O PARDUBICKÉ OCHOTNICKÉ DIVADLO 1811 - 1908, s. 31 - 40, obr. v textu
CÍSAŘ, Jan - MOHYLOVÁ, Věra: Historie divadelní Pardubic a okolí.
Pardubice, Východočeské divadlo 2002, s. 31 - 40, obr. v textu
O PARDUBICKÉ OCHOTNICKÉ DIVADLO 1811 - 1908
Všechny publikace uvádějí jako začátek novodobého divadla v Pardubicích rok 1811, kdy v církevně uzavřeném kostele Panny Marie Zvěstování hráli studenti divadlo. Žádné prameny však neuvádějí, kolik to bylo představení ani co se hrálo; nejsou jasné ani zdroje, z nichž je tento údaj čerpán. Pak se hrálo se vší pravděpodobnosti ve třicátých letech, kdy se vysokoškolští studenti zasloužili - zřejmě po několik let vždycky o prázdninách - o divadelní ruch. Opět nejsou známy podrobnější údaje. Studenti asi také - zase není doloženo přesně kdy a kolikrát-pomáhali při českých představeních německých profesionálních společností. První takové představení uspořádal roku 1845 ředitel Jan Suvar, kdy se hrály Berounské koláče J. N. Štěpánka. Stalo se tak z podnětu vlasteneckého městského lékaře Jana Bojislava Pichla, vydavatele prvního pardubického časopisu Pardubický hlasatel svobody i lidu práva v roce 1848. Ale: dr. Pavel Thein ve svém rukopisném Příspěvku k dějinám ochotnického divadla, jemuž tato studie vděčí za mnohé podněty a údaje, píše, že při tomto představení studenti určitě nepůsobili. Tvrdí to i o dalších dvou českých představeních německých profesionálních kočovných společností z roku 1848. Tyto nejasnosti jen potvrzují, že začátky ochotnického divadla v Pardubicích v první polovině 19. století nebyly oslnivé a průrazné.
Skutečný počátek novodobého ochotnického divadla v českém jazy ku představuje až rok 1849, kdy městský lékař František Hausman shromáždil první skupinu českých ochotníků a zahrál s nimi Klicperovu frašku Žižkův meč. Práce této skupiny trvala jen od jara do zimy roku 1850. Činnost českých ochotníků se marně pokoušel obnovit v roce 1853 známý vlastenec a tiskař J. H. Pospíšil. Další podnět k divadelní činnosti vzešel roku 1856 z Cassino-Vereinu, jenž měl být měšťanským napodobením šlechtického kasina. Pořádaly se v něm hudební večírky, různé zábavy, hrálo se i divadlo. Podle stanov to byla organizace jazy- kově utrakvistická, ale českému živlu v ní příliš pšenice nekvetla. Z podnětu českých členů Cassino-Vereinu vznikla v roce 1862 Měšťanská beseda, která pěstovala i divadlo. Zejmé-a po roce 1884, kdy zanikl Spolek ochotníků divadelních, její činnost velmi ožila až do roku 1892, kdy zanikla ustavením Spolku divadelních ochotníků.
Tato aktivita byla nepochybně iniciována celkovým oživením společenského života po pádu Bachova absolutismu na počátku šedesátých let. Roku 1862 se hlásí poprvé ke slovu i organizovaní ochotníci, k jejichž oficiálnímu potvrzení jako Ochotnického spolku divadelního dochází na valné hromadě v roce 1871. Jeho činnost střídala poměrně pravidelně vrcholy i propasti. V roce 1867, ještě před definitivním úředním uznáním Spolku, byl přednesen návrh, aby Spolek přerušil svou činnost, protože se „vždy více jeví úpadek ochotnického divadla", jemuž se nedostává „materiální podpory ze strany obecenstva". Totéž se opakovalo v roce 1871. Roku 1867 byl návrh na přerušení činnosti přijat. V roce 1871 rozhodl výbor, jenž byl jinak tomuto návrhu příznivě nakloněn, ještě jednou na zkoušku hrát. Přes všechna rozhodnutí nehrát postaral se Spolek ovšem vždycky o překvapení: po každé se po Biějaké době hrálo dál, byť stále méně než před tím. Ke světlým strán-kám činnosti Spolku patří spolupráce s pěveckými spolky Ludmila a Pernštýn, jejichž výsledkem bylo uvedení několika operet v první polovině let sedmdesátých, kdy opereta, už tehdy částí kulturní a diva-delní veřejnosti kritizovaná a odmítaná, představovala určitou uznáva-nou reprezentační podobu - řekněme dnešním termínem:zábavného -měšťanského divadla. Jednu z těchto operet, Mallardův Zvonek pous-tevníkův režíroval profesor reálky Gustav Heš, jenž byl roku 1872 zvo-llen spolkovým režisérem. Jeho práce představovala v pardubickém Rjchotnictví první pokus o skutečné režijní úsilí. Hešovou inscenací Shakespearovy Zimní pohádky ( hrála se pod názvem Pohádka zimní- ho večera), v níž Antonie Goldsteinová jako Paulina „mocně pohnula myslí všech", činnost Spolku vrcholí. Potom nastává úpadek, Spolek Bkomírá a v roce 1883 jen hostující profesionální společnost Fr. Čížka poskytla několika členům - mezi nimi i zmíněné Antonii Goldsteinové - příležitost objevit se na jevišti v Sardouově Vlasti. V roce 1883 Spolek skončil svou činnost a Pernštýn to s hořkostí a trpkostí glosoval: „Spolek se vlastně rozpadl. Sil je dosti, ale kdož by hrál před veřejností z , lepší' rodiny, kdož by dělal těm divákům komedianta?" Zápisy ze schůzí ochotníků hovořící o nepřízni diváků vůči ochotnickému divadlu ukazují tuto skutečnost z jiné strany.
Když se však o deset let později, v roce 1892, ustavoval Spolek divadelních ochotníků (SDO), byl o ochotnické divadlo dost velký zájem. Na zakládající listině valné hromady se objevilo 415 podpisů lidí, kteří považovali za potřebné tak nebo onak podporovat ochotnické divadlo ve městě. SDO se zrodil v lůně Řemeslnické jednoty, jež nejenom poskytla příležitost těm, kdo chtěli „z libosti" vystoupit na jeviště, ale přitahovala k divadlu i vrstvy, které s ním zatím příliš nepřišly do styku. Zábavní a dramatický odbor Řemeslnické jednoty uvedl za deset let od roku svého vzniku (1882) asi šedesát her. Vedle ní působil Akademický spolek Arnošt, jenž vznikl roku 1883 a hned o rok později začali jeho členové hrát divadlo. Od roku 1894 jeho divadelní iniciativa přešla rovněž na Spolek divadelních ochotníků.
SDO je v pardubické divadelní historii ochotnickým spolkem nejvýznamnějším i nejreprezentativnějším. V roce 1893 se jeho předsedou stal pardubický notář dr. Josef Štolba, autor 28 divadelních her, které patří k žánrovým „maloměstským" fraškovitým obrázkům hraným mnoha ochotnickými i profesionálními činoherními soubory, včetně Prozatímního a Národního divadla. V SDO režíroval i hrál, hru Za šlechtickým rodem věnoval pardubickým ochotníkům. A k otevření Městského divadla napsal aktovku „z těžkých dob města Pardubic" s názvem 1744. Vedle něho hrála i režírovala už vzpomenutá Antonie Štěpánková-Goldsteinová, která hrála titulní roli v Adámkově Salomeně, jíž Spolek divadelních ochotníků zahájil svou činnost. Její život se stal námětem pro divadelní hru V jařmu jiné pardubické rodačky, spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické, která jako mladá Božena Novotná hrávala mezi lety 1860-1870 ve svém rodném městě v příležitostných a improvizovaných studentských představeních.
Ale ani přítomnost a práce těchto osobností nemohla zabránit krizi, do níž se SDO dostal v roce 1900. Byla hluboká: výbor zvolený v tomto roce se ani neustavil, v roce 1901 vzniklo jediné představení a dokonce se ozvaly hlasy, aby byl inventář rozprodán a SDO rozpuštěn. V novinách se objevil povzdech, že člověk nikdy neví, jestli pardubické ochotnictvo spí či nikoliv. Z tohoto spánku se Spolek divadelních ochotníků probudil teprve roku 1903, kdy se měl v Pardubicích konat sjezd Matice ochotníků a blížila se Východočeská výstava průmyslu, zemědělství, národopisu a umění, která byla jednou z největších výstavnických akcí té doby mimo Prahu. Zahájil ji slavnostní průvod s Jaroslavem Vrchlickým v čele, denně se konaly koncerty nebo představení, od 3. července 1903 ji za dva měsíce navštívilo 200 tisíc návštěvníků. SDO se zavázal, že se postará o náplň samostatné divadelní výstavy a uspořádá soutěž ochotníků, jíž se ovšem neúčastnil. Vyhrál - jak už bylo řečeno - Heřman z Heřmanova Městce, další místa zaujaly do kraje pod Kunětickou horou náležející Dašice, Česká Třebová a Kutná Hora. Tato krize potvrzuje, že v Pardubicích zřejmě trvaly problémy, jež bránily tomu, aby ochotnické divadlo přispívalo podstatným dílem k rozvoji města, aby mu pomáhalo uskutečňovat a rozvíjet divadlo jako podstatný prvek měšťanské kultury a civilizace. SDO sice na Východočeské výstavě v Aréně opakoval čtyři představení, ale tím se zřejmě tak vyčerpal, že do roku 1908 nevyvinul žádnou činnost. Až blížící se otevření Městského divadla bylo událostí, které se bez ochotníků nemohlo obejít. A tak se vrací dr. Štolba a František Růžička se ujímá příprav slavnosti.
ZNOVUOTEVŘENÍ NÁRODNÍHO DIVADLA SLAVIL CELÝ NÁROD
Zvláštní divadelní vlak z Pardubic do Prahy. Vlak přijel do Prahy o 3/4 4 odpoledne; v nádraží očekávali přibylé známí, a zvláště studující z Pardubská. Po příjezdu účastníci rozešli se po Praze, a o půl šesté shromáždili se zase u Národního divadla, aby šije prohlédli. Leč marné bylo tu čekání, divadlo otevřelo se v obyčejnou hodinu (o šesté) před představením. Mimo to nikdo účastníky po divadle neprovázel a tito výhradně odkázáni byli sami na sebe, toliko ke královské loži zjednán přístup přičiněním p. dr. Formánka, jemuž jedině náleží zásluha toho, co příznivého se účastníkům dostalo, který již v Pardubicích před výpravou vlaku o vše péči měl a i v Praze vše obstaral. Večer poskytnuta byla našim hostím původní opera Bendlova „Karel Skřeta". Slyšel jsem dva výroky účastníků; které jsou pádným důkazem, co výše praveno: „Hezké to bylo, tuze hezké, ale jen kdyby „to" byli mluvili." „Inu, co pak je do takového divadla, když tam jenom zpívají!" Jsem tím jist, že ta nejmenší část', nekoupila-li si text čili libretto, porozuměla ději kusu. Pro skladatele Bendla koupen p. dr. Formánkem v skutku skvostný věnec, jejž onomu mezi 1. a II. jednáním deputace, pp. dr. Formánek, Dítě a Bes-tachovský odevzdala. Věnec zdobila drahocenná slovanská trikolora s nápisem „Velkému mistru - Pardubice a Přelouč s okolím - dne 14. prosince 1883." Po divadle větší část' účastníků odebrala se do „Měšťanské besedy." Děkujeme pánům členům pražské „Měšťanské besedy" za to „vřelé" přijetí, jehož se tam účastníkům dostalo; nevíme však, co by Pražáci tomu as řekli, kdyby přijeli do Pardubic za podobných poměrů jako Pardubčané do Prahy a členové besedy vyprázdnili místnosti, vzdálili se do postranního lokálu a zde hrou v karty se bavili. Řekli by asi to, co my o nich, když jsme se octli v sále, úplně sami na sebe odkázáni, bez veškeré zábavy, bez hudby atd. Někteří jaří Sokolíci chtěli zpěvem shromážděné náležitě rozprouditi, ale nešlo to, vše bylo jakoby sevřeno —. V besedě potrvali účastníci až do odjezdu vlaku v 1/2 2. v noci, čásť odjela zpět, část' zůstala v Praze. - Ku konci naší zprávy ještě budiž uvedeno, že o vyzdobení lokomotivy postarala se náležitě naše si. městská rada a provedl je strážník p. Piskora. (Pernštýn, 19. 12. 1883)
Pardubice, Východočeské divadlo 2002, s. 31 - 40, obr. v textu
O PARDUBICKÉ OCHOTNICKÉ DIVADLO 1811 - 1908
Všechny publikace uvádějí jako začátek novodobého divadla v Pardubicích rok 1811, kdy v církevně uzavřeném kostele Panny Marie Zvěstování hráli studenti divadlo. Žádné prameny však neuvádějí, kolik to bylo představení ani co se hrálo; nejsou jasné ani zdroje, z nichž je tento údaj čerpán. Pak se hrálo se vší pravděpodobnosti ve třicátých letech, kdy se vysokoškolští studenti zasloužili - zřejmě po několik let vždycky o prázdninách - o divadelní ruch. Opět nejsou známy podrobnější údaje. Studenti asi také - zase není doloženo přesně kdy a kolikrát-pomáhali při českých představeních německých profesionálních společností. První takové představení uspořádal roku 1845 ředitel Jan Suvar, kdy se hrály Berounské koláče J. N. Štěpánka. Stalo se tak z podnětu vlasteneckého městského lékaře Jana Bojislava Pichla, vydavatele prvního pardubického časopisu Pardubický hlasatel svobody i lidu práva v roce 1848. Ale: dr. Pavel Thein ve svém rukopisném Příspěvku k dějinám ochotnického divadla, jemuž tato studie vděčí za mnohé podněty a údaje, píše, že při tomto představení studenti určitě nepůsobili. Tvrdí to i o dalších dvou českých představeních německých profesionálních kočovných společností z roku 1848. Tyto nejasnosti jen potvrzují, že začátky ochotnického divadla v Pardubicích v první polovině 19. století nebyly oslnivé a průrazné.
Skutečný počátek novodobého ochotnického divadla v českém jazy ku představuje až rok 1849, kdy městský lékař František Hausman shromáždil první skupinu českých ochotníků a zahrál s nimi Klicperovu frašku Žižkův meč. Práce této skupiny trvala jen od jara do zimy roku 1850. Činnost českých ochotníků se marně pokoušel obnovit v roce 1853 známý vlastenec a tiskař J. H. Pospíšil. Další podnět k divadelní činnosti vzešel roku 1856 z Cassino-Vereinu, jenž měl být měšťanským napodobením šlechtického kasina. Pořádaly se v něm hudební večírky, různé zábavy, hrálo se i divadlo. Podle stanov to byla organizace jazy- kově utrakvistická, ale českému živlu v ní příliš pšenice nekvetla. Z podnětu českých členů Cassino-Vereinu vznikla v roce 1862 Měšťanská beseda, která pěstovala i divadlo. Zejmé-a po roce 1884, kdy zanikl Spolek ochotníků divadelních, její činnost velmi ožila až do roku 1892, kdy zanikla ustavením Spolku divadelních ochotníků.
Tato aktivita byla nepochybně iniciována celkovým oživením společenského života po pádu Bachova absolutismu na počátku šedesátých let. Roku 1862 se hlásí poprvé ke slovu i organizovaní ochotníci, k jejichž oficiálnímu potvrzení jako Ochotnického spolku divadelního dochází na valné hromadě v roce 1871. Jeho činnost střídala poměrně pravidelně vrcholy i propasti. V roce 1867, ještě před definitivním úředním uznáním Spolku, byl přednesen návrh, aby Spolek přerušil svou činnost, protože se „vždy více jeví úpadek ochotnického divadla", jemuž se nedostává „materiální podpory ze strany obecenstva". Totéž se opakovalo v roce 1871. Roku 1867 byl návrh na přerušení činnosti přijat. V roce 1871 rozhodl výbor, jenž byl jinak tomuto návrhu příznivě nakloněn, ještě jednou na zkoušku hrát. Přes všechna rozhodnutí nehrát postaral se Spolek ovšem vždycky o překvapení: po každé se po Biějaké době hrálo dál, byť stále méně než před tím. Ke světlým strán-kám činnosti Spolku patří spolupráce s pěveckými spolky Ludmila a Pernštýn, jejichž výsledkem bylo uvedení několika operet v první polovině let sedmdesátých, kdy opereta, už tehdy částí kulturní a diva-delní veřejnosti kritizovaná a odmítaná, představovala určitou uznáva-nou reprezentační podobu - řekněme dnešním termínem:zábavného -měšťanského divadla. Jednu z těchto operet, Mallardův Zvonek pous-tevníkův režíroval profesor reálky Gustav Heš, jenž byl roku 1872 zvo-llen spolkovým režisérem. Jeho práce představovala v pardubickém Rjchotnictví první pokus o skutečné režijní úsilí. Hešovou inscenací Shakespearovy Zimní pohádky ( hrála se pod názvem Pohádka zimní- ho večera), v níž Antonie Goldsteinová jako Paulina „mocně pohnula myslí všech", činnost Spolku vrcholí. Potom nastává úpadek, Spolek Bkomírá a v roce 1883 jen hostující profesionální společnost Fr. Čížka poskytla několika členům - mezi nimi i zmíněné Antonii Goldsteinové - příležitost objevit se na jevišti v Sardouově Vlasti. V roce 1883 Spolek skončil svou činnost a Pernštýn to s hořkostí a trpkostí glosoval: „Spolek se vlastně rozpadl. Sil je dosti, ale kdož by hrál před veřejností z , lepší' rodiny, kdož by dělal těm divákům komedianta?" Zápisy ze schůzí ochotníků hovořící o nepřízni diváků vůči ochotnickému divadlu ukazují tuto skutečnost z jiné strany.
Když se však o deset let později, v roce 1892, ustavoval Spolek divadelních ochotníků (SDO), byl o ochotnické divadlo dost velký zájem. Na zakládající listině valné hromady se objevilo 415 podpisů lidí, kteří považovali za potřebné tak nebo onak podporovat ochotnické divadlo ve městě. SDO se zrodil v lůně Řemeslnické jednoty, jež nejenom poskytla příležitost těm, kdo chtěli „z libosti" vystoupit na jeviště, ale přitahovala k divadlu i vrstvy, které s ním zatím příliš nepřišly do styku. Zábavní a dramatický odbor Řemeslnické jednoty uvedl za deset let od roku svého vzniku (1882) asi šedesát her. Vedle ní působil Akademický spolek Arnošt, jenž vznikl roku 1883 a hned o rok později začali jeho členové hrát divadlo. Od roku 1894 jeho divadelní iniciativa přešla rovněž na Spolek divadelních ochotníků.
SDO je v pardubické divadelní historii ochotnickým spolkem nejvýznamnějším i nejreprezentativnějším. V roce 1893 se jeho předsedou stal pardubický notář dr. Josef Štolba, autor 28 divadelních her, které patří k žánrovým „maloměstským" fraškovitým obrázkům hraným mnoha ochotnickými i profesionálními činoherními soubory, včetně Prozatímního a Národního divadla. V SDO režíroval i hrál, hru Za šlechtickým rodem věnoval pardubickým ochotníkům. A k otevření Městského divadla napsal aktovku „z těžkých dob města Pardubic" s názvem 1744. Vedle něho hrála i režírovala už vzpomenutá Antonie Štěpánková-Goldsteinová, která hrála titulní roli v Adámkově Salomeně, jíž Spolek divadelních ochotníků zahájil svou činnost. Její život se stal námětem pro divadelní hru V jařmu jiné pardubické rodačky, spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické, která jako mladá Božena Novotná hrávala mezi lety 1860-1870 ve svém rodném městě v příležitostných a improvizovaných studentských představeních.
Ale ani přítomnost a práce těchto osobností nemohla zabránit krizi, do níž se SDO dostal v roce 1900. Byla hluboká: výbor zvolený v tomto roce se ani neustavil, v roce 1901 vzniklo jediné představení a dokonce se ozvaly hlasy, aby byl inventář rozprodán a SDO rozpuštěn. V novinách se objevil povzdech, že člověk nikdy neví, jestli pardubické ochotnictvo spí či nikoliv. Z tohoto spánku se Spolek divadelních ochotníků probudil teprve roku 1903, kdy se měl v Pardubicích konat sjezd Matice ochotníků a blížila se Východočeská výstava průmyslu, zemědělství, národopisu a umění, která byla jednou z největších výstavnických akcí té doby mimo Prahu. Zahájil ji slavnostní průvod s Jaroslavem Vrchlickým v čele, denně se konaly koncerty nebo představení, od 3. července 1903 ji za dva měsíce navštívilo 200 tisíc návštěvníků. SDO se zavázal, že se postará o náplň samostatné divadelní výstavy a uspořádá soutěž ochotníků, jíž se ovšem neúčastnil. Vyhrál - jak už bylo řečeno - Heřman z Heřmanova Městce, další místa zaujaly do kraje pod Kunětickou horou náležející Dašice, Česká Třebová a Kutná Hora. Tato krize potvrzuje, že v Pardubicích zřejmě trvaly problémy, jež bránily tomu, aby ochotnické divadlo přispívalo podstatným dílem k rozvoji města, aby mu pomáhalo uskutečňovat a rozvíjet divadlo jako podstatný prvek měšťanské kultury a civilizace. SDO sice na Východočeské výstavě v Aréně opakoval čtyři představení, ale tím se zřejmě tak vyčerpal, že do roku 1908 nevyvinul žádnou činnost. Až blížící se otevření Městského divadla bylo událostí, které se bez ochotníků nemohlo obejít. A tak se vrací dr. Štolba a František Růžička se ujímá příprav slavnosti.
ZNOVUOTEVŘENÍ NÁRODNÍHO DIVADLA SLAVIL CELÝ NÁROD
Zvláštní divadelní vlak z Pardubic do Prahy. Vlak přijel do Prahy o 3/4 4 odpoledne; v nádraží očekávali přibylé známí, a zvláště studující z Pardubská. Po příjezdu účastníci rozešli se po Praze, a o půl šesté shromáždili se zase u Národního divadla, aby šije prohlédli. Leč marné bylo tu čekání, divadlo otevřelo se v obyčejnou hodinu (o šesté) před představením. Mimo to nikdo účastníky po divadle neprovázel a tito výhradně odkázáni byli sami na sebe, toliko ke královské loži zjednán přístup přičiněním p. dr. Formánka, jemuž jedině náleží zásluha toho, co příznivého se účastníkům dostalo, který již v Pardubicích před výpravou vlaku o vše péči měl a i v Praze vše obstaral. Večer poskytnuta byla našim hostím původní opera Bendlova „Karel Skřeta". Slyšel jsem dva výroky účastníků; které jsou pádným důkazem, co výše praveno: „Hezké to bylo, tuze hezké, ale jen kdyby „to" byli mluvili." „Inu, co pak je do takového divadla, když tam jenom zpívají!" Jsem tím jist, že ta nejmenší část', nekoupila-li si text čili libretto, porozuměla ději kusu. Pro skladatele Bendla koupen p. dr. Formánkem v skutku skvostný věnec, jejž onomu mezi 1. a II. jednáním deputace, pp. dr. Formánek, Dítě a Bes-tachovský odevzdala. Věnec zdobila drahocenná slovanská trikolora s nápisem „Velkému mistru - Pardubice a Přelouč s okolím - dne 14. prosince 1883." Po divadle větší část' účastníků odebrala se do „Měšťanské besedy." Děkujeme pánům členům pražské „Měšťanské besedy" za to „vřelé" přijetí, jehož se tam účastníkům dostalo; nevíme však, co by Pražáci tomu as řekli, kdyby přijeli do Pardubic za podobných poměrů jako Pardubčané do Prahy a členové besedy vyprázdnili místnosti, vzdálili se do postranního lokálu a zde hrou v karty se bavili. Řekli by asi to, co my o nich, když jsme se octli v sále, úplně sami na sebe odkázáni, bez veškeré zábavy, bez hudby atd. Někteří jaří Sokolíci chtěli zpěvem shromážděné náležitě rozprouditi, ale nešlo to, vše bylo jakoby sevřeno —. V besedě potrvali účastníci až do odjezdu vlaku v 1/2 2. v noci, čásť odjela zpět, část' zůstala v Praze. - Ku konci naší zprávy ještě budiž uvedeno, že o vyzdobení lokomotivy postarala se náležitě naše si. městská rada a provedl je strážník p. Piskora. (Pernštýn, 19. 12. 1883)
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.