GREGAR, Saša: Jaroslava Faltejsková
Jaroslava Faltejsková, nar. 11. 5. 1933
Milá Jaruško Faltejsková,
vždycky, když jsem za sebou slyšel to starostlivé „čičí…“, s kterým jsi vstupovala na scénu v památné naší Lavičce - zatím ve tvé a doufám, že ne poslední, roli paní vychovatelky Ambry - měl jsem pocit jistoty. Že se na jevišti potkávám se zralým životem, s člověčinou prověřenou nesčetnými osobními zkušenostmi. Že přichází herečka sice amatérská, ale právě proto tak věrohodná a autentická, a že rozběhnuté představení dostane správnou hloubku a citovost, která nepromlouvá jen z postavy, ale především a právě z tvé jedinečnosti. Omlouvám se za ty dlouhé věty. Stačilo by třeba napsat – ano, přišla Ambra a byla.
Na jevišti jsme se spolu tehdy potkali poprvé, už jsi za sebou měla skoro padesát let hereckého života. A předcházely tomu desítky hodin zkoušení u vás doma v obýváku - místo lavičky tři židle a prostor kolem snad jen pět šest metrů čtverečních. Snad ale i proto bylo to hraní tak soustředěné a jak se říká kontaktní. Dala jsi do Ambry nejen svou ženskou moudrost a citovost, ale i chytrost, vtip a smysl pro nadsázku, pro humor, jaký je ti vlastní a jakého u ženských k pohledání (myslím-li mužským mozkem).
Jenže nic nepřichází samo sebou. A vůbec nejde o souznění z jedné hry. Říká se, že zkušenosti jsou k nezaplacení – a žes jich posbírala za svou „ochotnickou kariéru“ bezpočet. Samozřejmě většinou po boku svého manžela Rudolfa, v jehož režiích jsi hrála především.
Začalo to vaše divadelní putování už v padesátých letech na pražské Pedagogické fakultě, v divadelním souboru po boku pánů Svěráků, Smoljaků, Čepelků, kteří se později proslavili. A už tenkrát jsi hrála role krásné, třeba Markétu ve Figarově svatbě, Rosauru v Goldoniho Lháři… Konečně, tvůj muž Goldoniho miluje, a proto sis zahrála i Pasquu v jeho Poprasku na laguně. Ale to už se psal rok 1988 a místem činu byl třebechovický Symposion, s nímž rodina Faltejskova prožila dobré i zlé. A od všeho kopec, od poloviny padesátých let až k té sametové revoluci. Že to byly doby bohatýrské se dá vyčíst z přehledu rolí, který tvůj muž pěkně systematicky sleduje. A že to byly i doby chmurné je patrné z pauzy mezi léty 1968 – 1981, kdy vaše divadelnická rodina byla pro režim non grata.
Čtu si v tom seznamu a nestačím se divit. Je v něm bezpočet rolí velkých – v té první fázi třebechovické např. Kateřina ve Zkrocení, Marjánka v Tvrdohlavce, ve druhé zas Vodičková ve Windsorských paničkách, Klásková v Lucerně či Hejtmanka v Těžké Barboře (v téhle hře jsi vystupovala už coby školní dítko na jevišti tehdejšího Krajského oblastního divadla, když se psal rok 1950 a pak ještě dvakrát, role Hejtmanky v roce 1993 byla navíc i poslední v Symposionu). Dodnes určitě publikum, a nejen domácí, vzpomíná tvou Paní Papagatovou z Kaviáru nebo čočka, na krásnou a temperamentní Katastrofu v Nebi na zemi (zahrála sis dvakrát v rozmezí dvaceti let). Konečně úspěchy třebechovického spolku jsou a budou spojeny jak s tvými rolemi, tak s prací „ve prospěch spolku“, mezi něž patří i odvážné budování samotného stánku tamního divadla, které pro tebe i pro Rudolfa znamenalo kdysi úplně všecko…
Nakonec těch krásných jevištních postav bylo třicet osm, odečteme-li nucenou třináctiletou pauzu každý rok jedna až čtyři role ročně. Ale kromě toho ses vryla do paměti pěkné řádce svých žáků – učitelské povolání tě taky silně přibližovalo k lidskému společenství. A není nad oblíbenou učitelku, na níž mnozí s láskou vzpomínají. Na zahradě vašeho domu jsou kytky z celé Evropy. Však jsi je tajně uždibovala v proslulých parcích na vašich prázdninových „poznávacích“ cestách. Jenže to, že ta vždycky upravená a šarmem okouzlující dáma ošetřuje stovky kytek a keřů rukama od hlíny, to divák neví, protože tak daleko nevidí. Já to svědectví s radostí podávám, protože od chvíle, co jsem splynul s Hradcem Králové, mě tvoje zahrada ( na níž jsme také mockrát zkoušeli Lavičku, Knížete) přirostla k srdci jako místo téměř kontemplativní, pohodové, radostné.
Prý je ti sedmdesát, říkali! Nevěřím! Elánu na dvacet, třicet a odvahy pouštět se stále do nových věcí bys mohla rozdávat. A řemeslo kantorské na tobě nenechalo žádné trudné stopy, naopak. To bude tou láskou k divadlu, tedy k bližnímu svému. Přeji ti, aby tvůj permanentní režisér Ruda byl na tebe hodný. Protože si nic jiného nezasloužíš. A buď ještě dlouho radostná. A zdravá. Se vším ostatním si dovedeš poradit sama. Jako Ambra v Lavičce, která taky věděla zač je toho v životě loket.
Tvůj Saša Gregar
Milá Jaruško Faltejsková,
vždycky, když jsem za sebou slyšel to starostlivé „čičí…“, s kterým jsi vstupovala na scénu v památné naší Lavičce - zatím ve tvé a doufám, že ne poslední, roli paní vychovatelky Ambry - měl jsem pocit jistoty. Že se na jevišti potkávám se zralým životem, s člověčinou prověřenou nesčetnými osobními zkušenostmi. Že přichází herečka sice amatérská, ale právě proto tak věrohodná a autentická, a že rozběhnuté představení dostane správnou hloubku a citovost, která nepromlouvá jen z postavy, ale především a právě z tvé jedinečnosti. Omlouvám se za ty dlouhé věty. Stačilo by třeba napsat – ano, přišla Ambra a byla.
Na jevišti jsme se spolu tehdy potkali poprvé, už jsi za sebou měla skoro padesát let hereckého života. A předcházely tomu desítky hodin zkoušení u vás doma v obýváku - místo lavičky tři židle a prostor kolem snad jen pět šest metrů čtverečních. Snad ale i proto bylo to hraní tak soustředěné a jak se říká kontaktní. Dala jsi do Ambry nejen svou ženskou moudrost a citovost, ale i chytrost, vtip a smysl pro nadsázku, pro humor, jaký je ti vlastní a jakého u ženských k pohledání (myslím-li mužským mozkem).
Jenže nic nepřichází samo sebou. A vůbec nejde o souznění z jedné hry. Říká se, že zkušenosti jsou k nezaplacení – a žes jich posbírala za svou „ochotnickou kariéru“ bezpočet. Samozřejmě většinou po boku svého manžela Rudolfa, v jehož režiích jsi hrála především.
Začalo to vaše divadelní putování už v padesátých letech na pražské Pedagogické fakultě, v divadelním souboru po boku pánů Svěráků, Smoljaků, Čepelků, kteří se později proslavili. A už tenkrát jsi hrála role krásné, třeba Markétu ve Figarově svatbě, Rosauru v Goldoniho Lháři… Konečně, tvůj muž Goldoniho miluje, a proto sis zahrála i Pasquu v jeho Poprasku na laguně. Ale to už se psal rok 1988 a místem činu byl třebechovický Symposion, s nímž rodina Faltejskova prožila dobré i zlé. A od všeho kopec, od poloviny padesátých let až k té sametové revoluci. Že to byly doby bohatýrské se dá vyčíst z přehledu rolí, který tvůj muž pěkně systematicky sleduje. A že to byly i doby chmurné je patrné z pauzy mezi léty 1968 – 1981, kdy vaše divadelnická rodina byla pro režim non grata.
Čtu si v tom seznamu a nestačím se divit. Je v něm bezpočet rolí velkých – v té první fázi třebechovické např. Kateřina ve Zkrocení, Marjánka v Tvrdohlavce, ve druhé zas Vodičková ve Windsorských paničkách, Klásková v Lucerně či Hejtmanka v Těžké Barboře (v téhle hře jsi vystupovala už coby školní dítko na jevišti tehdejšího Krajského oblastního divadla, když se psal rok 1950 a pak ještě dvakrát, role Hejtmanky v roce 1993 byla navíc i poslední v Symposionu). Dodnes určitě publikum, a nejen domácí, vzpomíná tvou Paní Papagatovou z Kaviáru nebo čočka, na krásnou a temperamentní Katastrofu v Nebi na zemi (zahrála sis dvakrát v rozmezí dvaceti let). Konečně úspěchy třebechovického spolku jsou a budou spojeny jak s tvými rolemi, tak s prací „ve prospěch spolku“, mezi něž patří i odvážné budování samotného stánku tamního divadla, které pro tebe i pro Rudolfa znamenalo kdysi úplně všecko…
Nakonec těch krásných jevištních postav bylo třicet osm, odečteme-li nucenou třináctiletou pauzu každý rok jedna až čtyři role ročně. Ale kromě toho ses vryla do paměti pěkné řádce svých žáků – učitelské povolání tě taky silně přibližovalo k lidskému společenství. A není nad oblíbenou učitelku, na níž mnozí s láskou vzpomínají. Na zahradě vašeho domu jsou kytky z celé Evropy. Však jsi je tajně uždibovala v proslulých parcích na vašich prázdninových „poznávacích“ cestách. Jenže to, že ta vždycky upravená a šarmem okouzlující dáma ošetřuje stovky kytek a keřů rukama od hlíny, to divák neví, protože tak daleko nevidí. Já to svědectví s radostí podávám, protože od chvíle, co jsem splynul s Hradcem Králové, mě tvoje zahrada ( na níž jsme také mockrát zkoušeli Lavičku, Knížete) přirostla k srdci jako místo téměř kontemplativní, pohodové, radostné.
Prý je ti sedmdesát, říkali! Nevěřím! Elánu na dvacet, třicet a odvahy pouštět se stále do nových věcí bys mohla rozdávat. A řemeslo kantorské na tobě nenechalo žádné trudné stopy, naopak. To bude tou láskou k divadlu, tedy k bližnímu svému. Přeji ti, aby tvůj permanentní režisér Ruda byl na tebe hodný. Protože si nic jiného nezasloužíš. A buď ještě dlouho radostná. A zdravá. Se vším ostatním si dovedeš poradit sama. Jako Ambra v Lavičce, která taky věděla zač je toho v životě loket.
Tvůj Saša Gregar
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.