Libčeves, Salome, 1979, I.Magor Jirous: Stalo se něco hrozného, recenze
I. M. Jirous:Stalo se něco hrozného
Článek uveřejněný poprvé v dvojčísle 2-3 samizdatové revue Dialogy v
roce 1979. Převzato z Magorova zápisníku.
/Diváka, a nikoli život, vpravdě zrcadlí umění. /
Oscar Wilde
Před několika lety, když se začal rýsovat koncept druhé kultury, byla
nám občas položena otázka: Co říkáte těm, kteří jsou podle vás v tzv.
první kultuře, hrají tam dobrou hudbu, interpretují dobré divadlo, třeba
Shakespeara. Odpovídali jsme, že to jsou zločinci. Protože v situaci,
kdy se nesmějí hrát hry současných českých dramatiků, kdy se nesmí hrát
jakákoli hudba, je ten, kdo se podílí na vytváření umělé kulturní mlhy,
která jako těžký příkrov leží nad těmito fakty spoluúčastníkem zločinu.
Hrát pro turisty z NSR v kostele Bacha a neprotestovat proti tomu, že
Plastici nesmějí hrát Zácpu, je zločin. Hrát Shakespeara, když se nesmí
hrát Havel, je zločin.
A na to bylo slýchat námitku: Co tedy chcete? Vždyť pak by tady už
nebyla vůbec žádná kultura. - To je právě ten ideální stav odpovídali
jsme; protože pak si kulturu budou muset vytvářet lidi sami. Protože
potřeba kultury je pro člověka bytostná.
To byla teorie, nebo, lépe řečeno, to byla naděje. Jeden z
nejkrásnějších pocitů, které znám, je duchovní satisfakce. Ne škodolibé
zadostiučinění, že jsme někdy měli pravdu, ale živý úžas nad tím, že to,
v co jsme doufali a o čem jsme snili, se naplňuje, že je to součástí
reality. Že to je. Tak mi bylo večer 18. května 1979 na faře v
Libčevsi, kde ansámbl kněze Josefa Kordíka hrál Wildeovu hru Salome.
Kordík ve stručném úvodu zdůraznil, že se snaží navázat na
tradici českého ochotnického divadla. Nemohl učinit lépe. Jakkoli
pejorativně dnes lidem, odkojeným konzumací odlidštěného televizního
establishmentáckého umění, zní slova ochotnictví nebo amatérismus, v
těchto slovech je klíč k pochopení smyslu druhé kultury. Druhá kultura
totiž nemá ambice. Nechce přesáhnout sebe sama v tom smyslu, aby mohla
být chápána jako jakási záloha první kultury - jak se to někdy děje na
Západě, viz například osud některých punkových hudebníků. Smyslem
kultury není být účasten na duchovní hitparádě zhovadilého světa.
Smysl kultury je buď religiózní, nebo není žádný. Je v oslovení lidí
jsoucích ve společenství. Je v plné účasti podílníka na vytváření.
bleskového okamžiku, v němž se tomu, kdo je v té chvíli tvůrcem, a tomu,
kdo je v té chvíli divákem, ukazuje v ostrém průzoru sakrální povaha světa.
Představení Salome v Libčevsi bylo zbaveno všech úskalí, která s
sebou nese odlidštěný a ambiciózní profesionální projev: Vzácná směsice
evidentních hereckých talentů a beznadějných ochotníků, sklenutá
křišťálovým Wildeovým textem, který se zničit nedá - a napnutá na dva
hroty režijní koncepce, evidentní Kordíkovy a zákeřné Charlieho Soukupa
v pozadí, vytvořila nezapomenutelný spektákl, při němž bylo možno
chápat, proč mělo vždycky divadlo tak významnou roli v kulturních dějinách.
Co se na scéně přesně dělo, se vymyká mému popisu. Sluší-li se v
recenzi vyzdvihnout brilantní výkony, nepochybně nejskvělejší byla
Herodia Oliny Rychtářové. S bravurou zralé ženy, bezpečně zvládajíc svůj
part, ironizovala jak hru samu, tak svého divadelního chotě. S
živočišnou lehkostí udržovala hru na pomezí tragédie a absurdního
dramatu. Herodes Milana Hodka jí byl velmi důstojným partnerem; co mu
scházelo na Herodiině lehkosti, vyrovnával úspěšně jeho smaragdově
zelený kostým. Rovněž Salome Nadi Cachové se vymykala ochotnickému
výkonu, až na to, že virtuózně oscilovala mezi procítěným výkonem a
záchvaty smíchu z vážnosti své role.
Jestliže o těchto výkonech lze uvažovat ve vyšších sférách než jen
ochotnických, byl projev čtvrtého hlavního aktéra, Jana Křtitele Zdeňka
Buka a komparsu (o dvou výjimkách se zmíním) povýtce ochotnický. Mladý
Syřan Bohuslava Kaplana, který s nenapodobitelnou intonací nesčíslněkrát
opakoval \"Princezno, nedělejte to, stane se něco hrozného\", byl stejně
integrální součástí představení jako dokonale uměřený, byť i efektní
výkon Marie Soukupové (druhá výjimka) nebo panensky cudný projev
Veroniky Němcové (první výjimka), který nás nenechal na pochybách, že by
z ní mohla vyrůst \"skutečná\" herečka. Ale o to naštěstí vůbec nejde. A
s respektem je nutno zmínit part samotného režiséra Kordíka, který byl
jediný, kdo dokonale naplnil reguli ochotnického divadla. Když jako
jeden z Nazarénských mluvil s veškerou vážností cosi o příchodu Mesiáše,
herci i auditorium se váleli smíchy.
To právě souvisí s principem dvojí režie, který se na úspěchu
představení podílel. Kordík pojal jeho koncepci se vší seriózností, bez
níž si zřejmě divadlo představit nedovede. Jednou, když odjel ze
zkoušky, řekl Charlie Soukup, zloduch v pozadí: Tak takhle by to nešlo.
A začal za zády oficiálního režiséra představení ničit. Ani jedno
pojetí nezvítězilo plně - díky nedůslednosti ansámblu -, ale právě z
prolínání obou koncepcí vzniklo podivuhodně proměnlivé představení,
které se chvílemi z ochotnického divadla propadalo do absurdního
dramatu a plynule přecházelo přes skvělé civilistní zásahy Oliny
Rychtářové (zapálení si startky na pódiu) přímo do transcendentna. O
hudební složce představení - kde jsem s potěšením zaznamenal svoje
zamilované tango \"Elizabet...\", bohužel jen v instrumentálním provedení
-, korunované marnou snahou \"Bobše\" Rösslera a Davida Němce zahrát
Dover Beach od Fugs, lépe nehovořit.
O čem však stojí za to mluvit: v tom bláznivém kaleidoskopu,
který nám Kordíkův a Soukupův spolek předvedl, se najednou ocitla dvě
tři místa, skrze něž bylo jako skrz černou díru cítit tragičnost, nicotu
i velkolepost světa. Místa, kdy jezdil mráz po zádech, a kdy publikum,
bavící se až k slzám, zmlklo, a bylo si vědomo toho, že je účastníkem
transcendentálního zázraku umění. Jistěže se o to zasloužil především
Wildeův text. Ale nedovedu si představit oficiální scénu, která by nám
ho umožnila prožít hlouběji.
Červen 1979
Článek uveřejněný poprvé v dvojčísle 2-3 samizdatové revue Dialogy v
roce 1979. Převzato z Magorova zápisníku.
/Diváka, a nikoli život, vpravdě zrcadlí umění. /
Oscar Wilde
Před několika lety, když se začal rýsovat koncept druhé kultury, byla
nám občas položena otázka: Co říkáte těm, kteří jsou podle vás v tzv.
první kultuře, hrají tam dobrou hudbu, interpretují dobré divadlo, třeba
Shakespeara. Odpovídali jsme, že to jsou zločinci. Protože v situaci,
kdy se nesmějí hrát hry současných českých dramatiků, kdy se nesmí hrát
jakákoli hudba, je ten, kdo se podílí na vytváření umělé kulturní mlhy,
která jako těžký příkrov leží nad těmito fakty spoluúčastníkem zločinu.
Hrát pro turisty z NSR v kostele Bacha a neprotestovat proti tomu, že
Plastici nesmějí hrát Zácpu, je zločin. Hrát Shakespeara, když se nesmí
hrát Havel, je zločin.
A na to bylo slýchat námitku: Co tedy chcete? Vždyť pak by tady už
nebyla vůbec žádná kultura. - To je právě ten ideální stav odpovídali
jsme; protože pak si kulturu budou muset vytvářet lidi sami. Protože
potřeba kultury je pro člověka bytostná.
To byla teorie, nebo, lépe řečeno, to byla naděje. Jeden z
nejkrásnějších pocitů, které znám, je duchovní satisfakce. Ne škodolibé
zadostiučinění, že jsme někdy měli pravdu, ale živý úžas nad tím, že to,
v co jsme doufali a o čem jsme snili, se naplňuje, že je to součástí
reality. Že to je. Tak mi bylo večer 18. května 1979 na faře v
Libčevsi, kde ansámbl kněze Josefa Kordíka hrál Wildeovu hru Salome.
Kordík ve stručném úvodu zdůraznil, že se snaží navázat na
tradici českého ochotnického divadla. Nemohl učinit lépe. Jakkoli
pejorativně dnes lidem, odkojeným konzumací odlidštěného televizního
establishmentáckého umění, zní slova ochotnictví nebo amatérismus, v
těchto slovech je klíč k pochopení smyslu druhé kultury. Druhá kultura
totiž nemá ambice. Nechce přesáhnout sebe sama v tom smyslu, aby mohla
být chápána jako jakási záloha první kultury - jak se to někdy děje na
Západě, viz například osud některých punkových hudebníků. Smyslem
kultury není být účasten na duchovní hitparádě zhovadilého světa.
Smysl kultury je buď religiózní, nebo není žádný. Je v oslovení lidí
jsoucích ve společenství. Je v plné účasti podílníka na vytváření.
bleskového okamžiku, v němž se tomu, kdo je v té chvíli tvůrcem, a tomu,
kdo je v té chvíli divákem, ukazuje v ostrém průzoru sakrální povaha světa.
Představení Salome v Libčevsi bylo zbaveno všech úskalí, která s
sebou nese odlidštěný a ambiciózní profesionální projev: Vzácná směsice
evidentních hereckých talentů a beznadějných ochotníků, sklenutá
křišťálovým Wildeovým textem, který se zničit nedá - a napnutá na dva
hroty režijní koncepce, evidentní Kordíkovy a zákeřné Charlieho Soukupa
v pozadí, vytvořila nezapomenutelný spektákl, při němž bylo možno
chápat, proč mělo vždycky divadlo tak významnou roli v kulturních dějinách.
Co se na scéně přesně dělo, se vymyká mému popisu. Sluší-li se v
recenzi vyzdvihnout brilantní výkony, nepochybně nejskvělejší byla
Herodia Oliny Rychtářové. S bravurou zralé ženy, bezpečně zvládajíc svůj
part, ironizovala jak hru samu, tak svého divadelního chotě. S
živočišnou lehkostí udržovala hru na pomezí tragédie a absurdního
dramatu. Herodes Milana Hodka jí byl velmi důstojným partnerem; co mu
scházelo na Herodiině lehkosti, vyrovnával úspěšně jeho smaragdově
zelený kostým. Rovněž Salome Nadi Cachové se vymykala ochotnickému
výkonu, až na to, že virtuózně oscilovala mezi procítěným výkonem a
záchvaty smíchu z vážnosti své role.
Jestliže o těchto výkonech lze uvažovat ve vyšších sférách než jen
ochotnických, byl projev čtvrtého hlavního aktéra, Jana Křtitele Zdeňka
Buka a komparsu (o dvou výjimkách se zmíním) povýtce ochotnický. Mladý
Syřan Bohuslava Kaplana, který s nenapodobitelnou intonací nesčíslněkrát
opakoval \"Princezno, nedělejte to, stane se něco hrozného\", byl stejně
integrální součástí představení jako dokonale uměřený, byť i efektní
výkon Marie Soukupové (druhá výjimka) nebo panensky cudný projev
Veroniky Němcové (první výjimka), který nás nenechal na pochybách, že by
z ní mohla vyrůst \"skutečná\" herečka. Ale o to naštěstí vůbec nejde. A
s respektem je nutno zmínit part samotného režiséra Kordíka, který byl
jediný, kdo dokonale naplnil reguli ochotnického divadla. Když jako
jeden z Nazarénských mluvil s veškerou vážností cosi o příchodu Mesiáše,
herci i auditorium se váleli smíchy.
To právě souvisí s principem dvojí režie, který se na úspěchu
představení podílel. Kordík pojal jeho koncepci se vší seriózností, bez
níž si zřejmě divadlo představit nedovede. Jednou, když odjel ze
zkoušky, řekl Charlie Soukup, zloduch v pozadí: Tak takhle by to nešlo.
A začal za zády oficiálního režiséra představení ničit. Ani jedno
pojetí nezvítězilo plně - díky nedůslednosti ansámblu -, ale právě z
prolínání obou koncepcí vzniklo podivuhodně proměnlivé představení,
které se chvílemi z ochotnického divadla propadalo do absurdního
dramatu a plynule přecházelo přes skvělé civilistní zásahy Oliny
Rychtářové (zapálení si startky na pódiu) přímo do transcendentna. O
hudební složce představení - kde jsem s potěšením zaznamenal svoje
zamilované tango \"Elizabet...\", bohužel jen v instrumentálním provedení
-, korunované marnou snahou \"Bobše\" Rösslera a Davida Němce zahrát
Dover Beach od Fugs, lépe nehovořit.
O čem však stojí za to mluvit: v tom bláznivém kaleidoskopu,
který nám Kordíkův a Soukupův spolek předvedl, se najednou ocitla dvě
tři místa, skrze něž bylo jako skrz černou díru cítit tragičnost, nicotu
i velkolepost světa. Místa, kdy jezdil mráz po zádech, a kdy publikum,
bavící se až k slzám, zmlklo, a bylo si vědomo toho, že je účastníkem
transcendentálního zázraku umění. Jistěže se o to zasloužil především
Wildeův text. Ale nedovedu si představit oficiální scénu, která by nám
ho umožnila prožít hlouběji.
Červen 1979
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.