Jan Císař: O Miroslavu Česalovi... AS 2006, č. 6
O Miroslavu Česalovi by se měla napsat studie. Napsal bych ji u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin rád. Mirek byl můj kamarád. Navíc si myslím, že jeho práce se nedá z dějin českého loutkářství škrtnout. Mirek se pohyboval na poli historickém, kritickém, teoretickém, ale také publicistickém (byl dlouhá léta vedoucím redaktorem Československého loutkáře) i pedagogickém jako profesor dramaturgie na katedře loutkářství pražské divadelní fakulty, v jejímž čele také jako její vedoucí delší dobu stál. Protože píšu do časopisu pro amatéry, musím zvlášť vytknout jeho bohatou účast na mnoha akcích pro amatérské loutkáře; od působení v porotách Loutkářské Chrudimi přes všemožná školení a vzdělávací kursy až po publikace, které pro amatéry psal. To vše dělal v rozsahu tehdejšího federativního Československa, tedy na Slovensku stejnou měrou jako v Čechách. Sám jsem s ním byl na několika akcích profesionálních a amatérských na Slovensku a vždycky jsem obdivoval jeho informovanost a znalost událostí minulých i současného dění i lidí.
Jádro té studie o Miroslavu Česalovi by ovšem bylo v pokusu pojmenovat a vymezit jeho postavení a význam v českém myšlení o loutkovém divadle. Patřil do etapy, která byla spojena s prolamováním dosavadních norem a konvencí, v jejichž rámci a na jejichž půdě české loutkové divadlo udržovalo tradici, která tkvěla v hlubokém principiálním přesvědčení, že loutkové divadlo je především a vlastně pouze pro dětského diváka, jehož schopnost vnímat jen na jisté úrovni určuje jeho možnosti a podobu. Na tomto procesu se podíleli od přelomu padesátých a šedesátých let minulého století mnozí: především tvůrci, ale i kritikové přicházející někdy i z jiných druhů divadla. Jeden z nich, dr. Josef Träger, formuloval v závěrečném referátu na brněnské přehlídce loutkových divadel v roce 1963 smysl tohoto procesu jako úsilí o to dospět s loutkami k divadelnímu umění. Na tomto snažení se vytrvale a bez přestání podílel Mirek Česal. V chrudimských porotách patřil k těm, kteří se amatérům pokoušeli říci, že hlavní zásluha není v tom, že hrají pravidelně pro děti, ale že jsou i jiné motivace a jiné cíle, pro něž stojí zato dělat loutkové divadlo. Nebylo to lehké a jednoduché, vstoupil jsem do chrudimských porot dávno po tom, co se tyto tendence v nich začaly prosazovat, ale i tak diskuze na verandě hotelu Slavia znovu a znovu svědčily o tom, že ne zdaleka všichni je přijali. Mirek, žák Jana Mukařovského, byl muž osvícený a samozřejmě dobře věděl o cestách, jimiž se může ubírat teorie umění – tj. i loutkového divadla. Jestliže jsem do tohoto hájemství vstoupil, pak jen a jen díky Mirkovi. Nabídl mně k publikování stránky Československého loutkáře, byť jsem nahlížel loutkové divadlo z pozic ryze neloutkových, pozval mne přednášet na loutkářskou katedru a umožnil napsat teoretická skripta.
O tom všem by měla být ta velká studie. Jenže od Mirkova pohřbu, kam nás přišla jen malinká hrstka nejvěrnějších a nejbližších, tuším, že nad teoretiky, kritiky, pedagogy se bleskově zavře voda zapomnění. Tak alespoň těchto pár řádek, aby se nezapomnělo úplně...
Jan Císař
Jádro té studie o Miroslavu Česalovi by ovšem bylo v pokusu pojmenovat a vymezit jeho postavení a význam v českém myšlení o loutkovém divadle. Patřil do etapy, která byla spojena s prolamováním dosavadních norem a konvencí, v jejichž rámci a na jejichž půdě české loutkové divadlo udržovalo tradici, která tkvěla v hlubokém principiálním přesvědčení, že loutkové divadlo je především a vlastně pouze pro dětského diváka, jehož schopnost vnímat jen na jisté úrovni určuje jeho možnosti a podobu. Na tomto procesu se podíleli od přelomu padesátých a šedesátých let minulého století mnozí: především tvůrci, ale i kritikové přicházející někdy i z jiných druhů divadla. Jeden z nich, dr. Josef Träger, formuloval v závěrečném referátu na brněnské přehlídce loutkových divadel v roce 1963 smysl tohoto procesu jako úsilí o to dospět s loutkami k divadelnímu umění. Na tomto snažení se vytrvale a bez přestání podílel Mirek Česal. V chrudimských porotách patřil k těm, kteří se amatérům pokoušeli říci, že hlavní zásluha není v tom, že hrají pravidelně pro děti, ale že jsou i jiné motivace a jiné cíle, pro něž stojí zato dělat loutkové divadlo. Nebylo to lehké a jednoduché, vstoupil jsem do chrudimských porot dávno po tom, co se tyto tendence v nich začaly prosazovat, ale i tak diskuze na verandě hotelu Slavia znovu a znovu svědčily o tom, že ne zdaleka všichni je přijali. Mirek, žák Jana Mukařovského, byl muž osvícený a samozřejmě dobře věděl o cestách, jimiž se může ubírat teorie umění – tj. i loutkového divadla. Jestliže jsem do tohoto hájemství vstoupil, pak jen a jen díky Mirkovi. Nabídl mně k publikování stránky Československého loutkáře, byť jsem nahlížel loutkové divadlo z pozic ryze neloutkových, pozval mne přednášet na loutkářskou katedru a umožnil napsat teoretická skripta.
O tom všem by měla být ta velká studie. Jenže od Mirkova pohřbu, kam nás přišla jen malinká hrstka nejvěrnějších a nejbližších, tuším, že nad teoretiky, kritiky, pedagogy se bleskově zavře voda zapomnění. Tak alespoň těchto pár řádek, aby se nezapomnělo úplně...
Jan Císař
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.