BUMERLOVÁ, Jindřiška: Bechyňské jaro 2002

Ve dnech 12. - 13. dubna 2002 se v Bechyni konal již 10. ročník krajské přehlídky dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů Bechyňské jaro.
Nejprve trochu statistiky: přehlídky se zúčastnilo 9 souborů z původně 11 plánovaných, neboť Dramatický kroužek z Českých Budějovic nemohl přijet kvůli nemoci členů a nepřijelo ani HUDRADLO ze Zlivi, jemuž prý ředitel školy kvůli nevyjasněné situaci v souboru účast na přehlídce zakázal.
Jak tedy vypadala samotná přehlídka a které soubory budou hrát na Dětské scéně v Trutnově?
Na letošním Bechyňském jaru se samozřejmě objevily pohádkové příběhy inspirované klasickými pohádkami:
Dětský divadelní soubor Petrovice, který vede Petr Štěpánek, se představil dvěma z nich. Nejprve jsme měli možnost zhlédnout představení s názvem Tři zlaté vlasy děda Vševěda, jehož základem byla dramatizace Erbenovy pohádky. Představení trvalo více než hodinu a po takovou dobu je obtížné udržet dynamiku představení, výkony herců i soustředění diváků - a souboru se to nepodařilo. Představení bylo zasazeno do rámce vyprávění - babička vypráví malému děvčátku příběh a holčička pak sleduje "zhmotněný" děj na jevišti. Babička i děvčátko jako průvodci celým příběhem jsou po celou dobu představení na jevišti, což se pro představitelku děvčátka ukázalo být příliš náročné. Ze začátku pěkný kontakt mezi ní a představitelkou babičky postupně mizel, a hra pak už nebavila ani holčičku.
Obtíže se projevovaly i v technické oblasti. Cesta Plaváčka za dědem Vševědem byla ztvárněna pomocí stínohry. Texty však byly dlouhé, gesta nevýrazná, takže představení bylo v těchto místech až příliš monotónní. Určitá režijní neobratnost se projevila i v závěru představení, neboť diváci jen velmi obtížně určili jeho konec.

Zcela odlišný charakter mělo druhé představení tohoto souboru. Také zde se vycházelo z pohádkové předlohy, tentokrát z knihy J. Jecha Žerty s hastrmany a čerty, a hrálo se O nebojácném Honzovi. Na rozdíl od první inscenace měli Petrovičtí velmi jednoduchou scénu - stačil jim stůl uprostřed jeviště, který v jedné scéně představoval pec v rodné chalupě, v další stůl v hostinci atd. Diváci se však dobře orientovali, neboť prostředí bylo vytvářeno i akcemi protagonistů. Líný Honza se na své cestě do světa dostal do začarovaného zámku a musel vydržet tři noci nepromluvit, i když byl stále intenzivněji ohrožován čerty. Zdá se však, že si režie neujasnila, jaký vlastně Honza je, proč je nebojácný: z neznalosti nebezpečí (táta mu řekl, že se nemusí bát ani čertů), a neboje líný se i bát (i když je pravda, že při dramatizaci textu se výrazně přidržovali předlohy). Celkově však lze říci, že toto druhé představení souboru mělo spád a působilo svěže, což se odrazilo i na příznivém diváckém ohlasu. Největší problém souboru je však v oblasti mluvy. V okamžiku, kdy děti hrají citově vypjaté scény, kdy vstupují do rolí "drsňáků", přepínají hlasivky, hlas tvoří nesprávně, což škodí jak celkovému vyznění postavy, tak především hercům samotným.

S další pohádkou přijel českobudějovický soubor Vanelka, který vede Stanislava Bumbová. Pro své vystoupení si soubor vybral příběh o dívce zrozené ze sněhu, stejně bílé, čisté a pomíjivé. Ano, hrála se Sněhurka. Zdá se, že režisérka přecenila možnosti souboru i své vlastní a prostý příběh neúměrně zatížila symbolikou, ve které se mladé herečky jen obtížně orientovaly. Tak se však nemohli orientovat ani diváci. Jako hlavní jevištní výrazový prostředek byla zvolena látka - bílá představovala nevinnost, černá zlo, červená oheň. Slibné byly pasáže, kdy se roční období charakterizovala pomocí flétny a písniček, typických pro dané období. Inscenaci by jistě prospělo, kdyby režisérka chtěla kromě svých představ více realizovat i představy dětí.

S podobným problémem (podílu dětí na podobě inscenace) se potýkalo představení malotřídní školy z Novosedel. Žáci této školy hráli pohádku Popelka. Už v programu uváděné okolnosti vzniku inscenace napovídaly, jakým směrem se celá práce bude ubírat. Tato pohádka se totiž před 30 lety hrála právě v této škole. Po jejím zrušení a znovuobnovení chtěl pan Stanislav Talián obnovit i tradici hraní divadla. Dokázal inspirovat patrně velký okruh lidí -vznikly detailně propracované kulisy (scéna však byla nevyvážená - vjednom obraze realistická náves, ve druhém stylizovaný královský sál...), vznikly bohatě zdobené kostýmy, hrálo všech 11 žáků školy. Cílem bylo ukázat, že i na tak malé škole lze dělat "opravdové" divadlo.
Co však je opravdové divadlo? To přece nespočívá ve vnějších povrchních efektech, ale v opravdovosti zachycení vztahů mezi postavami. Mladí herci si však nemohli poradit s postavou bodrého hospodského, s postavou tajemné stařeny, která pomáhá Popelce, ani s Duchem českého národa, který v závěru hry promluvil ke všem zúčastněným a vyzýval k obrodě národa a k tomu, aby pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Přes všechnu snahu působili dětští herci jako karikatury dospělých a celé představení vyznělo jako nepříliš vkusná parodie divadla z dob národního obrození.

Také lidová slovesnost je bohatým inspiračním zdrojem pro dětské divadlo: Diváci měli možnost zhlédnout recitačně dramatické pásmo, které připravil Velíšek, soubor ZŠ z Velešína pod vedením Markéty Ivanově. Folklórní pásmo nás provedlo celým rokem - od jara do jara. Děvčata zpočátku zaujala svým temperamentem a výraznou mluvou, ale během 40 minutového představení se jim nepodařilo udržet celistvost pásma. Znovu se potvrdilo, jak důležitá je vhodně volená délka předváděného textu.

Tento problém dobře vyřešila Drahomíra Heverová, vedoucí souboru Úsměv z Bělčic, která pro 4 děvčata z 1. a 2. třídy vybrala text O dvou myškách. Bez zbytečných rekvizit a pozlátka působily myšky tak přirozeně a bezprostředně, že jim nakonec byla předána i čestná a symbolická cena -"pravý myší" sýr.

Kromě představení inspirovaných lidovou slovesností se na Bechyňském jaru objevily i moderní pohádky a příběhy, které zachycují reálný svět: Velmi příjemným překvapením, zvláště pro domácí diváky, bylo představení Bechyně N, souboru z 1. ZŠ v Bechyni, které s dětmi nastudoval František Oplatek. Zvolili si Macourkův text Makaróny jdou na procházku. Přes obtížnou hratelnost tohoto typu prózy, založené především na slovním humoru a absurditě, bylo představení poměrně dobře zvládnuté. Postava vypravěče pomáhala posouvat děj dopředu. Představení mělo spád a dobrou dynamiku, což bylo vidět i na úspěchu, který mělo u diváků. Zdá se, že tento soubor je příslibem do budoucna.

Také další dvě představení se odvíjela v rychlém rytmu.
Úsměv z Bělčic předvedl ještě jedno vystoupení (tentokrát hrála větší děvčata) s názvem Ach jo... Šlo spíše o etudu rozehranou kolem první zkušenosti s kouřením. Děvčata velmi dobře předvedla sourozenecké vztahy, přirozeně na sebe reagovala.

Formu pásma etud mělo i vystoupení Divadla Růže z Českých Budějovic pod vedením Aleny Vitáčkové. Představení mělo název Setkání. Nebylo zcela jasné, zda je to setkání světa lidí a zvířat, či světa mladých a dospělých. Etudy měly různé zdroje inspirace. Některé byly založené na literárním textu (J. Klapka Jerome: Tři muži ve člunu, A. de Saint-Exupéry: Malý princ), který zachycoval právě vztah světa lidí a zvířat, jiný byl autentickou etudou ze života podnikatele a bezdomovce. Představení skutečně bylo jen letmým setkáváním bez jasné spojovací linie. Kladem však byla dobrá připravenost dívek, které dokázaly zvládnout prostor, udržovat stálý kontakt, vnímat se.

Nejvíce však zaujala porotu, ale i diváky, další dvě představení, která nakonec byla navržena na postup na celostátní přehlídku do Trutnova.
Do širšího výběru bylo doporučeno vystoupení ZUŠ Jindřichův Hradec, které neslo název Určitě jste o něm slyšeli. Vedoucí souboru Zuzana Jirsová a Radek Marušák se inspirovali Šrutovým příběhem o Pedrovi, který žil trochu divoce a nepočestně a dokázal každého přelstít. Dařilo se mu to i po smrti, kdy unikl peklu, ošidil anděly a nakonec se zase dostal na zem, kde ho ještě oslavovali. Představení mělo pevnou kompozici s řadou vtipně řešených výstupů (Pedro nastraží na čerty léčku a ti si do pekla odnesou místo něho někoho jiného) Závěr však byl málo rozvinutý, a tak pro diváky málo srozumitelný. Soubor je sice zvyklý pracovat s improvizací přímo na jevišti, ale někde (především v hromadných scénách) by představení pro lepší orientaci prospěl pevnější řád. Místy bylo hercům i hůře rozumět. Kladem byly jednoduché kulisy, které prostředí spíše jen naznačovaly (Pedrův hrob, nebeská brána). Celkově bylo na výkonu herců znát, že hrají "svůj" příběh, na jehož konečné verzi se podíleli.

K přímému postupu na celostátní přehlídku Dětská scéna do Trutnova bylo vybráno představení Čtvrté přikázání, které připravil soubor Lannovka z Českých Budějovic pod vedením Pavla Petrovského. Autorem textu je současný dánský spisovatel Michael Ramlose. Motto celého příběhu zní: "Cti otce svého a matku svou a vy, otcové a matky, buďte cti hodni". Ve hře se řeší závažné problémy, které se mohou dotýkat opravdu každého člověka: osamělost, nepochopení, manipulace. Celý příběh je nazírán z hlediska malého děvčátka, které je ve světě dospělých nadbytečné a hledá porozumění u květin, ale ke kterému se matka nakonec snaží najít cestu. Tím nejchápavějším člověkem ve spletitých rodinných vztazích však zůstává právě děvčátko.
Toto velmi těžké téma bylo zachyceno s velkým vkusem, pomocí úsporných scénických prostředků. Scéna byla představována čtyřmi dřevěnými praktikábly, které tvořily jakési jeviště na jevišti a mohly velmi rychlým seskupením měnit prostředí nutné pro jednotlivé výstupy. Hercům se podařilo podat přesvědčivé výkony, i když představitelka matky občas svůj projev poněkud "předimenzovala". Představení bylo rámováno čteným textem zesilovaným reproduktory. Text sám byl příliš návodný, snad až didaktický a neponechával divákům prostor (hlavně v závěru) pro doznění příběhu. Závěr hry sám o sobě byl dostatečně působivý. Na vystoupení bylo znát, že herci s tématem dlouho pracovali a dokázali ho zvládnout.

Organizátoři Bechyňského jara - ředitel Kulturního domu v Bechyni Josef Brůček a jeho spolupracovnice Květa Dopitová se svými kolegy -připravili všem příjemné prostředí, ve kterém se souborům dobře hrálo a divákům i porotě (ve složení Jaroslav Provazník, Radim Svoboda, Jindřiška Bumerlová) dobře sledovalo.

Všichni ostatně dostali dárek v podobě vystoupení divadla DRAK z Hradce Králové a jeho Černošské pohádky. Všichni také dostali symbolické diplomy, které je vyhlašovaly za nejlepší soubory.
Co tedy říci závěrem? Při pohledu na všechna vystoupení si opět musím klást ty zásadní otázky, které se vztahují k divadlu hraném dětmi: Co je vlastně cílem takového divadla? Pro koho děti hrají? (Pro sebe, pro diváky, pro ambice svého vedoucího?).
S tím souvisí i další otázka: Co vlastně hrají? (Text, který jim samotným něco říká? Text, který se vedoucímu zdál zajímavý? Text, který má ohromit diváky?) Když si uvědomíme, jaká jsou specifika dětského divadla, je vidět, že ne všichni vedoucí souborů naplnili základní cíle dětského divadla. Jistě, je důležité, aby divák našel klíč, který by mu pomohl porozumět představení, měl by z něj mít potěšení, ale neméně důležité je i to, jak se dětští herci cítí ve své roli, jaké potěšení přináší role jim, zda jim režisér umožnil vložit do postavy i něco svého a neučinil je pouhými nosiči kostýmů a rekvizit.
Opět se ukázalo, že některé soubory ve snaze hrát "velké divadlo" přecenily své síly v otázce jevištní techniky i herecké "vybavenosti" dětí, v otázce volby vhodné předlohy i délce vystoupení.
Opět se ukázalo, že by vedoucí souboru měl mít alespoň základní vědomosti z disciplín souvisejících s divadlem (především z oblasti hlasové výchovy).
Opět se potvrdilo, že jednoduchost výrazu i techniky je často působivější než povrchní pompéznost.
Letošní Bechyňské jaro potvrdilo, že o všech těchto problémech je možné mluvit věcně a společně hledat a nacházet cesty ke zlepšení práce. Důležité bylo, že i přes zmíněné nedostatky byla ve většině představení znát radost dětí i vedoucích souborů ze společného setkávání a stejná vstřícnost se projevovala ze strany diváků. Myslím, že přehlídka v Bechyni byla pro všechny příjemným zážitkem.
Jindřiška Bumerlová