Jan Roubal: SETRVALÝ STAV - divadla poezie na WP 1997. AS 1997, č. 4

SETRVALÝ STAV - divadla poezie na WP 1997.
Přehlídka divadel poezie letošního, již 40. (!) WP byla obvyklým maratonem představení, setkání, diskusí i diskusí o diskusích... Jubileum připomnělo snad jen příjemně neoficiální zahájení, při němž starosta Mgr. J. Šverdík odhodil svou vázanku v dál a dr. V. Šrámková přispěla svými dobře míněnými 3+1 přáními, a pak i sličná bilancující publikace J. Hrašeho, J. Štefánkové a (opět) V. Šrámkové Prostě Prostějov. Jaký tedy letos byl?
Den první byl ve znamení divadla poezie jako hry jazyka a hry s jazykem. Patronoval mu hned v prvním představení Ch. Morgenstern. Beránek měsíc pražského TY-JA-TRU vsadil na jistotu populárního autora a poetickou hravost jeho textů se pokoušel přenést na jeviště poučeným, kultivovaným způsobem. Nic nevadilo, ledacos se dařilo, ale máloco vzrušilo. Hravost zůstávala jaksi za čtvrtou stěnou, nebyla zrovna nakažlivá, spíše se disciplinovaně chovala v předem stanovených pravidlech. Jednotlivé básně byly víceméně právě jen jednotlivými básněmi a přes snahu dotknout se i odvrácené strany Morgensternovy poezie zůstalo představení sledem z vnějšku aranžovaných obrazů. Skoda, že se někdy v snaze o jevištní situování poezie ztrácel i její nejvlastnější jazykový půvab.
Po loňské villonovské inscenaci pražský SUMUS tentokrát překvapil snahou o scénickou mystifikaci. Co vloni až příliš připomínalo sázku na „věčné" téma prokletého básníka a ve výraze na poněkud otřelé „činoherní" jistoty, bylo letos nahrazeno úsilím o originalitu ve volbě předlohy i v jejím ztvárnění. Verše italského básníka M. Serventtiho Za pět minut věčnost (přeložila je sama členka souboru!) provokují svou proklamovanou bezobsažností, mystifikují složité významy v tradicích futurismu i automatického psaní. Na této předloze pak soubor rozvíjí vlastní, v záměru analogicky neilustrativní, absurdní podívanou. Ledacos v ní však nakonec působí spíše krátkodechým humorným dojmem, nešokuje, jen baví. Jde o hříčku, které však místy chybí lehkost a především onen provokující „smysl nesmyslu". Přesto se zdá, že sumárně je Sumus proti loňsku sám na sebe přísnější a náročnější a urazil kus divadelní cesty.
REGINA Břeclav opět doslova zalidnila jeviště sympatickým elánem a oslovila hlediště svou hravostí. (A nejen je: soubor převzal od V. Justla Cenu Obce českých spisovatelů.) Představení Zázraky a divy se inspirovalo známou antologií nonsensové poezie Ostrov, kde rostou housle. Charakteristické jsou pro ně dvě věci. Jednak se Regina snaží nezůstat nic dlužná své tradici dobrého dramaturgického vkusu a inscenační hravosti a múzičnosti (v tomto ohledu je patrná návaznost na jejich pojetí Jandlovy poezie), jednak opět usiluje o svého druhu generační, kolektivní výpověď. Právě tento druhý aspekt je také rámcem inscenace: na začátku se aktéři představení vymaňují z „direktiv" vnucovaného způsobu tance a ze světa povinné každodenní uniformity se utíkají do svého světa fantazie a hry, na konci se opět do oné střízlivosti vracejí. Podobně připomínají vážnější rub skutečnosti i některé verše a jejich interpretace. Nonsensová hravost se tak stává jakýmsi ostrovním útočištěm v moři nudy a povinností „dospělého" světa, což však v inscenaci vyznívá poněkud přímočaře. Zůstává také trochu otázkou, jak velkou možnost takového významového zatížení zvolené texty vůbec nabízejí. Pokud jde o obraznost, je Regina tentokrát inspirativní jen zčásti, mnohdy sahá k osvědčeným receptům a místy prozrazuje jistou obecnost a nepřesnost. Představení však vždy ožívá tehdy, když se z převládajícího kolektivního gesta a aranžmá náhle „vyloupne" konkrétní interpret a jeho text - jako např. v úvodní Ukolébavce. Celkově se dá konstatovat, že další z nástupců manželů Kaněrových - M. Janků a Z. Miklín - vedou Reginu prozatím již vyšlapanými cestami. Co takhle hledat tu svou?
Druhý den již takovou dramaturgickou jednotu nenabídl. Nejen texty, ale i divadelní ambice byly zřetelně náročnější. Ostravský soubor BAMBUS si např. pro své představení Barbara a hrabě zvolil poezii Ewalda Murrera (jinak Wernische jun.). Jde o bizarní milostnou „rakvičkárnu", v jejíchž „nekrofílně" posmrtných kulisách se odehraje příběh dvou nebožtíků, směřujících všemu navzdory k černému happyendu, tj. sňatku. Tento rafinovaný text byl inscenován optikou, jež jeho morbidně stylizovanou poetiku „hororu" nedokázala zviditelnit. Co mohlo a mělo vyznít jako zřejmá mystifikace váchalovského typu se záblesky černého humoru - ale také čiré lyriky - spíše se podobalo vágně symbolistnímu ceremoniálu pro vypravěče a dva vodiče loutek. Co plátno, že místy se objevil výtvarný nápad a vše mělo svou sice jednoduchou, ale vědomou stylizaci, když se koneckonců vše „pro oko i ucho" vzpíralo rafinovaným obrazům textu wernischovského rodokmenu. Prostě se zdá, že inscenátoři padli do léčky mnohovrstevna-tosti Murrerovy poezie, jejíž rozpětí nestačili zvoleným inscenačním přístupem dostatečně sklenout.
Nad rájem nelítají tryskáče tvrdil název inscenace plzeňského OBLOUKU. Režisérka R. Vordová se v něm pokusila dát jevištní tvar textům V. Zapletala, jejichž původně beatnická krevní skupina zaujala i současné gymnazisty. A tak se hrálo i nehrálo o Malém Johnovi a jeho setkání s reálnými i fiktivními postavami, obývajícími Koridor světa. Tak trochu odvozený Brautigan a Malý princ dohromady. Rukopis inscenace byl poněkud bezstarostný, neurčitý a obecný. Důsledkem řady nedůsledností by1 málo přesvědčivý i málo čitelný dojem jakéhosi generačního, ale přece jen obehraného protestsongu. Škoda, protože některé výstupy a jednotlivci na možnosti přesnější profilace osobní i inscenační vyloženě poukazovaly.
FANFULÁCI z Nového Města na Moravě byli na přehlídce jistou výjimkou svou vážnou dramaturgií. Jejich Zpráva o konci světa čerpala totiž z poezie Jiřího Koláře. Tento žijící klasik a univerzální umělec, originální literární i výtvarný kolážista a vyznavač magie faktické skutečnosti, byl však pro mladý, středoškolský soubor v lecčems ještě úkol nad momentální síly. Kolářovy básně, parafrázující svým nezaměnitelným způsobem příběh geneze světa a člověka, její evoluční patos a etos vyznívají v inscenaci jako poněkud zjednodušené, přímočaré memento. Přesto je nutné ocenit dramaturgickou odvahu a věrohodnou snahu přijít se svou „zprávou"'. Na druhé straně nelze nevidět jistou zaměnitelnost a očekávatelnost použitých scénických prostředků a potíže s adekvátní interpretací textu.
Apollinairův Zavražděný básník a k tomu pár básní z jeho Alkoholů je základem inscenace plzeňského ESPRITU, jež se od všech předchozích odlišovala čitelnou snahou o skutečné zdivadelňování poezie. Fiktivní životopis básníka -jako jádro zajímavého scénáře A. Dvořákové - k tomu ostatně vyzýval. Ústřední postavou je básník Croniamantal, toto Apollinairovo alter ego (v představení jeden z nejlepších výkonů!). Pestré peripetie jeho životaběhu - od gargantuovského zrození přes bizarní příhody milostné i básnické iniciace tohoto lyrického jinocha až k jeho smrti ubodáním davem a zvěčněním sochou z ničeho - jsou rámovány přítomností dvou ironických vypravěček, demonstrátorck a komentátorek (další osobité výkony!). Tento poukazující princip sice fungoval, odlehčoval předváděné, ale místy působil již jen lineárně. Také v celkovém tvaru představení občas ztrácelo tempo, spojitost i výrazovou intenzitu a drobilo se do ne vždy dovršovaných epizod. Snad se mnohé z jisté nehotovosti a stylové povolenosti představení dá přičíst na vrub menší divadelní zkušenosti řady nových členů souboru, od něhož jsme z minulosti zvyklí pevnějšímu tvaru v souhře i celkové poetice. Ta ostatně poněkud zbytečně rezignovala na možnosti razantnějšího rozpětí mezi až jarryovsky provokující polohou svého druhu pažravého literárního kabaretu a chvílemi doteků lyrické imaginace. Vše bylo sice křtěno sympaticky svěží recesí, ale chyběl patrnější průběžný podtext vlastního smyslu představení. Převažující vitální radosti a naivně divadelní stylizaci prostě chyběl jistý „vědoucí" kontrapunkt. Přesto nabídlo představení působivý závěr a řadu inspirovaných míst i scénických obrazů a v přehlídce patřilo jednoznačně k jejím vrcholům.
Laureátem letošního WP se pak staly hradecké Jesličky se svou inscenací Milé sedmi loupežníku V. Dýka - získaly ocenění poroty i Cenu diváka. Proč? Byl to prostě svým způsobem nejvyzrálejší divadelně poetický tvar. Poučený ve všech svých složkách a dobře zúročující možnosti již do jisté míry „vyhraného" souboru. Přesto se i v tomto případě vnucovaly nakonec některé otázky. Jednou z nich je základní uchopení tématu Dykova textu, zejména výklad onoho „loupežnictví". v němž se místy samovolně akcentovaly spíše obecně „dobrodružné" polohy (ve významu oné „dobré družnosti") na úkor hlubšího povědomí zámčrnosti novoromantické stylizace Dykova ústředního tématu individuálního vzdoru jako osobní osudové volby nepřizpůsobivého. anarchizujícího rebela. Toto zploštění vedlo místy až k dojmu jistého romantického koloritu s očekávatelnými atributy. Hlavně v první části inscenace se až. příliš podléhá svodům vnějšího přístupu - loupežníci jsou partou skoro bezstarostných furiantů, kteří v aranžovaných rvačkách poněkud samoúčelně dokazují, co pohybově umí. A to je škoda. Také zajímavý princip personifikace nitra titulní postavy čtyřmi interpretkami byl působivý, ale mnohdy vedl k realistickému psychologizování a přílišnému tříštění rytmu Dykova. původně přece tak výrazně lakonicky pádného verše. Prostě se občas hrálo na úkor poetiky textu i jeho svébytného stylu, až příliš činohernč a s jaksi samonosným elánem. Jinak však mělo představení svou atmosféru, „dýchalo", mělo citelný emotivní puls a obraznost. A těší i viditelné interpretační zrání souboru.
Osm představení, ale svébytných, zosobněných a dovršených pokusů o zjevištnění poezie jistě méně. Proč? Protože se některé samozřejmosti stávají bohužel nesamozřejmými. I tento ročník např. opět prokázal, jak je nutné začínat každou snahu o divadlo poezie od poezie, tj. zjistit o čem text je, proč je napsán právě tak a co jím chci a mohu sdělit. Přesnější povědomí o tom, co a proč. Výraznější osobní motivace a autentičnost tak bývají často nahrazovány jistým povědomím konvencí, jakýchsi receptur, jak a jakoby. Není asi náhodou, že v řadě inscenací se objevovaly obdobné nebo až zaměnitelné prostředky a postupy - mechanicky kolektivní pohybové i hlasové aranžmá, okoukané poeticky „funkční" příznakové rekvizity, „uniformně" anonymní kostýmy a další signály „poetičnosli". Také často tematizovaná i využívaná hravost, spontaneita a „civilismus" je mnohdy cestou nejmenšího odporu - chybí prostě větší naléhavost výpovědi, živá vnitřní představa a z ní organicky vyrůstající tvarová zámčrnost. Zvláštní je také zjištění, že méně bývá někdy více - v počtu členů i v snaze o jevištní činění za každou cenu. Ansámblově kolektivní gesto totiž nemusí vždy automaticky násobit výraz, ale naopak může soubor nivelizovat, a tak zastínit i zajímavé osobité výkony a tváře. Není snad nejšťastnější taková konstelace souboru, v němž každý je i dobrý recitátor? (Nebyl nakonec závěrečný večer oceněných sólistů vlastně také „divadlem poezie"? A po čertech zajímavým?)
Co závěrem? Letošní přehlídka navzdory své jubilejní atmosféře nebyla nijak výjimečná. Skoro by se dalo říct, že byla „standardní". Dvě tři výraznější inscenace, ale žádná událost. Žádný průlom do tradic se nekonal. Prostě Prostějov: setrvalý stav - ani moc, ani málo.
Jan Roubal