Vladimír Zajíc: VI. DAČICKÉ KEJKLOVÁNÍ, AS 2006/2.
VI. DAČICKÉ KEJKLOVÁNÍ
JIHOČESKÁ KRAJSKÁ DIVADELNÍ PŘEHLÍDKA
Proběhla od pátku 3. března do neděle 5. března, lektorský sbor pracoval ve složení Majka Kotisová, Josef Brůček, Vladimír Zajíc, tajemník Jiří Anderle.
Šest představení šestého ročníku Dačického kejklování spojovaly tři aspekty. Dramaturgický výběr kvalitních textů ve smyslu obsahu i žánrové formy; celkem slušné herecké vybavení interpretů; avšak ne zcela rozmyšlené či dotažené výkladové koncepce, což se projevilo v režijní složce.
Přehlídku otevíral NaKop Tyjátr Jihlava: Jean-Claude Danaud – Ach, ta něha našich dam! Eva Čurdová, Květa Přibylová a Ludmila Dostálová nejsou sice státem uznané zasloužilé umělkyně, ale jsou kvalitní markou amatérského divadla. To potvrdily či měly šanci potvrdit i tentokráte na zajímavém, provokujícím a vícevrstevnatém textu dravé comédie noir na téma emancipace, ubírající se cestou sexuálního opotřebení mužů místo sexuálního harašení, plus společenský podtext (život – smrt – peníze – moc a jejich relativní hodnoty) v plánu dalším. To vše v provedení žen pod režijní taktovkou muže slibovalo divácký zážitek. Bohužel, režie nepostihla, a tedy neprezentovala ani příběh, ani téma v plné šíři a valérech. V hledišti jsme si sice užívali tři zajímavé studie tří ženských osobností, které však stály samy o sobě, jen volně propojené základním půdorysem příběhu. Škoda, že nedůsledností výkladu sklouzávalo třírozměrné a plastické metaforické podobenství bytí do dvojrozměrné anekdotičnosti.
DDS Ty-já-tr (CO?!) DDM Praha: Georges Feydeau – Dámský krejčí. Představení startovalo ve strhujícím temporytmu, který vydržel až do konce, a udržoval diváckou pozornost. Tím jsme měli možnost plavit se s příběhem a radovat se z životních kotrmelců postav. Ke tvaru inscenace jako celku lze mít tři zásadní podotknutí. Dobře napadnutých nápadů je v Dámském krejčím celá řada, ale jejich realizaci by bylo vhodné dotáhnout, doladit. Komediální provedení mělo povětšinou správnou míru nadhledu v pointování humoru situačního i konverzačního; příjemně působila artistnost ve smyslu řešení situací tělesnou klauniádou; od věci nebylo ani několik nonsensových prvků, které však trpěly nesrozumitelným nastartováním, takže oč šlo, bylo zřejmé až ex post; zato zcela nepatřičně působilo pár okamžiků hrubozrnného humoru, které v salónu třicátých let nevytvořily kontrast, ale údiv, až divácký stud. Nejdůležitější však je, že představení se neotáčelo na čepu obrazu života hlavního hrdiny, ale rozpadalo se na tři příběhy, které byly volně spojeny postavami. Místo aby větrný mlýn průšvihu doktora Moulinota, ve výtečném provedení Jána Poláka, ovlivňoval okolí, vtahoval a odmršťoval nedorozumění a záměny, byly zde tři až čtyři fragmenty. Škoda.
Divadelní soubor Tábor: Carlo Goldoni – Vějíř. O této inscenaci bylo sice mnohé řečeno v článku o Bechyňském Perlení v AS 1/2006, ale tentokrát jsme měli možnost vidět druhou alternaci, a nutno říci, že obě jsou vyrovnané. Představení tentokrát začalo ve svižném tempu, ve kterém lehkonoze pokračovalo až do konce. Nevýhodou svižnosti bylo, že diváci mnohokrát nedostali možnost vychutnat si slovní nebo situační vtip a gag, i když byly správně nastartovány a dobře provedeny, neboť jim na konci scházely nutné es-pauzy k doznění. Na druhou stranu herci dobře vědí, co a proč hrají, neboť jsou schopni improvizovat na daný motiv, když cokoli vypadne nebo dopadne namazanou stranou dolů, ba dokonce tato extempore vyvolávala největší odezvu, neboť jim byl poskytnut dostatečný a vnitřně natajmovaný prostor pro vespolné jednání a vyznění. Též platí, že tělesná gesta komunikace, gesta významová, vztahující se jak k naturelu, tak k motivům postavy, jsou přesná a smysluplně ozvláštňují, co kdo proč dělá, jen by mohla/měla být více průběžná, a ne pouze nárazová. Od Perlení se na tvaru inscenace dále pracovalo, což se projevilo v řadě nových lazzi a zcizení. Prostě platí, že příběh (oč jde a jak to dopadne) je všem vbrzku jasný a stává se nositelem situací, na kterých nás především zajímá, jak si ta která postava se situací, v níž se ocitla, poradí. Odtud plyne identifikace diváka s postavami a zároveň odstup diváka od dění a následné smíchové zhodnocení zážitku. Zdá se jisté, že Josef Konrád nalezl dramaturgicko-režijní koncepci, která vytvořila dostatečně pružný most mezi tehdy a dnes, takže výběr textu i použití prvků commedie dell´arte a současných lazzi je zcela na místě.
„Ti druzí“-Divadlo SUD - České Budějovice: Jean Paul Sartre - S vyloučením veřejnosti. Jde o mladé studentské divadlo, které sáhlo po nesnadném textu, a přes rozličné nedůslednosti či nepochopení se s ním celkem porovnalo. Především v rovině verbální, kde kultivovaný jazykový projev umožnil vnímat, co protagonisté nejspíše chtěli sdělit, i když v ne zcela důsledném slovním jednáním. Sartrova existenciální premisa, že člověk jako bytost metafyzicky neurčená je svobodná, a tudíž nucena k neustálé volbě, tedy k činu, aby tímtéž činem dala svému životu smysl, nebyla příliš akceptována. Jinými slovy řečeno, postavy řešily situace života po životě kdesi v pekle převážně věcnou argumentací s občasnou emocí. Nic proti tomu, dokonce se ukázalo, že volba prostředí, kterým byla čajovna s příslušnou hudbou a vonnými tyčinkami, šla naproti principu argumentace, který se mnohokrát přibližoval rozjímání a občas i meditaci. Soudím, že takto uchopený výkladový časoprostor by pro Sartra mohl být legitimní, navíc zde byla dobře vymyšlená a tématizovaná scénografie. Zásadní roli v ní hraje čajová konvice - život a poslední šálek čaje - zbytky vědomí, aby pak na konci vyprázdněné šálky pekelný číšník naložil do kočárku a odvezl do… Inu, nejspíše k reinkarnaci. Avšak podobně jako předkládání argumentů suplovalo slovní jednání a rozhodování, tak metaforické a metonymické možnosti scénografie nebyly využity, ba spíše opomíjeny. Přesto platí, že se jedná o zajímavou inscenaci.
DS Vltavan - Týn nad Vltavou: Jiří Brdečka - Limonádový Joe. Jak dnes provést tento kousek a neopisovat od filmu, který je vtisknut do myslí diváků? Jedna z možností je, že se zapomene na původní divadelní hru, a naopak se do inscenačního tvaru zakomponují všechny filmové odkazy, přímé citace písňové, textové i situační, a za princip se zvolí parodická parodie. Zní to podivně, vím, ale přesto lze říci, že Týnským zvolený přístup celkem vycházel. Dokonce do něho vtáhli další inovace z jiných westernů, dnešních reklam a ptydepe jazyka TýVý redaktorů. Hrálo se ve scénografii Luďka Švehly, která svou jednoduchostí a schopností okamžitě navodit časoprostor situace šla zparodované parodii naproti. V důsledku se jednalo o lidové divadlo v dobrém slova smyslu, což potvrzovaly i nechtěné karamboly, které však herci zvládali s bravurou, až se zdálo, že přesně to, co se stalo, se stát mělo. Problémy aneb co lze vylepšit a dotáhnout: A) Hrobník, co průvodce dějem, je v podstatě klasický Opovědník z barokních her, a měl by mít zásadně větší nadhled, být skutečným tutorem nás diváků, neboť vše ví a zná, a navíc má na každého a na cokoli funebrácký metr - jeho provedení je však příliš upozaděno. B) Najít přístup k playbackům, neboť se zdá, že se zpívající berou vážně, což potom působí nepatřičně.
DS J.K. Tyl, o.s. - Divadlo E.ON a DDM - České Budějovice: Daniela Fischerová – Princezna Turandot. Valná část mladých interpretů stála na jevišti poprvé. Nutno říci, že to nebylo příliš poznat, a pouze promluvy postav vykazovaly zásadní nedostatky co se řeči jako výrazového prostředku týče. Předností byly výstižné a esteticky stylizované kostýmy a též scénografický princip, který však více připomínal stěhování nábytku než významovou akci, scénu sice připravovaly správné postavy, ale bez vztahu k tomu, co dělají. Kamenem úrazu bylo nedostatečné režijní přečtení či provedení scénickým výkladem. Výsostné téma o převaze vůle k moci nad láskou, či o tom, že jedna věc je předkládaný obraz reality a druhá věc skutečné pozadí téže reality, se tak proměnilo ve fleše zachycující více orientální pohádku s nečekaným závěrem, než stále platné podobenství. Avšak, jde o první inscenaci uskupení E.ON, a tak se nechme překvapit.
Na Národní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč byla doporučena inscenace DS Tábor – Carlo Goldoni: VĚJÍŘ. Programové radě Náchodské Prima sezóny jsme doporučilis do širšího výběru inscenaci od „Ti druzí- Divadlo SUD - České Budějovice - Jean Paul Sartre: S vyloučením veřejnosti.
Zatím co jsme se radovali z uměn divadelních, Dačice totálně zapadaly sněhem.
Vladimír Zajíc
JIHOČESKÁ KRAJSKÁ DIVADELNÍ PŘEHLÍDKA
Proběhla od pátku 3. března do neděle 5. března, lektorský sbor pracoval ve složení Majka Kotisová, Josef Brůček, Vladimír Zajíc, tajemník Jiří Anderle.
Šest představení šestého ročníku Dačického kejklování spojovaly tři aspekty. Dramaturgický výběr kvalitních textů ve smyslu obsahu i žánrové formy; celkem slušné herecké vybavení interpretů; avšak ne zcela rozmyšlené či dotažené výkladové koncepce, což se projevilo v režijní složce.
Přehlídku otevíral NaKop Tyjátr Jihlava: Jean-Claude Danaud – Ach, ta něha našich dam! Eva Čurdová, Květa Přibylová a Ludmila Dostálová nejsou sice státem uznané zasloužilé umělkyně, ale jsou kvalitní markou amatérského divadla. To potvrdily či měly šanci potvrdit i tentokráte na zajímavém, provokujícím a vícevrstevnatém textu dravé comédie noir na téma emancipace, ubírající se cestou sexuálního opotřebení mužů místo sexuálního harašení, plus společenský podtext (život – smrt – peníze – moc a jejich relativní hodnoty) v plánu dalším. To vše v provedení žen pod režijní taktovkou muže slibovalo divácký zážitek. Bohužel, režie nepostihla, a tedy neprezentovala ani příběh, ani téma v plné šíři a valérech. V hledišti jsme si sice užívali tři zajímavé studie tří ženských osobností, které však stály samy o sobě, jen volně propojené základním půdorysem příběhu. Škoda, že nedůsledností výkladu sklouzávalo třírozměrné a plastické metaforické podobenství bytí do dvojrozměrné anekdotičnosti.
DDS Ty-já-tr (CO?!) DDM Praha: Georges Feydeau – Dámský krejčí. Představení startovalo ve strhujícím temporytmu, který vydržel až do konce, a udržoval diváckou pozornost. Tím jsme měli možnost plavit se s příběhem a radovat se z životních kotrmelců postav. Ke tvaru inscenace jako celku lze mít tři zásadní podotknutí. Dobře napadnutých nápadů je v Dámském krejčím celá řada, ale jejich realizaci by bylo vhodné dotáhnout, doladit. Komediální provedení mělo povětšinou správnou míru nadhledu v pointování humoru situačního i konverzačního; příjemně působila artistnost ve smyslu řešení situací tělesnou klauniádou; od věci nebylo ani několik nonsensových prvků, které však trpěly nesrozumitelným nastartováním, takže oč šlo, bylo zřejmé až ex post; zato zcela nepatřičně působilo pár okamžiků hrubozrnného humoru, které v salónu třicátých let nevytvořily kontrast, ale údiv, až divácký stud. Nejdůležitější však je, že představení se neotáčelo na čepu obrazu života hlavního hrdiny, ale rozpadalo se na tři příběhy, které byly volně spojeny postavami. Místo aby větrný mlýn průšvihu doktora Moulinota, ve výtečném provedení Jána Poláka, ovlivňoval okolí, vtahoval a odmršťoval nedorozumění a záměny, byly zde tři až čtyři fragmenty. Škoda.
Divadelní soubor Tábor: Carlo Goldoni – Vějíř. O této inscenaci bylo sice mnohé řečeno v článku o Bechyňském Perlení v AS 1/2006, ale tentokrát jsme měli možnost vidět druhou alternaci, a nutno říci, že obě jsou vyrovnané. Představení tentokrát začalo ve svižném tempu, ve kterém lehkonoze pokračovalo až do konce. Nevýhodou svižnosti bylo, že diváci mnohokrát nedostali možnost vychutnat si slovní nebo situační vtip a gag, i když byly správně nastartovány a dobře provedeny, neboť jim na konci scházely nutné es-pauzy k doznění. Na druhou stranu herci dobře vědí, co a proč hrají, neboť jsou schopni improvizovat na daný motiv, když cokoli vypadne nebo dopadne namazanou stranou dolů, ba dokonce tato extempore vyvolávala největší odezvu, neboť jim byl poskytnut dostatečný a vnitřně natajmovaný prostor pro vespolné jednání a vyznění. Též platí, že tělesná gesta komunikace, gesta významová, vztahující se jak k naturelu, tak k motivům postavy, jsou přesná a smysluplně ozvláštňují, co kdo proč dělá, jen by mohla/měla být více průběžná, a ne pouze nárazová. Od Perlení se na tvaru inscenace dále pracovalo, což se projevilo v řadě nových lazzi a zcizení. Prostě platí, že příběh (oč jde a jak to dopadne) je všem vbrzku jasný a stává se nositelem situací, na kterých nás především zajímá, jak si ta která postava se situací, v níž se ocitla, poradí. Odtud plyne identifikace diváka s postavami a zároveň odstup diváka od dění a následné smíchové zhodnocení zážitku. Zdá se jisté, že Josef Konrád nalezl dramaturgicko-režijní koncepci, která vytvořila dostatečně pružný most mezi tehdy a dnes, takže výběr textu i použití prvků commedie dell´arte a současných lazzi je zcela na místě.
„Ti druzí“-Divadlo SUD - České Budějovice: Jean Paul Sartre - S vyloučením veřejnosti. Jde o mladé studentské divadlo, které sáhlo po nesnadném textu, a přes rozličné nedůslednosti či nepochopení se s ním celkem porovnalo. Především v rovině verbální, kde kultivovaný jazykový projev umožnil vnímat, co protagonisté nejspíše chtěli sdělit, i když v ne zcela důsledném slovním jednáním. Sartrova existenciální premisa, že člověk jako bytost metafyzicky neurčená je svobodná, a tudíž nucena k neustálé volbě, tedy k činu, aby tímtéž činem dala svému životu smysl, nebyla příliš akceptována. Jinými slovy řečeno, postavy řešily situace života po životě kdesi v pekle převážně věcnou argumentací s občasnou emocí. Nic proti tomu, dokonce se ukázalo, že volba prostředí, kterým byla čajovna s příslušnou hudbou a vonnými tyčinkami, šla naproti principu argumentace, který se mnohokrát přibližoval rozjímání a občas i meditaci. Soudím, že takto uchopený výkladový časoprostor by pro Sartra mohl být legitimní, navíc zde byla dobře vymyšlená a tématizovaná scénografie. Zásadní roli v ní hraje čajová konvice - život a poslední šálek čaje - zbytky vědomí, aby pak na konci vyprázdněné šálky pekelný číšník naložil do kočárku a odvezl do… Inu, nejspíše k reinkarnaci. Avšak podobně jako předkládání argumentů suplovalo slovní jednání a rozhodování, tak metaforické a metonymické možnosti scénografie nebyly využity, ba spíše opomíjeny. Přesto platí, že se jedná o zajímavou inscenaci.
DS Vltavan - Týn nad Vltavou: Jiří Brdečka - Limonádový Joe. Jak dnes provést tento kousek a neopisovat od filmu, který je vtisknut do myslí diváků? Jedna z možností je, že se zapomene na původní divadelní hru, a naopak se do inscenačního tvaru zakomponují všechny filmové odkazy, přímé citace písňové, textové i situační, a za princip se zvolí parodická parodie. Zní to podivně, vím, ale přesto lze říci, že Týnským zvolený přístup celkem vycházel. Dokonce do něho vtáhli další inovace z jiných westernů, dnešních reklam a ptydepe jazyka TýVý redaktorů. Hrálo se ve scénografii Luďka Švehly, která svou jednoduchostí a schopností okamžitě navodit časoprostor situace šla zparodované parodii naproti. V důsledku se jednalo o lidové divadlo v dobrém slova smyslu, což potvrzovaly i nechtěné karamboly, které však herci zvládali s bravurou, až se zdálo, že přesně to, co se stalo, se stát mělo. Problémy aneb co lze vylepšit a dotáhnout: A) Hrobník, co průvodce dějem, je v podstatě klasický Opovědník z barokních her, a měl by mít zásadně větší nadhled, být skutečným tutorem nás diváků, neboť vše ví a zná, a navíc má na každého a na cokoli funebrácký metr - jeho provedení je však příliš upozaděno. B) Najít přístup k playbackům, neboť se zdá, že se zpívající berou vážně, což potom působí nepatřičně.
DS J.K. Tyl, o.s. - Divadlo E.ON a DDM - České Budějovice: Daniela Fischerová – Princezna Turandot. Valná část mladých interpretů stála na jevišti poprvé. Nutno říci, že to nebylo příliš poznat, a pouze promluvy postav vykazovaly zásadní nedostatky co se řeči jako výrazového prostředku týče. Předností byly výstižné a esteticky stylizované kostýmy a též scénografický princip, který však více připomínal stěhování nábytku než významovou akci, scénu sice připravovaly správné postavy, ale bez vztahu k tomu, co dělají. Kamenem úrazu bylo nedostatečné režijní přečtení či provedení scénickým výkladem. Výsostné téma o převaze vůle k moci nad láskou, či o tom, že jedna věc je předkládaný obraz reality a druhá věc skutečné pozadí téže reality, se tak proměnilo ve fleše zachycující více orientální pohádku s nečekaným závěrem, než stále platné podobenství. Avšak, jde o první inscenaci uskupení E.ON, a tak se nechme překvapit.
Na Národní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč byla doporučena inscenace DS Tábor – Carlo Goldoni: VĚJÍŘ. Programové radě Náchodské Prima sezóny jsme doporučilis do širšího výběru inscenaci od „Ti druzí- Divadlo SUD - České Budějovice - Jean Paul Sartre: S vyloučením veřejnosti.
Zatím co jsme se radovali z uměn divadelních, Dačice totálně zapadaly sněhem.
Vladimír Zajíc
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.