Petra Zámečníková: Kašpárek a živá voda - Pražský Tajtrlík 2006
Soubor Bubeníček z TJ Sokol Vinohrady, původně založený v roce 1911 a opět fungující od r. 1993, se představil s inscenací Kašpárek a živá voda. Zápletka pohádky se točila okolo kostlivce Bonifáce(mimochodem velmi pěkně mu vrzaly kosti), jehož dobrý čaroděj Halibuk za vydatné pomoci Kašpárka proměnil v člověka. Marionety hrály v rozdělené interpretaci, která vyžaduje přesné sladění pohybu loutek a replik.
A samozřejmě čím jednodušší je animace, tím se nabízí větší šance se trefit. Nepřesnost často způsobuje nechtěné zesměšnění a k tomu bohužel chvílemi docházelo.(Jak jsem se později dozvěděla, soubor dříve hrál s nahrávkou, čili je potřeba jej spíše pochválit, že se tentokrát pustil do nových vod.)
Celá inscenace dýchala zvláštní starosvětskou atmosférou - díky krásným starým loutkám a hlavně výbornému nasvícení. S loutkami se bohužel moc nehrálo, spíš se tak předváděly, ukazovaly, což bylo sice příjemné na koukání, ale divadlo to moc nebylo. Hlasový projev spíše vlažný, jakoby bez emocí, jedna scéna se vlévala do druhé bez výraznějších akcentů, což mělo neblahý vliv na temporytmus inscenace a také na srozumitelnost v základě jednoduché zápletky. Přitom úprava textu (Jan Müller) je poměrně vydařená. Autor nakombinoval motivy z několika pohádek a napsal v podstatě novou hru, která působí celkem svěže. Výsledek by nemusel být marný, hercům - mluvičům se však bohužel nepodařilo vytvořit dostatečně výrazné charaktery a hrát přesně situace. V některých scénách byla pěkná, vtipná místa (kostlivec hledající šaty) a především závěrečná pointa – přeměna kostlivce v člověka odehrávající se ve stínohře, kdy divák doslova viděl, jak se díry mezi kostmi vyplňují - byla milým kouzlem. Trochu jsem měla pocit, že sleduji ilustrovanou rozhlasovou hru, což mi překvapivě vlastně nevadilo a nebránilo, abych z představení neměla svého druhu zážitek. Při všech nedostatcích byla inscenace příjemným připomenutím starých časů.
A samozřejmě čím jednodušší je animace, tím se nabízí větší šance se trefit. Nepřesnost často způsobuje nechtěné zesměšnění a k tomu bohužel chvílemi docházelo.(Jak jsem se později dozvěděla, soubor dříve hrál s nahrávkou, čili je potřeba jej spíše pochválit, že se tentokrát pustil do nových vod.)
Celá inscenace dýchala zvláštní starosvětskou atmosférou - díky krásným starým loutkám a hlavně výbornému nasvícení. S loutkami se bohužel moc nehrálo, spíš se tak předváděly, ukazovaly, což bylo sice příjemné na koukání, ale divadlo to moc nebylo. Hlasový projev spíše vlažný, jakoby bez emocí, jedna scéna se vlévala do druhé bez výraznějších akcentů, což mělo neblahý vliv na temporytmus inscenace a také na srozumitelnost v základě jednoduché zápletky. Přitom úprava textu (Jan Müller) je poměrně vydařená. Autor nakombinoval motivy z několika pohádek a napsal v podstatě novou hru, která působí celkem svěže. Výsledek by nemusel být marný, hercům - mluvičům se však bohužel nepodařilo vytvořit dostatečně výrazné charaktery a hrát přesně situace. V některých scénách byla pěkná, vtipná místa (kostlivec hledající šaty) a především závěrečná pointa – přeměna kostlivce v člověka odehrávající se ve stínohře, kdy divák doslova viděl, jak se díry mezi kostmi vyplňují - byla milým kouzlem. Trochu jsem měla pocit, že sleduji ilustrovanou rozhlasovou hru, což mi překvapivě vlastně nevadilo a nebránilo, abych z představení neměla svého druhu zážitek. Při všech nedostatcích byla inscenace příjemným připomenutím starých časů.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.