci stála oproti těm předchozím trochu v pozadí. Prozatím nemáme žádné doklady o jejích snahách o emancipaci v dobách Rakouska - Uherska. Podle úředního sčítání žilo v obci v roce 1880 30 Čechů a 809 Němců. O deset let později tu bydlelo 14 (z přítomných 830 obyvatel obce) a v roce 1900 25 Čechů (z přítomných 824 obyvatel obce). Soukromé sčítání ovšem v Královci zjistilo v roce 1900 65 Čechů. Českou menšinu tu podle výsledků úředního sčítání tehdy tvořili zejména horníci, kteří docházeli za prací do dolů v Žacléři a Lamperticích, případně železničáři . Několik jich také pracovalo u technické finanční kontroly, kde ovšem byli trnem v oku místnímu německému obyvatelstvu . V roce 1910 úřední sčítání již žádné Čechy v obci nenašlo . Víme také, že v roce 1890 mělo být v obci 8 a v roce 1900 14 českých žáků . Kromě Žacléře, kde podle úředního sčítání žilo v roce 1880 10 (z přítomných 2526 obyvatel města), v roce 1890 98 (z přítomných 2279 obyvatel města) a v roce 1900 117 Čechů (podle soukromého sčítání 480), Před rokem 1918 existovaly také miniaturní české menšiny v Křenově (původně Krinsdorf, název Křenov úředně schválen až 1947) , Bobru , Černé Vodě a zřejmě i v Bečkově a Prkenném Dole (původně Brettgrund, po roce 1918 používán i název Prkenný Důl) .
O nějakém bohatém spolkovém životě české menšiny na Žacléřsku v dobách Rakouska - Uherska nemůže být ani řeč. S největší pravděpodobností jediným českým spolkem, který na Žacléřsku před rokem 1918 existoval, byl odbor Národní jednoty severočeské (dále jen NJS) v Žacléři, založený v červnu 1907. Na konci roku 1907 měl odbor již 77 členů, z nichž 40 pocházelo „z místa neb okolí“. O rok později jich měl 69, z toho 33 místních . Je velmi pravděpodobné, že členy odboru byli i příslušníci české menšiny z Lampertic, případně z Bernartic a Královce. Odbor se ve své činnosti zaměřil především na vzdělávací a osvětovou činnost, když pořádal přednášky a jeho členové měli k dispozici poměrně rozsáhlou knihovnu. V roce 1910 ale odbor NJS v Žacléři zanikl .
Před rokem 1918 se česká menšina na Žacléřsku marně dožadovala otevření vlastní školy pro své děti. Pravděpodobně první pokus o zřízení české obecné školy v Žacléři spadá do roku 1903. Tehdy měl být proveden tajný soupis českých dětí, což vedlo k propuštění českých horníků a údajně také k disciplinárnímu vyšetřování (již ustanoveného?) českého učitele! . Tyto aktivity české minority lze nejspíše spojit s událostmi kolem výstavby II. obvodové školy v Žacléři (stavba vysvěcena 29. prosince 1901 a vyučování zahájeno 2. ledna 1902) . Výstavba nové školní budovy měla u některých uvědomělých Čechů vyvolat naději, že bude, byť třeba jen částečně, sloužit potřebám české školy . Hornická kolonie u nádraží, pro kterou se nová škola stavěla, totiž byla silně obydlena právě Čechy. Navíc v sousedství kolonie ležely Lampertice s početnou českou menšinou. S pomocí „horlivců NJS“ měli zahájit akci po vlastní škole. Jejich snahy ovšem vyústily propuštěním poloviny z nich z práce a u zbylých pohrůžkou, že jejich osud mohou brzy následovat. Další a opět neúspěšný pokus o zřízení české školy v Žacléři se uskutečnil v roce 1909. Pro jeho aktéry z řad české menšiny dopadl úplně stejně jako ten předchozí, tj. vyhozením z práce. Víme také, že v září 1917 požádal kolportér Emil Schneider generální ředitelství dolů ve Vídni o zřízení české školy v Žacléři. Jako důvod uváděl, že v Žacléři a sousedních Lamperticích bydlí mnoho ženatých horníků českého původu. Podle jeho návrhu mělo vedení dolů přijmout soukromého učitele, který by v nějaké větší místnosti v dělnické kolonii v Žacléři odpoledne po skončení výuky na škole vyučoval české děti jejich mateřskému jazyku. Rodiče dětí by na školu přispívali v podobě srážek ze mzdy. Česká školní rada podle něj byla ochotna opatřit vhodného učitele . Žádost Emila Schneidera zamítlo ředitelství dolů z důvodu, že se jedná o nacionálně radikální záležitost. Podobný požadavek tu prý ještě nikdy předtím nebyl vznesen a narušilo by se tak soužití osazenstva závodu . Vedení dolů tehdy úmyslně lhalo (či snad mělo jen krátkou paměť?), protože jak již víme, žádost E. Schneidera rozhodně nebyla prvním pokusem o zřízení školy. Další nedůstojné tahanice o otevření školy již neproběhly, jelikož v následujícím roce vzniklo Československo, které rozvoj českého menšinového školství výrazně podporovalo.

Česká menšina v letech 1918-1938
Zdálo by se, že se vznikem Československa v říjnu 1918 se rázem zlepší postavení české menšiny v pohraničí. Zprvu tomu tak ale nebylo, neboť oblasti se silnou německou většinou se s tímto faktem odmítly smířit a vytvořily si vlastní vzdoro republiky. Nejinak tomu bylo i v severovýchodních Čechách, kde existovala provincie Deutschböhmen. Příslušnost Žacléřska k nově vzniklému Československu tak musela potvrdit až československá armáda, jejíž jednotky dorazily do Žacléře a pravděpodobně i do Bernartic a Královce 24. prosince 1918 .
Po roce 1918 postupně vznikla na Žacléřsku řada českých spolků i politických organizací. Otevřelo se tu také několik českých škol, a to obecné, mateřské a měšťanská. Během let se také v případě některých obcí (Královec, Bernartice, Bobr, Bečkov) postupně zvýšil počet Čechů, respektive obyvatel československé národnosti. První sčítání lidu proběhlo v Československu v roce 1921. V Lamperticích se tehdy přihlásilo k československé národnosti 129 (ze 1650 obyvatel obce), v Královci 59 (zev 836 obyvatel obce) a v Bernarticích 97 osob (87 přímo z Bernartic a 10 z místní části Vrchová – tehdy Berggraben) z 1535 obyvatel obce. Oproti výsledkům úředního sčítání lidu v roce 1910 se česká menšina rozrostla. V případě Lampertic dokonce i v porovnání s výsledky soukromého sčítání. Nejvíce si polepšila česká menšina v Královci. V roce 1921 tu českou minoritu tvořili zejména státní zaměstnanci, a to především příslušníci finanční stráže a zaměstnanci železnice spolu s jejich rodinami. Doplňovali je horníci, penzisti atd. V obci žili především v domech čp. 131, 134, 138. V Bernarticích tvořili menšinu opět horníci a zaměstnanci přádelny. K československé národnosti se tu přihlásili také farář Boháč, hostinský František Souček, hokynář Josef Opa, dozorci místního oddělení fin. stráže atd. Nejvíce jich žilo v domech čp. 74, 111, 191, 197, 198, 201. V Lamperticích tvořili v roce 1921 českou menšinu jako již tradičně v drtivé většině horníci .
V Žacléři žilo v roce 1921 780 obyvatel československé národnosti (z 3586 obyvatel města). Za zmínku stojí také 16 osob československé národnosti v Černé Vodě (z 353 obyvatel obce), 13 v Bobru (ze 749 obyvatel obce) a 10 v Prkenném Dole (ze 273 obyvatel obce). Další sčítání lidu se uskutečnilo v roce 1930. K československé národnosti se tehdy přihlásilo v Lamperticích 112 (z 1553 obyvatel obce), v Bernarticích 117 (101 přímo z Bernartic a 16 z Vrchové) a v Královci 97 osob (z 758 obyvatel obce). V posledně zmiňované vesnici dopadla menšina tehdy velmi slušně, když tu občané československé národnosti tvořili přes 12% populace obce. V Lamperticích to bylo 7,3% a v Bernarticích 6,8% . V Žacléři se tehdy přihlásilo k československé národnosti 724 osob, což představovalo přes 20% populace města . Za připomenutí stojí také 23 osob československé národnosti v Bobru (z 825 obyvatel obce), po 11 v Černé Vodě (z 298 obyvatel obce) a Prkenném Dole (z 248 obyvatel obce) a 10 v Bečkově (ze 211 obyvatel obce). Z výsledků sčítání lidu z let 1921 a 1930 vyplývá, že velkým početním růstem tehdy prošla česká menšina v Královci. Její přírůstek činil 39% (přibylo 38 obyvatel československé národnosti). Také v Bernarticích se česká menšina rozrostla, a to o 17% (přibylo 20 obyvatel československé národnosti). Naopak ztratila česká menšina v Lamperticích. Přírůstky souvisely s největší pravděpodobností s přeměnou sociální skladby menšiny ve 20. a 30. letech. Českou menšinu, tvořenou doposud převážně horníky či dělníky z místních průmyslových závodů, tu v některých obcích během let postupně výrazně doplnili nově příchozí státní zaměstnanci, jako například pracovníci finanční stráže, pošt, četnictva či učitelé na menšinových školách. Přímo ukázkovým příkladem byl právě Královec, sídlo několika státních úřadů.

České obecné školství v oblasti
Důležitou součástí české menšiny v regionu po roce 1918 byla existence několika typů českých škol. Za dob Rakouska - Uherska bylo jejich otevření jen zbožným přáním . První české (obecné) školy byly na Žacléřsku otevřeny v Žacléři a Lamperticích až ve škol. roce 1919/20, tedy ani ne rok po zrodu Československa. Jejich vznik reagoval na změněné podmínky v oblasti, kdy už nic nebránilo tomu, aby tu pro početnou českou menšinu byly otevřeny české školy.
Lampertická škola se podobně jako ostatní nově vzniklé školy v regionu potýkala ve svých počátcích s velkými problémy. Nebylo kde učit, chybělo potřebné školní zařízení, pomůcky atd. Podle lampertické obecní kroniky obdržela obec dne 16. srpna 1919 zprávu o tom, že bude pro místní českou menšinu zřízena jednotřídní česká obecná škola . Komise, která měla v místě najít pro školu vhodné prostory, zavítala do Lampertic 21. srpna 1919. Pro školu tu vybrala či spíše zabrala místnosti v prvním patře domu čp. 132 - tehdejším obecním úřadě. To, že prostory musely být pro školu zabrány, potvrzuje obecní kronika, která mluví o převzetí místností za účasti vojenské asistence. Výsledek komise byl oznámen zemské školní radě, která 28. září 1919 nařídila, aby byly místnosti pro potřeby školy adaptovány. Čsl. stát platil obci za pronájem místností ročně 1000 Kč . Postoj představitelů obce k nově vzniklé české škole dokumentuje událost z 5. října 1919, kdy proběhlo slavnostní otevření školy. Starosta obce poté, co se účastníci slavnosti od domu vzdálili, vyvěsil na objektu černý prapor na znamení smutku. Ten se ale na budově příliš dlouho neohřál, protože byl po zákroku přítomných vojáků urychleně odstraněn .
Dům čp. 132 byl značně zchátralý a prostory, které tu měla škola přiděleny, vůbec neodpovídaly potřebám moderního vyučování. Obrázek o technickém stavu budovy si lze vytvořit ze dvou popisů uvedeného domu, respektive prostor zde určených pro českou obecnou školu z počátku 20. let minulého století. První pochází z prosince 1921: „Škola v Lamperticích jest v obecním domě, kde jest rozbitá podlaha, nepouživatelná kamna, shnilé okenní rámy. Spr. školy má přikázané 2 místnosti, z nichž 1 jest bez kamen, druhá se sporákem, na kterém nelze vařiti, podlaha jest úplně shnilá, pod místnostmi vodou zatopený sklep.“ V říjnu 1922 zase popsal technický stav budovy tehdejší učitel na škole Josef Krejčí: „Česká škola je umístěna v budově staré německé školy. Budova sama je v bídném stavu. V prvním poschodí je umístěna česká škola, v přízemí jsou byty a obecní kancelář.“ Vyučování je rušeno křikem a pláčem rodin v přízemí bydlících, hlukem lidí, kteří přicházejí na obecní úřad. Budova je velmi stará (asi 1877 vystavěna), která nebyla po mnoho let vůbec opravována. V prvním poschodí jsou úplně shnilá okna. Větrání je vyloučeno. Podlahy jsou červy rozvrtány a shnilé... Celé zařízení je velmi primitivní, celkem vůbec nevyhovuje.“ Během působení učitele Krejčího v Lamperticích ve škol. rocích 1921/22 až 1927/28 se podařilo alespoň zlepšit materiální vybavení školy získáním nových lavic, skříně, věšáku, kamen a záclon . Přibyly také učební pomůcky.
Hned v samých počátcích školy došlo ke kuriózní situaci. Její slavnostní otevření totiž proběhlo bez účasti na školu již ustanoveného učitele, který se zřejmě cestou do Lampertic někam „zatoulal“ . Oním hříšníkem byl St. Švehla ze Stráže nad Nežárkou . Postoji učitele Švehly se nelze moc divit, protože práce na menšinové škole rozhodně nepatřila k těm atraktivním. Kromě výše uvedeného špatného materiálního vybavení školy a technického stavu budovy musel počítat i s tím, že jeho žáci budou jen chabě ovládat český jazyk, a to zejména v jeho spisovné podobě. Mohl také předpokládat, že místní německá majorita nebude jeho práci nakloněna. Díky výpadku učitele Švehly se na škole neučilo „k velké radosti Němců“ až do 20. října 1919. Poté do Lampertic až do konce měsíce dojížděli učitelé z Trutnova. Svízelnou situaci se podařilo vyřešit k 1. listopadu 1919, kdy na školu nastoupil Jindřich Barcal , zatímní učitel v Litomyšli. Jak připomíná dobová literatura, tak dotyčný vykonal pro školu i menšinu velký kus práce. Když koncem prosince 1921 Jindřich Barcal z Lampertic odešel, nastoupil na jeho místo Josef Krejčí, dříve zatímní učitel ve Volanicích na Bydžovsku, který tu získal definitivu. Josefa Krejčího vystřídal na škole od počátku škol. roku 1928/29 Václav Resl, který předchozí dva škol. roky učil na české obecné škole v Žacléři. Tento pedagog působil v Lamperticích až do zrušení školy ve škol. roce 1931/32. Poté přešel na školu v Bernarticích.
Ze života žáků jsme informováni o četných slavnostech na škole, které se uskutečnily při příležitosti státních svátků, výročí významných osob atd. Každoročně tu také probíhaly vánoční nadílky. Víme i o školních výletech. V roce 1920 podnikly děti výlet na Maxovu boudu v Krkonoších, v roce 1921 do Hronova a o rok později opět navštívili Krkonoše. V roce 1923 škola podnikla výlet automobilem do Jičína.
Co se týče počtu žáků, kteří do české obecné školy v Lamperticích chodili, tak škola patřila do poloviny 20. let minulého století (číselné údaje máme bohužel jen do škol. roku 1924/25) mezi menšinovými obecnými školami na Trutnovsku k těm drobnějším. Podstatně jiná situace ovšem byla v regionu ve 30. letech, kdy tu existovaly i školy sotva s deseti žáky. Ve škol. roce 1919/20 navštěvovalo lampertickou školu 40 žáků. Ve škol. roce 1920/21 jejich počet poklesl na 37 a ve škol. roce 1921/22 dokonce na 34. Ve škol. roce 1922/23 chodilo do školy 41 a ve škol. roce 1923/24 37 dětí. Poslední známý údaj máme ze škol. roku 1924/25, kdy měla škola 35 dětí . Do školy chodily především děti z Lampertic. Chyběli pochopitelně žáci ze Žacléře, kde česká obecná škola fungovala od škol. roku 1919/20. V lavicích lampertické školy bychom asi zprvu nenašli ani příliš dětí z Bernartic (na počátku 20. let minulého století mělo být v Bernarticích 13 školou povinných českých dětí) , které většinou navštěvovaly bernartickou německou obecnou školu. Jako důvod byla uváděna poměrně velká vzdálenost lampertické české školy od Bernartic a často i špatné počasí, které mělo malým školákům komplikovat každodenní cestu za vzděláním. Jako řešení svízelné situace se nabídl hostinský Josef Opa (připomíná se i jako Oppa) z Bernartic, že bude v případě nepříznivého počasí děti z Bernartic dopravovat do Lampertic povozem. V roce 1931 pak mělo údajně chodit z Bernatic do české školy v Lamperticích šest dětí. V Královci, kde ve 20. letech česká obecná škola rovněž neexistovala, panovala podobná situace jako v Bernarticích. Víme, že řada dětí z Královce tehdy navštěvovala českou obecnou školu v Žacléři. Například ve škol. roce 1923/24 chodilo do české obecné školy v Žacléři šest dětí z Královce. Několik českých dětí také navštěvovalo místní německou obecnou školu.
Technický stav budovy čp. 132 v Lamperticích byl v době nastěhování školy více než žalostný, a tak se již v první polovině 20. let začalo uvažovat o výstavbě nové školní budovy. Dne 10. května 1925 se v Bernarticích konala za hojné účasti Čechů ze Žacléřska veřejná schůze. Mluvilo se na ní o budoucnosti českého obecného školství v oblasti, tj. o případné výstavbě společné vícetřídní školy pro Bernartice, Lampertice a Královec. Na schůzi tehdy mimo jiné vystoupil učitel Krejčí, který prohlásil: „aby zřízena byla škola vícetřídní na rozhraní obcí Bernartic Lampertic na takovém místě, aby bylo blíže stanice (železniční poz. autora), tak aby vyhovovalo i Königshanu, odkudž by čes. děti do školy dojížděly“ . Většina přítomných s jeho názorem souhlasila . Věci ohledně místa pro stavbu české školy se ale zprvu vyvíjely jinak, než jak si přála menšina. V roce 1927 zakoupilo Ministerstvo veřejných prací pro potřeby školy v Lamperticích za 10 000 Kč od místního rolníka Jana Bischofa pozemky o celkové rozloze 2000 m2. Nacházely se na severní konci obce v bezprostřední blízkosti silnice v sousedství dnes již zaniklého domu čp. 122 . Prozatím nevíme, jak dlouho čsl. stát uvedené pozemky vlastnil a proč je nakonec nepoužil pro plánovanou výstavbu školy. Jisté je jen to, že v zastoupení Ministerstva veřejných prací nakonec stát v roce 1930 zakoupil za poměrně vysokou sumu 100 000 Kč pro budoucí školu od horníka Josefa Hlawatschkeho v Bernarticích dům čp. 193 spolu s přilehlou parcelou . Uvedený dům předtím sloužil jako zámečnická dílna a soukromý byt. Potřebám školy mnohem více vyhovoval, nežli dům čp. 132 v Lamperticích. Škola v něm byla svým pánem, nebyl zdaleka tak zchátralý jako objekt čp. 132, stál téměř uprostřed školního obvodu, a navíc v blízkosti železniční stanice, což bylo důležité pro případné dojíždění dětí z okolních vesnic. I když byl objekt vcelku v dobrém technickém stavu, tak se přesto nevyhnul stavebním úpravám (adaptace někdejší zámečnické dílny na třídu, vedlejšího bytu na příbytek učitele a přístavby kůlny a záchodů), aby mohl sloužit potřebám školy . Podle lampertické obecní kroniky dala škola v domě čp. 132 výpověď k 1. říjnu 1931. Bernartická obecní kronika zase mluví o přeložení školy dne 28. října 1931, zatímco kronika německé obecné školy v Bernarticích uvádí datum 28. listopadu 1931 . Podle archiválií české obecné školy v Žacléři fungovala škola v Bernarticích minimálně od 1. listopadu 1931 . Nicméně o povolení k obývání domu čp. 193 v Bernarticích bylo požádáno až 10. prosince 1931 . Komise se sešla v místě ještě v témže měsíci a shledala dům jako vhodný k používání pro výuku. Ať už je pravdivá jakákoliv z uvedených verzí, jedno je jisté, v domě čp. 193 v Bernarticích se začalo učit od škol. roku 1931/32. Definitivně tak skončila existence české obecné školy v Lamperticích, která se začala psát ve škol. roce 1919/1920. Mezi českými menšinovými obecnými školami v politickém okrese Trutnov byla spolu s někdejší matiční školou v Trutnově jedinými, které před rokem 1938 ukončily svou činnost. Ostatní české obecné školy v regionu zanikly až ve škol. roce 1938/39.
Prvním učitelem v nedlouhé historii školy v Bernarticích se stal Václav Resl, který doposud učil v Lamperticích. S počátkem škol. roku 1937/38 ho vystřídal Václav Kratochvíl, dosavadní učitel na české obecné škole ve Starém Sedloňově . Dotyčný tu vyučoval až do zániku školy ve škol. roce 1938/39 a následně i po obnovení českého obecného školství v Bernarticích v roce 1945. Počet dětí ve škole známe prozatím jen ze škol. roku 1938/39, kdy měla mít 14 žáků, z toho 6 německé národnosti . Je ale velmi pravděpodobné, že počet žáků byl v předcházejících letech o něco vyšší. Víme též, že v lednu 1934 zakoupilo Ministerstvo veřejných prací pro potřeby školy další pozemky v obci, tentokráte od Antonína Webera. Jednalo se o 400 m2, které získalo za 6000 Kč .
Česká obecná škola v Lamperticích měla mít od konce 20. let svou exposituru v sousedním Královci. Ministerstvo školství a národní osvěty ji zřídilo rozhodnutím č. 108.659/29 ze dne 23. září 1929 . Výnos ministerstva o zřízení školy ovšem neznamenal, že škola bude skutečně existovat. Přímo ukázkovým příkladem je právě Královec, kde ještě na počátku září 1931 česká obecná škola nefungovala. Na valné hromadě odboru NJS v Královci, která se konala dne 26. března 1931, proto bylo usneseno: „nebude-li zřízena škola v Königshaně, že připojíme se k žádosti bernartických o zřízení školy tamtéž“ . Česká obecná škola byla v obci otevřena někdy před 19. zářím 1931, a to jako pobočka školy v Lamperticích . Jelikož škola v Lamperticích byla ve škol. roce 1931/32 zrušena a jejím nástupcem se stala škola v Bernarticích, fungovala škola v Královci poté jako pobočka školy v Bernarticích. A kde škola sídlila? Ministerstvo školství a národní osvěty počítalo ještě na počátku září 1931 s jejím umístěním v Královci v domě čp. 68. Realita byla ovšem nakonec pravděpodobně jiná a expositura sídlila nejspíše již od počátku v domě čp. 148 . Zde rovněž bydlel učitel. Do školy docházely, případně dojížděly děti jak z Královce, tak i z nedaleké Libavy v Německu (dnes Lubawka v Polsku), kde měl čsl. stát celní úřad a staniční železniční úřad.
Prozatím prvním známým učitelem školy byl František Pluhař, o němž máme nejstarší zmínku z ledna 1933, kdy byl zvolen do funkce jednatele místního odboru NJS . Na škole dotyčný působil ještě minimálně ve škol. roce 1934/35, když byl v lednu 1935 zvolen jednatelem odboru NJS. Jeho nástupcem (?) na škole se stal Boleslav Půlpán, prvně připomínaný v lednu 1936. Ten tu vyučoval do dubna 1936, kdy přešel na nově otevřenou českou obecnou školu v Chotěvicích. Následující měsíce rozhodně nepatřily k těm šťastným obdobím v dějinách školy. V rozmezí od května do října 1936 se na místní exposituře vystřídali hned čtyři učitelé, což se muselo zákonitě podepsat na kvalitě výuky. Časté personální změny na škole rozzlobily rodiče dětí, kteří si na tak výraznou fluktuaci stěžovali v dopise z října 1936 Ministerstvu školství a národní osvěty: „Jak mohou děti na takové škole prospívati, mají-li každý měsíc jiného učitele, z nichž každý béře svůj učitelský úřad jinak. Kromě toho učitel, jenž ví, že bude na místě jen měsíc nebo dva, nevěnuje se výchově dítek tak, jako učitel, jenž ví, že ty dítky povede několik let.“ Jako řešení nevyhovujícího stavu navrhovali přeměnu expositury na samostatnou školu. Žádost rodičů ovšem nezůstala vyslyšena a škola v Královci zůstala až do roku 1938 expositurou školy v Bernarticích. Dalším známým pedagogem školy byl Václav Červa, prvně připomínaný v lednu 1937 jako nový jednatel místního odboru NJS. Víme také, že dotyčný řečnil spolu s řídícím učitelem německé školy Breuerem dne 18. září 1937 v hostinci Anny Herrmannové na smuteční slavnosti po úmrtí bývalého prezidenta T. G. Masaryka . Václav Červa v Královci působil až do zániku školy ve škol. roce 1938/39. Díky dochované obecní kronice známe částečně i počty dětí, které do české obecné školy v průběhu 30. let chodily. V roce 1934 i v roce následujícím navštěvovalo školu shodně 18 dětí. V roce 1936 měla místní česká obecná škola 16 (18) žáků . Víme také, že v červnu 1933 se podívalo 20 školáků z bernartické školy a její expositury v Královci pod vedením učitelů Resla a Pluhaře do Prahy. Během čtyřdenního pobytu stačili žáci navštívit Národní divadlo, Pražský hrad a několik muzeí. Pro děti se stala velmi atraktivní i projížďka parníkem po Vltavě. Výlohy spojené s pobytem hradilo sdružení: „Menšináři“ klub pro podporu českých škol“ .
Z vyšších typů českých škol fungovala na žacléřském soudním okrese ve škol. rocích 1922/23 - 1938/39 měšťanská (občanská) škola v Žacléři. Díky dochovaným třídním výkazům víme, že v jejích lavicích často zasedly i děti z Lampertic, Bernartic a Královce.

České mateřské školy v regionu
V regionu fungovaly tři české mateřské školy, a to v Žacléři, Královci a Bernarticích. V roce 1929 povolilo Ministerstvo školství a národní osvěty otevření české mateřské školy v Královci. S výukou se mělo začít na podzim 1929. Na školu ustanovená učitelka byla ovšem po příjezdu do obce nepříjemně překvapená tím, že zabraná místnost pro mateřskou školu v budově zdejší německé obecné školy doposud slouží jako skladiště . Správa německé obecné školy totiž podala proti zabrání místnosti stížnost, kterou Okresní školní výbor do podzimu 1929 nevyřídil, takže škola danou místnost do zahájení škol. roku 1929/30 nevyklidila. Stížnost asi nakonec dopadla pro německou obecnou školu úspěšně, protože česká mateřská škola tu ještě několik let nefungovala. V srpnu 1931 se na inspektora menšinových škol v Trutnově obrátil okresní hejtman v Trutnově s dotazem, zda-li se ještě pro českou školku počítá s místností, která byla zabrána v budově německé obecné školy. Dostal negativní odpověď. Česká mateřská škola v Královci fungovala teprve od začátku září 1934. Sídlila podle obecní kroniky v již zmiňovaném domě čp. 68 . Jedinou doposud známou učitelkou mateřské školy je M. Erbenová, která tu učila v roce 1938 . V roce 1934 měla česká mateřská škola 15 dětí, v následujícím roce 18 a v roce 1936 12 dětí .
Česká mateřská školka existovala také v Bernarticích. Již v roce 1929 povolilo Ministerstvo školství a národní osvěty otevření školky. Přihlásilo se do ní 16 dětí, ale nenašla se pro ni v obci vhodná místnost . Na počátku prosince 1930 se znovu počítalo s otevřením školy. Opět se tak nestalo. Přitom byly pro školku již delší čas zakoupeny a v obci uskladněny hračky a školní lavice . Vyučování na české mateřské škole začalo až 1. října 1937, a to v domě čp. 217, který patřil Johannu Hampelovi . Poválečná kronika školy ovšem uvádí, že školka sídlila v suterénu domu čp. 200 - někdejším konsumu německé sociální demokracie . V roce 1938 na školce učila Eva Bubeníková.

České spolky v oblasti
Velkou podporu mělo české školství na Žacléřsku v místních odborech NJS. První odbor NJS v regionu vznikl v Žacléři v roce 1907. V roce 1910 ale zanikl a svou činnost obnovil až v roce 1919. Od roku 1921 fungoval odbor NJS také v Lamperticích. Dne 5. prosince 1920 se konala v lampertické české škole besídka. Přítomen na ní byl známý menšinový pracovník Jindřich Matěj Vlček, který tu promluvil o významu a práci NJS. Následně vyzval k založení odboru NJS v obci, což přítomní přislíbili učinit . Stanovy spolku byly povoleny 9. března 1921 a ještě téhož měsíce začal spolek v obci pracovat. Na počátku roku 1922 měl odbor 63 členů, o dva roky později 75 členů a na začátku roku 1925 69 členů (41 mužů a 28 žen). Co se týče velikosti spolku v druhé polovině 30. let, tak měl odbor v roce 1937 36 a v roce 1938 35 členů. Úbytek členů oproti předcházejícímu desetiletí souvisel s tím, že někteří přešli do odboru NJS v Bernarticích, založeného v roce 1925. Spolková místnost odboru NJS v Lamperticích se v druhé polovině 30. let minulého století nacházela v Bernarticích v hostinci Josefa Kadaníka. Funkci předsedy spolku zastával v letech 1921 - 1925 a 1927 - 1928 Josef Kadaník. V roce 1926 stál v čele spolku Vojtěch Ladnara. Mezi roky 1935 až 1938 byl předsedou odboru NJS Jan Urban, důlní kotlář z Lampertic .
Jak již bylo výše vzpomenuto, tak české školství v regionu mělo podporu v odborech NJS, jejichž pomoc dosahovala různých podob. Ve dnech 23-25. června 1923 pořádala česká škola v Lamperticích výlet nákladním automobilem do Jičína a Prachovských skal. Odbor na tuto pro školu finančně velmi nákladnou akci přispěl částkou 416 Kč. V létě téhož roku zase spolek pomáhal vypravit na prázdniny 3 děti do Čáslavi, 5 do Slatin a 1 do Volanic . Odbor NJS v Lamperticích měl také svou vlastní knihovnu, která měla na počátku roku 1923 65 svazků a zaznamenala za uplynulý rok 651 výpůjček. Na počátku roku 1924 již čítala 130 svazků. Tehdy tu měli také vypůjčenou knihovnu o 210 svazcích. O rok později měla knihovna odboru 134 knih, zatímco ta vypůjčená obsahovala 210 svazků. Od roku 1925 spolek úzce spolupracoval s nově založeným odborem NJS v sousedních Bernarticích. Spojoval je především zájem o českou obecnou školu v Lamperticích, která byla určena pro děti z obou obcí. Například 19. prosince 1926 uspořádaly oba odbory ve spolupráci se školou pro děti vánoční nadílku.
V roce 1923 došlo k založení odboru NJS v Královci. Stal se prvním českým spolkem v dějinách obce. Stanovy spolku byly schváleny 8. července 1923. Jeho ustavující valná hromada proběhla 26. srpna 1923 . Kdo stál v čele odboru NJS v Královci v letech 1923 - 1924 prozatím nevíme. Pro rok 1925 byl jeho předsedou Karel Cepek, zaměstnanec celního úřadu v Libavě, který v této funkci působil i v roce 1926. Pro rok 1927 zastával funkci předsedy spolku Eduard Sengt, naddozorce finanční stráže v Královci. Zvolení E. Sengta předsedou spolku se ovšem ukázalo jako ne příliš šťastné. Ještě v průběhu roku 1927 (9. listopadu) musela být zřejmě kvůli němu svolána mimořádná valná hromada odboru, která rozhodla o novém vedení. Sengt na ní byl označen za člověka: „který svojí neblahou činností odboru našemu velmi ublížil“ . Do čela spolku tehdy členská základna zvolila Jana Zemana, respicienta finanční stráže. Jan Zeman stál v čele odboru až do roku 1933, kdy byl přeložen jako přednosta celního úřadu do nedalekých Petříkovic. Za těch několik let stačil dotyčný pro menšinu vykonat velký kus práce. Novým předsedou spolku se po J. Zemanovi stal v říjnu 1933 dlouholetý jednatel odboru (1928 - 1933), výpravčí vlaků Karel Kábrt, který tuto funkci zastával i v roce následujícím. V roce 1935 stál v čele odboru Adolf Brejcha, inspicient finanční stráže v Královci . V letech 1936 - 1937 byl předsedou František Forman, adjunkt ČSD z Královce . Poslední valná hromada odboru NJS v Královci proběhla 15. ledna 1938. Předsedou odboru se tenkrát stal Jar. Kouba, přednosta místního celního úřadu. Počet členů spolku v druhé polovině 30. let soustavně klesal. V roce 1935 měl odbor 75, o rok později 67 a v roce 1937 již jen 59 členů. Ve výborech odboru NJS v Královci bychom ve 30. letech našli i pedagogy místní české obecné školy. V letech 1933 - 1935 fungoval jako jednatel odboru učitel František Pluhař . V roce 1936 jej nahradil učitel Boleslav Půlpán . V roce 1938 zastával funkci jednatele učitel Václav Červa. A jaké byly aktivity odboru NJS v Královci? Zcela nezastupitelné místo měl spolek při organizování kulturního a společenského života místní české menšiny, ale nejen jejího! Na řadě akcí, které odbor pořádal, nechybělo podle dobového tisku ani německé publikum. Například rok 1930 patřil po této stránce k těm nejúspěšnějším v dějinách spolku. Víme minimálně o dvou koncertech populární rtyňské hornické hudby pod vedením kapelníka Čeňka Kolety, které se díky odboru NJS uskutečnily v rozlehlém sále místního Hermannova hostince . První proběhl 5. ledna a druhý 6. dubna. Oba dva se díky kvalitnímu a početnému rtyňskému orchestru (přes tři desítky hudebníků) setkaly s mimořádně kladným ohlasem u publika. Jak připomíná dobový tisk, tak sál byl v lednu i v dubnu diváky přeplněn a pozdě příchozí milovníci hudby odcházeli domů s nepoříznou . Místní česká menšina měla také ve velké oblibě divadlo, a to zejména to loutkové. Zprvu tento druh umění musely v obci zřejmě většinou obstarávat cizí spolky. Tak například při valné hromadě odboru dne 22. ledna 1933 tu vystoupili loutkáři Tělocvičné jednoty Sokol v Trutnově s loutkovou hrou Oldřich a Božena. Představení se podle časopisu Naše menšiny velmi líbilo malým i velkým divákům . Sám spolek toho zprvu moc nenahrál. Máme informaci o tom, že předvedl publiku 22. března 1925 div. hru Třetí zvonění s dekoracemi vypůjčenými v Chrudimi . Od roku 1933 hráli loutkové divadlo sami členové zdejšího odboru NJS. Spolek měl tehdy již své vlastní loutkové divadlo, které neslo název po Jindřichu Matěji Vlčkovi, známém regionálním menšinovém pracovníkovi. Prvně odbor zřejmě divadlo představil publiku 10. prosince 1933, kdy v Královci sehrál hru Královna zimy. Divadlo tu plnilo kromě funkce zábavné také úkoly osvětové a vzdělávací. Například při oslavách vzniku republiky sehráli loutkáři dne 28. října 1934 pro místní publikum hru Probuzení: „s tendencí, aby i ti nejmenší pochopili důležitost oslavného dne“ . Význam tohoto druhu umění pro místní českou menšinu popsaly Naše menšiny: „Divadélko je dnes osou veškeré činnosti odboru a je pilně ve velkém počtu navštěvováno jak maličkými tak i dospělými.“ Spolek měl rovněž vlastní knihovnu, která na počátku roku 1925 čítala 134 svazků. Menšina měla tehdy k dispozici i vypůjčenou knihovnu, která obsahovala 210 svazků. Aktivní byl odbor také při pořádání každoročních vánočních nadílek pro místní české děti i své sociálně potřebné členy. Ty financoval jednak ze svých zdrojů (výtěžky z jím pořádaných akcí), tak i z darů od různých spolků, firem či jednotlivců. Velmi účinná byla v tomto směru pomoc odboru NJS v Červeném Kostelci, který se stal jejím ochranitelem. Podobně jako VIII. Krkonošský sbor NJS, tak i červenokostelečtí se podíleli na financování vánočních nadílek. Přispívali peněžními dary, látkou na šaty atd. Velmi často spolupracoval dotyčný spolek s odbory NJS v sousedních Lamperticích a Bernarticích. Tak například všechny tři odbory si dne 6. března 1930 společně připomněly 80. narozeniny prezidenta T. G. Masaryka. Na vrcholu Špičáku, dominanty Vraních hor, na jeho počest zažehnuly hranici, která: „svojí 1 hodinu trvající září zde na hranicích hlásala daleko široko, k nám do kraje i do Německa oddanost a lásku hraničářů k tatíčku Masarykovi“. Následně byl: „zapálen bengál ve státní barvě bílé, modré a červené“ . Stejnou akci jmenované odbory plánovaly i na 27. říjen 1933, a to opět jako připomínku vzniku republiky .
Také česká menšina v Bernarticích se po roce 1918 pozvolna probouzela k životu. Dne 14. srpna 1921 otevřel již vzpomínaný Josef Opa v Bernarticích ve svém domě hostinec (již zbořený dům čp. 74 stával v místě dnešního parkoviště u základní školy). České menšině tenkrát přislíbil, že pod česko-německým nápisem dá ještě připsat „U České lípy“ . Aby byl název hostince skutečně odůvodněný, tak se v brzké době plánovalo zasazení „Lípy svobody“ na přilehlém pozemku. Její sázení proběhlo v Bernarticích dne 8. října 1922. Podle dochovaného plakátu, měl slavnostní průvod směřovat k hostinci z Lampertic. Po sázení lípy měla následovat recitace dětí a cvičení Dělnické tělocvičné jednoty (dále jen DTJ), patrně té z Lampertic . Celou akci tehdy organizoval odbor NJS v Trutnově. Na již zmiňované schůzi v Bernarticích dne 10. května 1925, kde se mluvilo o budoucnosti českého školství v oblasti, vyzval předseda VIII. Krkonošského sboru NJS Jindřich Matěj Vlček k založení odboru NJS v místě. Přítomní s jeho návrhem souhlasili. Začaly ihned přípravné práce, které skončily 4. října 1925, kdy proběhla v hostinci Josefa Opy ustavující valná hromada místního odboru NJS. Po ní zpestřil slavnostní den humoristický večer za účasti baviče J. Bureše z Pardubic a klavírní virtuosky Gusty Vydrové z Trutnova . Historicky prvním předsedou odboru NJS v Bernarticích se stal František Vacek, místopředsedou Karel Hejna, jednatelem Čeněk Zeman a pokladníkem Karel Gallat . Všichni pocházeli přímo z Bernartic. Ve výboru byl i restauratér Josef Opa. V roce 1926 stál v čele spolku Karel Hejna, zatímco v letech 1927 - 1928 Jaroslav Tichý. V roce 1929 vedl odbor Bedřich Sychra a o rok později Čeněk Zeman. V roce 1931 stál v čele spolku Antonín Ducháč. V letech 1935 - 1937 byl předsedou místního odboru NJS opět Bedřich Sychra, státní cestář z Vrchové. V roce 1938 ho v této funkci vystřídal Karel Mazač, vrchní inspicient finanční stráže z Bernartic. Důležitou funkci jednatele zastával minimálně v letech 1935 - 1936 učitel Václav Resl. Na počátku roku 1927 měl odbor 42 členů, v roce 1937 54 a o rok později již 58 členů. Spolková místnost se po dlouhá léta nacházela v hostinci J. Opy, později i v restauraci Josefa Kadaníka.
Od roku 1921 existovala v Lamperticích DTJ. Tato tělovýchovná organizace byla provázaná s Československou sociálně demokratickou stranou dělnickou. Stanovy spolku byly povoleny 4. června 1921. V jejím čele stál v roce 1922 Karel Feichtinger, zatímco funkci jednatele zastával Karel Hejna. DTJ měla tehdy ve svých řadách 24 žáků, 37 činných a 27 přispívajících členů. V roce 1922 požádala čsl. stát o finanční podporu. Jak spolek v žádosti o příspěvek uváděl, tak kromě tělovýchovných aktivit pořádal v obci: „pro dospělé i pro mládež cenné přednášky, schůze, večírky a odvrací dorost i členstvo od požitku alkoholu, karet apod., což má pro hornický kraj nesmírnou důležitost“ . Od státu tehdy skutečně DTJ dostala na svou činnost 2000 Kč. Víme i to, že DTJ patřila spolu s místní Skupinou československých horníků, odborem NJS a zdejší organizací Československé sociálně demokratické strany dělnické k pořadatelům tzv. květinového dne, plánovaného na 28. května 1922. Čistý výnos z akce měl jít na vánoční dětskou nadílku. Výroční valnou hromadu pak měla DTJ 14. ledna 1923 v Bernarticích . Ve druhé polovině 20. let a zřejmě i na počátku následujícího desetiletí ovšem činnost spolku stagnovala. V březnu 1935 byla DTJ v Lamperticích vyškrtnuta ze spolkového registru . Víme, že v Lamperticích fungovala na počátku 20. let také místní Skupina československých horníků, tj. odborová organizace sdružující zaměstnance na dolech. Máme o ní zmínku z roku 1922. Netrvala pravděpodobně příliš dlouho, když se již o rok později připomíná Skupina československých horníků Žacléř – Lampertice.
V regionu fungovalo také několik českých osvětových komisí. Ty vznikaly po roce 1918 z nařízení Ministerstva školství a národní osvěty s cílem vzdělávat místní obyvatelstvo. Podléhaly okresnímu osvětovému sboru, který sídlil v Žacléři. V Lamperticích existovala česká osvětová komise v různých podobách. Minimálně od počátku roku 1928 sídlila v Lamperticích obvodová osvětová komise pro obce Lampertice, Bernartice a Královec . Určitě ale neexistovala v roce 1936, kdy fungovaly samostatné místní osvětové komise v Lamperticích a Bernarticích. Poněkud blíže o aktivitách osvětové komise v regionu jsme informováni v roce 1925, kdy tu okresní osvětový sbor v Žacléři ve spolupráci s českými školami v Žacléři pořádal několik vzdělávacích přednášek. O Japonsku tak přednášeli dne 26. února v Bernaticích učitelé B. Rychlík a J. Zámečník, v Lampeticích pak dne 28. února učitelé J. Brt a F. Kieslich a dne 5. března B. Rychlík a J. Zámečník v Královci. S přednáškou „Na slovenskou Dětvu“ vystoupili v Královci dne 28. března pedagogové Rychlík a Zámečník, kteří ji následující den zopakovali dohromady i pro Lampertice a Bernartice. Víme také o přednášce o francouzských bojištích, kterou učitelé Rychlík a Zámečník přednášeli 18. dubna v Královci, 19. dubna v Bernarticích a 26. dubna v Lamperticích .
V Královci existovala kromě odboru NJS i Jednota Československé obce legionářské (dále jen ČOL). Tento spolek byl založen v Československu v roce 1921 jako organizace sdružující příslušníky československých legií, tedy jednotek, které v první světové válce bojovaly za svobodu československého státu. V obcích s německou majoritou na Trutnovsku fungovaly ve 20. a 30. letech minulého století dvě jednoty, a to v Trutnově a v Královci. Jednota ČOL se sídlem v Královci sdružovala bývalé příslušníky československých legií, žijící tehdy na Žacléřsku. Stanovy spolku byly povoleny 24. března 1925. Ustavující valná hromada jednoty proběhla v Královci dne 19. dubna 1925 . Prvním předsedou spolku se stal Kamil Kavan, ředitel české obecné a měšťanské školy v Žacléři . Funkci místopředsedy obsadil finanční naddozorce Jaroslav Tichý z Bernartic, jednatelem se stal adjunkt ČSD Hynek Jirouš z Královce a pokladníkem František Kankrlík, fin. naddozorce z Královce. Jelikož zápis z ustavující valné hromady je jedinečným dokumentem, který nám alespoň částečně přibližuje počet a především jména legionářů žijících na Žacléřsku v první polovině 20. let, tak si zde připomeneme i další známé členy spolku. V prvním výboru byli i Josef Tomíško, fin. naddozorce Eduard Podzimek, četnický strážmistr v Královci Alois Zvěřina a fin. naddozorce ze Žacléře Václav Šimáček. Jako náhradníci jsou uváděni Václav Zeman a fin. naddozorce z Bernartic Josef Braun a konečně revisory byli četnický strážmistr Kokš z Bernartic a fin. naddozorce z Královce Václav Kárník. Podobně jako u mnoha českých spolků na Žacléřsku, tak i o Jednotě ČOL máme z dalších let jen torzovité informace. Víme, že úzce spolupracovala s Jednotou ČOL v Hradci Králové, která byla jejím ochranitelem. Například dne 12. října 1926 přijela do Královce Jednota ČOL z Hradce Králové spolu s pěveckým sborem Smetana z téhož města z důvodu „posílení a povzbuzení tamních českých menšin okresu žacléřského“ . Koncert, který zde pěvecký sbor z Hradce Králové pod vedením prof. Polmana uspořádal v Herrmannově hostinci, se setkal s velkým zájmem u diváků. Dne 6. ledna 1928 měla Jednota ČOL v Královci svou valnou hromadu za přítomnosti místopředsedy legionářské župy Josefa Šedy. Velmi často akce spolku probíhaly v sousedním Žacléři, kde měla místní česká menšina od roku 1928 k dispozici prostory v Národním domě. Známe i vedení spolku zvolené na valné hromadě dne 25. února 1934. Předsedou se tehdy stal ředitel české měšťanské školy v Žacléři Kamil Kavan, jednatelem poštovní posel ze Žacléře Josef Budínský a pokladníkem Josef Homolka, respicient fin. stráže v Žacléři .
Dne 19. července 1938 byly povoleny stanovy Národní gardy č. 229 v Bernarticích . Národní gardy vznikaly v druhé polovině 30. let v řadě měst i obcí v Československu. Úkolem tohoto nepolitického spolku bylo „pěstovati a posilovati lásku k čsl. vlasti a čsl. státní myšlenku s vyloučením jakékoliv stranicko-politické tendence“. Mělo se tak dít „vojenským výcvikem a výchovou svého členstva a dorostu k oddanosti a úctě k československé branné moci“. Tyto polovojenské organizace měly spíše morální než branný význam, když pomáhaly občanům udržovat myšlenku bránit se a nekapitulovat proti německému agresorovi . Zda-li v Bernarticích u Trutnova Národní garda č. 229 nakonec přeci jen vznikla, nevíme. Čas vyměřený českým spolkům v oblasti se totiž nezadržitelně chýlil ke konci. Minimálně tu ale musel existoval přípravný výbor, který vypracoval stanovy spolku a požádal o jejich schválení. Pokud tu pak přeci jen vznikla, tak fungovala jen velmi krátce, protože na počátku října 1938 v regionu všechny české spolkové aktivity zanikly.
Bohatým spolkovým životem žila i česká menšina v sousedním Žacléři. V řadách zdejších spolků bychom našli nejednoho občana Lampertic, Bernartic a Královce. Žacléřské spolky také často spolupracovaly s okolními menšinami. Od roku 1929 fungovala v Žacléři Tělocvičná jednota Sokol. Kromě občanů Žacléře sdružovala také cvičence z okolních obcí. Například v roce 1934 patřili mezi členy spolku žel. zaměstnanec Karla Opa z Bernartic, učitelský manželský pár Václav a Zdeňka Reslovi z téže obce a železničář Jaroslav Koukola z Královce . V Žacléři rovněž po krátký čas fungoval Klub českých turistů, jehož ustavující valná hromada proběhala v březnu 1929. Do funkce místopředsedy byl tehdy zvolen Josef Vlach, přednosta železniční stanice v Královci . K členům DTJ v Žacléři patřili ve 30. letech minulého století, po zániku DTJ v Lamperticích, pravděpodobně rovněž občané Lampertic, Bernartic a Královce. Velmi agilní byl v Žacléři Spolek divadelních ochotníků Svoboda, který své první představení, div. hru Karel Havlíček Borovský, sehrál dne 15. března 1919 na jevišti místní německé sociální demokracie v Lamperticích. „Divadelní představení mělo se hráti dne 15. března 1919. Vše bylo připraveno. Téhož dne odpoledne jdeme do jenerální zkoušky. Již cestou jsme zvěděli, že Němci divadlo nám hráti nedovolí a jeviště že odnesli na půdu, protože hrajeme vlasteneckou hru. My to v domění, že už nám Němci nemají co poroučeti – dotazujeme se, kdo dal zákaz. Zvěděli jsme, že starosta obce. Ihned vyslána byla deputace, které sdělil, že nemáme patřičného povolení z hejtmanství, od hasičů a j.“ Teprve po zákroku vojenské posádky 11. (později 22.) pluku z Jičína, která byla umístěna v Žacléři, bylo jeviště znovu postaveno a mohlo se hrát . V prvních letech své existence hrával spolek v Černé Vodě v hostinci Hynka Středy a později Antonína Hejny (dnes již neexistující dům stával v blízkosti železničního přejezdu), kam za herci často, a to i přes nepřízeň počasí, zavítali rovněž Češi z okolních obcí, jak vzpomínal po letech Karel Mach: „A když si vzpomenu na putování žacléřských, lampertických a bernartických Čechů za Thálií k Hejnovým za podzimních a jarních plískanic, za mrazu a vichru brodíce se sněhem v zimě…“ . Nelze nevzpomenout také na existenci České okresní komise péče o mládež se sídlem v Žacléři. Své důvěrníky měla jak v Královci (v roce 1923 jimi byli přednosta žel. stanice Josef Hart a čet. strážmistr ve výslužbě Václav Vlasák), tak i v Lamperticích a Bernarticích (správce školy v Lamperticích Josef Krejčí, horník Josef Kadaník z Lampertic, fin. strážníci Jaroslav Tichý a Josef Braun z Bernartic) . Činná byla v oblasti rovněž organizace Volné myšlenky československé z nedalekého Poříčí u Trutnova. Jejím důvěrníkem byl v roce 1931 pro Bernartice Jindřich Gallat, zatímco v Královci tuto funkci zastával Josef Dušek .

České politické organizace v regionu
V námi sledované oblasti existovalo po roce 1918 několik českých politických stran. Již v roce 1919 fungovala v Lamperticích organizace Československé sociálně demokratické strany dělnické. V jejím čele stál tehdy Josef Brát. Minimálně ve svých počátcích sdružovala občany jak z Lampertic, tak i z Bernartic a Královce. V roce 1921 měla mít 36 členů . Při obecních volbách v roce 1919 obdržela v Lamperticích 63 hlasů a získala tak 2 mandáty v obecním zastupitelstvu . Při dalších obecních volbách v roce 1923 dostala rovněž 63 hlasů a obhájila své 2 mandáty . Při obecních volbách v roce 1928 ovšem získala pouze jeden mandát . V roce 1930 již v Lamperticích pravděpodobně nefungovala . Při obecních volbách v roce 1932 zde kandidovala česká volební skupina, která obdržela 52 hlasů, což znamenalo 1 mandát .
Československá sociálně demokratická strana dělnická po roce 1918 zřejmě opět zapustila kořeny v Bernarticích. Při obecních volbách v roce 1923 tu její kandidátka měla získat 49 hlasů, a tedy 1 mandát v obecním zastupitelstvu . Pravděpodobně se jednalo o aktivity výše vzpomenuté organizace z Lampertic. Česká volební skupina zase v Bernarticích kandidovala při obecních volbách v roce 1927. Získala tu tehdy 42 hlasů a 1 mandát . Při dalších obecních volbách v roce 1932 obdržela 48 hlasů, což představovalo 1 mandát .
Dne 14. dubna 1935 se sešli „čeští občané z Königshanu, Bernartic a Lampertic v Oppově hostinci v Bernarticích“. Důvodem, proč se tak stalo, byl ten fakt, že zde proběhla ustavující schůze místní organizace Československé sociálně demokratické strany dělnické. Jejím důvěrníkem se tehdy stal dělník Antonín Pokorný z Bernartic, jednatelem V. Ladnara z Lampertic a ve výboru byl i železniční zaměstnanec Josef Mácha z Královce . Založení místní organizace mělo posílit pozice strany v regionu před nadcházejícími volbami do Poslanecké sněmovny a Senátu. Dne 19. ledna 1936 proběhla její další valná hromada. Důvěrníkem se stal opět Antonín Pokorný, jednatelem Josef Mácha a pokladníkem dělník Josef Kolman z Vrchové .
Na vznik nové organizace Československé sociálně demokratické strany dělnické na Žacléřsku brzy zareagoval její hlavní český konkurent v regionu - Československá strana socialistická. Dne 17. listopadu 1935 se uskutečnila v Lamperticích za účasti hostů ze Žacléře a Trutnova ustavující schůze místní organizace Československé strany socialistické. Důvěrníkem organizace byl tehdy zvolen kotlář Jan Urban, místodůvěrníkem horník Augustin Petera a pokladníkem horník ve výslužbě Josef Tichý .
Česká menšina v Královci se své vlastní politické strany do roku 1938 nedočkala. Neznamená to ovšem, že by rezignovala na dění v obecní samosprávě. Obecní volby v roce 1919 proběhly v Královci ještě bez české účasti, ale o čtyři roky později tu již kandidovala česká volební skupina, která získala 47 hlasů, což představovalo v obecním zastupitelstvu 1 mandát . Dne 14. dubna 1928 proběhly v Královci další obecní volby, při kterých česká kandidátka obdržela 44 hlasů a uhájila 1 mandát . Při obecních volbách v roce 1932 získala česká volební skupina v Královci 68 hlasů, což znamenalo 2 mandáty . Za Čechy byli tehdy zvoleni Josef Pásler, horník v. v. a pokladník odboru NJS, a Jan Zeman, respicient fin. stráže a předseda odboru NJS.
Při stručném seznámení s politickými stranami české menšiny nelze nevzpomenout také na existenci Komunistické strany Československa (dále jen KSČ), jejímiž členy byli v našem regionu jak Němci, tak i obyvatelé československé národnosti. Těch ale v jejích řadách pravděpodobně příliš nebylo. K zakladatelům místní organizace KSČ v Bernarticích v roce 1922 měli patřit podle vzpomínek pamětníků Josef Matoulek a Josef Jansch . Dne 14. ledna 1923 se konala v Bernarticích „první komunistická schůze, na níž za souhlasu přítomných promluvili česky s. Válek a německy s. Grünwald“ . K NJS ale neměla ve 20. letech KSČ v regionu příliš vřelý vztah. Víme, že dotyčný spolek obviňovala z toho, že na Žacléřsko posílá měšťácké časopisy, což má za následek: „že soudruzi, kteří dříve bývali činní ve straně soc. dem., dnes jsou ctiteli Kramářovými, i když sem tam některý hlásí se dosud k soc. dem.“
Poslední obecní volby v námi sledovaném období proběhly v červnu 1938. V Bernarticích se tehdy podobně jako v okolních obcích zapomnělo na vzájemnou politickou řevnivost uvnitř české menšiny a kandidovala tu znovu česká volební skupina. Ta obdržela 62 hlasů a získala tak 1 mandát . Sudetoněmecká strana (dále jen SdP) ovšem tehdy získala ve 24 členném obecním zastupitelstvu 16 mandátů.

Konec českého života v roce 1938
Rok 1938 byl posledním v krátkých dějinách organizovaných aktivit české menšiny na Žacléřsku. Vztahy mezi Němci a Čechy se podobně jako jinde v národnostně smíšeném pohraničí prudce vyostřily a zvláště část německého obyvatelstva sdružená v SdP dělala vše proto, aby světu i našim nejvyšším státním představitelům dokázala, že soužití obou národů je zde nemožné. Množila se tak zranění na obou stranách a objevili se i první mrtví. Řada českých obyvatel tehdy viděla jako jediné možné řešení svůj urychlený odchod do vnitrozemí. Dochoval se například dopis z 19. května 1938, adresovaný Ústřednímu výboru NJS v Praze, ve kterém Bohumil Bartoš, učetní továrny Berko v Bernarticích a tehdejší pokladník místního odboru NJS, úpěnlivě žádal tento spolek, aby mu pomohl se získáním práce v Praze. A důvod? Pisatel dopisu uváděl tento: „Vážení přátelé. Bůh vysoko a Praha daleko. Není možno zde na hranicích vydržeti. Jedenáct let jsem na jednom místě u stejné firmy a nyní chci ku svým. Jde mi zde již vše na nervy. Nevěřím, že skutečně žiji v československé republice. Volám o pomoc. Jest v Praze, naší zlaté Praze, jedna jediná firma, která by mě mohla potřebovati? Vždyť jsem skutečně pracovník a mohu se uplatniti, budu li míti příležitost…“ . Zda-li tehdy ústředí NJS B. Bartošovi pomohlo, nevíme, nicméně dotyčný zanedlouho Bernartice skutečně opustil. K hromadnému odchodu německých antifašistů, příslušníků německé sociální demokracie a komunistů, spolu s jejich rodinnými příslušníky do českého vnitrozemí mělo dojít v Bernarticích 14. září 1938. Oblast tehdy opouštěli také Češi . Státní zaměstnanci ovšem setrvali na svých místech až do začátku října 1938. Bezpečnostní situace v regionu byla na sklonku léta a počátkem podzimu 1938 již velmi špatná a bez nadsázky tu šlo českým občanům i německým antifašistům o holý život. Dne 22. září 1938 vypuklo dokonce v Královci povstání, vedené sudetoněmeckým Freikorpsem, tj. organizací, složenou z do Německa uprchnuvších příslušníků SdP. V obci a jejím okolí se tehdy regulérně bojovalo. Odpor povstalců byl následující den zlomen, ovšem klid tu již do počátku října nenastal. Na mateřských a obecných školách v Královci a Bernarticích se díky těmto událostem s největší pravděpodobností od poloviny září nevyučovalo. Jejich definitivní zánik pak přišel spolu s českými politickými organizacemi a spolky na Žacléřsku v říjnu 1938, kdy byla celá oblast po Mnichovské konferenci připojena k Německu. Dům čp. 193 v Bernarticích zabrala Hitlerjugend, zatímco školní pomůcky a nábytek si přisvojila německá obecná škola . Při evakuaci zbytku české menšiny z Bernartic se podařilo zachránit podstatnou část archivu zdejšího odboru NJS, a to: „knihu zápisů (protokolů), pamětní knihu odboru“ atd. Dnes jsou ovšem bohužel tyto archiválie nezvěstné. Nová kapitola v dějinách českých škol, spolků a politických organizací na Žacléřsku nastala až v roce 1945 po osvobození naší vlasti, kdy se dosavadní česká minorita postupně změnila v majoritu.

Resümee.
Česká menšina v Lamperticích, Bernarticích a Královci od 80. let devatenáctého století do roku 1938
Nedílnou součástí života Lampertic, Bernartic a Královce byla od druhé poloviny 19. století existence místní české menšiny. České obyvatelstvo sem tehdy přicházelo za prací na dolech a dalších průmyslových podnicích. První pokusy o emancipaci české menšiny tu proběhly ještě v dobách Rakouska – Uherska. V Bernarticích se pořádaly české zábavy a existovala tu kromě místní organizace Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické i knihovna Národní jednoty severočeské, předního českého obraného spolku.
Zásadní zlom v dějinách přišel se zrodem Československa. V regionu postupně vzniklo několik českých obecných škol, a to v Lamperticích (sídlila v domě čp. 132), Královci (dům čp. 148) a Bernarticích (dům čp. 193), která nahradila zrušenou školu v Lamperticích. V Královci a Bernarticích fungovaly rovněž české mateřské školy. Přibyla také řada českých spolků. V Lamperticích, Bernarticích a Královci existovaly ve 20. a 30. letech odbory Národní jednoty severočeské. V Lamperticích fungoval krátce také český tělocvičný spolek Dělnická tělocviční jednota, v Královci zase Jednota Československé obce legionářské a v Bernarticích pravděpodobně Národní garda č. 229. Místní česká menšina byla po roce 1918 také politicky organizována. V Lamperticích byla aktivní po roce 1918 organizace Československé sociálně demokratické strany dělnické. Ve stejné obci fungovala ve 30. letech minulého století rovněž Československá strana socialistická. Veškeré organizované aktivity české menšiny na Žacléřsku skončily v roce 1938, kdy oblast připadla Německu.