STROTZER, M.: Valašské křoví - Mandragora. AS 2004, č. 2.

Divadelní společnost Moje divadlo z Prostějova se představila svým nastudováním hry Niccola Machiavelliho Mandragora v režii Zbyňka Melky. Odvážně rozpustilá a břitká komedie italského renesančního myslitele, ale také básníka a dramatika byla spoutána do geometricky osově uspořádaného hracího prostoru a také deklamačním projevem představitele Kalimacha a zprvu i Ligura. V inscenaci jsme však viděli celou plejádu hereckých způsobů, včetně pitvoření pana Mihuly, civilního projevu Frátera Timoteje, psychologicko-realistického uchopení role Lucrecie. Snad jen představitelé sluhy Syra a Lucreciiny matky připomínali nejvíce postavy z komedie typů, jakou byla italská commedia dell´arte. Do přestávky jsem si nebyl jistý, zda to vše něco neznamená, zda se ono distancování od výchozího zdroje nepromění v neočekávanou kvalitu. Žel, nestalo se tak. Po přestávce se Machiavelli a commedia dell´arte prosadili. Hra byla stržena vírem situací, které jsou autorem připraveny natolik důkladně, že z nich nelze utéct. Rozporuplný pocit z prostějovského představení umocňovala absence zřetelného smyslu inscenace, pro který se hraje právě tady a právě teď, jaké je její téma, či chcete-li, myšlenkové poslání. Mám dojem, že na tyto otázky nejspíše neexistuje odpověď. Domnívám se tak i proto, že jsme byli mj. svědky práce s rekvizitami, které umožňovaly přenos divadelního znaku. Bylo např. využíváno prkno či koberec. Mohly znamenat v jednom okamžiku konkrétní věc, kterou ztělesňují, a v jiném se proměnit v cosi jiného. Nedělo se tak, neboť absentovala tematizace. Zdá se, že se to netýká jen jednotlivostí, ale i celku. Ve stínu těchto pochybností je mi radostí vzpomenout výborné písně ke hře, včetně znamenitých textů, které byly dílem Tomáše Zeleného, jenž je i osobně velice dobře interpretoval (cena).