Hranice, SCHEJBAL, Milan: Popelka

Daleko větší problémy než v dramaturgii však vidíme v samotném inscenování, které je třeba chápat v prapůvodním smyslu jako „vědomé vkládání do prostoru“. Zdůrazňuji v této souvislosti slovo VĚDOMÉ, neboť nezřídka jsme byli svědky nahodilostí v dění na jevišti, a to jak při tvorbě mizanscén, tak v motivacích a jednání dramatických postav a dokonce i v kauzalitě samotného příběhu. Je, dle mého názoru, i zde nutné si uvědomit, že jen promyšlená, svébytná a tvůrčí režijně-herecká práce může vést ke kýženému výsledku. ...

Zmíněná nahodilost se promítla ve své nahotě již v úvodním soutěžním představení Brekeke Divadelního souboru M M Hranice s podtitulem jevištní klaunerie pro dva vodníky a štiku Růženku. Samotná prostinká zápletka Dubanského předlohy o setkání a sbližování dvou vodníků slouží otci a synovi Mikanovým jen jako odrazový můstek k rozvinutí řady jevištních spíše slovních skečů, než situací, ve kterých je počítáno s aktivní účastí dětského diváka. Ten je však zapojován nikoli podle autentických dětských reakcí, ale podle libovůle účinkujících podle vzoru „ber kde ber, hlavně, že je legrace“, takže se inscenace (přes nesporné herecké kvality protagonistů) rozpadá do sledu stále méně vtipnějších čísel pokleslého kabaretu, kde jsou jakoby důležitější „dospělácké“ fórky než smysluplný tvar směřující k dětem.