Rudolf Felzmann: V LOMNICI NAD POPELKOU..., AS 2006/2
V LOMNICI NAD POPELKOU
ZABODOVAL AUGUST
Devátý ročník Krajské přehlídky ochotnického divadla Jizerské oblasti se odehrál na počátku března v půvabné Lomnici nad Popelkou, městečku na rozhraní Podkrkonoší a Českého ráje. Vládla ještě drsná zima a šest inscenací zabíralo značnou časovou plochu, takže nikdo neobdivoval krásy přírody, zato plně využíval prostor Tylova divadla, v němž členové místního divadelního spolku byli příjemnými a spolehlivými hostiteli. V pátek 3. března se uskutečnila první dvě představení, další čtyři jsme zhlédli v průběhu soboty, přičemž po každém vystoupení hrající soubor absolvoval besedu s porotou a vše se uzavřelo v neděli 5. března, kdy proběhl krátký shrnující seminář a po něm zakončení s vyhlášením výsledků.
Divadelní spolek E.F. Burian z Tanvaldu uvedl oblíbenou Drdovu komedii Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Tanvaldští nepochybili, když zestručnili původní textovou předlohu, vyhnuli se tak některým motivům, vycházejícím z dobových poměrů (karikování církve), ale zároveň vynecháním scén v pekle potlačili pohádkovost. Z inscenace, v níž soubor teprve hledal sjednocení hereckých prostředků, neokázale zazníval motiv potřeby vzájemné lidské pomoci, přátelství a lásky. Proto pak shovívavý divák rád prominul neumělost ve scénografickém řešení, které především ve scénách na faře zužovalo aranžmá postav do jediné linie ztěžující vzájemný kontakt či akci s rekvizitou. Představení si nekladlo vysoké cíle, proto snad ve své prostotě a jednoduchosti působilo vkusně a sympaticky.
Ani Divadelní spolek J.K. Tyl Lomnice nad Popelkou neusiloval o složitou myšlenkovou výpověď, ale v cestě za pobavením diváka zvolil šťastnou předlohu, byť zdánlivě nijak objevnou. Štechovo Třetí zvonění můžeme zařadit do komediální české klasiky, v níž sice najdeme pouze shovívavý úsměv nad morálními poklesky a slabůstkami měšťanské společnosti, ale která nám může být nepoměrně bližší než módní komedie z vyšších kruhů v Anglii, Francii či zámoří. A budí-li Štechova zápletka kolem ženicha, který nemůže vysvětlit kde a s kým strávil svou předsvatební noc, lehké pousmání, pak ona „zašmodrchanost“ bláznivých okolností až nápadně aktuálně připomene dnešní morálku tzv. vyšších společenských či politických kruhů. V jednoduše, ale funkčně i esteticky dobře působící scéně zazářilo několik pěkných hereckých výkonů, jimž nechyběla lehkost i sebeironie. Škoda, že těmito hereckými prostředky nevládli všichni, v některých případech také vadila neodpovídající typologie herců a jako nedořešený problém se jevilo neorganické zasazení písniček do děje.
Všechny vystupující soubory byly z libereckého kraje, jediným hostem byl DS (a)Maťák z Pardubic. Ten zvolil náročnou předlohu W. Saroyana Divadlo Svět. Možná, kdyby se tento titul hrál pod původním názvem Jeskynní lidé, nemuselo do dění na jevišti proniknout tolik opojení z tajemného kouzla divadla. Nepříliš složitá dějová linka shromáždila na jevišti jakéhosi opuštěného a zdevastovaného divadla několik lidí, kteří hledají pomoc i vzájemné porozumění. Deklamační styl zvolený jako hlavní inscenační prostředek, navíc determinovaný nepříliš kvalitní jevištní řečí, strhával k sentimentu a málo srozumitelnému ponoru, až metafora o rozkládající se společnosti zůstala zamlžena. Nutno ale zdůraznit, že herecký ansámbl působil kompaktně a jeho snaha o zvládnutí nevšední obrazivosti předlohy si i přes problematické výsledné vyznění zasluhuje respekt.
Zcela opačnou cestou se vydal Divadelní spolek Vojan z Hrádku nad Nisou, když hledal jednoduchý komediální text, zakotvený v současnosti. Výsledek nebyl přesvědčující, zřejmě i proto, že Víkend z pera I. Krause, má dosti daleko do formy dramatického textu. Jedná se spíše o zručně řazené skeče o manželské nevěře, to vše v příjemně rozvíjeném dialogu, řetězícím vtipné bonmoty mezi čtyřmi protagonisty a přihrávajícím číšníkem. Režie i herci se více spolehli na reprodukci textu, aniž by statičnost dialogu nahradili nápaditější charakteristikou postav, dotvořením vztahů či výraznou jevištní akcí. Víkend jen potvrdil, že cesta za současnou českou komedií je spíše pěšinkou v nepřehledné džungli, kde snadno lze klopýtnout.
To Divadlo V Roztocké z Jilemnice vsadilo na jistotu, když zvolilo základní kámen ruské klasiky, Gogolova Revizora. Režisér sice po představení formuloval základní myšlenku své inscenace, ale její naplnění nebylo v představení příliš čitelné. Místo hereckých úkolů jako by představitelům postav měla stačit pouhá slova. O zneužití moci a o korupci se sice mluvilo, ale vše bylo hráno v povšechných gestech i náhodné intonaci. V hierarchii postav se téměř ztrácel jak Hejtman, tak i Chlestakov, spojením Dobčinského a Bobčinského do jedné postavy se ztratil úvodní impuls zápletky, a ta dále plynula v poklidné linii bez jakékoli temporytmické změny. Obvykle se říká, že divadelně prověřený text zaručuje dobrou inscenaci. U Revizora jsme ale měli pocit teprve rozpracované inscenace, kde právě skončilo základní naaranžování scén.
Vysoké ambice měl divadelní soubor Podio při KC Golf Semily, když zvolil hru P. Kohouta August August, august. Režiséra Zdeňka Lindnera zaujala jak vnější forma uplatňující jeviště jako cirkusovou arénu, tak metafora sváru fantazie s mocí. Vznikla inscenace, v níž potěší hravé herectví, které v postavách klaunů vnímáme jako výraz volnosti a svobody, zatímco postavy Ředitele cirkusu a Inspektora arény mají představovat mocenské nebezpečí. Jestliže oceníme půvabnou jednoduchost hraní si na cirkus (pohybové kreace celého souboru), pak v kontrastu stojí příliš velká závislost na původní textové předloze, která v několikrát opakovaných jinotajích se zdá být silněji vázána k politickým poměrům šedesátých let minulého století. Stereotypně předváděný motiv moci by se dal proměnit do postupného rozvíjení nepřátelské manipulace, což by také umožnilo větší variabilitu v použití hereckých prostředků. Celkové mírné zkrácení textu by bylo ku prospěchu temporytmu a dosti radikální redukce závěrečné scény by podtrhla myšlenkové i emocionální vyvrcholení celé hry, zvlášť proto, že jinak v pohybovém i scénografickém řešení je závěr představení působivý. Soubor v diskuzi souhlasil s názory poroty a lze očekávat, že na inscenaci Kohoutovy hry ještě bude pracovat. August August, august semilského souboru Podio patří k vážným pokusům překročit hranici interpretačního divadla a jít směrem k metaforické sdělnosti, proto porota tuto inscenaci nominovala na národní přehlídku.
Rudolf Felzmann
ZABODOVAL AUGUST
Devátý ročník Krajské přehlídky ochotnického divadla Jizerské oblasti se odehrál na počátku března v půvabné Lomnici nad Popelkou, městečku na rozhraní Podkrkonoší a Českého ráje. Vládla ještě drsná zima a šest inscenací zabíralo značnou časovou plochu, takže nikdo neobdivoval krásy přírody, zato plně využíval prostor Tylova divadla, v němž členové místního divadelního spolku byli příjemnými a spolehlivými hostiteli. V pátek 3. března se uskutečnila první dvě představení, další čtyři jsme zhlédli v průběhu soboty, přičemž po každém vystoupení hrající soubor absolvoval besedu s porotou a vše se uzavřelo v neděli 5. března, kdy proběhl krátký shrnující seminář a po něm zakončení s vyhlášením výsledků.
Divadelní spolek E.F. Burian z Tanvaldu uvedl oblíbenou Drdovu komedii Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Tanvaldští nepochybili, když zestručnili původní textovou předlohu, vyhnuli se tak některým motivům, vycházejícím z dobových poměrů (karikování církve), ale zároveň vynecháním scén v pekle potlačili pohádkovost. Z inscenace, v níž soubor teprve hledal sjednocení hereckých prostředků, neokázale zazníval motiv potřeby vzájemné lidské pomoci, přátelství a lásky. Proto pak shovívavý divák rád prominul neumělost ve scénografickém řešení, které především ve scénách na faře zužovalo aranžmá postav do jediné linie ztěžující vzájemný kontakt či akci s rekvizitou. Představení si nekladlo vysoké cíle, proto snad ve své prostotě a jednoduchosti působilo vkusně a sympaticky.
Ani Divadelní spolek J.K. Tyl Lomnice nad Popelkou neusiloval o složitou myšlenkovou výpověď, ale v cestě za pobavením diváka zvolil šťastnou předlohu, byť zdánlivě nijak objevnou. Štechovo Třetí zvonění můžeme zařadit do komediální české klasiky, v níž sice najdeme pouze shovívavý úsměv nad morálními poklesky a slabůstkami měšťanské společnosti, ale která nám může být nepoměrně bližší než módní komedie z vyšších kruhů v Anglii, Francii či zámoří. A budí-li Štechova zápletka kolem ženicha, který nemůže vysvětlit kde a s kým strávil svou předsvatební noc, lehké pousmání, pak ona „zašmodrchanost“ bláznivých okolností až nápadně aktuálně připomene dnešní morálku tzv. vyšších společenských či politických kruhů. V jednoduše, ale funkčně i esteticky dobře působící scéně zazářilo několik pěkných hereckých výkonů, jimž nechyběla lehkost i sebeironie. Škoda, že těmito hereckými prostředky nevládli všichni, v některých případech také vadila neodpovídající typologie herců a jako nedořešený problém se jevilo neorganické zasazení písniček do děje.
Všechny vystupující soubory byly z libereckého kraje, jediným hostem byl DS (a)Maťák z Pardubic. Ten zvolil náročnou předlohu W. Saroyana Divadlo Svět. Možná, kdyby se tento titul hrál pod původním názvem Jeskynní lidé, nemuselo do dění na jevišti proniknout tolik opojení z tajemného kouzla divadla. Nepříliš složitá dějová linka shromáždila na jevišti jakéhosi opuštěného a zdevastovaného divadla několik lidí, kteří hledají pomoc i vzájemné porozumění. Deklamační styl zvolený jako hlavní inscenační prostředek, navíc determinovaný nepříliš kvalitní jevištní řečí, strhával k sentimentu a málo srozumitelnému ponoru, až metafora o rozkládající se společnosti zůstala zamlžena. Nutno ale zdůraznit, že herecký ansámbl působil kompaktně a jeho snaha o zvládnutí nevšední obrazivosti předlohy si i přes problematické výsledné vyznění zasluhuje respekt.
Zcela opačnou cestou se vydal Divadelní spolek Vojan z Hrádku nad Nisou, když hledal jednoduchý komediální text, zakotvený v současnosti. Výsledek nebyl přesvědčující, zřejmě i proto, že Víkend z pera I. Krause, má dosti daleko do formy dramatického textu. Jedná se spíše o zručně řazené skeče o manželské nevěře, to vše v příjemně rozvíjeném dialogu, řetězícím vtipné bonmoty mezi čtyřmi protagonisty a přihrávajícím číšníkem. Režie i herci se více spolehli na reprodukci textu, aniž by statičnost dialogu nahradili nápaditější charakteristikou postav, dotvořením vztahů či výraznou jevištní akcí. Víkend jen potvrdil, že cesta za současnou českou komedií je spíše pěšinkou v nepřehledné džungli, kde snadno lze klopýtnout.
To Divadlo V Roztocké z Jilemnice vsadilo na jistotu, když zvolilo základní kámen ruské klasiky, Gogolova Revizora. Režisér sice po představení formuloval základní myšlenku své inscenace, ale její naplnění nebylo v představení příliš čitelné. Místo hereckých úkolů jako by představitelům postav měla stačit pouhá slova. O zneužití moci a o korupci se sice mluvilo, ale vše bylo hráno v povšechných gestech i náhodné intonaci. V hierarchii postav se téměř ztrácel jak Hejtman, tak i Chlestakov, spojením Dobčinského a Bobčinského do jedné postavy se ztratil úvodní impuls zápletky, a ta dále plynula v poklidné linii bez jakékoli temporytmické změny. Obvykle se říká, že divadelně prověřený text zaručuje dobrou inscenaci. U Revizora jsme ale měli pocit teprve rozpracované inscenace, kde právě skončilo základní naaranžování scén.
Vysoké ambice měl divadelní soubor Podio při KC Golf Semily, když zvolil hru P. Kohouta August August, august. Režiséra Zdeňka Lindnera zaujala jak vnější forma uplatňující jeviště jako cirkusovou arénu, tak metafora sváru fantazie s mocí. Vznikla inscenace, v níž potěší hravé herectví, které v postavách klaunů vnímáme jako výraz volnosti a svobody, zatímco postavy Ředitele cirkusu a Inspektora arény mají představovat mocenské nebezpečí. Jestliže oceníme půvabnou jednoduchost hraní si na cirkus (pohybové kreace celého souboru), pak v kontrastu stojí příliš velká závislost na původní textové předloze, která v několikrát opakovaných jinotajích se zdá být silněji vázána k politickým poměrům šedesátých let minulého století. Stereotypně předváděný motiv moci by se dal proměnit do postupného rozvíjení nepřátelské manipulace, což by také umožnilo větší variabilitu v použití hereckých prostředků. Celkové mírné zkrácení textu by bylo ku prospěchu temporytmu a dosti radikální redukce závěrečné scény by podtrhla myšlenkové i emocionální vyvrcholení celé hry, zvlášť proto, že jinak v pohybovém i scénografickém řešení je závěr představení působivý. Soubor v diskuzi souhlasil s názory poroty a lze očekávat, že na inscenaci Kohoutovy hry ještě bude pracovat. August August, august semilského souboru Podio patří k vážným pokusům překročit hranici interpretačního divadla a jít směrem k metaforické sdělnosti, proto porota tuto inscenaci nominovala na národní přehlídku.
Rudolf Felzmann
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.