Hulec, Vl.: Rozhovor s Petrem Macháčkem. AS 2006, č. 6

DIVADLO JE PRO MĚ UMĚNÍ,
ŘÍKÁ AUTOR A REŽISÉR
DIVADLA KÁMEN
PETR MACHÁČEK

Narodil se 15. 2. 1968 v Praze. Divadlem ani jinými druhy umění se profesionálně nikdy nezabýval. Pracoval různě, dlouhý čas se živil procesním a aplikačním softwarovým poradenstvím. Jak sám říká, „byl takovým tím konzultantem ve filcovém kabátu a s kravatou, který se tváří, že toho hodně ví“. Dnes se živí překládáním komerčních textů, smluv, manuálů a podobně, z angličtiny, francouzštiny a němčiny. A intenzivně se zabývá divadlem: Petr Macháček, vedoucí a dosud výhradní režisér a autor Divadla Kámen, jehož inscenaci Marmeláda jste mohli zhlédnout v hlavním programu letošního Jiráskova Hronova (JH). Patřila k nejvíce ceněným, získala dokonce neoficiální cenu festivalového Zpravodaje Zlatý Alois. Na JH ale nebyl Macháček se svým souborem poprvé. Loni tu uvedl autorskou inscenaci Mlejnek, před dvěma lety Rakvičky Lotte Ingrischové a ještě předtím (v rámci off-programu) osobité zpracování Karkulky.
Pokud vím, k divadlu jste se dostal náhodou. Říkal jste, že vás zajímá jako „problém", jak některé životní otázky a formální principy řešit. Že vás nezajímá obsah, ale forma. Lépe řečeno, že formou chcete sdělit obsah. Mohl byste svou cestu k divadlu a k těmto úvahám popsat?
Citujete věci, které jsem řekl a kterými jsem se zabýval před rokem či víc. Základní problém těchto mých složitějších úvah je, že jakmile něco řeknu, uvědomím si i druhý aspekt svého výroku, který bývá skoro stejně silný jako ten první, který jsem chtěl vyslovit... Teď si například ani nemyslím, že jsem se k divadlu dostal náhodou a že mě zajímá pouze a jedině forma... V poslední době mě na divadle vzrušuje zvláštní napětí, které lze v každé inscenované situaci vytvořit, a jeho proměny zkoušku od zkoušky, představení od představení a okamžik od okamžiku.
Přicházíte ze světa počítačů, businessu a technokratického stylu života. Proč vás vůbec začalo zajímat umění? Formovalo vás v tomto směru něco – divadlo, muzika, literatura, výtvarné umění, film?
Umění mě zajímá. Myslím, že jsem schopen alespoň několik jeho druhů intenzivně vnímat a jako „přijímatel“ i prožívat. Fascinují mě obrazy, sochy, literatura i hudba, i když tu možná znám nejmíň. Přesto první silný umělecký zážitek, na který si vzpomínám, jsem měl z právě z ní – z Elvisových Blue Suede Shoes. Najednou do mě narazila ta energie vycházející z magnetofonu B4, kde jsem měl Presleyho nahraného. Posledních deset let chodím rád, i když bohužel málo, do galerií. Hlavním impulsem k některým mým hrám jsou právě obrazy nebo sochy.
Proč jste nazval svůj soubor Kámen?
To se tak vyvinulo. Naše první hra se původně jmenovala Mramor. Potom jsme přišli na to, že ten je přece jen až moc vyleštěný a ušlechtilý. Změnili jsme to na Kámen. Až na základě této první hry jsme se rozhodli, že budeme dělat divadlo trochu pořádně, a to jméno jsme si nechali pro pojmenování celého souboru. Až postupně se nám zdá, že je to celkem dobrý název, že popisuje naši strnulost, jistý náš minimalismus a umanutý druh purismu.
Na JH jezdíte pravidelně už několik let. Kdy jste tam byl poprvé a co rozhodlo, že jezdíte stále?
Poprvé jsem se tam byl podívat asi před pěti lety a měl jsem smůlu. To, co jsem viděl, se nepovedlo. Přesto jsme si tam chtěli zahrát. Hráli jsme v off i v základním programu. Líbí se mi, že JH je jediný festival amatérského divadla, který znám a který snese název „festival“. Přijede tam spousta lidí a divadlo je zajímá. Je taky dobře, že je off program.
Jak JH jako festival hodnotíte?
Myslím, že za těch pět let, co JH sleduju, se festival lehce vyvíjí - jak off, tak „in“ program. I v hlavním programu je větší procento odvážných, netradičních věcí. Nelíbí se mi, že festival je jakoby uzavřený... Amatérské divadlo si hraje na tom svém písku, písečku, písíčku. Například tam neexistuje něco jako tisková konference nebo alespoň klubové rozhovory s lidmi z divadel, které tam hrají a kteří by mohli vyvolat třeba daleko větší a zajímavější diskuzi, než jaké se tam – aspoň na oficiálních setkáních – odehrávají. Místo toho je pozornost soustředěna na „hodnocení poroty“, která jsou sice zajímavá, ale nutně je to jen jeden z mnoha pohledů. Často bych měl rád možnost veřejně promluvit, diskutovat s lidmi, kteří tu inscenaci udělali, a ne jen s těmi, kteří ji hodnotí.
A myslím, že ani denní divadelní program není dostatečně bohatý. Když přijede někdo na dva dny, uvidí jen několik představení, a chce-li si žánrově vybírat, má naději často tak na jedno, které by ho skutečně zajímalo. To je myslím škoda. Tohle je lepší například na Šrámkově Písku, kde jde jedno představení za druhým a jsou žánrově určenější.
Nabídl bystě programové radě či městu nějaké řešení?
Možná je problém v tom, že Hronov je na největší festival amatérského divadla v roce malý a festival krátký. Hrát by se mělo na více místech, měla by být větší kapacita a možnost ubytování, třeba i v campech. A délka by měla být nejméně dvojnásobná.
Na druhou stranu vím, že je to idealistická představa, že už ani takhle se tam všechno technicky nevejde, mnoho lidí bydlí daleko mimo město, k dispozici jsou jen dva velké divadelní sály a jeden či dva menší. Ale proč ne zase Sokolovna a k tomu třeba nějaká stodola či industriální prostor? Jo, lehko se to kritizuje. Jinak samozřejmě díky bohu za Hronov.
Má dnes, v éře digitálních médií, divadlo ještě nějaký smysl? Jaký?
Věřím, že někdy zase přijde vlna divadla, které je digitálními i analogovými médii prostě nenahraditelné. Lidé přijdou na to, že technika se vyčerpá a není schopna přenést opravdový lidský zážitek. Já osobně své kamarády sedící u DVDček a obdivující technickou dokonalost nechápu. Větší rozlišení a dokonalé modelování mi nic neříká. Je to banální: divadlo je tady a teď, DVD ne. Z jeviště sálá energie herců, DVD je kus plechu.
Ale vaše otázka má i druhý aspekt: divadlo – aspoň to české, jiné skoro neznám – by mělo být lepší. Měli bychom ho dělat upřímněji, pořádně a hlouběji. Potom by ten propastný rozdíl mezi divadlem a technickými médii ostřeji vynikl.
Vraťme se k úvodní otázce. Jste známý tím, že vysoce dbáte na divadelní formu. Proč?
Forma je pro mě tak neoddělitelně spjata s obsahem, že se v tom ve vlastní práci nevyznám. Ale ještě dřív, než jsem začal dělat divadlo, se mi zdálo, že v mnohých - ve většině - divadel, která jsem tenkrát viděl se lidé přehrabovali v hromadách metafyzických otázek nebo produkovali humor, a forma, která je podle mého názoru základní podmínkou skutečného umění, stála stranou, zanedbaná a vedlejší. Asi proto jsem ji začal zdůrazňovat. Ale od té doby jsem v divadle už viděl dost inscenací zdůrazňujících formu, zdařilých i nezdařilých, takže v poslední době bych o rozdílu mezi formou a obsahem raději moc nemluvil.
Mimochodem, když říkám forma, myslím tím formu v širokém smyslu slova, nejen herecký výraz. Zásadními prvky formy jsou pro mě rytmus, tempo, světlo, linie vztahů, energetické impulsy mezi herci, timing replik. Když uvažuji o formě a když ji používám při vzniku inscenace, zabývám se těmito prvky odděleně, aby se mi celek neslil do nepřehledného propletence.
Jak vznik vaší inscenace tedy vypadá?
Nejprve se snažíme vybrousit scénář, který přinesu. Ten pak ještě dolaďujeme při zkouškách, a stejně to většinou není ono. S žádným svým textem nemohu být spokojený. Nejen samotný text, opakování či postupné destruování různých replik jsou pro nás důležité, ale samozřejmě i samotný příběh. Někdy se nechám svést k výrokům typu „příběh mě nezajímá, zajímá mě provedení“, ale to je omyl. Není-li silné téma, nejsou motivy, potom nejsou silné situace a všechna forma je přinejlepším prázdná a většinou se celá rozsype. Myslím ale, že příběh může být velmi jednoduchý, nemám rád rafinované příběhy, které diváka různě matou a vydávají to za přednost.
Tento rozhovor vychází u příležitosti vydání vašeho textu Marmeláda. Mohl byste ke vzniku, obsahu a vlastně i formě jak textu tak jeho zpracování říct něco bližšího?
Byl to pro nás experiment s „hustým“ textem obsahujících mnoho slov. Do té doby jsme byli v textu minimalističtí, teď jsme naopak text nafoukli tak, že většina je vlastně balast. Tento textový balast se měl stát v Marmeládě hlavním rytmickým prvkem, a tak i jedním z hlavních prvků formy. Další novou věcí pro nás byla permanentní přítomnost kolem pěti postav na jevišti a tím určitý zmatek ve vztazích a mezi nimi působících silách. I přitom jsme ovšem chtěli zachovat jasnou prostorovou strukturu hlavích sil. Obsahově - v mnohých ohledech i formálně - je text motivován hrou Jacquese Sternberga „Kriss l‘emballeur“ (Kriss balič), při jejímž čtení mě zaujal dojem jakéhosi stálého neřešitelného zmatku na jevišti; říkal jsem si, že zmatek a naše uspořádanost by se mohly dobře doplňovat.
Text v jistých ohledech navazuje na absurdní dramatiku. Dokonce – aspoň mně – připomíná hry Václava Havla (Zahradní slavnost, Vyrozumění, Audience, Pokoušení). Jste si toho vědom? Jak se díváte na Havlovy texty? Nechtěl byste nějakou jeho hru inscenovat?
Ano, asi navazuje, i když to, věřím, není absurdní drama. Havlovy hry znám, pro mě jsou to nejlepší české hry. Nejvíce obdivuji Ztíženou možnost soustředění a vlastně bych ji i rád někdy zkusil udělat.
Pokud vím, inscenoval jste dosud jediný cizí text - Rakvičky Lotte Ingrischové. Proč jste si ho vybral? Lákají vás vůbec cizí hry? Jaké?
Myslím, že pro výběr textu je rozhodující, abych jako režisér měl po jeho přečtení jasnou a velmi konkrétní vizi, jak ho chci udělat. Abych to prostě viděl na jevišti. To se mi stalo u několika cizích textů a rád bych se k nim někdy dostal. Na druhou stranu mám a jako Divadlo Kámen máme silně vyhraněný styl a přístup k práci, což se s většinou textů tluče, dokonce i když to na první přečtení nevypadá. Například nároky na rytmus textu, rytmus střídání situací, rytmus napětí. Jsou tam různé skryté dramaturgické pasti, které nás překvapí. Například neumím příliš pracovat s rozvětvenými nebo postupně se odhalujícími motivy. Rakvičky jsme podle mě trochu dobře uchopili až nedávno, až několik let po premiéře. Kromě toho naše Rakvičky vždycky byly a stále jsou úplně jiné než Rakvičky autorky, i když text je v podstatě doslovný. Když je viděla, ne že by je nepoznala, ale byla velmi překvapena tím, že to není komedie a že se to hraje 40 minut místo 20.
Formou mě snad ještě víc než Marmeláda zaujal váš předchozí text Mlejnek, hlavně jeho inscenační zpracování. Moc by mě zajímalo, jaké otázky jste si kladl při jeho vzniku, jaké problémy jste si vytkl a jak jste s výsledkem spokojen. Přišel jste na něco, o čem by stálo za to uvažovat, diskutovat, rozvádět dál? Anebo je to pro vás jen mezistupeň k dalším otázkám? Jakým?
U Mlejnka jsem netypicky vyšel spíš z obsahu než z formy... Jednou jsem měl při práci puštěnou televizi s Komisařem Moulinem a ačkoli jsem to skoro nesledoval, hrozně mě to pobouřilo. Ten člověk měl prostě motorku, helmu, pistoli a věrnou snoubenku a dělal si, co chce... Ani nešlo o nějaké zločiny, ale hlavně o to, že se vyspal s cizí ženskou a lhal a potom by ho měl divák ještě litovat, že byl chudák svedenej a že za nic nemůže a že na to chudák doplatil. Přišlo mi to absurdní, ale ne dokonale, tak jsem to převyprávěl tak, aby to bylo absurdnější a podle mě pravdivější. Střídání časových rovin asi přirozeně vyplývá z toho, že předlohou je film. Narozdíl třeba od Marmelády jsem si předem nevytkl žádné cíle, Mlejnek je prostě dílo jednoho večera, kdy je člověk naštvaný - samozřejmě s následnou prací na vylaďování. Postupně jsem si uvědomil, že pro Divadlo Kámen je to první hra, která je dlouhá a technicky náročná a stala se z toho pro nás taková zkouška. Když to zvládneme, nemusíme se ničeho dalšího náročného bát, můžeme si věřit, že máme dost lidí, kteří to zvládnou. Výsledek je pro mě doklad provázanosti obsahu a formy, protože ačkoli jsem výjimečně začal od obsahu, na výsledku se lidé všímají hlavně té zvláštní formy, která se z toho přirozenou cestou vyklubala.
Jaký má divadlo smysl? Obecně a pro vás? Proč se jím stále ještě zabýváte a jak dlouho ještě chcete? Co chcete dále divadlem zkoumat? Vydržíte u toho? Proč?
Na smysl divadla nemám žádný originální názor, opakoval bych všeobecně známé pravdy. Ale vždycky jsem ho chtěl dělat, protože mě fascinuje, nevím přesně proč. Zní to velkohubě a zprofanovaně, ale nemohu a nechci se tomu vyhýbat: divadlo je pro mě umění. Dobré divadlo je pro mě jako každé jiné umění jisté zkoumání a prožívání toho, co nemůžeme suše popsat, setkání s transcendentnem a tak dále. Když sleduji nějaké představení a začne to být aspoň na chvíli víc než pokus nebo řemeslo nebo podobně, jsem nadšený a dává mi to energii a štěstí. Asi není zásadní, jestli něco zkoumám, zásadní je, jestli prostě přeskočí jiskra a začne to být fascinující, potom se, myslím, zkoumá něco samo, i když třeba nevím, co.
Divadlo je stejně jako jiná práce tak hluboké i široké, že nemám obavu, že bych neměl stále kam jít a co hledat, takže doufám, že u toho vydržím ještě dlouho. Pokud mě tedy neuondá a nesemele nesmyslný systém kulturních dotací a vůbec kulturní politiky v Čechách, který dělá z nezávislého divadla skoro něco na pomezí ilegality...
Rozlišujete amatérské a profesionální divadlo?
Ne. Rozlišuji mezi kvalitou a odfláknutostí, upřímností a podvodem, profesionalitou a diletantismem, vkusem a nevkusem, hloubkou a povrchností, odvahou a hrou na jistotu a podobně. Když si někdo umí zařídit granty na to, aby vedle divadla nemusel pracovat, přeji mu to. Stejně tak přeji jiným lidem svobodu amatérského prostředí.
Jak si vybíráte herce?
Důležité jsou jejich oči - něco silného v očích - náboj nebo napětí nebo naopak výrazný klid a podobně.
Jak váš soubor existuje?
Zkoušíme v Karlínském Spektru, hrajeme hlavně v Žižkovském divadle a v Divadle v Celetné. Existujeme díky grantům a sponzorům a samozřejmě díky tomu, že to všichni děláme trochu pořádně a zadarmo. Herce – vedle očí – vybíráme hlavně podle vážnosti jejich zájmu o divadlo obecně a o naše divadlo speciálně. Samozřejmě přihlížíme i k typům a věku, ale to spíš okrajově. Máme celkem stabilní skupinu lidí, alespoň těch, co to dělají vážně. Se mnou i s některými dalšími je těžké vyjít, takže je zázrak, že to funguje. Myslím, že k tomu přispívá i to, že se nevyhýbáme konfliktům, takže rozpory se nedusí. Hlavní možná bude, že lidé divadlo, které jim nabízím, opravdu chtějí dělat a proto vydrží i to, co by jinak považovali za nesnesitelné.
Věříte v autoritu? Koho? Boha? Je vůbec Bůh? Kde?
Ano. Vztaženo k divadlu: věřím, že bez autority a disciplíny může vzniknout opravdové dílo jen náhodou a velmi málo kdy. Anarchie vede k nicotě. Ta autorita samozřejmě nesmí být restriktivní a pitomá. A na ní navazující loajalita nesmí znamenat přiškrcení svobody.
Nejsem schopen pracovat s hercem, který mi jako režisérovi nevěří nebo který pořád hledá opačné možnosti proto, aby prosazoval svou nezávislost nebo neformálnost nebo který se cítí okázale nezávislý - protože on ani režisér z principu nezávislí nejsou. Na druhé straně se těžko něco dělá s člověkem, který se jen snaží splnit mé přání a na všechno říká „ty jsi režisér, nebudu ti do toho mluvit“. Naštěstí mám dost pozitivních zkušeností s tím, že svobodná tvorba a autorita nebo tvůrčí rozlet a disciplína nejsou neřešitelné protiklady.
Jaké další hry chystáte? Jakým směrem se budete vydávat?
V posledních hrách jsme zkoumali, osahávali jsme si, něco jako meze naší poetiky - z hlediska proveditelnosti, únosnosti, zajímavosti. Teď chceme jít víc „dovnitř“ té poetiky a místo mezí zkoumat její podstatu. Jedna z našich snah je eliminace nadbytečných divadelních prostředků a prvoplánovosti. Chtěl bych zkoumat tento směr. Oproti téměř všem svým dosavadním hrám bych chtěl nakousnout i skutečně závažná témata - nebát se jich, a přitom je samozřejmě neodfláknout, nezprznit - bude to boj.
Vladimír Hulec (s využitím materiálu pro hronovský Zpravodaj č. 4/2006)