Proxima Centauri Drogensis - 2002; Pohádka o hadích nožkách - 2005; Krabičkoví motýli - 2006

Robert by rád Kristě vyprávěl o hvězdách a četl jí Malého prince, ale její dvě kamarádky míří jinam. Prvá sní o bohatství, druhá o kariéře krasavice. Když dosáhnou těchto met, nevydrží ani nevyhraněná Krista a přes Robertovu snahu se vydává za klamným štěstím. To je hra sedmi dospívajících děvčat a dvou mládenců, jejíž modelovost je ještě umocněna postavami tří démonů - chamtivosti, závisti a klamného štěstí, vedených démonem vší závislosti. Téma i prostředky přitažlivé a příznačné pro tento věk. Právě v jejím souladu s tvůrci je jedna z předností inscenace. Těmi dalšími jsou očividné zaujetí, přemýšlivost, pracovitost, snaha dobrat se obsahu i formy a také v rámci dětského divadla nadprůměrné herectví. Naopak na straně otázek, rezerv či nedostatků je: Zbytečné a znejasňující zdvojení lákadel v podobě samotných démonů a ještě květin v jejich rukou. Poněkud papírový chlapec Robert by potřeboval jisté zlidštění. Nevysvětlen je zájem obou závislosti propadlých dívek na „svedení" Kristy? Ne zcela je vybudován vývoj dívčích postav do náruče závislostí tak, abychom byli ochotni překročit práh pouhé modelové informace a ztotožněním s postavami si připustili, že i my můžeme být takto ohroženi. Ne zcela přesně je vedena postava Kristy, a to jak v základní charakteristice, tak ve vývoji v průběhu děje; zpočátku působí spíše jako povrchní „milování" chtivá slípka a není tak docela jasné, proč ji Malý princ (a s ním i Robert) imponuje. Ne zcela přesné je pojmenování závislostí reprezentovaných démony: touha po krásných šatech a obdivu není závist a klamné štěstí má oproti dvěma zbývajícím poněkud neurčitý obsah (ostatně projevuje-li se u Kristy touhou po „bouráku", neliší se příliš od chamtivosti). Ne zcela přesvědčivý je závěrečný boj Roberta o vytržení Kristy ze závislosti - nemá-li vzniknout dojem, že to tak trochu zkusil a vcelku lehce „v tom" Kristu nechal potřeboval by zesílení; abychom mohli dojít ke katarzi. Používám-li opakovaně spojení „ne zcela", signalizuji tím, že náznaky či náčrty v inscenaci přítomny jsou -jde jen o to vyzdvihnout je a dát jim správné místo a správnou sílu v tom kterém okamžiku. A nenechme se mýlit ani tím, že opticky zabírá odstavec „výtek" větší plochu než odstavec „kladů". Temperka pokračuje - byť tentokrát na modelově uchopeném materiálu - v své cestě za zobrazením současných problémů současných dětí v současné společnosti. Není to naplňování známých a doporučených postupů a forem, nýbrž umělecké hledačství na velmi slušné úrovni; a jako takové samozřejmě tu a tam i narazí. Porota považovala tuto inscenaci za velmi zdatného „soupeře" hradišťské Divé Bary a po jistém váhání o tom, která miska vah jest o chlup těžší (zatímco Bára dává při dopracování větší naději, Proxima je v tuto chvíli „hotovější", což může být i její limit), navrhla Proximu Centauri Drogensis do širšího výběru na celostátní Dětskou scénu 2002.


MACKOVÁ, Silva: Dětské divadlo v Ostravě, 15.-16.4.2005
DS Temperka Třinec (vedoucí Marcela Kovaříková) uvedl Pohádku o hadích nožkách Hany Doskočilové v úpravě vedoucí souboru. Text vtipný a upravený a inscenovaný přesně na míru dětem ze souboru. Šťastná (a poučená) volba textu, který umožnil rozehrát příběh ve dvou rovinách – pohádkově bajkové a „souborové“. Skrze sdělovaný text jsme pak sledovali také hru mezi dvěma chlapci (hlava a ocas hada) a „pištící“ skupinkou děvčátek (hadí nožky), snažících se marně poněkud otrávené kluky získat pro své holčičí zábavy. Obě poslední uvedené inscenace jsou dokladem toho, jak obrovskou úlohu dramaturgický výběr, výklad a úpravy textu mají pro vytvoření dobré inscenace. V obou případech šlo o výběr kvalitních textů a o výběr vycházející z posouzení možností skupiny dětí, odpovídající jejich věku, zkušenostem a možnostem (hlavně možnostem sdělovat témata předlohy a nalezená vlastní témata divákům), respektující skladbu souboru a nepochybně posouvající jejich divadelní zkušenost o další krok kupředu.

MACKOVÁ, Silva: Ostrava 2006 (Dětské divadlo). Deník dětské scény Trutnov - 2006/0.

Zkušená Marcela Kovaříkova se souborem Temperka z Třince oslnila vloni nejen regionální lektorský sbor, ale i osazenstvo Národní přehlídky vtipnou, živou, interprety vynikajícím způsobem zvládnutou pohádkou „Hadí nožky“. I jí se stalo, že soubor vyrostl z hadích nožek a vedoucí hledala téma věku a zájmům dětí bližší. Jedná se o téma nesporně důležité, bohužel nejspíš mezi dětmi všudypřítomné a rovněž bohužel často už poněkud zprofanované, téma šikany. Text Olgy Hejné „Samí chytří“ byl inspirací pro Magdalenu Frydrychovou k napsání dramatického textu „Krabičkoví motýli“. Nemá smysl srovnávat původní povídku s textem inscenace, i když některé motivy, organicky začleněné v původní povídce, „přešly“ do inscenace bez zcela zřetelné a logické vazby na odehrávající se příběh. A kdo povídku nezná, zjevně nepochopí. Příběh inscenace je zařazen do prostředí panelákového sídliště. To samo o sobě činí potíže kultivovaným dětem ze souboru. Těžko se mohou vžít do mnohem drsnějšího, tvrdšího, hrubějšího chování dětí, o nichž inscenace pojednává, do motivů tohoto chování, do ostře vyhrocených konfliktů, které přináší. Opomenu nepříliš dobře vystavěný příběh, nejasnosti ve vztazích a motivech postav, které jsou dány už samotným textem. I to, co text nabízí, se nepodařilo interprety naplnit. A nemyslím si, že by pro to nebyly děti jako interpreti dostatečně disponované. Skoro jakoby se zdálo, že vedoucí souboru (spíše než děti samotné, ty pravděpodobně budou mít s takovým chováním své zkušenosti, ovšem spíše jako terč takového jednání než jako jeho původci), vlastně nemůže uvěřit tomu, že se tak mohou děti chovat. Tedy v jistém slova smyslu ano - ty „ostatní“ k dětem z jejího souboru. To je i hlavním tématem inscenace. Šikanován je někdo, kdo se vymyká, kdo je kultivovanější, poetičtější, citlivější... Z tohoto pohledu je text napsán, z tohoto pohledu je téma nahlíženo a z tohoto pohledu je inscenace vystavěna. Nepodařilo se ale v inscenaci ukázat dosti věrohodně tu „druhou“ stranu, ty, kterým takoví mezi nimi vadí, ty, kteří po takových „jdou“. Všichni jsou v podstatě stejně kultivovaní, stejně citliví. Ne ve slovech a činech (i když i slovník drsných sídlištních dětí na jevišti ve srovnání s těmi skutečným není možné považovat za jiný než kultivovaný), ale především v odhalení a sdělení vztahů a motivací postav. Přirozenému projevu dětí navíc nepomáhá, ale spíše škodí, prázdná scéna. Dovolím si poznámku: středisko volného času Labyrint, které dobře znám, se nachází v takovém panelákovém sídlišti. Lze snadno odpozorovat, jak se ta část dětí, o nichž se hraje, chová, mluví, ale také to, že všechny děti pro své hry, debaty, poflakování...vyhledávají
místa, kde se dá na něco sednout, po něčem lozit, houpat se, opírat... Řešením scény dětem Marcela Kovaříková už tak úkol nad jejich síly ještě ztížila. Vytknout by se inscenaci ještě dalo mnohé. O něčem ale svědčí už jen to, že jsem se, jak vidím, o ní rozepsala nejvíc. Rozhodně nepatří k inscenacím, jejichž hodnocení lze shrnout do jedné věty (ať už pochvalné nebo odsuzující). Patří naopak k těm, které vyvolávají otázky, které trápí každého, kdo to myslí s divadlem hraným dětmi vážně. Jak na to? Jak sdělit skutečně závažné téma? Jak vyhovět potřebám dětí, o takových tématech hrát a nepostavit je přitom před úkol nad jejich síly? Nevím. Vzpomínám na Střepinky Soni Pavelkové a jsem si jistá, že to jde. Ale recept na to není. Chci jen ještě vyslovit dík a obdiv Marcele Kovaříkové za to, že se nedržela svého „kopyta hadích nožek“ a že se pokusila. Napoprvé ne příliš úspěšně, ale protože je jednou z těch poučitelných a vnímavých vedoucích, může se to podařit příště.