ŠPALKOVÁ, Dominika - NOVOTNÁ - Lenka: Dětská scéna 2007. Deník Dětské scény 2007, č. 5, s. 91.

Dětská scéna 2007
Trutnov 15.–21. června 2007

Dominika Špalková, členka lektorského sboru DS 2007 (s oporou a podporou Lenky Novotné – NIPOS-ARTAMA)
Mé napětí a očekávání letošní Dětské scény, díky níž se člověk vymaní ze svých každodenních povinností a na necelý týden se ponoří jen do vod divadla hraného dětmi, ve mně způsobil jistý přetlak, takže jsem do Trutnova dorazila (k neskrývanému údivu organizátorů i mně samotné!) o den dříve. Což byla nakonec šťastná náhoda, protože v tomto „dnu navíc“ jsem mohla vychutnat atmosféru města Trutnov, nastavit v parku nad městem tvář slunci, což se díky náročnému maratonu přehlídky už ani mně, ani nikomu dalšímu z lektorského sboru nepodařilo.
Již 36. ročník celostátní přehlídky Dětská scéna (dále jen DS) začal tradičně vystoupením sólových recitátorů. Další den se již paralelně přidaly vystoupení souborů a začala práce seminaristů v tvůrčích dílnách. Porota či lektorský sbor (jak kdo chce) se letos sešla ve složení: Jaroslav Provazník (předseda), Jaroslav Deyl, Václav Klemens, Peter Janků, Dominika Špalková a členkou a zároveň moderátorkou veřejných diskusí byla Marie Poesová. Nejdůležitější zodpovědnou osobou, která na vše dohlížela a řešila problémy se soubory, lektory, místními pořadateli, redakcí deníku DS a ani netuším s kým ještě, ale snad 25 hodin denně, byl skvělý Jakub Hulák z NIPOS Artama.
Dříve, než přijde výčet minirecenzí k představením uvedeným na letošní DS, ráda bych přeci jen připomněla specifika dětského divadla a jeho hodnocení. Pomyslně se v tomto případě totiž ocitáme zároveň na dvou pólech, na nichž proti sobě stojí pedagog, a umělec či vedoucí souboru a režisér inscenace. K inscenacím dětského divadla přistupujeme jednak z pohledu divadelně-kritického, ale zároveň nemůžeme opomenout okolnost, že se jedná o pedagogickou práci, jejímž výsledkem je divadelní tvar. Tento fakt by ale neměl být zneužit pro omlouvání nedostatků inscenace (což se často stává), a zároveň by účastníkům veřejné diskuze a zejména seminaristům, neměl dávat pocit jasných a „jediných správných odpovědí“ stylem co bylo v inscenaci špatně a jak by se to správně mělo dělat (což se stává stejně často). Nebere se příliš v potaz, že divadlo, i to dětské, je živým tvarem, které zhmotňuje tajemství života teď a tady. Debata o dětském divadle by proto měla spíše než hodnotit hledat, problematiku pojmenovat a klást otázky, nabídnout konfrontaci a provokovat zúčastněné k živé diskuzi a polemice. Nejsem si jista, jestli v tomto duchu letošní diskuze na DS fungovaly… Přínosem byly určitě individuální hodinové rozbory lektorů s jednotlivými vedoucími souborů, ve kterých byl prostor na bližší prozkoumání problematiky inscenací, upozornění na konkrétní nedodělky, rezervy, nedomyšlenosti a hledání možných konkrétních cest, které by inscenaci pomohly. Porota se také dozvěděla více o okolnostech vzniku inscenace a tyto informace následně tlumočila v plénu veřejných diskuzí, kterých se již vedoucí souborů nemuseli účastnit.
Letošní Dětská scéna mi přinesla především podnětné otázky: Jaký je vývoj dětského divadla? Může se vůbec dětské divadlo vzhledem ke své povaze vyvíjet? Zda a jak sleduje a reflektuje dětské divadlo proměnu světa a vývoj současného divadla? Neopakují se v něm již řadu let stále tytéž vyjadřovací prostředky? Jak se vyhnout falešným jistotám a do jaké míry se může experimentovat? Kde najít rovnováhu mezi pedagogem a umělcem? Pro rozkrytí alespoň částí z nich uvádím v závěru tohoto článku citaci z rozhovoru s lektorem jednoho ze seminářů Dětské scény – scénografem, performerem, pedagogem DAMU Tomášem Žižkou a jeho pohledu na setkání se seminaristy a vztahu pedagogiky a divadla.

Stručné recenze programu celostátní přehlídky Dětská scéna 2007

ZUŠ Hlučín – O Gothamských
Ve čtyřech příbězích o Gothamských se vedoucí spolu se svým souborem pokusila využít principu ilustrace pohybem a gestem. První tři příběhy byly vybrány ze Šrutova Kočičího krále, čtvrtý – o volbách gothamského starosty – je původním textem, který jako zajímavou variaci na kocourkovské příběhy napsal nejstarší člen souboru. Princip vytváření gestických a pohybových paralel k vyprávění, kterým se soubor vydal, ovšem nebyl využit důsledně. Spíše naznačil cestu, kterou by bylo možné jít dál, směrem k posílení a ozřejmění tématu celé inscenace. Mnohdy totiž tento princip pouze vyprávění dubloval, ale neozvláštňoval a nedodával k vyprávění „další rozměr“. Otázky také vzbudila práce inscenátorů s prostorem a se scénografickými prvky (dětské židličky a jejich využití, vymezení scény praktikábly, se kterými se ne vždy důsledně pracovalo apod.) Navzdory tomu, že inscenace přinesla řadu otazníků, je třeba ocenit kultivovanost a vybavenost dětí směrem k hereckému projevu a citlivé a vědomé vedení souboru.

Soubor Divadla Vydýcháno, ZUŠ Liberec – Lavičky na promenádě
Sympatická inscenace vedoucí souboru Libuše Hájkové přinesla energeticky nejsilnější vystoupení prvního dne přehlídky. Představení fungovalo nejpřesněji v momentě, kdy se scházeli radní města. Zkratka a gradace používaná ve výstavbě této opakované situace ale naopak chyběla v další refrénové části, kdy si obyvatelé města uvědomili, že si sedli na čerstvě natřenou lavičku. Tam se zůstalo pouze v rovině ilustrace, což situaci ani vztahy mezi postavami dále neposouvalo. Pevnějšímu semknutí inscenace by napomohla důslednější žánrová přesnost a upřesnění jednotlivých typů postav, které v příběhu vystupují. To by zároveň přirozeně nabídlo řešení vztahů a postojů v ostatních situacích inscenace. Rozprava v porotě i seminářích se také dotkla nahoty, respektive použití postupného svlékání postav na jevišti. Někdo ji vnímal jako silný jevištní znak, se kterým ale inscenátoři nepracovali důsledně, pro jiného byla satirou v něžném provedení pubescentů. Podstatné ale zůstává, že nesklouzla k podbízivosti, na druhou stranu „naplněnost“ aktu svlékaní by možná byla skvělou paralelou k tématu inscenace. Libereckému souboru se také podařilo dotknout se aktuálního obrazu dnešní politiky, potažmo chování politiků. Z dětí byla znát chuť a potřeba se k němu vyjádřit. Kdo viděl stejnou inscenaci na krajské přehlídce, vyzdvihl práci vedoucí a režisérky, která se nebála do tvaru znovu vstoupit a upravit jej směrem k posílení tématu a temporytmu inscenace. Obraz nehybné, a přesto tak výmluvné rady města s peripetií vstupu podlézavého radního zůstal z prvního dne DS nejsilnějším divadelním zážitkem.
ZUŠ P. Kalety Český Těšín – O hodné Sáře, líné Pepině a spravedlivé čarodějnici
Chybějící dramaturgická linie asi nejvíce a nejpalčivěji zradila tvůrce tohoto představení. Autorský text, pod kterým jsou podepsány obě hlavní představitelky, si propůjčuje základní prvky klasických pohádek – dobrou a zlou sestru. „Zajímavé je téma, které se pokouší ztvárnit „život po životě“ a hlavně zvolený rámec představení, ve kterém se události za hranicí reálného světa jakoby odehrají v průběhu jedné sekundy – během polibku sestry, která se stará o svého bratra ležícího v kómatu v nemocnici.“putování, potrestání zla atd. Následně ale ve změti scén a scének s nimi nakládá velmi samoúčelně. Nejasné uchopení zvolených prostředků a postoj představitelek k příběhu tak vyvolává rozpaky v zásadní otázce, zda se jedná o divadlo na divadle nebo o iluzivní pohádku. Ani jedno totiž není důsledně dotaženo a použití výtvarných ilustrací (nejmarkantněji při znázornění cesty, kdy jsou použity nakreslené kulisy domů, zvířat atd.) jen k rozpakům přispívá. V závěru je sice opět zlo pohádkově potrestáno a v tomto případě navíc polepšeno, ale dobru je odebrána odměna… Z hereckého projevu jinak šikovných a disponovaných dívek je ale bohužel znát počátek manýry a oslovování diváků během představení, které prvoplánově naznačuje svou adresnost nejmenším divákům, což také není nejšťastnější. Tady by se ze strany vedoucího měla trochu více pohlídat míra i rovina toho, kam představení s dětmi vést a kam už zkrátka ne…

DS Lannovka, DDM České Budějovice, Město masek
Provokativní otázka rozhraní života a smrti se stala rámcem inscenace, která původně vycházela z literární předlohy Město masek. Vedoucí soboru se ale ve vytvoření příběhu, který převedli na jeviště, vydali cestou autorskou. Zajímavé je téma, které se pokouší ztvárnit „život po životě“ a hlavně zvolený rámec představení, ve kterém se události za hranicí reálného světa jakoby odehrají v průběhu jedné sekundy – během polibku sestry, která se stará o svého bratra ležícího v kómatu v nemocnici. Tento zajímavý inscenační koncept však naráží na formální i obsahové naplnění. V inscenaci není důsledně řešen přechod z reálného do nereálného světa a je spíše mechanický bez vnitřního zdůvodnění. Stejně tak použití masek, které by mělo být prostředkem stylizace pohybu, gesta a odlišením postav z „města masek“, zůstává jen vnějším výtvarným znakem, se kterým se divadelně dále nepracuje. Největším problémem jsou však nelogické vztahy a jednání postav v nereálném světě, které mohou být ve výsledku až zavádějící a rozpačité s ohledem na etické vyznění celku inscenace. Smělý pokus směrem k autorskému divadlu s dětmi tak v tomto případě přinesl mnoho rozporů a klíčovým problémem se jevila celková dramaturgie inscenace.

KUK!, ZUŠ Biskupská, Praha 1 – Němý film
Atributy němého filmu byly tím, co předurčilo výběr prostředků a žánr této inscenace. Téma – o čem se bude hrát – naznačily první titulky s uvedením, že hra bude o vztazích ve zkratce – od prvotního zamilování, přes lásku, rodičovské trable a rozpad manželství až ke vzniku dvou nových partnerských svazků. Souboru se povětšinou velmi dobře dařilo udržet žánr grotesky a využít stylizovanou zkratku. Zde se musí také vyzdvihnout herecké a pohybové vedení dívek ze souboru. Občas si vypomohly prostředky pantomimy, škoda, že některé momenty sklouzly zbytečně k „posunčině“ a ilustrativnosti – nejvíce ve hře s imaginární rekvizitou. Bylo znát, že autoři chtěli přes vybrané situace poukázat (i když v nadsázce) na problematiku současných partnerských vztahů. Inscenace ale jako celek chvílemi bojovala se svým obsahem a zvolenou formou. Naopak stylově a citlivě působila klavírní improvizace doprovázející celé představení. Nicméně zejména odpolední představení mělo švih a energii a ve své poměrně herecky náročné stylotvorné rovině přes všechny uvedené výhrady dobře komunikovalo s hledištěm.

ZUŠ Turnov – Co ze mě bude?
Na vystoupení turnovského souboru dětí ze sedmých až devátých tříd ocenil lektorský sbor volbu tématu a shodl se na tom, že je pro tuto věkovou skupinu důležité a aktuální. Inscenace má ale podobu spíše mozaiky etud a her než generační výpovědi. Scénky, které jsou tu více, tu méně vtipnými situacemi – v letadle, na automobilových závodech, při natáčení filmu o Jamesi Bondovi, agentu 007 – sice exponují různé profese, ale jsou to spíše nezávazné a někdy i banální hříčky působící v podání starších dětí někdy až trochu naivně. Není zde hlavně vyjasněno, zda se jedná o představy a skutečné touhy dětí, které stojí před rozhodnutím výběru budoucího povolání, nebo náhodně zvolené a předvedené profese podle představ dospělých. Tomu by totiž odpovídala jistá klišovitost, která se ve výběru a následném rozehrávání profesí v představení projevila. Tyto okolnosti „generační výpověď“, kterou autoři avizují v titulu inscenace, značně znejišťují…

Moje pětka, ZUŠ Jaroměř – Bleděmodrý Petr
Problém neustále narůstající šikany mezi dětmi byl výchozím impulzem při přípravě inscenace Bleděmodrého Petra. Často uváděná hra Gyuly Urbána obsahuje téma odmítnutí, jinakosti a šikany a byla tak inspirativním výchozím materiálem pro práci souboru. Vedoucí Jarka Holasová text výrazně krátila a vybírala z něj pouze některé situace. Proto asi došlo k tomu, že některé postavy ze hry náhle zmizí a my se nedozvíme proč a co se s nimi stalo. Byl například nějak potrestán kocour, který Petrovi působil řadu problémů? Ve scénografii se mohlo důsledněji pracovat s významem paravánu a použití školní lavice. Na druhou stranu se děti na jevišti pohybovaly přirozeně a stejně tak se chovaly i k loutkám (i když nebylo vždy jasné, zda jsou v daný moment za sebe či za loutku). Některé výstupy nebyly hereckou intenzitou a zapojením dětí do rolí dostatečně naplněny, což bylo znát zejména při odchodech za paraván, který děti často plnily pouze jako technický úkol. Poetický obraz moře v závěru inscenace trochu zamlžil vysvětlení konce příběhu, nicméně asi nejvíce toto křehké představení naráželo na neintimnost prostoru trutnovského kinosálu. Přes všechny výhrady jsme viděli milé představení, které zvláště v poslední třetí odpolední repríze rezonovalo s hledištěm.

Někdo, ZUŠ Jaroměř – O Honzoj
Jakub Maksymov si zvolil za výchozí momenty svého autorského představení některé motivy japonské pohádky Pán rýžové hory, ve které obrovská stonožka unáší lidi z jezerního království a je zahubena statečným bojovníkem Pánem rýžové hory, který si až v posledním okamžiku málem prohraného boje vzpomene, že ji může usmrtit pouze lidská slina. A Jakub toto spojí s českým Honzou, který všem pomáhá, nic za to nedostane, a proto jde do světa, ztratí se a objeví se v japonské pohádce. Vše zasadí do prostoru nádraží, kde se drážní metař, z rozčilení nad poplivaným peronem, rozhodne pro poučení vyprávět lidem na peronu tuto svou lehce pomatenou pohádku. Odpadky se mu stanou materiálem pro loutky, které postupně vytahuje ze svého vozíku na smetí. I druhému představení z Jaroměře nejvíce ublížil prostor, v němž se odehrávalo. Jakub totiž v průběhu hry atakuje diváky svými otázkami, neváhá je vtáhnout do hry jako spoluhráče a improvizuje. A v tom mu chyběl vzhledem k dispozicím prostoru kina těsný a bezprostřední kontakt s divákem. Jakubovo autorské představení je přesto sympatické ve svém neokázalém nadšení, pokusech, omylech a především v hledání své cesty.

Dohráli jsme, ZUŠ Uherské Hradiště – Z deníku Josefa K., žáka II.B
Prozaickou předlohou inscenace se stala Škvoreckého knížka Ze života lepší společnosti. A hned na tomto místě vzniká otázka: Je optika dětského věku, kterou Škvorecký použil pro zobrazení 30. let minulého století, příhodným důvodem k inscenování tohoto textu v dětském divadle? Samotná inscenace pochybnosti nevyvrátila. Škvoreckého adresát je dospělý čtenář a pohled dítěte je autorským prostředkem vyprávění. Autorka inscenace Hana Nemravová zajímavě vymezila ústřední postavu vyprávění, která byla tvořena hned třemi výrazně odlišenými představiteli. To, jak je Josef K. exponován, ale není v dalším jevištním provedení tohoto nápadu dále rozvíjeno. Chuť a energie, se kterou se skvěle typově obsazení kluci pohybují po jevišti, především pokulhává za chybějícím vyprávěcím klíčem. Jednotlivým, i když mnohdy vtipně realizovaným akcím zkrátka chybí kompaktnost celku inscenace.
ZUŠ Veselí na Moravě – Stínové divadlo pro krásnou Lin
První tóny inscenace, která je položená do šera, vytvářejí zvláštní, až rituální atmosféru. Skrze jednoduché znaky (svíčky, svícny apod.) a slovní jednání nám tři dívky převyprávěly příběh inspirovaný japonskou pohádkou. Vhodně zvolenými prostředky vzhledem k výběru předlohy a vytvořením atmosféry dokázaly nahradit expresi či psychologické jednání, na které jsme v kontextu evropského divadla zvyklí. Na příběhu dcery kupce, která neumí chodit ani mluvit a kterou z tohoto zakletí zachrání až cizinec prostřednictvím stínového divadla, se zároveň střetává svět materiálních a duchovních hodnot. Dívky byly dobře vybaveny mluvně i pohybově a jednání mezi sebou i promluvy za postavy vedly čistě a srozumitelně. Stínohra, která se v inscenaci třikrát objevila, byla pro někoho ze seminaristů (na pozdějším rozboru) málo dynamická. Jiným naopak připadala přesně v řádu věci – tedy ve smyslu přijmutí tohoto záměru jako obrazu či kaligrafie, která nepotřebuje další rozehrávání. Přeci jen by se ještě dalo uvažovat o míře stylizace služebných, jejichž dynamika a razance, která z představení trochu čněla. Naopak, by se mohla paradoxně v „utlumení“ sémanticky posílit postava cizince. Stínové divadlo pro krásnou Lin bylo ale vskutku příjemným divadelním zážitkem.

Horní-Dolní, ZŠ Sloupnice – O kocouru, kohoutu a kose
Eva Sychrová a její soubor Horní-Dolní ze Sloupnice nejsou na Dětské scéně žádným nováčkem. Práce, kterou má tato vedoucí za sebou, je úctyhodná. Pochybnosti a otázky, jež inscenace vyvolala, mají původ především v dramaturgii. Tím základním problémem je konflikt mezi zvolenou látkou, anekdotickou pohádkou Boženy Němcové, blízkou kocourkovským příběhům o bláznech a hlupácích, a tématy, která se na tento příběh snažila vedoucí se souborem trochu neobratně „našroubovat“. Rámcová situace na trhu a závěrečné poučení (bez práce nejsou koláče.) totiž působí vzhledem k povaze předlohy nevěrohodně a až násilně. Zvolené prostředky jsou různého řádu a různé kvality. Např. dobře funguje ukončení jednotlivých epizod a podtržení point zastavením akce, nedůsledná je ale práce s prostorem, světlem a nahodile se tu mísí rekvizity reálné, imaginární a zástupné. Přesto je třeba ocenit vybavenost a kultivovanosti dětí v souboru především v mluvním projevu a pěveckých partech.

BUBU, klub dětské kultury Vsetín – O slepičce kropenaté
Sympatické loutkářské představení vsetínského souboru, které vycházelo z dramatizace předlohy Františka Nepila, mělo jedno úskalí: obsahová složka příběhu chce v sobě nést – sice oslabené, ale přece jenom – ponaučení. Zároveň prostředky, kterými je příběh vyprávěn, využívají absurditu a nonsens, což na sebe někdy dost naráželo. Z výtvarného hlediska jsou dobře trefené loutky slepiček, loutky ostatních zvířátek už mají ale omezenější možnosti animace, což trochu komplikuje i vztah vodičů k postavám. Nejednotnost výtvarných prostředků se ovšem projevila ve chvíli, kdy se ocitáme v prostředí města. V představení se dobře pracuje se stylizační zkratkou a nadsázkou, jen některé postavy z „lidského světa“ trochu ulpívají na realistických detailech. Na představení do kterého byla zapojena se zjevnou samozřejmostí dívka na vozíčku, byla znát také dobrá kolektivní souhra souboru.

dddd, ZUŠ Děčín – Po(hádka)
Inscenace, která vznikla na motivy pohádky z knihy Stanislava Filipa Jak cikán rozplakal princeznu, využívá a nabízí dva herní plány. Jedním je plán pohádky a druhým je konflikt chlapců a děvčat v souboru. Tento inscenační princip tak na jednu stranu nabízí skvělý hrací prostor pro zcizování a hru se vztahy protagonistů ve skupině (nebo jejich generačního modelu) na stranu druhou, ale vyvstává otázka, jestli je právě zvolená pohádka pro takto razantní uchopení inscenace „naladěna“. Problémem se jeví hlavně propojování těchto plánů, které občas probíhají izolovaně a občas snaha o jejich propojení až příliš urputná. Z inscenace je přitom znát potřeba a chuť uchopit věci divadelně. Herecké nasazení, se kterým se studenti do všech akcí pouštějí je také výborně motivováno. Propast mezi zvolenými hracími plány je ale nejvíce vidět na konci příběhu, v motivu sblížení. Ten je obsažen v původní pohádce, ale v plánu druhém k němu nedojde, tímto momentem trochu uniká hlavní pointa a ještě více vyniká propsat mezi oběma plány.

Bubliny, Dramatická školička Svitavy – Havěť všelijaká
Příjemně hravě, radostně a spontánně vběhly do komorního prostoru v ZUŠ Trutnov děti ze souboru Bubliny, které pod vedením Jany Mandlové a Michala Kadlece na přehlídce představily montáž z nonsensových básniček (E. Frynty, I. Štuky, P. Šruta a dalších). Nepopisný způsob rozehrávání a hraní si s texty přes rytmus a originální, přitom jednoduché rekvizity, zaujetí dětí a čirá radost ze hry diváky okamžitě strhly. Nejednalo se ale o okouzlení z roztomilosti osmi až devítiletých „cvrčků“, jako spíše toho, že je možné s takto malými dětmi vytvořit představení, které má svou výstavbu, drží tvar a je inspirativní v použití prostředků. V uchopení veršů se projevovala nadsázka, jednotlivé básničky byly šikovně propojeny a nepracovalo se s nimi popisně. Navíc děti i skrze představení splnily úkoly, které si vytyčily v úvodním textu (aby se naučily mluvit, hýbat apod.), stejná básnička, která zazněla jak na úvod, tak i v závěru, naplnila a uzavřela započatý oblouk…

ZUŠ Žerotín Olomouc – Indiánské příběhy
Tvůrci inscenace Indiánské příběhy (která zpracovala dvě povídky z knihy Jáchyma Topola Trnová dívka) přinesli na scénu spoustu zajímavých nápadů především ve výtvarné a hudební složce. Ne všechny zvolené jevištní prostředky byly ale plně funkční a stejného řádu tak, aby mohly zprostředkovat témata o závažných otázkách lidského života, a zejména o překračování tabu. Najdeme tu významné akce, které by potřebovaly zvýraznit (např. odmítnutí mladého muže v prvním příběhu) nebo zcela nefunkční ornamenty (např. stínohra v úvodu). Záměr koncipovat inscenaci jako rituál odpovídá charakteru zvolených povídek. Inscenátoři však nedomysleli, že při jejich dramatizaci poztráceli nebo zkreslili některé důležité motivy, což celek oslabuje (zejména fatální proměna dívky a motiv opuštění dítěte). A navíc převažující způsob sdělování – někdy až příliš důkladné vysvětlování – jde proti zamýšlené obřadnosti a působí občas neobratně. Diskuzi vyvolalo použití některých scénografických prostředků a nepříliš trefná kombinace živé a reprodukované hudby. K rozpačitému vyznění představení přispěl v některých momentech také trochu vlažný projev dětí, o kterém shodně hovořili jak členové lektorského sboru, tak seminaristé při podvečerní diskuzi.

ZUŠ Uherské Hradiště – …aneb Romeo a Julie
Autorka inscenace velice originálně přistoupila k odehrání tragického příběhu lásky Romea a Julie přes postavy, o kterých se u Shakespeara jenom mluví, a naopak nechala pouze promlouvat o těch, které u Shakespeara vystupují. Tedy Romeo a Julie naruby. Naruby i v žánru, neboť příběh Rosaliny a jejích přítelkyň míří k poloze komediální, místy k frašce. Jestliže v příběhu Romea a Julie jde o velkou lásku, pak trojice mladých dam v čele s Rosalinou prožívá své vztahy spíše jen v představách a jako sérii stále nových a dalších vzplanutí. Autorský text uherskohradišťského souboru a jeho vedoucí Hany Nemravové je trochu velkým soustem. Zvolený princip totiž trochu oslabuje Shakespearův příběh a opomíjí jeho významné dějové momenty. Dívky se tak na jevišti snaží doslova „uhrát co se dá“ a jejich přepjatý herecký projev válcuje a přehlušuje vjem z předváděného příběhu. Přesto se především díky odvážné dramaturgii a hravosti, se kterou soubor přistupuje ke známému Shakespearovu dramatu, jedná o inspirativní počin na poli dětského divadla.

Vrtule, 3. ZŠ Slaný – Wenuše
Poslední zhlédnutá inscenace trefně doplnila letošní Dětskou scénu využitím současné technologie – konkrétně projekce – v divadle hraném dětmi, a také komplexním přístupem ve smyslu hledání výtvarných prostředků (PET lahve, potravinářské obaly apod.) směrem k volbě tématu inscenace. Tím byla šikana a nepřijetí jinakosti ve většinovém kolektivu, které rezonují s věkem dětí i aktuální společenskou problematikou. Otevřela se zároveň obecnější otázka, do jaké míry výrazné výtvarné gesto (tedy v tomto případě právě použití projektoru) napomůže či naopak „nepomůže“ dění na jevišti. Zvolené výtvarné prostředky na mnoha místech v představení fungovaly, ovšem důslednější práce se světlem a tmou by téma a jeho emoční zásah posílila. Touto nedůsledností se totiž oslabil klíčový okamžik, kdy má po třinácti deštivých letech na planetě Venuši vysvitnout Slunce. Také přesnější prostorové řešení situace ve škole by napomohlo hereckému jednání a přesvědčivější motivaci postav. Inscenace obsahovala také několik sporných, možná ještě nedořešených momentů: např. neujasněnost, kdo je postavou, která v nahrávce otevírá úvod inscenace; zda se připsáním postavy šikanované dívky Anny neoslabuje postava hlavní hrdinky – dívky Margot; do jaké míry jsou herecky přesvědčivé vzkazy rodičů, kteří vystupují ve filmových projekcích, a především závěr představení ve chvíli, kdy dochází k „procitnutí dětí“ a jejich vymanění se z příslušnosti ke skupině „šikanistů“. I přes tyto inscenačně nezodpovězené otázky převažuje sympatická snaha a chuť režisérky hledat a citlivě i inovátorsky začleňovat do divadla hraného dětmi podobné výrazové a technologické prostředky, které jsou používány v současném divadle.

Zpátky k úvodu…

Slibovaný úryvek rozhovoru s Tomášem Žižkou:
Jací jsou lidé ve vašem semináři?
Pro mě je nové to, že jsou to lidé s pedagogickým viděním, s pedagogickou ambicí. Není to jenom o výchovné dramatice nebo o dramatické pedagogice, ale cítím, že pedagogika je ústředním motivem dalších let. Tyto lidi začala zajímat divadelní praxe jako syntéza různých oborů – opravdu si zkusit vše – od výtvarných poloh přes řečové nebo vlastně dramaturgické, režijní, herecké. Pedagog v sobě tu syntézu obsahuje a může přinášet rozkvět pro divadlo i pro určení divadla fakt, že jde o komunikaci. Jsou typičtí tím, že hledají metodiku. V tom neznámu je metodou to pojmenování, vyhledávání a artikulace něčeho – byť dočasná. Pro pedagoga je ústřední jak to přenášet, jak to fixovat. Taky jsme pochopili, že živé umění divadla nás přesvědčuje, že po deseti, po pěti nebo po jednom roce se určité kvality proměňují. Nejenom kvality, ale i určité definice. Pro pedagoga to znamená být flexibilní, být ve střehu, abychom náhodou nevytvářeli nějaký umělý skanzen, ale spíš živé konfrontační prostředí. Divadlo je místem, kde se má o něčem komunikovat. (Deník Dětské scény č. 5, s. 91)

Poděkování
Organizátorům letošní DS se podařilo mimo jiné sestavit i skvělý doprovodný program, ve kterém zazářilo královéhradecké divadlo Drak s inscenací Tajný deník Adriana Molea, přínosem bylo také setkání na přednášce s Christiane Pageovou, pedagožkou dramatické hry Université d´Artois, Arras, Francie, mile zapůsobila retromontáž souboru HOP-HOP z Ostrova s Obrazy ze života Acylpyrinků a inspirací byly ukázky z práce seminářů v předposlední den přehlídky.
V článku jsou použity citace a postřehy uvedené v Deníku dětské scény.

Tvůrčí dílny
Dětské scény
Neodmyslitelnou součástí trutnovské Dětské scény jsou tvůrčí dílny. Dílny pro recitátory, dílny pro děti ze souborů, diskusní kluby a také semináře pro dospělé, na které jsme se zaměřili prostřednictvím seminaristů:

Seminář A – nejen o pohybu: Cesta k divadlu aneb Rakouská inspirace s Bernhardem Paumannem
Seminaristka Veronika Maxová
První informace, kterou jste se mohli dozvědět, když jste vstoupili do semináře A, byla tato: Seminář nebude rakouskou inspirací, pouze se vás pokusím seznámit se svými metodami práce, které využívám a které jsem získal od různých lidí, takže o inspiraci není nouze. Ano, vycházelo to z úst usměvavého Bernharda, tlumočeno neméně usměvavou Petrou.
Pravidelné rozcvičky nesměly chybět, podotýkám, že jsme se dokonale zahřáli a nic na nás nezůstalo suchého, ale byly podstatné pro naše další činnosti a často velice příjemné pro naše tělo i duši. Naladění se na sebe sama i ve skupině navzájem, rytmus skupiny i rytmus, impulzy hudby a impulzy vlastního těla, důvěra ve fungování skupiny, a to vše za doprovodu různorodé hudby, jež se neustále linula tělocvičnou a po většinu času nás vyprovokovávala předvádět takové pohybové věci, které bychom normálně nepředvedli. Zkrátka rytmus je „prevít“. Pracovalo se tu s velkou představivostí a ke konkrétním pohybovým situacím nám pomáhaly různorodé materiály, balonky, velké elastické pytle a fólie, která se nakonec objevila i ve večerní závěrečné prezentaci na Dětské scéně.
Všechna cvičení a různorodé techniky, které jsme měli možnost s Bernhardem Paumannem za překladu Petry Kunčíkové si v Trutnově ozkoušet, směřovaly tematicky k takovému pohybu, který je na jevišti vidět, mnohdy je stylizovaný, a nebo naopak jde do velkých detailů, souvisí také s velkou dynamikou a je postaven na spolupráci ve skupině a na skupinovém cítění.
Byl to skvělý zážitek a myslím, že se Bernhardovi podařilo dát dohromady osmnáct různorodých členů semináře a udělat z nich jednu velkou sehranou skupinu, která si navzájem důvěřuje. A o tom to také bylo.

Seminář B – nejen o scénografii:
Prostor v nás a kolem nás s Tomášem Žižkou
Seminaristka Lenka Novotná
Podívat se na sebe sama jako na prostor a na prostor nahlížet jako na živý organismus. Zamyslet se nad prostorem, co vlastně připomíná, tedy nabízí jeho půdorys. Uvědomit si prostor, seznámit se s ním a v něm se pěvně ukotvit. Udržet si jistotu v sobě a tím i v prostoru. Vycházet z prostoru – důkladně ho změřit pomocí čehokoli, např. postačí obyčejné dřevěné palubky. Zmapovat vše a laťky využít také pro vymezení prostoru, hraničení a zamezení. Díky nim vznikají geometrické variace, různé architektonické stavby, předměty a ikony. Tvořit z latí objekty, budovy i pohyblivé obrazy. Využít palubky lze zároveň k zvukové složce – dojít ke společné skladbě, a to nejen bušením… Využít tlaku a tahu. Uvědomit si svůj prostor v kontextu s prostorem ostatních a společným. Díky světlům změnit několikanásobně jedno stejné místo na spoustu dalších prostředí. Uvědomit si a vyzkoušet, že se nemusí začínat tvořit od zadaného tématu, ale naopak, že téma může vzniknout právě tvořením.
A ještě o spoustě zajímavých věcí týkajících se nejen prostoru jsme se dozvěděli a zkusili si je na vlastní kůži s Tomášem Žižkou na semináři v Trutnově v rámci Dětské scény, nesmím také pominout náročné rozcvičky, při kterých žabáci skákali, lekníny rozkvétaly a těla šla lesem . Seminář byl zaměřený na pedagogickou činnost a převážně patřil pedagogům, kteří pracují na divadelním tvaru s dětmi. Ukázalo se, že není potřeba velkých scenérií a že přehršel jednoduchých (a zároveň ne drahých), ale neuvěřitelně působivých scénografických prvků přichází z improvizace a ze hry, která je právě dětem vlastní. Téma vychází ze společného zážitku skupiny v daném prostoru. Na vše se dá nahlížet trochu z jiného úhlu – i na prostor – skrze živly, písmo... Prožili jsme pár dní s Tomášem Žižkou a poučili o dynamice, energii, svobodě, toleranci… k lidem a k prostoru. Výstupní ukázka ze semináře se jmenovala Pro Story.

Seminář C - Cesty a inspirace pro učitele LDO ZUŠ
Seminarista Zdeněk Grečnar
Seminář C byl především praktickým zkoumáním předmětu Dramatická výchova. Z důvodu různorodosti složení seminaristů, polovinu tvořili učitelé ZUŠ a druhou studenti dramatické výchovy, bylo nutné hledat kompromis mezi probíranými tématy. Seminář byl původně určen pedagogům ZUŠ, kteří jsou nyní ve fázi sestavování rámcových vzdělávacích programů (RVP) ve svém oboru, ale my jsme toho stihli mnohem více. Kromě důkladného rozboru RVP jsme probírali charakteristiku dramatického oboru, rozebírali způsob práce a její jednotlivé fáze, přístup k dětem všech věkových kategorií, hledali cesty výběru témat pro dětskou tvorbu, seznámili se s dětským přednesem a jeho hodnocením, prošli stavbu hodin a skrze etudy hledali postup od obecného ke konkrétnímu tvaru. Především jsme se ale setkali s přemírou inspirace, kterou nám nabídla lektorka Irena Konývková. Inspirace je zde myšlena v rovině neomezených hranic dramatické výchovy a profesionálního přístupu ke všem částem, ze kterých se tento obor skládá. Během dynamické výuky, která prakticky neobsahovala přestávky, se mnohým otevřely nové pohledy na to, jak se také dá dramatická výchova koncepčně uchopit. Teď už jen najít tu svoji správnou cestu.

Seminář D – Bacha na Richtera!
O divadle (nejen) hraném dětmi neboli Co v divadle hraje roli čili Seminář pro ty, co chtějí vědět víc
Seminaristka Klára Zachariášová
S výstrahou citovanou v názvu této stati, které se mi dostalo od ostřílenějších kamarádů, jsem se vydala na seminář vedený Luďkem Richterem. Od samého počátku jsem mezi desítkami neznámých lidí hledala toho démona dětských přehlídek, který saje zbytky energie ze zoufalých vedoucích souborů a jehož obětí bych se mohla také časem stát. Tváří v tvář, respektive rty na rty, jsem se s ním setkala až v sobotu ráno a věta, kterou pronesl po bleskurychlém objetí a políbení, předznamenala průběh celého následujícího týdne: „Půjdeme na to zprudka.“
A taky že ano. Každý den ráno jsme musely být nastoupeny v našem podstřešním ateliéru dříve než Luděk (tedy alespoň pět minut před plánovaným začátkem), pokud jsme nechtěly vyslechnout něco o ospalcích. Ranní diskuze na téma, které si musel připravit někdo z nás předchozího večera po celodenním nabitém programu, se počínala již nad varnou konvicí, jejíž instalaci, spolu s kávou a čajem, pro nás zařídil náš osvícený a velkomyslný vedoucí (budiž mu za to chvála!).
Hovořili jsme například o nejasném rozdílu mezi divadlem poezie a přednesem nebo o velmi citlivém problému „vhodnosti“ některých textů pro děti toho či onoho věku. To jsme nakonec nejvíce zužitkovali při hodnocení jednoho z posledních představení na přehlídce, inscenace …aneb Romeo a Julie. Dostaly jsme tak vzácnou příležitost vyslovit a s někým, kdo tomu rozumí, probrat svá osobní témata, s nimiž zápolíme ve své pedagogické praxi.
Potom už se utíkalo na dopolední pásmo představení dětských souborů, které jsme vzápětí rozebíraly na všech možných i nemožných místech, jdouce, jedouce i pijíce. Na oběd nám obvykle mnoho času nezbylo, a tak jsme se hned od stolů valily na odpolední představení, jejichž zhlédnutí nám umožňovalo dívat se na inscenaci z více úhlů pohledu, sledovat její proměny v závislosti na reakcích publika, soustředit se na nejasnosti, silné či slabé stránky, které v našich myslích vyvstaly po prvním představení. Neocenitelné! A to zejména pro nováčka, který potřebuje dostat teoretický základ a vidět jeho fungování v praxi.
A opět rozbor a opět běh, tentokrát na závěrečnou večerní diskuzi s lektory. Ne, mezi těmito dvěma aktivitami nebyla omylem vynechána večeře. Heslem práce v našem semináři se totiž stal výrok seminaristky Báry, která jednoho večera těsně před úprkem do foyeru kina prohlásila: „Tak večeři už nestihneme, ale když si ráno trochu přivstaneme, možná se i nasnídáme.“
Před započetím Dětské scény se asi leckomu zdálo, že náš seminář bude oddechový. Nás sedm (až osm) seminaristek děkuje Luďku Richterovi, že takový nebyl. Sdílením svých úsudků a někdy i, Luděk mi odpustí, dojmů, jejichž pojmenovávání a tematizování mistrně dirigoval právě náš vedoucí, jsme během šesti dnů výrazně pokročily ve vnímání, chápání a hodnocení nejen dětské divadelní tvorby. Každá z nás dostala prostor říci svůj názor, nic nebylo a priori odsuzováno, a přestože si Luděk Richter (díkybohu!) nenechal vzít roli hlavního mluvčího, namluvily jsme toho až hanba. Za hanebné možná skutečně naše výstupy na večerních diskuzích považovali účastníci jiných seminářů, platili jsme totiž za věčné rýpaly. Vězte však, že jednou z nejdůležitějších lekcí, kterou jsme si ze semináře odnesly, byl fakt, že téměř veškerá kritika, a zejména ta negativní, není míněna jako výtka, ale jako rada souborům v jejich další práci. Během rozhovoru nad pásmem nonsensové poezie Havěť všelijaká jsme zjistily, že lze o stejném představení mluvit, jako by bylo naprostým fiaskem i jako by bylo výjimečným úspěchem. Jde jen o to, zda se v analýze zaměříme na klady či zápory. My jsme se, pravda, obvykle zabývaly spíše nedostatky inscenací, ale to jen proto, že na nich je snazší se něco o dětském divadle naučit.
Za smysluplně strávených šest dní děkuji Luďku Richterovi a svým kolegyním ze semináře