Nositelé 2002

Nositelé Zlatého odznaku J. K. Tyla v roce 2002


Jiří Bušina *1928, Boskovice
Za práci pro ochotnické divadlo a rozvoj kultury v Boskovicích.
Nominace: Svaz českých divadelních ochotníků

Jarmila Daňková *1921, Jednota divadelních ochotníků Jaroslav Luže
Za celoživotní dílo v amatérském divadle v Luži.
Nominace: Volné sdružení východočeských divadelníků

Josef Doležal *1924, Divadelní soubor K. Čapek Děčín
Za celoživotní práci pro amatérské divadlo.
Nominace: Svaz českých divadelních ochotníků

Stanislav Macek *1924, Studénka
Nominace: Divadelní centrum Pobeskydí

Bohumil Matula *1917, Kopřivnice, Štramberk
Za celoživotní práci na poli ochotnického divadla in memoriam.
Nominace: Orel

Jan Merta *1927, Hradec Králové
Za dlouholetý podíl na rozvoji amatérského divadelnictví ve východočeském regionu
Nominace: Volné sdružení východočeských divadelníků.

Jaroslava Nohejlová *1924, Vysoké Mýto
Nominace: Volné sdružení východočeských divadelníků

Vlastimil Ondráček *1929, Divadelní studio D 3 v Karlových Varech
Za celoživotní práci pro amatérské divadlo.
Nominace: Svaz českých divadelních ochotníků

František Písek *1917, Brno
Za celoživotní práci pro amatérské divadlo.
Nominace: Skupina amatérských loutkářů SČDO

Václav Shrbený *1924, Toušeň, Čelákovice
Nominace: Česká obec sokolská

------------------------------------------------------------------------------------------------------




Svaz českých divadelních ochotníků - Oblastní předsednictvo Jižní Morava
Výboru pro udělování Zlatého odznaku J. K. Tyla

Věc: Návrh na ocenění
Oblastní předsednictvo SČDO - Jižní Morava na své schůzi dne 26. ledna doporučilo Výboru pro udělování Zlatého odznaku J. K. Tyla 2002 udělit toto ocenění dlouhodobé práce v amatérském divadle.
př. Jiřímu Bušinovi
narozeného 12. února 1928 v Boskovicích, členu Ochotnického divadla v Boskovicích, okr. Blansko, ve kterém působí od roku 1947. V letech 1975 až 1998 vykonával v tomto souboru funkci jeho předsedy. V současné době je členem výboru Boskovického divadla, zodpovídajícího za technickou stránku jeho inscenací.
Př. Jiří Bušina je členem SČDO od roku 1968, v oblastním předsednictvu vykonává již po třetí období funkci hospodáře a pokladníka. Je předsedou revizní komise SČDO v Praze. Od roku 1996 je nositelem Zlatého odznaku SČDO.
Př. Bušina je činný i v dalších kulturních organizacích svého města, zejména v oblasti historie divadelního ochotnického hnutí na Boskovicku. Napsal o něm nejen samostatnou publikaci, ale spolupracoval i s Artamou - Praha při zpracování hesla o amatérském divadle na okrese Blansko a v jeho regionu.
I když překročil 76 let svého života, za svou obětavou, dlouholetou práci pro amatérské divadlo. patří "do zlatého fondu ochotníků", kteří si ocenění své práce plně zaslouží




Jaroslava Nohejlová
narozená 8. 4. 1914
Herečka a režisérka, v letech 1931 - 1952 sehrála množství rozličných rolí v Lidové scéně, mezi lety 1952 - 1992 to byl již DS ZK Karosa Vysoké Mýto, kde v roce 1981 se poprvé ujala i režie a od té doby do dneška režírovala dvacet divadelních představení a většinou si v nich zahrála i menší role. Její poslední režie jsou Brouk v hlavě, Mistr ostrého meče, Děti starého mládence a Bejvávalo aneb Loupežníci na Chlumu. Do amatérského divadla přivedla nesčetně mladých lidí, z nichž řada divadlu zůstala věrná.
"Režírovat jsem začala až v důchodu... První hra byla Svatba pod deštníky. A pak už to šlo všechno za sebou, ale první hru jsem hrála, to mě bylo asi jedenáct, v pohádce Sůl nad zlato. Překrásné to bylo, byl tam les a trpaslíci, všichni tancovali, nádherná hudba, tenkrát tu totiž bylo i orchestrální sdružení, a v něm vojenští hudebníci, skvěle to představení doprovázeli. Tam jsem hrála poprvé, Kuchaře"...



Jarmila Daňková
narozená 9. 9. 1921, Luže
Herečka a režisérka, lásku k divadlu zdědila od obou svých rodičů, nadšených ochotníků, divadlo bylo v rodině prvořadým. Od nejútlejšího věku byla svědkem rozhovorů o divadle, domácího učení rolí, příprav kostýmů a sváteční pohody po premiérách. Jarmila Daňková zdědila smysl nejen pro přednes poezie i prózy, měla vrozený talent a proto se na prknech lužské scény objevila už ve svých šesti letech.
Vystupovala v rolích děvčátek, služek, komorných, studentek, stenotypistek, švadlenek, ošetřovatelek, mladých šlechtičen... Ale byla i Kláskovou v Lucerně, Matkou v Bílé nemoci, Runou v Radúzi a Mahuleně, Paní Hillovou v Pygmalionu, M. D. Rettigovou ve stejnojmenné hře A. Jiráska, Plajznerkou v Dalskabátech, s úspěchem se pokusila i o režii a stala se uznávanou osobnosti lužského souboru.


Jan Merta
narozený 9. 9. 1927
Režisér, autor, vzdělavatel, kritik. Převážnou část svého života věnoval amatérskému divadlu, především loutkám. Je jednou z nejvýraznějších osobností, která po celá léta pomáhala formovat amatérské divadelnictví východočeského regionu, je jedním ze zakládajících členů VSVD, a byl také jeho dlouholetým předsedou, jako člen redakční rady Hromady napsal desítky a desítky článků, reflexí, názorů na divadelní ochotnickou činnost, je citlivým kritikem a recenzentem na přehlídkách a soutěžích.




Josef Doležal

Narodil se 20. března 1924 ve Vídni v rodině tajemníka odborového svazu kovodělníků a předsedy jednoty českých krajanů. O divadelních aktivitách svého otce se dověděl až z fotografií, které zdědil. K divadlu jej přivedla maminka, a to k loutkovému divadlu. Poprvé Josef účinkoval v loutkové hře v roce 1933 ještě ve Vídni. O rok později se rodina stěhuje do Ostravy a tady se Josef zapojuje v divadle ve Vítkovicích, kde hráli loutkové divadlo, pro něž Josef napsal osm her. Pak došlo i na estrádní besídky a posléze různé divadelní dramatizace, kde hrál a režíroval už jako sedmnáctiletý kluk
Pro své veřejné působení ve Vítkovicích byl Josef uvězněn – za ilegální protihitlerovskou činnost. Vystřídal několik věznic – polskou Wroclaw, německé Sigmar, Drážďany a Radebeul.
V roce1945 se vrátil do Ostravy a pracoval jako tajemník Svazu mládeže. Z titulu této funkce se stal zřizovatelem profesionálního Divadla mladých. V září 1946 nastoupil Josef základní vojenskou službu, v níž se pochopitelně také věnoval divadlu.
Po vojně se začal toulat po různých školách v přírodě - Lipová u Šluknova, Jimramov u Poličky, Krompach, Jetřichovice, pracovně nevynechal ani Prahu. Všude hrál a hlavně režíroval. To trvalo do roku 1959, kdy přišel do Děčína, kde žije dodnes. Tady nastudoval nesčíslně her, pracoval s několika soubory, vždycky si ještě našel čas, a hostoval či alespoň radil souborům v širokém okolí. Přesný počet inscenací, v nichž působil, ani nezná, ale rozhodně jich přes sto režíroval a zhruba v polovině tohoto počtu hrál.
V roce 1968 spoluzakládal Svaz českých divadelních ochotníků, v jehož předsednictvu je dodnes. Od roku 1990 do roku 1999, tedy tři funkční, období pracoval jako předseda svazu.
S inscenací Hodinový hoteliér se se souborem Mikrofór Děčín dostal až na Jiráskův Hronov a zde obdržel cenu jak za herecký výkon, tak za režii. Neznámý na prknech, která znamenají svět, není ani z poslední doby. V roce 1989 zvítězil soubor K. Čapek Děčín na národní přehlídce ve Štramberku s inscenací Čapkových povídek v Josefově režii. V polovině 90. let obdržel v rámci Libochovického divadelního léta cenu Lothara Sedláka za celoživotní práci pro amatérské divadlo. Na přelomu století slavil úspěch na národních přehlídkách s inscenacemi jednoaktových her Čapka a Feydeaua, vždy jako režisér. V roce 2000 vyhrál soutěž O pohárek SČDO, a to v dialogu. Dnes, ve svých 78 letech, stále režíruje, a troufne si i na záskok za mladšího kolegu.



Stanislav Macek
narozen 15. 9. 1924

Navrhovatel: Divadelní centrum Podbeskydí

Dlouholetý režisér ochotnického souboru 2x3 ve Studénce, scénograf, neúnavný porotce, učitel dramatického oboru ZUŠ Studénka, autor publikace Malý divadelní slovník naučný, Spoluzakladatel Divadelního centra Podbeskydí a jeho sekretář po celou dobu existence DCP, kronikář ochotnického hnutí na Novojičínsku.

Největší zásluhou Stanislava Macka na úseku ochotnického divadla je, že se ve Studénce stále hraje již 116 let.



Buhumilu Matulovi, in memoriam

Bohumil Matula se narodil 8. 1. 1917 a zemřel 12. 9. 1995. Vystudoval učitelský ústav a působil na školách na severní Moravě. Jako učitel a člen Orla se věnuje především kulturním aktivitám, recitaci, soutěžení, ochotnickému divadlu, pečoval o začínající talenty. Po zastavení činnosti Orla v roce 1948 se dále věnuje ochotnickému divadlu. Patří k zakládajícím členům Svazu českých divadelních ochotníků, dlouhá léta byl členem jeho ústředního výboru a oblastního výboru v Brně. Organizuje divadelní soutěže ve Štramberku. Po obnovení Orla v roce 1990 se stává předsedou ústřední kulturní rady, organizuje soutěže Svatováclavská réva a Orelský doušek, připravuje a vede divadelní dílny, vydává sborníky Svatováclavská réva a Smíšky a slzenky, Obnovuje kulturní činnost Orla.
Díky jeho lásce k divadlu se rozbíhá divadelní činnost v Orle. Má podíl na vzniku nových orelských divadelních souborů. Proto současná kulturní rada Orla doporučuje udělit vyznamenání za celoživotní práci na poli ochotnického divadla.


Vlastimil Ondráček
narozen 1. 2. 1929

Herec, režisér souboru Divadelní studio D 3 v Karlových Varech, vedoucí osobnost Svazu českých divadelních ochotníků. Morální ocenění mu bylo uděleno za dlouholetou a příkladnou tvůrčí a organizátorskou práci pro amatérské divadlo České republiky.
V Divadelní studiu D 3 od roku 1962 připravil téměř 20 inscenací (některé i scénograficky), z nichž se několik objevilo i na Jiráskově Hronově (1982 Třináct vůní, 1990 Hodina mezi psem a vlkem). Soubor pod jeho vedením patřil v 70. a 80. letech minulého století ke špičce amatérského divadla.
Je tvůrčí osobností amatérských aktivit v západočeském kraji i ústředních orgánů Svazu českých divadelních ochotníků a řady komisí (AITA/IATA, grantová komise Ministerstva kultury ČR, místopředseda odborné rady ARTAMA a další).
Je nositelem nejvyšších ocenění Svazu českých divadelních ochotníků: čestného členství a Zlatého Harlekýna.
Podílí se organizátorsky na celostátních národních přehlídkách Pohárek SČDO, Divadlo jednoho herce, Krakonošův divadelní podzim - národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou, jednoaktovek v Holicích a dalších. Je soustavným iniciátorem kontaktů a spolupráce amatérských organizací v ČR. Spolupracoval při tvorbě Místopisu českého amatérského divadla.



František Písek

Narodil se 2. dubna 1917 a letos se dožívá neuvěřitelných 85 let. Jeho život v aktivní době nebyl nijak lehký. Prošel hudební školu, byl členem orchestru Čs. rozhlasu a později se stal členem Státního divadla v Brně. Učil též na dramatickém oboru LŠU loutkářství.
Od roku 1947 začal pracovat v jednom z našich nejlepších amatérských loutkářských souborů v brněnské Jitřence, coby režisér a muzikant. Jako její umělecký vedoucí stál v jejím čele až do roku 1999.
Režíroval všech pět chrudimských inscenací ještě pod loutkovým divadlem MEZ - Vývoj, jehož polovina členů přešla v roce 1960 do souboru Jitřenka při ZK ROH Zbrojovka Brno. S Jitřenkou se mu podařilo další 25 inscenací, uvedených v průběhu 29 let rovněž na loutkářských Chrudimích. Po celé své aktivní období v souboru pracoval též s dětským souborem, klasické dětské divadlo Jitřenka. Dramaturgie a způsob práce s dětmi byla také poznamenaná osobností Františka Píska.
Ve svém působení v Jitřence prosazoval a usiloval o iluzivní loutkové divadlo s dílčími moderními prvky, určené přímo dětem. Jeho nejbližším spolupracovníkem a hlavně iniciátorem nového provedení scény a loutek byl vynikající výtvarník Zdeněk Juřena. Společně s ním vznikla jeho nejúspěšnější inscenace "Posvícení v Hudlicích" z roku 1962.
U Františka Píska jsme vždy oceňovali jeho autoritu, zkušenost a důkladnou technickou znalost. Byl zkušeným režisérem, pracoval promyšleně a byl typem přesného organizátora. Soubor může děkovat především jemu a zřizovateli Zbrojovce Brno, že každým rokem od roku 1961, vystupoval se svými inscenacemi na festivalech nejen u nás, ale pořádal i výměnná představení po celé Evropě. Pro jiné soubory to byla především velká reklama, ale i nesmírná inspirace. V roce 1999 předal soubor své dceři.
Loutkovému divadlu věnoval snad veškerý svůj volný čas, někdy i na úkor své rodiny. Dnes užívá zasloužený důchodový odpočinek.
Na loutkové divadlo však nedá dopustit. V roce 1950 byl na první Loutkářské Chrudimi a podílel se na jejím vzniku. Od té doby nevynechá ani jeden ročník. Věříme, že když mu zdraví dovolí, potkáme se s ním také letos.



Václav Shrbený

Herec a režisér ochotnického divadla v Toušeni a Čelákovicích.
Narodil se 22. 9. 1924 v Praze, občanským povoláním slévačský mistr, jako výjimečný divadelní talent vystupoval od roku 1945 v desítkách rolí v ochotnickém souboru TJ Sokol v Toušeni, zejm. v režii Josefa Berana, od 70. let působil jako stálý host DS Tyl v Čeláckovicích (při zájezdech vystoupil také na Hronově a v Německu) a jako recitátor v desítkách literárních večerů. Od roku 1987 se jako hlavní režisér zasloužil o obnovení Divadelního souboru v Toušeni s mladými herci. V původních českých premiérách uvedl na scénu hry Václava Dragouna - Toušeňská růže 1990, 1998, Rudolfinské nokturno 1993, 1997 a Voda pro mé růže 1995 a Milana Pavlíka - Čertovo kvítko 1994. Ve všech vlastních inscenacích také sám hrál. Vynikl v roli Trepifajxla v Dalskabátech hříšné vsi (již v prvním uvedení na amatérské scéně vůbec 1960 a ve vlastní režii 1992) a v pozoruhodně osobitém, civilním pojetí role Rudolfa II. v Rudolfinském nokturnu (ve dvou nastudováních). Se svými inscenacemi pronikl mj. do Kralup nad Vltavou, Mělníka a Prahy. Obětavou péčí o mladé herce a o technický provoz sokolského divadla se stal uznávaným vzorem, daleko přesahujícím význam regionu. Roku 1999 byl vyznamenán Čestným uznáním Amatérské divadelní asociace.

(M. Pulkrábek: Ještě k Rudolfinskému nokturnu, Městské noviny Brandýs n/L - St. Boleslav 1993, č. 16, s. 2. J. Králík: Jubileum ochotnického divadla v Lázních Toušeni, Tok VI, 1997, č. 11, s. 7. J. Králík: Václav Shrbený, Příloha k divadelnímu programu Rudolfinského nokturna, 14. 21. a 28. 8. 1997. M. Pulkrábek: Toušeňská růže, TOK VII, 1998, č.7, s. 5. L. Štorbach: Kulturní komise, TOK VII, 1999, č. 3, s. 1. red: Václav Shrbený, TOK VIII, 1999, č. 5, s. 5, jv: Divadelníci z Toušeně mají dobré jméno, Polabský týdeník TOK I, 2000, č. 12, s. 5, L. Loyda: Z historie župy Barákovy, Polabský týdeník TOK I, 2000, č. 21, s 8.)