Černíková, Jarmila, Milan Strotzer: Za Jarmilou Černíkovou-Drobnou aneb Adresa: Dramaturgické nebe. AS 2008, č.1.
Za Jarmilou Černíkovou-Drobnou
aneb Adresa: Dramaturgické nebe
Milan Strotzer
„Divadlo, to není skutečnost všedního života. Divadlo je skutečnost uměle vytvořená. V lepším případě pak umělecky. Na jevišti obyčejně nesvítí slunce, ale reflektory...“ Tuhle úvodní sentenci Jarmily Černíkové-Drobné o fungování divadla, divadelnosti, rozvíjenou exkurzemi o základních inscenačních principech jsem slyšel snad tolikrát, kolikrát jsem byl jejím žákem, organizátorem kurzů a seminářů, v nichž působila jako lektorka, tajemníkem či kolegou v porotách přehlídek amatérského divadla etc. etc. A neslyšel jsem ji jen tehdy, byla-li vyslovena. Bylo ji možno spolu s řadou podobných sentencí vnímat prostřednictvím jasnozřivých postřehů objasňujících či odhalujících problémy té které inscenace v rozpětí od divadelní klasiky po ty nejdivočejší experimenty, stejně tak při jejích dramaturgických rozborech textových předloh pro divadlo. K tomu musím dodat, což bylo a je vzácné, že je Jarmila pronášela výhradně ve své mateřštině, srozumitelně i pro ty nejméně divadelně zasvěcené a navíc s humorem. Měla vzácný pedagogický dar nedělat z vědy vědu a přitom nabídnout základní věcná a uchopitelná schémata využitelná pro divadelní praxi i bádání. Kdo zažil její výuku dramaturgie, nemůže zapomenout a nepoužívat oněch okřídlených šest základních dramaturgických otázek „kdy, kde, kdo, co, o čem, jak“. Kdo se s ní setkal při analýze herecké práce, tomu zní v uších „slyším–myslím–jednám“.
Bohužel, už nic z toho, co jsem maně vzpomenul, od Jarmily neuslyšíme. Její čas se naplnil, zemřela ve věku 77 let 17. prosince 2007. Její nejbližší a přátelé, namnoze amatérští divadelníci, se s ní rozloučili v pražské obřadní síni krematoria v Motole 27. prosince. Malý domek ve starých pražských Vršovicích osiřel. Významná osobnost českého divadla ukončila svou pozemskou pouť. Jestli nějaká nová Jarmilina adresa existuje, tak jí je po Smolenské ulici 10 dramaturgické nebe.
Jarmila Černíková, rozená Drobná, se narodila 1. září 1930 v Košicích v rodině oficiála ČSD. Otec, který svou životní pouť ukončil jako politický vězeň v koncentračním táboře Fössenbürg v roce 1944, pocházel z rozvětvené pražské rodiny, mající kořeny ve středních Čechách. Mezi jejími příslušníky bychom nalezli Jarmiliny prastrýce – starostu pražských Vršovic Václava Drobného, ale také Jana Drobného, vzešlého z rodiny čítající dvaadvacet dětí, který byl „černou ovcí“ rodiny. Vedl totiž se svou ženou operetní kočovnou společnost. Pamětníci tvrdili, že společnost měla velice dobrou úroveň a působení v ní znamenalo pro herce dobré vysvědčení. O svém prastrýci se však Jarmila dozvídala pouze z vyprávění. Zemřel dříve, než se narodila, na jedné ze svých divadelních štací v Poděbradech, kde byl pochován do společného hrobu. Jarmilina maminka pocházela ze Slezska. Traduje se, že její otec a starý Magdon z Bezručovy Maryčky Magdonovy jsou osoby se shodným osudem. Maminka vládla pěti jazyky, mezi něž patřil i jidiš.
Jarmila studovala od r. 1949 na Filozofické fakultě UK v Praze divadelní vědu a národopis. V r. 1950 při reorganizaci škol přestoupila na Divadelní fakultu AMU, kde pokračovala ve studiích v oborech divadelní věda a dramaturgie. Jejími profesory byli PhDr. Jaroslav Pokorný, PhDr. František Černý, PhDr. Jan Kopecký, František Götz, scénograf František Tröster a další. Absolvovala prací o DDOČ v r. 1953 jako divadelní vědkyně a dramaturgyně.
Provdala se za herce Jaroslava Černíka. Z manželství, které bylo však poměrně záhy rozvedeno, vzešel syn Jaroslav.
Jarmila nastoupila do svého prvního angažmá ve Vesnickém divadle, kde v té době mj. působil i režisér Alfréd Radok. Etablovala se zde v r. 1953 jako lektorka. V letech 1954–1956 pracovala jako odborná asistentka a tajemnice Divadelní fakulty pražské AMU. V letech 1956–1964 byla dramaturgyní divadla Vítězného února v Hradci Králové. Od r. 1964 do r. 1966 zastávala na Ministerstvu školství a kultury (později MK) funkci jakéhosi hlavního dramaturga divadel v Čechách a na Moravě. Od r.1956 byla tajemnicí Svazu českých dramatických umělců pro činohru a zároveň dramaturgyní divadla E.F. Buriana v Praze. Funkci v SČDU opustila v r. 1970, divadlo E.F. Buriana v r. 1975. Do r. 1978 pak byla ve svobodném povolání.
V letech 1978–1990 pracovala jako dramaturgyně Umělecké agentury Středočeského krajského kulturního střediska (SKKS) v Praze. Bylo to patrně jedno z nejintenzivnějších období jejího profesního života. Stála u zrodu četných významných inscenací (např. Studia Bouře), a to v době, kdy bylo nutné umně bruslit mezi ideologickými mantinely a jejich strážci. To se Jarmile více než dařilo. Prosadila do života nemalý počet titulů, na něž by tehdy v kamenných divadlech sotva kdo mohl pomýšlet. Každoročně měla na bedrech dramaturgii plus minus deseti titulů, vedle toho spolupracovala intenzivně s řadou amatérských divadelních souborů, vedla dlouhodobé vzdělávací projekty, byla lektorkou a porotkyní nespočetných akcí, věnovala se publikační činnosti, pracovala v poradních sborech amatérského divadla SKKS atd. Je téměř k nepochopení, jak to mohla všechno stíhat. Jisté je, že divadlu věnovala tu největší část ze svých dnů života a v těch dnech i většinu hodin, takže čas vyhrazený k odpočinku byl minimální. Slýchávali jsme od ní začasté hlášku „Děti, spěte rychle!“ Ta slova nepatřila nikomu více, než jí samotné. Od roku 1990, kdy zaniklo SKKS, byla Jarmila registrovanou poradkyní ve věcech divadla, učila dramaturgii na KALD DAMU a na Vyšší odborné škole herecké v Praze.
Ve své divadelní praxi působila také jako překladatelka (G. Büchner: Leonce a Lena, E. Raupach: Mlynář a jeho dítě a dal., hlavně z němčiny) a publicistka (články do novin, časopisů, divadelních programů). Je autorkou dramatizací literárních předloh B. Vasiljev: ...a jitra jsou zde tichá, L.N. Tolstoj: Anna Kareninová, R. Bradford: Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti a dal.
V roce 1949 vstoupila jako herečka Vysokoškolského amatérského uměleckého souboru v Praze i na půdu amatérského divadla a zůstala mu věrna do konce svého života. Po ukončení studií na AMU se věnovala amatérskému divadlu nejprve v Praze, poté také ve východočeském kraji. Své síly a um zúročila v přímé spolupráci se soubory, působila jako lektorka vzdělávacích akcí a členka odborných porot. V 60. letech byla členkou ústřední poroty na Jiráskově Hronově. Počátkem 70. let rozšířila své lektorské působení v amatérském divadle zvláště na Středočeský kraj a v letech, kdy byla ve svobodném povolání, do mnoha dalších míst v podstatě na území celých Čech a Moravy. Koncem 70. a v průběhu 80. let byla vedoucí lektorkou několika kurzů Lidové konzervatoře SKKS (režie a herectví, autorského divadla) a dalších vzdělávacích akcí dlouhodobého či jednorázového charakteru. V nich odchovala nemalý počet poučených amatérských divadelníků. Po smrti dr. Pavla Boška se od r. 1980 stala spolu s ing. arch. Janem Pavlíčkem duchovním lídrem poděbradského Festivalu mladého amatérského divadla (FEMAD), který slul jako „salon odmítnutých“, neboť na něm dostávaly příležitost soubory, jejichž inscenace nedošly svého docenění zařazením do programů oficiálních přehlídek. Byla jím zhruba do roku 1984, kdy si renomé festivalu, jako jedné z nejsmysluplnějších a stále více navštěvovanějších divadelních akcí, vyžádalo, aby o jeho obsahovou stránku pečoval celý kolektiv odborníků a nadšenců. Až do roku 1990 byla přední členkou tohoto týmu.
Po listopadu 1989 se J. Černíková-Drobná vrátila do lektorských sborů a odborných porot oficiálních celostátních přehlídek. Po celá 90. léta spoluutvářela podobu českého amatérského divadelního dění i jako členka odborné rady IPOS-ARTAMA pro činoherní divadlo. Své vědomosti a zkušenosti předávala dalším a dalším zájemcům o divadlo, kteří se zúčastňovali amatérských divadelních přehlídek ať již na krajské úrovni (např. Wintrův Rakovník, Lomnice nad Popelkou) či celostátní (Krakonošův divadelní podzim Vysoké n. Jiz., Popelka Rakovník, Divadelní Třebíč, Jiráskův Hronov), ale také jako lektorka prvního dlouhodobého Kurzu praktické režie IPOS-ARTAMA, konaného v rámci přehlídek venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou a Jiráskových Hronovů 1993–1998. Naposledy se Jarmila v této své vzdělavatelské roli objevila na Jiráskově Hronově 2002 jako lektorka Tvůrčího ateliéru autorské tvorby, který vedla spolu s Pavlem Fialou a za asistence Romana Maříka
Pro amatérské divadelníky napsala hezkou řádku publikací, zejména dramaturgických příruček. Byly věnovány rovnocenně jak dramaturgii pro dospělé, tak pro dětské publikum. K nejvýznamnějším patří, do té doby nikým nezpracovaný, výběr nejkvalitnější české dramatiky od jejích počátků po současnost. Vydal jej IPOS-ARTAMA v letech 1994–1997 jako třídílný katalog pod názvem Padesát příběhů a dva navíc. Katalog her českých autorů. Činohra. Název je poněkud zavádějící, neboť tato jedinečná práce obsahuje 156 namnoze velice podrobných synopsí divadelních her a odkazy na dalších více jak 1300 her 158 dramatiků. Soupis asi 20 publikací, které Jarmila napsala nebo byla jejich spoluautorkou, je obsažen v Bibliografii českého amatérského divadla (IPOS Praha, 1999). Nechybí v něm ani vyhledávaná příručka První kroky začínajícího herce (ve spolupráci s Jaroslavem Vágnerem) a také kapitola z díla Cesty českého amatérského divadla – Vývojové tendence věnovaná ochotnickému divadlu vletech 1945–1969.
Toto připomenutí Jarmiliných divadelních aktivit přesáhlo obvyklý rozsah podobných příspěvků v AS. Přesto mi připadá velice letmé. Patrně se tak bude jevit i těm, kdo se s ní osobně setkali, neboť dimenze její divadelní činnosti byla vpravdě obrovská. Nechť její památka žije v divadelních tvůrčích počinech a ve všem, co jejich vznik podporují. Nechť žije prostřednictvím těch, jimž Jarmila předala své znalosti a zkušenosti, jimž rozdala svůj život. Tak se čiňme! Jarmila nás vidí i z dramaturgického nebe!
AMATÉRSKÁ SCÉNA 2008, Č.1
aneb Adresa: Dramaturgické nebe
Milan Strotzer
„Divadlo, to není skutečnost všedního života. Divadlo je skutečnost uměle vytvořená. V lepším případě pak umělecky. Na jevišti obyčejně nesvítí slunce, ale reflektory...“ Tuhle úvodní sentenci Jarmily Černíkové-Drobné o fungování divadla, divadelnosti, rozvíjenou exkurzemi o základních inscenačních principech jsem slyšel snad tolikrát, kolikrát jsem byl jejím žákem, organizátorem kurzů a seminářů, v nichž působila jako lektorka, tajemníkem či kolegou v porotách přehlídek amatérského divadla etc. etc. A neslyšel jsem ji jen tehdy, byla-li vyslovena. Bylo ji možno spolu s řadou podobných sentencí vnímat prostřednictvím jasnozřivých postřehů objasňujících či odhalujících problémy té které inscenace v rozpětí od divadelní klasiky po ty nejdivočejší experimenty, stejně tak při jejích dramaturgických rozborech textových předloh pro divadlo. K tomu musím dodat, což bylo a je vzácné, že je Jarmila pronášela výhradně ve své mateřštině, srozumitelně i pro ty nejméně divadelně zasvěcené a navíc s humorem. Měla vzácný pedagogický dar nedělat z vědy vědu a přitom nabídnout základní věcná a uchopitelná schémata využitelná pro divadelní praxi i bádání. Kdo zažil její výuku dramaturgie, nemůže zapomenout a nepoužívat oněch okřídlených šest základních dramaturgických otázek „kdy, kde, kdo, co, o čem, jak“. Kdo se s ní setkal při analýze herecké práce, tomu zní v uších „slyším–myslím–jednám“.
Bohužel, už nic z toho, co jsem maně vzpomenul, od Jarmily neuslyšíme. Její čas se naplnil, zemřela ve věku 77 let 17. prosince 2007. Její nejbližší a přátelé, namnoze amatérští divadelníci, se s ní rozloučili v pražské obřadní síni krematoria v Motole 27. prosince. Malý domek ve starých pražských Vršovicích osiřel. Významná osobnost českého divadla ukončila svou pozemskou pouť. Jestli nějaká nová Jarmilina adresa existuje, tak jí je po Smolenské ulici 10 dramaturgické nebe.
Jarmila Černíková, rozená Drobná, se narodila 1. září 1930 v Košicích v rodině oficiála ČSD. Otec, který svou životní pouť ukončil jako politický vězeň v koncentračním táboře Fössenbürg v roce 1944, pocházel z rozvětvené pražské rodiny, mající kořeny ve středních Čechách. Mezi jejími příslušníky bychom nalezli Jarmiliny prastrýce – starostu pražských Vršovic Václava Drobného, ale také Jana Drobného, vzešlého z rodiny čítající dvaadvacet dětí, který byl „černou ovcí“ rodiny. Vedl totiž se svou ženou operetní kočovnou společnost. Pamětníci tvrdili, že společnost měla velice dobrou úroveň a působení v ní znamenalo pro herce dobré vysvědčení. O svém prastrýci se však Jarmila dozvídala pouze z vyprávění. Zemřel dříve, než se narodila, na jedné ze svých divadelních štací v Poděbradech, kde byl pochován do společného hrobu. Jarmilina maminka pocházela ze Slezska. Traduje se, že její otec a starý Magdon z Bezručovy Maryčky Magdonovy jsou osoby se shodným osudem. Maminka vládla pěti jazyky, mezi něž patřil i jidiš.
Jarmila studovala od r. 1949 na Filozofické fakultě UK v Praze divadelní vědu a národopis. V r. 1950 při reorganizaci škol přestoupila na Divadelní fakultu AMU, kde pokračovala ve studiích v oborech divadelní věda a dramaturgie. Jejími profesory byli PhDr. Jaroslav Pokorný, PhDr. František Černý, PhDr. Jan Kopecký, František Götz, scénograf František Tröster a další. Absolvovala prací o DDOČ v r. 1953 jako divadelní vědkyně a dramaturgyně.
Provdala se za herce Jaroslava Černíka. Z manželství, které bylo však poměrně záhy rozvedeno, vzešel syn Jaroslav.
Jarmila nastoupila do svého prvního angažmá ve Vesnickém divadle, kde v té době mj. působil i režisér Alfréd Radok. Etablovala se zde v r. 1953 jako lektorka. V letech 1954–1956 pracovala jako odborná asistentka a tajemnice Divadelní fakulty pražské AMU. V letech 1956–1964 byla dramaturgyní divadla Vítězného února v Hradci Králové. Od r. 1964 do r. 1966 zastávala na Ministerstvu školství a kultury (později MK) funkci jakéhosi hlavního dramaturga divadel v Čechách a na Moravě. Od r.1956 byla tajemnicí Svazu českých dramatických umělců pro činohru a zároveň dramaturgyní divadla E.F. Buriana v Praze. Funkci v SČDU opustila v r. 1970, divadlo E.F. Buriana v r. 1975. Do r. 1978 pak byla ve svobodném povolání.
V letech 1978–1990 pracovala jako dramaturgyně Umělecké agentury Středočeského krajského kulturního střediska (SKKS) v Praze. Bylo to patrně jedno z nejintenzivnějších období jejího profesního života. Stála u zrodu četných významných inscenací (např. Studia Bouře), a to v době, kdy bylo nutné umně bruslit mezi ideologickými mantinely a jejich strážci. To se Jarmile více než dařilo. Prosadila do života nemalý počet titulů, na něž by tehdy v kamenných divadlech sotva kdo mohl pomýšlet. Každoročně měla na bedrech dramaturgii plus minus deseti titulů, vedle toho spolupracovala intenzivně s řadou amatérských divadelních souborů, vedla dlouhodobé vzdělávací projekty, byla lektorkou a porotkyní nespočetných akcí, věnovala se publikační činnosti, pracovala v poradních sborech amatérského divadla SKKS atd. Je téměř k nepochopení, jak to mohla všechno stíhat. Jisté je, že divadlu věnovala tu největší část ze svých dnů života a v těch dnech i většinu hodin, takže čas vyhrazený k odpočinku byl minimální. Slýchávali jsme od ní začasté hlášku „Děti, spěte rychle!“ Ta slova nepatřila nikomu více, než jí samotné. Od roku 1990, kdy zaniklo SKKS, byla Jarmila registrovanou poradkyní ve věcech divadla, učila dramaturgii na KALD DAMU a na Vyšší odborné škole herecké v Praze.
Ve své divadelní praxi působila také jako překladatelka (G. Büchner: Leonce a Lena, E. Raupach: Mlynář a jeho dítě a dal., hlavně z němčiny) a publicistka (články do novin, časopisů, divadelních programů). Je autorkou dramatizací literárních předloh B. Vasiljev: ...a jitra jsou zde tichá, L.N. Tolstoj: Anna Kareninová, R. Bradford: Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti a dal.
V roce 1949 vstoupila jako herečka Vysokoškolského amatérského uměleckého souboru v Praze i na půdu amatérského divadla a zůstala mu věrna do konce svého života. Po ukončení studií na AMU se věnovala amatérskému divadlu nejprve v Praze, poté také ve východočeském kraji. Své síly a um zúročila v přímé spolupráci se soubory, působila jako lektorka vzdělávacích akcí a členka odborných porot. V 60. letech byla členkou ústřední poroty na Jiráskově Hronově. Počátkem 70. let rozšířila své lektorské působení v amatérském divadle zvláště na Středočeský kraj a v letech, kdy byla ve svobodném povolání, do mnoha dalších míst v podstatě na území celých Čech a Moravy. Koncem 70. a v průběhu 80. let byla vedoucí lektorkou několika kurzů Lidové konzervatoře SKKS (režie a herectví, autorského divadla) a dalších vzdělávacích akcí dlouhodobého či jednorázového charakteru. V nich odchovala nemalý počet poučených amatérských divadelníků. Po smrti dr. Pavla Boška se od r. 1980 stala spolu s ing. arch. Janem Pavlíčkem duchovním lídrem poděbradského Festivalu mladého amatérského divadla (FEMAD), který slul jako „salon odmítnutých“, neboť na něm dostávaly příležitost soubory, jejichž inscenace nedošly svého docenění zařazením do programů oficiálních přehlídek. Byla jím zhruba do roku 1984, kdy si renomé festivalu, jako jedné z nejsmysluplnějších a stále více navštěvovanějších divadelních akcí, vyžádalo, aby o jeho obsahovou stránku pečoval celý kolektiv odborníků a nadšenců. Až do roku 1990 byla přední členkou tohoto týmu.
Po listopadu 1989 se J. Černíková-Drobná vrátila do lektorských sborů a odborných porot oficiálních celostátních přehlídek. Po celá 90. léta spoluutvářela podobu českého amatérského divadelního dění i jako členka odborné rady IPOS-ARTAMA pro činoherní divadlo. Své vědomosti a zkušenosti předávala dalším a dalším zájemcům o divadlo, kteří se zúčastňovali amatérských divadelních přehlídek ať již na krajské úrovni (např. Wintrův Rakovník, Lomnice nad Popelkou) či celostátní (Krakonošův divadelní podzim Vysoké n. Jiz., Popelka Rakovník, Divadelní Třebíč, Jiráskův Hronov), ale také jako lektorka prvního dlouhodobého Kurzu praktické režie IPOS-ARTAMA, konaného v rámci přehlídek venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou a Jiráskových Hronovů 1993–1998. Naposledy se Jarmila v této své vzdělavatelské roli objevila na Jiráskově Hronově 2002 jako lektorka Tvůrčího ateliéru autorské tvorby, který vedla spolu s Pavlem Fialou a za asistence Romana Maříka
Pro amatérské divadelníky napsala hezkou řádku publikací, zejména dramaturgických příruček. Byly věnovány rovnocenně jak dramaturgii pro dospělé, tak pro dětské publikum. K nejvýznamnějším patří, do té doby nikým nezpracovaný, výběr nejkvalitnější české dramatiky od jejích počátků po současnost. Vydal jej IPOS-ARTAMA v letech 1994–1997 jako třídílný katalog pod názvem Padesát příběhů a dva navíc. Katalog her českých autorů. Činohra. Název je poněkud zavádějící, neboť tato jedinečná práce obsahuje 156 namnoze velice podrobných synopsí divadelních her a odkazy na dalších více jak 1300 her 158 dramatiků. Soupis asi 20 publikací, které Jarmila napsala nebo byla jejich spoluautorkou, je obsažen v Bibliografii českého amatérského divadla (IPOS Praha, 1999). Nechybí v něm ani vyhledávaná příručka První kroky začínajícího herce (ve spolupráci s Jaroslavem Vágnerem) a také kapitola z díla Cesty českého amatérského divadla – Vývojové tendence věnovaná ochotnickému divadlu vletech 1945–1969.
Toto připomenutí Jarmiliných divadelních aktivit přesáhlo obvyklý rozsah podobných příspěvků v AS. Přesto mi připadá velice letmé. Patrně se tak bude jevit i těm, kdo se s ní osobně setkali, neboť dimenze její divadelní činnosti byla vpravdě obrovská. Nechť její památka žije v divadelních tvůrčích počinech a ve všem, co jejich vznik podporují. Nechť žije prostřednictvím těch, jimž Jarmila předala své znalosti a zkušenosti, jimž rozdala svůj život. Tak se čiňme! Jarmila nás vidí i z dramaturgického nebe!
AMATÉRSKÁ SCÉNA 2008, Č.1
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.