Pavel Chalupa: K soutěži recitátorů na 42. WP. AS 1999, č. 4
K soutěži recitátorů na 42. Wolkrově Prostějově
Černé pozadí jeviště Národního domu v Prostějově bylo tradiční kulisou přehlídky toho nejlepšího a nejbarevnějšího, co vydala regionální kola soutěží v literárním přednesu za uplynulý rok. Tři kategorie, tři poroty (jako obvykle) a jako obvykle dokonalá organizace: vše klapalo na minutu přesně s neúprosnou pravidelností: 55 recitátorek a recitátorů předvedlo 109 recitačních výkonů. Připraví se XY, recituje YZ. 109 krát (!) to řekl Dušan Utinek, nekorunovaný král současné české recitace, v roli průvodce oběma soutěžními dny. To on byl absolutním vítězem letošního Prostějova, protože to nejen vydržel, ale i úžasně recitoval Ferlinghettiho básně na svém samostatném recitálu a snažil se, co mu síly stačily, porušit onen fascinující stereotyp našich představ o důstojném průběhu soutěžní přehlídky. Je-li někdo, kdo má tu moc a ten dar zbavit v jednadvacátém století tenhle obor posledních rudimentů století devatenáctého, je to on - a měl by mu být poté (jako výraz našich díků) zbořen pomník hned vedle Jiřího Wolkera na náměstí. Ostatně Jiřímu W. bude za půl roku rovná stovka. Mohli bychom uvažovat (jako výraz díků) i o zbourání jeho pomníku. Je zbytečný. Poezie žije i bez pomníků. A Wolkerova poezie (byť na letošním ročníku WP nezazněla) žije také, mimo jiné i v radikálním, a proto naděje plném, okázale levičáckém gestu Dušana Utinka.
Nejvíce recitátorů se sešlo (jako obvykle) v kategorii do 18 let (23), nejméně bylo (jako obvykle) těch nejstarších, kde je ale i nejstaršímu míň než třicet. Upřímně řečeno, nerozeznávám už moc věkový ani výkonnostní rozdíl mezi tím nejmladším a tím nejstarším - a existence kategorií je mi toliko zárukou, že se do Prostějova mohou dostat vlastně i patnáctiletí recitátoři, kteří by z oblastních kol v případě zrušení kategorií asi těžko postoupili. Chválapánubohu za ně. Jsou hraví, se smyslem pro humor a někteří dokonce ne-recitují, ale jsou sami sebou. Jejich erbovním básníkem je Prévert (Holub, Kainar, Morgenstern, Suchý), básníci s "ne-poetickou" poetikou, srozumitelní a - hraví. Nic se tu nepředstírá, nesmysl je smyslem a smyslem jsou smysly- smyslové a pocitové vjemy a možnost jejich sdělení - sdílení. Voňavé podhoubí pro růst něčeho velkého.
Nejvýraznější osobností 1. kategorie byla osmnáctiletá Magdaléna BOROVÁ z Liberce, která Prévertovu Tu lásku řekla tak, jak to ještě nikdo z nás neslyšel. Hvězda s čistého nebe zářila nad Prostějovem, když Borová v uhrančivém, extatickém soustředění bez jediného pohnutí či gesta vyslovovala ty známé verše, ale naplňovala je obsahem tak osobním, vnitřně tisíckrát procítěným, a tedy tak obecným, že byla v té chvíli hodná Dantovy Beatrice, která dává (tou láskou) básníkovi nahlédnout do ráje. Ve druhém kole pak předvedla něco, co nikdo z pamětníků rovněž nepamatuje, totiž recitovala s pokornou, přesnou autostylizací svůj vlastní text. Bylo to o kácené borovici, která ve smrti zabije svého dřevorubce. Absolutní metafora. Absolutní proměna na jevišti. Borová recitátorka recituje a umírá, kácí se k zemi (uklání se). Konec. Vrchol. Zatmění. Jen doufám, že Ta Borovice neskončí rozložená na prknech, která znamenají svět, jen jako nástroj v rukou samozvaného dřevorubce - režiséra, ale že bude mít dostatek vůle a píle k tomu, aby se stala skutečnou a svéhlavou osobností, kterou naše (zejména dívčí) recitace (nebo snad i divadlo?) dlouhá léta postrádá.
Další (a zbylí) tři laureáti Wolkrova Prostějova byli ze druhé (nejsilnější a nejvyrovnanější) kategorie. Všichni'tři jsou už staří harcovníci a několikanásobní držitelé. Lenku KUBOVOU z Bavorova známe jako vynikající komický a pohybový talent, jakých je skutečně málo (i když legrace a pohybu bylo i letos dost). Letos všechny své přednosti uplatnila ve vynikající montáži -pohybově recitační etudě z limericků Edwarda Leara, o kterých se až do Kubové mínilo, že jde o samostatné literární útvary. Po Kubové již všichni vědí, v čem je půvab tolik zatracované myšlenky integrace - nechá vyniknout jednotlivostem!
Třetí laureátka, křehká Pražanka Blanka KOUTSKÁ, zazářila především interpretací ukázky ze Stevanovičovy Jovany z metra. Výsostně politicky i eticky aktuální text na téma jugoslávské krize byl asi nejaktuálnějším dramaturgickým počinem letošní přehlídky a stal se dokonce jakýmsi kontrapunktem a němou výtkou vůči veskrze nevážným či málo vážným textům většiny ostatních výkonů. Seznam udělených čestných uznání: 1. kat.: Šárka Augustinová, H. Brod (W. Saroyan: Tracyho tygr), Bohuslava Průchová, Č. Budějovice (R. Bradford: Davidova prostopášnost na stará kolena), Petr Rakušan, Žďár nad S. (N. V. Gogol: Bláznovy zápisky), Filip Švehlák, Brno (L. Slanina: Návštěva u ministra); 2. kat.: Gabriela Sittová, Zábřeh na M. (M. Skála: Zpověď), Marie Růžičková, Chrudim (E. Frynta: Bidlo), Eva Ochrymčuková - Tišnov (Glowacki-Bradbury), Pavel Mrňavý, M. Boleslav (M. Holub: Kašpárkův sen); 3. kat: Jiří Bláha Litomyšl (S. Fischerova: Říkejte mi...), Radim Šíp, Bystré (Ch. Bukowski: Ďábel byl celý žhavý), Jana Machalíková, Praha (L. Dvořák: Nelidský kůň), Jan Klimeš, Kuřim (J. Kkjp-ka Jerome: Tři muži ve člunu).
Výkon čtvrtého laureáta, Andreje Drbohlava z Hradce Králové, mj. hlavního protagonisty vítězného litomyšlského souboru 12 opic, byl pro mne po Préverovi druhým vrcholem přehlídky. Za použití své expresivně rozpohybované, rozfázované poetiky, která sklidila takový ohlas v komických výstupech jeho představení Pseudologia phantastica či v loňském Dadaistickém manifestu Tristana Tzary, tedy za použití těch samých prostředků, u nichž jsme se jindy a jinde za břicha popadali, vystřihl Drbohlav jako z expresio-nistického partesu úryvky ze slavné Německé básně Ernsta Jandla: o fascinaci fašismem, kterou Jandl prožil jako malý chlapec ve 30. letech, tu však jde jen námětem. V Drbohlavově pojetí, v pitvorné expresi, se z výkonu stává nejen karikatura nacismu, což je konec konců tématem toho textu; ale dokonce karikatura jakékoli pitvornosti, jež pramení z pocitu jedinečnosti národa, poezie, potažmo sebe samotného; ano, Drbohlav se stal záměrně karikaturou sebe samotného proto, aby nechal vyniknout akurátnosti toho tématu pro Nás Samotné, Čechy - Milovníky Poezie.
Pavel Chalupa
Černé pozadí jeviště Národního domu v Prostějově bylo tradiční kulisou přehlídky toho nejlepšího a nejbarevnějšího, co vydala regionální kola soutěží v literárním přednesu za uplynulý rok. Tři kategorie, tři poroty (jako obvykle) a jako obvykle dokonalá organizace: vše klapalo na minutu přesně s neúprosnou pravidelností: 55 recitátorek a recitátorů předvedlo 109 recitačních výkonů. Připraví se XY, recituje YZ. 109 krát (!) to řekl Dušan Utinek, nekorunovaný král současné české recitace, v roli průvodce oběma soutěžními dny. To on byl absolutním vítězem letošního Prostějova, protože to nejen vydržel, ale i úžasně recitoval Ferlinghettiho básně na svém samostatném recitálu a snažil se, co mu síly stačily, porušit onen fascinující stereotyp našich představ o důstojném průběhu soutěžní přehlídky. Je-li někdo, kdo má tu moc a ten dar zbavit v jednadvacátém století tenhle obor posledních rudimentů století devatenáctého, je to on - a měl by mu být poté (jako výraz našich díků) zbořen pomník hned vedle Jiřího Wolkera na náměstí. Ostatně Jiřímu W. bude za půl roku rovná stovka. Mohli bychom uvažovat (jako výraz díků) i o zbourání jeho pomníku. Je zbytečný. Poezie žije i bez pomníků. A Wolkerova poezie (byť na letošním ročníku WP nezazněla) žije také, mimo jiné i v radikálním, a proto naděje plném, okázale levičáckém gestu Dušana Utinka.
Nejvíce recitátorů se sešlo (jako obvykle) v kategorii do 18 let (23), nejméně bylo (jako obvykle) těch nejstarších, kde je ale i nejstaršímu míň než třicet. Upřímně řečeno, nerozeznávám už moc věkový ani výkonnostní rozdíl mezi tím nejmladším a tím nejstarším - a existence kategorií je mi toliko zárukou, že se do Prostějova mohou dostat vlastně i patnáctiletí recitátoři, kteří by z oblastních kol v případě zrušení kategorií asi těžko postoupili. Chválapánubohu za ně. Jsou hraví, se smyslem pro humor a někteří dokonce ne-recitují, ale jsou sami sebou. Jejich erbovním básníkem je Prévert (Holub, Kainar, Morgenstern, Suchý), básníci s "ne-poetickou" poetikou, srozumitelní a - hraví. Nic se tu nepředstírá, nesmysl je smyslem a smyslem jsou smysly- smyslové a pocitové vjemy a možnost jejich sdělení - sdílení. Voňavé podhoubí pro růst něčeho velkého.
Nejvýraznější osobností 1. kategorie byla osmnáctiletá Magdaléna BOROVÁ z Liberce, která Prévertovu Tu lásku řekla tak, jak to ještě nikdo z nás neslyšel. Hvězda s čistého nebe zářila nad Prostějovem, když Borová v uhrančivém, extatickém soustředění bez jediného pohnutí či gesta vyslovovala ty známé verše, ale naplňovala je obsahem tak osobním, vnitřně tisíckrát procítěným, a tedy tak obecným, že byla v té chvíli hodná Dantovy Beatrice, která dává (tou láskou) básníkovi nahlédnout do ráje. Ve druhém kole pak předvedla něco, co nikdo z pamětníků rovněž nepamatuje, totiž recitovala s pokornou, přesnou autostylizací svůj vlastní text. Bylo to o kácené borovici, která ve smrti zabije svého dřevorubce. Absolutní metafora. Absolutní proměna na jevišti. Borová recitátorka recituje a umírá, kácí se k zemi (uklání se). Konec. Vrchol. Zatmění. Jen doufám, že Ta Borovice neskončí rozložená na prknech, která znamenají svět, jen jako nástroj v rukou samozvaného dřevorubce - režiséra, ale že bude mít dostatek vůle a píle k tomu, aby se stala skutečnou a svéhlavou osobností, kterou naše (zejména dívčí) recitace (nebo snad i divadlo?) dlouhá léta postrádá.
Další (a zbylí) tři laureáti Wolkrova Prostějova byli ze druhé (nejsilnější a nejvyrovnanější) kategorie. Všichni'tři jsou už staří harcovníci a několikanásobní držitelé. Lenku KUBOVOU z Bavorova známe jako vynikající komický a pohybový talent, jakých je skutečně málo (i když legrace a pohybu bylo i letos dost). Letos všechny své přednosti uplatnila ve vynikající montáži -pohybově recitační etudě z limericků Edwarda Leara, o kterých se až do Kubové mínilo, že jde o samostatné literární útvary. Po Kubové již všichni vědí, v čem je půvab tolik zatracované myšlenky integrace - nechá vyniknout jednotlivostem!
Třetí laureátka, křehká Pražanka Blanka KOUTSKÁ, zazářila především interpretací ukázky ze Stevanovičovy Jovany z metra. Výsostně politicky i eticky aktuální text na téma jugoslávské krize byl asi nejaktuálnějším dramaturgickým počinem letošní přehlídky a stal se dokonce jakýmsi kontrapunktem a němou výtkou vůči veskrze nevážným či málo vážným textům většiny ostatních výkonů. Seznam udělených čestných uznání: 1. kat.: Šárka Augustinová, H. Brod (W. Saroyan: Tracyho tygr), Bohuslava Průchová, Č. Budějovice (R. Bradford: Davidova prostopášnost na stará kolena), Petr Rakušan, Žďár nad S. (N. V. Gogol: Bláznovy zápisky), Filip Švehlák, Brno (L. Slanina: Návštěva u ministra); 2. kat.: Gabriela Sittová, Zábřeh na M. (M. Skála: Zpověď), Marie Růžičková, Chrudim (E. Frynta: Bidlo), Eva Ochrymčuková - Tišnov (Glowacki-Bradbury), Pavel Mrňavý, M. Boleslav (M. Holub: Kašpárkův sen); 3. kat: Jiří Bláha Litomyšl (S. Fischerova: Říkejte mi...), Radim Šíp, Bystré (Ch. Bukowski: Ďábel byl celý žhavý), Jana Machalíková, Praha (L. Dvořák: Nelidský kůň), Jan Klimeš, Kuřim (J. Kkjp-ka Jerome: Tři muži ve člunu).
Výkon čtvrtého laureáta, Andreje Drbohlava z Hradce Králové, mj. hlavního protagonisty vítězného litomyšlského souboru 12 opic, byl pro mne po Préverovi druhým vrcholem přehlídky. Za použití své expresivně rozpohybované, rozfázované poetiky, která sklidila takový ohlas v komických výstupech jeho představení Pseudologia phantastica či v loňském Dadaistickém manifestu Tristana Tzary, tedy za použití těch samých prostředků, u nichž jsme se jindy a jinde za břicha popadali, vystřihl Drbohlav jako z expresio-nistického partesu úryvky ze slavné Německé básně Ernsta Jandla: o fascinaci fašismem, kterou Jandl prožil jako malý chlapec ve 30. letech, tu však jde jen námětem. V Drbohlavově pojetí, v pitvorné expresi, se z výkonu stává nejen karikatura nacismu, což je konec konců tématem toho textu; ale dokonce karikatura jakékoli pitvornosti, jež pramení z pocitu jedinečnosti národa, poezie, potažmo sebe samotného; ano, Drbohlav se stal záměrně karikaturou sebe samotného proto, aby nechal vyniknout akurátnosti toho tématu pro Nás Samotné, Čechy - Milovníky Poezie.
Pavel Chalupa
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.