Jakub Hulák: Dětské divadlo v Třebíči - 2004

Dětské divadlo v Třebíči

Nevím, jestli snad dlouholeté divadelní působení Jaroslava Dejla v Třebíči nějakým pozoruhodným způsobem dozrálo, jisté ale je, že krajská přehlídka dětského divadla v Třebíči letos přinesla nebývalou úrodu, a to nejen co do kvantity, ale i kvality. Třináct souborů už nebylo možné vtěsnat do jediného dne i s přehlídkou recitátorů, celá akce byla proto organizátory (DDM Třebíč ve spolupráci s MěKS, to vše pod pečlivým dohledem J. Dejla) operativně rozdělena do dvou dnů. Využity přitom byly i nové prostory - v Národním domě se letos hrálo jen dvakrát, a to až druhý den přehlídky, ve čtvrtek odpoledne nám ale Jarda Dejl představil krásně zařízený divadelní sálek, který vybudoval ve vlastní škole (ZŠ Benešova).Silné zastoupení zde tradičně měly drobné recitační inscenace. Bezpochyby nejdrobnějším tvarem, který jsem v této sezóně viděl, byl asi dvouminutový Konec modrého ptáčka v podání souboru Vrány ze ZŠ Benešova (ved. Zdeňka Marečková). V zaujatém a stylově čistém rozehrání založeném na trefně volených kostýmových i pohybových znacích ptáčka a kočky byl vtipně akcentován černý humor Hanzlíkovy básničky. Podobně živě působilo také představení Zvířátka a loupežníci souboru Kohoutek ze ZŠ Na Kopcích v Třebíči. Vedoucí souboru Lence Kohoutové se podařilo najít inscenační klíč k Hrubínově pohádce v pevném rytmu a zmnožení postav jednotlivých zvířátek v barevně odlišených chórech. Rytmizované chórické vyprávění s sebou ale kromě sympatické razance přineslo i občasný rytmický stereotyp (jakési „rapování“ jdoucí proti přirozeným akcentům), barevná stylizace se stávala až poněkud samoúčelnou manýrou (barevné rukavice). V představení Člověk staršího souboru Neptun ze ZŠ Na Kopcích ovšem hravost a lehkost vystřídal patos dospívajících dětí a rytmická hra působila náhle spíše technicky a duchaprázdně. Soubor Áčko z další třebíčské ZŠ Týnská (ved. Jaromíra Kratochvílová) si ke zpracování zvolil Gordický uzel, jednu z historických parafrází z knihy Diogenés v sudu Hany Doskočilové. I tato inscenace je postavena na chórickém vyprávění a rytmické „choreografii“, tentokrát s nepopisným využitím modrých šátků. Jen tam, kde nejsou jejich neustálé proměny zcela čitelné, působí hra poněkud formálně. Problémem je opět i sborová recitace, v níž občas mluvené slovo ztrácí své přirozené tempo a přirozené intonace. Pozoruhodným počinem je pásmo Znamení z okraje, autorské vystoupení 9. třídy ZŠ Benešova (soubor Deváťáci). Nejde o inscenaci v pravém slova smyslu, ale o vyvrcholení víceletého projektu, v němž žáci hledali pod vedením mladého učitele Josefa Vomely cesty k vlastní básnické tvorbě. Vzhledem k divadelní nezkušenosti dětí i učitele jde zatím spíše o volný sled tu více, tu méně vydařených recitačních výstupů, přesto divák u některých textů rozpozná literární kvalitu (zvláště u nonsensových pokusů), která, je-li podtržena zajímavou scénickou akcí, vyvolá i příjemné mrazení v zádech. Recitační vystoupení ovšem střídaly pokusy divadelní. Dvě své nové inscenace přivezl soubor Brepty ze ZŠ Sněžné. Skupina menších dětí se představila v Puškinově Zlaté rybce. Přestože šlo evidentně o vhodnou volbu textu a děti byly i typově pro své role vhodně vybrány, situace zatím působily příliš staticky, dětem na jevišti často chyběl konkrétní úkol, takže se rozpačitě ošívaly a přešlapovaly. Z úplně jiného světa byla hra Krysy (podle stejnojmenné povídky Karla Houby) v podání dospívajících dětí. V představení nechyběly zajímavé momenty, věrohodné herecké naplnění tohoto neobvyklého „sociálně symbolického dramatu“ ale zůstalo mimo možnosti členů souboru. Zvláštní a ne zcela libou podívanou nabídlo představení Červené nosy souboru ZUŠ Žďár nad Sázavou. Poněkud křečovitý pokus o pásmo klaunských výstupů měl nejspíš zatím zůstat za dveřmi učebny dramatického oboru, v rámci divadelní přehlídky působil jako nepříliš kvalitní a samoúčelná exhibice. Přehlídka nám ale přinesla i exhibici velkolepých rozměrů. Svůj sen o světě velkých muzikálů a hvězd žily na jevišti Národního domu děti ze souboru Uměleckého centra dětí a mládeže v Havlíčkově Brodě. Představení Myší kožíšek podle známé filmové pohádky sice poskytl všem dětem početného souboru příležitost k uplatnění, nad přirozeností dětí a vlastní výpovědí ale masivně zvítězila neosobní televizní pakultura. Muzikálové formě se částečně přiblížil další domácí soubor Beníci (ZŠ Benešova) pod vedením Zuzany Nohové, ten nám ovšem ve svém Kocouru Modroočkovi ukázal, že se s písněmi na pódiu dá pracovat nejen vkusně, ale i účelně. Je ale pravda, že zhuštění pěveckých čísel v druhé polovině inscenace vytvořilo zvláštní disproporci vzhledem k činohernímu „nehudebnímu“ začátku. Představení ale diváky překvapilo působivými scénickými obrazy za použití výsostně divadelních prostředků. V centru dění je Modroočko jako mladší chlapec v civilním džínovém kostýmu, jeho protihráčem i spoluhráčem je pak precizně sehraný chór tvořený staršími členy souboru. Princip založený na napětí mezi chlapcem - mládětem a partou starších, kteří zde zpřítomňují neznámý a nebezpečný svět okolo, se zdá být pro inscenaci nosný, nefunguje ale dobře tam, kde je přirozenost civilního Modroočka zastřena zbytečnou a navíc rozmlženou infantilní stylizací. Přesnější uchopení pak chybělo i některým dalším postavám (např. Zrzunda). Dramaturgicky nedořešený byl zatím konec, který nepůsobil jako přesvědčivé vyústění Modroočkových životních peripetií. Jako nedostatečně zdůvodněné se jevilo také užití poměrně zprofanovaného scénického prvku - štaflí, které dobře plní technickou funkci kostry košatého stromu tvořeného chórem, méně přesvědčivě ale zastupují klec, v níž je Modroočko uvězněn.Na „pěvecká čísla“ byla bohatá i inscenace dříve velmi oblíbeného Bleděmodrého Petra od G. Urbána. Hra od doby svého vzniku v polovině 70. let svou poetikou trochu zestárla, témata hledání vlastní identity a svého místa ve světě (podobně jako u Kocoura Modroočka - zde je hrdinou malý pejsek), ale i odlišnosti a xenofobie jsou ovšem nadčasová. V představení divadelního kroužku DDM Polná byl ale potenciál textu využit jen zčásti. Na překážku byla zatím nedostatečná vybavenost dětí, dialogy působily staticky a rozpačitě a u malého představitele Petra jakoby inscenátoři počítali s tím, že celou roli „uhraje“ pouhou svou dětskou přirozeností a roztomilostí.Sympaticky působily werichovské divadelní pokusy souboru DDM Pelhřimov a dramatického kroužku z Havlíčkova Brodu. V obou případech byl jasně patrný zájem a vlastní vklad členů souboru. Obě inscenace ale měly společný problém - vedoucím souborů (Jitce Vachkové, resp. Anně Doleželové) se zatím nepodařilo najít vhodný klíč, který by dětem umožnil přijatelným způsobem, tj. ve vhodné stylizaci ztvárnit postavy příběhu. Aktéři tak stále naráželi na své omezené herecké možnosti i na tendence k neadekvátnímu psychologizování, k němuž je vedla převážně činoherní forma inscenace. Citelnější byly tyto problémy v případě pelhřimovského představení Tři sestry a prsten. I přes nedostatky v mluvním projevu, hlasové forze i nedostatečné pointování tří příběhů ale soubor naznačil, i když nedotáhl možný princip inscenace založený na protihře tří dívek v rolích sester a chlapce - vypravěče, vstupujícího postupně do rolí jejich ošálených manželů. Havlíčkobrodští ve svém Fimfáru prokázali o něco větší vybavenost hereckou i režijní, větší prostor zde dostala stylizace a zkratka. Podobně nedotažený ale zůstal princip královského rádce jako hybatele příběhu, problematicky se jevily také použité rekvizity (reálné, náznakové i imaginární) a celý výtvarný řád inscenace.Lektorský sbor ve složení Jana Machalíková, Radka Blatná, Igor Dostálek a Jakub Hulák byl v doporučeních na celostátní přehlídku neobvykle štědrý. Přestože zvažoval velmi subtilní rozměry recitačních inscenací, navrhl nakonec do širšího výběru na dětskou scénu hned tři z nich: Konec modrého ptáčka, Gordický
uzel a Zvířatka a loupežníky. K přímému postupu pak jednoznačně doporučil Kocoura Modroočka. Letošní Dětská scéna tak zažije neobvyklý úkaz - čtyři představení třebíčských základních škol.
Jakub Hulák