AS 2001, č. 2, s. 13 - 15, Jan Císař.

O přehlídce v Červeném Kostelci ale nejenom o ní

Tento článek chce samozřejmě hlavně podat zprávu o východočeské přehlídce amatérského činoherního divadla. Což není název postihující přesně její repertoár, neboť na ní dva soubory předvedly hudebně-zábavní divadlo. Šlo však o přehlídku s postupem na Divadelní Třebíč, a ta do své náruče už dávno přijala i veškeré druhy divadla, které mluví, tančí a zpívá. Jak je jasné z názvu článku, konala se tato přehlídka už počtvrté v Červeném Kostelci za organizační spoluúčasti střediska amatérské kultury Impuls z Hradce Králové. Jako vždy vše fungovalo bezchybně. Městské kulturní středisko Červený Kostelec se postaralo o dokonalou organizaci, červenokostelecký soubor zabezpečil pití a jídlo (zejména sladkosti jsou vynikající) a příjemné přátelské prostředí. Podle mého názoru přibylo i diváků, nejenom z řad amatérů, ale i místních zájemců. Díky tomu se v Červeném Kostelci přes neumdlévající kolotoč 12 představení a jejich hodnocení všechno zvládlo bez problémů.
Jádro této zprávy o červenokostelecké přehlídce je ovšem v pokusu odpovědět na otázku, co tato představení, jež jsme viděli mezi 15. - 18. březnem, vypověděla o stavu činoherního a hudebně-zábavního divadla ve východních Čechách. Matematicky a statisticky vzato: 7 z nich bylo lehkonohého zábavného až bulvárního žánru. Když jsem psal do AS o loňské přehlídce vesnických souborů ve Vysokém nad Jizerou, tak jsem zdůrazňoval, že zřejmě dnes nezbývá než přijmout fenomén bulvárního divadla jako zcela rovnoprávný typ amatérského divadla a hodnotit jej jeho vlastními kritérii; nenadřazovat nad ně jiné divadelní druhy a nechtít po něm něco, co není jeho cílem. Takže objevilo-li se letos v Červeném Kostelci 7 představení, jež neměla jiný cíl než bavit a jež více nebo méně zabrousila do poloh bulvárního divadla, je nutné vzít to na vědomí a ptát se, jak se soubory vyrovnaly s požadavky, jež na ně tento druh divadla v různých žánrech inscenovaných předloh kladl.
Na prvním místě je to požadavek jediný, leč fundamentální: najít komplexně takové stylové řešení jevištní transformace, které adekvátně odpovídá konvencím, jež utvářejí žánr předlohy, která se této transformaci podrobuje. Ve dvou případech se to zdařilo. DS Vicena-Klubcentrum z Ústí nad Orlicí splnil v komedii Trouba na večeři F. Vebera tento požadavek především v herecké složce. V. Bucháček jako Pierre a P. Hájek jako François - rozkošně nesnesitelný a zároveň až dojemný svou upřímnou snahou pomoci - hrají všechny situace s citem pro slovo, dialog, i pro patřičné rozvíjení situace prostředky nonverbálními. Neboť vědí dobře o tom, že hrají konverzační komedii s rysy a postupy frašky. Toto stylové uchopení dodržuje režie J. Štěpánského skutečně komplexně a tak je to inscenace povedená, která dokáže patřičně a vkusně pobavit. Domácí soubor se představil dvěma představeními. Jedno z nich předvedlo dvě aktovky M. Stiebera - Stříbrnou svatbu a Svatební noc. Druhá z nich dala název celému představení a je také jeho vrcholem. Pavel Labík a Jan Brož rozehráli situaci, kdy si dva pánové v letech pozvou sexuální profesionálku, aby si s ní užili, a pak se jí leknou, nápaditě, s bravurou, dravostí i jemností a precizností.To se už tak nepodařilo v aktovce první. Chyběl v ní moment útočně zneklidňující živočišnosti, jež do druhé aktovky přinesla Lucie N. Eflerové. Jáchym V. Klepáčka, který ve Stříbrné svatbě vnikne nečekaně do hraběcí rodiny, předváděl více opilost, než tuto nezkrotnou sílu, která naruší rituály a stereotypy a přivede oba staré hraběcí manžele k novým prožitkům a činům. I tak patří však celé představení Svatební noci v režii Jiřího Kubiny k inscenacím, které na východočeské přehlídce úspěšně uskutečňovaly požadavky adekvátního stylově-žánrového řešení.
Další inscenace s tím měly už menší, větší i velké problémy. Lumpacivagabundus hronovského souboru Jirásek má svá velmi dobrá „čísla“ činoherní i pěvecko-hudební, je pestrou podívanou a touto svou podobou je pro diváky zábavné a přitažlivé. Ale příběh tří tovaryšů, jenž je páteří textu a drží celek pohromadě, jako by se ztrácel. Zůstávají vlastně jen jednotlivosti - ta čísla jako v kabaretu a podívaná. Inscenace ovšem svědčí o zkušenostech a schopnostech hereckého souboru a je dobrým startem M. Lelka do oblasti režijní práce. Druhé červenokostelecké představení - Brealovi Husaři - provedlo přehledně a působivě základní dramatickou situaci a její téma v trojúhelníku obou husarů a jejich velitele (pánové Kubina, Labík a Bergman); všechny další postavy zůstaly více v rovině ilustrace předváděných událostí. O to víc pak vynikla mnohomluvnost textu, jenž by si býval zasloužil vydatné škrty. Horníčkovy Tři Alberty a slečnu Matyldu hrál DS Vrchlický-MKS Jaroměř, jehož zkušení herci si poradili především s tvorbou charakterů. To ovšem pro Horníčkův text nestačí. Jeho humor, jako osobitý pohled na svět, i divadelní názor si vyžadují specifickou poetiku. Když tohle neexistuje, nemůže být představení příliš zábavné. Čechovovy Námluvy v inscenaci DS Kolár z Police nad Metují žánru textu porozuměly a spoléhaly se na osvědčené stylotvorné postupy a prostředky, které mu vyhovují. Natalja Květy Videňové však překvapivě po tradiční charakterizaci nehezké tvrdohlavé staré panny pojednou zdůraznila rysy neurózy, stresovanosti, které přecházely v patologickou agresivitu, která po noži jako posledním argumentu sahala s opravdovou nekontrolovanou divokostí. V Červeném Kostelci - jak jinak - nemohl chybět východočeský amatérský fenomén královéhradecké Jesličky, jež v úpravě a režii Jana Dvořáka přivezly montáž „ženských“ scén a výjevů z několika Goldoniho her proto, aby se na jeviště dostaly všechny dívky jednoho ročníku této LŠU. Připomněly tak v repertoáru červenokostelecké přehlídky známou problematiku dramatické výchovy jako střetu divadla a pedagogických cílů.
Takto se tedy představily na červenokostelecké přehlídce činoherní soubory, které stavěly své inscenace na vyzkoušených konvencích. Dvě představení, jež tuto přehlídku v neděli zakončovaly, se opřely o konvence jiných divadelních druhů. DS J.K. Tyl Domu kultury Koruna z Hořic přivezl Markovův a Brabcův muzikál Zvonokosy a DS Jirásek-TJ Sokol z Chocně Mamzelle Nitouche v úpravě Oldřicha Nového. Obě inscenace měly jedno společné: složka pěvecká převažovala nad složkou scénování. V hořickém souboru zpívá dobře většina sólistů a také sbory měly svou úroveň. Všechno další, co bylo třeba vidět i slyšet, zůstalo však pouze na jakési základní úrovni; scénou počínaje, přes umístění a pohyb herců v prostoru, až po jednotlivé herecké výkony. Inscenace choceňská má Denisu Zuzany Hrdinové a chápu, že kvůli ní se dá inscenovat Mamzelle Nitouche: velmi dobře zpívá, půvabně vypadá a má i to, co by se dalo nazvat schopností jevištní existence. Ale to bylo bohužel vše. Z Nového vaudevillové úpravy, která má perlit řadou nápaditých situací, slovních vtipů i lidských typů, zůstalo v inscenaci velice málo.
Na přehlídce byla však tři představení, která se odvážila vybočit z vyzkoušených kolejí konvencí. Turnovské divadelní studio tak učinilo volbou textu dnes pro nás už neznámého slovenského autora Leopolda Laholy - Inferno. Lahola patřil ke skupině slovenských dramatiků, která ve čtyřicátých letech osobitě zpracovávala podněty především existencialismu, ale i jiné - třeba pirandellovské - a vytvořila zvláštní typ „modelové hry“. Inferno napsal daleko později v Izraeli, kam emigroval, ale i tak nese všechny znaky tohoto typu tvorby. Po zemětřesení jsou jak lidé zasypaní v troskách velkého hotelu, tak i ti, kteří na povrchu řídí záchranné práce, postaveni do situace, v níž se musí rozhodovat, jak budou jednat, aby zůstali lidmi. Existenciální „vrženost“ člověka do života, v němž každou vteřinou musí znovu a znovu usilovat o to být člověkem, je tu snadno rozpoznatelná. Postavy jsou nositeli „ideových“ postojů, které demonstrují. Tohle je největší problém inscenace, herecký a režijní oříšek, jejž se zatím nepodařilo rozlousknout. Dramaturgická volba i úprava textu jsou odvážné a promyšlené, prozrazují smysl pro velké téma, snahu dělat náročné, neběžné divadlo. Jevištní realizace má sice stejnou ambici, ale zatím ji neučinila skutkem.
Druhá inscenace DS Vicena z Ústí nad Orlicí měla některé rysy, které je řadí do kategorie „autorského divadla.“ Jarmila Petrová zdramatizovala a zrežírovala Saroyanovu novelu Mami, mám tě ráda a pod tímto názvem se představení hraje. Zaměřila se především na „příběh divadelní“; na osudy matky a dcery, které se ocitnou v mechanismu newyorského divadelního byznysu. Jako dramatizátorka byla úspěšná. Převyprávěla divadelními situacemi srozumitelně fabuli a v „divadelním příběhu“ nabídla i možnost, přes vztah k divadlu vyslovit i vztah k životu. Jako režisérce se jí už tolik nedařilo. Má znamenitou představitelku mladičké dívenky, jež se čirou náhodou zaplete s divadlem. Lucie Kaplanová ji hraje naprosto „vědomě“, a přitom si zachovává přirozenou reakci svých třinácti let, v níž zaznívá spontánně celá šíře zakoušení neznámých zážitků, i upřímná touha po úplně jiném životě, než může dát divadlo. Škoda, že tento tematický širší záběr nezazněl i v postavě matky (skutečné i divadelní) Lenky Kaplanové, která hraje jen „příběh“ divadelní. Jistě s půvabem i hereckou inteligencí - ale přece jen je to málo. Problémy nejsou jen v této postavě. V inscenaci je dost režijně ne příliš obratně zvládnutých situací a zatím matných hereckých výkonů, které jen obrysově naznačují podobu postav.
V souboru Jirásek z Týniště nad Orlicí vznikl před časem Divadelní soubor Temno. Jeho první dvě inscenace signalizovaly, že se nehodlá pohybovat v zaběhaných polohách divadelního jazyka. Inscenace třetí, s níž se představil v Červeném Kostelci, to potvrdila. Rozhodl se inscenovat - ve zkrácené podobě - kabaret Davida Drábka Kostlivec v silonkách. Musím hned na začátku napsat, že si nemyslím, že tato předloha nemá své problémy a stejně tak jsem přesvědčen, že to, co vyžaduje po tvůrcích inscenace, je zatím nad síly Temna. Ale spěchám také dodat, že je mně to úsilí od samého začátku, kdy Temno inscenovalo text Martina Glasera Unikání neboli cynismus, krajně sympatické. Říkám to proto, že jsem zaslechl hlasy, které o smyslu tohoto směřování velice pochybovaly. Jistě; ledacos je v této inscenaci až nesrozumitelné, celek je velmi nevyvážený, řada míst je realizována divadelně neobratně, herecky se mnohé nepodařilo zvládnout. A jak svou podstatou „obrazného“ divadla, tak i těmito problémy může pro mnohé diváky inscenace působit jako představení nesrozumitelné, chaotické, a proto nepřijatelné. Někteří červenokostelečtí diváci, kteří o přestávce odcházeli, to potvrdili. Nemohly je zastavit ani zřetelné klady inscenace: nápaditá, působivá a dobře provedená kostýmní složka a některé dobře herecky realizované epizody, jako třeba „postavy“ holubů v obraze, jehož látkou je výběr na Noemovu archu a smysl je uložen do jeho názvu - Sophiina volba. Mimochodem: to je jeden z hlavních problémů textu, jenž působí i nesrozumitelnost inscenace - jeho symbolika je příliš literární a je zřejmě nesmírně obtížné a náročné převést ji do divadelního tvaru. Prostě: divadlo tohoto typu skrývá pro soubor i pro diváky četné nástrahy a nepochybně se rozchází jak s „většinovým“ divákem, tak i s oním proudem současného českého amatérského divadla, jež svých zkušeností, dovedností a dispozic využívá k tomu, aby často kvalitně (někdy i velmi) využil konvencí a vytvořil divácky úspěšné představení. Měříme-li pak jako porotci v soutěžích „udělanost“ představení, pak samozřejmě tento typ divadla má v tomto pohledu všechny výhody na své straně.
Jenže je tu jeden problém, jejž začínám v poslední době vnímat stále zřetelněji. Vedle tohoto proudu se čím dále tím hůře prosazují právě takové tendence, jaké představuje týnišťské Temno. Jsou vedle něho neobratné, někdy až diletantské, inscenace mají spoustu vad a chyb. A jaksi přehlížíme, že se takto dějí pokusy o to, nejít tudy, kudy jde profesionální divadlo, že je tu snaha a vůle říkat cosi po svém. Říkám znovu důrazně: jsem všemi desíti pro to, abychom přiznali bulvárnímu divadlu co jeho jest, abychom je přijali jako naprosto rovnoprávný typ divadla mezi ostatní a nenadřazovali mu typy jiné, proto že mají vznešené myšlenky a ideje. Ale na druhé straně si amatérské divadlo i dnes může zachovat svou nezávislost - třeba i (možná hlavně) na divácích. Doufám, že mne nikdo nebude podezírat z toho, že bych chtěl, aby se divadlo hrálo bez diváků, aby vůči nim projevovalo až pohrdání: My jsme chytří a když nám nerozumíte, je to vaše chyba a my vás nepotřebujeme. Myslím tím to, že amatérské divadlo nemusí úporně, za každou cenu, vábit většinového diváka, aby jej přivedlo do divadla. Ta známá „dobrovolnost“, má i svůj druhý konec. Nejde jen o dobrou vůli dělat ve volném čase divadlo a dožít se sladké odměny od diváků, kteří se v hojném počtu baví a tleskají. Může jít také o jistou nezávislost, která spočívá v tom, že chceme divadlem komunikovat výlučně o něčem, co nás pálí a riskujeme proto, že se potkáme jen s divákem, kterého tento náš problém a to naše divadlo zajímají. I s tím rizikem, že nebudeme mnohokrát reprízovat a že o diváckou přízeň budeme tvrdě a často neúspěšně zápasit. Jedině za těchto okolností může amatérské divadlo občas přispět specifickými a novými hodnotami celku českého divadla. V opačném případě se drtivá část amatérského divadla dostane k tomu, že bude přejímat konvence osvědčené a vyzkoušené v profesionálním divadle s takovou intenzitou, že vlastně bude profesionální divadlo napodobovat.
Možná, že tudy vývoj půjde. Ale zatím si myslím, že je třeba přihlížet i k těm inscenacím, jež jsou „menšinové“ a mají i „menšinového“ diváka, protože se těmto konvencím vymykají. K souborům, které takové inscenace vytvářejí, patří i Nejhodnější medvídci, kteří se sice neúčastnili se svou novou inscenací červenokostelecké přehlídky, ale o Divadelní Třebíč soutěžili. Patřím k těm, kterým se tato inscenace líbí - i když vím, že pro „většinového“ diváka není lehce stravitelná a že nazírána a hodnocena z hlediska perfektnosti stojící na konvencích není vzorem očekávaného vybroušeného tvaru. Včetně toho, že Nejhodnější medvídci zejména v herectví dávají najevo svou odlišnost od běžných představ o herecké preciznosti, a dokonce své nedostatky amatérů zabudovávají záměrně jako součást jevištního tvaru. Což platí i pro tuto novou inscenaci. Prostě vím, že každá inscenace tohoto souboru může vyvolat velké otazníky a dokonce vzbudit odpor. Ale: myslím si, že právě díky té amatérské „nezávislosti“, která si nemusí, když nechce, s konvencemi ani v nejmenším lámat hlavu, je nová hra René Levínského Ještě žiju s placatkou, věšákem a čepicí osobitým a nepřehlédnutelným příspěvkem do úsilí české divadelní hry zobrazit naši současnost. Navíc: spojení s Divadlem na tahu pro tuto inscenaci v osobě režiséra Andreje Kroba „posílilo“ modelovost, k níž Nejhodnější medvídci tíhnou, a tím i důslednost, s níž inscenace vypovídá o životě „malého českého človíčka“ těchto dnů. Přitom se neztratily další rysy specifické poetiky Nehodnějších medvídků: především jejich schopnost proplétat vážnou problematiku s jejím ironickým komentováním až parodováním, které nepostrádá i znaky mystifikace. Tím vším vzniká ona osobitost, jíž tento text a s ním i jeho jevištní realizace vstupuje po svém do celku amatérského divadla. Je tak nositelem specifického divadelního jazyka a skrze něj i jedinečné zprávy, která vyrůstá z podmínek amatérské „nezávislosti“. A to se snažila vyjádřit porota nominací na Divadelní Třebíč.
Jan Císař