Fando a Lis - 2002;
HULEC, Vladimír: Divadlo je pomeranč - 41. Šrámkův Písek, 23. -26. 5. 2002, AS 2002, č. 3, s. 29 - 34.
Turnov, Atelier T55, Fernando Arrabal: Fando a Lis.
Ovšem zamilovat bych se letos mohl téměř v každé inscenaci. A to i v té herecky daleko náročnější, ambicí patřící k nejvyšším, neb existenciálním štítům divadelních hor - Fando a Lis podle Fernanda Arrabala turnovského Ateliéru T55. Pro ústřední dvojici nesmírně náročný úkol zvládli její představitelé s až mrazivou suverenitou, a přitom křehce, chvílemi až ostýchavě. Až chladně beckettovské autorovo zamyšlení nad smyslem života a nikde nekončící pouti člověka odnikud nikam - tedy přesněji do Taru - zvládají Mario Kubaš s Kristýnou Zajícovou s takovou soustředěností na každý slovní i situační detail, že diváka mrazí. Problém inscenace ovšem tkví v trojici s deštníkem. Režisérovi J. Š. Stuchlíkovi se nepodařilo tuto groteskní, „nadreálnou“ trojici skloubit se superreálnou ústřední dvojící. Temná existenciální hlubina se jak mořská vlna tříštila o příliš loutkové pojetí oné trojice. Cenné ovšem bylo - vedle již zmíněných hereckých výkonů - i využití prostoru (hrálo se na prázdné scéně před otevřeným zákulisím, diváci seděli na jevišti, herci využili i vertikálních možností scény) a hlavně dramaturgické zacílení titulu. Jako by soubor říkal: Když nejde o smrt, nejde o nic. A to je hodnota, před kterou smekám.
Turnov, Atelier T55, Fernando Arrabal: Fando a Lis.
Ovšem zamilovat bych se letos mohl téměř v každé inscenaci. A to i v té herecky daleko náročnější, ambicí patřící k nejvyšším, neb existenciálním štítům divadelních hor - Fando a Lis podle Fernanda Arrabala turnovského Ateliéru T55. Pro ústřední dvojici nesmírně náročný úkol zvládli její představitelé s až mrazivou suverenitou, a přitom křehce, chvílemi až ostýchavě. Až chladně beckettovské autorovo zamyšlení nad smyslem života a nikde nekončící pouti člověka odnikud nikam - tedy přesněji do Taru - zvládají Mario Kubaš s Kristýnou Zajícovou s takovou soustředěností na každý slovní i situační detail, že diváka mrazí. Problém inscenace ovšem tkví v trojici s deštníkem. Režisérovi J. Š. Stuchlíkovi se nepodařilo tuto groteskní, „nadreálnou“ trojici skloubit se superreálnou ústřední dvojící. Temná existenciální hlubina se jak mořská vlna tříštila o příliš loutkové pojetí oné trojice. Cenné ovšem bylo - vedle již zmíněných hereckých výkonů - i využití prostoru (hrálo se na prázdné scéně před otevřeným zákulisím, diváci seděli na jevišti, herci využili i vertikálních možností scény) a hlavně dramaturgické zacílení titulu. Jako by soubor říkal: Když nejde o smrt, nejde o nic. A to je hodnota, před kterou smekám.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.