Jan Císař: SETRVALÝ STAV V ČERVENÉM KOSTELCI..., AS 2006/2

SETRVALÝ STAV
V ČERVENÉM KOSTELCI STANDARD
A JEDEN FENOMÉN NAVÍC

Pojem setrvalý definuje Příruční slovník jazyka českého jako označení trvale neměnného stavu. Devět představení, která 9.-12. března 2006 přinesla Východočeská přehlídka amatérského divadla v Červeném Kostelci potvrdilo, že tímto slovem lze zřejmě nejpřesněji pojmenovat její podobu. Platí to i pro všechny ostatní jevy, které tuto podobu vytvářejí jako její zázemí, jež lze charakterizovat jako setrvale vynikající; včetně tradičních věnečků. Setrvalost její divadelní úrovně by se dala vyjádřit nejlépe takto: standardní inscenační úroveň všech souborů a jeden fenomén, jejž představuje Josef Tejkl s Černými šviháky z Kostelce nad Orlicí.
Standard znamená ustálenou normální míru jako základ hodnocení, proto je třeba na počátku říci, že všechny standardní přehlídkové inscenace se pohybují v rámci tradičního činoherního i hudebního divadla, které scénuje na bázi režijně-dramaturgické koncepce text, jejž se snaží podle svých záměrů interpretovat. Snad jediné představení se dostalo pod tento standard. DS Jirásek z Týniště nad Orlicí zahrál „lidový muzikál“ Miloně Čepelky Pavouček pro štěstí, „v němž zvítězila láska nad penězi“ naprosto vážně a seriózně, i když text, jak to už naznačuje citovaný podtitul, si zřejmě vyžaduje nějakou interpretaci, která by takový tklivě dojemný příběh odněkud na jevišti po svém nasvítila. A tak největším kladem této inscenace zůstala taneční čísla a některé pěvecké výkony.
DS Kolár z Police se pustil do inscenace Někdo to rád horké, která podle režiséra J. Součka měla být „jednoznačně poctou filmu, ačkoliv vychází z muzikálové předlohy Sugar“ (P. Stone, J. Styne, B. Merrill). A povedlo se. Nikoliv tím, že by se pokoušeli napodobovat filmové zpracování ani tím, že by se opřeli o muzikálové konvence. Ale tím, že představení je prezentováno s náramným gustem a má svou osobitě a temperamentně hranou ústřední dvojici převlečených muzikantů (J. Trnovský a J. Škop). Všechno se na jevišti odvíjí v jednoduchém scénickém tvaru, který neskrývá, že jeho základem jsou energicky a intenzívně využité nejvlastnější možnosti souboru. Tyto možnosti mají zajisté svá omezení i své propady. Ale to nic nemění na tom, že je to představení příjemné, milé a radostné svým potěšením z hraní divadla.
Inscenace Skleněného zvěřince DS (a)Maťáku z Pardubic šla úplně jinou cestou. Jeho podoba je výsledkem cílevědomého režijně-scénografického záměru, jenž vyložil text T. Williamse jako lyrickou vzpomínku na dávné časy. Dal mu proto stříbrem jakýchsi dekorativních tvarů ireálného prostředí, bílou barvou kostýmů a umným svícením výraznou poetickou polohu. Bylo by nespravedlivé nepřiznat, že tato vizuální atmosféra představení má svou sdělnost a účinnost, ale vnitřní svět postav, jeho složitost a dramatická rozporuplnost až drásavost vztahů se takto silně oslabuje. A někdy až ztrácí.
Farma pod jilmy DS Vrchlický z Jaroměře je inscenace poctivá, pečlivá, již režisér Z. Hovorka důsledně koncipuje a realizuje v realistické poloze, které nechybí věcná střízlivost. Chybí však dravá smyslovost i smyslnost, posedlost a vášnivost temných hlubin lidské duše, jež spolutvoří O´Neillův text. Někdy se dokonce tato rovina láme do sentimentu či romantiky.
DS Jiráskova divadla Hronov přijel do Červeného Kostelce s dvěma představeními. Prvním z nich soubor vzpomněl stého výročí premiéry Lucerny. A tak je to inscenace, jež pokorně dává textu všechno, co vyžaduje a co vytvořilo jeho inscenační tradici i diváckou oblibu. Hrají tu nejenom hronovští herci, ale i herci z jiných souborů; herci zkušení, kteří mnohokrát osvědčili své schopnosti. Přesto však jako by jen letmo, v jemných obrysech své postavy jen naznačovali, jako by se báli rozehrát plně a osobitě situace. A tak je vlastně jen cítit, že třeba Mladá kněžna Lucie Peterkové je interpretována jako inteligentní, bystrá, přemýšlející, svým způsobem věcná žena, která na té cestě s mlynářem a pod lípou skutečně pochopí, že se setkala s něčím neznámým, krajně důležitým a snaží se opravdu poznat a rozumět. Ale k tomu, aby této charakteristice dala zaznít s plnou intenzitou, jí inscenace nedává šance. Nepochybně se na tom podepsaly i nelehké podmínky, v nichž soubor zkoušel. Ovšem druhá hronovská inscenace – Andersenova Sněhová královna v úpravě Jevgenije Švarce – některými svými polohami jako by naznačovala, že jde o rysy, jež jsou společné tvorbě Miroslava Houšťka, který režíroval obě inscenace. Především je třeba ocenit, že hronovští se do této pohádky pustili jako do „velkého divadla“, jemuž usilovali dát všechny náležité atributy, které taková koncepce vyžaduje; počínají si seriózně, pečlivě, přesně, důkladně. V hereckém obsazení se spojily všechny generace, včetně nejstarší, jejíž představitele jsme vídali ve velkých rolích a nyní oddaně slouží v malých i nejmenších figurkách beze slov. Jenže jako by tato reálná, realistická poloha opět bránila rozvinout výrazně divadelnost a hlavně obraznost, kterou pohádka potřebuje. A tak tyto kvality probleskují jen tam, kde se zrodí zajímavá herecké akce, jakou jsou stylizovaný pohyb Vrány (L. Peterková) a Havrana (R. Kašpara) či razantní cílevědomé jednání Malé loupežnice (P. Rainová). A především se tím vyznačuje postava Babičky M. Houšťkové, která s prostou, leč pevnou a nelomenou laskavostí jednání vyjevuje hlubinné hodnoty, jež jsou jistotou lidství proti nelidskému světu Sněhové Královny.
Dvě inscenace dospěly na červenokostelecké přehlídce k nejvyšší hranici onoho standardu: Těžká Barbora V&W Divadla A. Jiráska Jednoty divadelních ochotníků z Úpice a Goldoniho Lhář domácího DS MěKS. Úpičtí udělali dynamické, živé představení, které s patřičnou energií, temperamentem i přehledností předvádí události fabule a buduje z nich jednotlivé situace. Oporou je jim zkušenost herců, kteří vytvářejí svým zjevem, chováním i jednáním zajímavé postavy a obracejí pozornost k počínání eidamských měšťanů, a především jejich představitelů v městské radě. Tím se potlačuje do značné míry „politická“ poloha textu vyprávějící o malém státu ohroženém velkým agresivním sousedem, svrchovaně aktuální v době jeho vzniku (1937). A do popředí se dostává obraz politických poměrů „kocourkovských“ bližší dnešku. I když, upřímně řečeno, vždycky tato aktualizace nefunguje, některé situace proto ztrácejí zajímavost a propadají se svou délkou do šedivosti. Druhým rysem, jenž se podílí na přitažlivosti a divadelnosti této inscenace, je herecká dvojice hrající postavy V&W. Ladislav Tomm (zároveň režisér) a Jaroslav Jebousek dnes už legendární klauny nenapodobují, ale spontánně, přirozeně, lehce a suverénně si hrají se slovy slavných předscén, až to někdy vypadá, že jejich dialog vznikl právě teď. Nicméně: obratně a chytře sestavená linie těchto dialogů převzatých i z jiných her je tak bohatá, že se stále více osamostatňuje, až posléze utvoří vlastní linii, která se jen letmo zapojuje do příběhu eidamských. Tím se představení rozbíhá do velké šířky, která opět přispívá k určité zdlouhavosti a snižuje účinnost inscenace. Ta je ovšem i tak zábavným divadlem dobré úrovně. A na závěr ještě jeden povzdech: Škoda, že hudební složka je v této inscenaci jaksi jen okrajová a vskutku jen připomene, že k Voskovci a Werichovi ještě patřil Ježek a že jejich představení byly revue svého druhu.
Lhář červenokosteleckého souboru je Jiřím Kubinou pevně, důsledně, promyšleně a cílevědomě režírovaná inscenace ve všech komponentech scénického tvaru. Dospívá tak k pozoruhodně a disciplinovaně dodržovanému stylu, který se snad dá nejlépe nazvat „poetickým realismem“. Jsou to výpravou L. Jančíka počínaje, přes kostýmy M. a O. Labíkových a hudbou O. Zeleného konče, samozřejmě Benátky 18. století, ale tato dobová a lokální konkrétní určenost je i podnětem k divadelní stylizaci, umělosti, která formuje ovzduší rokokové jemnosti, elegance, půvabnosti. Tak vede režie i herce; ukázněně, se snahou o tvorbu reálného charakteru, ale jen v hlavních konturách, jež nedovolují jakoukoliv detailní žánrovou kresbu, ale umožňují čitelně a přesně realizovat jednotlivé situace. A asi odtud roste základní problém této inscenace. Lhaní je v tomto Goldoniho textu vysoce výkonným motorem, který žene kupředu překvapivé obraty děje, a tím i neméně impulsivní jednání postav. Ukázněný „poetický realismus“ jako by však nedovoloval intenzívně a razantně uskutečňovat tuto dynamickou komediální rovinu. Až na některé výjimky je všechno hráno tlumeně, někdy až na hranici jakéhosi intelektuálního odstupu, který proměňuje postavu spíše v komentátora děje, než aby ji činil jeho vášnivým účastníkem a tvůrcem.
Úpická a červenokostelecká inscenace byly doporučeny na národní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč; k ním jako třetí přistoupilo doporučení inscenace textu Josefa Tejkla souborem DS Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí; tedy onoho východočeského fenoménu v tom nejvlastnějším významu toho slova: fenomén jako výjimečný, vzácný úkaz. Roste nesporně z velkého a dlouhého usilování autora Tejkla poskytnout obci, tj. naší současné pospolitosti (jak říká v jedné své stati Václav Bělohradský) polemické obrazy, jež vyvolávají v tomto společenství otřesy a činí ji otevřenou moderní společnosti. Tejkl jde už dlouho za tímto cílem neúprosně a nekompromisně. Své náměty a svá témata sbírá doslova v nejspodnějších vrstvách současného života, vrhá je hltavě do svých textů a potom pomocí jeviště do hlediště ve vší syrovosti drsné, brutální, až k děsivosti zašpiněné skutečnosti. Takový je i jeho poslední text: Bílí andělé pijí Tesavelu. Jeho slovník se nevyhýbá sprostým slovům, situace jsou rozvíjeny v burleskní extrémní rovině jakési skoro šíleně komické vymknutosti, v níž nechybí neustále konzumované množství alkoholu, protože prostředí, z něhož se rekrutují a zároveň v něm báječně vegetují Tejklem líčené vrstvy je venkovská zaplivaná a zakouřená hospoda nejhorší sorty. Tentokrát v takové hospodě nechal žít malý venkovský, vlastně už umírající fotbalový klub a skrze jeho osudy i osudy jeho členů nahlédl jednu podobu českého maloměsta přítomnosti. Nikoliv náhodou a nikoliv asi jen proto, že Karel Poláček pocházel z téhož kraje, v němž leží Kostelec nad Orlicí, uvádí tuto „abecedu venkovského kopáče“ motem z jeho románové tetralogie, která začíná Okresním městem, jehož předlohou byl Rychnov nad Kněžnou. Jenže to, co u Poláčka působí děsivě až zrůdně jen místy, vidí Tejkl jako výraz trvalého životního způsobu. Je to temně divoký humor hlásící se jednou rovinou k „supranaturalistické“ brutalitě cool textů, s níž líčí hrůzu tohoto bytí. V závěru představení pije Blažena, manželka jednoho z hráčů, z akvária podivuhodný nápoj, v němž jsou nakrájené banány. Slovo pije je ovšem slabé – chlemtá je nejpříhodnější. Je to odporně panoptikální – ale k tomu říká skoro tragicky monolog o mužském světě, jenž je sice hrůzný, ale zároveň lze z něho uniknout do světa hry - třeba fotbalu. Tady někde se otevírá smysl, jenž přesahuje maloměsto a míří dál; k něčemu širšímu, obecnějšímu. Koneckonců inscenace je divadelní zkouškou, na ten fotbalový „manšaft“ si hraje jakýsi divadelní (pravděpodobně ochotnický spolek), dostaví se dokonce autor textu. Jednoduše by se dalo napsat, že jde o princip divadla na divadle. Jenže se zdá, že jde o víc, o svět hry, fikce, jenž nabízí alternativu k bídě tohoto života, k úniku z tohoto světa. (O tom měl a chtěl být na plno a jenom jiný Tejklův text a jiná inscenace Černých šviháků – Čilimník.) Ovšem – jen Petr Malý jako Blažena (mimochodem téma ženství a vztahů k ženám je téma, které má v Tejklových inscenacích s Černými šviháky své nezastupitelné a zcela zvláštní postavení) hraje v Andělích tuto situaci s koncentrací, jež uspořádává její podobu tak, že vyjevuje tento smysl. Bohužel, stane se tak až na konec představení. Jinak existuje tato inscenace v podobě jakési koule, do níž je bez ladu a skladu zabaleno všechno; mluvit o nějakém tvaru a nějaké skladbě inscenace se nedá. Tejkl režisér jistě ví o čem je jeho hra a její uspořádaná struktura, ale na jevišti na to nedbá. Z hlediska norem, které například platí pro standardní divadlo, jež tvořilo drtivou většinu červenokostelecké přehlídky, tohle scénování ani v nejmenším neobstojí. Všichni jen trochu divadelních konvencí znalí diváci budou nutně doporučovat této inscenaci menší či větší řád, nebo alespoň jakýsi elementární pořádek. Z jistého hlediska plným právem. Je tu však jedna fundamentální otázka. Není tento, řečeno slovníkem textu, bordel na jevišti vlastně poetikou Černých šviháků, jež dovoluje jejich členům, včetně autora a režiséra Tejkla, uvolnit stavidla duše a jako prudká neregulovaná bystřina divadlem vtrhnout do světa, v níž úděsnost všedního žití je hrou povznášena do alternativní skutečnosti? Ať tak nebo onak, jedno je jisté: tohle představení Černých šviháků je vskutku fenoménem, který mohou mnozí zásadně z důvodu estetických, divadelních i etických zcela odmítnout. A vlastně se ani nebude čemu divit. Ale na druhé straně: východočeská přehlídka by mnohé ztratila, kdyby Černí šviháci nepatřili do jejího setrvalého stavu.
Jan Císař