KOUBA, Petr: Pohárek SČDO 2004
Pohárek SČDO 2004
Na úvod musím konstatovat, že ročník s číslem 32. Pohárku SČDO ve Velké Bystřici byl úplně stejný jako ten předcházející, a na vlas podobný tomu, který jsem tam viděl i v roce 2002.
Nic se nezměnilo na tom, že v sále není možné se ani pohnout, protože jakýkoliv, byť sebemenší pohyb, se po uvolněných prknech přenese na jeviště, kde se promění v nesnesitelný hluk. Stejně jako loni začne uprostřed jednoho výstupu zvát místní rozhlas na brigádu úpravy návsi. Ti další účinkující, stejně jako loni, musí bojovat s tím, že kolem projíždí svatebčané, kteří o sto šest troubí. Dalšího mladíka, který se vrhnul do prožitku svého monologu překvapí traktor, který se vrací z pole a je slyšet mnohem víc, než jakékoliv další snažení dotyčného. A když se zdá, že všechna úskalí jsou překonána, tak stejně jako loni i předloni vypadne proud. Letos dokonce třikrát! A tak se soutěž přeruší a čeká se. Někdy dvacet minut, jindy čtyřicet. Marie Živná, která bojovala s monologem z hry Commedia finita byla pak překvapena tím, že při vzpomínce na Emu Destinovou začalo něco neuvěřitelně na jevišti vrčet a skřípat. Znělo to jako porouchaný vysavač. Seběhli se technici a za zády nebohé herečky cosi opravili a do něčeho kopli – po chvíli hluk překvapivě ustal.
Nic se nezměnilo na dramaturgické slabosti, kterou poslední ročníky Pohárku SČDO nabízejí. Za tři roky jsem si musel vyslechnout už sedm úryvků z Čapkových Apokryfů, i když někdy dobře udělaných. Znovu se objevily v dramaturgii Brejle, po kolikáté už? I když teď mířím i do vlastních řad, prostě tento fakt je neoddiskutovatelný. I další tituly se opakují s železnou pravidelností – Commedia finita, Sluha dvou pánu, Sen noci svatojánské… K oživení trochu ponuré a bezinvenční dramaturgie mohly přispět dvě královéhradecké dívky – Simona Hřebíčková a Kristýna Langová. Jenže ty národní přehlídku, stejně jako v předcházejících letech další Hradečáci, opět bojkotovaly. Jenže čím dál tím víc je začínám chápat…
Nic se nezměnilo ani na postavě průvodkyně. Moderátorský styl Marie Pecúchové je zvláštní kombinací neotřelé jedinečnosti, s mírnou dávkou trapnosti a neumětelství, které má ve formě, jakou umí jen Marie Pecúchová, své osobité kouzlo. Člověk jí občas!!!! odpustí i pískání na prsty a jiné pokřiky, ale opravdu jen občas. Co však nedokážu odpustit je postava Jitky Smutné, která se svezla letos v programu jako druhý průvodce. Tam byla hranice trapnosti a nedůstojnosti překročena měrou vrchovatou. Vyprávět jedním obrovským dvacetisekundovým „šumlem“ o tom, že bude udělena i cena za jevištní mluvu, může působit jako hezká parodie. Pokud to ovšem bude jen jediný prohřešek a nikoliv vrcholný výkon. Vyslovovat zkratky ZUŠ a KD tak, jak se píší a udělat několikrát z divadelního spolku Krupka divadelní spolek Trubka, by nezvládl ani mistr pokleslé zábavy Petr Novotný…
Nic se nezměnilo ani na nepochopitelném rozhodování porotců z SČDO. Sbor moudrých hlav ve složení Zakopal – Vrchovský – Nekuža – Szymiková letos výrazně omládl. SČDO je často obviňováno ze zkostnatělosti, ze staromilství. Z letošního rozhodování jsem nakonec měl dojem, že chtějí porotci dokázat, že to tak není. A tak se oceňovaly ty příspěvky, kde se nejvíce běhá, kde se jezdí na kole, kde to zkrátka nejvíc „žije“! Jenže nakonec byla přehlídka výsledků podivuhodnou směsicí bez ladu a skladu. A tak na místa nejvyšší nakonec vystoupal v dialogu tandem Tomanová – Šulc s Donem Pablem, Donem Pedrem a Věrou Lukášovou. Tam se skákalo přes židle, házelo jablkem a běhalo po sále. V mužském dialogu laureát Jonáš Konývka zase jezdil na bicyklu a mnohokrát předvedl, že ze sedla kola dokáže přestavovat i rekvizity. A konečně v monolozích žen jaký div! Apokryfy Karla Čapka a Irena Víznerová. Nejstatičtější počin letošního národního kola. Bezduchý pohyb ženy kolem metrákové postele, která nemá na jevišti vůbec své opodstatnění… Zkrátka rozhodování poroty v tomto případě opravdu vůbec nerozumím, ale to konec konců není moje věc.
A co Východočeši? Jak jsem říkal, dívky z Hradce Králové se přidaly k bojkotu. Jiří Vencl předvedl s bravurou sobě vlastní individuální výstup s loutkou Až jednou v roce 2078. Povedlo se mu to mnohem líp než na krajském kole, ale už předvedl mnohem lepší výkony v předcházejících ročnících. Z důvodu totální absence konkurence v této kategorii také nebylo co hodnotit. A pak ještě moje ovečky – Olga Vetešníková a David Polách z pardubického EXILU. Ti ve Velké Bystřici odříkali sice úplně všechno, co měli, zahráli co jim nakázal scénář a režisér, ale rozhodně nedokázali najít ve svém výkonu hloubku a rozměr, a tak je celkem pochopitelné, že letos odjeli s prázdnou.
Vraceli jsme se v sobotu 24. dubna noční Hanou směrem do východních Čech. Lehce prší. Ujedeme pár kilometrů a stoupáme do Mohelnického kopce. David Polách se mě ptá, proč jezdíme do Velké Bystřice. Podle jeho slov bychom měli jezdit tam, kde se můžeme inspirovat a kde nám to budě nějakým způsobem prospěšné. Ptá se na můj názor. Mlčím. Musím přepnout dálková světla, protože proti nám jede kamion. Stěrače jezdí zoufale po čelním skle. Souhlasím s Davidem. Asi se příští rok připojíme k bojkotu.
Petr Kouba
Od Jiřího Vencla, který se Pohárku SČDO zúčastnil mimo soutěž s výstupem "Až jednou v roce 2078"
Zatím v krátkosti bych chtěl sdělit, že vedoucí poroty přítel Dušan Zakopal (pro úplnost uvádím ještě celou porotu - př. Ladislav Vrchovský, Hynek Nekuža, Regina Szymiková a tajemníkem byl Ivo Kolařík) sdělil k mému výstupu, že přestože výstup se vymyká snad všem regulím, tak souhlasí s čestným uznáním Ing. Tomáše Hradila, ředitele národního kola - ZVLÁŠŤNÍ OCENĚNÍ ŘEDITELE SOUTĚŽE - OSOBITÝ PROJEV.
S pozdravem a na spolupráci se těší
Jirka Vencl, Česká Třebová
Jiří, blahopřejeme Ti!
Na úvod musím konstatovat, že ročník s číslem 32. Pohárku SČDO ve Velké Bystřici byl úplně stejný jako ten předcházející, a na vlas podobný tomu, který jsem tam viděl i v roce 2002.
Nic se nezměnilo na tom, že v sále není možné se ani pohnout, protože jakýkoliv, byť sebemenší pohyb, se po uvolněných prknech přenese na jeviště, kde se promění v nesnesitelný hluk. Stejně jako loni začne uprostřed jednoho výstupu zvát místní rozhlas na brigádu úpravy návsi. Ti další účinkující, stejně jako loni, musí bojovat s tím, že kolem projíždí svatebčané, kteří o sto šest troubí. Dalšího mladíka, který se vrhnul do prožitku svého monologu překvapí traktor, který se vrací z pole a je slyšet mnohem víc, než jakékoliv další snažení dotyčného. A když se zdá, že všechna úskalí jsou překonána, tak stejně jako loni i předloni vypadne proud. Letos dokonce třikrát! A tak se soutěž přeruší a čeká se. Někdy dvacet minut, jindy čtyřicet. Marie Živná, která bojovala s monologem z hry Commedia finita byla pak překvapena tím, že při vzpomínce na Emu Destinovou začalo něco neuvěřitelně na jevišti vrčet a skřípat. Znělo to jako porouchaný vysavač. Seběhli se technici a za zády nebohé herečky cosi opravili a do něčeho kopli – po chvíli hluk překvapivě ustal.
Nic se nezměnilo na dramaturgické slabosti, kterou poslední ročníky Pohárku SČDO nabízejí. Za tři roky jsem si musel vyslechnout už sedm úryvků z Čapkových Apokryfů, i když někdy dobře udělaných. Znovu se objevily v dramaturgii Brejle, po kolikáté už? I když teď mířím i do vlastních řad, prostě tento fakt je neoddiskutovatelný. I další tituly se opakují s železnou pravidelností – Commedia finita, Sluha dvou pánu, Sen noci svatojánské… K oživení trochu ponuré a bezinvenční dramaturgie mohly přispět dvě královéhradecké dívky – Simona Hřebíčková a Kristýna Langová. Jenže ty národní přehlídku, stejně jako v předcházejících letech další Hradečáci, opět bojkotovaly. Jenže čím dál tím víc je začínám chápat…
Nic se nezměnilo ani na postavě průvodkyně. Moderátorský styl Marie Pecúchové je zvláštní kombinací neotřelé jedinečnosti, s mírnou dávkou trapnosti a neumětelství, které má ve formě, jakou umí jen Marie Pecúchová, své osobité kouzlo. Člověk jí občas!!!! odpustí i pískání na prsty a jiné pokřiky, ale opravdu jen občas. Co však nedokážu odpustit je postava Jitky Smutné, která se svezla letos v programu jako druhý průvodce. Tam byla hranice trapnosti a nedůstojnosti překročena měrou vrchovatou. Vyprávět jedním obrovským dvacetisekundovým „šumlem“ o tom, že bude udělena i cena za jevištní mluvu, může působit jako hezká parodie. Pokud to ovšem bude jen jediný prohřešek a nikoliv vrcholný výkon. Vyslovovat zkratky ZUŠ a KD tak, jak se píší a udělat několikrát z divadelního spolku Krupka divadelní spolek Trubka, by nezvládl ani mistr pokleslé zábavy Petr Novotný…
Nic se nezměnilo ani na nepochopitelném rozhodování porotců z SČDO. Sbor moudrých hlav ve složení Zakopal – Vrchovský – Nekuža – Szymiková letos výrazně omládl. SČDO je často obviňováno ze zkostnatělosti, ze staromilství. Z letošního rozhodování jsem nakonec měl dojem, že chtějí porotci dokázat, že to tak není. A tak se oceňovaly ty příspěvky, kde se nejvíce běhá, kde se jezdí na kole, kde to zkrátka nejvíc „žije“! Jenže nakonec byla přehlídka výsledků podivuhodnou směsicí bez ladu a skladu. A tak na místa nejvyšší nakonec vystoupal v dialogu tandem Tomanová – Šulc s Donem Pablem, Donem Pedrem a Věrou Lukášovou. Tam se skákalo přes židle, házelo jablkem a běhalo po sále. V mužském dialogu laureát Jonáš Konývka zase jezdil na bicyklu a mnohokrát předvedl, že ze sedla kola dokáže přestavovat i rekvizity. A konečně v monolozích žen jaký div! Apokryfy Karla Čapka a Irena Víznerová. Nejstatičtější počin letošního národního kola. Bezduchý pohyb ženy kolem metrákové postele, která nemá na jevišti vůbec své opodstatnění… Zkrátka rozhodování poroty v tomto případě opravdu vůbec nerozumím, ale to konec konců není moje věc.
A co Východočeši? Jak jsem říkal, dívky z Hradce Králové se přidaly k bojkotu. Jiří Vencl předvedl s bravurou sobě vlastní individuální výstup s loutkou Až jednou v roce 2078. Povedlo se mu to mnohem líp než na krajském kole, ale už předvedl mnohem lepší výkony v předcházejících ročnících. Z důvodu totální absence konkurence v této kategorii také nebylo co hodnotit. A pak ještě moje ovečky – Olga Vetešníková a David Polách z pardubického EXILU. Ti ve Velké Bystřici odříkali sice úplně všechno, co měli, zahráli co jim nakázal scénář a režisér, ale rozhodně nedokázali najít ve svém výkonu hloubku a rozměr, a tak je celkem pochopitelné, že letos odjeli s prázdnou.
Vraceli jsme se v sobotu 24. dubna noční Hanou směrem do východních Čech. Lehce prší. Ujedeme pár kilometrů a stoupáme do Mohelnického kopce. David Polách se mě ptá, proč jezdíme do Velké Bystřice. Podle jeho slov bychom měli jezdit tam, kde se můžeme inspirovat a kde nám to budě nějakým způsobem prospěšné. Ptá se na můj názor. Mlčím. Musím přepnout dálková světla, protože proti nám jede kamion. Stěrače jezdí zoufale po čelním skle. Souhlasím s Davidem. Asi se příští rok připojíme k bojkotu.
Petr Kouba
Od Jiřího Vencla, který se Pohárku SČDO zúčastnil mimo soutěž s výstupem "Až jednou v roce 2078"
Zatím v krátkosti bych chtěl sdělit, že vedoucí poroty přítel Dušan Zakopal (pro úplnost uvádím ještě celou porotu - př. Ladislav Vrchovský, Hynek Nekuža, Regina Szymiková a tajemníkem byl Ivo Kolařík) sdělil k mému výstupu, že přestože výstup se vymyká snad všem regulím, tak souhlasí s čestným uznáním Ing. Tomáše Hradila, ředitele národního kola - ZVLÁŠŤNÍ OCENĚNÍ ŘEDITELE SOUTĚŽE - OSOBITÝ PROJEV.
S pozdravem a na spolupráci se těší
Jirka Vencl, Česká Třebová
Jiří, blahopřejeme Ti!
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.