Poniklá, 1952, Požár sálu U Holubců
Poniklá – Texty
1952 Požár sálu U Holubců aneb Kterak dostali 25. prosince 1952
ochotníci nepěkný vánoční dárek
„Zalkej, vlasti! Zastři sobě tvář, Čechie! Veliké Ponikelské divadlo shořelo!“
Touto parafrází na titulek Národních listů, oznamujících roku 1881 národu zničení Zlaté kapličky, zahajujeme povídání o nejtragičtější kapitole z dějin ponikelského ochotničení. O zkáze ponikelského Tháliina chrámu – divadelního sálu U Holubců.
Přirovnání k požáru Národního divadla není neopodstatněné. Vedle srovnatelně nezastupitelného kulturního významu obou scén stojí za zmínku následující podobnosti katastrofy:
1, Požár byl zřejmě v obou případech způsoben lidskou neopatrností.
2, Vlastní likvidace ohnivého živlu byla provázena souhrou nepříznivých okolností.
Oficiální zpráva z obecní kroniky líčí smutné události následovně:
„1952 prosinec
Požár sálu
Dne 25. prosince v 15 hodin byl vyhlášen poplach k požáru. promítání v kině u přádelny bylo ihned přerušeno s ohlášením, že v Poniklé vznikl požár. Stále se nevědělo kde, až cestou jsme zvěděli, že hoří sál. Každý spěchal co mohl k požáru, aby pomohl proti ohni. Spěchalo se však zbytečně. Když přispěchali občané od zdola, byl již prohořelý strop i střecha. Bylo úplně bez větru a žár ohně šel přímo vzhůru, takže u samého požáru se dalo dobře chodit. Tím se také stalo, že nechytil dům p. J. Holubce hostinec a dům souseda Jancáka. Také velká pomoc byla ve 30 cm vrstvě sněhu na střechách, který při požáru roztál. Požár vznikl od kouřových rour, které vedly blízko kulis a nebyla tam ochrana proti požáru. 25. po obědě ochotníci, kteří večer měli hráti div. kus „Třetí zvonění“ na sále zatopili, aby bylo večer při divadle teplo. Zatopili, naložili plně do kamen a odešli; dělávalo se tak pokaždé v zimě před divadlem. Nechráněné roury se tentokráte asi rozpálily tak, že od nich chytly kulisy a další zařízení jeviště. Oheň byl zpozorován, až když vyrazil okny a střechou. Měl velmi dobrou potravu v suchém jevišti. Hasiči byli úplně bezmocni, poněvadž neměli vodu. Požární vodní nádrž loni dokončená u školy, byla právě před dvěma dny proti vůli velitele hasičů V. Pičmana vypuštěna. Vypuštění nařídil předseda MNV Jan Nechanický z bezpečnostních důvodů pro děti, které na nádrži bruslily. Hasiči zapnuli stříkačku na potůček co protéká obcí. Mělo to následek poškození stroje pro nedostatek chlazení. Tak byli přinuceni všichni nečinně přihlížet k zničení majetku ochotníků a celého sálu, ze kterého zbyly holé zdi a popel. Tělocvičné nářadí bylo zachráněno až na ribstoly, které již nebylo možno ze stěn odmontovati. Škoda byla odhadnuta na 1 000 000,- Kčs. Zase se bude muset cvičit ve škole.“[1]
Dlouholetý ochotník pan Jindřich Holubec (1893 - 1977) ve svých pamětech vzpomíná na požár takto:
„Jak bolestně se všech dotkla však zpráva, že divadlo 25. prosince 1952 vyhořelo... Byl zničen téměř všechen inventář, všecka snaha dlouholetých horlivců lehla popelem. Nejprve zařizovali se z vlastních prostředků a když bylo už dobře, ušlechtilé dílo životního přičinění náhle přišlo v zmar. Byl to žal, který nejvíce zasáhl ty, kdo po léta nezištně se starali o povznesení kultury, byl to smutek pro celou naši ves.“ [2]
Naštěstí alespoň závěr je radostnější. Divadelní spolek přežil tuto ránu osudu a diváci se Třetího zvonění dočkali už 11. ledna 1953 v sále U Trýznů na Přívlace. Sál U Trýznů se pak stal domovskou scénou „J.J. Kolára“ až do výstavby víceúčelové budovy bývalé Seby 12.
Prameny:
[1] Ponikelská obecní kronika
[2] HOLUBEC, Jindřich: Vděčné vzpomínky. BOR Liberec, 2004; 92s.
1952 Požár sálu U Holubců aneb Kterak dostali 25. prosince 1952
ochotníci nepěkný vánoční dárek
„Zalkej, vlasti! Zastři sobě tvář, Čechie! Veliké Ponikelské divadlo shořelo!“
Touto parafrází na titulek Národních listů, oznamujících roku 1881 národu zničení Zlaté kapličky, zahajujeme povídání o nejtragičtější kapitole z dějin ponikelského ochotničení. O zkáze ponikelského Tháliina chrámu – divadelního sálu U Holubců.
Přirovnání k požáru Národního divadla není neopodstatněné. Vedle srovnatelně nezastupitelného kulturního významu obou scén stojí za zmínku následující podobnosti katastrofy:
1, Požár byl zřejmě v obou případech způsoben lidskou neopatrností.
2, Vlastní likvidace ohnivého živlu byla provázena souhrou nepříznivých okolností.
Oficiální zpráva z obecní kroniky líčí smutné události následovně:
„1952 prosinec
Požár sálu
Dne 25. prosince v 15 hodin byl vyhlášen poplach k požáru. promítání v kině u přádelny bylo ihned přerušeno s ohlášením, že v Poniklé vznikl požár. Stále se nevědělo kde, až cestou jsme zvěděli, že hoří sál. Každý spěchal co mohl k požáru, aby pomohl proti ohni. Spěchalo se však zbytečně. Když přispěchali občané od zdola, byl již prohořelý strop i střecha. Bylo úplně bez větru a žár ohně šel přímo vzhůru, takže u samého požáru se dalo dobře chodit. Tím se také stalo, že nechytil dům p. J. Holubce hostinec a dům souseda Jancáka. Také velká pomoc byla ve 30 cm vrstvě sněhu na střechách, který při požáru roztál. Požár vznikl od kouřových rour, které vedly blízko kulis a nebyla tam ochrana proti požáru. 25. po obědě ochotníci, kteří večer měli hráti div. kus „Třetí zvonění“ na sále zatopili, aby bylo večer při divadle teplo. Zatopili, naložili plně do kamen a odešli; dělávalo se tak pokaždé v zimě před divadlem. Nechráněné roury se tentokráte asi rozpálily tak, že od nich chytly kulisy a další zařízení jeviště. Oheň byl zpozorován, až když vyrazil okny a střechou. Měl velmi dobrou potravu v suchém jevišti. Hasiči byli úplně bezmocni, poněvadž neměli vodu. Požární vodní nádrž loni dokončená u školy, byla právě před dvěma dny proti vůli velitele hasičů V. Pičmana vypuštěna. Vypuštění nařídil předseda MNV Jan Nechanický z bezpečnostních důvodů pro děti, které na nádrži bruslily. Hasiči zapnuli stříkačku na potůček co protéká obcí. Mělo to následek poškození stroje pro nedostatek chlazení. Tak byli přinuceni všichni nečinně přihlížet k zničení majetku ochotníků a celého sálu, ze kterého zbyly holé zdi a popel. Tělocvičné nářadí bylo zachráněno až na ribstoly, které již nebylo možno ze stěn odmontovati. Škoda byla odhadnuta na 1 000 000,- Kčs. Zase se bude muset cvičit ve škole.“[1]
Dlouholetý ochotník pan Jindřich Holubec (1893 - 1977) ve svých pamětech vzpomíná na požár takto:
„Jak bolestně se všech dotkla však zpráva, že divadlo 25. prosince 1952 vyhořelo... Byl zničen téměř všechen inventář, všecka snaha dlouholetých horlivců lehla popelem. Nejprve zařizovali se z vlastních prostředků a když bylo už dobře, ušlechtilé dílo životního přičinění náhle přišlo v zmar. Byl to žal, který nejvíce zasáhl ty, kdo po léta nezištně se starali o povznesení kultury, byl to smutek pro celou naši ves.“ [2]
Naštěstí alespoň závěr je radostnější. Divadelní spolek přežil tuto ránu osudu a diváci se Třetího zvonění dočkali už 11. ledna 1953 v sále U Trýznů na Přívlace. Sál U Trýznů se pak stal domovskou scénou „J.J. Kolára“ až do výstavby víceúčelové budovy bývalé Seby 12.
Prameny:
[1] Ponikelská obecní kronika
[2] HOLUBEC, Jindřich: Vděčné vzpomínky. BOR Liberec, 2004; 92s.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.