Novák, Jan: LOUTKY SE STŘECHOU NAD HLAVOU – Praha,, pro čas. Loutkář 2007
LOUTKY SE STŘECHOU NAD HLAVOU – Praha
Historie loutkového divadla, které považujeme za moderní nebo současné, se u nás rodila převážně v opozici k tehdejšímu profesionálnímu divadlu, tedy k divadlu, jehož provozovatelům jsme si navykli říkat lidoví loutkáři. Jednalo se o kočující rodinné společnosti, dnes bychom je označili za zájezdové divadelní soubory. To bylo na přelomu 19. a 20. století. Příznačné je, že nejprve a vlastně průběžně rostl zájem o lidové loutkáře a jejich produkce. Připomeňme si kresby Mikoláše Alše, ouvertury Bedřicha Smetany, faustovskou studii Dr. Jindřicha Veselého, první loutkářskou výstavu v Kinského sadech (1911), sérii představení Arnošty Kopecké v pražském hotelu Merkur v roce 1912 – abychom zmínili jen nejznámější počiny. Ale se zvýšeným zájmem o tento divadelní druh rostla i jeho kritická reflexe a snahy o obrodu loutkového divadla. Dělo se tak i za cenu bloudění, omylů a slepých uliček. Vznikala spolková divadla, hojně se hrálo na tzv. rodinných divadlech. Řešily se problémy repertoárové, výtvarné, technologické, interpretační. Jedním z limitujících faktorů byla otázka kde hrát. A hrálo se různě: v restauracích, ve školách, v tělovýchovných zařízeních (sokolovnách), v naprosté většině v propůjčených či pronajatých místnostech, pro loutkové divadlo nijak zvlášť nevybavených. Potíže s takovým stavem věcí jsou nabíledni, a tak je pochopitelné, že sílilo volání po vlastní střeše nad hlavou.
V roce 1911 vznikl Český svaz přátel loutkového divadla v král. hlav. městě Praze, který zčásti převzal, ale hlavně inicioval řadu aktivit na povznesení loutkového divadla. Na čelném místě to byla snaha zřídit v Praze stálé loutkové divadlo. V úvodním čísle časopisu Český loutkář je pod titulkem „Co chceme?“ uveřejněno programové prohlášení, jehož první bod deklaruje: „Chceme umělecké loutkové divadlo pro mládež ve vlastní budově po vzoru mnichovském, neboť dnešní divadla v začazených hospodách a pouličních boudách nevyhovují. V budově té bylo by zároveň museum lidového loutkářství.“1 Představitel a v mnoha ohledech hybatel loutkářského kvasu Dr. Jindřich Veselý v polovině roku 1913 s povzdechem konstatuje: „Zbývá nám největší úkol: zříditi v Praze stálé české loutkové divadlo, které by bylo útulkem dítek a chloubou města. Zatím zvoleno kuratorium tohoto podniku.“2 Pro umístění vysněné budovy bylo pomýšleno na několik lokalit: „1) Na Karl. náměstí, kde je kiosk mlékárny radlické. 2) Na mlýny Trnkovy, v nichž je skladiště Národního divadla, proti Myslíkově ulici. Mimo to pomýšlelo se na ostrov Štvanici, jenž však jest příliš mimo střed Prahy.“3 Přišla ovšem první světová válka. Loutkové divadlo se hrálo i za války, ale na rozsáhlejší podniky nebylo pomyšlení.
Ještě před koncem války se ustavuje spolek Umělecká loutková scéna, jehož stanovy byly schváleny 16. září 1918. V jejím čele stanuly vůdčí osobnosti Českého svazu přátel loutkového divadla, ani program se příliš neproměnil. V roce 1919 otiskuje časopis Loutkář programové prohlášení, uvedené proklamací: „Umělecká loutková scéna dává své síly národu za tím účelem, aby zřízeno bylo v Praze samostatné, lidovýchovné, umělecké loutkové divadlo jako ústav státní, všenárodní.“4 Při vzniku samostatné republiky je pochopitelný i emocionální národní tón: „Nemají-li Češi právo na samostatnou budovu – a vlastně povinnost – Češi, jimž loutkové divadlo bylo jedinou svobodnější scénou a činitelem při obrození národa, když síla jeho dobou nezanikla, nýbrž zmohutněla…“5 Jedna z nejzajímavějších a nejaktivnějších loutkářských osobností této doby, arch. Vladimír Zákrejs, nový rozběh komentuje slovy: „Avšak myšlenka stálé scény pražské, ať pohřbena jednou neřestmi spolkařskými, po druhé nedostatečnou a drahou místností, po třetí obtížemi finančními, po čtvrté jinak, znovu zvedá hlavu, znovu se hlásí k životu novými spolupracovníky.“6 Neproměnili se ovšem jen spolupracovníci, ale i směřování úsilí, které dostává konkrétní cíl, a tím je získání Židovského, dnes Dětského ostrova, který je jedním z trojice ostrovů v centru metropole, blíže smíchovskému nábřeží. „Za místo ke stavbě definitivní vyhlédli jsme si prostoru vhodnou, která, ač je ve středu města, přece má ráz zátiší. Jest to Židovský ostrov, a učinili jsme již návrhy, aby tento ostrov – před svou úpravou pronajímaný jen zámožným jednotlivcům na hřiště tenisové – byl věnován veřejnosti jako intimní dětské hřiště… a to v příjemném okolí pro budovu loutkového divadla, pro divadlo maňáskové a jiná drobná zábaviště.“7 Rozběhl se kolotoč návrhů, žádostí, propagačních akcí, zřizovány komise, vydávána stanoviska. Z valné hromady Umělecké loutkové scény (U.L.S.) konané 1. prosince 1919 bylo zasláno memorandum Ministerstvu školství a národní osvěty, které mj. požaduje, aby „…ve větších městech bylo zřizováno jedno vzorné divadlo, dokonale vybavené a vyhovující hygienicky i bezpečnostně…“8 A opravdu se zdá, že je důvod k radosti, neboť „Ministerstvo veřejných prací oznámilo U.L.S. 18. 3. 1921 čís. 13.149/VI-1921, že je ochotno pronajmout spolku Židovský ostrov k účelům spolkovým, hlavně zřízení loutkové scény“.9
Snahy o důstojný stánek pro loutkové divadlo se ovšem neomezily jen na Prahu. Bylo by jistě s podivem, kdyby se vyhnuly Plzni, která loutkovým divadlem doslova žila. „V době světové války usneslo se město Plzeň, že věnuje loutkovému divadlu pozemek a že na něm svým nákladem zbuduje důstojné loutkové divadlo.“10 Záměr nabýval konkrétních obrysů, v roce 1925 je v Loutkáři publikován rozsáhlý článek o projektu arch. Chvojky, zahájení stavby bylo ohlašováno na rok 1926, ale u plánů zůstalo.11 Aktivity jsou hlášeny i odjinud, např. z Poličky (roku 1921), v Josefově vzniklo v roce 1920 družstvo pro stavbu vlastního domu pro loutkové divadlo,12 ale přání se stalo skutkem v Lounech. První samostatná budova loutkového divadla v Čechách zde byla otevřena v roce 1920!13 Zaznamenat je třeba i snahu smíchovských loutkářů postavit loutkové divadlo v dolní části Kinského zahrady, vypracován byl také projekt arch. Oldřichem Bonaventurou,14 ale patrně se jednalo o konkurenční aktivitu a tedy v Loutkáři nezdokumentovanou.
V roce 1923 se na půdě Osvětového svazu ustavuje Loutkářské soustředění a přebírá štafetu. O rok později Loutkář konstatuje, že „Židovský ostrov definitivně přiřčen Ministerstvem veřejných prací Umělecké loutkové scéně! U.L.S. je si vědoma velké odpovědnosti při stavbě samostatné budovy, věnované modernímu loutkovému divadlu, a proto přizvala k součinnosti všechny pracovníky, usilující o umělecké loutkářství. Do rozšířeného výboru zvoleni zástupci loutkových divadel pražských, která sledují cíle nejen výchovné, nýbrž i umělecké, totiž zástupci divadla V říši loutek, Umělecké výchovy na Kr. Vinohradech a Umělecké loutkové scény.“15 Ale v té době už U.L.S. neměla dost sil k realizaci tak náročného záměru. Důležitou a snad rozhodující překážkou byla nepochybně bujná byrokracie. Rozhodovalo se u několika ministerstev, u hl. m. Prahy, v komisi pro kanalizaci řeky Vltavy a Labe v Čechách, vypsána byla soutěž na celkové řešení tří vltavských ostrovů…16 A tak záměr zbudovat v Praze samostatnou budovu loutkového divadla vyzněl doztracena.
Zrodila se však idea reprezentačního loutkového divadla v projektované budově Ústřední městské knihovny. Ale to je již kapitola z historie Říše loutek.
1) Český loutkář, roč. I., čís. 1, str. 21.
2) Český loutkář, roč. II., čís. 7–8.
3) Loutkář, roč. IV., čís. 3–4, str. 43.
4) Tamtéž, str. 29.
5) Tamtéž, str. 30.
6) Tamtéž, str. 35.
7) Tamtéž, str. 34.
8) Loutkář, roč. V., čís. 8, str. 104.
9) Tamtéž, str. 111.
10) Loutkář, roč. IV., čís. 3–4, str. 30.
11) Prof. Josef Skupa: Městské loutkové divadlo v Plzni, Loutkář, roč. XII., čís. 3–4, str. 45.
12) Loutkář, roč. V., čís. 1, str. 20.
13) Loutkář, roč. IV., čís. 10, str. 122.
14) Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Akademia 2004.
15) Loutkář, roč. X., čís. 10, str. 162.
16) Loutkář, roč. XI., čís. 9, str. 179.
Historie loutkového divadla, které považujeme za moderní nebo současné, se u nás rodila převážně v opozici k tehdejšímu profesionálnímu divadlu, tedy k divadlu, jehož provozovatelům jsme si navykli říkat lidoví loutkáři. Jednalo se o kočující rodinné společnosti, dnes bychom je označili za zájezdové divadelní soubory. To bylo na přelomu 19. a 20. století. Příznačné je, že nejprve a vlastně průběžně rostl zájem o lidové loutkáře a jejich produkce. Připomeňme si kresby Mikoláše Alše, ouvertury Bedřicha Smetany, faustovskou studii Dr. Jindřicha Veselého, první loutkářskou výstavu v Kinského sadech (1911), sérii představení Arnošty Kopecké v pražském hotelu Merkur v roce 1912 – abychom zmínili jen nejznámější počiny. Ale se zvýšeným zájmem o tento divadelní druh rostla i jeho kritická reflexe a snahy o obrodu loutkového divadla. Dělo se tak i za cenu bloudění, omylů a slepých uliček. Vznikala spolková divadla, hojně se hrálo na tzv. rodinných divadlech. Řešily se problémy repertoárové, výtvarné, technologické, interpretační. Jedním z limitujících faktorů byla otázka kde hrát. A hrálo se různě: v restauracích, ve školách, v tělovýchovných zařízeních (sokolovnách), v naprosté většině v propůjčených či pronajatých místnostech, pro loutkové divadlo nijak zvlášť nevybavených. Potíže s takovým stavem věcí jsou nabíledni, a tak je pochopitelné, že sílilo volání po vlastní střeše nad hlavou.
V roce 1911 vznikl Český svaz přátel loutkového divadla v král. hlav. městě Praze, který zčásti převzal, ale hlavně inicioval řadu aktivit na povznesení loutkového divadla. Na čelném místě to byla snaha zřídit v Praze stálé loutkové divadlo. V úvodním čísle časopisu Český loutkář je pod titulkem „Co chceme?“ uveřejněno programové prohlášení, jehož první bod deklaruje: „Chceme umělecké loutkové divadlo pro mládež ve vlastní budově po vzoru mnichovském, neboť dnešní divadla v začazených hospodách a pouličních boudách nevyhovují. V budově té bylo by zároveň museum lidového loutkářství.“1 Představitel a v mnoha ohledech hybatel loutkářského kvasu Dr. Jindřich Veselý v polovině roku 1913 s povzdechem konstatuje: „Zbývá nám největší úkol: zříditi v Praze stálé české loutkové divadlo, které by bylo útulkem dítek a chloubou města. Zatím zvoleno kuratorium tohoto podniku.“2 Pro umístění vysněné budovy bylo pomýšleno na několik lokalit: „1) Na Karl. náměstí, kde je kiosk mlékárny radlické. 2) Na mlýny Trnkovy, v nichž je skladiště Národního divadla, proti Myslíkově ulici. Mimo to pomýšlelo se na ostrov Štvanici, jenž však jest příliš mimo střed Prahy.“3 Přišla ovšem první světová válka. Loutkové divadlo se hrálo i za války, ale na rozsáhlejší podniky nebylo pomyšlení.
Ještě před koncem války se ustavuje spolek Umělecká loutková scéna, jehož stanovy byly schváleny 16. září 1918. V jejím čele stanuly vůdčí osobnosti Českého svazu přátel loutkového divadla, ani program se příliš neproměnil. V roce 1919 otiskuje časopis Loutkář programové prohlášení, uvedené proklamací: „Umělecká loutková scéna dává své síly národu za tím účelem, aby zřízeno bylo v Praze samostatné, lidovýchovné, umělecké loutkové divadlo jako ústav státní, všenárodní.“4 Při vzniku samostatné republiky je pochopitelný i emocionální národní tón: „Nemají-li Češi právo na samostatnou budovu – a vlastně povinnost – Češi, jimž loutkové divadlo bylo jedinou svobodnější scénou a činitelem při obrození národa, když síla jeho dobou nezanikla, nýbrž zmohutněla…“5 Jedna z nejzajímavějších a nejaktivnějších loutkářských osobností této doby, arch. Vladimír Zákrejs, nový rozběh komentuje slovy: „Avšak myšlenka stálé scény pražské, ať pohřbena jednou neřestmi spolkařskými, po druhé nedostatečnou a drahou místností, po třetí obtížemi finančními, po čtvrté jinak, znovu zvedá hlavu, znovu se hlásí k životu novými spolupracovníky.“6 Neproměnili se ovšem jen spolupracovníci, ale i směřování úsilí, které dostává konkrétní cíl, a tím je získání Židovského, dnes Dětského ostrova, který je jedním z trojice ostrovů v centru metropole, blíže smíchovskému nábřeží. „Za místo ke stavbě definitivní vyhlédli jsme si prostoru vhodnou, která, ač je ve středu města, přece má ráz zátiší. Jest to Židovský ostrov, a učinili jsme již návrhy, aby tento ostrov – před svou úpravou pronajímaný jen zámožným jednotlivcům na hřiště tenisové – byl věnován veřejnosti jako intimní dětské hřiště… a to v příjemném okolí pro budovu loutkového divadla, pro divadlo maňáskové a jiná drobná zábaviště.“7 Rozběhl se kolotoč návrhů, žádostí, propagačních akcí, zřizovány komise, vydávána stanoviska. Z valné hromady Umělecké loutkové scény (U.L.S.) konané 1. prosince 1919 bylo zasláno memorandum Ministerstvu školství a národní osvěty, které mj. požaduje, aby „…ve větších městech bylo zřizováno jedno vzorné divadlo, dokonale vybavené a vyhovující hygienicky i bezpečnostně…“8 A opravdu se zdá, že je důvod k radosti, neboť „Ministerstvo veřejných prací oznámilo U.L.S. 18. 3. 1921 čís. 13.149/VI-1921, že je ochotno pronajmout spolku Židovský ostrov k účelům spolkovým, hlavně zřízení loutkové scény“.9
Snahy o důstojný stánek pro loutkové divadlo se ovšem neomezily jen na Prahu. Bylo by jistě s podivem, kdyby se vyhnuly Plzni, která loutkovým divadlem doslova žila. „V době světové války usneslo se město Plzeň, že věnuje loutkovému divadlu pozemek a že na něm svým nákladem zbuduje důstojné loutkové divadlo.“10 Záměr nabýval konkrétních obrysů, v roce 1925 je v Loutkáři publikován rozsáhlý článek o projektu arch. Chvojky, zahájení stavby bylo ohlašováno na rok 1926, ale u plánů zůstalo.11 Aktivity jsou hlášeny i odjinud, např. z Poličky (roku 1921), v Josefově vzniklo v roce 1920 družstvo pro stavbu vlastního domu pro loutkové divadlo,12 ale přání se stalo skutkem v Lounech. První samostatná budova loutkového divadla v Čechách zde byla otevřena v roce 1920!13 Zaznamenat je třeba i snahu smíchovských loutkářů postavit loutkové divadlo v dolní části Kinského zahrady, vypracován byl také projekt arch. Oldřichem Bonaventurou,14 ale patrně se jednalo o konkurenční aktivitu a tedy v Loutkáři nezdokumentovanou.
V roce 1923 se na půdě Osvětového svazu ustavuje Loutkářské soustředění a přebírá štafetu. O rok později Loutkář konstatuje, že „Židovský ostrov definitivně přiřčen Ministerstvem veřejných prací Umělecké loutkové scéně! U.L.S. je si vědoma velké odpovědnosti při stavbě samostatné budovy, věnované modernímu loutkovému divadlu, a proto přizvala k součinnosti všechny pracovníky, usilující o umělecké loutkářství. Do rozšířeného výboru zvoleni zástupci loutkových divadel pražských, která sledují cíle nejen výchovné, nýbrž i umělecké, totiž zástupci divadla V říši loutek, Umělecké výchovy na Kr. Vinohradech a Umělecké loutkové scény.“15 Ale v té době už U.L.S. neměla dost sil k realizaci tak náročného záměru. Důležitou a snad rozhodující překážkou byla nepochybně bujná byrokracie. Rozhodovalo se u několika ministerstev, u hl. m. Prahy, v komisi pro kanalizaci řeky Vltavy a Labe v Čechách, vypsána byla soutěž na celkové řešení tří vltavských ostrovů…16 A tak záměr zbudovat v Praze samostatnou budovu loutkového divadla vyzněl doztracena.
Zrodila se však idea reprezentačního loutkového divadla v projektované budově Ústřední městské knihovny. Ale to je již kapitola z historie Říše loutek.
1) Český loutkář, roč. I., čís. 1, str. 21.
2) Český loutkář, roč. II., čís. 7–8.
3) Loutkář, roč. IV., čís. 3–4, str. 43.
4) Tamtéž, str. 29.
5) Tamtéž, str. 30.
6) Tamtéž, str. 35.
7) Tamtéž, str. 34.
8) Loutkář, roč. V., čís. 8, str. 104.
9) Tamtéž, str. 111.
10) Loutkář, roč. IV., čís. 3–4, str. 30.
11) Prof. Josef Skupa: Městské loutkové divadlo v Plzni, Loutkář, roč. XII., čís. 3–4, str. 45.
12) Loutkář, roč. V., čís. 1, str. 20.
13) Loutkář, roč. IV., čís. 10, str. 122.
14) Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Akademia 2004.
15) Loutkář, roč. X., čís. 10, str. 162.
16) Loutkář, roč. XI., čís. 9, str. 179.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.