MACKOVÁ, Silva: Ostrava 2006 (Dětské divadlo a recitace)

Ostrava 2006
Regionální přehlídky v Ostravě jsem se zúčastnila letos podruhé. Vloni jsem psala o krásném přijetí a péči, které se mi od organizátorů po celou dobu přehlídky dostávalo a o výborné organizaci, pohodové atmosféře. Letos organizátoři vysoko nastavenou laťku dokázali ještě pozvednout. K tomu jim mohu jen gratulovat. A těšit se, že mě pozvou příští rok zase.
Vloni mě průběh přehlídky přiměl k úvahám nad dramaturgií, režií, scénografi í, vedením dětí k jevištnímu jednání...Letos bych se opakovala, kdybych chtěla použít stejný klíč. Půjdu na to jinak a pokusím se srovnávat loňský a letošní ročník s plným vědomím toho, že je to na nějaké obecně platné závěry přece jen málo. Ty soubory, které jsem měla možnost vidět letos i vloni, mě totiž přivedly
na myšlenku několika možná „kategorií“ souborů nebo spíš jejich vedoucích. První skupinu tvoří soubory, jejichž vedoucí patří mezi ty ne moc hezky řečeno „nepoučitelné“. Nemyslím to nijak zle. Prostě mají svůj způsob práce, svůj „inscenační styl“, osvědčuje se jim a ačkoliv se dá mnohé (a opět to stejné) vytknout, nijak se dobře míněné rady lektorského sboru na další inscenaci neprojeví a ani vlastně projevit nemohou.
Vloni jsme viděli představení souboru Aničky Ševečkové „Sedmá hlava“ a letos
„Na návštěvě u koček“ a Slavíkovu úpravu „Princezny na hrášku“. Vloni i letos s nepříliš šťastně vyloženými a budovanými situacemi.

Vloni jsme viděli představení souboru Ivy Doudové „Tekuté věci máme rádi přeci“ a letos Vyskočilova Kudýše v úpravě vedoucí souboru. A v podstatě lze říci totéž (totéž o ne příliš vyložených a budovaných situacích, vztazích). Síla obou dam (a myslím to naprosto vážně, lepší pojmenování pro tyto dvě noblesní starší dámy, kterých si velice vážím, neumím najít) není v budování jevištního tvaru, ale v důsledné mravenčí práci s dětskými interprety. V kultivaci jejich hlasového a pohybového projevu. Jejich práce má zcela nesporný výchovný dopad na děti v souborech (a jen si zkouším představit, kolik generací to bylo, kolik dětí mělo možnost se s nimi setkat, kolik vychovaly k lásce k divadlu, poezii...). Ale upřímně řečeno - divák se moc nebaví. Dokonce se někdy obtížněji orientuje v dění na jevišti. Právě díky oněm nejasným situacím, vztahům...

Další skupinou jsou ti poučitelní. Ale ne vždy se sejdou představy lektorského sboru vyjádřené slovy s představami, která tato slova u vedoucích vyvolají (a které se pak snaží ve své inscenaci realizovat). Vypadá to pak tak, že snaha důsledně (ale podle svých představ) naplnit „přání lektorského sboru“ nevede vůbec k lepšímu. Všichni to dobře známe. Vedoucí se hájí slovy „ale to nám poradila okresní (nebo jiná) porota“. A v lektorském sboru regionální přehlídky sedí někteří její členové, dílem se rdí a dílem se nestačí divit, v co se jejich návrhy nakonec proměnily. Návrhy lektorského sboru, jak a co v již hotové inscenaci změnit, jsou vždycky vstupem na tenký led. Kromě toho, že nemusí být vždy dobře pochopeny a vyloženy (a realizovány), je jejich účelnost možné prověřit až samotnou realizací. A u té lektor není a nemůže už
to, co se zdálo - vyřčeno - funkční, korigovat, měnit nebo nakonec odmítnout. Spoléhat na to, že udělá sám vedoucí souboru, není na místě. Většinou se jedná spíše o začínající vedoucí a pro ně může být hlas lektorského sboru „hlas boží“. Tak se zřejmě dobře míněný návrh na posílení role dospělého v pohádce A. Mikulky „O pokažené válce“ divadelního souboru Rarášci z Bratříkovic
proměnil v nepříliš šťastnou a místy křečovitou kreaci dospělého představitele krále a dokonce, podle slov těch, co „Pokaženou válku“ viděli v předchozím kole, došlo k pozměnění celého vyznění a tématu inscenace.

Druhá inscenace souboru, Mikulkova pohádka O bílé kočičí princezně, prokázala naopak, že vedoucí souboru Gabriela Bernardová i při své doposud malé divadelní
zkušenosti a v podmínkách doslova domáckých (doslova, protože většinou soubor zkouší u vedoucí v bytě) dokáže vystavět jevištní situace a vztahy. I když mnohdy ještě tu a tam zůstanou hlavně nejmladšími dětmi nenaplněny, pro diváky jsou tyto drobné nedostatky vyváženy působivým kouzlem bezprostředního dětského projevu. A Gabriela Bernardová (soudě podle velmi příjemného rozhovoru s lektorským sborem) bude patřit k vedoucím, které jejich vlastní „divadelní cit“ řadí mezi ty poučitelné, mezi ty vzácné případy, kdy nastane vzájemné porozumění mezi lektorským sborem a vedoucím a v dalším ročníku nebo od jednoho postupového kola k dalšímu se lektor raduje, když vidí, „že to mělo smysl“.

K těmto souborům bych zařadila i divadelní soubor Magnetík, o.s. Magnet při DDM Bruntál. Pochopila jsem, že návrhy lektorského sboru se projevily zejména ve scénografickém řešení. To je ovšem tím, co bych na inscenaci ocenila nejvíc (méně už dramaturgii - jinak zábavné a živé představení trpí nečitelností základního příběhu a nevyvážeností jednotlivých epizod). Konečně jednou vtipná a funkční práce s kostýmem! Je alespoň na co se dívat, když už příběh pokulhává.

Další skupinou jsou ti dobří, opravdu dobří vedoucí, kterým se daří v určitém žánru, stylu a kteří se přesto rozhodli tuto pevnou, prozkoumanou a zvládnutou půdu opustit a vydat se na nejistou a vratkou cestu nového hledání. A, lidově řečeno, ošklivě si naběhnou. Ale v divadle hraném dětmi by nemělo být zlatým pravidlem „ševče drž se svého kopyta“. Ceněno by naopak mělo být ono hledačství, riskování, posouvání vlastních hranic i za cenu toho, že se napoprvé nepodaří. Lektorský sbor má v takových případech úlohu jen zdánlivě obtížnou. Tihle riskující hledači bývají natolik profesionálové, že umějí přijmout kritiku, dokonce ji vyžadují a jsou schopni z takové diskuse vytěžit maximum pro svou další práci, další hledání a další riskování. Obtížněji ovšem přijímají kritiku, jedná-li se o tzv. závažné současné téma. Jakoby sám fakt, že se jím s dětmi zabývali a pokusili je z jeviště sdělit, jaksi ospravedlňoval všechny nedostatky.

Vedoucí Katka Kuchnová po loňské slibné inscenaci „Ferda mravenec“ sáhla letos do zcela jiného žánru. Pokus o autorskou inscenaci, založenou spíše napohybovém ztvárnění podloženém nepříliš šťastně volenou hudbou, přinesl nejasný příběh, nejasné téma, nejasné symboly a znaky (cituji ze svých chaotických poznámek, zapsaných v přítmí hlediště v průběhu představení: Hudba!!! Kdo je ta v té hnědé vestě? Proč chce láska někam patřit? Co se jí stalo? Kdo je ten průvodce? Aha! Asi čas!...). Přesto je potřeba ocenit právě pokus samotný. Děti vyrostly z „Ferdů“ a začaly se zajímat o vážnější témata. Vedoucí Kateřina Kuchnová se jim pokusila vyjít vstříc. Že to napoprvé nevyšlo, že „sousto bylo příliš velké“ pro malou zkušenost vedoucí, to je běžné. Hledání a riskování v divadle
hraném dětmi myslím zase tak běžné není. A to je potřeba ocenit. Navíc z diskuse s vedoucí mám pocit, že patří k těm poučitelným a že se můžeme těšit na její další inscenace.

Zkušená Marcela Kovaříkova se souborem Temperka z Třince oslnila vloni nejen regionální lektorský sbor, ale i osazenstvo Národní přehlídky vtipnou, živou, interprety vynikajícím způsobem zvládnutou pohádkou „Hadí nožky“. I jí se stalo, že soubor vyrostl z hadích nožek a vedoucí hledala téma věku a zájmům dětí bližší. Jedná se o téma nesporně důležité, bohužel nejspíš mezi dětmi
všudypřítomné a rovněž bohužel často už poněkud zprofanované, téma šikany. Text Olgy Hejné „Samí chytří“ byl inspirací pro Magdalenu Frydrychovou k napsání dramatického textu „Krabičkoví motýli“. Nemá smysl srovnávat původní povídku s textem inscenace, i když některé motivy, organicky začleněné v původní povídce, „přešly“ do inscenace bez zcela zřetelné a logické
vazby na odehrávající se příběh. A kdo povídku nezná, zjevně nepochopí. Příběh inscenace je zařazen do prostředí panelákového sídliště. To samo o sobě činí potíže kultivovaným dětem ze souboru. Těžko se mohou vžít do mnohem drsnějšího, tvrdšího, hrubějšího chování dětí, o nichž inscenace pojednává, do motivů tohoto chování, do ostře vyhrocených konfliktů, které přináší. Opomenu nepříliš dobře vystavěný příběh, nejasnosti ve vztazích a motivech postav, které jsou dány už samotným textem. I to, co text nabízí, se nepodařilo interprety naplnit. A nemyslím si, že by pro to nebyly děti jako interpreti dostatečně disponované. Skoro jakoby se zdálo, že vedoucí souboru (spíše než děti samotné, ty pravděpodobně budou mít s takovým chováním své zkušenosti, ovšem spíše jako terč takového jednání než jako jeho původci), vlastně nemůže uvěřit tomu, že se tak mohou děti chovat. Tedy v jistém slova smyslu ano - ty „ostatní“ k dětem z jejího souboru. To je i hlavním tématem inscenace. Šikanován je někdo, kdo se vymyká, kdo je kultivovanější, poetičtější, citlivější... Z tohoto pohledu je text napsán, z tohoto pohledu je téma nahlíženo a z tohoto pohledu je inscenace vystavěna. Nepodařilo se ale v inscenaci ukázat dosti věrohodně tu „druhou“ stranu, ty, kterým takoví mezi nimi vadí, ty, kteří po takových „jdou“. Všichni jsou v podstatě stejně kultivovaní, stejně citliví. Ne ve slovech a činech (i když i slovník drsných sídlištních dětí na jevišti ve srovnání s těmi skutečným není možné považovat za jiný než kultivovaný), ale především v odhalení a sdělení vztahů a motivací postav. Přirozenému projevu dětí navíc nepomáhá, ale spíše škodí, prázdná scéna. Dovolím si poznámku: středisko volného času Labyrint, které dobře znám, se nachází v takovém panelákovém sídlišti. Lze snadno odpozorovat, jak se ta část dětí, o nichž se hraje, chová, mluví, ale také to, že všechny děti pro své hry, debaty, poflakování...vyhledávají
místa, kde se dá na něco sednout, po něčem lozit, houpat se, opírat... Řešením scény dětem Marcela Kovaříková už tak úkol nad jejich síly ještě ztížila. Vytknout by se inscenaci ještě dalo mnohé. O něčem ale svědčí už jen to, že jsem se, jak vidím, o ní rozepsala nejvíc. Rozhodně nepatří k inscenacím, jejichž hodnocení lze shrnout do jedné věty (ať už pochvalné nebo odsuzující). Patří naopak k těm, které vyvolávají otázky, které trápí každého, kdo to myslí s divadlem hraným dětmi vážně. Jak na to? Jak sdělit skutečně závažné téma? Jak vyhovět potřebám dětí, o takových tématech hrát a nepostavit je přitom před úkol nad jejich síly? Nevím. Vzpomínám na Střepinky Soni Pavelkové a jsem si jistá, že to jde. Ale recept na to není. Chci jen ještě vyslovit dík a obdiv Marcele Kovaříkové za to, že se nedržela svého „kopyta hadích nožek“ a že se pokusila. Napoprvé ne příliš úspěšně, ale protože je jednou z těch poučitelných a vnímavých vedoucích, může se to podařit příště.

A pak jsou případy, které neumím nazvat jinak než zjevení. Vedoucí nepoznamenaný dramatickou výchovou, naprostý laik a nadšenec (nebo naopak divadelní profesionál) se objeví na
přehlídce s inscenací, která se vymyká všemu, co je na přehlídkách regionální úrovně obvyklé. Je-li to naprostý „propadák“, je práce lektorského sboru jednodušší. Stane se ale, že ačkoliv jsou porušeny snad všechny principy a zásady divadla hraného dětmi a je hodně co vytýkat, lektorský sbor a téměř všichni diváci (snad jen s výjimkou některých vedoucích) se báječně baví. Co s tím? Mezi ty jasné „propadáky“ patřila inscenace balady K.J.Erbena „Vrba“ Biskupského gymnázia z Ostravy Zábřehu. V podtitulu nazvaná „Kolektivní interpretace klasické balady se třemi loutkami“. Byl to případ, se kterým se kupodivu přes všechny kurzy, semináře, pracně budované povědomí o divadelní práci s dětmi a mládeží stále ještě setkáváme, většinou ale ne na regionálních
přehlídkách. Loutky jsou statické, nefunkční (jejich funkcí je snad jen to, že zakrývají interprety), sborová recitace se rozpadává, naštěstí vše netrvá příliš dlouho. O mnohém svědčí i to, že není s kým o představení diskutovat, protože vedoucí někam spěchala a k rozpravě s lektorským sborem se nedostavila. S jinými „zjeveními“ ostravské přehlídky se už tak snadno nevypořádám.

Jan Ražnok a soubor Malá monstra s inscenací „Pohádka“ k takovým zjevením nepochybně patřil. Vedoucí souboru - snad student, snad absolvent olomoucké divadelní vědy - ponechal zřejmě dětem naprostou volnost. Pohádku pravděpodobně vymýšlel sám s dětmi. Tak je to alespoň uvedeno v programu: Jan Ražnok + Malá monstra. Ovšem od studenta nebo absolventa divadelní vědy bych očekávala daleko výraznější práci s příběhem, jeho vnitřní logikou, s výstavbou jednotlivých situací. To ale může být dáno tím, že z celého představení byla cítit volnost, kterou dětem nabídl a mnoho neomezoval. Zatímco příběh tím nesporně utrpěl, výkony dětí nikoliv. Nespoutaná radostná hra (ovšem někdy hraničící až s exhibicí, i když vcelku sympatickou a ne nepříjemnou), pocit, že ti na jevišti se skutečně baví a baví se hlavně tím, že baví diváky, to učinilo z představení skutečně zážitek. Ale dlužno dodat, že rozporuplný. I nám všem, kteří jsme si museli přiznat, že jsme se
konečně docela dobře bavili, je jasné, že se jednalo o inscenaci docela problematickou. Citelný odpor pak bylo znát mezi některými vedoucími souborů. A i překvapení nad tím, že se dětem, procházejícím dramatickou výchovou a kultivovaným v dětských souborech, představení líbilo. Tady asi vše ukáže čas. Zda mladý vedoucí bude v práci se souborem pokračovat, zda se mu podaří
„zkrotit“ - sebe, příběh, děti... tak, aby zůstala zachována spontaneita, přirozenost, nefalšovaná hravost a divadelně a i výchovně se vyvíjela práce v souboru.

Nikam se mi nepodařilo zařadit inscenaci souboru z Fulneku „O princezně Solimánské“. Nemám srovnání. Soubor jsme viděla letos poprvé, představení se vyznačovalo celou řadou nedovedností (dramaturgických, režijních, scénografických, interpretačních...), ale ne zase natolik, aby mohlo být tím špatným „zjevením“. Z rozhovoru s vedoucí souboru Blankou Kusou se jen mohu domnívat, že by mohla patřit mezi ty chápající a poučitelné. Nejsem si jista, zda nedostatky inscenace jsou nedostatkem „divadelního citu“. Netroufám si říci, zda chybí onen cit a nebo „jen“ znalost řemesla.

Na závěr jsem si nechala inscenaci „Otesánek“ souboru Štěk z Opavy a vedoucího Daniela Kollmanna, kterou lektorský sbor nakonec navrhl k postupu na Národní přehlídku. Důvodem není navrhovaný postup, ale to, že je jaksi nezařaditelná pouze do některé z uvedených kategorií. Daniel Kollmann byl a je zjevení, patří mezi poučitelné i nepoučitelné (a těžko říci, že jedno z toho je jednoznačně dobře a jedno špatně), nespokojuje se s osvědčeným inscenačním stylem a když o tom tak přemýšlím, kdo ví, čeho se od něj ještě nadějeme. Neviděla jsem osobně jeho seriálová představení (seriálová proto, že, jak jsem pochopila z vyprávění, nebylo jedno, ale několik) o rodině Slimáčkových (nebo tak nějak, nevím, zachytila-li jsem jméno správně). Osobně jsem vloni viděla „Sněhurku a trpajzlíky“, podbízivé prvoplánově vtipné (s vtipy vysílanými přímo do jeviště stylem televizních bavičů, kdy je vtip servírován zároveň jako pobídka k bouřlivé divácké reakci) představení. Do kategorie „zjevení“ bych tedy soubor zařadila za loňský rok díky této nevkusné a nepříjemné „televizní“ podívané. Za „zjevení“ bych letos považovala zcela nečekaný obrat k vkusné a příjemné inscenaci Otesánka. Osobně jsem se vloni s vedoucím souboru setkala při debatě s lektorským sborem a měla jsem dojem, že sice ví, o čem je řeč, ale že bude stejně patřit mezi ty nepoučitelné. V něčem se poučil oním způsobem, nad kterým lektorský sbor, který ona doporučení dával, jenom žasne. Mám teď na mysli klasický případ „dvorečku“, neboli hrajících si dětí. Svižná a vtipně inscenovaná pohádka je neúměrně zatížena expozicí, která nám sděluje, že si na to budou děti hrát (jak je to přece v dramatické výchově zvykem). Zároveň ale „dramaticko výchovná“ expozice dává prostor k jakési aktualizaci nebo dokonce komunálním vtípkům (což je nejspíš pozůstatek přístupu, kterým se vyznačovalo loňské představení). Nevím. Lektorský sbor nakonec usoudil, že bez oné dramaticko výchovné (a televizně vtipné zároveň) expozice, je samotná pohádka o Otesánkovi docela živým, působivým, dobře režijně, dramaturgicky, scénograficky i interpretačně zvládnutým představením. Jen si kladu otázku, zda je skutečně krokem na cestě blíž k dobrému divadlu nebo zda se od vedoucího souboru dočkáme ještě nějakého dalšího nečekaného divadelního zvratu.
Netroufám si předvídat. Ani to, co bez expozice a s mírnými doporučeními lektorského sboru nakonec z inscenace vzniklo a co diváci na Národní přehlídce v Trutnově uvidí.

Nakonec si dovolím ještě jednu úvahu. Jde o tohle: jak to, že některá představení se setkají s velkým diváckým ohlasem bez ohledu na věk diváků (tedy u vrstevníků hrajících dětí stejně jako u dospělých), jak to, že
některá se docela líbí dospělým, ale na vrstevníky nezabírají, jak to, že některá představení jakoby splňují všechna kriteria na divadlo hrané dětmi, ale divácky jsou spíše neúspěšná, jak to, že se v některých inscenacích setkáme s řadou prohřešků proti tradovaným požadavkům na divadlo hrané dětmi a přesto se diváci (včetně lektorského sboru) baví? Vědoma si nebezpečného zjednodušení, nacházím částečně odpověď v rozlišení hrát pro diváky a hrát před diváky. Pak se ovšem stane, že se velmi kultivované, čisté představení setká se zájmem dospělých (ale není to divácký zážitek v pravém slova smyslu, spíše jen obdiv na tím, jak jsou děti dobře vybavené, jak je inscenace vystavěná), ale s naprostým nezájmem vrstevníků (koho by bavilo, dívat se jen na to, co
jiní vrstevníci umí). Hraje se před diváky a ukazuje se právě jen to, jak jsou děti dobře vybavené... Vedle toho inscenace i na pomezí dobrého vkusu pobaví jak dospělé, tak i vrstevníky, nejspíš právě proto, že se hraje pro ně (i když někdy i podbízivě). Osobně dávám přednost diváckému zážitku, hodnocení kvality takového představení je pak více méně záležitostí osobního divadelního názoru,
vkusu. Podmínkou vzniku takové divácky fungující inscenace je pak, řekla bych, „inscenátorská představivost“ vedoucího souboru. Myslím tím schopnost představit si nejen dění na jevišti, ale současně i „dění“ v hledišti, které vyvolá. Myslím tím jeho schopnost připravit děti nejen na kultivovaný a přirozený jevištní projev, ale na kultivovanou a přirozenou komunikaci s diváky. V divadle hraném dětmi vzniklo pár takových nezapomenutelných počinů, které jsou připomínány jako důkaz toho, že je to možné. Vždycky ale za takovou inscenací stála mimořádná talentovaná osobnost, ale současně vzdělaná a znalá divadelního řemesla. Mimořádný člověk, umělec, pedagog. Byli bychom bláhoví, kdybychom očekávali takovou úroveň jako běžný jev v divadle hraném dětmi. Co
dělat s tím, když chybí vedoucímu talent, cit pro divadlo? Nemyslím si ale, že by všichni, kterým se zatím příliš nedaří, byli prostě jen netalentovaní. Při debatách s vedoucími se příliš často setkávám s naprostou neznalostí divadla. Slova jako situace, role, postava, konfl ikt jsou používána a chápána jen tak, jak „jedna paní povídala“, chybí jakákoliv potřeba zajímat se o divadelní teorii a historii, o divadelní, řekněme, „řemeslo“. Naopak je dost těch, kteří cítí potřebu zabývat se tím, čemu se říká dramatická výchova. Jde o nepochybně důležitou důkladnou práci s tématem, předlohou, pochopením postav, kultivací a rozvíjení hlasu a pohybu atd. atd. Bez divadelních znalostí a dovedností pak ale paradoxně tato práce vede někdy právě k hraní před diváky, uzavírá se
sama do sebe, nesděluje, nekomunikuje. K onomu dívejte se, jak jsou ty děti vybavené, kultivované, přistupuje ještě a jakými vážnými tématy se zabývají. Jenže o nich nesdělují divákům. Nechci dál zbytečně rozvíjet ono „před a pro“. Snad někdy jindy. Určitě by za pozornost stála i podobná úvaha o hraní si před a hraní si pro. Osobně přistupuji i jako člen lektorského sboru ke každému
představení především jako divák (tedy alespoň se o to snažím). „Před diváky“ a „pro diváky“ mi pomáhá dobrat se skrze svůj divácký zážitek ke kladům a problémům inscenace. Osobně jsem raději, hrálo-li se pro i se spoustou chyb a prohřešků divadelních a možná i pedagogických (ty se alespoň zčásti dají zvládnout, bude-li se chtít vedoucí učit divadlu a práci s dětmi), než když se
hraje přede mnou. Prostě mě to jako diváka (ale i jako lektora) moc nebaví, i když jako lektor uznávám, že se často jedná o velmi dobrou výchovnou a vzdělávací práci, jenže spíše v oblasti sociálně komunikační a osobnostní než divadelní, spíše směřovanou dovnitř souboru, k jeho členům, než ven, k divákům. Proto jsem se jako člen lektorského sboru na regionální přehlídce v Ostravě ráda
podepsala pod návrh k postupu pro inscenaci „Otesánek“ souboru Štěk z Opavy. Je to představení pro diváky. A posun, který vedoucí souboru Daniel Kollmann udělal od loňského roku je, alespoň velmi doufám, projevem snahy učit se divadlu a práci s dětmi.
Silva Macková