Úpice, Současnost, historie, kořeny ex www.divadloupice.cz (2007)
SOUČASTNOST SPOLKU
Co napsat k současnosti na web, když právě tady platí víc než kdekoliv jinde, že co bylo včera je už historií? Možná třeba to, že v případě našeho spolku to až zas tak neplatí. Každoročně máme, dalo by se říct, docela pevně stanovený „Plán činnosti“. Ten se sestává především z nácviku jedné či dvou premiér a jejich reprizování. Potom tam je zpravidla jeden společný Tajný výlet (na jaře), uspořádání minipřehlídky Divadelní úsměvy (na podzim) a také několik „pohostinských“ účinkování na akcích v okresním městě, na nichž zpravidla plníme roli krojovaného „křoví“ (nutno podotknout, že rádi). Někteří mají toho celoročního společného snažení málo a tak spolu tráví i Silvestra. Velké i menší oslavy velkých či menších osobních jubileí ponechme stranou, i když i to je svým způsobem spolkový život.
A protože jsme už od dob, kdy se to ještě tolik „nenosilo“ spolkem, snažícím se na svou činnost nějakou tu korunu vydělat, sloužíme po celé léto každý víkend (od pátku do pondělí) v naší Hospůdce na Plotě (u divadla). Díky tomuto vydělávání peněz nám také už třetí desetiletí „není souzeno“ opustit Úpici v době tradiční pouti. Naše bramboráky (ze třech metráků brambor), langoše, točené pivo, víno, Alešovy párečky a pohodové posezení u ochotníků k úpické pouti už totiž neodmyslitelně patří...
Času má většina z nás, padesátky členů, pořád míň a míň. Přesto hrajeme, organizujeme, účinkujeme… vše, jak už bylo výše zmíněno, podle lety prakticky neměnného plánu… Je to dobře? Nebo špatně? A není to spíš jedno? Hlavně, že naši věrní na nás ochotníky mohou poměrně pravidelně do divadla chodit. Ne všude tomu tak stále ještě je… A přestože intenzita spolkového života nám kolísá (asi stejně jako jiným), táhneme tu naši stoosmdesátiletou ochotnickou káru pořád dál. Jinak to přeci ani nejde.
HISTORIE SPOLKU
Hned poté, co se ochotníci dočkali na počátku 20. století nové scény ve dvoraně u Vacků, oslavili osmdesát let trvání ochotnického divadla v Úpici (1904 - M. A. Šimáček Pomluva). V roce následujícím byl možná uvedením operety Kněžna Pepička položen základ k pozdější veliké oblibě tohoto žánru v našem městě. Ochotníci se v době před první světovou válkou podíleli na společenském životě města. Uspořádali například Sjezd ochotnictva severovýchodu Čech, První kostýmní ples, přičinili se rovněž o vznik Ochotnického pěveckého družstva. Na podzim 1909 navštívil divadlo, spolu s dramaturgem Národního divadla Jaroslavem Kvapilem, Alois Jirásek.
Do života, nejen ochotnického, pak zasáhla válka. Ale hned po jejím skončení secvičili úpičtí hru F. F. Šamberka Karel Havlíček Borovský. Už tehdy se spolek snažil zajistit svou hmotnou existenci: získal společnou biografickou koncesi s tělocvičnou jednotou Sokol. V sále u Vacků začalo Bio Světozor promítat na podzim 1920….
Významným datem je 20. červen 1924. To ochotníci požádali Mistra Aloise Jiráska o souhlas s pojmenováním spolku jeho jménem. A už o pět dní později tento souhlas dostali. Na valné hromadě 11. března 1925 byl pak A. Jirásek jmenován čestným členem spolku. Už v této době se vzhledem k poměrně vysokému nájemnému za užívání dvorany u Vacků, začínal hledat vhodný prostor pro výstavbu budovy jak pro divadlo, tak pro biograf. V červnu 1937 rozhodla mimořádná valná hromada o stavbě divadla a již o rok později se v něm konalo první zahajovací představení. Úplného dokončení se veřejnost ale dočkala až po 2. světové válce. Prvním poválečným přestavením byla Jiráskova Lucerna, kterou nastudovaly sjednocené divadelní spolky už v září 1945. Divadelníci pak získali i vlastní zkušebnu. Nejprve v Kulturním domě na Blahovce a později ve vile bývalé továrny Pálenka, kde sídlil i Kulturní klub ROH, k němuž byl spolek jako dramatický odbor A. Jirásek na konci padesátých let připojen. Tehdy také vzniká Divadlo mladých, které navazovalo na dlouholetou tradici divadelních spolku při úpických školách. Soubor dospělých se začal divadlu věnovat opravdu systematicky, zřízena byla například i dramaturgická rada… Celé toto období období je podrobně zmapováno díky publikaci 150 let ochotnického divadla, kterou sestavil Ladislav Tomm.
V šedesátých letech se začal projevovat vliv televize a širokoúhlého kina… Diváků ochotníkům ubývalo. Spolek se dostal do krize, která vyvrcholila dočasným rozdělením na dramatický odbor a Hudební divadlo. Po opětovném sloučení se soubor věnoval především nácviku oblíbených písničkových pořadů a operet. Mezi skutečně mimořádné akce této doby patří zorganizování Úpických staročeských poutí. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let došlo k další aktivizaci souboru, která vyvrcholila rozhodnutím o pravidelném pořádání divadelních festivalů současné divadelní tvorby. Ty si postupně vybudovaly významné postavení mezi ostatními festivaly nejen v kraji, ale v celé republice. V souboru se začala stále více prosazovat skupina mladých a spolu s ní nová kvalita. Ta se plně prosadila na několika po sobě jdoucích Jiráskových Hronovech. Spolek byl v této době mimořádně aktivní i v mimodivadelní činnosti. Organizoval například Noční slavnosti, kterých na louce pod Velbabou se účastnily i dva tisíce lidí. Na tradiční úpickou pouť přišel s vlastním občerstvením – divadelními bramboráky. Mimořádnou události v životě celého spolku byl nácvik hry E. F. Buriana Hra o Dorotě. S inscenací, která se hrála v parcích nebo na náměstích a s poselstvím světovému mírovému shromáždění zasedajícímu v hlavním městě, putovali úpičtí osmnácti městy. S vozem taženým koňmi dorazili až do Prahy na Slovanský ostrov, kde předali zástupcům Národního divadla i kámen z hradu Vizmburku, jako symbolický dar pro po rekonstrukci znovu právě otevírané Národní divadlo.
Devadesátá léta přinesla do života ochotníků zpočátku logický útlum. Bylo nutné nalézt odpovídající postavení i v nových ekonomických a společenských podmínkách. Vznikl proto samostatný spolek na bázi občanského sdružení: Divadlo A. Jiráska - Jednota divadelních ochotníků. Poté, co se vyjasnil postoj vedení města ke spolkovým aktivitám obecně, nalezli v nové struktuře své místo i ochotníci. Jejich aktivita se tak mohla znovu obrátit především k přípravě nových inscenací. Posledních třicet let spolku je zachyceno v publikaci vydané u příležitosti 180. sezóny a která je také přístupná na těchto stránkách.
KOŘENY SPOLKU
Kořeny ochotnického života v Úpici sahají až na samý počátek 19. století. To si tehdy, roku 1807, najal dvacetiletý Josef Vida Na Podměstí hostinec a začal v něm provozovat loutkové divadlo. A už v roce 1824 se podle Pamětní knihy V. Schreibera, „sestoupila společnost divadelních ochotníků, jak se zdá z mladších občanů, zejména řemeslníků a studentů, a zajisté po mnohých obtížích započala první hry.“ Dokladem toho je dochovaná úloha hraběcího správce ze hry Fr. J. Raymana Vyhrané panství. Psána byla rukou Jana Záruby, tehdy dvacetiletého mladíka, který podle místní kroniky zapůjčil na zřízení ochotnického divadla v Úpici celých dvacet zlatých. Tím ho patrně nejen založil, ale zasloužil se i o jeho další rozvoj. Bohužel to bylo období poměrně krátké. Už o šest let později začalo období zákazů ochotnické činnosti ze strany náchodské vrchnosti. Ta měla problém mezi jiným třeba i s tím, že místní ochotníci nemají k provozování svých her patřičnou způsobilost…
Dalším impulsem pro úpické byl revoluční rok 1848 a roky bezprostředně následující. A bohužel opět se špatným koncem. Roku 1852 byl Vincenc Nyklíček, jako hlavní pořadatel ochotnických představení v Úpici, odsouzen vrchností ke značné pokutě 50 zlatých za neoprávněné hraní divadla…
Souvislá spolková činnost tak započala až ve druhé polovině 19. století. Z této doby pochází i malovaná úpická opona od Vincence Teuchmanna, uložená v místním muzeu. Z Radnice, kde tehdy ochotníci hráli, se přestěhovali do hostince U Perníkářů na náměstí (čp. 32), kde si pro své potřeby upravili zdejší velký sál. V kronice se o tom můžeme dočíst: „… Dne 27. listopadu 1870 požádali ochotníci obecní správu, aby jim přenechala v obstojné ceně nějaké klády na prkna k zřízení pevných lavic v divadle. Žádosti obec vyhověla, vykázavši ochotníkům čtyři klády zdarma…“.
Na počátku 90. let se ochotníci během tří let znovu třikrát stěhovali, až se nakonec opět vrátili na jeviště hostince U Perníkářů. Opravdovou domácí scénu jim přinesla až přístavba jeviště a šaten k hostinci Karla Vacka na počátku 20. století. Prvního července 1903 bylo s přístavbou započato a koncem října téhož roku byla stavba nákladem 19 739,08 K dokončena… Slavnostní proslov při otevírání nového divadla pronesl tehdejší městský radní, MUDr. Antonín Čapek, obvodní a tovární lékař a všestranný kulturní pracovník, který se stal o rok později na jednu sezónu i předsedou ochotnického spolku. K otevření vytouženého a opravdu už „svého“ divadla uvedl spolek hru Jan Výrava od Františka Adolfa Šubrta. Stalo se tak po téměř osmdesáti letech existence ochotnického divadla v Úpici…
Co napsat k současnosti na web, když právě tady platí víc než kdekoliv jinde, že co bylo včera je už historií? Možná třeba to, že v případě našeho spolku to až zas tak neplatí. Každoročně máme, dalo by se říct, docela pevně stanovený „Plán činnosti“. Ten se sestává především z nácviku jedné či dvou premiér a jejich reprizování. Potom tam je zpravidla jeden společný Tajný výlet (na jaře), uspořádání minipřehlídky Divadelní úsměvy (na podzim) a také několik „pohostinských“ účinkování na akcích v okresním městě, na nichž zpravidla plníme roli krojovaného „křoví“ (nutno podotknout, že rádi). Někteří mají toho celoročního společného snažení málo a tak spolu tráví i Silvestra. Velké i menší oslavy velkých či menších osobních jubileí ponechme stranou, i když i to je svým způsobem spolkový život.
A protože jsme už od dob, kdy se to ještě tolik „nenosilo“ spolkem, snažícím se na svou činnost nějakou tu korunu vydělat, sloužíme po celé léto každý víkend (od pátku do pondělí) v naší Hospůdce na Plotě (u divadla). Díky tomuto vydělávání peněz nám také už třetí desetiletí „není souzeno“ opustit Úpici v době tradiční pouti. Naše bramboráky (ze třech metráků brambor), langoše, točené pivo, víno, Alešovy párečky a pohodové posezení u ochotníků k úpické pouti už totiž neodmyslitelně patří...
Času má většina z nás, padesátky členů, pořád míň a míň. Přesto hrajeme, organizujeme, účinkujeme… vše, jak už bylo výše zmíněno, podle lety prakticky neměnného plánu… Je to dobře? Nebo špatně? A není to spíš jedno? Hlavně, že naši věrní na nás ochotníky mohou poměrně pravidelně do divadla chodit. Ne všude tomu tak stále ještě je… A přestože intenzita spolkového života nám kolísá (asi stejně jako jiným), táhneme tu naši stoosmdesátiletou ochotnickou káru pořád dál. Jinak to přeci ani nejde.
HISTORIE SPOLKU
Hned poté, co se ochotníci dočkali na počátku 20. století nové scény ve dvoraně u Vacků, oslavili osmdesát let trvání ochotnického divadla v Úpici (1904 - M. A. Šimáček Pomluva). V roce následujícím byl možná uvedením operety Kněžna Pepička položen základ k pozdější veliké oblibě tohoto žánru v našem městě. Ochotníci se v době před první světovou válkou podíleli na společenském životě města. Uspořádali například Sjezd ochotnictva severovýchodu Čech, První kostýmní ples, přičinili se rovněž o vznik Ochotnického pěveckého družstva. Na podzim 1909 navštívil divadlo, spolu s dramaturgem Národního divadla Jaroslavem Kvapilem, Alois Jirásek.
Do života, nejen ochotnického, pak zasáhla válka. Ale hned po jejím skončení secvičili úpičtí hru F. F. Šamberka Karel Havlíček Borovský. Už tehdy se spolek snažil zajistit svou hmotnou existenci: získal společnou biografickou koncesi s tělocvičnou jednotou Sokol. V sále u Vacků začalo Bio Světozor promítat na podzim 1920….
Významným datem je 20. červen 1924. To ochotníci požádali Mistra Aloise Jiráska o souhlas s pojmenováním spolku jeho jménem. A už o pět dní později tento souhlas dostali. Na valné hromadě 11. března 1925 byl pak A. Jirásek jmenován čestným členem spolku. Už v této době se vzhledem k poměrně vysokému nájemnému za užívání dvorany u Vacků, začínal hledat vhodný prostor pro výstavbu budovy jak pro divadlo, tak pro biograf. V červnu 1937 rozhodla mimořádná valná hromada o stavbě divadla a již o rok později se v něm konalo první zahajovací představení. Úplného dokončení se veřejnost ale dočkala až po 2. světové válce. Prvním poválečným přestavením byla Jiráskova Lucerna, kterou nastudovaly sjednocené divadelní spolky už v září 1945. Divadelníci pak získali i vlastní zkušebnu. Nejprve v Kulturním domě na Blahovce a později ve vile bývalé továrny Pálenka, kde sídlil i Kulturní klub ROH, k němuž byl spolek jako dramatický odbor A. Jirásek na konci padesátých let připojen. Tehdy také vzniká Divadlo mladých, které navazovalo na dlouholetou tradici divadelních spolku při úpických školách. Soubor dospělých se začal divadlu věnovat opravdu systematicky, zřízena byla například i dramaturgická rada… Celé toto období období je podrobně zmapováno díky publikaci 150 let ochotnického divadla, kterou sestavil Ladislav Tomm.
V šedesátých letech se začal projevovat vliv televize a širokoúhlého kina… Diváků ochotníkům ubývalo. Spolek se dostal do krize, která vyvrcholila dočasným rozdělením na dramatický odbor a Hudební divadlo. Po opětovném sloučení se soubor věnoval především nácviku oblíbených písničkových pořadů a operet. Mezi skutečně mimořádné akce této doby patří zorganizování Úpických staročeských poutí. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let došlo k další aktivizaci souboru, která vyvrcholila rozhodnutím o pravidelném pořádání divadelních festivalů současné divadelní tvorby. Ty si postupně vybudovaly významné postavení mezi ostatními festivaly nejen v kraji, ale v celé republice. V souboru se začala stále více prosazovat skupina mladých a spolu s ní nová kvalita. Ta se plně prosadila na několika po sobě jdoucích Jiráskových Hronovech. Spolek byl v této době mimořádně aktivní i v mimodivadelní činnosti. Organizoval například Noční slavnosti, kterých na louce pod Velbabou se účastnily i dva tisíce lidí. Na tradiční úpickou pouť přišel s vlastním občerstvením – divadelními bramboráky. Mimořádnou události v životě celého spolku byl nácvik hry E. F. Buriana Hra o Dorotě. S inscenací, která se hrála v parcích nebo na náměstích a s poselstvím světovému mírovému shromáždění zasedajícímu v hlavním městě, putovali úpičtí osmnácti městy. S vozem taženým koňmi dorazili až do Prahy na Slovanský ostrov, kde předali zástupcům Národního divadla i kámen z hradu Vizmburku, jako symbolický dar pro po rekonstrukci znovu právě otevírané Národní divadlo.
Devadesátá léta přinesla do života ochotníků zpočátku logický útlum. Bylo nutné nalézt odpovídající postavení i v nových ekonomických a společenských podmínkách. Vznikl proto samostatný spolek na bázi občanského sdružení: Divadlo A. Jiráska - Jednota divadelních ochotníků. Poté, co se vyjasnil postoj vedení města ke spolkovým aktivitám obecně, nalezli v nové struktuře své místo i ochotníci. Jejich aktivita se tak mohla znovu obrátit především k přípravě nových inscenací. Posledních třicet let spolku je zachyceno v publikaci vydané u příležitosti 180. sezóny a která je také přístupná na těchto stránkách.
KOŘENY SPOLKU
Kořeny ochotnického života v Úpici sahají až na samý počátek 19. století. To si tehdy, roku 1807, najal dvacetiletý Josef Vida Na Podměstí hostinec a začal v něm provozovat loutkové divadlo. A už v roce 1824 se podle Pamětní knihy V. Schreibera, „sestoupila společnost divadelních ochotníků, jak se zdá z mladších občanů, zejména řemeslníků a studentů, a zajisté po mnohých obtížích započala první hry.“ Dokladem toho je dochovaná úloha hraběcího správce ze hry Fr. J. Raymana Vyhrané panství. Psána byla rukou Jana Záruby, tehdy dvacetiletého mladíka, který podle místní kroniky zapůjčil na zřízení ochotnického divadla v Úpici celých dvacet zlatých. Tím ho patrně nejen založil, ale zasloužil se i o jeho další rozvoj. Bohužel to bylo období poměrně krátké. Už o šest let později začalo období zákazů ochotnické činnosti ze strany náchodské vrchnosti. Ta měla problém mezi jiným třeba i s tím, že místní ochotníci nemají k provozování svých her patřičnou způsobilost…
Dalším impulsem pro úpické byl revoluční rok 1848 a roky bezprostředně následující. A bohužel opět se špatným koncem. Roku 1852 byl Vincenc Nyklíček, jako hlavní pořadatel ochotnických představení v Úpici, odsouzen vrchností ke značné pokutě 50 zlatých za neoprávněné hraní divadla…
Souvislá spolková činnost tak započala až ve druhé polovině 19. století. Z této doby pochází i malovaná úpická opona od Vincence Teuchmanna, uložená v místním muzeu. Z Radnice, kde tehdy ochotníci hráli, se přestěhovali do hostince U Perníkářů na náměstí (čp. 32), kde si pro své potřeby upravili zdejší velký sál. V kronice se o tom můžeme dočíst: „… Dne 27. listopadu 1870 požádali ochotníci obecní správu, aby jim přenechala v obstojné ceně nějaké klády na prkna k zřízení pevných lavic v divadle. Žádosti obec vyhověla, vykázavši ochotníkům čtyři klády zdarma…“.
Na počátku 90. let se ochotníci během tří let znovu třikrát stěhovali, až se nakonec opět vrátili na jeviště hostince U Perníkářů. Opravdovou domácí scénu jim přinesla až přístavba jeviště a šaten k hostinci Karla Vacka na počátku 20. století. Prvního července 1903 bylo s přístavbou započato a koncem října téhož roku byla stavba nákladem 19 739,08 K dokončena… Slavnostní proslov při otevírání nového divadla pronesl tehdejší městský radní, MUDr. Antonín Čapek, obvodní a tovární lékař a všestranný kulturní pracovník, který se stal o rok později na jednu sezónu i předsedou ochotnického spolku. K otevření vytouženého a opravdu už „svého“ divadla uvedl spolek hru Jan Výrava od Františka Adolfa Šubrta. Stalo se tak po téměř osmdesáti letech existence ochotnického divadla v Úpici…
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.