POKORNÝ, Jiří: Stříbření 2004
Stříbření 2004
Krajská přehlídka dětského divadla Plzeňského a Karlovarského kraje se za podpory obou krajů, MK ČR, Města Plzně a IPOS-Artama Praha uskutečnila v Městském kině ve Stříbře v sobotu a neděli 17. a 18. dubna 2004. Hrálo se oproti původně plánovanému programu jenom v sobotu, což trochu narušilo program novinářům, kteří jak se stává pravidlem přijedou až k hotovému konci, tj. k vyhlášení, případně shlédnout poslední představení (aby se na obrazovce televizorů a na fotografiích v novinách „alespoň něco živého hýbalo - bylo vidět“.)
Pořadatelem přehlídky bylo centrum pro kulturní a sociální projekty Plzně - JOHAN o.s., konkrétně Eva Ichová a Roman Černík za fyzické podpory studentů PF z Plzně, bez jejichž obětavosti by se jinak dosti neútulné prostředí kina bez technického zázemí nemohlo stát místem pro přehlídku. Vytvořili nejen hrací prostor, ale také prostor pro setkání dětí a vedoucích, kteří pohrdli kanceláří a vzali útokem několik restauračních a kavárenských prostor, kde diskutovali o představeních.
A bylo o čem diskutovat. Díky rozumné dohodě, odvaze a já nevím čemu ještě se daří přehlídku uskutečňovat v symbióze dvou krajů. (Pro nepamětníky - před sametovou revolucí byla snaha rovněž o mezikrajové přehlídky, někde se to i dařilo). Tím je vytvořen větší prostor pro pestrost a počet inscenací a zároveň i možnost setkání většího počtu vedoucích souborů a jejich dětí. O ekonomické výhodnosti při sdružení prostředků nepochybuji. Ale teď co jsme viděli, čeho jsme byli svědky, o čem jsme si povídali:
MAX a spol. Klatovy: Lov na medvěda.
Samotná inscenace je složena ze dvou drobniček - inscenované básničky Jiřího Žáčka Eskymácká abeceda a textu V. Stanovského a J. Vladislava O nevděčném medvědovi. Co jsme viděli: Především dva hrací prostory, které poskytlo kino ve Stříbře. Na prvním se odehrál veršovaný text, kde se pracuje s kolektivním projevem, se sborovou „recitací“. Děti společně vytvářejí nádherné obrazy - sáňkuje se, kouluje, loví medvěd, atd. pomocí velkého igelitu. Ve druhém hracím prostoru pak opět s pomocí igelitové plachty, igelitových/mikrotenových sáčků vytváří prostor i postavy (vítr). Děcka hrají po celou dobu s chutí, je vidět, že přes různé etudy a situace mají své jednotlivé úkoly zvládnuté. O čem jsme mluvili:Udržet divadelní tvar je u tak malých dětí vždy neuvěřitelné umění a jakákoliv „fixace“ je vždy ošidná. To si byly vědomi obě vedoucí a režisérky. Z těchto důvodů ponechávají dětem dostatečnou volnost a snad si ani nevšimnou, že si děti v rámci hry tu a tam přidávají slovíčka, větičky - drobničky a tím ona přesnost a temporytmus inscenace poněkud ztrácí. To platí dvojnásobně i u sborové recitace, kde právě ona „přesnost“ ve výslovnosti i rytmu je žádoucí. Je na inscenátorkách, aby dostatečně propojily obě zatím samostatné poloviny - společné téma - lov na medvěda, použité scénografické materiály, atd. to vše se nabízí jako východisko. Nicméně jde o inscenaci, která je příkladná právě tím, jak vést tak malé děti k tvořivosti.
Divadlo v koši Plzeň: Indiánský příběh
Co jsme viděli: Z hlediště na jeviště přichází skupina dětí za výrazného bubnování na „africký buben“. Z této skupiny se vydělí menší skupina a ta rozehrává „dvoreček“ - babičko vypravuj nám pohádku a babička začíná vyprávět příběh o hodné a zlé sestře a jejich nápadnících a „neodbytném, smělém“ nápadníkovi, který musí - chce putovat za šperkem ze žlutého kovu, kdy musí - chce překonávat různé překážky - vodu, oheň, klubko hadů... Nakonec přináší „své“ vyvolené „zlé sestře hodné dívky“ náramek a ta jej odmítá a on je znovu v nebezpečí. Hadí král, kterého mimo jiné také zachránil, pak nechá uštknout, shořet tu zlou a dobrá dívka chce dát za Šina (doufám, že se tak jmenoval, že jsem jeho jméno nepřeslechl) život. To už není potřeba. Babička dovyprávěla pohádku, drží v ruce náramek ze žlutého kovu, divadlo končí.O čem jsme společně mluvili.Z dramaturgického hlediska jsme ocenili, že vedoucí, scénáristky a režisérky ve dvou osobách si po přečtení, vyprávění a hraní si s africkými pohádkami , vytvořily vlastní scénář, který respektuje možnosti dětí a umožňuje určitou variabilitu (některé části putování se mohou krátit, vynechat případně i přidat. Na druhé straně však „dvoreček“ je zcela zbytečný, navíc by bylo logické, aby babička byla zároveň tou „dobrou“, případně vysvětlila jak se k ní onen náramek dostal (je to její, po mamince?).Při vlastním inscenování se zdá, že je dobře „nakročeno“ – situace však dosud nejsou dost konkrétní, necítíme obavu o osud hrdiny při překonávání překážek. Např. při překonávání řeky je to spíše poklidná plavba než plavat ve víru, v peřejích, atd. Klíčová scéna záchrany hadího krále z rukou dvou lumpů se děje přes ponožku - zástupná postava krále - místo přes fyzický zápas... .. Kde lze pochválit - obraz ohně, hadů (včetně ponožek jako znaku hadů) ALE!!! náš hrdina neumí hrát na flétnu, která je však nástrojem, který oheň i hady „umravní“. Totéž platí o hudební stránce - bubnování s koordinací pohybu “herců“, kteří příliš rytmus nerespektují - nedodržují a chodí si, šlapou si po jevišti levá pravá, jak se komu chce.Výrazná barevnost triček - hnědá, oranžová, modrá - batikování v tomto často používaném způsobu kostýmování nevadí, naopak. Problém je v těžkopádnosti převleků. I přes výše uvedené připomínky lze konstatovat, že jde zatím zřejmě o nejucelenější a zároveň i nejzajímavější dosavadní práci těchto vedoucích.
HOP-HOP, ZUŠ Ostrov: Co dělají noční skřítci
Drobná inscenace je ukázkou citlivého převedení poetiky dětské sbírky Ivana Jirouse do jevištní podoby. Verše vnáší jako prvotní impuls vedoucí v roli učitelky mezi děti, které jsou uložené ke spánku. Těm se po odchodu učitelky Jirousovi skřítci stanou záminkou k rozjívenému večernímu řádění. Vedoucí vnáší dalšími vstupy učitelky do bezprostřední a autentické hry malých dětí řád a jistotu, ale i další impulsy a jemné dramatické momenty.Jako mírný problém se zatím jeví nedostatečná čitelnost prostředí, v němž se vše odehrává a postavy ztvárněné vedoucí souboru. Pozornost diváka tak odvádí otázka, zda se jedná o matku, která uspává své děti zmnožené v rámci divadelní stylizace chórem, nebo o vychovatelku v dětském domově, o učitelku s dětmi na škole v přírodě, či o vedoucí se souborem na soustředění či na přehlídce.Inscenaci zatím také chybí zcela přesvědčivý závěr - vzhledem k miniaturním proporcím celého tvaru a jeho malé dramatičnosti může divák vnímat celé představení jako pouhou expozici a potřebuje proto dostat jasnější signál konce.
Na poslední chvíli, ZUŠ Ostrov: A lidské cesty
Inscenace známého Havrana z kamene ve vlastní dramatizaci Lucie Veličkové, které se podařilo zhustit příběh do překvapivě stručné podoby, aniž by chyběla důležitá dějová fakta. Představení ve Stříbře bylo zjevně poškozeno neregulerními prostorovými podmínkami - především velká vzdálenost diváků od hráčů fyzicky bránila vytvoření „mostu“ mezi jevištěm a hledištěm. Přesto se zdá, že byl poměrně malý emocionální účinek představení zaviněn také některými problémy v režii inscenace. Nad akcemi a dramatičností příběhu poněkud převládá vnější estetická vycizelovanost. Zejména pohybové akce chóru (čarodějnice, stromy apod.) často trpí obecností v pocitu a ve výrazu, použitá hudba (především Iva Bitová) místy poutá přílišnou pozornost na úkor dění na jevišti a temporytmus představení je velmi pomalý. Vážný a pomalý průběh je svázán s určitým patosem, který v důsledku nenaplnění důležitých situací vyznívá naprázdno. Postavy nejsou dostatečně životné a živé a sebeobětování Mladé i její touze po lidském přátelství chybějí přesvědčivější motivace. Přes tyto problémy stojí inscenace na velmi pevném základě a náprava problémů by měla být záležitostí dotahování jednotlivých situací.
Inscenace Lov na medvěda a Co dělají noční skřítci byly doporučeny odbornou porotou ve složení Roman Černík, Jakub Hulák a Jiří Pokorný k přímému postupu na celostátní přehlídku (za Plzeňský a Karlovarský kraj).
Indiánský příběh a A lidské cesty byly navrženy do širšího výběru.
Zbývají tři inscenace, které se poněkud vymykaly z úrovně této jinak velice zdařilé přehlídky - vždyť tyto navržené soubory k postupu hovoří o úrovni přehlídky jako takové.
Soubor Radost z Františkových Lázní přivezl do Stříbra pohádku O poslušných kůzlátkách. Nevzrušivé, odvyprávěné a oddemonstrované představeníčko s paravánem, maňásci, kteří byli spíše nošeni mohlo být v době vzniku možná pro děti zajímavé... po delší době pak došlo pouze k formální reprodukci naučeného - škoda. Výhled do budoucna - zamlženo, paní vedoucí způsob práce vyhovuje a je sním spokojená.
Na první pohled i poslech ambiciózní Divadelní škola ze Sokolova přivezla dvě inscenace. Jak princezny spaly na hrášku - neuvěřitelná úprava pohádky Princezny na hrášku a Hru lásky a náhody, rovněž ve svérázné úpravě včetně záměny za paní Orgonovou. Obě měly mnoho dalšího společného - snaha o „velké divadlo, herecké hvězdy“. Režisérka a zároveň majitelka školy, za jeden rok chtěla zvládnout nemožné, připravit, vychovat herce - tj. zvládnout řemeslnou techniku, která se „i ve školách, kde ona studovala vyučuje minimálně čtyři roky“. Inscenace proto byly poznamenány typickým divadelním klišé, přehráváním až do šarže, kdy hlasové i pohybové kreace některých „hereček“ hraničily až s ohrožením jejich hlasového a pohybového aparátu (rvačky in natura, přepínání hlasu, atd.). Na druhé straně snaha o stylizaci projevu v neurčeném prostoru, který nedával mnoho šancí pro nezkušené „herečky“, vedl k monotónnosti až uspávající. Dramaturgická práce s textem samotným byla neuvěřitelně diletantská - náhodné škrty celých stránek, nijak nezdůvodněné a naopak ulpívání na detailech textu, který determinoval jednotlivé postavy do určitého prostoru - svědčila o tom, že režisérka rezignovala na jakékoliv téma. Totéž lze říci i o další složce - zvukové stránce představení. To v podstatě platí o obou inscenacích. Je škoda, že profesionální herečka či režisérka , absolventka divadelního institutu nerespektovala to, co je v těchto zařízeních obvyklé, rozvíjet postupně talent, dovednosti a schopnosti studentů. Stranou ponechávám samotný výběr předloh při absenci chlapců - milostné scény ve Hře lásky a náhody při vší úctě a odvaze paní režisérky mohly některým připadat a připadaly až nepatřičné a přinejmenším směšné.
Mimodivadelní program byl velice zajímavý - možnost pracovat se studenty PF Západočeské univerzity v Plzni v jednotlivých dílnách včetně užití si společenského večera. Nelze zapomenout na slušné ubytování v internátě, výborné stravování v nedaleké školní jídelně včetně vegetariánské stravy. Dva dny nabité divadlem, diskusemi, intenzivní prací v dílnách, setkáváním (které pravda ne všechny soubory a vedoucí využili - jejich škoda). Takové bylo STŘÍBŘENÍ 2004. Díky za ně.
Jiří Pokorný s použitím posudků postupujících souborů (J. Pokorný a J. Hulák
Krajská přehlídka dětského divadla Plzeňského a Karlovarského kraje se za podpory obou krajů, MK ČR, Města Plzně a IPOS-Artama Praha uskutečnila v Městském kině ve Stříbře v sobotu a neděli 17. a 18. dubna 2004. Hrálo se oproti původně plánovanému programu jenom v sobotu, což trochu narušilo program novinářům, kteří jak se stává pravidlem přijedou až k hotovému konci, tj. k vyhlášení, případně shlédnout poslední představení (aby se na obrazovce televizorů a na fotografiích v novinách „alespoň něco živého hýbalo - bylo vidět“.)
Pořadatelem přehlídky bylo centrum pro kulturní a sociální projekty Plzně - JOHAN o.s., konkrétně Eva Ichová a Roman Černík za fyzické podpory studentů PF z Plzně, bez jejichž obětavosti by se jinak dosti neútulné prostředí kina bez technického zázemí nemohlo stát místem pro přehlídku. Vytvořili nejen hrací prostor, ale také prostor pro setkání dětí a vedoucích, kteří pohrdli kanceláří a vzali útokem několik restauračních a kavárenských prostor, kde diskutovali o představeních.
A bylo o čem diskutovat. Díky rozumné dohodě, odvaze a já nevím čemu ještě se daří přehlídku uskutečňovat v symbióze dvou krajů. (Pro nepamětníky - před sametovou revolucí byla snaha rovněž o mezikrajové přehlídky, někde se to i dařilo). Tím je vytvořen větší prostor pro pestrost a počet inscenací a zároveň i možnost setkání většího počtu vedoucích souborů a jejich dětí. O ekonomické výhodnosti při sdružení prostředků nepochybuji. Ale teď co jsme viděli, čeho jsme byli svědky, o čem jsme si povídali:
MAX a spol. Klatovy: Lov na medvěda.
Samotná inscenace je složena ze dvou drobniček - inscenované básničky Jiřího Žáčka Eskymácká abeceda a textu V. Stanovského a J. Vladislava O nevděčném medvědovi. Co jsme viděli: Především dva hrací prostory, které poskytlo kino ve Stříbře. Na prvním se odehrál veršovaný text, kde se pracuje s kolektivním projevem, se sborovou „recitací“. Děti společně vytvářejí nádherné obrazy - sáňkuje se, kouluje, loví medvěd, atd. pomocí velkého igelitu. Ve druhém hracím prostoru pak opět s pomocí igelitové plachty, igelitových/mikrotenových sáčků vytváří prostor i postavy (vítr). Děcka hrají po celou dobu s chutí, je vidět, že přes různé etudy a situace mají své jednotlivé úkoly zvládnuté. O čem jsme mluvili:Udržet divadelní tvar je u tak malých dětí vždy neuvěřitelné umění a jakákoliv „fixace“ je vždy ošidná. To si byly vědomi obě vedoucí a režisérky. Z těchto důvodů ponechávají dětem dostatečnou volnost a snad si ani nevšimnou, že si děti v rámci hry tu a tam přidávají slovíčka, větičky - drobničky a tím ona přesnost a temporytmus inscenace poněkud ztrácí. To platí dvojnásobně i u sborové recitace, kde právě ona „přesnost“ ve výslovnosti i rytmu je žádoucí. Je na inscenátorkách, aby dostatečně propojily obě zatím samostatné poloviny - společné téma - lov na medvěda, použité scénografické materiály, atd. to vše se nabízí jako východisko. Nicméně jde o inscenaci, která je příkladná právě tím, jak vést tak malé děti k tvořivosti.
Divadlo v koši Plzeň: Indiánský příběh
Co jsme viděli: Z hlediště na jeviště přichází skupina dětí za výrazného bubnování na „africký buben“. Z této skupiny se vydělí menší skupina a ta rozehrává „dvoreček“ - babičko vypravuj nám pohádku a babička začíná vyprávět příběh o hodné a zlé sestře a jejich nápadnících a „neodbytném, smělém“ nápadníkovi, který musí - chce putovat za šperkem ze žlutého kovu, kdy musí - chce překonávat různé překážky - vodu, oheň, klubko hadů... Nakonec přináší „své“ vyvolené „zlé sestře hodné dívky“ náramek a ta jej odmítá a on je znovu v nebezpečí. Hadí král, kterého mimo jiné také zachránil, pak nechá uštknout, shořet tu zlou a dobrá dívka chce dát za Šina (doufám, že se tak jmenoval, že jsem jeho jméno nepřeslechl) život. To už není potřeba. Babička dovyprávěla pohádku, drží v ruce náramek ze žlutého kovu, divadlo končí.O čem jsme společně mluvili.Z dramaturgického hlediska jsme ocenili, že vedoucí, scénáristky a režisérky ve dvou osobách si po přečtení, vyprávění a hraní si s africkými pohádkami , vytvořily vlastní scénář, který respektuje možnosti dětí a umožňuje určitou variabilitu (některé části putování se mohou krátit, vynechat případně i přidat. Na druhé straně však „dvoreček“ je zcela zbytečný, navíc by bylo logické, aby babička byla zároveň tou „dobrou“, případně vysvětlila jak se k ní onen náramek dostal (je to její, po mamince?).Při vlastním inscenování se zdá, že je dobře „nakročeno“ – situace však dosud nejsou dost konkrétní, necítíme obavu o osud hrdiny při překonávání překážek. Např. při překonávání řeky je to spíše poklidná plavba než plavat ve víru, v peřejích, atd. Klíčová scéna záchrany hadího krále z rukou dvou lumpů se děje přes ponožku - zástupná postava krále - místo přes fyzický zápas... .. Kde lze pochválit - obraz ohně, hadů (včetně ponožek jako znaku hadů) ALE!!! náš hrdina neumí hrát na flétnu, která je však nástrojem, který oheň i hady „umravní“. Totéž platí o hudební stránce - bubnování s koordinací pohybu “herců“, kteří příliš rytmus nerespektují - nedodržují a chodí si, šlapou si po jevišti levá pravá, jak se komu chce.Výrazná barevnost triček - hnědá, oranžová, modrá - batikování v tomto často používaném způsobu kostýmování nevadí, naopak. Problém je v těžkopádnosti převleků. I přes výše uvedené připomínky lze konstatovat, že jde zatím zřejmě o nejucelenější a zároveň i nejzajímavější dosavadní práci těchto vedoucích.
HOP-HOP, ZUŠ Ostrov: Co dělají noční skřítci
Drobná inscenace je ukázkou citlivého převedení poetiky dětské sbírky Ivana Jirouse do jevištní podoby. Verše vnáší jako prvotní impuls vedoucí v roli učitelky mezi děti, které jsou uložené ke spánku. Těm se po odchodu učitelky Jirousovi skřítci stanou záminkou k rozjívenému večernímu řádění. Vedoucí vnáší dalšími vstupy učitelky do bezprostřední a autentické hry malých dětí řád a jistotu, ale i další impulsy a jemné dramatické momenty.Jako mírný problém se zatím jeví nedostatečná čitelnost prostředí, v němž se vše odehrává a postavy ztvárněné vedoucí souboru. Pozornost diváka tak odvádí otázka, zda se jedná o matku, která uspává své děti zmnožené v rámci divadelní stylizace chórem, nebo o vychovatelku v dětském domově, o učitelku s dětmi na škole v přírodě, či o vedoucí se souborem na soustředění či na přehlídce.Inscenaci zatím také chybí zcela přesvědčivý závěr - vzhledem k miniaturním proporcím celého tvaru a jeho malé dramatičnosti může divák vnímat celé představení jako pouhou expozici a potřebuje proto dostat jasnější signál konce.
Na poslední chvíli, ZUŠ Ostrov: A lidské cesty
Inscenace známého Havrana z kamene ve vlastní dramatizaci Lucie Veličkové, které se podařilo zhustit příběh do překvapivě stručné podoby, aniž by chyběla důležitá dějová fakta. Představení ve Stříbře bylo zjevně poškozeno neregulerními prostorovými podmínkami - především velká vzdálenost diváků od hráčů fyzicky bránila vytvoření „mostu“ mezi jevištěm a hledištěm. Přesto se zdá, že byl poměrně malý emocionální účinek představení zaviněn také některými problémy v režii inscenace. Nad akcemi a dramatičností příběhu poněkud převládá vnější estetická vycizelovanost. Zejména pohybové akce chóru (čarodějnice, stromy apod.) často trpí obecností v pocitu a ve výrazu, použitá hudba (především Iva Bitová) místy poutá přílišnou pozornost na úkor dění na jevišti a temporytmus představení je velmi pomalý. Vážný a pomalý průběh je svázán s určitým patosem, který v důsledku nenaplnění důležitých situací vyznívá naprázdno. Postavy nejsou dostatečně životné a živé a sebeobětování Mladé i její touze po lidském přátelství chybějí přesvědčivější motivace. Přes tyto problémy stojí inscenace na velmi pevném základě a náprava problémů by měla být záležitostí dotahování jednotlivých situací.
Inscenace Lov na medvěda a Co dělají noční skřítci byly doporučeny odbornou porotou ve složení Roman Černík, Jakub Hulák a Jiří Pokorný k přímému postupu na celostátní přehlídku (za Plzeňský a Karlovarský kraj).
Indiánský příběh a A lidské cesty byly navrženy do širšího výběru.
Zbývají tři inscenace, které se poněkud vymykaly z úrovně této jinak velice zdařilé přehlídky - vždyť tyto navržené soubory k postupu hovoří o úrovni přehlídky jako takové.
Soubor Radost z Františkových Lázní přivezl do Stříbra pohádku O poslušných kůzlátkách. Nevzrušivé, odvyprávěné a oddemonstrované představeníčko s paravánem, maňásci, kteří byli spíše nošeni mohlo být v době vzniku možná pro děti zajímavé... po delší době pak došlo pouze k formální reprodukci naučeného - škoda. Výhled do budoucna - zamlženo, paní vedoucí způsob práce vyhovuje a je sním spokojená.
Na první pohled i poslech ambiciózní Divadelní škola ze Sokolova přivezla dvě inscenace. Jak princezny spaly na hrášku - neuvěřitelná úprava pohádky Princezny na hrášku a Hru lásky a náhody, rovněž ve svérázné úpravě včetně záměny za paní Orgonovou. Obě měly mnoho dalšího společného - snaha o „velké divadlo, herecké hvězdy“. Režisérka a zároveň majitelka školy, za jeden rok chtěla zvládnout nemožné, připravit, vychovat herce - tj. zvládnout řemeslnou techniku, která se „i ve školách, kde ona studovala vyučuje minimálně čtyři roky“. Inscenace proto byly poznamenány typickým divadelním klišé, přehráváním až do šarže, kdy hlasové i pohybové kreace některých „hereček“ hraničily až s ohrožením jejich hlasového a pohybového aparátu (rvačky in natura, přepínání hlasu, atd.). Na druhé straně snaha o stylizaci projevu v neurčeném prostoru, který nedával mnoho šancí pro nezkušené „herečky“, vedl k monotónnosti až uspávající. Dramaturgická práce s textem samotným byla neuvěřitelně diletantská - náhodné škrty celých stránek, nijak nezdůvodněné a naopak ulpívání na detailech textu, který determinoval jednotlivé postavy do určitého prostoru - svědčila o tom, že režisérka rezignovala na jakékoliv téma. Totéž lze říci i o další složce - zvukové stránce představení. To v podstatě platí o obou inscenacích. Je škoda, že profesionální herečka či režisérka , absolventka divadelního institutu nerespektovala to, co je v těchto zařízeních obvyklé, rozvíjet postupně talent, dovednosti a schopnosti studentů. Stranou ponechávám samotný výběr předloh při absenci chlapců - milostné scény ve Hře lásky a náhody při vší úctě a odvaze paní režisérky mohly některým připadat a připadaly až nepatřičné a přinejmenším směšné.
Mimodivadelní program byl velice zajímavý - možnost pracovat se studenty PF Západočeské univerzity v Plzni v jednotlivých dílnách včetně užití si společenského večera. Nelze zapomenout na slušné ubytování v internátě, výborné stravování v nedaleké školní jídelně včetně vegetariánské stravy. Dva dny nabité divadlem, diskusemi, intenzivní prací v dílnách, setkáváním (které pravda ne všechny soubory a vedoucí využili - jejich škoda). Takové bylo STŘÍBŘENÍ 2004. Díky za ně.
Jiří Pokorný s použitím posudků postupujících souborů (J. Pokorný a J. Hulák
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.