AS 2003, č. 5, s. 35, Jan Strejcovský.

Červencová Tráva kosená v září

Mnohokrát jsem si sliboval, že budu-li psát článek pro Amatérku, budu tak činit okamžitě po skončení akce, o které mám psát. Nepamatuji si již, kdy jsem si naposledy tento slib splnil. A tak teď, v době uzávěrky zářijového čísla, sedím a listuji programovou brožurou celonárodní přehlídky divadelních souborů hrajících v trávě, které se již tradičně konala v prostorách Klášterní zahrady v Bechyni. Započínám tedy mírně kostrbaté pátrání v paměti a vracím se k víkendu 25. – 26. července tohoto roku.
Úplný začátek přehlídky, tedy průvod městem jsem bohužel nestihl, ale na přednášce Pepy Brůčka o problematice pěstování travních porostů v zemích českých a přilehlém okolí jsem již nechyběl. Nepropásl jsem tedy ani podpálení pomníku, ani ohňostroj a z povzdálí jsem mohl fandit účastníkům Popelčiny nejmilejší hry. Po vyhlášení vítězů hry a jejich odměnění nezbytnou keramikou už areál Klášterní zahrady patřil divadlu.
Prvním souborem, který se divákům představil byl, domácí Bateteba. Jejich Před lesem za lesem se zrodilo na loňské Trávě. Inscenace prošla několika přehlídkami (včetně Loutkářské Chrudimi) a v podobě, v jaké jsme ho viděli letos, se počet aktérů zdvojnásobil. Inscenace se stala divadelnější právě díky možnosti budování vztahů obou sympatických mladých protagonistů. Charmsovsky laděná anekdotka se tentokrát potýkala s „neposlušností scény“, díky níž místy pokulhával temporytmus a celek se tak stal rozvleklejším. Nicméně dřevěné loutky plné orezlých akčních doplňků mne nezklamaly.
Druhým souborem pátečního večera se stal nikoliv domácí, ale v podstatě zdomácnělý teplický soubor Marcinovo bílý balet mezi divadly. Na letošní Trávu přivezl inscenaci Pěst. V duchu své vlastní nezaměnitelné poetiky, balancující někde na pomezí improvizace a inzitnosti, nám předvedl divadelní tvar apelující na dobro v nás a nepoužívání oněch „pěstí“ k řešení našich, v podstatě vždy malicherných mezilidských problémů. Inscenace sama byla spíše sledem jednotlivých výstupů a celek mi připadal delší, než mi na konci ukazovaly často sledované hodinky.
Poslední páteční představení přivezlo pražské Divadlo Trakař. Jejich Písně starých kozlů aneb Oběti lásky byly plnokrevným jarmarečním divadlem. Toto ryze mužské divadelní seskupení odehrálo formou kramářských písní několik krátkých anekdot na věčné téma lásky. Humor, nadhled, čistota, smysl pro pointu – co víc si před půl desátou večer přát.
Divadlo Kvelb z Českých Budějovic je již také stálicí mezi „travnatými“ soubory. Jejich Kavkazským pohádkám patřilo sobotní dopoledne. Třem pohádkovým příběhům, které soubor hraje rozdílnými typy loutek, scházel výraznější propojovací prvek a představení se tak rozpadlo na tři samostatná krátká představení. Nechyběly divadelní nápady, živá hudba a loutky hrající jak o život. Celek sice zůstával někde na půl cesty, ale malí i větší diváci si našli své a nadšení a živelnost sršící z Kvelbu strhla snad všechny přítomné. Mě taky.
Čas před sobotním obědem patřil Divadelnímu souboru Bouček Vimperk a jejich Šípkové Růžence. Oproti pátečnímu večeru hrací prostor zaplnily samé ženy. Známý pohádkový příběh byl odehrán, zlá sudička s osudem protagonistů pořádně zamotala, chrabrý princ zahradničil až růže lítaly a děti se nakonec dočkaly probuzení Růženky. Proč celý příběh rámovaly oživlé houby, ze kterých se vyklubaly tři sudičky – nevím. Proč jedna ze sudiček šišlala – nevím. Proč ve zpěvových předělech zaznívalo dlouhé rockové „yees“ – nevím. Nevím spoustu dalších věcí a myslím, že spoustu z nich neví ani inscenátoři sami. Škoda. Obrovské energii, která se z jeviště nesla směrem k divákům, by pomohlo více divadelního přemýšlení.
Posilněni obědem a zmořeni vedrem se diváci dostavili na sobotní odpolední představení. Pražské cestovní pružinové činoherně – maňáskové Divadélko Romaneto přivezlo inscenaci Pejsek a Kočička jdou do divadla. S vydatnou pomocí známých a oblíbených postaviček Pejska a Kočičky se inscenátoři pokusili dětským divákům vštípit zásady chování v divadle. Včetně toho, co si mají vzít děti na sebe, jak si mobilem objednat vstupenky a jak nešustit bonbóny. To vše v poetice Dády Patrasové. Pejsek a Kočička se nebránili. Děti taky moc ne. Já ano.
Dalším domácím souborem, který pod rozpálenou sobotní oblohou vystoupil, byl Rentiér. Pavel Černoch, který „po osvobození od pracovní povinnosti užívá nevysokou, leč pravidelnou doživotní rentu každého dvanáctého dne v měsíci“, odehrál svoji Labutí píseň aneb Můj kalchas před zaplněným hledištěm. Známý a amatéry často hraný text A.P. Čechova o stárnoucím herci, který rozjímá nad rolemi, které si nikdy nezahrál, si protagonista a režisér v jedné osobě upravil na tělo. Představení bylo protknuto nádhernou, až živočišnou schopností existování na jevišti. Prostě „krásnota“.
Posledním představením letošní Trávy byla inscenace pražského Divadla bez zábran V ptačí kleci. Inscenace prezentovaná v programové brožuře jako situační komedie se nejenže komedií nestala, ale spíše přerostla v jakousi agresivní velkoplošnou agitku za registrované partnerství homosexuálů, než ve tvar vonící alespoň trochu divadlem. Škoda. Text skýtal spoustu možností.
Nedílnou součástí každé Trávy je nejen Koloběžková Grand Prix Bechyně, nejen Vyhlášenínejlepšíhozevšechnejlepšíchsouborůtrávysezúčastnivších, ale i POPOFTR. Tedy Popovídání v trávě. Popovídání o tom, co jsme viděli, popovídání s diváky, s autory a protagonisty jednotlivých inscenací. Nejinak tomu bylo i letos. Hlavního moderátorského postu se ujal Roman Černík, kterému jsem sekundoval já a samozřejmě všudepřítomný Pepa Brůček. Všechna tato setkání byla příjemná a zajímavá pro všechny zúčastněné.
Končím teď tedy dolování z paměti a slibuji, že příště budu psát hned!
Jan Strejcovský