Pardubice (město), CÍSAŘ, Jan: MEZI OCHOTNICKOU ELITOU (1.pol. 20. stol.)

CÍSAŘ, Jan - MOHYLOVÁ, Věra: Historie divadelní Pardubic a okolí.
Pardubice, Východočeské divadlo 2002, 144 s., obr. v textu

MEZI OCHOTNICKOU ELITOU
Jestliže první polovina dvacátých let znamenala pro profesionální divadlo hrající v Pardubicích velkou krizi, pak pardubičtí ochotníci v nich zahajují vítězné tažení mezi elitu kraje pod Kunětickou horou, východních Cech i celého českého ochotnictva. Předpoklady tohoto nástupu se formovaly za první světové války mezi pardubickými studenty, zejména gymnaziálními. Neorganizované podniky začaly v letech 1916-1917 dlouhou řadou zábav, večírků a akademií, kdy se zpravidla také zahrála nějaká drobná divadelní hra. Jedna taková studentská skupina si potom postavila jeviště ve zděné kůlně druhého dvora domu čp. 94, jenž patřil fotografu Josefu Pírkoví, otci jednoho z herců. Hráli tu o prázdninách - nejprve vlastní hry a dramatizace. V roce 1917 v této činnosti pokračovali už jako Studentské divadelní sdružení, které na valné hromadě v prosinci 1918 dostalo i oficiální organizační platformu. V roce 1919 si Sdružení pořídilo vlastní jeviště v Bubenči a k práci v něm se přihlásil student průmyslové školy Jiří Plachý. Vyvrcholením této aktivity byla pak inscenace Šrámkova Léta, v režii Julia Mitlöhnera, jenž hrál i Perouta, která byla předvedena 8. června 1921 ve Švandově divadle v Praze v soutěži při všeochotnickém sjez¬du a byla odměněna I. cenou. Tato činnost skončila roku 1922, kdy 3. října valná hromada Sdružení schválila spojení se Spolkem divadelních ochotníků. Druhým centrem studentského divadla byl Studentský spolek Máj, jenž začal svou divadelní činnost v červnu 1918. I dramatický odbor Spolku Máj splynul v říjnu 1921 se Spolkem divadelních ochotníků.
V tomto „studentském divadle", jež se od svých po¬čátků vyznačovalo seriózním a poctivým přístupem k diva¬delní činnosti i hlubokým zaujetím pro „velké" divadlo, vyrostlo několik osobností, které především na půdě Spolku i v celém pardubickém divadelním životě mezi oběma světovými válkami sehrají velkou a důležitou úlohu. A často svou divadelní aktivitou a tvorbou přesáhnou do východních Čech i divadelního dění celostátního -nikoliv jen na půdě divadla ochotnického. Byli to lidé s velkým rozhledem, často s nemalými talentovými předpoklady, schopní určovat a stanovovat dlouhodobé programové cíle a také je organizačně zajišťovat. Patřil k nim dr. Karel Krpata, advokát, novinář, spisovatel, dramatik, snad nejvýznačnější postava tohoto období. Dvakrát se pokusil neúspěšně o profesionální divadelní dráhu, pak už se věnoval jen ochotnickému divadlu jako herec a především jako režisér, jenž se poučil a vzdělal na té podobě režie, kterou představoval K. H. Hilar.
Napsal několik divadelních her, Talár v městečku byl zfilmován. Z prostředí Pardubic vytěžil tři hry. Největšího ohlasu z nich doznal Mistr ostrého meče, jejž napsal Krpata v roce 1940 k oslavám 600 let Pardubic a byl zfilmován pod názvem Počestné paní pardubické. Vedle Krpaty byl nejreprezentativnější postavou tohoto pardubického ochotnického údobí Julius Mitlöhner, jenž se za 11 let podílel jako herec a režisér - často současně v obojí funkci - na 64 inscenacích. Byl nejen po jistou dobu předsedou SDO, ale po léta také pardubického Arbesova okrsku Matice ochotníků, jejíhož celo¬státního výboru byl členem, místostarostou a starostou; podílel se výrazně i na vzniku a organizování Jiráskova Hronova. A působili tu i tři bratří Theinové, z nichž Hanuš se stal členem opery Národního divadla a Pavel, advokát, byl ve třicátých letech intendantem Městského divadla, členem Ústřední divadelní komise VČD (v letech 1945-48 jejím předsedou), takže se účastnil výrazně divadelní¬ho života nejen v Pardubicích, ale i v městech, kde VČD působilo. Svou nepřehlédnutelnou zásluhu na počátcích vzestupu pardubického ochotnického divadla měl i Jiří Plachý, později člen Vinohradského divadla a činohry Národního divadla, jeden z velkých představitelů herecké generace třicátých a čtyřicátých let. Režíroval např. Jiráskova Emigranta, kde hrál i hlavní mužskou roli Peška, stejně tak hrál titulní roli v Mahenově Jánošíku, jejž rovněž režíroval. Podobně tomu bylo i v inscenaci Molnárova Ďábla, Šubertových Probuzenců i v inscenaci hry Jan Výrava téhož autora, kterou Plachý inscenoval v přírodě u Zámečku v Pardubičkách.
Středoškolští studenti měli v Pardubicích na co navazovat. Už v roce 1883 založili vysokoškolští studenti Akademický spolek Arnošt, jenž se kromě jiného přihlásil o slovo i čilou jevištní aktivitou. Tento spolek - pod změněným názvem Spolek akademiků pardubických - uvítal jako svého člena v roce 1906 Vojtěcha Kristiána Blahníka, jenž se stal vedoucí osobností divadelní činnosti Spolku až do roku 1912. Blahník byl absolvent pardubické reálky, potom redaktor Neodvislých listů. Divadlo se stalo jeho osudem. Věnoval se mu nejen jako režisér, který vydatně ovlivnil do svého odchodu z Pardubic úroveň pardubického ochotnického divadla, ale i jako autor řady naučných a naučněpopulárních knížek a spisů, z nichž si svou životnost dodnes zachovaly jeho Světové dějiny divadla, které po desetiletí byly u nás jedinou knihou tohoto druhu. Svého času měly svůj význam i jeho knihy věnované J. K. Tylovi: J. K. Tyl, J. K. Tyla had z ráje. Blahník jimi silně ovlivnil v široké veřejnosti obraz Tylovy osobnosti. I když Blahník po roce 1918 z Pardubic odešel a nepodílel se už na slavném údobí pardubického SDO, svou poučenou a zanícenou divadelní činností pro ni vytvářel předpoklady, zejména důrazem na propracovanost nastudování jednotlivých inscenací.
Tak se tedy rodila a připravovala generace, která posunula v letech I. republiky pardubické ochotnické divadlo na vynikající úroveň. Vlastně uskutečňovala vysoce kvalitní program měšťanského divadla - především „divadla vzdělaneckého" - v rovině divadelní, umělecké, estetické. I když „vzdělanecké divadlo" tkvělo svými kořeny v minulosti, byla si tato generace vědoma posunů a pohybů nejen v transformaci podoby dramatických textů, ale i v inscenačních postupech. Orientovala se hlavně na výrazové prostředky, které českému divadlu přinesl Hilar, ale udržovala kontakt i s inscenačními principy tzv. meziválečné avantgardy. V roce 1926 pozval Akademický spolek členku činohry Národního divadla Elu Poznerovou s adepty dramatického oddělení konzervatoře, kteří za režij¬ního vedení Hanuše Theina, tehdy už konzervatoristy, zahráli spolu s místními ochotníky jeden večer Moliérova Misanthropa a druhý večer Lásky hru osudnou bratří Čapků a Jevrejnovovu harlekyniádu Veselá smrt. Obě představení uvedl proslovem Pavel Thein, který úvodem oznámil, že cílem obou představení je seznámit pardubické diváky s „novými směry které ovládají v dnešní době moderní tvorbu". Názory na obě inscenace se diametrálně rozcházely a nechyběly ani ostré a radikální odsudky -i když většina diváků uznávala opravdovost a poctivost tohoto snažení.
Setkání těchto trendů a názorů s dosavadní ochotnickou tradicí neprobíhalo lehce. V roce 1921 sice nově zvolený předseda Spolku dosáhl spojení Akademického spolku a spolku Máj se SDO a nově přišlí mladí ochotníci se dostávají i do funkcí ve výboru a v dramaturgické komisi, ale brzo nastávají spory, třenice, nesoulad. Podílejí se na nich i problémy finanční (mladí nadělali dluhy na provozování své scény Intimní divadlo, jejíž zřízení si vymohli), starší generaci se také často zdálo, že mladí nedbají dost tradic a zvyklostí. Skončilo to roku 1923 odchodem části mladé generace, která obnovila opět divadelní činnost dramatického odboru Akademického spolku. Ale v roce 1925 byl předsedou SDO zvolen Julius Mitlöhner, což vytvořilo předpoklady k tomu, aby v roce 1927 byla roztržka definitivně překonána a Spolek vstoupil do nejslavnější éry své činnosti, která trvá od roku 1928 deset let.
Na jejím počátku je inscenace Vest-Pocket revue Voskovce, Wericha a Ježka. Byla to ovšem jen výjimka, svědčící však o orientaci rozhodujících sil SDO na moderní divadlo. V dalších inscenacích se proto intenzívně prosazovalo úsilí spojit některé tradiční rysy českého činoherního divadla s moderními postupy. Prospěšnost a kvalita tohoto snažení byly potvrzeny v nejširším kontextu českého ochotnického divadla na Jiráskově Hronovu. Inscenace Jiráskova Otce v režii Karla Krpaty s Juliem Mitlöhnerem v roli Divíška jej otevírala jako jeho první představení vůbec; sklidilo velký úspěch. Na V. Jiráskově Hronovu hrají pardubičtí ochotníci opět v Krpatově režii Zeyerovu Doňu Sanču, na VII. potom ve spolupráci s pardubickým železničářským plukem Vachkova Benedeka a na příštím Vlil. scénické provedení veršů J. Seiferta a K. Tomana pod názvem Osm dní. V roce 1939 přijeli na IX. Jiráskův Hronov s bouřlivě a nadšeně aklamovaným představením aktovek L. Stroupežnického Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová, v němž zazněl manifestačně přípitek na zdraví všech, kdo dobře smýšlejí se zemí českou. S touto inscenací, již stejně jako ono pásmo veršů režíroval Karel Krpata, vyhráli také soutěž okrsku v Jaroměři.
Tato vítězství byla však dobývána za cenu složitých a někdy i hořkých a bolestných rozporů a svárů doma. V květnu 1927 se objevil ve Východočeském republikánu otevřený dopis Karla Krpaty pardubickému obecenstvu, jejž podepsal Arbesův okrsek v Pardubicích, Spolek divadelních ochotníků a Akademický spolek pardubický - dramatický odbor. Bez¬prostředním impulsem k jeho napsání bylo představení Arbesova okrsku, jenž večer před tím hrál podruhé hru Luigiho Pirandella Šest postav hledá autora; text, jenž tehdy patřil k světově proslulým a prošel řadou jevišť v Evropě a Americe. To ostatně také svědčí o divadelní orientaci nové vedoucí generace Spolku, o její snaze „vzdělávat" pardubické diváky v současném divadle, seznamovat je skutečně s nejkvalitnějšími texty, jež měla tehdy činohra k dispozici. Aby inscenace měla i kvalitní inscenační úroveň, hrála v ní jako host Marianna Hellerová. Jak píše Krpata: „...herečka, která prošla školou Reinhardtovou a je dnes stálým hostem naší reprezentativní státní scény. A kolik čestných výjimek z Vás přišlo? Prvé představení prázdné více než z poloviny, druhé více než do třetiny".
Tato trpká zkušenost, kdy Krpata prohlašuje, že se ochotníci styděli za své publikum, jej vedla k tomu, aby bilancoval vztah pardubických divá¬ků k divadlu vůbec. Na počátku konstatuje, že pardubické publikum „churaví". „Ba dokonce choroba Vaše jest vážná, že ostýchám se říci Vám přesnější diagnózu, neboť byste se snad cítili tím uraženi. Tolik však jest mou povinností říci, že bude-li nemoc pokračovat, bude nutno o ní mluviti jako o kulturní méněcennosti!" Pak Krpata připomíná, „protože víme, že máme vůči Vám jisté „kulturní povinnosti", že se Akademický spolek rozhodl zahrát Langrovou Periferii jako „český dramatický úspěch". Ve stejnou dobu připravovali inscenaci téže hry ochotní¬ci chrudimští. V Chrudimi vyprodali pět představení, v Pardubicích „ani jedno", první a druhé představení naplnilo hlediště asi z jedné třetiny, třetí ze tří čtvrtin. Jak se dá tato neúčast vysvětlit, když chrudimského obecenstva je méně? Krpata vysvětlení zná: „Pardubičtí diváci milují operetu a vyprodají ji. Zvláště když se zalesknou kalhotky subrety! A stejně vyprodají pětkráte úplně frašku Náš pan farář...v níž zpívá se (a v pardubickém případě učinila tak herečka ještě s nemožnou a nevkusnou grimasou) písnička, která je - sprostá!" Krpata obviní toto publikum, že: „ohrožuje kulturní pověst Pardubic, ničí práci, kterou jim ochotníci nezištně přinᚬjí" a z toho, že za těchto poměrů nelze usilovat a podnikat další náročné činy. Dokonce položí otázku, jestli je pro toto obecenstvo možné dělat i inscenace nenákladné, když hlediště se „vysmívá hercům prázdnými sedadly". Dopis na závěr položí otázku: „Bude se tato Vaše krize radikálně řešiti v zájmu Vašem, našem i kulturních Pardubic?"
Je to rozhořčený i zoufalý výkřik, jenž svými ne¬kompromisními a otevřenými formulacemi ukazuje, že program, který na jedné straně přivedl pardubické ochotníky na vrchol tehdejšího českého amatérského divadla, nenacházel u širší pardubické veřejnosti pochopení; dokonce byl její jistou částí i odmítán. Ten program měl zřejmě své odpůrce i uvnitř Spolku. Jejich odpor vůči němu rostl se vší pravděpodobností z týchž kořenů jako nechuť většiny pardubického publika k „vzdělaneckému" typu divadla, o něž se ochotníci snažili. Někdy kolem roku 1932 začaly i spory uvnitř Spolku. S plnou silou propukly na výborové schůzi v roce I933, kdy Mitlöhner rezignoval na funkci předsedy. Protože až do té doby v této funkci personifikoval program úspěšnosti a kvality SDO, bylo pro mnohé překvapením - a pro něho asi i trpkým zklamáním - že výbor tuto rezignaci přijal. Představa SDO bez Mitlöhnera - jak píše dr. Pavel Thein - zdála se naprosto absurdní. Kromě osobních nevraživostí hrál v Mitlöhnerově rezignaci na funkci předsedy SDO zřejmě svou podstatnou roli už delší dobu existující názorový spor o postavení Spolku v pardubické měšťanské společnosti. Tyto problémy se v různých podobách vracely trvale.
Přesto všechno SDO pokračoval ve své úspěšné činnosti, překonal i odchod Mitlöhnerův. Rozpory, které přispěly jistě i k jeho odchodu do Prahy v roce 1934, vsak trvaly a projevily se znovu v lednu 1941, kdy se vzdal členství v SDO dr. Karel Krpata po konfliktu s jednatelkou Ájou Žváčkovou. To už se ovšem v práci Spolku projevuje tlak okupace, jež jej krutě a tragicky zasáhne roku 1942 násilnou smrtí jeho sedmi členů, mezi nimiž je také Ája Žváčková, která byla i přední herečkou. Ještě v roce 1940 na X. Jiráskově Hronově slaví SDO úspěch s Krpatovou hrou Mistr ostrého meče, již si autor i režíroval, ale pak už vlivem všech okolností aktivita slábne; vrcholná etapa pardubických ochotníků končí.