Poniklá, Hájek Tomáš, Dvě století ponikelských Thaliiných chrámů, část 1864-1985

Ex semestrální práce ma FSC ČVUT, 2007

Ponikelské divadlo před první světovou válkou (1864 – 1914)

Zatímco v pravobřežních osadách ponikelské kotliny obohacovaly múzy duševní život obyvatel již od roku 1825, je ve vlastní Poniklé (vinoucí se podél levostranného přítoku Jizery – Ponikelského potoka) první činoherní představení datováno k roku 1864. Nezastupitelnou roli při ustavení ponikelského ochotnického souboru, nesoucího zprvu prosté jméno „Ochotník“, sehrál potulný loutkoherec Bažant. Tento původem hodinář z nedaleké osady Jestřabí v Krkonoších okouzlil svými loutkami ponikelské diváky natolik, že sami zatoužili po „opravdovém“ divadle. A úlohy vybudovat z ničeho divadelní soubor se ujal právě Bažant. Pro nazkoušení první hry bylo třeba zajistit veškeré dekorace, rekvizity, kostýmy, oponu i herce. Bažant se své principálské role ujal vpravdě energicky:
"Bažant jako umělec své doby největší a starý zkušený principál, maloval dekorace, oponu a kulisy. Maloval, ano maloval hlinkou, které za krejcary nakoupil. Zatím stačily jen dvě změny: selská světnice a les. Ten prý však za mnoho nestál. Malba rovna asi dnešnímu impresionismu tím, že jen z dálky se vyjímala: jako když prý kočky pošlapou po plátně. V těch změnách hráno vše. Jistě, že ta jizba selská i za komnatu královskou sloužila. A les za peleš lotrovskou a za tiché místo lásky, kdež zamilovaní nacházeli úkryt před slídivými zraky svých matek.
Dekorace maloval i v zimě a i v mraze. Pan Holubec z útrpnosti kožich mu půjčil a i do světnice ho vzal. Náš umělec v kožiše libuje si, maluje tak celé dny. Předal však kožichu vše, co na sobě měl. Pan Holubec musil živý kožich v zadní peci spáliti, s kterýmž činem znepokojil občany, kteří prý nechtěli o pečivu z Holubcovy zadní pece ani slyšet. Když se ale pec dobře vypálila, zapomnělo se na vše." [1]
Již během příprav na slavnostní uvedení první hry – Pometláře se ovšem ukázaly Bažantovy problémy s alkoholem. S odstupem padesáti let na něho ve své přednášce ponikelský učitel Ludvík Liška vzpomíná se značným odsudkem:
"Se jmenovaným Bažantem měli naši ochotníci smůlu. Sloužily-li původní hry dramatické Dionysovi, bohu vína, pak Bažant, sloužil mu stále a často on přebrav v službách těch – opustil tento svět a odešel v nirvánu."
"Zajímavě provedl se „Pometlář“. Bažant napovídal. Hra snad by skončila bez vážnějších příhod, kdyby on, Bažant, hru rozmarem svým nepřerušil. Přebral trochu. Jako napověda sednul si na okno za kulisy, boudy napovědovy nebylo, nohy dolů a odtamtud zachraňoval občas tonoucí na jevišti. V tom zahučelo mu to v hlavě a on zřítil se rovnou dolů – pod tyatr. Snad mohl někdo skočiti jej zachrániti. Soud byl však vyřčen. Lejstra vítr rozmetl po všech koutech a dlouho to trvalo, než strany sebrány a srovnány. Nevím, kdo tenkrát napovídal při pokračování, ale Bažant jistě ne, ani při hrách příštích – kdy valé dostal a na Jestřabí v zapomenutí zemřel." [1]
I přes Bažantův vynucený odchod se ještě téhož roku podařilo uvést dalších sedm nových her! Činnost spolku byla vůbec mimořádně intenzivní - např. v roce 1868 bylo sehráno 24 her! (není ovšem zřejmé, jednalo-li se pouze o premiéry)
Divadlo se v této době vůbec těšilo mimořádné oblibě a každé představení bylo významnou obecní událostí. (Krom církevních obřadů a svátků v té době nebylo příliš jiných veřejných akcí. Ochotnický spolek byl také jedinou organizovanou volnočasovou aktivitou – ostatní spolky jako hasiči, Sokolové, pěvecký sbor a další na svůj vznik teprve čekaly.) Není tedy divu, že Ochotník při své píli dokázal našetřit peníze a investovat je do rozvoje svého zázemí. Na příklad již roku 1869 pan řídící Pavlíček nechává od pana Prokopa ze Semil namalovat nové kulisy a oponu s výjevem "Oldřich a Božena".
Značné péči se těšil i hlavní hrací prostor. Od prvních chvil byl zřejmě pro představení využíván sál v hostinci U Holubců (čp. 34). Ten byl – snad v důsledku konání prvních divadelních představení – stavebně upravován již roku 1865. Jeho podobu dokumentuje soupis ponikelských „hostinských místností“, který byl zpracován z důvodů požárních prevenčních opatření na popud okresního hejtmanství v Jilemnici. Komise, která 18. ledna 1882 navštívila celkem pět ponikelských (ne přívlackých ani jilemských) hostinců, zaznamenala zmínku o divadelních projekcích právě jen u čp. 34. Podobu sálu popisuje následovně:
„Hostinec pana Josefa Holubce čís. 34 (… následuje popis jednotlivých komor přízemí, kde byl umístěn šenk …). Nad komorami ve střeše, která celá šindelem pokrytá jest, nalézá se taneční sál, ve kterém jest strop a 4 strany kolem prkny obité. V zadní lomenici nalézají se 3 okna, a ve střeše 1 vikýř. (…) V tomto sále, kde se divadlo provozuje, nebývá při hře žádných ohňostrojů použito.“ [10]
Na základě této prohlídky pak bylo nařízeno provést některá opatření zvyšující bezpečnost návštěvníků (druhý východ, nové zábradlí, nahrazení petrolejových lamp olejovými). Taktéž bylo nařízeno, aby při zábavách divadelních a tanečních byl prováděn přísný dozor osvětlení.
Pramenem dalšího poznání o divadelním sálu pocházejí z poněkud kuriózního zdroje: 19. února 1884 totiž bylo na c. k. okresní hejtmanství v Jilemnici posláno udání na údajnou nezpůsobilost sálu Josefa Holubce k veřejným setkáním (jmenovitě tanečním zábavám) z bezpečnostních důvodů. List byl „za vícero občanů“ podepsán Janem Harcubou. (Jeho identita ovšem byla během následujícího šetření zpochybněna). Pro naše účely si z udání vyberme následující věty:
„ … u taneční světnice té leží dolení část oken přímo na střeše, kteráž jest šindelem krytá a omladina v tančírně se nacházející, hází oharky doutníků na střechu, a tak by se velmi snadno mohlo státi vypuknutí požáru…
(…)
Z tančírny té vede jeden východ a dveře jsou tak příliš úzké, že stěží dvě osoby vedle sebe nimi projít mohou…
(…)
Též dlužno podotknouti, že pan Anton Holubec, starosta obce Poniklé, jest strýc Josefa Holubce a tudíž v následku příbuzenství nečiní Josefovi Holubcovi žádné překážky v jeho tanečních zábavách a co přítel nemá snahu, by potřebný krok učinil.“ [10]
Ponikelský radní František Tomáš ovšem v rámci obhajoby obecních rozhodnutí ve své zprávě úřadům výše uvedené informace o jediném východu ze sálu, nebezpečí požáru i příbuzenských vazbách zcela popřel, argumentuje i již zmíněnou zprávou stavební komise z roku 1882.
Na základě dostupných dokumentů nelze přesně soudit, do jaké míry byla celá kauza ovlivněna osobní záští a do jaké míry skutečnou neutěšeností bezpečnostních podmínek. Objektivně je však nutné přiznat, že hrozbu požáru, která nad dřevěným hostincem visela, nelze přehlížet. O možném tragickém scénáři ostatně svědčí i jinak zdánlivě neškodná a humorná historka z roku 1870 (nebo 1871), která se odehrála během premiéry hry „Krakonoš aneb Srdce z kamene“:
"Při prvém představení došlo k velikému poplachu, který způsobil opilý dráteník. Škádlil on děvčata dole pod sálem, která rozumí se, jako vždy křičela, jáskotila a utíkala ze dveří. Rozjařený drátař běžel za nimi a křičí: ´Toť, jako když hoří!´. V té chvíli bylo na sále hluboké ticho. Někdo vzadu, zaslechnuv jen slovo ´hoří´, způsobil poplach, vše se hnalo v divém zmatku ze sálu ven. Mimo několika odřenin, odnesl to ´trochu´ vážněji drátař. Chtěl sice vzíti ´roha´, dříve však dostal ´nůši na záda´. Jen jediný z muzikantů, notně se polekav, chtěl ve zmatku prchnouti oknem ve střeše a skočiti do hnojiště. Chudák - špatně asi skok vyměřil - skočil hlavou dolů a u žlábku za nohavice viseti zůstal. Pobyv tak chvilku, k radosti jiným, mezi nebem a zemí, sňat byl a složen dolů. Nevím, dávali-li mu sůl proti leknutí - vím jen tolik, že týž po všeobecném uklidnění hrál v ´Krakonoši´ dále." [1]
Doufejme, že nejen výtky okolí, ale zejména vzrůstající poptávka po kulturních projekcích – a s tím pochopitelně spojená podnikatelská zajímavost – položili roku 1888 základní kámen velké přestavbě sálu U Holubců.
O podobě nového Tháliina chrámu máme díky svědomitě vypracovanému protokolu „divadelní komise“ z 5. listopadu 1888 plastickou představu. (A můžeme si dovolit přehlédnout, že okresní hejtmanství tuto zprávu neuznalo, neb jeden ze dvou v komisi zastoupených „znalců stavby“ neměl platnou koncesi.). Zkrácené znění protokolu:
„Místnost divadelní nalézá se v nově vystavěném tanečním sále pana Františka Holubce č.p. 34, a nalézá se tato místnost úplně od všech obývacích domů, jakož i od majitelova domu nejméně 6 metrů vzdálená.
(…)
Budova tato jest z tvrdých hmot vystavena a měří v délce 15, 50m v šířce 11 metrů ze třech stran jest přízemní, a jelikož částečně na svahu postavena jest, tvoří čtvrtá strana jedno poschodí. Z této strany vedou troje dveře částečně do sklepa, částečně do konírny a skladiště. Tyto místnosti jsou do polovice šířky celého stavení do břehu vystavěné a jsou na železné nosiče úplně ohnivzdorně zaklenuté a dobrými dveřmi uzavřené.
(…)
Světlost uvnitř místnosti jest 14,50 m délky, 10 m šířky a 5,30 m výšky. Zadní částí místnosti této jest z prken 5 m hluboké přenosné jeviště vystavěné. Šatna jest do pravého úhlu k sálu tomu přistavěná, ohnivzdornou zdí oddělená a jedněmi dveřmi s divadlem spojená, dveře tyto otvírají se též z jeviště do šatny, odkud jedny dveře přímo ven vedou. Místnost jak hlediště tak i jeviště jest ohnivzdorné, jelikož jeviště jest přenosné a pozůstává pouze spodní část z prkenné podlahy. Ostatní části, totiž: dekorace, jsou na plátně malované a jen k jednotlivým scénám se přinášejí, nestává toho potřeba, aby v místnosti svinovati aneb vytahovati se musily.
(…)
Místnost tato jest osvětlena 13ti okny, které měří 1m šířky, 2m výšky, jsou všechny na venek k otvírání nezamřížené.
K místnosti této jest vystavěná pro obyčejné taneční zábavy kurie pro hudebníky, ke které dřevěné schody z místnosti této vedou a ústějí zrovna u hlavních dveří. Půdy v místnosti této v obyčejném smyslu slova nestává, jelikož výška sálu až do střechy sahá. Strop jest rákosový, silnou omítkou opatřený, takže dlouhý čas proti ohni vzdorovati může. Střecha jest šindelem krytá.
(…)
Záchody jsou úplně od budovy oddělené, z prken zbudované s příchodem z venku. Divadlo osvětluje se lampami petrolejovými a svíčkami, místnost se nevytápí a požární bezpečnost vykonává dobrovolný sbor hasičský tím, že ku každému představení 4 muže vyšle, mimo to o další bezpečnost postaráno tím je, že se v místnosti v šatně vždy větší nádoba s vodou a popelem nalézá. [10]
Poté, kdy jsme si popsali parametry sálu, podíváme se nyní, jak asi vypadalo takové běžné představení v době před první světovou válkou. Na repertoáru nalézáme převážně tehdy oblíbené komedie autorů Štolby, Šamberka, Šubrta, Stroupežnického a Tyla. Pestrost inscenovaných kusů však vyvažují i hry Vrchlického, Zeyera, Kolára a ojediněle i Shakespeara a Schillera. Oproti dnešku nalezneme značných rozdílů jak ve výkonech herců, tak i chování obecenstva.
Herecká práce byla značně ovlivněna zejména vysokou produkcí nových her a tudíž značně omezeným časem na secvičení hry. Role nápovědy byla ve všech hraných kusech nezastupitelná. Často asi vynakládala osoba v nápovědní budce nemalé úsilí, aby zachránila vykolejené dialogy a zachránila srozumitelnost hrané inscenace. Na obhajobu herců je však třeba uvést, že zdaleka ne všichni měli pro studium své role k dispozici celý scénář. Veškeré úlohy totiž bylo třeba ručně opisovat a proto dostávali herci přepsané pouze ty dialogy, ve kterých sami vystupovali. Ruční opisování her bylo honorovanou záležitostí a mnozí ponikelští krasopisci si tak po večerech zajišťovali přivýdělek.
V době před první světovou válkou měl soubor na svém kontě již více než 300 premiér a soubor kostýmů, rekvizit a kulis byl jistě natolik obsáhlý, že pro mnohé inscenace nebylo třeba obstarávat zvláštní výpravu. Nedílnou součástí představení také byly výstupy místních hudebníků, kteří zpestřovali hru živou hudbou a navíc zřejmě hraním i vyplnili přestávku.
Do značné míry zarážející jsou svědectví o úrovni chování obecenstva. Tak třeba v roce 1914 se pan Ludvík Liška obořil na posluchače své přednášky s výčitkou:
"Vejděte do divadel jiných - nemusíte daleko - jděte jen do Jablonce, do Vysokého, do Branné,do Jilemnice a poznáte hned, jaký je rozdíl mezi obecenstvem naším a jiným. Nenajdete tam výskání, nenajdete tam bujného, nemístného smíchu. Často, pozoruji, vybuchne smích v obecenstvu ve chvíli, kdy hra je nejnapjatější, kdy smích je přímo urážkou hry a nebezpečím pro herce - že přijde do nesnází. Nenajdete tam nikoho tak odvážného, který hru dovolí si rušiti pískáním, neslušným škádlením, nebo dokonce hraním na harmoniku. Nenajdete tam lidí opilých. Či snad pobloudí takový, že stav takový zdá se mu všedním v naší společnosti?
Do divadla přicházejí lidé slušní. Slušný host je nám vítaným, zvláště ve dnech svátečních. Slušný host, vejde-li do slušné místnosti, očistí obuv, neplivá po zemi, neodhazuje papírků, kůry s pomerančů, slupek s oříšků. Hleďte. Pohleďte do divadla po hře. Odešla právě společnost, slušná nedělní společnost. A na podlaze? Jak po výročním trhu. Promiňte mi, že osmělil jsem se příliš - snad ten, kdo chová v sobě takt společenský, uzná, že pravda jest a působiti bude na ty, jichž mravy se musí brousiti." [1]
I přes výše tepané zarážející chování obecenstva se divadelní produkce těšily značné oblibě. Divadelní spolek byl tak svoji zámožností jasnou jedničkou mezi všemi ostatními obecními spolky (hasičský, pěvecký, Sokol a další), které ze svých zdrojů štědře dotoval a výrazně tak pomáhal při jejich zakládání i provozu. Mecenášsky se choval i k církvi (pouze před první světovou válkou) a významné sumy pravidelně věnoval na charitativní účely.

Postupně se měnil i název divadelního spolku – po roce 1880 z „Ochotníka“ na „Svornost“ a roku 1901 ze „Svornosti“ na "Vzdělávací ochotnickou jednotu J.J. Kolár".


Ponikelské divadlo za První republiky a Třetí říše (1918 – 1945)
Po mizérii a úplném útlumu činnosti během první světové války propukla s ustavením Československé republiky nová mohutná renesance ponikelského divadla. Po celých dvacet let svobodného Československa bylo uváděno v průměru 10 premiér v sezóně! Zvláštní oblibě se těšily především operety a nový kult legionáře s sebou přinesl i velkolepé inscenace odrážející zkušenosti z nelehkých chvil světové války.
Právě v této době vznikaly asi nejvelkorysejší a nejvýpravnější hry v historii spolku. Například v den výročí šesti let existence republiky (28. 10. 1924) měla premiéru vlastenecká hra Bílý lev, na které se podílelo 70 účinkujících! Takováto monstrózní představení se do uzavřených prostor samozřejmě nemohla vměstnat, a proto se odbývala v přírodě. Dle dochovaných zpráv se tak nejprve dělo na obecní návsi a později - zřejmě ve druhé polovině 30. let - bylo pro tyto účely zbudováno venkovní divadlo. Na jeho podobu vzpomíná pamětnice paní Irena Nechanická:
„Jako dospívající mládež jsme sledovali jak se budoval areál "Na sokolovně", kde se v přírodě využíval domek pana Šíra "Vrškovskýho" a potom vedle Krafkových v tom svahu se dělala terasovitě sedadla a dole na rovince bylo jeviště. Celý ten areál byl oplocen 1,5 metrů vysokou jutovou látkou.“ [11]
Paní Nechanická tedy hovoří (krom návsi) dokonce o dvou dalších venkovních místech, která byla pro divadelní produkce postupně využita. Obě tyto ve 30. letech nově vzniklé lokality jsou od sebe vzdáleny jen asi 50 m. Zajímavá je zmínka o využívání domku pana Šíra, který sloužil hercům nejen jako zázemí, ale zároveň tvořil pevnou oporu nákladné výpravě (to když se například před tento domek předsazovaly kulisy jiných staveb). Hlavní scénou nicméně nadále zůstával hostinec U Holubců (čp. 34).
Krom již zmíněného operetního žánru nalézáme na repertoáru i klasické kusy české dramatiky - Maryšu, Lucernu, Naše Furianty a další.
Doba plodné činorodosti spolku byla přerušena na podzim roku 1938, kdy byla Poniklá (ač ryze česká) násilně připojena k německé Třetí říši. Po dobu nacistické zvůle bylo provozování divadelního spolku zakázáno.


Ponikelské divadlo po II. Světové válce (1945 - 1968 a 1980 - 1985)

Po skončení války však ochotnická scéna znovu ožila, navzdory Němci vykradené spolkové pokladně a zpleněné garderobě.

Jedna z nejtěžších ran ponikelskému ochotničení byla uštědřena ohnivým živlem. Dne 25. prosince roku 1952 shořel sál hostince U Holubců. Požár scény, která sloužila múzám již téměř celé století, spolykal krom budovy také množství rekvizit a kulis. Oficiální zpráva z ponikelské obecní kroniky líčí události následovně:
„1952 prosinec
Požár sálu
Dne 25. prosince v 15 hodin byl vyhlášen poplach k požáru. promítání v kině u přádelny bylo ihned přerušeno s ohlášením, že v Poniklé vznikl požár. Stále se nevědělo kde, až cestou jsme zvěděli, že hoří sál. Každý spěchal co mohl k požáru, aby pomohl proti ohni. Spěchalo se však zbytečně. Když přispěchali občané od zdola, byl již prohořelý strop i střecha. Bylo úplně bez větru a žár ohně šel přímo vzhůru, takže u samého požáru se dalo dobře chodit. Tím se také stalo, že nechytil dům p. J. Holubce hostinec a dům souseda Jancáka. Také velká pomoc byla ve 30 cm vrstvě sněhu na střechách, který při požáru roztál. Požár vznikl od kouřových rour, které vedly blízko kulis a nebyla tam ochrana proti požáru. 25. po obědě ochotníci, kteří večer měli hráti div. kus „Třetí zvonění“ na sále zatopili, aby bylo večer při divadle teplo. Zatopili, naložili plně do kamen a odešli; dělávalo se tak pokaždé v zimě před divadlem. Nechráněné roury se tentokráte asi rozpálily tak, že od nich chytly kulisy a další zařízení jeviště. Oheň byl zpozorován, až když vyrazil okny a střechou. Měl velmi dobrou potravu v suchém jevišti. Hasiči byli úplně bezmocni, poněvadž neměli vodu. Požární vodní nádrž loni dokončená u školy, byla právě před dvěma dny proti vůli velitele hasičů V. Pičmana vypuštěna. Vypuštění nařídil předseda MNV Jan Nechanický z bezpečnostních důvodů pro děti, které na nádrži bruslily. Hasiči zapnuli stříkačku na potůček co protéká obcí. Mělo to následek poškození stroje pro nedostatek chlazení. Tak byli přinuceni všichni nečinně přihlížet k zničení majetku ochotníků a celého sálu, ze kterého zbyly holé zdi a popel. Tělocvičné nářadí bylo zachráněno až na ribstoly, které již nebylo možno ze stěn odmontovati. Škoda byla odhadnuta na 1 000 000,- Kčs. Zase se bude muset cvičit ve škole.“ [7]

Dlouholetý ochotník pan Jindřich Holubec (1893 - 1977) ve svých pamětech vzpomíná na požár takto:
„Jak bolestně se všech dotkla však zpráva, že divadlo 25. prosince 1952 vyhořelo... Byl zničen téměř všechen inventář, všecka snaha dlouholetých horlivců lehla popelem. Nejprve zařizovali se z vlastních prostředků a když bylo už dobře, ušlechtilé dílo životního přičinění náhle přišlo v zmar. Byl to žal, který nejvíce zasáhl ty, kdo po léta nezištně se starali o povznesení kultury, byl to smutek pro celou naši ves.“ [8]

Stěhování domovské scény nebylo ani tak nepříjemností z hlediska vlastní podoby divadelní prostoru. Ostatně srovnání obou objektů nám dosti přesně líčí soupis parametrů divadelních sálů z roku 1949:

Obec Poniklá nad Jizerou Přívlaka
počet obyvatel 1126 396
Divadelní sál Div. sál a kino v čp. 34-23 Div. sál v hostinci "U nádraží"*
Majitel Josef Holubec Oldřich Trýzna (jeviště majetkem Sokola)
délka hlediště 10,5 10
šířka hlediště 10 10
výška hlediště 4 5
sedadel v přízemí 212 220
sedadel na galerii 0 0
míst k stání 0 50
míst celkem 212 270
Opona 3,7 x 3 7 x 3,5
šířka jeviště 10 10
hloubka jeviště 3,7 4
výška jeviště 3,5 4
el. Proud 220-240 220
Rampy 4 0
další osvětlení 95 žárovek obyč. i barevných 3 osvětlovací tělesa
Rozhlas ne ne
Ostatní 3 šatny
[12]
( *zmiňován též jako U Enklerů a U Trýznů)

Přívlacký divadelní sál z tohoto porovnání ve většině parametrů dokonce vychází jako vítěz. Jenže jeho nepříliš šťastná poloha je pro ponikelský soubor pochopitelně ztrátou. Ještě se tak prohloubilo jisté chřadnutí intenzity divadelní tvorby patrné již od sezóny 1949 – 1950. (Namísto dosavadních 7 premiér ročně jsou nyní uváděny nanejvýš 3 a později jen jeden kus do roka). Roku 1964 slaví J. J. Kolár stoleté výročí existence. Při vzpomínce na slavnou minulost se však jistě vkrádají s obavou i otázky na budoucnost.

Přestože je v sezóně 1965 – 1966 poprvé hráno v nové moderní budově kulturního domu, soubor se již v roce 1968 na dlouhých dvanáct let odmlčí…

Nový kulturní dům tak sloužil zejména svým dalším zamýšleným funkcím – kino, taneční zábavy a zejména jako závodní jídelna a ubytovna textilní továrny SEBY12, jejímž byl majetkem.

Velice zajímavou kapitolu vryl do prken, která znamenají svět, Oldřich Peterka. Svojí mimořádnou osobností vedl v letech 1980 - 1985 pod hlavičkou Svazarmu divadlo malých forem. Nastudoval se souborem pět her, nejúspěšnější se dočkala 10 repríz.
Přestože bylo v tomto období zaštítěno pokračování ponikelské divadelní tradice „Svazem pro spolupráci s armádou“, nelze v žádném případě v umělecké rovině hovořit o nějakém ústupku době. Prvoplánové agitky ostatně nepošpinily štít souboru ani v době předchozí.
Veškerá domácí představení této doby se odbývala v již zmiňovaném kulturním domě SEBY 12. Vynikala nápaditou režií i scénografií. Po pěti letech však divadelní aktivita na dalších dvanáct let umlká.